“V knížeti Myškinovi vytvořil Dostojevskij typ člověka čistého, upřímného, nezištného. Cit je u něj v souladu s rozumem. Je to člověk nezkažený vnějším světem. Ale každý dobrý skutek je po zásluze potrestán. A tak kníže platí tu nejvyšší daň – nepochopení a výsměch okolí. Zřejmě představovali knížete jako nějakou vzácnost (všichni v tom viděli východisko z ožehavé situace) a horlivě ho postrkovali k Nastasje Filippovně. Kníže dokonce zaslechl slovo „idiot“ , které zašeptal snad Ferdyščenko za jeho zády Nastasje Fillipovně na vysvětlenou.“
Lev Nikolajevič Myškin – Lev Myškin – lev a myš. Dva protiklady, které by jeden bez druhého zdaleka nedosahovaly takového významu. Protikladné jsou ostatně Dostojevského hrdinové obecně – talentovaní epileptici, ušlechtilé prostitutky, ubožáci hodni soucitu aj. Protikladné jsou i ústřední postavy Idiota tvořící jakýsi milostný čtyřúhelník: kníže Myškin – Parfjon Rogožin – Nastasja Filippovna – Aglaja Jepančinová.
Dvojí je i způsob, jak působí kníže na své okolí. „Kníže pro mne znamená to, že jsem poprvé v životě potkala opravdu oddaného člověka, kterému věřím. On mi uvěřil na první pohled a já mu také věřím.“ X A teď se tu najednou objevilo to škaredé knížátko, ten nešťastný idiotek, a hned se zas všechno rozvířilo, všechno je v domě vzhůru nohama. Je označován jako „idiot“. Proč? Je to výsměch tomu „jinému“, na které „normální“ společnost není zvyklá. Zároveň je to projev vlastní zbabělosti. Proč jsou lidé v Myškinově okolí zbabělí? Proto, že i když všichni knížete obdivují a ve skrytu duše si přejí být jako on, nikdy si to nepřipustí. A tak budou tiše závidět a prahnout po tom být jako on, nahlas se o něm budou ale vyslovovat jako o „idiotovi“. Tyto dva postoje lidského já jsou vyjádřeny v postavách Myškinových osudových žen – Nastasje Filippovně a Aglaje.
Nastasja Filippovna, femme fatale č. 1. V očích petrohradské „lepší“ společnosti je jen vydržovanou děvkou, která si nezaslouží nic než pohrdání. I jí záleží na mínění ostatních víc než na čemkoli jiném. A tak si ani ona sama sebe neváží, její život pro ni v podstatě nemá cenu. Jsou tu ale dva muži, kteří ji milují. Kníže a Rogožin. Rogožin ji miluje proto, že je krásná. Kníže ji lituje, soucítí s ní, ale hlavně v ní vidí „krásu, která spasí svět“. A ona se mezi nimi zmítá. Touží být s knížetem, ale pocit viny za svůj hříšný život ji vždycky vede do náruče Rogožina. Zakazuje si milovat a být milována, aby odčinila všechny své hříchy. Smrt je pro ni nakonec tedy spíše vykoupením než trestem (podobný motiv najdeme i ve Styronově Sophiině volbě, ve vztahu Sophie Zawistowské a Nathana Greena).
V knížeti Myškinovi je Dostojevského odkaz. Proto přežil Idiot víc než sto let (vydán v r.1868), protože je stále platný. Všichni známe Aglaji, Lebeděvy, generálové Jepančinové… A všichni si tajně přejeme být trochu jako kníže Myškin. Jenže je to možné být jako on? Dostojevského Idiot není z červené knihovny. Dostojevskij nám nemaluje obraz společnosti, která se pod vlivem jedince změní v lepší. Ukazuje nám lidi v jejich nejčistší podobě a jejich snahu stát se lepšími. Kníže Myškin se objevuje zčistajasna a nevědomky lidi ovlivňuje. Probouzí v nich touhu po kráse a lásce. Myslím, že je možné přirovnat ho (kromě přirovnání k Donu Quijotovi) ke Kristu. Je ztělesněním dobra. Zmítá se ve společnosti, která ho nechápe, protože pochopit nechce. A kníže Myškin stejně jako Kristus trpí za lidi a pro ně. A kníže Myškin stejně jako Kristus prohráli svůj boj se společností. V tom je cena díla. V jeho objektivitě. V surové pravdě o (dnešním) světě.“...
2. Idiot
Dostojevského „Idiot“ je románem v němž rozpory dobra a zla nejsou vykresleny na pozadí společenských rozdílů, kde zločin tvoří pouze závěrečnou část, k níž sice vše spěje, ale celkově má román civilní ráz. Děj se odehrává v společenských salónech při vzájemných rozhovorech postav. Středem románu jsou mezilidské vztahy, rodina, láska, nenávist, vášeň. Dobro a zlo se zde ustavuje skrze běžný život postav příběhu. Pro tuto svou „civilnost“ jsem „Idiota“ zařadil jako východisko, z něhož postupně budu přecházet k problematice dobra a zla vyjádřené v Dostojevského dalších dílech (jmenovitě Zločinu a trestu, Bratrech Karamazových, Běsích), v nichž rozpory, rozdíly a ostré konflikty budou přítomny po celou dobu příběhu.
2.1. Kníže Myškin
Dostojevského záměrem bylo vytvořit postavu blížící se postavě Ježíše Krista, zasazenou do Dostojevského současnosti. Osobu nesobeckou, jednající v zájmu druhých lidí. Ve světě, kde se většina lidí snaží sloužit jen svým zájmům a bezprostřednímu prospěchu, se z knížete Myškina stala postava komická, vyčnívající svým nevšedním jednáním, pro které ostatní lidé nemají pochopení. Dostojevský si už v osnově díla uvědomoval, že takováto postava nepatří do tohoto světa a přisoudil Myškinovi roli vyléčeného idiota1. T. Špidlík se o Myškinově postavě vyjadřuje velice ostře: „Evangelický křesťan“, princ Myškin, tam vystupuje jako ubohá karikatura Spasitele, jako „zmetek“.(18,s.232) N. Berďájev Myškinovi upírá plné lidství: „Není až, do samého konce úplným člověkem, jeho povaha je sice světlá, ale neúplná. (1,s.30)
Myškinova upřímnost, pravdomluvnost a otevřenost, z něho dělají člověka hloupě vypadajícího, který snad ani neví, že některé skutečnosti, které o sobě prozrazuje, mohou být proti němu zneužity. Je však zajímavé, zamyslet se, co z Myškina dělá člověka s pověstí idiota. Vezmeme-li pro srovnání postavu Aljoši Karamazova z Dostojevského „Bratří Karamazů“, najdeme některé obecné rysy obě postavy spojující. Zatímco však u Aljoši, jsou jeho přespříliš kladné povahové rysy přičítány jeho příklonem k religionizitě, u Myškina jde v očích lidí o idiotismus. A skutečně, ač obě postavy slouží Dostojevskému ke stejnému účelu – hlásání evangelia, živého Krista je k nim přistupováno rozdílně. Od Aljoši je toho očekáváno od lidí vždy mnoho a lidé se k němu obracejí jako k zprostředkovateli jejich nejosobnějších záležitostí. Myškin je lidmi podceňován, ač si postupně a velmi lehce vydobývá u lidí respekt a důvěru. Aljoša je lidmi žádán, aby je zastupoval v jejich záležitostech. Myškin je schopen vlastní iniciativy, což vždy nebývá ku prospěchu věci a je to společností chápáno jako netaktnost.
Z hlediska chápání dobra a zla u obou postav je nutné ptát se po příčině, zárodku dobra u obou hrdinů. Pro jednoho je to živá vzpomínka na matku, evangelium a příkladný život starce Zosimy. U druhého je pátrání po prvopočátku zbytečnou záležitostí, nikde jej v díle nenajdeme. Dobro se může hledat v Myškinově jakési dětské nevinnosti, mentální opožděnosti, nedostatku zkušeností se světem, jež mu byl v dětství zapovězen pro jeho nemoc, jen tak si mohl uchovat svou nezkaženost. Jako by chtěl Dostojevský skrze Myškina uvést v život Rousseauovo osvíceneckou koncepci, kde člověk se rodí jako dobrý a zkaženým ho dělá až lidská společnost. Záleží pak pouze na konkrétním člověku, zda si svou lidskost pod tlakem společnosti nenechá vzít. Právě dlouhodobá nemoc, neschopnost účastnit se života běžné společnosti, by měla být odpovědí na to, kde se člověk podobných charakterových vlastností mohl z ničeho nic vzít. F. Kautman přisuzuje vliv této koncepce některým konkrétním autorům: „Pod vlivem Schillera, Racina, Sandové, Huga, Dickense Dostojevskij zřejmě byl ochoten v duchu osvícenecké ideologie pokládat člověka za bytost v podstatě dobrou.“ (13,s.26)
Z hlediska mezilidských vztahů zastává Myškin citlivý a příznivý přístup ke všem lidem. Je tu však rozdílný přístup k oběma pohlavím. Zatímco k mužským postavám se jeho city nemění i když se jedná o pokus Rogožina ho zavraždit. U Nastasji Filipovy se city a přístup k ní vyvíjejí, jsou pohyblivější. Z lásky je lítost, z touhy po společném životě je konstatován poznatek o nejhorších dnech v životě prožitých ve společnosti této osoby.
Myškinova postava je postavou dobrou, není však snadné určit, co Myškin rozumí dobrem. Myškin se dostává do situací vlastního sebeobětování, odpuštění, jeho aktivní činy se soustřeďují v zabraňování zla a jeho následků, ale ne přímo v konání dobra. Je takovým bojovníkem se zlem. Jako dobrý se projevuje všude tam, kde se setkává se zlem. Dobro pro dobro však nekoná. J.L. Hromádka takto podobně vidí pravoslaví, které touží po spasení světa nikoli úsilím, pohybem úderností, nýbrž hnutím víry, modlitby a svaté mystické, lásky. Pravoslavný Kristus přetvořuje pomalu svět bez programatického úsilí a organisované aktivnosti. (9,s.35)
Nastasja Filipova je osudovou ženou, nejen pro Myškina, ale i pro Rogožina a Gavrilu Ivolgina. Tyto tři muže spojuje soupeřství o Nastasju Filipovnu a jedná se o skutečné spojenectví v pravém slova smyslu, v němž v jejich sváru o Nastasju krystalizuje vzájemné přátelství. Tito muži však nejsou skutečnou příčinou, proč nemůže Myškin Nastasju nadobro získat. Ta se rozhodla, již ze zásady odporovat jakémukoliv konečnému závazku ke každému ze třech mužů. Hraje svou nekonečnou hru s těmito muži a chce, aby to tak zůstalo. Je nespokojena s rolí, jež zastává, na druhou stranu jí však tato situace uspokojuje. Chce být viděna v očích lidí jako špatná a tak se taky chová. Je schopna každému z nich říci své ano, svým závazkům však vždy na poslední chvíli nedostát. Pro všechny tři muže, je vlastně zosobněným zlem, po kterém oni touží a vidí v něm dobro, naplnění svých tužeb. Takto popisuje Nastasju Filippovnu postava Afanasije Ivanoviče Tockého: „Ovšem životní zkušenost a hluboká prozíravost mu velmi brzy napověděly, že teď má co činit se stvořením zcela mimořádným, že tato osůbka nejen vyhrožuje, nýbrž bude i jednat, a hlavně se před ničím nezastaví, protože si na světě ničeho neváží, a nelze ji tedy na nic nalákat.“ (7,s.38)
Myškinovi soupeři se liší v metodách boje a soupeření o Nastasju. Gavrila Andarlovič Ivolgin se svého cíle snadno vzdá, je však mstivější. Touží po pomstě a je ve své mstě vytrvalý, neodpouští. Snaží se působit pomocí pomluv a intrik. Nastasja je pro něj jen prostředkem jak přijít k penězům, není pro něho cílem, člověkem s níž by chtěl sdílet svůj život.
Rogožin je mužem činu, impulzivním, nepomstychtivým, ale vytrvale jdoucím za svým životním cílem, svou láskou. Myškin je pronásledován pocitem Rogožinovy trvalé přítomnosti v jeho blízkosti. Vzájemné soupeření o Nastasju Filipovnu je ve vztahu těchto postav neustále přítomno. Myškinův pocit přerůstá v dojem fyzického pronásledování Rogožinem, v až dokonce smyslově podloženou skutečnost: „Když jsem vystupoval z vlaku, zahlédl jsem pár zrovna takových očí, jakými ses právě teď zezadu na mne díval.“ (7,s.185) F. Kautman hovoří o určité formě dvojnictví některých Dostojevského postav: „Každá postava má svého dialogického partnera, tedy také svého druhu dvojníka, který je k ní trvale připoután. Pronásleduje ji a vyjevuje její vlastní rozpory, uhaduje její vlastní myšlenky a motivuje její vlastní činy.“ (13,s.158)
Ač soupeři o stejnou ženu, zůstávají oba přáteli, což u Myškina vyžaduje velkou schopnost odpuštění a porozumění, vezmeme-li v úvahu, že se Rogožin Myškina pokusil zabít a Nastasju nakonec zabil. U Rogožina přeroste touha a snaha po získání Nastasji v konečné smýšlení o ní jako o osobě zlé. Oběma mužům Nastasja několikrát přislíbí sňatek a ze svých závazků na poslední chvíli ustoupí. Není náhodné, že Rogožin zabíjí Nastasju v době, kdy ji k sobě opět získává. Je už přesvědčen o její povaze i o tom, že se jedná o další chvilkový rozmar. Zabitím Nastasji řeší milostný problém za oba, Myškina i Rogožina, kteří jsou rozmary Nastasji Filipovy soustavně týráni. Právě v závěru románu, davá Rogožin přednost přátelství s Myškinem, před trýzněním Nastasjiným. Zabitím Nastasji se nezbavuje pouze svého problému, ale společného problému obou mužů.
Vztah Myškina a Rogožina je značně antinomický a je prodchnut celým příběhem. Oba se k sobě při vzájemných rozhovorech chovají jako přátelé, vyměňují si křížky, informují se o vzájemných nezdarech v přízni u Nastasji Filipovy. Ze strany Rogožina je vztah poznamenán nedůvěrou a žárlivostí:„Když nejsi zrovna se mnou, hned k tobě cítím zlobu, Lve Nikolajeviči… Teď tu se mnou sedíš čtvrt hodiny a všecek vztek ze mě už vyprchal a mám tě rád jako dřív.“ (7,s.188)
Myškin se snaží Rogožina přesvědčit, že není jeho opravdovým soupeřem, přesto si je vědom Rogožinovo nedůvěry k němu trvající, až do doby než přestane věřit, že má Myškina Nastasja Filipova ráda.
Myškin je Nastasjou uchvácen, při prvním setkání ustrne, není schopen pohybu ani slova, je pro něj osudovou ženou. Sám však přiznává, že se nejedná o lásku, ale o soucit. Není k ní připoután láskou, ale lítostí. Pro Kautmana se taková láska stává altruismem, sebeobětováním pro druhého nebo pro druhé, přechází v lásku k bližnímu v křesťanském pojetí. (13,s.144) Myškin nechce Nastasju pro sebe, chce jen aby byla šťastná. Domnívá se, že mnohé vytrpěla, lituje ji, mluví o ní jako o šílené. Nastasja však pro Myškina chce to samé, jeho štěstí. Žije v představě o svém zhanobení, cítí se nečistá, tvrdí o sobě, že pro něho není správnou ženou. Snaží se zosnovat sňatek Myškina a Agalji Jepančinové, nechce být šťastná, dokud nebude šťastný on. V emotivním rozhovoru však Agalje ženicha přebere a chce ho připoutat k sobě.
2.2. Společenská hra jako obraz rozdílného chápání zla
Způsobů, jak lidé poznávají a rozlišují dobré od zlého, je mnoho. Všeobecně se dělí na určení autonomní a heteronomní. Tyto dva základní způsoby se dále dělí, my si ale povšimneme jednoho specifického způsobu objevujícího se v Dostojevského „Idiotovi“. Při oslavě Nastasjiny narozenin padne návrh, na zahrání si nějaké vhodné společenské hry, jejíž funkce by spočívala v zahnání nudy. Ferdyšenko, postava ne zrovna kladných povahových rysů navrhne hru, jež by spočívala ve vyprávění nejhoršího skutku, jehož se kdy někdo z hráčů v životě dopustil.
Dle mého názoru je hra určitou simulací, odpovídající situaci do níž se může každý dostat v běžném životě. Člověk se pomocí hry připravuje na vhodnou reakci na stav, do něhož se bez patřičné přípravy může dostat. Hra spočívající v názorném popisu toho, co je morálně nepřípustné, dává účastníkům možnost, porovnat různé varianty chápání zla. Člověk účastnící se takové hry, má možnost korigovat své budoucí chování s tím, jak dobro a zlo chápou ostatní lidé. Dochází zde k reflexi svého vlastního chování na pozadí chování a skutků ostatních lidí. Člověk si do budoucnosti odnáší chápaní dobra a zla jak ho pojímá společnost nebo skupina lidí. Vlastně se jedná o jakýsi Hegelův triadický pohyb, kde máme nějakou tezi o dobru a zlu, proti které stavíme chápaní dobra a zla společnosti či někoho jiného, z výsledné korekce nám vznikne syntéza obou předchozích představ o dobru a zlu, jež trvá až do následné zkušenosti, jež se stane impulsem k přehodnocení. Nechci zde propagovat podobné hry, chci pouze ukázat na souvislost mezi lidskou zkušeností a jejím vlivem na budoucí chování subjektu.
Během večírku dojde ke třem vyprávěním rozdílných osob se specifickými charakterovými rysy. Zpočátku je nápad hodnocen příkře, jako určitý druh vychloubání, rozhodne hlas hostitelky, jež uvede společenskou hru do pohybu. Ferdyšenko jakožto vytrvalý zastánce svého nápadu si je vědom úskalí do něhož ostatní lidi ze společnosti láká: „Už to je zajímavé, jak budou všichni lhát.“ „...jen uvažte, jakýma očima se na sebe budeme po těchto přiznání dívat, třebas hned zítra!“ (7,s.131)
Afanasij Ivanovič Tockij, Ferdyšenkův největší odpůrce, se snaží usměrnit původce nápadu do příslušných mezí: „Přesvědčil jste mě i o tom, pane Ferdyšenko, že je možno pociťovat opojnou rozkoš při vyprávění o svých špinavých skutcích, i když se na ně nikdo neptal…“ (7,s.131)
Jako první vypraví Ferdyšenko. Příběh je založen na krádeži tří rublů Ferdyšenkem ukradených během návštěvy v dobře situované rodině. Z krádeže je obviněna služka, kterou druhý den za tento čin vyhodí. Ferdyšenko nejen, že se nepřiznal už při večírku, ale ani po té když za jeho přečin nesl důsledky někdo jiný. Tři ruble pro Ferdyšenka nejsou žádnou velkou částkou, ještě ten den je propíjí, krást tři ruble vlastně ani nepotřebuje a sám tvrdí, že zlodějem není a nedovede svůj čin vysvětlit. Žádné výčitky svědomí Ferdyšenka tehdy ani v přítomnosti netrápily. Společnost je zaražena ne vlastní krádeží, ale tím, že dopustil, aby za jeho chybu nesl odpovědnost někdo jiný.
Druhým vypravěčem je generál Jepančin, mající spory se starou bytnou, u níž byl jako mladý praporčík ubytován. Poté co se od ní odstěhuje, zpětně postrádá misku jež bytné poskytl jako náhradu za rozbitý hrnek. Cítí se tím dotčen, protože obviňuje bytnou i z nedávné krádeže kohouta a požadavek náhrady v takové situaci považuje za nehorázný a bezcharakterní. Jde jí vyhubovat, při tom přistihne bytnou v podivném stavu, kdy jakoby není schopna reagovat na jeho verbální útok. Tuto skutečnost však nevnímá, je plný hněvu a trpce jí nadává, rozčílen odchází, aniž by čekal na stařenčinu reakci. Večer se dozvídá, že bytná umřela, přesně v době, kdy jí huboval. Skutečnost, že ve své ješitnosti vynadal umírající, nedá klidu jeho svědomí. Situaci řeší zřízením dvou míst v chudobinci na svou útratu, pro nemocné stařenky.
Ferdyšenko se cítí podveden, hodnotí generálovo nejhorší skutek jako jeden z jeho dobrých skutků.
Posledním vyprávějícím je kníže Tocký, který předběhne svého přítele, lstí se zmocní kytice nezbytné pro jednu dámu chystající se na ples, dámu, kterou jeho přítel zbožňuje a on sám k ní má jen vlažné city. Přítele však neúspěch v poskytnutí služby dámě citelně zasáhne, změní svůj život a padne ve válce, do níž se po nezdaru u milované bezhlavě vrhá. Tockij si uvědomuje, že pokud by do přítelova života, tímto způsobem nezasáhl, jeho život by se ubíral jiným směrem.
Ve všech třech příbězích se lidé ocitají při konání zla nezaviněně, nevidíce kam až mohou důsledky jejich činů dojít. Jak Ferdyšenko, tak Tocký konají své nejhorší skutky na základě vnuknutí, bez předchozího promyšlení, na základě příležitosti jež se náhodně naskytla. Důsledky jejich konání se jejich životů nedotýkají, zlo pociťují ostatní lidé, ne oni. Rozdíl je v možnosti nápravy. Ferdyšenko se mohl k činu přiznat a uchránit jiného z důsledků svého přečinu. U Tockého nebyla možnost napravit svůj skutek a na další vývoj události neměl vliv. Generála Jepančina vedl k skutku hněv, chce aby stařena byla zasažena jeho slovy, nepočítá však s jejím momentálním stavem, jež zasluhuje více úcty a pokory. Co učinil si uvědomuje zpětně, až do té doby se domnívá, že je v právu. Stejně jako Tocký nemůže vzít svůj skutek zpět, ani ho postižené vynahradit.
Ferdyšenko dostává mravní lekci, zůstává však otázkou, zda dojde k mravní korekci jeho chování, či zda si pro příště dá větší pozor při výběru svého příběhu. Následný rozhovor mezi Ferdyšenkem a Darjou Alexejevnou svědčí spíše o druhé možnosti: „Doběhli jste mě! A jak! Tomu se říká doběhli!“ „Dobře vám tak, když nechápete, jak se to dělá. Vemte si poučení od moudrých lidí!“ (7,s.139)
Celá příhoda se společenskou hrou, ukazuje přístup lidí ke zlu a vlastnímu svědomí na jedné straně a způsobu jak ho přiblížit ve společnosti ostatních lidí na straně druhé. Volbou příběhu i způsobem podání se snaží svůj dobrý obraz uchovat. Zajímavým postřehem je skutečnost, že za nejhorší skutek považují všichni tři ten nepromyšlený, nepřipravený, jako by jejich svědomí více tížil osud, fatum než svobodná volba mezi dobrem a zlem. Jako by se více báli činů, při nichž neovládali svou racionální lidskou stránku, nebyli pány nad svým rozumem a osudem.
U Ferdyšenka se tato skutečnost vystupňuje, když hovoří o svém nejhorším skutku a následně tvrdí, že necítí výčitky svědomí. Jak může rozeznat skutek jako špatný, když soudcem mu není jeho svědomí? Jako by jakékoliv rozlišování na špatné či dobré skutky popíral a přisuzoval hodnotově skutku vlastnosti dobrý či špatný jen skrze nějaké heteronomní určení nemající na svědomí jakýkoliv vliv.
2.3. Marieta jako předobraz Nastasji Filipovny
Myškin hned v úvodním dílu románu, nám dává poznat, jaký typ ženy preferuje a jakým způsobem chápe lásku ve svém praktickém životě. Na návštěvě u Jepančinových Myškin vypráví o svých dojmech z pobytu ve Švýcarsku. Dojde i na vyprávění příběhu vesnické, chudobné, nemocné a prosté dívky Mariety, jejíž osud se nápadně podobá osudu Nastasji Filipovy. Dívka je svedena obchodním cestujícím, který ji po týdnu opustí a zanechá jejímu údělu. Marieta se vrací do vesnice, kde je všemi hanobena a opovrhována. Sama k sobě cítí odpor a domnívá se, že je vším vinna a lidé se k ní špatně chovají po právu. Stejně jako u Nastasji Filipovy ji Myškin nemiluje láskou, ale cítí k ní lítost, snaží se jí všemožně pomáhat v jejím údělu. Nechává ostatní lidi v domnění, že je do ní zamilován a nepřiznává, že je mu jí pouze líto. Myškin se snaží udělat Marietu šťastnou, cíle je dosaženo, když o její smrti vypovídá, že zemřela skoro šťastná. Myškinovi postoje v lásce jsou neměnné, strnulé, pevné nepodléhají výkyvům ani nějakému vývoji, směřování od něčeho někam.
F. Kautman popisuje antisexuální podstatu Myškinovi lásky-soucitu. Myškin se stal virtuózem této podoby lásky, ženy ho smyslově nevzrušovaly. Na portrétu Nastasji Filippovny ho zaujal její obličej hlavně tím, že prozrazoval utrpení. „Láska-soucit nemůže regulovat vztahy mezi milenci; v tomto smyslu by byla možná na zemi jedině v oné fázi Apokalypsy, kdy se zastaví vývoj a nebudou se rodit děti. Láska-soucit však může být prostředkem integrace společnosti i nástrojem, při utváření intersubjektivních vztahů.“ (13,s.147)
2.4. Dobro a zlo jako důsledek vnějších okolností
Pro Dostojevského „Idiota“ více než pro jiná jeho díla platí Kautmanův závěr o člověku, který je dobrý i zlý současně, a záleží na mnoha vnějších i vnitřní činitelích, dělá-li nakonec převážně dobro nebo zlo. (13,s.87) Toto pojímání dobra a zla je v „Idiotovi“ postaveno na vzájemných mezilidských vztazích. Jednotlivé postavy románu jsou vždy postaveny proti svému protějšku, k němuž přistupují s vášní a citem, láskou i nenávistí. Konkrétní situace, do níž se lidé ve vzájemné interakci dostanou, určuje zda jejich svobodné rozhodnutí se přikloní ke konání dobra či zla. O tomto pojetí dobra a zla u „Idiota“ nejlépe vypovídá situace, do níž se Myškin dostává na schůzce „čtyř“ (Myškina, Rogožina, Nastasji Filipovny a Aglaji). Ze schůzky se stane emociální záležitost mezi Aglajou a Nastasjou, v níž zvítězí ta, které se podaří nejcitelněji zasáhnout soupeřku. Ani Myškin není schopen zachovat náležitý odstup, neohrabaným posunkem dává přednost Nasatasje a citelně raní Aglaju. Situace, v níž se rozhoduje ovlivní jeho rozhodnutí a má neblahé následky na všechny přítomné. Myškin se dostává do situace, ve které není schopen ovlivnit své chování z pozice dobra a zla.
Poznámky:
1Idiot jako termín v diagnóze vědy 19. století.
Žádné komentáře:
Okomentovat