David Hume
- Skot, knihovník v Edinburghu;
- dílo: Dějiny Anglie, Pojednání o lidské přirozenosti, Zkoumání lidského rozumu
- navazuje na Locka, ale mnohem podrobněji zkoumá strukturu poznání a rozlišuje jednoduché představy:
a) imprese ( dojem ) – fakticky vnímáno pomocí vnějšího i vnitřního vnímání ( dnes počitek ), jednoduché idee,
b) ideje – zpětné vyvolání pomocí představivosti
- složené idee - vytváří rozum dle pravidel a zákonitostí dle asociačních zákonů
asociační zákony - sdružování představ, z nich se skládá obsah vědomí
1) podobnosti a odlišnosti – použití v matematice ( 2 + 3 je pět, ne sedm )
2) kauzální – příčina důsledek (jevy v přírodě jsou zapříčiněny nějakou příčinou) – přírodní vědy
3) časoprostorové soumeznosti – tendence vybavovat si představy časově a prostorově
blízké
- nemá se slepě věřit přírodním vědám ( 100x se něco stane, po 101. to může být jinak )
- kritika kauzality – je výsledkem zvyku, není pro ni imprese, pouze myšlená
- přírodní vědy jsou pouze pravděpodobné tvůrce teorie pravděpodobnosti
- vjemy vnímáme izolovaně, vazby si domýšlíme
- objektivní poznání neexistuje agnostik
Období osvícenství: DEISMUS
- rozvíjí se v rámci empirismu
- rozumové náboženství
- zdroj víry v Boha je rozum
- uznává Boha pouze jako stvořitele, ale odmítá jeho zasahování do již existující světa ( proti zázrakům )
- lidská morálka ( příčiněná rozumem ) je nadřazena náboženství
- tradiční náboženství podrobeno rozumové kritice, zkoumáno historiky
( př. Hume: Přirozené dějiny náboženství - podmět ke správnému jednání vychází z rozumu, nemusí být posilováno náboženstvím )
Žádné komentáře:
Okomentovat