Dostojevského záměrem bylo vytvořit postavu blížící se postavě Ježíše Krista, zasazenou do Dostojevského současnosti. Osobu nesobeckou, jednající v zájmu druhých lidí. Ve světě, kde se většina lidí snaží sloužit jen svým zájmům a bezprostřednímu prospěchu, se z knížete Myškina stala postava komická, vyčnívající svým nevšedním jednáním, pro které ostatní lidé nemají pochopení. Dostojevský si už v osnově díla uvědomoval, že takováto postava nepatří do tohoto světa a přisoudil Myškinovi roli vyléčeného idiota1. T. Špidlík se o Myškinově postavě vyjadřuje velice ostře: „Evangelický křesťan“, princ Myškin, tam vystupuje jako ubohá karikatura Spasitele, jako „zmetek“.(18,s.232) N. Berďájev Myškinovi upírá plné lidství: „Není až, do samého konce úplným člověkem, jeho povaha je sice světlá, ale neúplná. (1,s.30)
Myškinova upřímnost, pravdomluvnost a otevřenost, z něho dělají člověka hloupě vypadajícího, který snad ani neví, že některé skutečnosti, které o sobě prozrazuje, mohou být proti němu zneužity. Je však zajímavé, zamyslet se, co z Myškina dělá člověka s pověstí idiota. Vezmeme-li pro srovnání postavu Aljoši Karamazova z Dostojevského „Bratří Karamazů“, najdeme některé obecné rysy obě postavy spojující. Zatímco však u Aljoši, jsou jeho přespříliš kladné povahové rysy přičítány jeho příklonem k religionizitě, u Myškina jde v očích lidí o idiotismus. A skutečně, ač obě postavy slouží Dostojevskému ke stejnému účelu – hlásání evangelia, živého Krista je k nim přistupováno rozdílně. Od Aljoši je toho očekáváno od lidí vždy mnoho a lidé se k němu obracejí jako k zprostředkovateli jejich nejosobnějších záležitostí. Myškin je lidmi podceňován, ač si postupně a velmi lehce vydobývá u lidí respekt a důvěru. Aljoša je lidmi žádán, aby je zastupoval v jejich záležitostech. Myškin je schopen vlastní iniciativy, což vždy nebývá ku prospěchu věci a je to společností chápáno jako netaktnost.
Z hlediska chápání dobra a zla u obou postav je nutné ptát se po příčině, zárodku dobra u obou hrdinů. Pro jednoho je to živá vzpomínka na matku, evangelium a příkladný život starce Zosimy. U druhého je pátrání po prvopočátku zbytečnou záležitostí, nikde jej v díle nenajdeme. Dobro se může hledat v Myškinově jakési dětské nevinnosti, mentální opožděnosti, nedostatku zkušeností se světem, jež mu byl v dětství zapovězen pro jeho nemoc, jen tak si mohl uchovat svou nezkaženost. Jako by chtěl Dostojevský skrze Myškina uvést v život Rousseauovo osvíceneckou koncepci, kde člověk se rodí jako dobrý a zkaženým ho dělá až lidská společnost. Záleží pak pouze na konkrétním člověku, zda si svou lidskost pod tlakem společnosti nenechá vzít. Právě dlouhodobá nemoc, neschopnost účastnit se života běžné společnosti, by měla být odpovědí na to, kde se člověk podobných charakterových vlastností mohl z ničeho nic vzít. F. Kautman přisuzuje vliv této koncepce některým konkrétním autorům: „Pod vlivem Schillera, Racina, Sandové, Huga, Dickense Dostojevskij zřejmě byl ochoten v duchu osvícenecké ideologie pokládat člověka za bytost v podstatě dobrou.“ (13,s.26)
Z hlediska mezilidských vztahů zastává Myškin citlivý a příznivý přístup ke všem lidem. Je tu však rozdílný přístup k oběma pohlavím. Zatímco k mužským postavám se jeho city nemění i když se jedná o pokus Rogožina ho zavraždit. U Nastasji Filipovy se city a přístup k ní vyvíjejí, jsou pohyblivější. Z lásky je lítost, z touhy po společném životě je konstatován poznatek o nejhorších dnech v životě prožitých ve společnosti této osoby.
Myškinova postava je postavou dobrou, není však snadné určit, co Myškin rozumí dobrem. Myškin se dostává do situací vlastního sebeobětování, odpuštění, jeho aktivní činy se soustřeďují v zabraňování zla a jeho následků, ale ne přímo v konání dobra. Je takovým bojovníkem se zlem. Jako dobrý se projevuje všude tam, kde se setkává se zlem. Dobro pro dobro však nekoná. J.L. Hromádka takto podobně vidí pravoslaví, které touží po spasení světa nikoli úsilím, pohybem úderností, nýbrž hnutím víry, modlitby a svaté mystické, lásky. Pravoslavný Kristus přetvořuje pomalu svět bez programatického úsilí a organisované aktivnosti. (9,s.35)
Nastasja Filipova je osudovou ženou, nejen pro Myškina, ale i pro Rogožina a Gavrilu Ivolgina. Tyto tři muže spojuje soupeřství o Nastasju Filipovnu a jedná se o skutečné spojenectví v pravém slova smyslu, v němž v jejich sváru o Nastasju krystalizuje vzájemné přátelství. Tito muži však nejsou skutečnou příčinou, proč nemůže Myškin Nastasju nadobro získat. Ta se rozhodla, již ze zásady odporovat jakémukoliv konečnému závazku ke každému ze třech mužů. Hraje svou nekonečnou hru s těmito muži a chce, aby to tak zůstalo. Je nespokojena s rolí, jež zastává, na druhou stranu jí však tato situace uspokojuje. Chce být viděna v očích lidí jako špatná a tak se taky chová. Je schopna každému z nich říci své ano, svým závazkům však vždy na poslední chvíli nedostát. Pro všechny tři muže, je vlastně zosobněným zlem, po kterém oni touží a vidí v něm dobro, naplnění svých tužeb. Takto popisuje Nastasju Filippovnu postava Afanasije Ivanoviče Tockého: „Ovšem životní zkušenost a hluboká prozíravost mu velmi brzy napověděly, že teď má co činit se stvořením zcela mimořádným, že tato osůbka nejen vyhrožuje, nýbrž bude i jednat, a hlavně se před ničím nezastaví, protože si na světě ničeho neváží, a nelze ji tedy na nic nalákat.“ (7,s.38)
Myškinovi soupeři se liší v metodách boje a soupeření o Nastasju. Gavrila Andarlovič Ivolgin se svého cíle snadno vzdá, je však mstivější. Touží po pomstě a je ve své mstě vytrvalý, neodpouští. Snaží se působit pomocí pomluv a intrik. Nastasja je pro něj jen prostředkem jak přijít k penězům, není pro něho cílem, člověkem s níž by chtěl sdílet svůj život.
Rogožin je mužem činu, impulzivním, nepomstychtivým, ale vytrvale jdoucím za svým životním cílem, svou láskou. Myškin je pronásledován pocitem Rogožinovy trvalé přítomnosti v jeho blízkosti. Vzájemné soupeření o Nastasju Filipovnu je ve vztahu těchto postav neustále přítomno. Myškinův pocit přerůstá v dojem fyzického pronásledování Rogožinem, v až dokonce smyslově podloženou skutečnost: „Když jsem vystupoval z vlaku, zahlédl jsem pár zrovna takových očí, jakými ses právě teď zezadu na mne díval.“ (7,s.185) F. Kautman hovoří o určité formě dvojnictví některých Dostojevského postav: „Každá postava má svého dialogického partnera, tedy také svého druhu dvojníka, který je k ní trvale připoután. Pronásleduje ji a vyjevuje její vlastní rozpory, uhaduje její vlastní myšlenky a motivuje její vlastní činy.“ (13,s.158)
Ač soupeři o stejnou ženu, zůstávají oba přáteli, což u Myškina vyžaduje velkou schopnost odpuštění a porozumění, vezmeme-li v úvahu, že se Rogožin Myškina pokusil zabít a Nastasju nakonec zabil. U Rogožina přeroste touha a snaha po získání Nastasji v konečné smýšlení o ní jako o osobě zlé. Oběma mužům Nastasja několikrát přislíbí sňatek a ze svých závazků na poslední chvíli ustoupí. Není náhodné, že Rogožin zabíjí Nastasju v době, kdy ji k sobě opět získává. Je už přesvědčen o její povaze i o tom, že se jedná o další chvilkový rozmar. Zabitím Nastasji řeší milostný problém za oba, Myškina i Rogožina, kteří jsou rozmary Nastasji Filipovy soustavně týráni. Právě v závěru románu, davá Rogožin přednost přátelství s Myškinem, před trýzněním Nastasjiným. Zabitím Nastasji se nezbavuje pouze svého problému, ale společného problému obou mužů.
Vztah Myškina a Rogožina je značně antinomický a je prodchnut celým příběhem. Oba se k sobě při vzájemných rozhovorech chovají jako přátelé, vyměňují si křížky, informují se o vzájemných nezdarech v přízni u Nastasji Filipovy. Ze strany Rogožina je vztah poznamenán nedůvěrou a žárlivostí:„Když nejsi zrovna se mnou, hned k tobě cítím zlobu, Lve Nikolajeviči… Teď tu se mnou sedíš čtvrt hodiny a všecek vztek ze mě už vyprchal a mám tě rád jako dřív.“ (7,s.188)
Myškin se snaží Rogožina přesvědčit, že není jeho opravdovým soupeřem, přesto si je vědom Rogožinovo nedůvěry k němu trvající, až do doby než přestane věřit, že má Myškina Nastasja Filipova ráda.
Myškin je Nastasjou uchvácen, při prvním setkání ustrne, není schopen pohybu ani slova, je pro něj osudovou ženou. Sám však přiznává, že se nejedná o lásku, ale o soucit. Není k ní připoután láskou, ale lítostí. Pro Kautmana se taková láska stává altruismem, sebeobětováním pro druhého nebo pro druhé, přechází v lásku k bližnímu v křesťanském pojetí. (13,s.144) Myškin nechce Nastasju pro sebe, chce jen aby byla šťastná. Domnívá se, že mnohé vytrpěla, lituje ji, mluví o ní jako o šílené. Nastasja však pro Myškina chce to samé, jeho štěstí. Žije v představě o svém zhanobení, cítí se nečistá, tvrdí o sobě, že pro něho není správnou ženou. Snaží se zosnovat sňatek Myškina a Agalji Jepančinové, nechce být šťastná, dokud nebude šťastný on. V emotivním rozhovoru však Agalje ženicha přebere a chce ho připoutat k sobě.
Žádné komentáře:
Okomentovat