Vývoj v socialistických zemích

1.4 vývoj v socialistických zemích
za socialismu bylo za základní kritérium správnosti té či oné varianty rozvoje a rozmístění výrobních sil považováno dosažení uvažovaného přírůstku národního důchodu s nejmenším objemem vynaložené společenské práce. Aplikace tohoto principu, s přihlédnutím k místním specifickým podmínkám, bylo důležitým úkolem centrálních plánovacích orgánů jednotlivých zemí budujících socialismus.
V sovětském svazu bylo ve 20 letech původně uvažováno o rozpracování Weberovy teorie pro podmínky socialistické ekonomiky. Ale tuhá centralizace řízení a administrativní způsob plánování lokalizační teorie nepotřeboval. Zásady pro rozmisťování výrobních sil byly definovány pouze na obecné úrovni a to takto:
- přibližovat výrobu k surovinovým a energetickým zdrojů a místům spotřeby hotových výrobků
- plánovat dělbu práce mezi oblastmi v souladu s komplexním rozvojem jejich hospodářství
- likvidovat nerovnost mezi národy
- odstranit rozdíl mezi městem a vesnicí
- zabezpečit obranyschopnost země.

Též práce na ekonomickém rajónování země měly zcela formální charakter a na počátku války byly zcela zastaveny.
Teoretické přístupy dotýkající se problematiky lokalizace průmyslu se objevují v pracích Kolosovského. V jeho teorii výrobních komplexů je hlavní pozornost věnována vnitřním a vnějším vazbám, jejich pochopení vede k vysvětlení daného rozmístění výrobních činností v hranicích komplexu. Výroba průmyslových výrobků vytváří „výrobních cyklus“ skládající se z řady odlišných výrobních procesů. Mezi těmito procesy jsou dva druhy funkčních vztahů – vertikální a horizontální. Vertikální směřují od suroviny k hotovému výrobku, horizontální směřují ven za rámec daného cyklu. V určitém rajonu je současně několik výrobních cyklů a jejich soubor vytváří „územně výrobní komplexů. Jednotlivé cykly mají z celostátního pohledu různý význam, který určuje jeho profil. Kolosovského teorie byla formálně odmítnuta s odůvodněním na přílišný technicismus. Jeho pojmový aparát však byl postupně převzat.
Na počátku 60let je v práci Institutu ekonomiky akademie věd učiněn pokus o určení nejdůležitějších lokalizačních faktorů ovlivňujících efektivnost rozmístění jednotlivých odvětví národního hospodářství a stanovení míry jejich vlivu.

Jako lokalizační faktory jsou uvažovány:

Jako lokalizační faktory jsou uvažovány:
- stávající rozmístění výrobních kapacit
- rozmístění spotřebitelů produkce
- rozmístění surovinové základny
- rozmístění energetických zdrojů
- společenské formy organizace výroby – koncentrace, specializace, kooperace
- technický pokrok
- rozmístění zdrojů pracovních sil
- úroveň ekonomického rozvoje oblastí.

rozbor je prováděn podle jednotlivých odvětví. Nakonec jsou výroby tříděny do skupina podle toho, zda inklinují ke zdrojům surovin, laciného paliva nebo oblastem spotřeby a nebo zdrojům pracovních sil. Hlavním nedostatek této práce spočívá v tom, že údaje zprůměrňované za určité odvětví nemohou být pro praktickou lokalizaci konkrétních výrobních jednotek použity.
Uvedené nedostatky se snažil odstranit A. Probst, který doporučoval zjišťovat údaje nejen za odvětví, ale i za obory a jednotlivé výroby. Pro jednotlivé výroby doporučoval jednak uvažovat rozdílné technologie a organizaci výroby a jednak závislost výrob na přírodních a ekonomických podmínkách popsat podrobnou soustavu ukazatelů.

Ani Probstovi se však nepodařilo odstranit základní problém aplikovat výsledků rozborů odvozených při lokalizaci nových výrobních podniků a odvětví.
V ostatních socialistických zemích byl vývoj poznamenán tímto sovětským modelem. Vycházelo se ze zásad centrálního plánování a byly zpracovány regionální plány rozvoje. U nás Plán rozvoje severočeského kraje. Šlo však o určitý výtah ze státního plánu sledovaný příslušnou vládní komisí a to v činnosti s SPK. Navíc postrádal jakékoliv ekonomické hodnocení navrhovaných řešení.


Článek podporuje:
plastové ohebné hadice pro chladící kapaliny

Technická polarizace

Technická polarizace
Vniká, když daná činnost přitahuje jiné subjekty zabývající se předchozími a následujícími činnostmi v technologickém řetězci výroby. Ekonomické výhody koncentrovaného rozvoje spadají do dvou kategorií:
- technické efekty – blízkost dodavatelů a zákazníků
- externí efekty – výrobní náklady se snižují využitím, specializovaných činností jiných podniků
Obecně intenzitu polarizačních činností určují 4 hlavní faktory:
1. podíl na celkovém růstu průmyslu
2. počet etap ve výrobním procesu
3. stupeň mezisektorových vazeb průmyslových odvětví
4. pestrost oblastní ekonomické struktury

polarizace příjmů
Společně s tokem zboží musí být vzata do úvahy i ekonomická část oběhu tj. tok výdajů a jejich efektů. Prostřednictvím výdajů spotřebitelů jsou k výrobcům přenášeny ceny zaplacené za faktory výroby. Stupeň polarizace je tedy ovlivňován:
- podílem spotřeby v oblasti
- velikostí výdajů mimo oblast
- velikostí zisku podnikatelů, který zůstává v rámci dané skupiny
- rozsahem a rozmanitostí ekonomických aktivit

psychologická polarizace
tato forma polarizace se projevuje uplatněním:
- iniciačního účinku – umístění dominantní firmy vyvolá přesuny i u malých firem
- informací o možnostech umístění – atmosféra optimismus, anticipuje budoucí poptávku vyvolává současné investice a tím současnou poptávku
- zlepšené práce infrastruktury – např. území s dobrým spojením je žádoucí pro obyvatelstvo i firmy
-
Geografická polarizace
Její význam vyplývá z polohy centra. Závisí na geografických podmínkách, tj. klimatu, přírodních podmínkách využitelnosti krajiny, životní prostředí apod.

Je zřejmé, že za této podmínky na hranici trhu firma nedosahuje zisk

Je zřejmé, že za této podmínky na hranici trhu firma nedosahuje zisk. Přitom spotřebitel uvnitř tržní zóny nemusí vždy zaplatit danou maximální cenu. Tím on sám a v celospolečenském měřítku i společnost dosahuje úsporu.
Poněkud odlišný přístup má francouzská škola prostorové ekonomiky. Hlavní představitel F. Peroux ve své teorii dominující ekonomiky vychází z toho, že hospodářský růst světa probíhá pod vlivem působení Dominicích ekonomik několika málo zemí na ostatní země.
Aplikací této teorie na problémy uspořádání ekonomických činností v prostoru je teorie pólů rozvoje. Jde v podstatě o teorii rozvoje, která mající za cíl vysvětlit celý proces infrastrukturálních změn v ekonomickém a sociálním systému. Východiskem teorie pólů je poznatek, že růst se neprojevuje všude naráz ale jen v určitých místech – pólech růstu, a to s různou intenzitou, šíří se různými způsoby a s různými konečnými efekty pro národní hospodářství.
Již Perroux však zaznamenává rozdíl mezi růstem a rozvojem. Zdůrazňuje vzestup výroby v daném centru. Díky odrazu v příjmech a spotřebě lze přitáhnout další služby a činnosti a tím zvýšit přitažlivost pro okolní oblasti. Rozvoj může být omezen faktory jako je špatná zemědělská struktura, nedostatečná infrastruktura apod.
Pól růstu nepřispívá ke změně socioekonomické rovnováhy, ale pouze zlepšuje situaci jejich obyvatel růstem jejich příjmů. Naproti tomu pól rozvoje formuje novou společnost jiným přístupem lidí a otevírá nové cesty s inovacím.
Položme otázku co je hnací silou pólů růstu. Může to být nejen firma nebo průmyslový sektor, jak bylo uvažováno autory dříve, ale i prvek infrastruktury.
Podle N. Hanbena má mít hnací jednotka tyto charakteristiky:
 být relativně velká – pro zajištění dostatečně znatelných účinků na ekonomii
 mít relativně rychle se rozrůstající sektor – tj. nosné odvětví, dnes např.kosmický výzkum, biotechnologie
 mít dostatečnou kvantitu a kvalitu – aby se prosadila na trhu a zajistila růst oblasti a příslušné efekty.

Hnací jednotka však nemůže existovat sama o sobě, ale v dané lokalitě se vytváří „průmyslový komplex“ pro určitou skupinu činností – a to nejen produkce ale i marketing, výzkum, apod. V dané oblasti dále musí existovat „osa rozvoje“ představující veškerou pomocnou infrastrukturu zejména pro pohyb zboží – přístav, letiště, univerzita….
Póly růstu vyvolávají v oblasti své působnosti toky zboží a služeb. Při hlavních pólech vzniká řada pólů vedlejších a odvozených a jednotlivé činnosti se polarizují.
Pro bližší vysvětlení uveďme klasifikaci forem polarizace v pólů růstu podle L. Davina. Která rozlišuje polarizace :
a) technickou
b) příjmovou
c) psychologickou
d) geografickou

Isard vytváří tzv. izonákladové čáry...

Isard vytváří tzv. izonákladové čáry tedy čáry spojující v prostoru všechyn body mající stejný součet nákladů, odpovídající dané hodnotě. Promítnutí těchto nákladových čar do grafu je patrné z následujícího obrázku.
Je jasné, že přímky vzdálenější od počátku představují vyšší hodnotu nákladů. Do tohoto grafu je zakreslená transformační čára z lokalizačního trojúhelníku. Zde jako lomená čára HJKL respektující skutečnost, že ne všechny body v prostoru je možno k lokalizaci využít. V uvedeném případě je optimum v bodě J. tato poloha je považována za dílčí polohovou rovnováhu, nebo´t vzdálenost CJ byla považována výše za konstantní. Obdobně z lokalizačního trojúhelníku při uvažování konstantní hodnoty JM1 a v dalším případě hodnoty JM2 dostaneme transformační čáry k bodu m1 a M2. z takto vzniklých 3bodů dílčí prostorové rovnováhy experimentálně měníme původní transformační čáru HL, aby se transformační čáry od bodů C, M1, M2 přibližovaly. Z hlediska dopravních nákladů je skutečné lokalizační optimum v bodě kde se tyto transformační čáry kryjí. Tolik pokud jde o teoretickou koncepci.

Ve skutečnosti nejsou všechny dopravní sazby stejné. Prakticky se neprosazuje minimalizace dopravních nákladů, ale působí tendence lokalizovat firmu do vrcholu trojúhelníka, to znamená do místa spotřeby nebo ke zdroji surovin. Přitom bod minimálních dopravních nákladů nemusí být totožný s bodem minimálních celkových nákladů. To souvisí s dalším typem orientace na pracovní síly a jiné podobné náklady. Tento problém je řešen obdobně jako substituce dopravních vstupů a pracovních sil. Tento problém je řešen obdobně jako substituce dopravních vstupů a pracovních sil. Takovouto substituční analýzou dostaneme pro firmu polohu s minimálními celkovými náklady.
Stanovení minimálních celkových nákladů je nedostatečné a je nutno se zabývat i velikostí trhu. Koncepci tržních sítí přejímá Isard v podstatě od Lösche ale snaží se kvantifikovat velikost trhu ve vztahu k dopravním a ostatním nákladům a to z následujícího vztahu:


Rx – dopravní sazba na jednotku výrobku z místa výroby na hranice trhu
Sx – poloměr kruhu tvořícího hranice
I § jednotlivé suroviny
Bi – konstanta určující podíl surovin
Ri – dopravní sazba
Si- vzdálenost dopravy surovin
T- rozdíl mezi maximální cenou získatelnou od spotřebitele a ostatními náklady mimo dopravních.

Poválečný vývoj prostorových teorií

1.3 Poválečný vývoj prostorových teorií
Po druhé světové válce nastává rozvoj prostorových teorií prakticky ve všech průmyslově vyspělých státech. Je to způsobeno i regionálními problémy, jejichž naléhavost se projevila zejména po dokončení poválečné obnovy.
Poválečný vývoj můžeme rozdělit mezi dva významné proudy:
1. proud založený na abstraktních ekonomických schématech a modelech vycházejících z prostorových teorií A. Lösche – americká škola
2. proud založený na konkrétních historických analýzách v souvislosti s teorií růstu státně monopolních kapitalismus – francouzská škola

je samozřejmě spousta dalších autorů, kteří se nehlásí ani k jednomu z těchto proudů a zejména v současné době se vynořuje spousta různých teorií, které vycházejí z podmínek určité dané situace a odpovídají momentální potřebě.
Hlavní představitelem prvého proudu je W. Isard. Vychází z teorií Alfreda Webera. Analýzu lokalizace začíná řešením rovnovážného stavu firmy z hlediska dopravní orientace, potom z hlediska orientace na pracovní síly – případně i orientace na další faktory –energie, voda, apod. Vychází z předpokladů, že firma se má umísti v prostředí, na které nemá zatím žádný vliv. V této počáteční fázi předpokládá, že trh je koncentrován do jednoho bodu, výrobní faktory jsou k dispozici, dopravní náklady jsou úměrné váze a vzdálenosti.
W. Isard se blíže zabýval problematikou lokalizačního trojúhelníku. Vychází ze skutečnosti, že místem minimálních dopravních nákladů bývá obvykle jeden z vrcholů lokalizačního trojúhelníka a nikoli bod uvnitř trojúhelníka, jak předpokládal W. Laundhart. Vymezuje 4 hlavní příčiny a to:
1. vliv ubikvit – dostupné suroviny - spotřeba
2. vliv snížené – ztracené hmotnosti - naleziště
3. vliv dopravních tarifů
4. vliv nákladů na nakládku a vykládku – naleziště na trh

Vliv ubikvit

Vliv ubikvit
Na tento vliv upozornil již A. Weber, který ubikvitními surovinami nazývá ty suroviny nebo zdroje, které jsou v území rozmístěny rovnoměrně v dostatečném množství a v požadované kvalit a za stejno cenu. Předpokládal, že tyto suroviny nevstupují do rozhodování jednotky o lokalizaci. W. Isard, však upozorňuje na skutečnost, že tyto ubikvitní suroviny se mohou stát součástí výrobku, zvýšit jeho váhu a tak prostřednictvím zvýšených nákladů na dopravu hotového produktu ke spotřebiteli ovlivnit lokalizace do míst spotřeby.
Vliv snížené hmotnosti
Tento vliv se projevuje v případě, že podnik využívá surovinu, která obsahuje určité % příměsí. Z celkové vytěžené suroviny je využitelná pouze její určitá část. Znamená to, že náklady vynaložené na dopravu této části jsou zbytečné, že je výhodnější lokalizovat podnik v místě naleziště takovéto suroviny. Jinými slovy, procesy vedoucí ke ztrátě hmotnosti využívané suroviny zvyšují ekonomickou přitažlivost jejich nalezišť.
Vliv přepravních tarifů
Přepravní tarify zvyšují přitažlivost jednoho z vrcholů lokalizačního trojúhelníka pouze tehdy, jsou-li dvojsložkové. Jedna složka je představována pevnou částkou a je poplatkem zapoužití železniční stanice, nádraží, přístaviště apod. je nezávislá jak na přepravovaném objemu, tak na přepravní vzdálenosti. Druhá složka je naopak přímo úměrná těmto dvěma parametrům. Úhrnný přepravní tarif na 1 tkm s rostoucí vzdáleností klesá, ekonomicky výhodnější se potom jeví přeprava na větší vzdálenost.
Vliv nákladů na nakládku a vykládku
Výše nákladů je závislá pouze na přepravovaném váhovém objemu. Charakteru tohoto objemu, nikoli na vzdálenosti. Pochopitelně, každý podnik ve snaze maximalizovat zisk se bude snažit minimalizovat náklady spojené s nakládkou a vykládkou, to znamená jejich počet. To pochopitelně zvyšuje ekonomickou přitažlivost nalezišť – místo dodavatelů a místo trhu, neboť je možné vypustit jednu nakládku a vykládku. To však platí pouze za předpokladu, že naleziště suroviny a podnik, případně odbytiště a podnik budou k sobě tak těsně přiléhat, že bude možné eliminovat nakládku a vykládku.
Určíme si, jak Isard řeší lokalizaci firmy. V lokalizačním trojúhelníku je pro určitou polohu J odpovídající vzdáleností Jm1+Jm2, Při změně polohy bodu J se mění i hodnota uvedeného součtu. Jde zde o nalezení takové substituce vstupů, která znamená minimalizace dopravních nákladů.

Teorie lokalizace všeobecné

Teorie lokalizace všeobecné
1.1 Počátky předválečného vývoje
Ve dvacátých a třicátých letech se objevují nové lokalizační teorie pro které je charakteristické:
- zvýšení obecnosti – vyjádření vlivu vzdálenosti na libovolné odvětví
- snaha o integraci s ekonomickou teorií

Všeobecnou teorii lokalizace se pokusil vytvořit A.Predöhl. dopravní náklady považuje za jeden druh výrobních nákladů a nalezení optimálního umístění znamená provést minimalizace výrobních nákladů. Jiné teorie již vycházejí z předpokladů, že trh není soustředěn do jednoho bodu ale spotřebitelé jsou rozptýleni. Dopravu jako nejdůležitější lokalizační faktor uvažuje ve svých pracích též T. Palandek. Předpokládá homogenitu dopravních ploch a další zjednodušení jako že dopravní tarify jsou funkcí vzdálenosti a místa zdrojů a spotřeby jsou daná předem a jsou neměnná. Jeho analýza problému spočívá ve dvou krocích, v prvé etapě analyzuje nákladové optimum firmy a jako proměnná je zde uvažována poloha firmy. Ve druhé etapě je analyzován konečný cíl firmy tj. maximalizace zisku.
Pozn. Přínos teorií výše uvedených autorů nepovažujeme za natolik odlišný a objevný abychom zde uváděli podrobně jejich teorie.
1.2 Teorie prostorového uspořádání
Rozvoj výrobních sil a nezbytnost státních zásahů do ekonomiky se odrazily ve vývoji všeobecné ekonomické teorie. Ve 30.letech začala významné místo zaujímat teorie monopolistické konkurence.
Umístění firmy se vysvětlovalo kritériem maximálního zisku. Jelikož tento cíl mají všechny firmy vede to k určitému uspořádání hospodářské činnosti v daném prostoru. Vysvětlit rozložení ekonomických aktivit se pokusil W. Christaller teorií centrálních míst a po něm A. Lösch teorie tržních zón.
Oba přístupy jsou založeny na těchto předpokladech:
- Existuje homogenní plochy s pravidelnou distribucí a kvalitou zemědělských podmínek a přírodních zdrojů
- Ve všech částech těchto ploch je hustota obyvatelstva stejná – tedy je stejná i volba zákazníků a nemění se ani technika výroby
- Náklady na transport a hospodárnost se liší produkt od produktu
- U každého výrobku existuje specifická poptávková funkce
- Předpokládá se, že všichni výrobci se chovají racionálně

Naproti tomu Löschova teorie „tržních zón“

Na základě těchto požadavků řeší teorie otázku jaké je prostorové rozmístění podniků vyrábějících výrobky s rozdílnými dopravními náklady, rozdílnou funkcí poptávky a různou hospodárností – efektivností.
Christaller považuje za centrální místa taková centra, která zásobují své okolí. Tato centra mohou patřit do rozdílného řádu nebo skupiny. Přitom řád do kterého centrální místo patří je definicí určen v závislosti na rozměru oblasti, do které dodává své zboží.
Centrální místa tedy musí být umístěna ve stejných vzdálenostech od sebe tj. rovnostranný trojúhelník. Z toho vyplývá, že tržní oblasti budou mít tvar 6úhelníku. Tato struktura systému centrálních míst je založena na předpokladu, že centra nižšího řádu se rozmisťují teprve potom, co je omezován tržní prostor center daného řádu. Nedostatkem teorie je, že nedovoluje specializace mezi centrálními místy.

Naproti tomu Löschova teorie „tržních zón“ vychází z budování tržní sítě zdola od základní jednotky tj. jediného výrobce. Za výše uváděných předpokladů umístění průmyslové aktivity závisí na nákladech na transport, struktuře poptávky, a ekonomických vztazích – ceny, výše poptávky. Jsou-li ekonomické výhody značné je průmyslová činnost centralizována. Náklady na dopravu však nejsou zanedbatelné – to způsobuje vytvoření kruhové tržní oblasti okolo zdroje – neboť uvažujeme rovnoměrné náklady na dopravu ve všech směrech. Pokud je více dodavatelů a každý je umístěn v centru své oblasti, bude výsledný tvar tržní oblasti hexagonální.
Dopravní náklady jsou odlišné pro každý druh průmyslu a proto se budou lišit i velikosti tržních oblastí. Výsledky této teorie můžeme shrnout následovně:
- Tržní sítě výrobků se navzájem překrývají
- V oblasti je nejvyšší centrem, vyrábějící všechny druhy výrobků
- Dochází ke specializaci jednotlivých center, rozdělení pracovních sil a obchodu
- Dochází ke koncentraci výroby v určitých centrech a tím ke koncentraci obyvatelstva.

V důsledku působení výše uvedených 2 faktorů se vytváří konkrétní síť průmyslových středisek

Optimální polohu potom hledá tak, v případě že místo lokalizace z hlediska dopravních nákladů D se neshoduje s polohou minimálních pracovních nákladů P, vytvoří čáry spojující místa stejných přírůstků dopravních a úbytků pracovních nákladů od místa lokalizace D. tyto čáry tzv. isodapany, ve kterých se přírůstky shodují s úbytky mají kritickou hodnotu. Přemístění z místa D do P bude tedy výhodné, leží-li P uvnitř kritické isodapany A4.

Orientace na místa s nižšími pracovními náklady souvisí s charakterem a strukturou jednotlivých odvětví – podíl surovin a podíl nákladů na pracovní síly – a na geografických podmínkách – vzdálenost D-P a velikost úspor při přesunu mezi těmito místy. Je tedy zřejmé, že v oblastech s nízkou hustotou obyvatelstva a tedy s daleko od sebe umístěnými spotřebiteli jsou i místa se zdroji levné pracovní síly P od sebe vzdálená tj. řídké isodapany. Zvyšování hustoty obyvatelstva vytváří příznivé předpoklady pro přemísťování výroby z D do P. tedy závěr: v řídce obydlených oblastech bude převládat dopravní a v hustě obydlených oblastech pracovní orientace při lokalizace průmyslu.
V důsledku působení výše uvedených 2 faktorů se vytváří konkrétní síť průmyslových středisek. Jejich velikost a výrobní kapacita je však určování aglomeračním faktorem, jehož působení vyplývá z kladeného působení koncentrace výroby na její náklady. Proces aglomerace dělí Weber na dva stupně. První stupeň představuje prosté rozšiřování výrobních jednotek. Mezi působení je určována pouze ekonomikou výroby. Druhý stupeň představuje prostorové sblížení stejnorodých výrob – jejich soustředění do průmyslového centra. Aglomerace výrob vede tedy k úsporám na výrobních nákladech v důsledku úspor na inženýrských sítích, administrativě, údržbě, dopravě apod. ale za určitých podmínek vede i ke zhoršení výrobních podmínek – vyšší poplatky za znečišťování, nedostatek levné pracovní síly.
Aglomerační centra působí na místa minimálních dopravních nákladů i na místa levné pracovní síly určitou přitažlivou silou charakterizovanou určitým indexem aglomeračních úspor. Přesun do aglomeračního centra teda nastane, je-li toto zvýšení nákladů nižší než úspory z titulu aglomerace. Obdobný vztah platí i pro přesun do vyššího stupně aglomerace. Uvedené závěry o působení aglomeračního faktoru se však vztahují na průmysl jako celek. V jednotlivých odvětvích bude působit tento faktor v rozdílné míře.
Hlavní přínos Webera spočívá v rozšíření představ o lokalizačních faktorech zavedením faktoru pracovních sil a faktoru aglomeračního a vysvětlení jejich významu a působení a na lokalizaci výrob. Poprvé též ukázal způsob zjišťování lokalizačních faktorů a měření jejich relativních vah. Jeho rozdělení řešení úlohy lokalizace na 3 etapy – doprava – pracovní síly – aglomerace – se staly klasickým a je dosud přijímáno většinou autorů.

Lokalizační faktory je možno různým způsobem klasifikovat

Na základě těchto předpokladů přistupuje Weber k umístění firmy z mikroekonomického hlediska. Každý lokalizační faktor ovlivňující umístění jednotky je definován jako zvýhodnění způsobené právě lokalizací do určitého místa. Výhodu se rozumí snížení výrobních nákladů na danou výrobu
Lokalizační faktory je možno různým způsobem klasifikovat. Weber rozeznává faktory:
- Všeobecné – náklady na dopravu, pracovní síly, pozemkové renty, které působí v každém průmyslovém odvětví
- Speciální – požadavky na podnebí, na čistou vodu, které se váží na určité odvětví,

Ve svých pracích se Weber dále zabývá pouze faktory všeobecnými.
Tyto rozlišuje na dvě skupiny a to:
- Regionální faktory – vyplývající ze vztahu firem a geografických podmínek daného území – dopravní, pracovní síla
- Aglomerační faktory – vyplývající ze vzájemného působení firem

Na základě zkoumání lokalizačních faktorů dochází Weber k závěru, že všechny regionální faktory lze zahrnout buďto do dopravních nákladů nebo nákladů na pracovní sílu nebo mezi ostatní faktory nepůsobící regionálně ale jako aglomerační – případně neaglomerační. Podle toho rozlišuje orientaci firmy na dopravu, na pracovní síly a nebo na výhody aglomerace.
Lokalizace z hlediska dopravních nákladů je závislá na používaných surovinách. Přitom některé je možno čerpat prakticky všude – všudypřítomné suroviny, některé jsou dostupné jen v omezené míře – lokalizované suroviny. Weber proto vytváří „materiálový index průmyslu“ jako poměr lokalizovaných surovin k váze produkce. V indexu jsou zahrnuty nikoli všechny potřebné suroviny ale jen ty, které je nutno dopravovat. Celková váha přepravovaných surovin a hotových výrobků se nazývá „lokalizační váha“. Podle lokalizační váhy se usuzuje na orientaci průmyslu na suroviny – umístěn u zdrojů surovin, je-li lokalizační váha vysoká, a orientace na odběratele – je-li váha surovin nízká.
Materiálový index průmyslu je tedy rozhodující podmínkou pro určení lokality s nejnižšími dopravními náklady. Jeho velikost je určena stupněm váhových ztrát lokalizovaných surovin a rozsahem spotřeby všudypřítomných surovin – zvýšení.
Po rozboru z hlediska minimálních dopravních nákladů řeší Weber faktor nákladů na pracovní síly. Pro lokalizační analýzu nemá význam ani tak jejich výše jako spíše jejich místní rozdíly vznikající vlivem rozdílů intenzitě práce, mzdách a v organizaci výroby.


D – místo lokalizace z hlediska min. dopravních nákladů
P – místo lokalizace z hlediska min. pracovních nákladů
Ai – isodapany – A4 kritická hodnota
Obrázek vyjadřuje stanovení místa lokalizace podle Webera

Teorie lokalizace speciální

Teorie lokalizace speciální
1.1 Lokalizace zemědělské výroby
Prostorová problematika se dostává do ekonomické analýzy teprve při zkoumání ekonomiky zemědělství v souvislosti s problematikou pozemkové renty. Autorem této teorie byl Johann Heinrich von Tühnen. Tento německý ekonom první poloviny 19. století demonstroval na schématu „izolovaného státu“ odděleného od ostatního světa a nemajícího s ním žádné vztahy. Je uvažována úrodnost stejná pro všechny pozemky, stejné klimatické podmínky a stejné možnosti dopravy všemi směry. Dopravní náklady jsou úměrné pouze vzdálenosti a množství dopravovaných výrobků. Výrobní jednotky prodávány na jediném trhu uprostřed tj. v geografickém středu roviny a platí – li jednotná cena pro každý výrobek zní základní otázka takto: jak se uspořádá okolo daného trhu výroba aby na každém pozemku bylo dosaženo maximální renty?
Kdyby se jednalo o jediný výrobek, klesala by renta se zvětšující se vzdáleností od trhu – rozdíl ceny a dopravních nákladů. Obecně je dána poloha pozemku a tím i jeho vzdálenost od trhu. Diferenciální renta závisí na:
a) vyráběném výrobku
b) ceně na trhu
c) dopravních nákladech

Chce-li majitel maximalizovat rentu musí vyrábět jen určitý výrobek. Jednotlivé plodiny se potom budou lokalizovat tak aby vyhověly požadavku maximální renty na každém pozemku v dané vzdálenosti od trhu. To neznamená, že by se dosáhlo maximální renty na všech pozemcích, ale jen maximalizace vzhledem k dané poloze. V tomto případě je však dosaženo maximalizace součtu všech rent v izolovaném státě.
Thünenova teorie tedy přináší tyto závěry:
- v blízkosti města se budou pěstovat produkty, které se vzhledem ke své ceně budou vyznačovat relativně velkou váhou a výrobky lehko podléhající zkáze, které nesnášejí delší dopravu z technických příčin,
- se vzrůstající vzdáleností se budou postupně umisťovat takové výrobky, aby se pokud možno nezvyšoval poměr dopravních nákladů k ceně,
- uspořádání výroby kolem jediného centra bude ve firmě koncentrických kruhů

Lokalizační průmysl

2.1 Lokalizační průmysl
Rozvoj průmyslu ve druhé polovině 19. století si vynutil řešení problému jeho lokalizace. Především v Německu byla této problematice věnována pozornost. Pokrok v teorii lokalizace znamenalo teprve dílo W. Launhardta. Jeho model abstrahuje od všech lokalizačních faktorů kromě dopravních nákladů. Z toho vyplívá, že umístění průmyslové jednotky závislé na dvou faktorech :
- Poloze zdrojů a surovin
- Poloze trhu

Teprve potom je možno analyzovat ostatní vedlejší faktory jako pracovní síly, energie, převládající ceny na trhu.
Základem modelu je vytvoření lokalizačního trojúhelníku jehož vrcholy leží na dvou místech zdrojů surovin a třetí vrchol v místě spotřeby. Lokalizační optimum tedy leží uvnitř trojúhelníku a zjišťuje se aplikací fyzikálního principu silové rovnováhy mezi několika protichůdně působícími silami. Síly působí na optimum tak, že se je snaží přitáhnout k danému vrcholu.

Velikost síly odpovídá váze přepravovaného nákladu a vzdálenosti. Je třeba si uvědomit, že tento model neumožňuje stanovit jednoznačné ekonomické závěry a to proto, že nelze pouze mechanicky aplikovat fyzikální zákony. Ani koncem 19. století nebyly dopravní náklady jediným a dnes už ani nejsou hlavním lokalizačním faktorem.
Základní přístup – tedy nejprve posuzovat dopravní náklady a teprve potom ostatní faktory – se udržel v lokalizační analýze do současnosti.
Za stěžejní díla v oblasti lokalizace průmyslové výroby je možno považovat teorie A. Webera. Hlavním přínosem jeho práce je objasněno a systematická klasifikace lokalizačních faktorů.
A. Weber vychází z těchto předpokladů:
- Zdroje surovin jsou rozmístěny nerovnoměrně a toto rozmístění je dáno,
- Daný je i trh a ten se redukuje na jediný bod
- Zdroje pracovních sil jsou rozmístěny nerovnoměrně, jsou nepohyblivé a v daném místě jsou k dispozici v neomezeném množství a to za mzdu jejíž výše je různá a je daná
- Ceny na trhu jsou dané a veškerá výroba se prodá
- Neuvazují se opatření státu, klima, inovační aktivity.

Organizace zemí vyvážejících ropu (OPEC)

Organizace zemí vyvážejících ropu (OPEC) – založená roku 1960 ve Vídni k zajištění společné cenové politiky a jednotného postupu vůči ropným monopolům (dovážejícím zemím). Součástí její činnosti je postupné získávání ropných ložisek a budování vlastních zpracovatelských kapacit.

Rada vzájemné hospodářské pomoci (RVHP) – založená roku 1949 a rozpuštěná v roce 1991 se sídlem v Moskvě. Náplní bylo sjednocení hospodářského plánování a mezinárodní socialistická dělba práce na ideologickém základě. Činnost výhodná především pro méně vyspělé země.

Severoamerická zóna volného obchodu (NAFTA) – vznikla v roce 1992 jako největší společný obchodní prostor, zahrnující USA, Kanadu a Mexiko.

Středoevropská dohoda o volném obchodu (CEFTA) – založena v roce 1992, hlavním cílem bylo zapojení některých bývalých členských zemí RVHP do EU, její význam v současnosti klesá.

Všeobecná dohoda o clech a obchodu (GATT) – ustavena v roce 1947 k řešení problémů a rozvoje světového obchodu a k úpravě mezinárodních vztahů. Hlavní myšlenkou je uvolnění obchodu. Organizační sídlo má v Ženevě.


L i t e r a t u r a:

VILÍMEK, V. a kol. Zeměpisný slovníček. 2. vyd. Praha: NČGS, 1999. 56 s.
ISBN 80-86034-38-0 (schváleno MŠMT ČR jako doplněk středoškolských učebnic)

VÝVOJ LOKALIZAČNÍCH TEORIÍ

Prostorové rozmístění výroby jako jedna z podmínek a zároveň faktor ekonomického rozvoje bylo historicky přehlíženo či spíše bylo od něho abstrahováno zejména v době, kdy vznikala klasická díla Smitha, Richarda, Marxi. Problematika územního rozvoje byla rozvíjena jen okrajově při zkoumání takových ekonomických kategorií jako pozemková renta, zaměstnanost, mezinárodní obchod. S těmito dílčími pohledy na problematiku prostoru se můžeme setkat již od 15. století, kdy první škola politické ekonomie – merkantilisté – narazila při zkoumání problematiky mezinárodního obchodu na problém vzdálenosti jako ekonomického činitele. Podrobněji však ovlivňování obchodu vzdáleností jednotlivých zemí nebylo zkoumáno.
Podobně i fyziokrata v 18. století se pouze dotkli územní problematiky při zkoumání vztahu mezi městem a venkovem. Kategorie prostoru způsobovala problém zejména při vysvětlování pozemkové renty. Na umístění zemědělského podniku a s tím související otázkou pozemkové renty poukázal již představitel klasické anglické politické ekonomie David Ricardo. Podle něho závisí pozemková renta a ceny pozemků jednak na úrodnosti pozemků a jednak na jejich poloze. Ve svých rannějších pracích věnovaných pozemkové terně výrazně rozlišuje tyto dva činitele, v další analýze zjevně zanedbává činitel polohy a pozemkovou rentu vysvětluje jako důsledek rozdílů v úrodnosti. Obdobně i James Start Mill a další autoři vysvětlují pozemkovou rentu na základě pojmu „kvalita půdy“ pod který zahrnují jak úrodnost tak polohu.
Lokalizační teorie vycházejí z mikroekonomického přístupu k problematice umístění ekonomické aktivity. Vznikaly vlastně z podnětu kapitalistických vlastníků hledajících nejvýhodnější umístění své firmy. Jejich smysleme je optimalizovat polohu jednotlivého podniku.
Zpočátku, tedy v 19. a na počátku 20. století, šlo především o speciální teorie lokalizace zaměřené na jednotlivá odvětví. Nejprve v zemědělství ( zejména J.H. von Thünen) a později v průmyslu (A. Weber).
Ve 30. letech se projevuje snaha autorů o zpracování obecné teorie lokalizace vysvětlující lokalizaci hospodářské jednotky bez ohledu na odvětví (A. Predöhl).
V této době však dochází k prudkému rozvoji výrobních sil a státním zásahům do ekonomiky a začíná se projevovat snaha vysvětlit celkové uspořádání ekonomiky v prostoru. Jde tedy o formulování podmínek všeobecné rovnováhy v prostoru ( A. Lösch).
Za druhou etapu v rozvoji prostorových teorií je možno považovat období po druhé světové válci. Zájem o rozvoj těchto teorií je motivován hospodářskými, politickými a sociálními problémy ve vyspělých zemích. V období 50. a 60. let se zformovaly v podstatě 2 školy : americká – jejich hlavním představitelem je W. Isard, a francouzská – F. Perroux. Přístupy obou škol budou rozvedeny dále.

Zdravotní stav obyvatelstva

zdravotní stav obyvatelstva – je charakterizován úmrtností a nemocností populace. Nemocnost se rozumí počet onemocnění nebo počet nemocných na určitou nemoc. Statistiku nemocnosti provádí ministerstvo zdravotnictví.

zdroje energie - vstupy pro výrobu elektrické energie. Rozlišujeme je na: primární – bezprostředně se vyskytují v přírodě (uhlí), sekundární – vznikají úpravou primárních (benzin), alternativní – využívají schopnosti moře, Slunce, větru aj.

zvláštní ekonomická zóna – většinou vyčleněné území, kde jsou poskytovány příznivější podmínky pro podnikání – např. společná infrastruktura, nižší daně, celní osvobození.

Evropská banka pro obnovu a rozvoj (EBRD) – mezinárodní finanční organizace se sídlem v Londýně, založena v r. 1990. Poskytuje úvěrovou pomoc velkým rozvojovým projektům ze zdrojů členských států a vlastní činnosti banky.

Evropská unie (EU) – ekonomické sdružení se sídlem v Bruselu. Základem dnešní podoby „patnáctky“ se staly tzv. Římské dohody šesti zemí z roku 1957. Smyslem spolupráce v současnosti je dosažení volného pohybu zboží, kapitálu, služeb a pracovních sil.

Evropské sdružení volného obchodu (EFTA, česky ESVO) – založené v roce 1960 v Ženevě jako snaha Velké Británie uchránit své zájmy především v Evropě. Po jejím vstupu do ES však poklesl význam, dnes volnější forma sdružení, ekonomicky slabší než EU.

Evropský hospodářský prostor (EES, česky EHP) – vytvořen roku 1993 státy EU a ESVO (tzn. bez Švýcarska a Lichtenštejnska) jako ekonomická protiváha Japonska a USA.

Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) – založená v roce 1961, sídlí v Paříži. Jejím cílem je podpora vzájemné hospodářské spolupráce členských zemí a rozšíření světového obchodu. OECD je nazývána také „Klubem bohatých“.

Tranzit...

tranzit – zpravidla přeprava zboží územím bez jeho využití či ekonomického zhodnocení; zpravidla v mezistátní formě, pod celním dohledem a za poplatek pro tranzitní zemi. Tranzit je možný po vlastní ose, tj. například po silnici, nebo s využitím překládky zboží či aut na železnici – tzv. kombinovaná přeprava prosazovaná např. ve Švýcarsku.

tržní plodiny – rostliny pěstované výhradně pro trh, které nesloží k běžné (denní) spotřebě pěstitelů. Patří sem např. čaj, káva, kakao.

úhrnná plodnost – ukazatel úrovně porodnosti. Vyjadřuje průměrný počet dětí, které se narodí jedné ženě během jejího reprodukčního období, tj. ve věku 15 – 49 let. Hodnota úhrnné plodnosti 2,1 dítěte zaručuje zachování početní velikosti populace. Klesne – li pod tuto hodnotu, početní stav se dlouhodobě snižuje a naopak. Používá se pro mezinárodní srovnání.

úmrtnost – vymírání určité populace, jedna ze dvou základních složek demografické reprodukce. Při studiu úmrtnosti sledujeme rozložení zemřelých podle věku, pohlaví, příčin smrti, rodinného stavu, sociálních skupin apod. Úroveň úmrtnosti je ovlivněna zdravotním stavem populace, nemocností, kvalitou životního prostředí a způsobem života.

unitární stát – na rozdíl od federace jednotný stát s jedinou soustavou nejvyšších státních orgánů s jedinou ústavou.

urbanizace – proces, při kterém dochází k růstu počtu a velikosti městských sídel v souvislosti s rozvojem jejich výrobních a obslužných funkcí, vyvolaný nástupem industrializace. Zjednodušeně je urbanizace chápána jako zvyšování podílu obyvatelstva žijícího ve městech (tzv. stupeň urbanizace). V širším pojetí se jedná o složitý společenský proces, se kterým je např. spojeno šíření změn ve způsobu života (městský způsob života).

územní dělba práce – prostorový projev členění společenské práce na základě polohy zvláštností přírodních, sociálních, ekonomických atd., při němž dochází k výrobní specializaci, osamostatňování ekonomických oblastí a zesílení spolupráce mezi nimi.

územní plánování – vědomá činnost řešící funkční uspořádání přírodních a společenských prvků v konkrétním území, zásady jeho využití. Obsahově a časově usměrňuje výstavbu a jiné činnosti v území. Zpravidla na základě územního plánu, např. města, vymezuje plochy pro určité funkce (výrobu, bydlení, rekreaci aj.), charakter zástavby a způsob napojení inženýrských sítí.

Vědeckotechnická revoluce...

vědeckotechnická revoluce – vyšší stupeň vědeckotechnického pokroku od poloviny 20. stol. Vědeckotechnická revoluce zahrnuje kvalitativní změny v technologii (např. automatizaci), propojení vědy s technikou a materiální výrobou, jakož i zvýšení úlohy lidského činitele, včetně zapojení společenských věd.

vědeckotechnický park – propojení výzkumných, vývojových a výrobních institucí sloužící k zavádění pokrokových technologií. Vědeckotechnický park poskytuje příznivé prostředí pro malé, popřípadě středně velké firmy a dává podnět k celkovému rozvoji příslušné oblasti.

věková pyramida – grafické uspořádání věkové struktury populace, kde osa věku pro muže je postavena proti ose věku pro ženy. Věková pyramida se konstruuje buď v jednoletých nebo pětiletých věkových skupinách. Na svislou osu se vynáší věk, na vodorovnou osu zastoupení příslušné věkové skupiny.

věková skladba – složení obyvatelstva podle věku a pohlaví, které je výsledkem předchozí úrovně porodnosti, úmrtnosti a migrací. Z pohledu demografické reprodukce rozlišujeme tři základní věkové skupiny: dětskou (0-14 let), reprodukční (15-49 let) a postreprodukční (50+).

velkoměsto – město, jehož počet obyvatel přesahuje určitou velikost. Nejčastěji se používá kritérium 100 tis. nebo 1 mil. obyvatel.

vesnice – jeden ze základních typů sídla, který se od města odlišuje především velikostí a původně zemědělskou výrobní funkcí. V současnosti však ve vyspělých zemích význam této funkce slábne. Značná část vesnického obyvatelstva dojíždí za prací do měst. Roste význam rekreačního využití bytového fondu (tzv. druhé bydlení).

výkon přepravy – objem přepraveného množství násobený ujetou vzdáleností, vyjadřuje se v osobokilometrech nebo tunokilometrech (oskm, tkm). Ukazuje na skutečnou činnost v konkrétním území a slouží k porovnání výtěžnosti hodnocených jednotek.

zahraniční kapitál – uplatnění kapitálu v cizí zemi, příčinou vývozu kapitálu jsou výhodnější podmínky pro podnikání, přístup k surovinám, získání nového trhu i politické důvody. běžný prvek vyspělých tržních ekonomik, využívající konkrétních rozdílů mezi zeměmi – např. průnik Japonska do USA, mezi státy EU (německý kapitál do ČR).

Sídlo...

sídlo – územně oddělené seskupení budov, které slouží k trvalému pobytu lidí. Představuje základní jednotku sídelního systému. Vedle funkce obytné může zabezpečovat i další funkce. Rozlišujeme sídla městského a vesnického typu.

slum – čtvrť města, charakteristická provizorními obydlími, obývaná nejchudším obyvatelstvem s vysokou nezaměstnaností a kriminalitou. Slumy jsou typické pro rychle rostoucí města s velkými počty přistěhovalců a v současnosti představují jeden z hlavních problémů velkoměst rozvojových zemí. Favela je specifický název těchto chudinských čtvrtí v brazilských městech, ranchos v jiných latinskoamerických městech.

sňatečnost – uzavírání sňatků resp. zakládání manželství na základě zákonem daných podmínek sledované jako hromadný jev. Limitujícími faktory při uzavírání sňatků bývá minimální sňatkový věk, rodinný stav a určitý stupeň pokrevnosti.

socioekonomická (sociální) geografie – věda o prostorovém uspořádání lidské společnosti, jejich aktivitách a vztahu k přírodnímu prostředí. V dílčích oborech (podle předmětu) pak studuje geografická hlediska průmyslu, zemědělství, dopravy, cestovního ruchu atd.

sociální politika – součást hospodářské politiky státu jako souhrn opatření a prostředků k zajištění životních a pracovních podmínek občanů. Zahrnuje např. péči o matku a dítě, důchodové zabezpečení, řešení nezaměstnanosti.

socioekonomická mapa, mapa společenských jevů – tematická mapa socioekonomické sféry. Dělí se na mapy hospodářské, průmyslové, zemědělské, lesnické, dopravní, demografické, sídelní, občanské vybavenosti a služeb, politické, administrativní, historické aj.

stát – území vymezené státními hranicemi, ve kterém se sdružují obyvatelé v právní celek. Vyznačuje se svrchovaností a suverenitou, tzn., že samostatně rozhoduje o svých vnitřních záležitostech i vnějších vztazích. Volí si své vnitřní uspořádání (federace, unitární stát), členění na menší administrativní jednotky (např. země, kraje, provincie) a formu vlády (diktatura, monarchie, republika).

státní rozpočet – souhrn příjmů a výdajů státu a rozpis jejich čerpání v daném období, zpravidla za jeden rok. Státní rozpočet je nástrojem usměrňování ekonomického a sociálního vývoje prostřednictvím přerozdělovacích procesů k prosazování předem stanovených cílů, schvaluje jej nejvyšší zákonodárný orgán státu (parlament). Při shodných příjmech a výdajích hovoříme o vyrovnaném státním rozpočtu, může být i přebytkový či deficitní.

Státní správa...

státní správa – orgány odvětvového i průřezového charakteru, které na různých úrovních prosazují či dohlížejí na státní zájmy – tj. představují výkonnou moc. Státní správa zahrnuje např. vládu a ministerstva. Jejich představitelé jsou jmenováni.

střední délka života – obvykle se udává při narození a vyjadřuje, jakého věku se v průměru dožije každé narozené dítě z dané generace. Nejvyšších hodnot dosahuje ve Skandinávii a Japonsku.

střední stav obyvatelstva – počet obyvatel k 1. červenci, eventuelně aritmetický průměr z počtu obyvatel na počátku a na konci evidovaného roku.

studená válka – období neustálého napětí v mezinárodně politických vztazích v období od konce druhé světové války do začátku 90. let 20. stol., které souviselo se soupeřením dvou odlišných politickoekonomických soustav v tehdejším bipolárně rozděleném světě. Vůdčí mocností na jedné straně byly USA, na straně druhé bývalý SSSR.

suburbanizace – fáze vývoje sídelního systému, kdy růst vlastního města je postupně nahrazován růstem sídel v jeho zázemí. Pro sídla rozvíjená v rámci suburbanizace je typické kvalitní bydlení v rodinných domcích s obyvateli se středních a vyšších sociálních vrstev.

tanker – speciálně konstruovaná loď pro přepravu tekutých nákladů a plynů (nejčastěji ropy) mezi oblastmi těžby a spotřeby.

terciér – terciární sektor, sociální infrastruktura – zahrnuje obslužnou sféru v nejširším pojetí: obchod, spoje, zdravotnictví, školství atd., ale i zcela placené služby (např. opravy spotřebních předmětů). Terciér je dynamicky se rozvíjejícím hospodářským sektorem, jehož význam roste s ekonomickou vyspělostí země.

tonáž – objem zejména úložných prostorů trupu lodě; udává se v registrovaných tunách (1RT = 2,8 m3) nebo v kubických metrech. Rozlišuje se čistá (netto, NRT, prostory sloužící k produkování zisku) nebo hrubá (brutto, BRT, všechny prostory). Tonáž složí k vyměřování různých poplatků.

trajekt – převozní loď určená pro přepravu železničních souprav, automobilů a osob na kratší vzdálenosti, obvykle po stejné trati a v určitém čase. Zajišťuje například přepravu z pevniny na ostrovy nebo mezi nimi (Baltské moře, Skandinávie) či přes velké vodní toky.

Přirozený pohyb obyvatelstva, přirozená měna obyvatelstva...

přirozený pohyb obyvatelstva, přirozená měna obyvatelstva – pojem používaný v demografii pro vyjádření procesů rození a vymírání lidských populací, pro spojení dvou základních složek demografické reprodukce. Přirozený pohyb obyvatelstva souvisí pouze s přirozenou obnovou populace, tj. při vyloučení migrace.

přirozený přírůstek – rozdíl mezi počtem živě narozených a počtem zemřelých ve sledované populaci v kalendářním roce. Dosahuje – li přirozený přírůstek záporných hodnot, mluvíme o přirozeném úbytku. Základním ukazatelem je hrubá míra přirozeného přírůstku, tj. absolutní přírůstek je vztažen k počtu obyvatel.

rasismus – soubor ideologických a politických koncepcí, které jsou založeny na tvrzení o nerovnocennosti lidských ras, o nadřazení jedné rasy nad ostatními. V extrémní podobě se tyto názory projevily v nacistické ideologii, v poválečném období v politice apartheidu v JAR.

recyklace – ekologicky šetrný a většinou i ekonomicky výhodný způsob využívání přírodních zdrojů. Spočívá v opakovaném použití určité látky, např. vody v chladicích zařízeních, nebo využitelných součástí odpadu z průmyslové výroby, ze zemědělství a z domácností (železa, barevných a lehkých kovů, skla, papíru, textilu, plastů atd.), v jejich navracení do výroby a v opětovném využití (druhotné suroviny).

rekreace – důležitá forma využití volného času. Zahrnuje různé druhy činnosti nebo odpočinku, které směřují k obnově fyzických i duševních sil. Náplní rekreace může být sport, turistika, návštěva kulturního zařízení apod. Rekreace je často spojena s cestováním, proto tvoří jednu z nejdůležitějších forem cestovního ruchu.

rekultivace – umělé obnovení povrchu krajiny poškozené antropogenní činností (např. těžbou nerostných surovin). Spočívá hlavně v úpravách reliéfu a v obnovení půdního a rostlinného krytu. Výsledkem rekultivace je navrácení zemědělství, lesnictví, popř. úprava pro rekreaci nebojnou lidskou činnost (např. vodní plocha pro rekreaci).

repatriace – státem organizovaný dřívější návrat emigrantů zpět do vlasti.

republika – forma vlády, při níž hlava státu (prezident) stejně jako parlament jsou voleny na určité období. V prezidentské republice je prezident nejvyšším představitelem vlády, relativně nezávislé na parlamentu a obvykle je volen přímo občany (např. USA a většina latinskoamerických států). V parlamentní republice je vláda odpovědná parlamentu a prezident je obvykle volen parlamentem (např. ČR).

restrukturalizace – zásadní změna dosavadního zaměření hospodářství či jednotlivých odvětví (oblastí), vyvolaná zastaralostí odvětvové struktury a směřovaná na moderní, konkurenceschopné obory. Nejznámější příklady se týkají tzv. starých průmyslových oblastí v Evropě – např. Porúří.


Článek podporuje:
lisovna, vstřikování plastů , plastové reklamní předměty
Článek podporuje:
skateboard shop, sportovní obuv, koloběžky

Státní samospráva...

státní samospráva – správa prostřednictvím volených představitelů. V územním pohledu je typickým příkladem místní (lokální úroveň); obec – zastupitelstvo – Starosta (popř. primátor). Na regionální úrovni působí vyšší územně samosprávní celky – kraje. Na celostátní (republikové) úrovni působí parlament ČR – výbory - poslanci (dolní komora Poslanecká sněmovna má 200 členů, horní komora Senát má 81 členů).

satelit – územně oddělená číst velkoměsta; závislý stát.

státní správa - správa prostřednictvím dosazených představitelů.

sčítání lidu, census – přesnější je označení sčítání lidu, domů a bytů. Souborná statistická akce sběru dat, zpracování a publikování vybraných demografických, ekonomických a sociálních charakteristik. Provádí se k určitému časovému okamžiku obvykle v desetiletých intervalech. První moderní sčítání lidu na území ČR proběhlo v roce 1869, poslední v roce 2001.

sekundér, sekundární sektor – hospodářský sektor zahrnující zpracovatelské obory průmyslu a stavebnictví – hutnictví, elektrotechnika, chemický průmysl atd. V industriální společnosti má největší podíl ze všech hospodářských sektorů.

Sever versus Jih – geograficky nepřesné, často však používané rozdělení světa vycházející z ekonomické nerovnováhy mezi oblastmi „bohatými“ – převážně na Severu a „chudými“ na Jihu, nahrazující do určité míry dřívější konfliktnost ve vztazích Východ – Západ. Jih je složen z více než 130 nezávislých rozvojových zemí (dříve zpravidla kolonií), Sever pak z několika vyspělých zemí (na 2/5 obývané plochy kontinentů žije 1/4 obyvatel Země, vytváří však 85% průmyslové produkce). Problém existuje již od 50. let 20. stol., pro rozdílné názory na řešení (např. suroviny, potraviny) dosud přetrvává.

sídelní systém – je tvořen jednotlivými sídly a jejich vzájemnými vazbami. Pro sídelní systém je charakteristické hierarchické uspořádání, jehož zřetelným projevem je velikostní rozrůznění sídel podle počtu obyvatel. Podstatou tohoto uspořádání jsou vztahy podřízenosti a nadřazenosti, vyplývající z rozsahu funkcí, které sídlo poskytuje svému zázemí. Podle velikosti obchodní sítě, kapacity škol nebo zdravotnických zařízení, množství pracovních příležitostí apod. lze rozlišit několik úrovní střediskových sídel, jejichž obslužné funkce využívá obyvatelstvo sídel nestřediskových.

Privatizace, odstátnění

privatizace, odstátnění – přechod státního a za socialismu združstevněného majetku na soukromý. V 90. letech proběhla v ČR privatizace ojedinělá svým rozsahem. Podle forem a druhu majetku se rozlišuje: restituce – navracení majetku původním majitelům a jejich potomkům; malá privatizace – užita v ČR v obchodě, službách a v řemeslech; velká privatizace – vedle nejznámější kuponové privatizace (prodej podílu určitého podniku občanům podle jejich výběru) zahrnuje také veřejnou soutěž, prodej předem určenému vlastníku atd.; transformace majetku družstev – z formálních družstev vznikají např. družstva vlastníků; privatizace bytového fondu – s předkupním právem dosavadních nájemníků.

privátní sektor – složen z odvětví (oborů, organizací), u nichž převažují zásady trhu a působení státu se uplatňuje jen zprostředkovaně. Vedle organizací výrobních, obchodních a služeb (včetně řemesel a živností) sem patří i neziskové organizace, nadace atd.

produktivita práce – množství produkce vyrobené za určitou dobu (např. jedním pracovníkem za měsíc). Produktivita práce a její růst se používají jako ukazatele ekonomického rozvoje.

průmyslová revoluce – převratná historická etapa, jejímž výrazem byl přechod od ruční práce v manufakturách ke strojové hromadné velkovýrobě. Je založena na dělbě práce a využívá parního stroje jako zdroje energie. Průmyslová revoluce je součástí první fáze industrializace, jež začala v 2. pol. 18. stol. ve Velké Británii, v českých zemích byla ukončena koncem 70. let 19. stol. Zvýraznila nerovnoměrné rozmístění výroby, hospodářství a osídlení.

průplav, plavební kanál – uměle vybudovaná vodní cesta, zkracující vzdálenost mezi dvěma místy (námořní průplav Suezský, Panamský) či umožňující propojení vodních toků (vnitrozemský kanál Rýn- Mohan – Dunaj). Využíván pro rychlou a levnou dopravu zboží o velkém objemu.

přelidnění – zjednodušeně vysoká hustota zalidnění. Určení kritické meze je však relativní, neboť závisí na dalších faktorech, především na ekonomické vyspělosti hodnoceného území.

příměstské zemědělství – zemědělský typ, jehož smyslem je zásobování obyvatel měst určitými produkty vázanými na bezprostřední odbyt (blízkost trhu). Zahrnuje pěstování rané a rychlené zeleniny, ale také výrobu mléčných výrobků, vajec apod., doplňkem je zahradnictví.

přírodní zdroje – součásti fyzickogeografických složek krajinné sféry, které člověk používá k uspokojování svých životních potřeb. Dělí se na obnovitelné přírodní zdroje (např. půda, rostlinstvo)a na neobnovitelné přírodní zdroje, dále dělené na vyčerpatelné (např. minerály, ropa) a nevyčerpatelné (např. voda, vzduch). Všechny přírodní zdroje jsou však poškoditelné při nesprávném používání.

Obec...

obec – nejnižší územněsprávní jednotka v ČR. Území obce zahrnuje vedle zastavěné plochy jednoho či více sídel také plochy lesní, zemědělské, vodní apod. Výkon správy v obci přísluší místním nebo městským úřadům. Vymezení obce, a tím i jejich počet na daném území, může během času doznat významných změn.

objem přepravy – číselné vyjádření rozsahu osobní či nákladní dopravy pro určitou územní jednotku či místo (letiště, přístav apod.), součet zpravidla roční nakládky a vykládky. Objem přepravy se udává v tunách, ve finančním přepočtu, v osobní dopravě v počtu osob.

objem výroby – jeden ze základních ukazatelů hospodářské činnosti, ukazujících na velikost příslušné organizační jednotky (firmy). Udává se ve finančních jednotkách, ale i v naturálním vyjádření (mil. tun, mld. kWh atd.).

plánované rodičovství – rozhodování manželských párů o počtu dětí a době jejich narození na základě možnosti antikoncepce, ev. interrupce. Vyskytuje se především ve vyspělých společnostech a je ovlivněno ekonomickými, sociálními a kulturními faktory, ale též populační politikou státu.

plantážní zemědělství – pěstování tržních plodin (často monokultur) na velkých, uměle založených plochách, při zapojení značného počtu levných pracovních sil; typické pro dříve koloniální a dnes rozvojové země, rovněž pro intenzivní zemědělství ve vyspělých zemích.

pohyb obyvatelstva - rozlišuje se přirozený pohyb obyvatelstva, územní pohyb obyvatelstva (územní mobilita obyvatelstva), někdy nepříliš vhodně nazývaný mechanický pohyb obyvatelstva a sociální pohyb obyvatelstva (sociální mobilita obyvatelstva). Územní pohyb obyvatelstva tvoří jednak procesy trvalého přemisťování – migrace a jednak dočasného přemisťování – např. dojížďka za prací, za službami nebo za rekreací. Sociální pohyb představuje změnu společenského postavení jedince (např. změna v zaměstnání).

politická geografie – vědní obor, který je součástí socioekonomické geografie. Zkoumá procesy, které vytvářejí národy a státy ve vazbě na geografické prostředí. Tradičně je zaměřena na problematiku státu, jeho hranic, politického uspořádání, správního členění apod. Součástí politické geografie je např. volební geografie, která na základě analýzy voleb sleduje územní rozdíly v politické orientaci občanů.

Populace...

populace – soubor jedinců žijících a neprodukujících se na vymezeném území. Dnešní lidské populace vznikly v důsledku migrací a míšení z různých původních populací. Jednotlivé populace mají zpravidla společný jazyk, kulturu a mentalitu. Mohou tvořit samostatné etnikum nebo národ, ev. též stát.

populační exploze – příliš rychlý početní růst obyvatelstva, obvykle spojovaný s obavami a určitými zápornými jevy, jako jsou přelidnění, nedostatek potravy, války a hladomory. Týká se především rozvojových zemí, kde rychlý růst obyvatelstva neodpovídá ekonomickým a sociálním možnostem země.

populační politika – součást sociální politiky státu sloužící k ovlivňování populačního vývoje, především úrovně porodnosti. Je zaměřena na oblast sociální, právní, zdravotní a výchovnou (péče o matku a dítě, rozvoj služeb, bytová politika, finanční zvýhodnění např. rodin s dětmi apod.).

populační růst – početní růst populace, který je závislý na úrovni přirozené reprodukce (tj. porodnosti a úmrtnosti) a velikosti migrace. K populačnímu růstu dochází v případě, kdy počet narozených je vyšší než počet zemřelých a počet přistěhovalých osob je vyšší než počet vystěhovalých.

populační vývoj – změny velikosti a struktury populace v čase, které jsou ovlivněny úrovní přirozené reprodukce a velikostí migrace. Celkový populační přírůstek či úbytek se skládá z přirozeného přírůstku a migračního přírůstku.

porodnost – rození dětí chápané jako hromadný jev a vztahované k určité populaci. Při studiu porodnosti sledujeme počet narozených dětí v jednotlivých kalendářních letech, rozložení porodů podle věku matky, úroveň porodnosti podle sociálních skupin a stupně vzdělání apod. Základními ukazateli jsou hrubá míra porodnosti a úhrnná plodnost.

postindustriální společnost – společnost s vedoucí úlohou terciárního sektoru, který nahradil dosud převažující průmysl. Poslední fáze společnosti typická pro nejvyspělejší země.

primér, primární sektor – hospodářský sektor zahrnující zemědělskou prvovýrobu, lesnictví a těžební průmysl. V minulosti rozhodující složka národního hospodářství, v současnosti má stěžejní podíl jen v zemích hospodářsky méně vyspělých (rozvojových).


Další zdroje o tomto tématu naleznete zde:
Globální problémy lidstva 1)
Zdravotnictví,války 2)
Urbanizace,Ekologické problémy 3)
29. Biosféra a člověk
1. Ekologie Slovo EKOLOGIE
1.1. Ekologie Vztah mezi lidskou společností a prostředím
1.2. Ekologie Stav životního prostředí
1.3. Ekologie Pokračuje i odlesňování
1.4. Ekologie Problémem zůstávají emise do prostředí
1.5. Ekologie Vliv průmyslu na životní prostředí
1.6. Ekologie Vliv zemědělství na životní prostředí
1.7. Ekologie Vliv dopravy na životní prostředí
1.8. Ekologie Vliv rekreace a cestovního ruchu na životní prostředí
1.9. Ekologie Vliv urbanizace na životní prostředí
1.10. Ekologie Kácení lesů
1.11. Ekologie Skleníkový efekt
1.12. Ekologie KATASTROFICKÉ PROCESY
1.13. Ekologie Sopečné katastrofy
1.14. Ekologie Tsunami
1.15. Ekologie Katastrofy podmíněné procesy v atmosféře
1.16. Ekologie Ničivé povodně
1.17. Ekologie Způsoby ochrany přírody
Články na hledaný výraz "Globální problémy lidstva" naleznete na bezuceni.cz

Městský způsob života ...

městský způsob života – sociální a ekonomické podmínky ve městech vedou ke změnám tradičního způsobu života. Městský způsob života souvisí se změnou funkce rodiny, charakteru zaměstnání, způsobu trávení volného času apod.

metropole – velké město, většinou politicky, hospodářsky a kulturně nejvýznamnější středisko určitého území. Často hlavní město státu.

migrace, stěhování obyvatelstva – relativně trvalé přemístění, většinou související se změnou trvalého (obvyklého) místa bydliště. Rozlišuje se migrace vnitrostátní mezi územními jednotkami státu a mezistátní přes hranice státu, kde dochází k imigraci – přistěhovalectví a emigraci – vystěhovalectví. Důležitými charakteristikami migrace jsou počet a struktura (věková, profesní, vzdělanostní apod.) migrantů a důvody stěhování.

migrační proud – množství migrantů, kteří se v určitém časovém období přestěhují z územní jednotky „A“ do územní jednotky „B“.

migrační přírůstek – rozdíl mezi počtem přistěhovalých a vystěhovalých ve sledovaném území za určité časové období, většinou za jeden rok.

míra nezaměstnanosti – poměr mezi práci hledajícími a ekonomicky aktivními osobami. Ukazuje na rozsah nezaměstnanosti, je jedním z ukazatelů hospodářského vývoje v pohledu celostátním i regionálním, udává se zpravidla měsíčně.

míšenec – potomek rodičů rozdílných lidských ras. V latinskoamerických zemích se díky tamější rasové rozmanitosti obyvatel vyvinuly porůzné typy míšenců specifické názvy; mestic pro potomka rodičů indiánského a bělošského původu, mulat pro potomka rodičů čené a bílé rasy či zambo pro potomka rodičů černošského a indiánského původu.

monarchie – forma vlády, kde stojí v čele státu panovník (král, císař, emír) s osobními privilegii. Rozlišuje se absolutistická monarchie, v níž panovník má veškerou státní moc, a konstituční monarchie, ve které je moc panovníka omezena ústavou a hlavní podíl na řízení státu má volený parlament a vláda. Funkce panovníka je pak hlavně reprezentační.

Monokulturní hospodářství

monokulturní hospodářství – se vyznačuje trvalým výrazným podílem jedné plodiny na celkových osevních či zemědělských plochách, a to bez ohledu na jednostranné vyčerpávání půdy a na potřeby místních obyvatel. Monokulturní hospodářství vede k jednostranné závislosti země (oblasti) na poptávce po dané plodině, ale může mít i vliv na politickou svébytnost.

nacionalismus – soubor ideologických a politických koncepcí, které jsou založeny na tvrzení o nadřazenosti vlastního národa. Ve vyhraněné podobě vede nacionalismus k nepřátelství vůči jiným národům a je častým zdrojem ozbrojených konfliktů.

národ – historicky vzniklá pospolitost lidí, která se zformovala v procesu etnogeneze, především na základě společného jazyka, kultury, území a hospodářství a jejíž členové cítí vzájemnou sounáležitost. Současné národy se začaly utvářet hlavně v průběhu 19. stol.

národnostní menšina – skupina obyvatel nepatřící k většinovému národu ve státě založeném nenárodnostním principu.

neolitická revoluce – počátek obdělávání půdy a setí obilných trav v mladší době kamenné (kolem r. 7000 př. n. l.), jakož i následné šíření kulturních rostlin z eurasijských oblastí příhodných pro zemědělství. To umožnilo uvolnit část obyvatel, dosud zcela zaměstnaných opatřováním potravy, pro jinou činnost.

neutrální stát – stát, který se zavázal neúčastnit se žádného ozbrojeného konfliktu (mimo obrany vlastního území) a nezapojovat se do vojensko-politických bloků. Dlouhodobě neutrální státy jsou např. Švédsko nebo Švýcarsko.

nezaměstnanost – přirozený jev tržní ekonomiky, kdy na pracovním trhu dochází k přebytku pracovních sil; je – li vysoká, stává se nezaměstnanost sociálně politickým problémem. To platí pro tzv. dlouhodobou nezaměstnanost nebo nezaměstnanost mladých; používá se ukazatel míry nezaměstnanosti. Aktivní politikou zejména státních orgánů (např. veřejně prospěšné práce) se omezuje rozsah nezaměstnanosti, a to většinou podle situace v určitých oblastech.

občanská válka – ozbrojený boj o moc uvnitř státu, kdy soupeřící strany využívají vojenskopolitických prostředků.

Kabotáž...

kabotáž – plavba při mořském pobřeží, obvykle prováděná loděmi příslušné země mezi vlastními přístavy; rozšířeno např. kolem ostrovů (Island) či při pobřeží (Dalmácie).

kojenecká úmrtnost – úmrtnost dětí v prvním roce života; v číselném vyjádření udává počet zemřelých ve stáří do jednoho roku na tisíc živě narozených dětí v určitém kalendářním roce. Udává se v promile.

kolektivizace – přeměna individuálního soukromého hospodaření na kolektivní, např. soustředění rolnické malovýroby do zemědělských podniků družstevního typu. Vedle změny vlastnických (majetkových) poměrů dochází zpravidla ke zvětšení výrobních jednotek a zavádění nových technologických postupů, doprovázených změnou ve velikosti ploch jednotlivých zemědělských plodin.

kolonie – nesamostatné území, které je hospodářsky a politicky závislé na jiném státu – tzv. mateřské zemi. Tento stav nadvlády umožňoval na jedné straně šíření civilizačních vymožeností, na druhé straně vedl k nerovnoprávnému postavení kolonií se všemi negativními důsledky. Největšího rozvoje dosáhl kolonialismus v 1. pol. 20. stol., z kontinentů zasáhl nejvýrazněji Afriku.

konkurence – soupeření o výhodnější podmínky při získávání surovin, pro vlastní výrobu a pro odbyt zboží. Konkurence se prohlubuje, přitom dochází ke koncentraci a centralizaci výroby a kapitálu. Rozlišujeme několik úrovní konkurence (například uvnitř odvětví, mezi oblastmi, mezinárodní).
kontejnerová doprava – moderní způsob dopravy zboží, uloženého v přepravních skříních určité velikosti (kontejnerech) pro opakovanou překládku. Rychlá a efektivní manipulace mezi různými dopravními prostředky probíhá na kontejnerových překladištích (terminálech).

konurbace – územní seskupení aglomerací a měst s vysokou hustotou zalidnění. Podobně jako u aglomerací je urbanizovaný prostor konurbace propojen intenzivními vazbami, na rozdíl od aglomerace však nemá jednoznační centrum. Konurbace představují socioekonomicky nejdůležitější jádrové oblasti států či kontinentů (např. Porúří v SRN).

kvartér – 1. čtvrtohory, 2. odvětví určující tempo vědeckotechnického rozvoje příslušné oblasti (státu). Řadíme sem např. vědu, výzkum, vysoké školství.

Lidská rasa...

lidská rasa – velká skupina lidí s podobnými, dědičně podmíněnými tělesnými znaky, jako je například druh vlasů, stavba kostry, tvar lebky nebo barva kůže. Lidské rasy vznikaly dlouhodobým vývojem za působení rozdílných přírodních podmínek. V současné době rozeznáváme tři hlavní rasové skupiny: europoidní (bílou), mongoloidní (žlutou) a ekvatoriální (černou). Mimo tyto hlavní skupiny se postupně zvyšuje zastoupení smíšených a přechodných typů.

lokalizační faktory – činitelé umožňující, ovlivňující či stanovující možnosti při zakládání nebo rozšiřování hospodářské činnosti. Rozeznáváme lokalizační faktory přírodní (např. voda), ekonomickotechnické (dopravní náklady) a sociálněpolitické (výrobní tradice). Jiné členění lokalizačních faktorů se zaměřuje na vstup (suroviny), vlastní výrobu (aglomerační efekty - poloha) či výstup (trh); podle povahy se dělí na speciální (uplatňující se v jednotlivých odvětvích) a všeobecné (s univerzální platností).

Marshallův plán – program hospodářské pomoci zajišťovaný Spojenými státy americkými, který položil základ poválečného politicko-hospodářského rozdělení Evropy. Zahrnoval podporu obnovy a ekonomického oživení v 17 zemích a zároveň odbyt amerických výrobků. Československá republika (po odsouzení M.p. tehdejším SSSR) pomoc v r. 1947 pod nátlakem odmítla.

megalopolis – vysoce urbanizované rozsáhlé území tvořené řadou aglomerací. Jsou zde soustředěny aktivity celosvětového významu. Např. území na SV ASA mezi Bostonem a Washingtonem s 60 mil. obyvatel.

mechanizace – nahrazení fyzické práce stroji, což vede ke zvýšení produktivity práce. Podle rozsahu známe částečnou či úplnou mechanizaci.

město – jeden ze základních typů sídla, který se od vesnice odlišuje řadou charakteristik. Za nejdůležitější bývá považována velikost, vyjádřená počtem obyvatel, hospodářská struktura s převahou nezemědělských činností, charakter zástavby, městský způsob života a především postavení v sídelním systému, kde sídla městského typu plní funkci středisek poskytující služby svému zázemí.

městské zóny – územní rozdělení města podle různých kritérií, např. podle sociálního či demografického složení obyvatelstva, nebo funkcí jednotlivých městských částí. Střed města plní většinou administrativní a obslužnou funkci, další zóny zabezpečují obytnou, výrobní či dopravní funkci.


Článek podporuje:
plastové ohebné hadice pro chladící kapaliny

Ideologie...

ideologie – ucelená soustava názorů, idejí a teorií, ve které různé sociální skupiny vytvářejí vlastní představu o základních principech uspořádání společnosti. Ideologické konfrontace jsou nedílnou součástí politického života.

impérium – původně území, na němž byla uplatňována vojenská a civilní moc v římské říši. V širším významu se v současnosti používá pro označení velkého státního útvaru.

import – obecně dovoz, opak exportu.

industrializace – proces přeměny odvětvové struktury národního hospodářství, při němž zemědělství je nahrazeno budováním průmyslu, kde se odvětví výrobních prostředků vyvíjí rychleji než výroba spotřebních předmětů. Vlastní průběh je závislý na přírodních, technických a společensko politických podmínkách příslušné oblasti (země) v určitém čase a má rovněž prostorový rozměr.

inflace – projev ekonomické nerovnováhy, při němž dochází k přebytku peněz nad množstvím zboží (jeho úhrnnou hodnotou). To se projevuje prohloubením rozdílu mezi růstem cen a mezd, znehodnocením, znehodnocením úspor a poklesem hodnoty peněz.

infrastruktura - vzájemně provázaný soubor zařízení, budov a sítí, tvořící předpoklad rozvoje příslušné oblasti. Rozlišuje se na infrastrukturu jak k zajištění výroby (výrobní i.), tak k zabezpečení potřeb obyvatel (sociální i.).

intenzivní zemědělství – zemědělský typ založený na maximálním využití půdy (přírodních podmínek) díky značným investicím do techniky a racionalizací technologických postupů, popřípadě zapojením většího počtu pracovníků. Uplatňuje se v hustě osídlených oblastech nebo specializovaných odvětvích (oborech), projevuje se též jako plantážní a příměstské zemědělství nebo monokulturní hospodářství.

investice – soubor finančních prostředků nezbytných na novou výstavbu, rekonstrukci či modernizaci stávajících budov a zařízení (strojů). Z hlediska použití rozeznáváme investice strojní a stavební, jejich vzájemný poměr vyjadřuje strukturu investic.

jazyk – soubor vyjadřovacích a sdělovacích prostředků v rámci určitého lidského společenství. Společný jazyk patří k nejdůležitějším faktorům, na jejichž základě se formuje národ. Velké skupiny příbuzných jazyků, u kterých se předpokládá společný původ, se nazývají jazykové rodiny. Nejvíce lidí hovoří jazyky indoevropské rodiny. Patří do ní např. jazyky germánské, románské nebo slovanské.

Funkce sídel...

funkce sídel – každé sídlo plní určité funkce potřebné k zabezpečení života jak svých vlastních obyvatel, tak často i obyvatel dalších sídel, která se nacházejí např. v jeho zázemí. Mezi hlaví funkce patří funkce obytná, obranná, výrobní, obchodní, dopravní, vzdělávací, administrativně správní atd. Rozlišujeme sídla polyfunkční s velkým počtem přibližně podobně významných funkcí a sídla monofunkční, ve kterých výrazně převládá specializace na jedinou funkci.

generace – soubor osob narozených v jednom kalendářním roce, event. v určitém časovém úseku (např. generace padesátých let). Pojem generace je někdy nahrazován výrazy ročník, pokolení.

hektarový výnos – hmotnost příslušného zemědělského produktu, získaná v rostlinné výrobě z 1 hektaru půdy. Závisí na přírodních podmínkách území a stupni ekonomické vyspělosti. Je jedním z ukazatelů zemědělské výroby, umožňujícím geografické srovnání.

hospodářská politika – vědomé ovlivňování a regulování ekonomických procesů, které je možné provádět příslušnými institucemi na různých úrovních (stát, banka apod.). Hlavními nástroji jsou měnová, sociální, důchodová, obchodní a strukturální politika.

hospodářský cyklus – kolísání ekonomické aktivity zahrnující čtyři základní fáze: expanze (konjunktura, růst), vrchol, recese (pokles, ústup), sedlo (dolní bod obratu). Uplatňuje se v hospodářství jako celku, tak pro jednotlivá odvětví. (obory, např. elektrotechnika).

hospodářský sektor, ekonomický sektor – jednotka základního hospodářského členění činností. Zastoupení jednotlivých sektorů primárního, sekundárního, terciárního a kvartérního se mění v čase a prostoru a ukazuje zpravidla na vyspělost země či oblasti.

hospodářský systém – je určen způsobem řešení tří základních otázek: co a kolik vyrábět; jak vyrábět – tj. s použitím jakých zdrojů a technologie; jak se rozdělí to, co bylo vyrobeno? V zásadě rozlišujeme hospodářství tržní a plánované či centrálně řízené. Plánované hospodářství zahrnuje i direktivní hospodářství, u něhož převažuje forma nařízení či usměrňování vývoje shora.

Hrubá míra porodnosti...

hrubá míra porodnosti – udává počet živě narozených dětí na tisíc obyvatel tzv. středního stavu obyvatelstva v určitém kalendářním roce, udává se v promile.

hrubá míra úmrtnosti - udává počet zemřelých na tisíc obyvatel tzv. středního stavu obyvatelstva v určitém kalendářním roce, udává se v promile.

hrubý domácí produkt (GDP) – veškerá nově vytvořená produkce dané země nebo oblasti, vyjadřuje se zpravidla v dolarech na jednoho obyvatele. Slouží k porovnání zemí a posouzení rozdílů v úrovni spotřeby a životní úrovně.

hrubý národní produkt (GNP) – ukazatel obdobný hrubému domácímu produktu, zahrnuje však pouze hodnotu vyrobenou občany příslušné země (ti však mohou působit i v zahraničí).

hustota zalidnění – základní ukazatel rozmístění obyvatelstva dávající do poměru počet obyvatel k ploše jím obývané (obyv./km2). Vyjadřuje průměrnou hustotu zalidnění sledovaného území, v jehož rámci mohou existovat značné rozdíly.

Demografie...

demografie – vědní obor, který se zabývá studiem demografické reprodukce lidských populací a podmíněnostmi tohoto procesu.

diktatura – nedemokratická forma vlády jednotlivce, skupiny nebo politické strany, kdy dochází k nekontrolované koncentraci moci. Zatímco v autoritativní demokracii jsou v omezené míře občanské svobody zachovány, v totalitní diktatuře (totalitarismu) důsledné uplatňování státní ideologie za použití mocenských prostředků (policie, armády) vede k popření základních práv a svobod. K takovému typu diktatury patřil například fašismus nebo stalinismus.

dojížďka za prací – jedna z forem územního pohybu obyvatelstva, při které dochází k opakovanému přemisťování mezi místem bydliště a místem pracoviště.

dopravní koridor – přirozený či uměle vytvořený soubor dopravních cest (např. vodní tok, silnice, železnice, elektrické vedení), procházející „úzkým“ místem mezi dvěma lokalitami.

dopravní poloha – poloha v dopravní síti, součást geografické polohy.

dopravní síť – soubor dopravních linií a uzlů určitého území, zahrnující všechny druhy dopravy. Je výsledkem historického vývoje a jeho reakce na potřeby hospodářství, a to pod vlivem přírodních a územně technických podmínek. Můžeme ji vyjádřit například počtem km na určitou plochu.

dopravní uzel – místo, v němž se sbíhají či protínají dopravní cesty nejméně dvou různých dopravních prostředků (např. silnice a železnice). Je – li zastoupen jen jeden druh dopravy, hovoříme např. o železničním uzlu.

ekonomická integrace – propojování původně samostatných ekonomických jednotek nebo států v nové ekonomicky vnitřně jednotné celky

ekonomická úroveň – zahrnuje úroveň všech stránek ekonomické reprodukce, tj. výroby, rozdělování, směny a spotřeby. Prostřednictvím mezinárodně používaných ukazatelů (např. hrubý domácí produkt, hrubý národní produkt, inflace, bilance zahraničního obchodu, sektorová zaměstnanost) umožňuje porovnat země a rozdělit je podle zastoupení hospodářských sektorů či odvětvové struktury.

Ekonomicky aktivní obyvatelstvo...

ekonomicky aktivní obyvatelstvo – všechny osoby, které jsou zaměstnány nebo práci aktivně hledají.

ekonomický potenciál – hospodářská moc státu, podložená nerostným bohatstvím, vytvořenými hodnotami a lidskými zdroji. Je určen dosaženým stupněm rozvoje výroby, zejména průmyslu, udává se zpravidla za státní celky.

etnikum, etnická skupina – společenství lidí na určitém území, které si dlouhodobě zachovává jistá kulturní specifika a považuje samo sebe za samostatnou sociální skupinu.

etnografie, národopis – věda, která se zabývá studiem kultury a způsobu života národů a dalších etnických skupin.

euroregion – pohraniční území dvou či více států, z nichž alespoň jeden je členem EU. Smyslem je překonat na lokální až regionální úrovni nedostatky, vyplývající z historického vývoje a obvykle periferní polohy vůči národnímu státu. Přeshraniční spolupráce založená na společném řešení dopravy, infrastruktury, pracovního trhu, ekologie atd. směřuje ke zlepšení životních podmínek na obou stranách státní hranice.

export – vývoz zpravidla přes hranice státu, týkající se různého druhu zboží (suroviny, polotovary i hotové výrobky), ale i technologie, služeb či kapitálu. Podle výše, orientace a úspěšnosti zahraničního obchodu mají státy aktivní, pasivní nebo vyrovnanou obchodní bilanci.

extenzivní zemědělství – zemědělský typ charakteristický slabším zapojením pracovních sil i techniky, vyskytující se v oblastech řídce osídlených, s nadbytkem půdy. Vykazuje nižší hospodářské výsledky, ať již v rostlinné či živočišné výrobě.

farma – výrobní jednotka v zemědělství zpravidla zaměřená na určitou činnost (např. chov dobytka). Farma bývá ve vlastnictví jedinců, kteří na i sami pracují (farmáři) nebo nájemců. Může být též součástí rozsáhlejšího hospodářství soukromého, družstevního či státního.

fundamentalismus – označení většinou náboženských směrů, které zdůrazňují potřebu přísného dodržování původních článků víry. Odmítají jejich změnu a přizpůsobování novým poměrům. V současnosti patří mezi nejznámější islámský fundamentalismus.

Základní pojmy ze sociální geografie

Základní pojmy ze sociální geografie


aglomerace – seskupení sídel s jedním či více velkoměstskými jádry. Vzniká postupným územním srůstem měst v procesu suburbanizace. Jednotlivá sídla v urbanizovaném prostoru jsou propojena intenzivními hospodářskými a obslužnými vztahy. Vyššími stupni urbanizovaných prostorů jsou dále konurbace a megalopolis.

alternativní zdroj energie – jiný zdroj energie, než tradiční vyčerpatelná a životnímu prostředí škodící fosilní paliva (uhlí, ropa, zemní plyn), nebo jaderné palivo. Mezi alternativní zdroje energie patří např. sluneční energie, vítr, tekoucí voda, mořský příliv a příboj, geotermální energie.

autonomie – samostatnost, nezávislost. Z hlediska státoprávního uspořádání se autonomie určitého území vyznačuje samostatností při rozhodování o místních a regionálních záležitostech při zachování jednoty státu. Míra samostatnosti je odvozena od pravomocí přenesených z celostátní úrovně na úroveň regionální.

cestovní ruch – souhrnné označení vztahů a jevů, které vznikají při cestování a dočasném pobytu mimo místo trvalého bydliště, zpravidla ve volném čase, za účelem rekreace a rozvoje poznání.

demografická revoluce – převratné změny v úrovni demografického chování, ke kterým dochází na určitém stupni společenského vývoje. Nástup demografické revoluce je ovlivněn ekonomickou a společenskou úrovní země. V průběhu demografické revoluce výrazně klesá porodnost a zlepšuje se úmrtnost. U většiny evropských zemí probíhala demografická revoluce v 19. stol. a skončila v 1. pol. 20. stol.

demografické chování – chování lidí spojené s demografickou reprodukcí, tj. uzavírání sňatků, rození dětí, rozvody, potraty, úmrtí apod. Demografické chování je podmíněno nejen biologickými a psychologickými faktory, ale i socioekonomickými faktory, např. možností obživy, podmínkami života a též populační politikou státu.

demografické stárnutí – zvyšování podílu starých osob v populaci v důsledku poklesu porodnosti a zlepšování úmrtnosti. Zvyšuje se podíl ekonomicky neaktivních osob v populaci, a tím vzrůstají nároky na důchodové zabezpečení a na zdravotní i ostatní služby, orientované na staré lidi. Demografické stárnutí probíhá v současnosti ve většině evropských zemí.

Význam barvy a popisu, stanovení velikostních stupnic

Význam barvy a popisu, stanovení velikostních stupnic
Barva
- barevnost umnožuje informace, které mapa může poskytnout a přitom nezatěžuje její grafický obraz
- barvy odlišují např. zdroje povrchových (▲) a podpovrchových (▼) vod a zároveň obsah solí, kvalitu vody atd. pomocí barvy
- používají se odstíny jedné barvy pro znázornění jednoho jevu v různé intenzitě = kvantitativní rozdělení (např. hloubka oceánu) nebo více barev pro odlišení různých jevů = kvalitativní rozdělení (např. plochy osázené různými zemědělskými plodinami)
Popis
- informativní charakter
- označuje nejen název, ale podle druhu a vlastností písma i vlastnosti města (velikost, důležitost...)
- nemělo by se překrývat více popisů
- popis by neměl překrýt ani jiné prvky mapy
- může označovat plochu výskytu jevu
- barevně lze rozlišit o popis jakého jevu se jedná (např. modrá kurzíva – řeky)
- kopíruje směr průběhu jevu (řeky)
Velikostní stupnice
- barevná hypsometrie, velikostní znázornění sídel...
- vycházíme z celkového počtu (nejnižší a nejvyšší hodnota) – např. nezaměstnanost od 2% do 20% → vytvořím přiměřený počet stupňů (např. 0-5%, 6-10%, 11-15%, 16-20%)

Metody a pomůcky měření na mapách
- měření ploch, délek
- Reisův polární planimetr

Digitální metody v kartografii a geografické informační systémy
- principy GISu
- znázorňování po vrstvách

24-14-25 → 1:10 000 atd.

Česká mapová tvorba
- základní mapová díla
- nejstarší mapy Čech, Moravy, Slezska
- vojenské a civilní mapy

Faktory kartografické generalizace

Faktory kartografické generalizace
- účel mapy – mapa pro školu nebo pro hydrometeorologický ústav (rozdíl ve věrnosti
realistického zobrazení např. na zvýraznění významných řek – pro školu
mnohem výrazněji než je realita, pro HÚ naopak velmi reálně)
- tématika mapy (např. mapa silniční sítě – čerpací stanice, motely, dálniční křižovatky,
naopak nezvýrazňuji půdní kry)
- měřítko mapy (zohledňovat výběr prvků mapy podle kvality zdrojových podkladů)
- charakter zobrazovaného území (rozdíl např. u znázornění členitosti terénu Holandska a
Slovenska – rozdíl v rozestupu a měřítku vrstevnic)
- kvalita a charakter vstupních podkladů

Metody kartografické generalizace
1. metoda zobecnění tvaru
- např. řeka vytváří spoustu meandrů, ale v mapě malého měřítka nevykreslujeme každý zákrut
2. metoda zobecnění kvantitativních charakteristik
- např. výškové stupně 200-400m, 400-600m, 600-800m, 800-1000m atd. zjednodušíme na 200-500m, 500-1000m,1000-1500m atd.
3. metoda zobecnění kvalitativních charakteristik
- např. rozčlenění lesů podle druhů stromů (smrkové, dubové, bukové…) zobecníme na listnaté, smíšené a jehličnaté
4. metoda výběru
- ne vždy je možné zachovat všechny prvky mapy při přechodu do jiného měřítka nebo při mapě určitého účelu
a) metoda limitu – prvky menší než určitá hodnota nebudou znázorněny, např. sídla pod 5000 obyvatel nebudou znázorněna
b) metoda normativu – stanovuje počet objektů na plochu, např. na 1dm2 bude určitý počet sídel (např. 50)  zobrazíme ty největší
5. metoda nahrazení souhrnným označením
- např. uliční síť se slije do bloků a ty se pak slijí do půdorysu sídla

Kartografické vyjadřovací prostředky
- všechny prostředky vyjadřující informace vkládané do mapy
- v mapě by se neměly vyskytovat bílá (prázdná) místa
Kartografická séniologie
- obor, který se zabývá teorií a užitím kartografických znaků (značek) – např. symbol kostela, vodního toku,barva…
- kartografický znak – kartografický prostředek, který je nositelem významu
- jazyk mapy – znakový systém, kterým jsou vyjádřeny konkrétní jevy; pasivně se ho učíme čtením mapy

Mapa by měla klást vysoké nároky na svého tvůrce a mírné na uživatele.

Kartografická interpretace
- užití znaků v mapách
- jevy zobrazované v mapách mají geometrický charakter – bodové, liniové a plošné značka

Karto-grafické vyjadřovací prostředky

Kartografické vyjadřovací metody

Kartografické vyjadřovací metody
- specifické využití prostředků s koncovým účelem, který chci vyjádřit
1. bodové znaky
2. čárové znaky – průběh reálně existujícího jevu
3. plošné znaky
4. tečková metoda
- např. koncentrace obyvatelstva
- velikost tečky – v mapovém obraze je neměnná
- váha tečky – jaké množství znázorňuje (např. 50 000 obyvatel)
5. metoda isolinií
- linie spojující místa se stejnou hodnotou jevu
- např. izotermy, izobary...
6. metoda lokalizovaného diagramu
- diagram vložený do plochy mapy, který se vztahuje k jednomu bodu (sídlo, továrna...)
- např. počet obyvatel v krajském městě
7. metoda kartodiagramu
- hodnota, kterou vyjadřuje se vztahuje k ploše celého území
6. a 7. vyjadřují především kvantitativní a absolutní hodnoty – počet obyvatel, zdravotnických zařízení – dá se to fyzicky dopočítat, nají statistický původ



8. metoda kartogramu
- většinou plošným způsobem vyjadřuje relativní nebo střední hodnotu
- např. produkce zemědělských plodin jednotlivých krajů



9. metoda anamorfózy
- zkreslení např. za účelem vyjádření kvantitativního znaku → plocha nevyjadřuje velikost území, ale např. počet vojáků v armádě, roční náklady na zbrojení



Znázornění polohopisu a výškopisu na mapách
1. polohopis
- geografická přesnost
- geografická věrohodnost
2. výškopis
- znázornění třetí dimenze ve dvojrozměrné mapě
o kopečková metoda – na starých mapách
o znázornění šrafami
- šrafy = spádnice, krátké čáry orientované ve směru největšího sklonu terénu
- vyvolává plastický dojem
- umožňuje odstupňovat intenzitu sklonu → matematická definice šrafy (síla, hustota atd. čar)
o znázornění vrstevnicemi (=izohypsy, horizontály)
- nejprve se začali používat hloubnice (pro znázornění dna řek)
- barevná hypsometrie – výškové stupně značeny různou intenzitou barev; prostor mezi dvěma hraničními izohypsami je vybarven určitou barvou
+ stínování – umocňuje plasticitu mapy, zdroj světla je v levé horní části mapy (na severozápadě)

Subpolární dráhy

Subpolární dráhy
- obvyklé dráhy družic
- doba oběhu družice okolo Země je 1 hodina
- díky otáčení planety snímá družice pokaždé jiné území → nad stejné území se dostane družice až za 2 – 3 týdny
- modrá – první průlet, žlutá – druhý průlet, zelená – překryv vzniklý při průletech
- projekce oběžné dráhy do mapy světa


Analogové snímky – dnes digitalizované
Geometrické korekce - ???
Radiometrické korekce – odstranění šumů

Výsledek skenování
- rastrová data
- mřížka údajů
- obrazový bod PIXEL
- musíme charakterizovat body (vlnová délka, poloha bodu – 11, 12, 13 ... 21, 21, 23..., radiometrické vlastnosti – 16 mld. barev)


Využití snímků:
Meteorologie, klimatologie
- měření povrchových teplot, snímání oblačnosti atd. → určen směr pohybu vzdušných proudů, dynamika procesů
Pohyb ledovců
- nárůst a úbytek ledovců
- dříve pomocí letadel, dnes pomocí družic
Množství vody vázané na sněhovou pokrývku – v F6
Půdní eroze
- rozsah poškození
Biosféra
- rozsah
- míra poškození – jiné barvy
Zasažení plodin chorobami
Doprava
- četnost
- znečištění z dopravy
Výhody dálkového průzkumu Země
- obrazový záznam o velkém území v jednom okamžiku (pro srovnání jevů na velkých plochách)
- získání obrazu a následně mapy území, které by jinak bylo nezmapovatelné (pralesy, pouště)
- ekonomika provozu

Nevýhody dálkového průzkumu Země
- proměnlivost počasí (oblačnost)

Kartografické práce

Kartografické práce

Konstrukční a kompoziční základy map
- na začátku se potřeba dobře co a jak budeme kartograficky komunikovat a to je dáno účelem
mapy (nástěnná mapa, mapa do souborového atlasu, velmi podrobná tématická mapa)
- náročnost obsahu
- rozsah území, které má být zachyceno
- rozdílná barevnost (méně vs. více odstínů)
- podrobnost legendy
- rozdílnost měřítek
- nutnost znalosti tiskových technologií, kterými se mapa bude reprodukovat

Kompozice map
- celkové rozvržení všech složek mapového obrazu včetně barevnosti, rozvržení popisu,
umístění, legendy, názvu, atd.
- u jednoduchých např. statistických map (kartogram, kartodiagram) se tyto věci většinou
příliš neřeší, přesto je to i zde důležité (rámování, souřadnice, umístění názvu a legendy,
barevnost, problém tzv. ostrovních map)

- smyslem je, aby vzniklo ucelené kartografické „umělecké“ (v obou významech) dílo

Využití podkladů
- vždy zvlažovat dostatečnost a kvalitu podkladů pro tvorbu nové mapy
- podklady:
● mapové
● tabulkové
● textové
● podklady DPZ
● statické údaje
● datové zdroje (např. internet)
- klíčové pro tvorbu nové mapy jsou mapové podklady
- v současné době při tvorbě nové mapy vycházíme vždy z již existujících pokladů
(neobjíždíme pobřeží kontinentů, apod.)
- statistické zdroje:
o v ČR Český statistický úřad
o ve světě OSN (www.un.org)
o CIA gouverment
- problematika spolehlivosti údajů
Kartografická generalizace
- cílevědomé zobecnění a zjednodušení obsahu mapy
- dostává se nám do konfliktu požadavek geometrické přesnosti a geografické věrohodnosti
(např. úzké údolí s řekou, železnicí, silnicí, sídly – na podrobné mapy nemůžeme
upřednostnit jen geometrickou přesnost nebo jen geografickou věrohodnost – co
upřednostníme, nám určí faktory kartografické generalizace).

- problém přehlížení tohoto problému
- např. chybné používání podvodných mapových podkladů pro málo podrobnou mapu
- chybná práce s různými mapovými podklady

- zobecnění mapových podkladů
- rozdíl od zjednodušení podkladů (mnohdy naprosto neodpovídá realitě)

Vznik map využitím snímků Země

Vznik map využitím snímků Země
Dálkový průzkum Země
= remote sensing
- bezkontaktní průzkum
- rozdělení:
● podle technického vybavení snímače:
o klasická fotografie
- fotografické materiály: barevné a černobílé, pozitivní a diapozitivní
- při pořizování přesných záznamů povrchu Země pro potřeby mapování mají vyšší rozlišení než digitální záznamy
- používána pro topografické mapování
o multispektrální snímky
- zaznamenávaly totéž území několikanásobně v různých částech barevného spektra
- vytváří se multispektrální syntézy – obrázky se přes filtry promítají do jednoho obrazu
- snímky jsou černobílé a syntézy barevné
- slouží k zobrazování vybraných prvků krajiny, ne k tvorbě map
- „false color“ – barevně neodpovídá pohledu na skutečnost
o multispektrální scanner
- pořizování obrazových záznamů na zařízení, které rozkládá obraz do řádků
- jde o pasivní snímání → pouze zaznamenávají odražené nebo vyzářené elektromagnetické záření
- „rozlišení“ – počet bodů na palec v jedné řadě – „dot per inch“ = dpi; palec = 2,6 cm
o radarové snímače
- pronikli přes oblačnost i na povrch Venuše a zmapovali ji
- kopírují to, co je na povrchu
- mají omezené tématické zobrazovací možnosti
- velké zkreslení do stran
● podle výšky letu nosiče snímacího zařízení:
o letecké
- především fotogrammetrické snímání (dvojice stereometrických snímků)
- na spodní části trupu letadel jsou fotografické komory a průběžně zaznamenávají obraz území nad kterým je přelétáváno se 60% podélným překryvem a 30% příčným překryvem
- mají minimalizované geometrické zkreslení
- úbytek světelnosti do stran je minimalizován kvalitou materiálu
- vyhodnocováním stereometrických dvojic snímků získáváme plastický obraz → můžeme určit i výšku
- slouží pro mapování rozsáhlých území
- většinou ve výšce kolem 10km
o kosmické
 špionážní družice
- létají kolem Země po oběžné dráze ve výškách do 200km
- rychle zanikají – tření v atmosféře → klesají → shoří v hustší atmosféře
- zaznamenávají relativně malá území, ale velmi podrobně
 družice
- nejčastěji se pohybují po dráhách ve výšce asi 600km
- vydrží zde řadu let
- doplňovány spoty, landsety, novějším vybavením...
- označení: „družice pro výzkum přírodních zdrojů planety“
- neposkytují tak přesný obraz jako letecký průzkum
- doplněny družicemi pro snímání atmosféry, znečištění ovzduší, poškození ozonové vrstvy...


- stereografické snímání – snímání ze dvou míst → prostorový obraz

 geostacionární družice
- ve výšce 36 000 km nad povrchem Země
- obíhají nad rovníkem
- mají stejné parametry oběhu jako j úhlová rychlost Země → jsou stále nad stejným místem na povrchu Země

Geodetický základ mapování

Geodetický základ mapování
- dán kostrou geodetických bodů – přesně určena poloha a nadmořská výška – výsledek triangulačních, nivelačních, astronomických a geofyzikálních měření
- přesnost délkových a úhlových měření
Trigonometrická síť
- soustava několika desítek bodů na území ČR
- jednotná trigonometrická síť katastrální = JTSK
- obsahuje body 1. až 4. řádu
Body:
1. řádu – nejzákladnější
- v ČR vzdálené asi 30 km
- podmínka: musí být vidět na sousedící body
1. řádu – vzdálené 15 km od sebe
2. řádu
3. řádu – jen několik málo km od sebe
- postupné zhušťování pro možnost snazšího zaměření
- zaměřují se body 5. řádu, které mají vzdálenost do 2 km od sebe
- body jsou stabilizovány a signalizovány
- stabilizace – na povrchu je kamenný kvádr s křížkem a ve dvou hloubkových úrovních jsou další značky
- signalizace – dříve dřevěné měřičské věže, body nižšího řádu jsou značeny kovovou tyčí fixovanou v betonu

Nivelační síť
- tvoří ji body 1. až 3. řádu a podrobné body 4. řádu
- body vyššího řádu jsou stabilizovány podzemními značkami a zapuštěnými kovovými čepy ve zdech domů
- používá se Baltský výškový systém – základem je 0 na Kronštadtském vodočtu
- dříve se používal Jaderský systém se základem na 0 v Terstu (asi o 40 cm výše než Baltský)
- důležitá pro určování absolutních nadmořských výšek

Terénní mapování
- soustavy délkových, plošných a úhlových měr
- délka:
o základní délka: 1m = 1 desetimiliontá část zemského kvadrantu
o násobky: 1km = 1000m
o zlomky: 1 cm = 0,01m; 1dm = 0,1m
- plocha:
o základní jednotky: 1a = 100m2; 1ha = 100a = 10000m2; 1km2 = 1000000m2
o podíly: 1µm2 = 0,000001m2
- úhlové míry:
o základní jednotka: 1° = 60´
o podíly: 1´ = 60´´
o 1° = 360´´
o kruh – obvod 360° nebo 400 grádů podle desetinného systému

Přístroje pro polohopisná měření

Přístroje pro polohopisná měření
Teodolit
- základní měřící přístroj
- umožňuje měřit horizontální i vertikální úhly
- moderní teodolity = „totální stanice“ – dokáží měřit všechny údaje pro určení polohopisu a na kratší vzdálenosti i výškopisu
- v přístroji jsou vestavěny světelné dálkoměry, které se zaměřují na hranoly

- pomůcky:
● kovová a plastová pásma – měření vzdálenosti, musí být horizontálně položené
● invarové dráty – nepodléhají délkovým změnám při změně teploty
● délkoměrné latě – pomocí vodováhy se k sobě skládají latě
● pentagon = pentagonální hranol – při pohledu do něj vidíme obraz přesně pod pravým úhlem; měří se podle něj úhly

Metody polohopisných měření
Tachymetrie
- rychloměření
- při jednom měření se určí horizontální i polohopisný úhel a vzdálenost bodu

Ortogonální (úhlová)
- hledá se pravý úhel
- pentagon



Metoda protínání vpřed
- je potřeba kompas, buzola, tužka, papír...

Metody a přístroje výškopisných měření
Nivelační přístroj



Nivelace ze středu
- metoda, kdy na výchozí bod zaměříme ustálený nivelační přístroj a na měřičské lati změříme hodnotu, lať přeneseme a změříme další hodnotu, potom lať necháme na místě a přeneseme přístroj atd. → 1. hodnota = měření vzad; 2. hodnota = měření vpřed → 2 sloupce hodnot, které sečteme a zjistíme rozdíl


Zpracování výsledků
- přenesení údajů ze záznamových médií do PC a pomocí speciálních programů se přenesení do topografické mapy

Stejnoúhlé válcové zobrazení v poloze příčné

Stejnoúhlé válcové zobrazení v poloze příčné
- použito pro tvorbu vojenských map Československa
- dotyková kružnice je poledník ležící ve středu zobrazovaného území
- Gauss-Krügerovo zobrazení

- území Československa se nevešlo do 1 pásu (=6°) a muselo být zachyceno pomocí dvou různě nastavených válců

- středové poledníky jsou 15°a 21°


- vhodné pro znázornění území povrchu planety
- extrémní zkreslení polárních oblastí


OBECNÁ ZOBRAZENÍ
- alespoň jedna rovinná souřadnice je funkcí dvou souřadnic na referenční ploše
- mapy nabývají různých tvarů
1. nepravá
a. azimutální

b. kuželová

c. válcová


- azimutální a válcová slouží ke znázornění povrchu celé planety

2. mnohokuželová zobrazení – polykónická
- více kuželů, které se nachází na zobrazované části tak aby se vybraná část území přimykala co nejlépe k příslušnému kuželu
- CNIIGAIK (zkratka ruského názvu) zobrazení – používá se pro mapy celého světa


Volba zobrazení
- závisí např. na velikosti a tvaru území nebo účelu použití mapy
- na podrobných mapách – z hlediska zkreslení se používají zobrazení stejnoúhlá a jednoduchá
- volí se tak, aby se povrch referenčního tělesa co nejvíce přimykal k zobrazovací ploše
- klade důraz na popisnou (topografickou) složku – co největší popis všeho, co se na povrchu nachází
- zvažujeme tvar území na planetě Zemi pro přehlednost mapy:
- zda mají tvar vrchlíku
- zda jsou protažená podle rovnoběžky/poledníku
- malá území – válcová zobrazení pro rovníkové oblasti, kuželová pro mírné oblasti a azimutální pro polární oblasti
- polokoule – azimutální zobrazení
- mapy světa – nepravá a mnohokuželová zobrazení
- rozvoj PC techniky → mnoho experimentů na vývoj a tvorbu map → tvorba není již tak náročná na počet matematických úkonů → tvorba map je rychlejší