Druhy rizik vůči partnerům při vypořádání obchodů s cennými papíry:

- jsou shodné s druhy rizik při vypořádání měnových obchodů
- vznikají při operacích mezi kupujícími, prodávajícími a institucemi
- úvěrové riziko: riziko, že partner nevypořádá svůj závazek v plné hodnotě
- riziko jistiny: riziko ztráty plné hodnoty cenných papírů nebo peněžních prostředků, které převedl na selhavšího partnera (riziku jistiny může být vystaven kupující i prodávají, kupující je v riziku v případě, že je možné ukončit platbu před ukončením dodávky a prodávající, že je možné ukončit dodávku před ukončením platby)
- riziko náhrady nákladů: riziko ztráty nerealizovaných zisků (prodávající cenného papíru je vystaven riziku náhrady nákladů v případě, že tržní cena je nižší než cena stanovená v kontraktu a kupující v případě, že tržní cena je vyšší než cena stanovená v kontraktu)
- riziko likvidity: riziko, že partner nevypořádá závazek v pleného hodnotě při jeho splatnosti, ale k určitému nespecifikovanému dni později
- riziko selhání vypořádací banky: selhání instituce, která drží účty peněžních prostředků
- systémové riziko: důležité pro centrální banky, jedná se o riziko, kdy neschopnost jedné instituce dostát svým závazků při splatnosti způsobí, že jiná instituce nedostojí svým závazkům při splatnosti.

Proces párování, clearování ...

Proces párování, clearování a vypořádání cenných papírů obsahuje několik klíčových kroků:

- párování (matching) podmínek obchodu
- clearování (clerance), tj. výpočet závazků partnerů
- vypořádání (settlement) těchto závazků prostřednictvím konečného převodu cenných papírů (dodávka, delivery) konečného převodu peněžních prostředků (platba, paymen)

Proces začíná sjednáním obchodu. Jakmile je obchod sjednán, dalším krokem je přesvědčit se, že partneři obchodů (kupující a prodávající) souhlasí s podmínkami obchodu, tj. s cennými papíry, cenou, objemem obchodu, datem vypořádání a partnerem. Tento krok se na některých trzích nazývá párování obchodu a na jiných porovnání obchodu. Přímí účastníci trhu mohou sjednávat obchody nejenom na vlastní účet, ale také na účet klientů (např.prostřednictvím burzy). V takovém případě se na přímých účastnících trhu může požadovat, aby klientovi poskytli podrobnosti obchodu a umožnili mu vyjádřit souhlas s obchodem. Tento procese se označuje jako konfirmace obchodu. Po párování a konfirmaci obchodu následuje clearování obchodu, tj. výpočet závazků partnerů na dodávky či platby k datu vypořádání.

Závazky spojené s obchody ...

Závazky spojené s obchody s cennými papíry někdy podléhají započtení. Započtení nabývá mnoha forem, např.:

- multilaterální započtení: zahrnuje platební započtení i novaci obchodů s centrálním partnerem, na většině trhů je však toto započtení výjimečné
- bilaterální započtení: také není příliš rozšířeno, účastníci trhu s cennými papíry obvykle zvažují, zda objem je dostatečně velký, aby započtení bylo užitečné a uitek převýšil náklady započtení

Jakmile se spočítají závazky partnerů, je třeba přenést příkazy převodu cenných papírů a peněžních prostředků k vypořádání závazků na subjekt, který provozuje vypořádací systém. Tyto příkazy mohou připravit sami partneři, burza nebo clearingový systém který může párovat obchody i provádět započtení.

Vypořádání cenných papírů představuje převod cenných papírů od prodávajícího ke kupujícímu a převod peněžních prostředků od kupujícího k prodávajícímu.

Vedle dvou možných vztahů mezi ...

Vedle dvou možných vztahů mezi poskytnutými platbami a přijatými platbami je důležité také časování vypořádání. U každého vztahu systém může vypořádat všechny měny současně (simultánní vypořádání) nebo v rozdílných okamžicích (sekvenční vypořádání). U simultánního vypořádání systém na všech účastnících požaduje, aby zaplatili veškeré prostředky v každé měně předtím, než systém zaplatí všechny prostředky, které mají účastníci obdržet v jakékoli měně. Naopak u sekvenčního vypořádání systém vyplatí některé měny předtím, než obdrží všechny ostatní měny.

Z tohoto pohledu existují čtyři vypořádací mechanismy:

- zaručený systém přijatých plateb se simultánním vypořádáním
- zaručený systém refundací se simultánním vypořádáním
- zaručený systém přijatých plateb se sekvenčním vypořádáním
- zaručený systém refundací se sekvenčním vypořádáním
- Vypořádací riziko cenných papírů

- v roce 1987 vyvolal celosvětový kolaps zvýšenou pozornost centrálních bank vůči nebezpečí přenosu rizik při vypořádání operací s cennými papíry do platebních systémů a obecně na finanční trhy
- odhalil také určité slabosti clearovacích a vypořádacích systémů
- proto se mnoho zemí snaží zavést soubor opatření pro posílení a harmonizaci vypořádacích systémů s cennými papíry

Velikost měnového vypořádacího rizika

- o vypořádacím riziku bank nejsou k dispozici dostatečné údaje, protože většina bank toto riziko neměří
- momentální expozice dosahuje vysokých hodnot
- např. velké banky na světě každý den vypořádají měnové obchody převyšující 1 mld. dolarů s jedním partnerem
- jejich měnové vypořádací riziko potom 2 – 3 krát převyšuje tuto hodnotu
- hodnota v daném případě je obvykle větší než kapitál banky a úvěrová angažovanost vůči stejným partnerům z jiných operací

Snížení měnového vypořádacího rizika

- je možné ho dosáhnout změnou nejzazšího okamžiku pro jednostranné zrušení příkazu na prodej měny a změnou okamžiku identifikace konečného či selhavšího přijetí nakupované měny
- to však vyžaduje změnu vypořádacích postupů vlastní i korespondentské banky

Eliminace měnového vypořádacího rizika

- je možné jej eliminovat multiměnovým vypořádacím mechanismem, který spojuje platbu v jedné měně s platbou v druhé měně

Vypořádací systém je možné zajistit dvěma možnými vztahy mezi poskytnutými platbami:

- zaručený systém přijatých plateb, u něhož účastníci mají zaručeno, že v případě splnění svých vypořádacích závazků obdrží včas částky, které jim partneři dluží, a to i v případě selhání partnerů
- zaručený systém refundací, u něhož mají účastníci zaručeno, že jakákoli vypořádací platba, kterou provedou, bude zrušena nebo vrácena, pokud partneři selžou v platbách, které mají zaplatit

Oba systémy mohou být doplněny o další prvky záruk, jako jsou limity, úvěrové linky, jiné zdroje likvidity, kolaterály a schémata podílení se na ztrátách. Kromě toho každý systém může eliminovat měnové vypořádací riziko dohodou o započtení závazků.

Dále existují další vedlejší ...

Dále existují další vedlejší příčiny bankovních krizí, což je např.: neefektivní činnost bank, nadměrný počet pracovníků, tlak akcionářů na získání výhodnější podmínek, nedostatečné účetnictví bank či klientů, vylepšování výsledků,…

Bankovní krize jsou obvykle spojeny s poklesem ekonomické aktivity a jejich délky většinou nepřesahuje pět let.

Řešení bankovních krizí:

- obvykle spočívá v pomoci bankám státními prostředky
- toto řešení je velice populární pro politiky, avšak velice drahé pro státní rozpočet
- některé země řeší bankovní krizi uvolněním měnové politiky a následným nastartováním inflace
- základní pravidlo: čím déle se bankovní krize řeší, tím nákladnější je pro státní rozpočet

Riziko úvěrových ekvivalentů

- je rizikem ztráty a selhání partnera u podrozvahových položek,tj. u poskytnutých úvěrových příslibů, poskytnutých záruk,poskytnutých či potvrzených dokumentárních akreditivů, derivátů, apod.
- měření úvěrového rizika podrozvahových operací je založeno na výpočtu úvěrových ekvivalentů


Měnové vypořádací riziko

- je rizikem ztráty ze selhání transakcí v procesu vypořádání (dodávky), a to zejména v situaci, kdy hodnota partnerovi byla dodána, ale hodnota od partnera ještě není k dispozici, nebo kdy technické problémy přináší vypořádání, přestože partner je schopen a ochoten dodávku nebo vypořádání provést
- měnové riziko: např. vypořádání měnových obchodů, vypořádání nákupu či prodeje cenných papírů
- je rizikem poskytnutí jedné měny, aniž dojde k přijetí druhé měny
- způsobují ho časové rozdíly, termíny konečnosti plateb a rekonciliační postupy
- je pojmenováno po německé bance,která se zhroutila v roce 1974

Úvěrování je hlavní aktivitou bank, ...

Úvěrování je hlavní aktivitou bank, a proto je hlavním rizikem bank. Svět je průběžně zasahován bankovními krizemi. Špatné úvěrování obvykle nastartuje s určitým časovým zpožděním bankovní krizi, která poté s dalším časovým zpožděním způsobí ekonomickou krizi. Mezinárodní měnový fond označuje za bankovní krizi takové problémy bankovního systému, kdy platí alespoň jedna z následujících podmínek:

- poměr špatných aktiv k celkovým aktivům bankovního systému převýšil 10 %
- náklady na záchranu bank převýšily 2 % HDP
- problémy bankovního systému vyústily ve znárodnění bank
- vláda reagovala na problémy bankovního systému zmrazením vkladů, v důsledku čehož došlo k bankovní panice, či reagovala zavedením bankovních prázdnin nebo poskytla záruky na vklady v bankách

Problémy bank při bankovní krizi mohou být problémem likvidity či solventnosti. Likvidní problémy znamenají, že banka momentálně nemůže splnit své smluvní závazky, i když její hodnota je kladná. Obvykle k tomu dochází v důsledku nadměrného vybírání vkladů.

Solventní problémy jsou podstatně závažnější, ...

Solventní problémy jsou podstatně závažnější, neboť při nich je hodnota banky záporná, tj. záporný je také vlastní kapitál a kapitálová přiměřenost. Banka je fakticky ve stavu bankrotu. V literatuře se doporučuje zachraňovat pouze banky s likvidními problémy, a nikoli banky se solventními problémy, které by měly být zavřeny. Praxe je však jiná, neboť velké banky se obvykle zachraňují vždy, tj. i když solventní nejsou.
Příčiny bankovních krizí je možné rozdělit do tří základních skupin:

- makroekonomické příčiny: např. kolaps cen aktiv, zejména nemovitostí, a to obvykle po jejich předchozím neudržitelném zvýšení, prudké zvýšení či snížení úrokových měr či měnového kurzu, náhlé snížení inflace či počátek recese
- špatné řízení bank - zejména řízení úvěrového rizika
- je to nejdůležitější faktor způsobující krach jednotlivých bank
- může být spojeno s makroekonomickým vývojem
- tunelující vedení bank a podniků včetně podvodů a korupce vedení bank při poskytování úvěrů - např. preferenční úrokové míry
- vedení tuneluje banku s cílem vlastního obohacení a právě tento
prvek je důležitý pro odlišení špatného řízení od tunelování

Vnější úvěrové hodnocení

- nejpopulárnější hodnotící agentury: Standard and Poor´s, Moody´s FitchIBCA, Surf and Phelps, Thomson Financial Bank Watch
- u dlouhodobého hodnocení je větší důraz položen na ziskovosti a ekonomickém sektoru, zatímco krátkodobé hodnocení více zdůrazňuje likviditu
- hodnotí se země, společnosti a určité dluhové emise
- společnost se hodnotí podle velikosti, relativního objemu dluhu k financování, její činnosti, podílu na zisku určeného i financování dluhu, atd.
- pro každou hodnotící agenturu mohou mít tyto ukazatelé různou váhu
- hodnocení se vždy vztahuje k danému dluhu a nikoli ke společnosti (společnost tak může mít několik dluhů s různými hodnoceními)
- náklady na získání hodnocení od uznávaných agentur jsou značné

Vnitřní úvěrové hodnocení

- používá se v naprosté většině případů, používají jej zejména banky
- v bankách je provádějí úvěrový pracovníci
- identifikují všechna relevantní kritéria o důvěryhodnosti dlužníka
- obecně neexistují standardní kritéria pro všechny dlužníky
- jednotlivým kritériím se přiřazují váhy, které také nejsou standardizovány
- posledním krokem je sečtení vážených kritérií, tj. stanového jediného číselného ukazatele

Tento postup je poměrně ...

- tento postup je poměrně snadno pochopitelný a proveditelný, avšak také zatížen značnou subjektivitou hodnocení úvěrových pracovníků
- jejich rozhodnutí jsou jedinečná, ale opakovatelná jinými osobami

Bodování

- bývá založeno na statistické analýze minulých a stávajících klientů
- nejprve se stanoví kritéria, kterým se poté přiřadí váhy
- je podobné jako vnitřní úvěrové hodnocení
- kritériem může být např.: věk, pohlaví, rodinný stav, počet dětí, doba zaměstnání u stávajícího zaměstnavatele a doba klientského vztahu
- poté se sečtou vážená kritéria, tj. stanoví se jediný číselný ukazatel
- samostatné bodové hodnocení a váhy jednotlivých kritérií bývají stanoveny pro konkrétní segmenty spotřebních úvěrů, pro jednotlivé regiony, pro rozdílné splatnosti a pro rozdílné velikosti úvěrů

Úvěrové riziko

- je rizikem ztráty ze selhání partnera (dlužníka) tím, že nedostojí svým závazkům, a tím způsobí držiteli pohledávky (věřiteli) ztrátu
- tyto závazky vznikají z úvěrových aktivit, obchodních a investičních aktivit, z platebního styku a vypořádání cenných papírů při obchodování na vlastní i cizí účet
- je staré jako úvěrování samotné
- jestliže úvěr je možné definovat jako očekávání přijetí peněžních prostředků, potom uvěrové riziko je pravděpodobnost,že toto očekávání nebude splněno

Zdroje rizika úvěru: neschopnost nebo neochota dlužní splnit své závazky

Faktory, které zvyšují úvěrové riziko:

- velký objem úvěrů poskytnutý malému počtu klientů,odvětví nebo zemí (tzv. koncentrace úvěrů)
- velký objem úvěrů poskytnutých vzájemně propojeným dlužníkům (rodiny, společnosti, skupiny společností)

Faktory, které snižují úvěrové riziko:

- konzervativní přístup managementu a úvěrová politika banky
- dokonalý schvalovací proces před poskytnutím úvěru
- přiměřené limity úvěrové angažovanosti banky vůči klientům
- pravidelné monitorování rizika
- řádné zajištění nebo pojištění úvěru
- diverzifikace rizika mezi odvětví a země

Úvěrové riziko se člení na kategorie úvěrového rizika a tj.:

- přímé úvěrové riziko
- riziko úvěrových ekvivalentů
- vypořádací riziko
- riziko úvěrové angažovanosti

Za účelem snížení úvěrového rizika se finanční instituce snaží obchodovat s důvěryhodnými stranami.

Přímé úvěrové riziko

- je to riziko ztráty ze selhání partnera u netradičních rozvahových položek v plné nebo částečné hodnotě, tj. u úvěrů, půjček, vkladů (depozit), dluhopisů, směnek, apod.
- je nejstarším finančním rizikem a zůstává stále nejdůležitějším rizikem finančního trhu

V rámci přímého úvěrového rizika se někdy vyčleňuje suverénní riziko:

- riziko selhání zahraniční vlády či agentury, podporované vládou v plné víře a úvěru
- v zásadě platí, že suverénní národy neselhávají, ale mohou odmítnout zaplatit věřitelské bance
- suverénního dlužníka lze soudit pouze s jeho souhlasem

Řízení úvěrového rizika je odlišné v případě velkých úvěrových angažovaností a v případě malých úvěrových angažovaností. V případě velkých úvěrových angažovaností je položen podstatně větší důraz na hodnocení a průběžné monitorování jednotlivého klienta, zatímco u malých úvěrových angažovaností se více uplatňuje portfoliový přístup. U velkých angažovaností se používá vnější či vnitřní úvěrového hodnocení. U malých angažovaností je obvyklé bodování. Řízení úvěrového rizika je prioritním zájmem bankovních dohledů.

Finanční rizika

- jsou definována jako potenciální finanční ztráty subjektu (tj. nikoli již existující realizovaná či nerealizovaná finanční ztráta, ale ztráta v budoucnosti vyplývající z daného finančního či komoditního nástroje nebo finančního či komoditního portfolia)
- jsou nevyhnutelným komponentem veškeré aktivity
- finanční rizika existují na finanční trzích

Druhy finančních rizik:

- existuje 5 základních: úvěrové, tržní, likvidní, úrokové, devizové
- a také riziko systémové a to v případě, že jakékoli z pěti předchozích rizik (individuálně či v kombinaci) způsobí subjektu potíže, které mají negativní dopad na mnoho dalších subjektů či v krajním případě na větší část finančního systému

Kontrolní systém:

Efektivní řízení všech uvedených rizik je možné pouze tehdy, má-li banka kvalitní kontrolní systém. Jeho základními prvky jsou organizační struktura, která jasně vymezuje stupně odpovědnosti a pravomoci, a dále rychlé a spolehlivé informační systémy pro řízení.

Struktura bankovního sektoru podle skupin bank k 30.6.2005

(banky s licencí k 30.6.2005 )


A. Velké banky (bilanční suma nad 100 mld. Kč)
Česká spořitelna, Čs. obchodní banka, HVB Bank, Komerční banka
B. Střední banky (bilanční suma 15 až 100 mld. Kč)
BAWAG Bank CZ, Citibank, CALYON BANK, Česká exportní banka, Českomoravská hypotéční banka, Českomoravská záruční a rozvojová banka, GE Capital Bank, Raiffeisenbank, Volksbank, Živnostenská banka
C. Malé banky (bilanční suma pod 15 mld. Kč)
eBanka, IC banka, J&T banka, PPF banka, Wüstenrot hypotéční banka
D. Pobočky zahraničních bank
ABN AMRO Bank, Commerzbank, Deutsche Bank, ING bank, HSBC Bank, Oberbank, Privat Bank, Raiffeisenbank im Stiftland,Všeobecná úvěrová banka, Waldviertel Sparkasse
E. Stavební spořitelny
Českomoravská stavební spořitelna, Stavební spořitelna České spořitelny, HYPO - stavební spořitelna, Modrá pyramida stavební spořitelna, Raiffeisen stavební spořitelna, Wüstenrot stavební spořitelna

Banky bez licence:

Banky v likvidaci nebo konkurzu:
Kreditní a průmyslová banka, AB banka, Česká banka, První slezská banka, Kreditní banka, Realitbanka, COOP banka, Velkomoravská banka, Agrobanka, Ekoagrobanka, Pragobanka, Universal Banka, Moravia Banka, Union banka, Plzeňská banka
Banky zaniklé s likvidací (výmaz z OR):
Evrobanka, Banka Bohemia, Baska
Banky bez licence z důvodu nezahájení činnosti:
West Deutsche Landesbank
Banky bez licence z důvodu fúze s jinou bankou:
Poštovní banka, Bank Austria, HYPO Bank, Foresbank, Erste Bank Sparkassen, Banka Haná, Bank Austria Creditanstalt, Société Génerale (pobočka), Société Génerale Banka (a.s.), BAWAG International Bank CZ
Banky bez licence z důvodu transformace na nebankovní subjekt:
Konsolidační banka
Banky bez licence z důvodu ukončení činnosti:
IP banka

5. Český bankovní systém

Český bankovní systém vychází z orientace na EU. Je založen na dvoustupňovém univerzálním bankovnictvím s existencí určitých specializovaných bank. Základní složkou českého bankovního systému jsou univerzální banky, mezi kterými dominují svým podílem tři velké banky. Jedná se o Českou spořitelnu, a. s., Československou obchodní banku, a. s., a o Komerční banku, a. s.
Za specializované banky lze v ČR považovat stavební spořitelny, jejichž vznik je vázán na udělení bankovní licence. Okruh jejich činnosti je ale omezen na tzv. stavební spoření. To znamená, že přijímají účelové vklady a v návaznosti na tyto vklady a při splnění daných podmínek mohou poskytnout účelový stavební úvěr.
Mimo stavebních spořitelen, jenž mají stanovenou specializaci ze zákona o stavebním spořením existují v ČR další specializované banky, které jsou také omezeny na určitý druh bankovní činnosti. Mezi tyto banky mohou být zařazeny:
- Českomoravská záruční a rozvojová banka, a.s., která byla založena v lednu 1992. Její hlavní činností je podpora malých a středních podniků, kterým se snaží hlavně pomáhat v podobě poskytování cenově výhodných záruk za úvěry poskytované komerčními bankami. Je také zprostředkovatelem mnoha státních programů na podporu malého a středního podnikání

Česká exportní banka, a. s., ...

- Česká exportní banka, a. s., která byla založena v roce 1994 a svou činnost zahájila v roce 1995. Hlavní činnosti této banky je podpora vývozu, prostřednictvím státem zvýhodněného financování, hlavně z pohledu doby splatnosti úvěru a výše úrokových sazeb.
- Konsolidační banka, která byla založena v roce 1991 ministerstvem financí ČSFR. Jedná se o zcela zvláštní typ banky. Příčinnou vzniku této banky byly některé problémy v bankovním sektoru, které zde zanechala centrálně plánovaná ekonomika minulého režimu. Postupem času začala také řešit i nově vznikající problémy. Konsolidační banka se lišila i v tom ,že pracovala bez pobočkové sítě. Za závazky Konsolidační banky ručí ze zákona stát.V této době však už nemá bankovní licenci z důvodu transformace na nebankovní subjekt.
Velmi velký význam zastávají v českém bankovnictvím mají také pobočky zahraničních bank.


Počet bank podle vlastnictví
(banky, které zahájily činnost pro klientelu)

De facto existují dva základní přístupy a jim odpovídající bankovní systémy:

- první z nich zužuje investiční bankovnictví na otázku majetkových účastí. Komerčním bankám je pak dovoleno provádět veškeré bankovní činnosti, mimo emise bankovek, včetně obchodování s cennými papíry, pouze nesmějí vlastnit akcie jiných firem. Tento model je typický od roku 1933 pro Belgii
- druhý přístup se dívá na investiční bankovnictví ze širšího pohledu a zahrnuje do něho i obchody s cennými papíry, včetně emisních obchodů, úschovy a správy cenných papírů. Komerční banky potom nemohou vlastnit majetkové cenné papíry, ale ani s nimi obchodovat. Tento model je typický pro anglosaský svět.
Tento systém je většinou výsledkem ustálených zvyklostí a tradic, ale spěje spíše k univerzalizaci bankovnictví při zachování jistých pozitivních prvků odděleného systému.

4.5 Systém centrální banka + obchodní banky + investiční banky + realitní banky
Tento bankovní systém je pouze kombinací předchozích typů, který v sobě zohledňuje oddělení jak realitního bankovnictví, tak investičního bankovnictví.
Takový bankovní systém byl zaveden např. v roce 1935 v Itálii, v roce 1945 ve Francii, 1946 v Japonsku či v roce 1962 ve Španělsku.

Základní typy bankovních systémů

Výše uvedená členění jsou ale velmi obecná a neodrážejí tak reálně existující bankovní systémy. Proto se zde pokusím o přesnější rozčlenění bankovních systémů. Nejlépe je můžeme rozdělit podle hlediska bankovních produktů, které mohou jednotlivé banky v rámci daného bankovního systému nabízet. Z tohoto hlediska můžeme vyčlenit 5 základních typů bankovních systémů.

4.1 Totální univerzální bankovní systém
Základem tohoto systému jsou plně univerzální banky, které mohou provádět všechny bankovní obchody, včetně emise bankovek. Jinak řečeno, chybí zde zcela oddělená centrální banka. Tento systém může proto také označit za jednostupňový. Vzhledem k uplatňování tohoto systému v různých politicko-ekonomických systémech můžeme vyjmenovat jeho tři základní varianty:
- jde o systém, který fungoval v počátečních obdobích rozvoje bankovnictví. Vzhledem k neexistenci centrální banky mohly banky provádět všechny bankovní obchody, včetně emise bankovek. Tento systém končí vznikem centrálních bank a s přechodem emise bankovek a jiných pravomocí výhradně na ně.
- jako další systém zařadíme také bankovní systémy zemí s centrálně plánovanou ekonomikou. Tento systém v čele s monobankou byl již výše vysvětlen.

Systém založený na plně univerzálních ...

- systém založený na plně univerzálních bankách je základem teorie tzv. svobodného bankovnictví. Zastánci této teorie kritizují centrální banku a požadují její zrušení a jako výhodné vidí zřízení plně univerzálních bank i s funkcí emitovaní bankovek a přenesení regulační funkce na trh, který by se podle nich zabezpečil efektivněji.
4.2 Systém centrální banka + univerzální obchodní banky
Tento systém vyčleňuje na jednu stranu centrální banku se svými úkoly i s emisí bankovek a na druhou stranu pak banky univerzální, které mohou provádět téměř všechny bankovní činnosti vyjma emise bankovek. Systém má většinou oligopolní strukturu, kdy na trhu dominuje málo velkobank. S praktickou aplikací tohoto bankovního systému se můžeme setkat ve dvou případech:
- na jedné straně se systémem, který se uplatňoval po vzniku centrálních bank, kdy právo emitovaní bankovek přešlo výlučně na centrální banky, ale ostatní operace zůstaly v pravomoci univerzálních bank
- na druhé straně můžeme tento systém považovat za moderní liberální bankovní systém, který umožňuje univerzálním bankám nabízet širokou paletu bankovních produktů, vyjma emise bankovek. Typickým příkladem je švýcarský bankovní systém, který ale nevylučuje možnost vzniku specializovaných bank, které se dobrovolně specializují pouze na určitou oblast.

4.3 Systém centrální banka + banky + realitní banky

Tento bankovní systém je považován za univerzální bankovní systém, jelikož je založen na existenci univerzálních bank, jejichž univerzalita je proti předešlému typu bankovního systému zúžena o realitní bankovnictví. To znamená že je zúžena o určité produkty k financování pořízení nemovitosti, např. hypoteční úvěry, stavební spoření atd. Realitní bankovnictví je odděleno do samostatných institucí, typu hypotečních bank či stavebních spořitelen. Smyslem tohoto oddělení realitního bankovnictví od univerzálních bank je prostřednictvím speciálních pravidel omezit tyto instituce při financování různých nemovitostí s cílem snížit riziko těchto obchodů a tak co nejvýše chránit klienty, kteří do těchto bank vkládají své úspory. Typickým příkladem je bankovní systém v Německu, skandinávských zemí či Holandska. Náš bankovní systém je tomuto také velice blízký. Liší se jen v tom, že hypoteční bankovnictví není ze zákona odděleno a mohou ho provozovat na základě udělené speciální licence jako oddělený produkt i univerzální banky.


4.4 Systém centrální banka + obchodní banky + investiční banky
Podstatou tohoto systému je oddělení komerčního a investičního bankovnictví. Činností komerčního bankovnictví je zde především míněno přijímaní depozit, poskytování úvěrů a zprostředkování platebního styku. Investiční bankovnictví zde ale nemusí být chápáno jednotně.

Míra otevřenosti domácích bankovních ...

Míra otevřenosti domácích bankovních systémů vůči zahraničním bankám je daleko vyšší v zemích EU nežli v zemích USA nebo Japonsku, které zde vytvářejí regulační bariery. Proniknutí na bankovní trhy USA či Japonska je regulováno tvrdými podmínkami, oproti domácím subjektům, kde jsou zahraniční subjekty i po tomto proniknutí na bankovní trh nadále omezování dalšími omezeními. Úplně naopak je tomu na bankovních trzích EU, kde jsou téměř rovnocenné podmínky pro domácí i zahraniční banky. Extrémem je pak Lucembursko, které má zahraniční podíl zahraničních bank na bankovních aktivech téměř 100%. V ČR je podíl zahraničních bank na českém bankovním trhu ve srovnání s EU nízký, ale pravidla a podmínky existence a provozu mají zahraniční a domácí banky v podstatě stejné.
Existence pobočkového, unitárního nebo propojeného bankovního systému je určen především zákonodárstvím a tradicí. V Evropě a v Japonsku převládá pobočkové bankovnictví, kde se v některých těchto zemích, jako je například Švýcarsko, zvyšuje vzájemné vlastnické propojení mezi bankami, což také platí i pro náš bankovní systém. Unitární bankovní systém se pak nachází například v USA, kde na veliký počet obchodních bank připadá málo poboček. To je dáno zákonnými úpravami z minulosti, které výrazně omezovaly v otevírání poboček v jiném americkém státě.

Dvoustupňový bankovní systém

Dvoustupňový bankovní systém je charakteristický pro většinu tržních ekonomik. Tento systém funkčně odděluje centrální a obchodní bankovnictví. Centrální banka pak až na výjimky neprovádí činnosti, které spadají do kompetence působnosti obchodních a dalších bank. Centrální banka zde především:
- neúvěruje podnikový (podnikatelský) sektor
- neřídí přímo činnosti ostatních bank

Obchodní a další banky zde oproti jednostupňovému systému podnikají s penězi za účelem zisku (neboli maximalizaci tržní ceny svých akcií) v širokém rámci, daném pravidly regulace a dohledu. Banky nejsou ve svém rozhodování omezovány žádnými plány a jsou v zásadě zcela samostatné při svém vlastním rozhodování. Tím je také dáno, že činnost a výsledky hospodaření ovlivňují jejich existenci a případný bankrot banky není vyloučen. Pro dvoustupňový systém je typický vyšší počet obchodních a dalších bank ( v některých zemích, jako je například Německo, můžeme mluvit dokonce o třístupňovém bankovním systému, kdy centrální banka je opět prvním stupněm a obchodní bankovnictví se dělí na druhý a třetí stupeň. Obchodní a ostatní banky jsou ve třetím stupni a jejich hlavní centrály vytvářejí stupeň druhý. Funkčně se ale tento systém chová stejně jako kdyby to byl dvoustupňový bankovní systém ).

Konkrétní systémy ale nejsou stejné, ...

Konkrétní systémy ale nejsou stejné, mezi jednotlivými tržními ekonomikami nalezneme celou řadu, někdy i dost podstatných, rozdílů. Nejdůležitější z těchto rozdílů je mezi univerzálními a specializovanými systémy. Tento rozdíl a další dva hlavní rozdíly, které jsou míra otevřenosti a uspořádání bank, nám umožňují dělit dvoustupňové bankovní systémy v tržních ekonomikách způsoben, jenž je vyobrazen na obr 3.

Obrázek 3 - Základní členění bankovních systémů v tržních ekonomikách

V univerzálních bankovních systémech mají obchodní banky možnost provádět emisní obchody ručitelského typu a některé další operace s akciemi. Investiční banky zase můžou přijímat primární vklady od veřejnosti. Tyto systémy se nacházejí ve větším zastoupením v evropských zemích, kde převládají, a jsou charakteristické pro všechny země EU. Český bankovní systém je také univerzálního typu.
Specializované bankovní systémy pak úplně naopak oddělují činnosti obchodních a investičních bank. Obchodní banky přijímají vklady od veřejnosti a nemohou provádět sní obchody ručitelského typu. Investiční banky se pak specializují na operace s akciemi a dalšími cennými papíry a nemohou přijímat primární vklady od veřejnosti. Tento systém je typický pro USA a Japonsko.

V jednostupňových bankovních systémech centrálně ...

V jednostupňových bankovních systémech centrálně plánovaných ekonomik se postavení bank a to včetně centrální banky se zásadně liší od postavení bank v tržní ekonomice. Mimo velmi nízkého počtu bank je dalším základním znakem jednostupňového bankovního sytému centrálně plánovaných ekonomik pasivní role při shromažďování peněžních úspor. Činnost těchto bank je určena z centra v podobě plánů. Z tohoto důvodu není hlavním cílem jejich činnosti zisk (čili maximalizace tržní hodnoty majetku), ale mají za úkol plnění ukazatelů zadaných plánem. Funkčně jsou tak tyto banky v zásadě specializované pobočky centrální banky.
Absolutně dominantní postavení v jednostupňovém bankovním systému v centrálně plánovaných ekonomik má centrální banka, která řídí činnost ostatních bank. Někdy je tento systém také označován za systém „monobanky“. Ale v hierarchii řízení má však centrální banka spíše pasivní postavení, vzhledem k tomu, že její činnost je řízená plánem (obvykle měnovým), který vyjadřuje zájmy vládnoucí politické síly a to bez ohledu na potřeby ekonomiky. Hlavním cílem centrální banky v tomto systému je splnění úkolů plánu.
V jednostupňových bankovních systémech centrálně plánovaných ekonomik dále platí:
- úvěry podnikovému sektoru poskytují především centrální banky prostřednictvím svých poboček, na místo obchodních či jiných bank

Podniky mají v podstatě vždy ...

- podniky mají v podstatě vždy nárok na úvěr, úvěrující banka či jiná pověřená pobočka centrální banky nemá mnoho možností odmítnout, protože věcné plánování má prioritu před finančním plánováním
- banky působí bez ohledu na výsledky hospodaření, možnost jejich bankrotu je vyloučena

Tento bankovní systém byl typický i pro československou ekonomiku a to v období 1950-1989. Celé toto období v našem bankovním systému můžeme považovat za období monobanky.
Jednostupňové bankovní systémy, a to především v centrálně plánovaných ekonomikách, nefungují efektivně a to hlavně proto, že zde zcela chybí podnikatelské aktivity obchodních a dalších bank. Peníze se zde stávají pouze zprostředkovateli hmotných toků. Tento systém se časem stává brzdou dalšího rozvoje a je často reformován, obvykle na dvoustupňový systém. Tato situace nastávala v 80. letech 20. století ve většině tehdejších socialistických zemí. Zhroucení tohoto politického systému pak ukončilo pokusy o vytvoření funkčního dvoustupňového systému v podmínkách centrálně plánované ekonomiky.

Obrázek 2 - Jednostupňový a dvou stupňový bankovní systém

2. Jednostupňový bankovní systém

V jednostupňovém bankovním systému provádí v podstatě všechny operace jediná centrální banka. Často zde působí ještě další banky, které ale:
- jsou specializované na předem velmi úzce vymezený rozsah bankovních činností nebo na vymezené sektory či oblasti
- jsou prakticky zcela závislé na rozhodnutích centrální banky - nepodnikají v oblasti bankovnictví a jejich rozhodovací pravomoci jsou velmi malé

Hlavními oblastmi specializace bank v tomto systému bývají zahraniční obchod, zemědělství, investiční výstavba či sektor obyvatelstva. Velkou raritou v této oblasti byla Kuba, kde v letech 1962 - 1982 působila jediná banka. Jednostupňové systémy se vyskytují především v netržních ekonomikách. Typickým příkladem byla většina centrálně plánovaných socialistických ekonomik. V těchto ekonomikách vznikaly jednostupňové systémy po 2. světové válce centralizací již dříve existujících dvoustupňových systémů.

Toto vymezení se může mezi jednotlivými ...

Toto vymezení se může mezi jednotlivými zeměmi mírně lišit, obecně však platí, opět dle centrální banky, že banka je institucí s bankovní licencí. Tato bankovní licence umožňuje bankám provádět bankovní operace a nabízet bankovní služby. Současně to představuje právo a v některých zemích povinnost mít v názvu označení banka. Aby banka tuto licenci dostala, tak musí splňovat několik podmínek. Každý žadatel o bankovní licenci musí mít například minimální výši kapitálu či splňovat odborné, technické, morální předpoklady apod.
V každé ekonomice působí celá řada druhů bank. Základní druhy bank v obecné podobě jsou ukázány níže na obr 1. Toto obecné vymezení základních druhů bank můžeme považovat za jeden ze spojovacích článků mezi institucionální a funkční složkou bankovního systému. Banky lze také členit podle dalších hledisek jako je třeba typ vlastnictví na akciové společnosti, společnosti s ručením omezeným atd.

Obrázek 1 - Základní druhy bank v obecné podobě

b) Funkční složka bankovního systému
Funkční složka bankovního systému reprezentuje organizaci, neboli způsoby uspořádání vztahů mezi bankovními institucemi v dané ekonomice. V této souvislosti rozlišujeme jednostupňové a dvoustupňové bankovní systémy, jak je to vyobrazeno na obr 2.

Bankovnictví, jako zvláštní druh podnikání, ...

Bankovnictví, jako zvláštní druh podnikání, se začalo rozvíjet zejména od 17. století nástupem směnek, šeků a později, počátkem 20. století, i bezhotovostních peněz. K tomuto rozvoji velmi přispěl rozmach velkovýroby a nástup a rozvoj kapitalismu. Za největší rozvoj bankovnictví a velké zdokonalení jeho služeb pak považujeme 20. století, zejména pak dobu po 2. světové válce.
Bankovní systém, jako celek, pak považujeme za souhrn všech bankovních institucí v daném státě a uspořádání vztahů mezi nimi. V bankovním sytému jsou tedy dvě vzájemné propojené složky a to složka institucionální a složka funkční.

a) Institucionální složka bankovního systému
Do této složky řadíme jednotlivé banky, členěné podle jejich hlavní náplně do několika druhů. Zde narážíme na jeden ze základních problémů a to na vymezení samotného pojmu banka. Budeme-li se držet popisu centrální banky, tak můžeme banku vymezit dvojím způsobem a to ekonomicky a právně. Ekonomická charakterizace je podle hlavní náplně činnosti - banka je institucí, která obchoduje a provádí operace s penězi. Banky součastně patří mezi instituce, které musí dodržovat pravidla činnosti daná bankovními zákony a dalšími právními akty. Toto je důvod, proč je ekonomické vymezení nedostatečné, neboť obchodovat a provádět operace s penězi mohou i jiné instituce, jako jsou například pojišťovny, pošty, finanční společnosti atd. Proto můžeme tyto nedostatky alespoň částečně odstranit právním vymezením banky.

1. Úvod do bankovních systémů

Bankovnictví dnes zastává místo v každé vyspělé tržní ekonomice mezi odvětvími s nejvyšší dynamikou rozvoje. Bez kvalitně fungujících bank není výrazný ekonomický pokrok myslitelný. Vztah bankovního odvětví a ostatních sfér každé ekonomiky je oboustranný a to tak, že každá vyspělá ekonomika potřebuje vyspělý bankovní systém a naopak.
Banky patří mezi instituce, jejichž hlavní oblast činnosti jsou obchody a operace s penězi. Peníze jsou tedy pevně spojeny s fungováním a existencí bank. Banky shromažďují dočasně volné peněžní zdroje a znovu je distribuují do oběhu. Kdybychom to chtěli říci jinak, tak banky jsou prostředníky mezi poptávkou peněžních úspor a nabídkou po nich. Kromě toho dnes banky provádějí i celou řadu dalších činností.
První banky byly zakládaný už ve 12. století v Itálii, tedy ještě v době, kdy funkci peněz zastávaly mince z drahých kovů. Tyto instituce, které dnes může nazvat za první banky, zakládaly skupiny směnárníků, kteří za určitou úplatu prováděli zvláštní operace s penězi, jako například směňovali různé druhy mincí, mince z hlediska jejich pravosti prověřovali, atd. Také v některých případech peníze uschovávali a půjčovali jiným obchodníkům. Tyto úvěrové a depozitní operace se později staly hlavní činností obchodních a ostatních bank.

Měnové agregáty jsou především produktem ...

Měnové agregáty jsou především produktem praktických potřeb řízení množství peněz v oběhu, náplně jednotlivých agregátů tedy nelze dostatečně „vědecky“ zdůvodnit. To také znamená, že náplň měnových agregátů může být v různých ekonomikách rozdílná.
V souvislosti s měnovými agregáty se lze setkat s termínem peněžní zásoba, kterým se rozumí ten měnový agregát, který je chápán jako nejpřesnější reprezentant „množství peněz v oběhu“.
V České republice jsou v současnosti sledovány dva měnové agregáty – M1 a M2.

M1 = hotovostní oběživo + vklady na běžných účtech v bankách v domácí měně
M2 = peněžní zásoba =
= M1 + termínované vklady v domácí měně v bankách +
+ ostatní vklady v domácí měně v bankách +
+ vklady v zahraničních měnách v bankách

Vklady v obou měnových agregátech jsou vklady domácích nebankovních subjektů.
Kromě toho se v naší praxi používá peněžního agregátu L. Tento agregát obsahuje agregát M2 a pokladniční poukázky státní a ČNB.

Banka poskytla úvěr připsáním částky na ...

Banka poskytla úvěr připsáním částky na dlužníkův běžný účet. O tuto částku vzrostla aktiva i pasiva banky a úvěrující banka tak emitovala 20 jednotek bezhotovostních peněz do oběhu. Pokud dlužník prostředky později vybírá v hotovosti, množství peněz v oběhu se již nezmění – v bilanci banky by došlo k poklesu pokladní hotovosti na straně aktiv a vkladů na běžných účtech na straně pasiv, o vybranou částku by se však zvýšilo hotovostní oběživo v držbě nebankovních subjektů.
Z hlediska celkového množství peněz v oběhu je tedy zcela nepodstatné, zda jde o hotovostní či bezhotovostní peníze. Svou roli však hraje stupeň použitelnosti (likvidita) jednotlivých peněžních instrumentů.
Na základě hlubšího rozlišení jednotlivých forem peněz jsou konstruovány tzv. měnové agregáty. Představují souhrn peněžních prostředků s jistým stupněm likvidity. Jejich vymezení, sledování a kontrola mají význam především pro regulaci množství peněz v oběhu (měnovou politiku).
Měnové agregáty se obvykle značí velkým M a číslicí, navzájem se liší především stupněm likvidity a každý měnový agregát s vyšším číslem obsahuje celý měnový agregát s číslem o jednotku menším plus určitou část dalších, ve srovnání s předchozím měnovým agregátem, méně likvidních peněžních prostředků.

Penězi lze ihned zaplatit, ...

Penězi lze ihned zaplatit, mají nejvyšší likviditu. Stupeň likvidity však není u jednotlivých druhů peněz stejný, např. peníze v hotovosti jsou likvidnější než peníze na určitý termín uložené v bance. Chceme-li ale zaplatit například šperky, již nastávají komplikace, prodávající bude určitě požadovat ověření pravosti a ocenění šperků. Použití méně likvidního prostředku tedy vždy vyžaduje dodatečné úsilí (respektive náklady), abychom transakci mohli uskutečnit. Dodatečné náklady jsou tím větší, čím méně likvidní je aktivum.

3. Soudobé peněžní formy

Rozlišujeme:
1. hotovostní peníze – sem patří mince a bankovky, jedná se o zlatem nekryté peníze
2. bezhotovostní peníze (bankovní peníze) – mají formu zápisů na účtech a jsou kvantitativně v peněžním oběhu převládající. Vznik bezhotovostních peněz si vynutily především ekonomické důvody, jako jsou nižší náklady oběhu, vyšší rychlost peněžních operací, větší bezpečnost, snadnější manipulace atd.
Při rozlišování obou základních forem peněz musíme mít na paměti jejich velmi úzké vzájemné vazby. V podstatě libovolně můžeme hotovostní peníze přeměnit do bezhotovostních (uložením bankovek do banky), a naopak (např. výběrem z bankovního účtu).

Obě tyto formy peněz jsou navíc ...

Obě tyto formy peněz jsou navíc emitovány stejnými způsoby, především úvěrem – u bezhotovostních peněz připsáním příslušné částky na účet klienta, u hotovostních peněz přímým vyplacením hotovosti.
Je tady však jeden zásadní rozdíl: hotovostní peníze může emitovat výhradně centrální banka, bezhotovostní peníze mohou kromě centrální banky emitovat všechny další banky, které poskytují bezhotovostní úvěry.
To také znamená, že pokud nějaká banka poskytne úvěr v hotovosti, nejde o emisi nových hotovostních peněz, tyto peníze už byly dříve emitovány centrální bankou. Bezhotovostní peníze jsou však emitovány kteroukoli bankou při poskytnutí úvěru připsáním této částky na dlužníkův účet. Pokud je dlužník později vyzvedne v hotovosti, nedochází k emisi, peníze již byly emitovány, jen se přeměňují z bezhotovostní do hotovostní formy. Oba případy si ukážeme v jednoduchých bilancích.

Výchozí pozice obchodní banky

Aktiva Pasiva
Pokladní hotovost 30 Vklady (běžné účty) 90
Poskytnuté úvěry 70 Vlastní kapitál 10
Aktiva celkem 100 Pasiva celkem 100

Bilance po poskytnutí hotovostního úvěru ve výši 20 jednotek

Aktiva Pasiva
Pokladní hotovost 10 Vklady (běžné účty) 90
Poskytnuté úvěry 90 Vlastní kapitál 10
Aktiva celkem 100 Pasiva celkem 100

Úvěr je poskytnut z pokladní hotovosti, tedy z dříve emitovaných hotovostních peněz centrální bankou. Celková výše aktiv ani pasiv banky se nemění a nemění se ani množství peněz v oběhu – hotovostní prostředky se z pokladen bank pouze přesunuly k dlužníkům.

Bilance po poskytnutí bezhotovostního úvěru ve výši 20 jednotek

Aktiva Pasiva
Pokladní hotovost 30 Vklady (běžné účty) 110
Poskytnuté úvěry 90 Vlastní kapitál 10
Aktiva celkem 120 Pasiva celkem 120

Jak bychom své „peníze“ ukládali?

Jak bychom své „peníze“ ukládali? Co když nám dobytek onemocní? Jedno tele je větší nebo zdravější než druhé atp. Zkrátka a dobře, dobytek by funkci prostředku směny asi nemohl plnit bez velkých problémů. Jako nejvhodnější pro tuto funkci se nakonec v historii nejdříve ukázaly drahé kovy, především zlato a stříbro, které na sebe brzy vzaly podobu mincí. Důvodů, proč to byly právě tyto drahé kovy, je celá řada. Jsou pevné a kujné, poměrně snadno dělitelné, málo se používáním opotřebovávají, a jednak v malém objemu vyjadřují velké množství hodnoty, což je dáno především jejich nesnadnou dostupností, značně omezenou nabídkou a vysokými náklady na získávání.
Používání peněz v podobě mincí z drahých kovů výrazně zjednodušilo směnu a snížilo tzv. transakční náklady – náklady na čas strávený úsilím realizovat směnu jednotlivých zboží nebo služeb. Představme si opět náš příklad s teletem a židlí.
Za jedno tele jsme nakonec dostali tři židle, ačkoli potřebujeme pouze jednu. Máme však možnost na trhu najít někoho, kdo od nás odkoupí obě přebytečné židle za něco, co se nám může hodit. Musíme však věnovat někdy dost úsilí a času (transakční náklady rostou) k nalezení této osoby, a dokonce vůbec nemusíme být úspěšní.
Velmi důležitou funkcí peněz je možnost poměřovat penězi velikost hodnoty směnovaného zboží, služeb, pohledávek apod. Množstvím peněžní jednotky tedy vyjadřujeme ceny zboží a služeb. Peníze pak plní funkci zúčtovací jednotky.

Jednou z možností použití peněz je jejich držba ...

Jednou z možností použití peněz je jejich držba v podobě peněžních úspor. Ponecháme-li si peníze doma, získáváme z toho jedinou výhodu – vysokou likviditu, tedy možnost jejich okamžitého použití. Neočekáváme-li však, že v nejbližší době budeme peníze potřebovat na nějaké výdaje, je vhodnější formou peněžních úspor vklad, nejčastěji v bance. V tomto případě z uložených peněz získáváme úrok. V obou případech, ať již máme peníze v podobě hotovostních úspor nebo vkladů, vystupují peníze ve funkci uchovatele hodnoty.
Peníze jsou v této funkci součástí celkového bohatství každého jednotlivce. Kvalita peněz jako uchovatele hodnoty je přitom závislá především na kupní síle peněz – to je na množství zboží a služeb, které lze při existujících cenách za peníze získat.
Vztah kupní síly peněz a cenové hladiny je nepřímo úměrný – růst cenové hladiny v ekonomice vede k poklesu kupní síly peněz, a naopak. Očekáváme-li tedy v nejbližším období vzestup cen zboží a služeb, podněty pro držbu peněz, zejména v podobě doma držené neúročené hotovosti, výrazně slábnou. Chceme-li udržet za této situace úroveň svého bohatství, budeme svá aktiva vytvářet v jiných podobách (nákup šperků, obrazů, pozemků apod.) než v penězích.
Nicméně i v obdobích rychlejšího růstu cen zboží a služeb v ekonomice drží subjekty část svých aktiv (svého bohatství) v penězích. Důvodem je především zmíněná likvidita – zde v podobě použitelnosti daného aktiva na nákup zboží či služby a v širším pojetí i na úhradu závazků.

Rejstřík zkratek

ECU European Currency Unit (Evropská měnová jednotka)
ECMF European Cooperation Monetary Fund (Evropský fond pro měnovou polupráci)
EMI Evropský měnový institut
EMS Evropský měnový systém
ERM Exchange Rate Mechanism (Mechanismus směnných kurzů)
ES Evropská společenství
HMU Hospodářská a měnová unie
MMF Mezinárodní měnový fond (International Monetary Fund)
USD US Dollar (Americký dolar)
ECB Evropská centrální banka


Funkce a formy peněz

1. Peníze

Za peníze v tom nejobecnějším vymezení lze teoreticky považovat jakékoliv aktivum, které je všeobecně přijímáno při placení za zboží a služby nebo při úhradě dluhu. Důležitý je aspekt všeobecnosti – zde v tom smyslu, že dané aktivum je přijímáno všemi subjekty dané společnosti. Pokud tomu tak není, nejde o peníze, nýbrž pouze o jejich neumělou a obvykle jen časově velmi omezenou náhražku.

Peníze také musí splňovat požadavek neexistence ...

Peníze také musí splňovat požadavek neexistence výrobní substituce, což prakticky znamená, že nemohou být vyrobeny libovolnými tržními subjekty nebo nahrazeny jiným, reprodukovatelným statkem. Peníze se tak svávají vzácným statkem. Kdyby naopak byly volným, tj. všeobecně dostupným statkem, pozbyly by jednu ze svých základních vlastností, tou je vzácnost.
Peníze prošly neobyčejně složitým vývojem. Na jeho počátku byla prostá vzájemná výměna dvou zboží (tzv. naturální směna, barter). Nejvýraznější etapu ve vývoji představují tzv. zbožové (komoditní) peníze. Znamená to, že funkce peněz plnil určitý druh zboží, v dané době a na daném místě všeobecně uznávaný jako směnný prostředek (např. plátno, dobytek, kožešiny, obecné kovy aj.). Nakonec z řady těchto různých zboží vystoupilo takové, které svými vlastnostmi nejlépe odpovídalo požadavkům kladeným na zbožové peníze, jako trvanlivost, snadná přenosnost, dělitelnost, vyjádření velkého množství hodnoty v malém objemu. Jednalo se o drahé kovy - zlato a stříbro, a nastal posun ke zlatým penězům (analogicky budeme uvažovat i o stříbře). Tento proces se nazýval monetizace zlata a prakticky se projevil ražbou zlatých mincí ve státních mincovnách.

S rozvojem výroby a rostoucím rozsahem ...

S rozvojem výroby a rostoucím rozsahem peněžní směny byl však stále větší nedostatek zlata pro měnové účely. A tak po této etapě následuje pozvolna proces opačný – demonetizace zlata, postupné nahrazování zlata v úloze peněz jinými substituty: neplnohodnotnými mincemi, mincemi z jiných než drahých kovů, státovkami, bankovkami a různými formami bezhotovostních peněz. Proces demonetizace zlata je nyní v podstatě ukončen, a nedojde-li ke zcela převratným změnám v existujícím mechanismu emise a oběhu peněz, nedojde ani k návratu zlata do úlohy peněz. Nic však těmto změnám nenasvědčuje, naopak, v posledních letech řada centrálních bank, včetně ČNB, rozprodává své zlaté zásoby. Tím větší prostor také zůstává pro měnovou politiku jako hlavní způsob ovlivňování vývoje cenové hladiny prostřednictvím regulace množství peněz v oběhu.

2. Funkce peněz

V první řadě jde o prostředek směny. Jedná se o historicky nejstarší funkci peněz. V této funkci peníze umožňují placení za zboží a služby a úhradu dluhu. Funkce rovněž do značné míry determinuje formu peněz. Jen těžko si dokážeme představit, že by penězi byl např. dobytek. Představme si, že bychom měli tele a chtěli koupit jednu židli v „ceně“ jedné třetiny našeho telete. Museli bychom asi nakonec koupit židle tři.

Volný pohyb zboží

Má zajistit zcela bezbariérový přechod zboží přes vnitřní hranice a současně férové prostředí pro výměnu zboží v rámci celé EU.

• zákaz ukládání cel uvnitř ES
• jednotný celní tarif navenek
• zrušení kvantitativního omezení dovozu a vývozu uvnitř ES
• harmonizace technických a jiných předpisů a norem
• společná zúčtovací jednotka ECU (1979)

Přechod k hospodářské a měnové unii

• stanoven ve smlouvě o EU (Maastricht)
• odstranění všech překážek pohybu kapitálu
• vytvoření Evropské centrální banky (ECB) (udržení cenové stability, měnová politika, výlučné právo povolovat vydávání Euro bankovek v ES)
• zavedení jednotné měny s názvem „euro“
• 6.Eurosystém
Národní centrální banky zemí eurozóny a ECB tvoří tzv. Eurosystém. Primární cíl Eurosystému je udržení cenové stability. Národní centrální banky podílejících se zemí hrají klíčovou roli v hladkém přechodu na euro.

Jejich povinností je:

• zavedení eura v jejich zemích;
• řízení změny z národních měn na euro;
• vytváření systému k efektivní cirkulaci euro bankovek a mincí ;
• stažení národních měn z oběhu;
• poskytování rad o užívání eura.
7. Zhodnocení působení Evropského měnového systému

Působení EMS můžeme hodnotit jako vcelku úspěšné. Sytém pomohl stabilizovat devizové kurzy měn, ve srovnání s obdobím 1975-1979 byly jejich výkyvy v letech 1979-1985 poloviční a v období 1986 – 1989 se snížili o další polovinu.

Na počátku fungování EMS činil rozdíl měr inflace v jednotlivých zemích 17 %, v r.1998 to bylo jen 4,1 %.

Přesto se nepodařilo zabránit poměrně častým revalvacím a devalvacím, zejména v letech 1981-1986. Problémem se stávala rostoucí závislost na postavení německé marky, která se projevila v případě, že německá centrální banka odmítla či nebyla schopna držet měnové kurzy členských zemí EMS.

Při hodnocení celkového výsledku EMS je především nutno zdůraznit, že v podstatě připravil členské země na přijetí projektu HMU, kdy také dovršením třetí etapy tohoto projektu v r.1999 zaniká.

3.Nástroje Evropského měnového systému

Celý systém se skládal ze tří navzájem propojených prvků: Evropské měnové jednotky (ECU), Evropského směnného mechanismu (ERM) a úvěrového mechanismu.


4.Evropská měnová jednotka

ECU vznikla jako vážený průměr měn Společenství. Váhy měn jednotlivých zemí byly přezkušovány každých pět let nebo na požádání členů ES. ECU nenahrazovala měny jednotlivých států.
Dělila se podle způsobu užití na : oficiální - sloužící k internímu platebnímu styku
soukromou - určenou pro platby mezi soukromými osobami
zelenou - určenou pro stanovení hodnoty společných
zemědělských cen

5.Rozpočet, financování

Příjmy rozpočtu EU:

• celní výnosy - cla uvalovaná na zboží dovážená do EU z třetích zemí a stanovená na základě
společného celního sazebníku.
• část daně z přidané hodnoty (DPH)
• zemědělské vyrovnávací dávky
• příspěvek jednotlivých členských zemí stanovený jako podíl na jejich hrubém domácím
produktu

Výdaje rozpočtu EU:

• Rozhodující část - financování ekonomických, sociálních a regionálních programů v
členských zemích nebo v zemích rozvojových (zemědělská politika,
regionální politika)
• Poměrně malou část tvoří výdaje na financování administrativy EU

Červen 1997: Pakt o stabilitě a růstu

Evropská rada na zasedání v Amsterodamu přijala „Pakt o stabilitě a růstu“ a nový mechanismus směnných kurzů (nový Evropský měnový systém), který měl zajistit stabilní směnné kurzy mezi eurem a zeměmi EU, které se nestaly částí eurozóny. Kromě toho schválila „evropskou“ stranu euromincí.
Květen 1998: jedenáct zemí splnilo požadavky na zavedení eura
Na zasedání v Bruselu ve dnech 1. až 3. května 1998 političtí představitelé Unie rozhodli, že požadavky na členství v eurozóně splňuje 11 zemí EU. Zároveň oznámili konečné směnné kurzy mezi měnami těchto zemí.
1. ledna 1999: vznik eura
1. ledna 1999 zaniklo 11 měn států eurozóny a bylo nahrazeno eurem, které se tak stalo společnou měnou Belgie, Finska, Francie, Irska, Itálie, Lucemburska, Německa, Nizozemska, Rakouska, Portugalska a Španělska. (Řecko se připojilo 1. ledna 2001.) Funkce EMI převzala Evropská centrální banka a začala odpovídat za měnovou politiku definovanou a uplatňovanou v eurech. Směnné operace v euru začaly 4. ledna 1999 se sazbou 1 euro za 1,18 amerického dolaru. Začalo tak přechodné období, které trvalo až do 31. prosince 2001.
1. ledna 2002: zavedení bankovek a mincí eura
1. ledna 2002 byly uvedeny do oběhu mince a bankovky eura. Zároveň začaly být z oběhu stahovány bankovky a mince národních měn. Toto období skončilo 28. února 2002 a po tomto datu se euro stalo v zemích eurozóny jediným zákonným platidlem.

Evropský měnový systém zahrnoval body:

• zavést ECU a nahradit jím Evropskou měnovou jednotku Evropského fondu pro měnovou spolupráci jako vztažnou veličinu systému paritních kursů mezi evropskými ústředními bankami,
• rozšířit úvěrové mechanismy a také finanční výpomoc /Dodatečné půjčky a úrokové subvence k posílení ekonomiky méně prosperujících členských státu EMS
2.Zavádění jednotné měny
7. února 1992: podpis Maastrichtské smlouvy
V prosinci 1991 byla v Maastrichtu schválena Smlouva o Evropské unii a o hospodářské a měnové unii (HMU). Byla podepsána v únoru 1992 a vstoupila v platnost v listopadu 1993. Uvádělo se v ní, že národní měny budou nahrazeny jednotnou evropskou měnou, pokud dotyčné země splní řadu ekonomických podmínek. Nejdůležitějším „maastrichtským kritériem“ je to, že rozpočet země nesmí dlouhodobě překročit 3 % jejího hrubého domácího produktu (HDP). Kromě toho nesmí být veřejný dluh vyšší než 60 % HDP a ceny, úrokové sazby a směnné kurzy musejí být dlouhodobě stabilní.
Leden 1994: zřízení Evropského měnového institutu
Byl zřízen Evropský měnový institut (EMI) a zavedeny nové postupy pro sledování hospodářství zemí EU a podporu jejich vzájemné konvergence.

Úvěry, které banka poskytuje svým klientům, ...

Úvěry, které banka poskytuje svým klientům, můžeme podle doby splatnosti rozdělit do 3 skupin:
• úvěry krátkodobé – doba splatnosti do 1 roku
• úvěry střednědobé – úvěry s dobou splatnosti kolem 5 let
• úvěry dlouhodobé – doba splatnosti nad 5 let

V každé z těchto tří skupin existuje několik možností konkrétních úvěrů. Začínají se používat tzv. hypoteční úvěry k podpoře bytové výstavby se lhůtou splatnosti 5 – 30 let.
Přístup banky v otázce úvěrů záleží také na serióznosti a hodnověrnosti klienta, jeho spolehlivosti atd. Banky poskytují úvěry max. do 70 % hodnoty nemovitostí.

EMS

1.Historie EMS
Evropský měnový systém byl založen rozhodnutím Evropské rady z 15. 12. 1978 a vstoupil v platnost 13. 3. 1979. Nahradil Evropský měnový fond. Založení Evropského měnového systému bylo dalším pokusem prosadit těsnější spolupráci v oblasti měnové politiky a dosáhnout tak relativní měnové stability v Evropě.

2.8. Úvěrová činnost obchodních bank

Úvěry mohou být poskytnuty všem právnickém i fyzickým osobám na krytí běžných i rozvojových potřeb nebo přechodného nedostatku finančních prostředků.
Klient uzavírá s bankou úvěrovou smlouvu, která obsahuje zejména: výši úvěru, dohodnutý průběh splátek, roční úrokovou sazbu, povinnosti klienta vůči bance, vymezení sankcí při neplnění podmínek.
Úrokové sazby se řídí především lhůtou splatnosti a dále mírou rizika ohrožujícího návratnost úvěru.
Při poskytování úvěru v podnikatelské činnosti žádá banka seriózní a hodnověrný podnikatelský záměr se zdůrazněním návratnosti úvěru.

Dále banka žádá zajištění úvěru, tj. vlastní záruku, že půjčené peníze dostane zpět.
Klient bance ručí např:
• na základě záruční listiny, kdy ručitel klienta přebírá záruku za úplné a včasné splacení úvěru
• na základě smlouvy o zřízení zástavního práva, kdy klient ručí bance nemovitostmi, popřípadě cennými movitými věcmi
• na základě smlouvy o budoucím postoupení pohledávek, ve které se klient zavazuje, že veškeré své pohledávky postoupí bance k úhradě závazků, které vůči ní má.