Adolescence

Je druhou fází relativně dlouhého časového úseku dospívání. Trvá asi od 15 do 20 let, záleží i na individuu.
Vstup do této fáze je biologicky ohraničen pohlavním dozráváním. Zejména ale probíhají psychosociální proměny. Mladý člověk získává nové role, bývá dokončena emancipace s vázaností na rodinu. Vznikají hluboká přátelství a partnerské vztahy bývají zralejší.
Adolescenci lze charakterizovat několika proměnami:
- první pohlavní styk
- 2 sociální mezníky: - ukončení povinné školní docházky
                                      - dovršení přípravného profesního období, následně nástup do zaměstnání  (s výjimkou vysokoškoláků). Přichází ekonomická samostatnost, která je v našich sociokulturních podmínkách jedním z důkazů dospělosti.(nejdříve ji dosahují učni, nejpozději vysokoškoláci)
- dovršení plnoletosti- u nás od 18 let, od tohoto věku je člověk plně zodpovědný za své jednání.
V souvislosti s dospělostí zavedl  Erikson termín psychosociální moratorium, což lze charakterizovat tak, že mnoha adolescentům se jeví dospělost příliš náročná nebo málo přitažlivá, a proto ji chtějí odložit.
Fyzický vývoj:
Tělesný vývoj v tomto období nepředstavuje převratnou změnu. Adolescent se svým tělem často zaobírá. Je to podporováno obecně platným standardem vysoké hodnoty mládí a fyzické krásy.
Racionálně-kognitivní procesy
V dospívání prodělávají všechny poznávací funkce dosti zásadní kvantitativní i kvalitativní změny.
MYŠLENÍ:Rozvoj vyšších myšlenkových operací umožňuje lepší uspořádání vědomostí, větší podíl samostudia a specializovanější a hlubší vzdělání v oblastech přírodních, technických nebo společenských věd. U  adolescentů    je  evidentní převaha divergentního zvažování více možných alternativ,  posuzování  jejich "pravděpodobnost“i.  Každé řešení problémů vykazuje jednotný postup: rozbor-plán-provedení.kontrola (postřeh - orientace - formování hypotéz - ověřování). ABSTRAKCE (tvoření kategorií na základě podstatných shod )  je základem tvorby "vědeckých kategorií"  a umožňuje  další   hierarchizaci  pojmů. Rozšiřuje realizaci úvah o jevech a vztazích bez názorného podkladu, zároveň však také redukuje bohatost a tím i  "účinnost" podnětů senzorického pole. Pojmy se jeví obsažnější, avšak řeč není zcela přiměřená popisu totální reality a tak dochází u dospívajících k  projevům “verbalizmu“(ireálné mudrování s „abstraktními kategoriemi“).
POZORNOST : Adolescenti  jsou již schopni  vést svoji pozoznost "pochopenou objektivní významností".
 PAMĚŤ: adolescenti plně využívají dosaženou úroveň myšlení, při vštěpování postupují logicky  na základě vlastního porozumění  a aktivně přiřazují nové informace do systému tak, že dochází k žádoucímu vytváření  “kognitivní mapy” oboru.  
TVOŘIVOST: Adolescent bývá v oblasti tvůrčí aktivity uvážlivější, jeho aktivity jsou promyšlenější a plánovitější, umí se poučit z chyb, je odpovědnější, spolehlivější, vytrvalejší a už se tak snadno nevzdává. Tvořivost spočívá ve vyváženém uplatnění myšlení a fantazie. Je tedy třeba rozvíjet schopnosti i představivost.
Imaginativně-emotivní složky osobnosti
Adolescence   je  obdobím  intenzivního ujasňování a uvědomování si vlastní  struktury hodnot - jako obecnějších  aspektů  osobně přitažlivých  cílů i zájmů. Reálné usilování  a konání  by tedy již mělo být v souladu s celkovou orientací osobnosti, jejím zformovaným a stabilizovaným hodnotovým vědomím. Charakter - jako vnější výraz dosažené úrovně mravního vědomí, pak spoluurčuje i volbu cest a prostředků k dosahování cílů.
V závislosti na kvalitě a šíři  zájmů a  úsilí  o autokultivaci je rozvíjena citlivost emotivity. Teprve dospělá  a integrovaná osobnost s nadhledem a životní moudrosti, je schopna "jednat s ohledem na sociální důsledky svého projevu pro sebe i  pro druhé". Přijaté mravní principy se odráží   v individuální síle "svědomí".
JÁSTVÍ   představuje  strukturu a organizaci  složek  Já, je to komplexní útvar, zahrnující aspekt poznávací, emocionální i snahový. Zralé Jáství pak určuje soulad "kognitivně-afektivní konzistence" a tím i akceschopnost a  celkovou  vnitřní vyrovnanost osobnosti.
  1. KOGNITIVNÍ SLOŽKY JÁ
a)   Sebuvědomování (Jsem)  se vyvíjí již od nejranějších stadií (kde je podporováno zkušenostmi z experimentace, rozšiřováním schopnosti komunikace, záměrností pohybů atp.). Již kojenec se poznává v zrcadle, batole se začíná označovat “Já” atp.  V dospívání pak  představuje vědomí Já řídící  činitel sebeovládání,  předmět  sebevýchovy  a  projevuje se prosazováním osobní  autonomie.
b)  Sebepoznávání  (Jaký jsem?)  spočívá v poznávání sebe jako objektu  sebepozorování. V tomto procesu  “Já-subjekt” (autentické sebezažívání) a   "Já-objekt" (neosobní náhled na sebe) permanentně fluktuují  a  “vzájemným dialogem”  probíhá  sebepoznávání, sebeřízení i sebehodnocení. Sebepopis je pouhou odpovědí na otázku “Kdo jsem Já?“ (dívka, student, sportovec,..), ale skutečné sebepoznávání řeší otázku “Jaký jsem?“ (hodný, laskavý, chytrý, závistivý). Dospívající si zpočátku všímají jen povrchních a nápadných znaků než proniknou k  podstatnejším vlastnostem osobnosti. Vždy je třeba se varovat nebezpečí sebeklamu. K dosažení objektivnějších charakteristik a reálnějšího odhadu způsobilosti  napomáhá pravidelná severeflexe (správné zhodnocení vlastního chování, řešení konfliktů,..). Tímto způsobem přechází postupně “sebepoznávání” k   sebeovládání   a sebekontrole (kdy člověk dřív než něco udělá, zváží možné následky), tedy i sebevýchově.  
2. AFEKTIVNÍ SLOŽKY JÁ
a) Sebepojetí  (Jaký se mi líbí být) je více či méně propracované a ucelené imaginativní "jádro subjektivity", je to představa  “Jak chci působit na jiné”,  která se ve své nejvyspělejší  podobě  stává  relativně stabilním  východiskem  osobité  orientace i projevů osobnosti. V egoidentitě mohou převládat hlediska 1)  “sociální identity” .(“fasádové Já”, socializovaná identifikace se společensky žádoucími  vzory),  nebo  spíše  2)  “osobní identity” (“introspektivní Já”  formované   subjektem  v rámci vnitřní  racionálně-emocionální součinnosti).
b)  Sebehodnocení  může  buď stenizovat, nebo naopak  až ochromovat. Zakomplexovaný člověk nevyužívá své skutečné možnosti. Existuje  sebehodnocení dílčí (profesní, studijní, mocenské, ekonomické, estetické aj.)   a celkové (obecná hodnota, jakou si jedinec přisuzuje). Vývoj sebehodnocení bývá důsledkem a) sociálního učení (vliv rodiny, školy, zájmových skupin atp.), b) srovnáváním s vlastními požadavky na sebe (samostatné posuzování dosahovaných výsledků), c) primárnější charakteristiky osobnosti  (extraverze, stabilita, samostatnost, originalita aj.) působící bez  ohledu na  vnější okolnosti.
Sebehodnocení vykazuje: 1) potřebu  sebeúcty a  2)  tendenci ke stabilitě.  Dopad dílčích neúspěchů závisí na  osobní významnosti, tedy “centrálnosti postavení“  dané oblasti hierarchii osobních cílů a hodnot. K ochraně sebeúcty  bývají neadekvátně uplatňovány  “obrané mechanizmy” (kompenzace, kauzální atribuce, racionalizace aj.). Frustrace a neúspěch sebevědomého člověka zpravidla aktivizuje,  protože  věří, že nedostatky překoná. K životní spokojenosti přispívá spíše nesoulad  reálného a ideálního Já (cíle na horní hranici možností). Aspirace a  životní spokojenost jsou relativně stabilními charakteristikami osobnosti, které s věkem neklesají - dochází jen k přesunu  zájmů na ego-angažované oblasti.
3. KONATIVNÍ  SLOŽKY JÁ  (Já chci! )
a) Sebeaktualizace (Co chci umět! ) slouží k rozšiřování vlastní disponovanosti (rozvoj vlastních potencialit) a  kompetence (zvláště kvalifikace). Realizuje se vedle  sebevzdělávání zvláště prostřednictvím individuálních zájmů. Rozlišujeme u nich míru stability, šířku, hloubku, konkrétnost či obecnost zaměření a vazbu na životní cíle.
b)  Seberealizace  (Čím chci být) toto “profesionální Já” představuje úsilí o naplnění možného sebeurčení v daných podmínkách.  Stanovené cíle  by měly  optimálně respektovat  vlastní způsobilost (schopnosti, vlastnosti a motivaci ), osobní aspirace a  ambice (předpokladaný výkon a životní hodnoty) i situaci (možnosti poskytované daným prostředím).

VOLNÍ   PROCESY  představující  vědomě cílesměrné jednání jsou výrazem celkové vyspělosti  jedince.
Chování adolescentů působí v poměru k pubescentům již dojmem  větší jistoty. Zvyšujícím se tlakem vývojových úkolů  vzrůstá také váha a prestiž odborného vzdělávání a profesionální přípravy. Prodlužující se perspektiva  životních projektů  vyžaduje stále dlouhodobější časový  plán, rozpracovávání vzdálenějších cílů   na   dílčí a  jejich rozfázovávání na jednotlivé úkony. Kvalita plánovitosti je  jedním z nejvýznamnějších kriterií sociální vyspělosti. Dospívající se však vedle své budoucnosti začínají také stále více zajímat   o otázky smyslu života,  své zařazení ve společnosti,  světě  atp. Vzniká tak u nich postupně  hierarchie životních hodnot.  Na základě  dosažené úrovně, harmonie i orientace této základny “komplexních východisek osobní orientace” a jejich  dlouhodobým  naplňováním   dospívající spoluutváří  vlastní životní  styl i úděl.

Přizpůsobování se vnějším podmínkám
a)  RODINA  je v každém stadiu vývoje   široce a hluboce formujícím  sociálním prostředím. Dospívání však vyžaduje novou kvalitu vztahů, jinak dochází k neustálým konfliktům s “nezávislými a samostatnými” dospívajícími. Pociťují jak potřebu povzbuzení a citového zázemí , tak  i soukromí - spočívající nejen ve vymezení vlastního “teritoria”, ale  i respektu  potřeby  izolace.  Největším uměním dobrého vychovatele  je vycítit co je kdy třeba.  Neudrží-li si rodič dobrý emocionální kontakt a důvěru dospívajícího, pak si bude  intenzivně vyhledávat  kontakty mimo rodinu.
                 b)  VRSTEVNÍCI  představují na počátku  dospívání také nezastupitelný faktor vývoje.  Skupiny vrstevníků  nemají předem určené  role  (jako v rodině), všichni jsou  zpočátku v rovnoprávném postavení  a záleží  jen na nich jaké získají hodnocení druhých a jakou si vydobudou pozici  ve skupinové  hierarchii. Vrstevnické skupiny  někdy  nutí   své členy nejen k respektu  společných hodnot, norem a cílů, ale i širší  konformitě, týkající se např.  i   vnějších “znaků příslušnosti” atp.
c/ PARTNERSKÉ VZTAHY  prodělávají v dospívání také svůj vývoj. Touha je   podněcována  také kulturními vzory.  K důvěrným dotykům  dochází průměrně v období mezi 15 - 18 lety a první styk v 18 letech přiznává 1/3 hochů a 1/6 dívek. Láska je potřebou biologickou, sociální i seberealizace, na nejvyšší úrovni je ale přijímána jako významná životní hodnota.    

Dospívání  je  obvykle ještě obdobím přípravy na povolání a jeho délka odpovídá náročnosti cílů. Adaptovanost v oblasti práce sice optimálně  souvisí  s adekvátností profesionální orientace, avšak volba  povolání, probíhající již v období puberty je  zákonitě ještě  zatížena  zájmovou  šíří, nevyhraněností,  kolísáním a oddechovým rázem zájmových aktivit.
Výkon  je v pracovním procesu vždy podmíněn jak z hlediska subjektu (fyzická i psychická způsobilost. motivace, kvalifikace, délka praxe, zdravotní stav atp.), tak vnějších podmínek, kde rozhodují faktory organizační (režim práce a odpočinku, technologie, odměňování ),  technické (chemické a fyzikální) a sociální (personální činnosti, mezilidské vztahy).
Adaptační potíže
Obvyklou  příčinou  jsou  frustrace vyvolané bloky vnitřními (např. z nesprávného odhadu sil, nízké sebedůvěry atp.) i vnějšími příčinami (“mnoho chtějí a málo mohou” ). Vzniklá tenze (duševní napětí), při  překročení frustrační tolerance  (individuální míry odolnosti) vyvolává maladaptace (společensky  nepřiléhavý projev):
a/ Únik, odvracení od problémů, pasivní konzumace zábavy, zúžené zájmy, samota, denní snění, sebeukájení, snížení schopnosti komunikace a spolupráce, fixace vývoje  (toulavost, útěky z domova, absence, fluktuace, chození za školu, sebevraždy aj. ). V touze po “vyžití” místo aktivního životního projevu až skluz k alkoholismu, narkomanii atp.
b/  Sebeidealizace ochrana pozitivního sebehodnocení  vytvářením neskutečně ideálního obrazu sebe, vč. nadřazování sebe a podceňování jiných atp. - namísto trpělivého sebezdokonalování. Problémy z nemožnosti spolupráce,  nedostatečného odhadu sil atp.  V případě nahlédnutí reality může dojít až k programovému zvratu cílů  a hodnot (nespolehlivost, bezcharakternost aj.).
c/  Konformita  je “cestou k zachování klidu” a duševní rovnováhy  podřizováním se společenským a skupinovým tlakům,  snahou “nevybočit”,  neupozorňovat na sebe atp.  Extrémním protikladem je pak cynická necitlivost části dospívajících k běžným sociálním ohledům  pojímaným jako “slepá konvence“.  
d/ Agresivita  jako “adaptace útokem” mívá i řadu  nenápadných forem (pomluvy, ironie,  vtipy  atp.), projevuje se  také  “chronickou soutěživostí” ,  či “přesunutou  agresí” (redukce  tenze vzniklé za jiných okolností napadáním slabších) atp.

Psychopatologie adolescentů
Vrcholnou fázi dospívání obvykle charakterizují vyspělá a integrovaná východiska řídících mechanismů osobnosti. O to jsou pak projevy duševních poruch nápadnější a závažnější.
V oblasti POZNÁVACÍCH FUNKCÍ  zvláště  se při vyloučení  zneužívání návykových látek zpravidla již jedná o podezření na psychotické onemocnění (iluze a halucinace, poruchy struktury myšlenkových pochodů  /myšlení nesouvislé, obsedantní, introvertní až autistické,  zabíhavé, symbolické, ovládavé, anankastické, vztahovačné, symbolické aj./, zvláště myšlení obsedantní /spojené často s nutkavým jednáním a rituály/,   nesouvislé /inkoherentní/ a  autistické /bez kontaktu s realitou/  vyžadují psychiatrické vyšetření).
Řada rušivých faktorů v rámci subjekt-objektové interakce může vyvolat nejrůznější poruchy EMOCIONALITY i s více či méně závažnými důsledky (přetrvávající emoční labilita a afektivní výbuchy, poruchy spánku z přepracování atp. , u méně odolných až ochromující úzkostné stavy, v tomto věku obzvlášť traumatizující noční pomočování, deprese endogenní i vnější faktory, doprovázené nezřídka tiky a koktavostí /balbuties/, kontakty omezující  nejrůznější typy  fobií, poruchy vyšších citů vedoucí  k amorálnosti  narušující  společenské vztahy).
KONATIVNÍ OBLAST bývá také  narušována celou řadou problémů (vztahovačnost nápadně  vysokých či malých, poukaz na obezitu může vyústit až k psychickému nechutenství /mentální anorexie/,nebo zvýšený příjem potravy /bulimie/, u adolescentů lze pozorovat také simulaci /účelové zvětšování potíží/, či disimulaci /zapírání potíží/. ).


Literatura:
Čačka, O. Psychologie duševního vývoje dětí a dospívajících s faktory optimalizace. 1. vyd. Brno: Doplněk, 2000.
Říčan, P. Cesta životem. 1. vyd. Praha. Panorama, 1990.
Vágnerová, M. Vývojová psychologie. 1. vyd. Praha. Portál, 2000.