V tomto věku se zvyšuje kumulace zátěžových situací, jako např.
• nemoc a úmrtí partnera, vrstevníků, což vede k sociální opuštěnosti
• zhoršení vlastního zdravotního stavu, s tím spojená postupná ztráta soběstačnosti a očekávání smrti
• ztráta jistoty soukromí v důsledku vynucené změny životního stylu ( domov důchodců, hospitalizace, ústavní péče, LDN=léčebna dlouhodobě nemocných )
Objevuje se také mnoho psychických problémů:
• arteriosklerotické změny ( výskyt u 90% lidí nad 75 let )
- projevují se:
změnami emočního prožívání, unavitelností, zhoršením paměti a koncentrace
ztrátou schopnosti řešit problémy
úzkostí, sníženou sebedůvěrou, což vede k depresím a skleslosti
rizikem cévní mozkové příhody, vaskulární demence (dříve arteriosklerotická demence)
- cévní mozková příhoda:
v jejím důsledku obtížné soustředění, pomalé reakce, horší výkon
může dojít ke vzniku:
o afázie ( porucha řeči ) – člověk přestává řeči rozumět, má problémy s vyjádřením se, v těžších případech přestává úplně verbálně komunikovat
o agnozie – člověk nepoznává známé objekty
o apraxie – ztráta naučených motorických dovedností ( obléci se,…)
• demence ( 20% lidí nad 80 let )
- signálem je nápadné zhoršení paměti ( netrefí domů )
- ztráta schopnosti logicky uvažovat ( vše je v normálu, akorát dává boty do ledničky )
- nechápe logické argumenty a neakceptuje je ( psaní dopisů prezidentovi )
- citová labilita, podrážděnost, deprese, apatie
- změna osobnosti ( bezohlednost, sobeckost )
- pudové odbrždění ( žravost, sexuální obtěžování cizích osob )
• neurotizace
- deprese, úzkost, pocity bezmocnosti
• zvýšení četnosti sebevražd
- v důsledku nakupení více nepříznivých událostí
- ztráta pocitu přijatelné perspektivy, somatické onemocnění, …
Formy pomoci těmto lidem:
• pečovatelská služba
- člověk má více soukromí, neztrácí sociální kontakt, dodržuje denní režim
- vztah k pečovatelce je buď pozitivní ( hrozí nadměrná fixace ), nebo negativní ( důchodce ji obviňuje ze špatných činů a úmyslů – kupuje zbytečně drahé, zkažené potraviny, … )
• domov důchodců
- dochází k zásadní změně životního stylu ( ztráta zázemí, … )
- člověk chápe své umístění sem jako potvrzení ztráty vlastní soběstačnosti
- d.d. je vnímán jako „poslední stanice“, čekání na smrt
- tato změna je spojená s uspokojením potřeb:
1) p. stimulace ( nějaká činnost ), orientace ( informace o prostředí, ne izolace )
2) p. citové jistoty a bezpečí ( p. upoutat: v důsledku ztráty soukromí vlastního bytu se zvyšuje p. kontaktu s vnoučaty, silná vazba na ně, jejich idealizace; stěžování si na zdraví; nepříjemný pocit závislosti -> dát možnost o něčem rozhodnout )
3) p. seberealizace ( v d.d. za ně všechno někdo dělá -> nepomáhat, když to není nutné; ale motivovat – pokud jsou zpohodlnělí; nenechat být pasivní )
4) p. otevřené budoucnosti ( jeví se chmurná -> dochází až k nereálným vizím: že si je děti vezmou domů, jen co dostaví dům a bude více místa, … )
- pokud jsou do d.d. umístěni neúmyslně -> 1. odpor ( negativismus vůči všemu a všem; obranná reakce v důsledku frustrace, pocitu nespravedlnosti )
-> 2. zoufalství, apatie ( rezignace na
život; může vést až ke smrti z maladaptace )
-> 3. vytvoření kladného vztahu ( k personálu, ostatním obyvatelům d.d., zvířeti )
- pokud jsou do d.d. umístěni dobrovolně -> lepší adaptace, ALE nejistota z nového prostředí ( srovnávají, hodnotí ), pak si zvyknou ( je zde spokojeno 84, 6 % lidí 75 – 90 let )
• nemocnice
- člověk se zde stává pacientem ( -> je závislý a potřebuje pomoc )
- vnímáno jako přechodné -> naděje ( leckdy marná )
V tomto období je téma smrti už poměrně aktuální. Lidé o ní hovoří s menšími rozpaky než ti mladší. Větší strach než ze smrti jako konce života mají spíše z umírání, které s sebou často přináší dlouhotrvající bolesti. Čím je člověk starší, tím se smrti bojí méně, stává se běžnou součástí jeho života. Starým lidem umírají přátelé - vrstevníci, partneři. Tito lidé mají ohledně smrti konkrétní přání ( „Chci být pohřben vedle svých rodičů“, „Chci se dožít vnuččiny maturity“ ). Strach ze smrti prožívají více muži než ženy, dále také ti, kteří se starají např. o mentálně postižené dítě, které je nesoběstačné. Biologické smrti předchází tzv. smrt sociální, kdy se člověk přestane stýkat s okolím a izoluje se od společnosti.
V souvislosti se smrtí a problémy stáří vůbec se dostává do popředí otázka víry. Ta může člověku pomoci uspokojit jeho potřeby (viz výše): aktivita ( bohoslužby -> činnost i možnost zamyšlení se ), sociální identita ( člověk někam patří ), sounáležitost ( oslovování ,,bratři a sestry“ ), hodnoty a jistota ( existence Boha )4
Sexuální život v pozdním stáří je sice chudší, ale je. V 75 letech je sexuálního styku schopno 50% jedinců, v 80 letech jen 25%. Po 75. roce sexuálně žije 30% párů, kteří si tímto zlepšují zdraví. Podle odborníků má být člověk tohoto věku sexuálně co možná nejaktivnější.5
Poznámky
1Kuric, J., Vašina, L. Obecná a ontogenetická psychologie pro učitele. Brno: Univerzita J. E. Purkyně, 1985.
2Říčan, P. Cesta životem. Praha: Panorama, 1989.
3Kuric, J., Vašina, L. Obecná a ontogenetická psychologie pro učitele. Brno: Univerzita J. E. Purkyně, 1985.
4Vágnerová, M. Vývojová psychologie. Praha: portál, 2000. s.492-509.
5Říčan, P. Cesta životem. Praha: Panorama, 1989.
Použitá literatura
Kuric, J., Vašina, L. Obecná a ontogenetická psychologie pro učitele. Brno: Univerzita J. E. Purkyně, 1985. 234s.
Říčan, P. Cesta životem. Praha: Panorama, 1989. 435s.
Vágnerová, M. Vývojová psychologie. Praha: portál, 2000. 522s.
Žádné komentáře:
Okomentovat