30. Psychologická a pedagogická diagnostika. Intervenční poradenské postupy. Psycholog a jeho klient. Sociální kontrola a pomoc. Etika práce psychologa. Zpráva z psychologického vyšetření.
Zpráva z psychologic. vyšetření. Psychologická a pedagogic. diagnostika. Psycholog a jeho klient. Etika práce psychologa. Zadavatel psycholog. služeb.
Ped. dg. je v literatuře chápána široce jako teorie a praxe zjišťování, rozpoznávání, klasifikování, posuzování, charakterizování a hodnocení úrovně pedagogického rozvoje objektu výchovy.
Toto dg. úsilí je spojeno se zjišťováním příčin a podmínek konkrétního pedagog. rozvoje a nelze je odtrhnout od návrhu dalších pedagog. opatření, ale i minulého rozvoje objektu výchovy.
Pedagog. diagnostika není procesem krátkodobým, ale dlouhodobým. Jedná se vlastně o každodenní soustavné pozorování jedinců, kde při diagnostikování spolupracuje více lidí.
Význam ped. diagnostiky a diagnózy je dalekosáhlý nejen
pro učitele, ale i pro ředitele a školskou správu, pro žáka a jeho rodiče.
Diagnóza umožňuje učiteli, se znalostí konkrétní výchovné situace, zasahovat do procesu výchovy, měnit podmínky, postupy a to nejen se zřetelem na individualitu žáka, ale i se zřetelem na ekonomii času a pracovní úsilí. Umožní zkoumání účinnosti určitých podmínek, metod, organizačních forem, učebních pomůcek.
Zaměřuje se na zjišťování individuálních zvláštnosti žáků, na dlouhodobé a plánovité sledování vývoje zájmů, schopností a nadání, jakož i na zjišťování charakterových vlastností.
Diagnóza by měla směřovat také k zjištění příčin neúspěchu.
Diagnózy podle obsahu dělíme na 2 základní kategorie:
1. neoficiální - je prováděna dle potřeby, je aktuální a konkrétní
2. úřední - je zpracovávána dle metodických pokynů
- osobní listy a charakteristiky žáků
- charakteristiky a hodnocení u zaměstnavatele
Etika práce psychologa
Etika práce psychologa.
1. Mysleme na subjektivitu vlastníka pozorování, reflektujeme ji
2. Reflektujeme čas od času své potřeby (co dělám, co profese uspokojuje za potřeby)
3. Pozveme si na pomoc někoho, mluvíme o tom
4. Data jsou důvěrná (kdy oznamovací povinnost)
5. Počítáme vždy s možností změny
6. Zvažujeme všechny věci v komplexní souvislosti
7. Odmítneme dělat věci, ve kterých nejsme kompletní
8. Respektujeme pohled jiných lidí a zvažujeme do jaké míry jsou komplementární
9. Respektujme metodologická pravidla:
a) etiologické hledisko - hledejme příčiny, když chceme pomoci
b) dívejme se z komplexního hlediska, nikdy není jedna příčina, ale více
c) je potřeba spolupracovat s více pozorovateli
d) je lepší dlouhodobé pozorování
e) pravidlo individuálního přístupu
Zpráva z psycholog. vyšetření a psycholog a jeho klient
1. Mysleme na subjektivitu vlastníka pozorování, reflektujeme ji
2. Reflektujeme čas od času své potřeby (co dělám, co profese uspokojuje za potřeby)
3. Pozveme si na pomoc někoho, mluvíme o tom
4. Data jsou důvěrná (kdy oznamovací povinnost)
5. Počítáme vždy s možností změny
6. Zvažujeme všechny věci v komplexní souvislosti
7. Odmítneme dělat věci, ve kterých nejsme kompletní
8. Respektujeme pohled jiných lidí a zvažujeme do jaké míry jsou komplementární
9. Respektujme metodologická pravidla:
a) etiologické hledisko - hledejme příčiny, když chceme pomoci
b) dívejme se z komplexního hlediska, nikdy není jedna příčina, ale více
c) je potřeba spolupracovat s více pozorovateli
d) je lepší dlouhodobé pozorování
e) pravidlo individuálního přístupu
Zpráva z psycholog. vyšetření a psycholog a jeho klient
Problémy s poznáváním osobnosti
Problémy s poznáváním osobnosti
Psychodiagnostické metody
I. Klinické metody
- pozorování
- rozhovor
- anamnéze
- analýza spontánních produktů
II. Testové metody
a) výkonové testy:
- testy inteligence
- testy specifických schopností a jednotlivých psychických funkcí
- testy vědomosti
b) testy osobnosti
- projektivní testy (verbální, grafické, manipulační)
- objektivní testy osobnosti
- dotazníky (jednodimenziální, vícedimenziální)
- posuzovací stupnice (sebeposuzovácí, “objektivní”)
Psychodiagnostické metody
I. Klinické metody
- pozorování
- rozhovor
- anamnéze
- analýza spontánních produktů
II. Testové metody
a) výkonové testy:
- testy inteligence
- testy specifických schopností a jednotlivých psychických funkcí
- testy vědomosti
b) testy osobnosti
- projektivní testy (verbální, grafické, manipulační)
- objektivní testy osobnosti
- dotazníky (jednodimenziální, vícedimenziální)
- posuzovací stupnice (sebeposuzovácí, “objektivní”)
Přístrojové metody
III. přístrojové metody
Psychometrika
Psychometrika je měření psychických vlastností osobnosti. Někteří psychologové připouštějí, že neexistují neměřitelné psychologické
Obecně platí, že mnohé psychické vlastnosti jsou “měřitelné” za pomoci různých škál. Prostředkem měření v psychologii je tedy škálování: “Škála je souborem symbolů nebo čísel, a to tak konstruovaných, že lze symboly nebo čísla přiřadit podle pravidla jedincům (nebo aktům chování), na které se škála aplikuje, přičemž je toto přiřazení naznačeno tím, co je dotyčnému jedinci vlastní z toho, co má škála podle předpokladu měřit”. Pro měření postojů sesbírá badatel nejprve větší množství výroků k danému tématu a předloží je k většímu množství subjektů, kteří u každého výroku uvedou, zda s ním souhlasí, či nikoliv, a v jaké míře. pro každý výrok se pak vypočítává korelace mezi skóre daného výroku a celkovým skóre všech výroků. V konečné stupnici se pak respondentům předkládají výroky, které mají největší korelace. Běžně se používají tři-,pěti- a sedmi stupňové škály, které mají nulovou hodnotu buď na začátku, nebo uprostřed škály. Příklad škálování:
- Nulové hledisko uprostřed škály:
1. velmi příjemné
2. příjemné
3. neutrální ( ani …, ne…,)
4. nepříjemné
5. velmi příjemné
-Nulové hledisko je na začátku škály:
1. necitlivé
2. velmi slabě citlivé
3. dosti citlivé
4. silně citlivé
5. velmi silně citlivé
Škálování se uplatňuje zejména v měření postojů pomocí dotazníků. Výhodou je, že dosažené výsledky jsou statisticky zpracovatelné, nevýhodou je, že zachycují škálovaný psychický fenomén jen hrubě a nepostihují různé nuance, přičemž formulace rozdílů bývá někdy problematická.
Psychometrika
Psychometrika je měření psychických vlastností osobnosti. Někteří psychologové připouštějí, že neexistují neměřitelné psychologické
Obecně platí, že mnohé psychické vlastnosti jsou “měřitelné” za pomoci různých škál. Prostředkem měření v psychologii je tedy škálování: “Škála je souborem symbolů nebo čísel, a to tak konstruovaných, že lze symboly nebo čísla přiřadit podle pravidla jedincům (nebo aktům chování), na které se škála aplikuje, přičemž je toto přiřazení naznačeno tím, co je dotyčnému jedinci vlastní z toho, co má škála podle předpokladu měřit”. Pro měření postojů sesbírá badatel nejprve větší množství výroků k danému tématu a předloží je k většímu množství subjektů, kteří u každého výroku uvedou, zda s ním souhlasí, či nikoliv, a v jaké míře. pro každý výrok se pak vypočítává korelace mezi skóre daného výroku a celkovým skóre všech výroků. V konečné stupnici se pak respondentům předkládají výroky, které mají největší korelace. Běžně se používají tři-,pěti- a sedmi stupňové škály, které mají nulovou hodnotu buď na začátku, nebo uprostřed škály. Příklad škálování:
- Nulové hledisko uprostřed škály:
1. velmi příjemné
2. příjemné
3. neutrální ( ani …, ne…,)
4. nepříjemné
5. velmi příjemné
-Nulové hledisko je na začátku škály:
1. necitlivé
2. velmi slabě citlivé
3. dosti citlivé
4. silně citlivé
5. velmi silně citlivé
Škálování se uplatňuje zejména v měření postojů pomocí dotazníků. Výhodou je, že dosažené výsledky jsou statisticky zpracovatelné, nevýhodou je, že zachycují škálovaný psychický fenomén jen hrubě a nepostihují různé nuance, přičemž formulace rozdílů bývá někdy problematická.
Poruchy osobnosti
Poruchy osobnosti:
jsou součástí duševních poruch, které dělíme do těchto základních skupin:
-psychozy
-neurozy
-psychopatie
-oligofrenie
Neurozy - nejčastější neuropsychické poruchy. Jsou lehčího rázu, nejedná se o poruchu mozku, jsou vyvolány změnami v nervové soustavě.
Dělení:
l. Neurastenie - únava, poruchy spánku, trávení aj.
2. hysterie - vzrušivost, konfliktnost, oslabeno sebeovládání aj.
3. psychastenie - ztráta sebejistoty,rozhodnosti, pocit neschopnosti
Agresivita - projev chování jedince v důsledku dlouhodobého neuspokojení potřeb či nedosažení cílů. Zaměřuje se bud na objekt, který frustraci vyvolal, nebo na sebe samu. Projev může být fyzický i verbální.
Individuální psychoterapie
= interakce mezi psychoterapeutem a jediným pacientem
Prevence - význam prevence je především v předcházení vzniku poruch chování a to vlivem rodinné výchovy, pedagogického přístupu, vlivem sociálního prostředí a všech prvků socializace, neb genotyp se dá do
značné míry ovlivnit zejména prostředím a výchovou.
jsou součástí duševních poruch, které dělíme do těchto základních skupin:
-psychozy
-neurozy
-psychopatie
-oligofrenie
Neurozy - nejčastější neuropsychické poruchy. Jsou lehčího rázu, nejedná se o poruchu mozku, jsou vyvolány změnami v nervové soustavě.
Dělení:
l. Neurastenie - únava, poruchy spánku, trávení aj.
2. hysterie - vzrušivost, konfliktnost, oslabeno sebeovládání aj.
3. psychastenie - ztráta sebejistoty,rozhodnosti, pocit neschopnosti
Agresivita - projev chování jedince v důsledku dlouhodobého neuspokojení potřeb či nedosažení cílů. Zaměřuje se bud na objekt, který frustraci vyvolal, nebo na sebe samu. Projev může být fyzický i verbální.
Individuální psychoterapie
= interakce mezi psychoterapeutem a jediným pacientem
Prevence - význam prevence je především v předcházení vzniku poruch chování a to vlivem rodinné výchovy, pedagogického přístupu, vlivem sociálního prostředí a všech prvků socializace, neb genotyp se dá do
značné míry ovlivnit zejména prostředím a výchovou.
Poznávání osobnosti
29. Poznávání osobnosti. Anamnéza, diagnóza, prognóza. Modely diagnózy osobnosti. Problémy s poznáváním osobnosti. Psychodiagnostika. Psychometrika. Individuální rozdíly mezi lidmi.
Poznávání osobnosti zahrnuje psychodiagnostika, která zahrnuje diagnostiku jedince, případně dalších osob (např. manželského partnera) a identifikaci etiologie případu, tj. vnějších činitelů, které se na jeho vzniku podílely. Je třeba vyjít z teze, že klinické případy vznikají z konfrontace potřeb jedince a vnějších tlaků, jimiž byl, a v případě je, vystaven. Osobnost a její životní situace tvoří jednotu a z tohoto faktu je třeba vycházet i v psychodiagnostice. Psychologické vyšetření individuálního případu vychází z předběžných informací, které se označují jako anamnéza.
Anamnéza – zahrnuje údaje o jedinci, jenž je předmětem vyšetřování, a o jeho životním prostředí. Údaje jsou získávány od osob, které jedince znají (rodiče, učitelé, spolupracovníci, manželský partner aj,) a také od jednotlivce, který je středem našeho zájmu, šetření (tzv. subjektivní anamnéza). smyslem anamnézy je identifikace možných činitelů uplatňujících se v daném případě, a proto se zaměřuje na získání informací, které jsou pro něj relevantní. Anamnestické údaje slouží k formulaci psychologické hypotézy, případu, která se pak dalším vyšetřováním buď vyvíjí a koriguje, nebo opouští, aby se vytvořila hypotéza jiná. Následuje přímé psychodiagnostické vyšetření.
Diagnóza – rozeznání nemoci a její pojmenování. Stanovení dg. je předpokladem správné léčby. vychází ze základních příznaků nemoci a posouzení okolností, které by s nimi mohly být v příčinném vztahu. Někdy může být stanovení dg. obtížné a vyžaduje i opakovaná vyšetření. Kromě pojmenování se užívá i číselných kódů mezinárodní klasifikace nemocí.
Prognóza –předpověď průběhu a zakončení nemoci. vychází z typu pokročilosti onemocnění, věku a z celkového stavu nemocného (včetně přítomnosti dalších nemocí) i z existence léků a možnosti použití. Prognóza závisí na mnoha faktorech včetně těch, které může ovlivnit sám pacient – svou ukázněností v léčbě, správným užíváním léků, psychickým laděním (víra a snaha) apod. U většiny chorob je zlepšována včasnou a správnou diagnózou. Některé chronické onemocnění nelze vyléčit, ale přitom nemusejí představovat vážnější ohrožení života.
Poznávání osobnosti zahrnuje psychodiagnostika, která zahrnuje diagnostiku jedince, případně dalších osob (např. manželského partnera) a identifikaci etiologie případu, tj. vnějších činitelů, které se na jeho vzniku podílely. Je třeba vyjít z teze, že klinické případy vznikají z konfrontace potřeb jedince a vnějších tlaků, jimiž byl, a v případě je, vystaven. Osobnost a její životní situace tvoří jednotu a z tohoto faktu je třeba vycházet i v psychodiagnostice. Psychologické vyšetření individuálního případu vychází z předběžných informací, které se označují jako anamnéza.
Anamnéza – zahrnuje údaje o jedinci, jenž je předmětem vyšetřování, a o jeho životním prostředí. Údaje jsou získávány od osob, které jedince znají (rodiče, učitelé, spolupracovníci, manželský partner aj,) a také od jednotlivce, který je středem našeho zájmu, šetření (tzv. subjektivní anamnéza). smyslem anamnézy je identifikace možných činitelů uplatňujících se v daném případě, a proto se zaměřuje na získání informací, které jsou pro něj relevantní. Anamnestické údaje slouží k formulaci psychologické hypotézy, případu, která se pak dalším vyšetřováním buď vyvíjí a koriguje, nebo opouští, aby se vytvořila hypotéza jiná. Následuje přímé psychodiagnostické vyšetření.
Diagnóza – rozeznání nemoci a její pojmenování. Stanovení dg. je předpokladem správné léčby. vychází ze základních příznaků nemoci a posouzení okolností, které by s nimi mohly být v příčinném vztahu. Někdy může být stanovení dg. obtížné a vyžaduje i opakovaná vyšetření. Kromě pojmenování se užívá i číselných kódů mezinárodní klasifikace nemocí.
Prognóza –předpověď průběhu a zakončení nemoci. vychází z typu pokročilosti onemocnění, věku a z celkového stavu nemocného (včetně přítomnosti dalších nemocí) i z existence léků a možnosti použití. Prognóza závisí na mnoha faktorech včetně těch, které může ovlivnit sám pacient – svou ukázněností v léčbě, správným užíváním léků, psychickým laděním (víra a snaha) apod. U většiny chorob je zlepšována včasnou a správnou diagnózou. Některé chronické onemocnění nelze vyléčit, ale přitom nemusejí představovat vážnější ohrožení života.
Valeopsychologie
Valeopsychologie
Je to moderní psychologická věda vznikající na konci 20. století, zkoumá psychologické zákonitosti a mechanismy formování valeologického vědomí člověka od narození až do smrti, jeho postojů k životu, k problémům vlastní existence, formování dovednosti cílevědomě volit, vytvářet, podporovat, zdokonalovat vlastní životní styl a předávat jej z generace na generaci.
Základními pojmy valeopsychologie jsou pojmy života člověka (lidského života), způsobu života (životního stylu), zdraví, valeologického vědomí, osobnosti.
Valeopsychologické vědomí zahrnuje vědomosti o zákonitostech existence člověka, jeho životním stylu. Zahrnuje také vlastní postoj k životu a zdraví jako k nejvyšším lidským hodnotám, přání, snahu a potřebu být zdravý, víru v to, že každý člověk je schopen a dovede výrazně ovlivnit způsob a kvalitu svého života a svého zdraví, dovede samostatně rozhodovat, svobodně volit, utvářet a vést vlastní zdravý způsob života, odpovědnost za zvolený způsob života, za kvalitu a délku svého života před sebou a budoucími generacemi.
ADAPTACE - přizpůsobení organismu určitým podmínkám a prvkům prostředí ze sociálně psychologického náhledu, dále přizpůsobení se jedince či společenské skupiny sociálnímu prostředí.Jedná se o součást socializace.
MALADAPTACE - ze sociálně psychologického hlediska se jedná o neschopnost nebo špatnou adaptaci organismu mezi člověkem a prostředím obecně. Maladaptaci mohou vyvolat poruchy chování či poruchy osobnosti.
Je to moderní psychologická věda vznikající na konci 20. století, zkoumá psychologické zákonitosti a mechanismy formování valeologického vědomí člověka od narození až do smrti, jeho postojů k životu, k problémům vlastní existence, formování dovednosti cílevědomě volit, vytvářet, podporovat, zdokonalovat vlastní životní styl a předávat jej z generace na generaci.
Základními pojmy valeopsychologie jsou pojmy života člověka (lidského života), způsobu života (životního stylu), zdraví, valeologického vědomí, osobnosti.
Valeopsychologické vědomí zahrnuje vědomosti o zákonitostech existence člověka, jeho životním stylu. Zahrnuje také vlastní postoj k životu a zdraví jako k nejvyšším lidským hodnotám, přání, snahu a potřebu být zdravý, víru v to, že každý člověk je schopen a dovede výrazně ovlivnit způsob a kvalitu svého života a svého zdraví, dovede samostatně rozhodovat, svobodně volit, utvářet a vést vlastní zdravý způsob života, odpovědnost za zvolený způsob života, za kvalitu a délku svého života před sebou a budoucími generacemi.
ADAPTACE - přizpůsobení organismu určitým podmínkám a prvkům prostředí ze sociálně psychologického náhledu, dále přizpůsobení se jedince či společenské skupiny sociálnímu prostředí.Jedná se o součást socializace.
MALADAPTACE - ze sociálně psychologického hlediska se jedná o neschopnost nebo špatnou adaptaci organismu mezi člověkem a prostředím obecně. Maladaptaci mohou vyvolat poruchy chování či poruchy osobnosti.
Poruchy chování
Poruchy chování:
Obvykle rozumíme negativní odchylky chování některých osob od normy. Norma je závazné pravidlo chování a je vyjádřením normality. Normu lze posuzovat z hledisek statistických, filosofických, medicínských, psychologických či sociologických.
Dělení: a) podle stupně společenské nebezpečnosti
b) dle věku
c) podle převládající složky osobnosti
d) podle zvláštních skupin dětí s LMD
ad a) -disociální chování (nespolečenské chování,vzdor aj.)
-asociální chování (nedostatečné sociální cítění, toxikomanie, záškoláctví aj.)
-antisociální chování (veškeré protispolečenské chování, agresivita, páchání TC)
ad b) 06-15
15-18
18-23
ad c) poruchy chování dle převládající složky osobnosti viz poruchy osobnosti
ad d) projevuje se ve čtyřech zákl. bodech:
-problematický kontakt s okolím
-zvláštností v citové sféře
-nízká frustrační tolerance
-sociální chování neodpovídající věku nebo intelektu
-změnou osobnosti
Obvykle rozumíme negativní odchylky chování některých osob od normy. Norma je závazné pravidlo chování a je vyjádřením normality. Normu lze posuzovat z hledisek statistických, filosofických, medicínských, psychologických či sociologických.
Dělení: a) podle stupně společenské nebezpečnosti
b) dle věku
c) podle převládající složky osobnosti
d) podle zvláštních skupin dětí s LMD
ad a) -disociální chování (nespolečenské chování,vzdor aj.)
-asociální chování (nedostatečné sociální cítění, toxikomanie, záškoláctví aj.)
-antisociální chování (veškeré protispolečenské chování, agresivita, páchání TC)
ad b) 06-15
15-18
18-23
ad c) poruchy chování dle převládající složky osobnosti viz poruchy osobnosti
ad d) projevuje se ve čtyřech zákl. bodech:
-problematický kontakt s okolím
-zvláštností v citové sféře
-nízká frustrační tolerance
-sociální chování neodpovídající věku nebo intelektu
-změnou osobnosti
Kategorie zdraví
28. Kategorie zdraví. Valeopsychologie. Adaptace a maladaptace. Poruchy chování. Poruchy osobnosti. Agresivita. Neurózy, jejich vymezení, projevy a klasifikace. Individuální psychoterapie. Význam prevence.
Zdraví
Zdraví dle definice WHO je stav úplné tělesné, duševní a sociální pohody, nejen nepřítomnost nemoci nebo vady.
Výchovný cíl společnosti je požadavek vychování zdravé osobnosti. Na formování duševního zdraví má vliv mnoho faktorů:
-historická situace a společenské prostředí
-emoční klima a nejbližší společenské prostředí
-životní cíle a perspektivy
-osobní vztahy
-cíle realizující se činností
Pojetí "kategorie zdraví":
l) negativní pojetí-tj. zdraví je ten, kdo není nemocný
2) pozitivní pojetí-jedná se o stav fyzické, psychické i sociální pohody. Pozitivní zdraví je usilováním o zdraví člověka a každý člověk za něho odpovídá jak tělesně, tak duševně.
Zdraví
Zdraví dle definice WHO je stav úplné tělesné, duševní a sociální pohody, nejen nepřítomnost nemoci nebo vady.
Výchovný cíl společnosti je požadavek vychování zdravé osobnosti. Na formování duševního zdraví má vliv mnoho faktorů:
-historická situace a společenské prostředí
-emoční klima a nejbližší společenské prostředí
-životní cíle a perspektivy
-osobní vztahy
-cíle realizující se činností
Pojetí "kategorie zdraví":
l) negativní pojetí-tj. zdraví je ten, kdo není nemocný
2) pozitivní pojetí-jedná se o stav fyzické, psychické i sociální pohody. Pozitivní zdraví je usilováním o zdraví člověka a každý člověk za něho odpovídá jak tělesně, tak duševně.
Dělení DMO
Poruchy CNS :
Do těchto poruch zařazujeme obrny, což jsou parézy-částečná obrna a plégie, což je úplná obrna. Závažnou formou je pak :
1. DMO - dětská mozková obrna
2. LMD - lehká mozková dysfunkce
Etiologičtí činitelé :
1. prenatální - anoxie, infekce v ranném těhotenství
2. perinatální- protahovaný porod, užití velkého množství analgetik
3. postnatální- úrazy hlav, infekce CNS atd.
Dělení DMO:
- spastická - hemiparetická, diparetická, kvadraparetická
- nespatická - hypotonická, dyskynetická, mozečková
- lehká mozk. dysfunkce - lehčí porucha CNS, zejména poruchy sebekontroly a aktivace
S poruchou CNS je také spjata MR mozková retardace, což je vrozený či ranně získaný defekt rozumových schopností, je to vlastně neschopnost dosáhnout odpovídajícího stupně mentálního vývoje. Dříve bylo značeno jako OLIGOFRENIE.
DEMENCE - jedná se o úbytek již rozvinutých mentálních schopností od 2 let nejdříve.
PSEUDOOLIGOFRENIE - mentální defekt vlivem nedostatečnosti sociálního prostředí.
Dělení mentální retardace: lehká 69-50 střední 35-49 těžká 20-34
Do těchto poruch zařazujeme obrny, což jsou parézy-částečná obrna a plégie, což je úplná obrna. Závažnou formou je pak :
1. DMO - dětská mozková obrna
2. LMD - lehká mozková dysfunkce
Etiologičtí činitelé :
1. prenatální - anoxie, infekce v ranném těhotenství
2. perinatální- protahovaný porod, užití velkého množství analgetik
3. postnatální- úrazy hlav, infekce CNS atd.
Dělení DMO:
- spastická - hemiparetická, diparetická, kvadraparetická
- nespatická - hypotonická, dyskynetická, mozečková
- lehká mozk. dysfunkce - lehčí porucha CNS, zejména poruchy sebekontroly a aktivace
S poruchou CNS je také spjata MR mozková retardace, což je vrozený či ranně získaný defekt rozumových schopností, je to vlastně neschopnost dosáhnout odpovídajícího stupně mentálního vývoje. Dříve bylo značeno jako OLIGOFRENIE.
DEMENCE - jedná se o úbytek již rozvinutých mentálních schopností od 2 let nejdříve.
PSEUDOOLIGOFRENIE - mentální defekt vlivem nedostatečnosti sociálního prostředí.
Dělení mentální retardace: lehká 69-50 střední 35-49 těžká 20-34
Zrakové a sluchové postižení
Zrakové postižení:
-ovlivňuje rozvoj poznávacích procesů
-ovlivněny pohybové schopnosti, orientace v prostoru
-často spojeno s DMO
-nejčastěji šilhání, tupozrakost,
-příčiny - nedonošenost, nadbytek kyslíku
Sluchové postižení:
-vytváří těžké senzorické deprivace
-opožděný vývoj jedince v oblasti řeči a myšlení
-náhradně se rozvíjí zrak a hmatové vnímání
-sluchové vady jsou vrozené, převážně dědičné
TYPY sluch. vad:
- periferní
- centrální
STUPNĚ sluch. postižení:
-nedoslýchavost – lehká, střední,těžká
- hluchota - praktická
- úplná
- ohluchlost - ztráta sluchu v průběhu života
Lateralita - je dána dominantní mozkovou hemisférou, měla by se vytříbit do školního věku, nikdy by se neměla přeorientovávat.
-ovlivňuje rozvoj poznávacích procesů
-ovlivněny pohybové schopnosti, orientace v prostoru
-často spojeno s DMO
-nejčastěji šilhání, tupozrakost,
-příčiny - nedonošenost, nadbytek kyslíku
Sluchové postižení:
-vytváří těžké senzorické deprivace
-opožděný vývoj jedince v oblasti řeči a myšlení
-náhradně se rozvíjí zrak a hmatové vnímání
-sluchové vady jsou vrozené, převážně dědičné
TYPY sluch. vad:
- periferní
- centrální
STUPNĚ sluch. postižení:
-nedoslýchavost – lehká, střední,těžká
- hluchota - praktická
- úplná
- ohluchlost - ztráta sluchu v průběhu života
Lateralita - je dána dominantní mozkovou hemisférou, měla by se vytříbit do školního věku, nikdy by se neměla přeorientovávat.
Rozvoj syndromu je kontinuální
Rozvoj syndromu je kontinuální, ale můžeme zaznamenat čtyři fáze:
1. Entusiasmus – mnoho pracovníků přistupuje ke svému zaměstnání s velkou energií, nadšením, ideály a přesvědčením. Povolání je stresuje a přidají-li se k tomu narůstající pracovní zátěž, některé aspekty práce, začne se pracovník postupně nevyhnutelně vzdalovat jeho ideálům.
2. Stagnace – když se nesplní prvotní očekávání, nadšení a motivace jedinec se otupí
3. Frustrace – původně motivovaný pracovník je frustrovaný, cynický, když zjistí, že nemůže dosáhnout svých ideálů, protože není v jeho silách změnit zaběhaný systém. Emocionální rezervy se zmenší a pracovník má pocit, že selhal.
4. Izolace – je to depresivní stav, kdy už se jedinec není schopen vyrovnat s nastalou situací, není schopen se rozhodovat ani v jednoduchých záležitostech a cítí se nejistě
může mít dlouhodobé absence a stahuje se do izolace. Tento stav chronického selhání můžeme označovat jako “vyhoření”.
1. Entusiasmus – mnoho pracovníků přistupuje ke svému zaměstnání s velkou energií, nadšením, ideály a přesvědčením. Povolání je stresuje a přidají-li se k tomu narůstající pracovní zátěž, některé aspekty práce, začne se pracovník postupně nevyhnutelně vzdalovat jeho ideálům.
2. Stagnace – když se nesplní prvotní očekávání, nadšení a motivace jedinec se otupí
3. Frustrace – původně motivovaný pracovník je frustrovaný, cynický, když zjistí, že nemůže dosáhnout svých ideálů, protože není v jeho silách změnit zaběhaný systém. Emocionální rezervy se zmenší a pracovník má pocit, že selhal.
4. Izolace – je to depresivní stav, kdy už se jedinec není schopen vyrovnat s nastalou situací, není schopen se rozhodovat ani v jednoduchých záležitostech a cítí se nejistě
může mít dlouhodobé absence a stahuje se do izolace. Tento stav chronického selhání můžeme označovat jako “vyhoření”.
Patopsychologie a její předmět
27. Patopsychologie a její předmět. Vztah patopsychologie a psychopatologie. Etiologie. Pojetí normality. Psychologie sluchového a zrakového postižení. Poruchy centrální nervové soustavy a jejich psychologické konsekvence (důsledky).
Patopsychologie se zabývá příčinami, popisem jednotlivých příznaků poruch a jednotlivými diagnózami.
Je to nauka o hraničních psychických stavech mezi stavy normálními a patologickými, o příčinách z vybočení z psychické normy.
Psychopatologie zkoumá jednotlivé poruchy, jejich druhy,
vznik a vývoj. Někdy se zdůrazňuje, že je
to obor čistě teoretický, jindy spíše, že je
to obor specializovaný na diagnostiku,terapii
a prevenci psychických poruch.
Vztah - odvozujeme, že patopsychologie je obor zabývající se hraničními stavy mezi normalitou a patologií, zatímco psychopatologie se zabývá přímo již poruchami a možným jejich řešením. Vztah mezi nimi je tedy subsidiární t.j. podpůrný.
Normalita jako pojem vyjadřuje obvyklý stav. Z psychologického hlediska rozeznáváme tři pojetí normality :
1) ideální - zde se stanovuje vysoká hodnota, se kterou se vše následně porovnává.
2) statistické - normální je vše, čeho je nejvíce.
3) funkční - normální je to co funguje.
Patopsychologie se zabývá příčinami, popisem jednotlivých příznaků poruch a jednotlivými diagnózami.
Je to nauka o hraničních psychických stavech mezi stavy normálními a patologickými, o příčinách z vybočení z psychické normy.
Psychopatologie zkoumá jednotlivé poruchy, jejich druhy,
vznik a vývoj. Někdy se zdůrazňuje, že je
to obor čistě teoretický, jindy spíše, že je
to obor specializovaný na diagnostiku,terapii
a prevenci psychických poruch.
Vztah - odvozujeme, že patopsychologie je obor zabývající se hraničními stavy mezi normalitou a patologií, zatímco psychopatologie se zabývá přímo již poruchami a možným jejich řešením. Vztah mezi nimi je tedy subsidiární t.j. podpůrný.
Normalita jako pojem vyjadřuje obvyklý stav. Z psychologického hlediska rozeznáváme tři pojetí normality :
1) ideální - zde se stanovuje vysoká hodnota, se kterou se vše následně porovnává.
2) statistické - normální je vše, čeho je nejvíce.
3) funkční - normální je to co funguje.
Příznaky, které rozlišují stres a syndrom vyhoření
Příznaky, které rozlišují stres a syndrom vyhoření
Stres Syndrom vyhoření
únava chronické vyčerpání
úzkost nenaplněná potřeba společenského uznání
nespokojenost znuděnost nebo cynismus
svázanost odcizení / potlačení pocitů
náladovost netrpělivost, podrážděnost
pocit viny deprese
nesoustředěnost zapomnětlivost, roztěkanost
fyziologické poruchy psychosomatické problémy
Určité množství stresu je nezbytné pro efektivní a tvůrčí práci a život. Lidé na tento stimul reagují různě. Ti jsou velmi oddaní práci a mají hodně elánu, neutuchající energii a sklony k perfekcionalismu, mohou být velmi tvůrčími a inspirujícími lidmi na oddělení, jejich největším kladem je aktivita a nadšení pro věc. Právě tito lidé jsou nejvíce ohroženi syndromem vyhoření, zejména pokud usilují o dodržování vysokého standartu práce v rigidním prostředí, s nedostatkem zdrojů a při mnoha přesčasových hodinách na úkor volného času stráveného s přáteli.
Stres Syndrom vyhoření
únava chronické vyčerpání
úzkost nenaplněná potřeba společenského uznání
nespokojenost znuděnost nebo cynismus
svázanost odcizení / potlačení pocitů
náladovost netrpělivost, podrážděnost
pocit viny deprese
nesoustředěnost zapomnětlivost, roztěkanost
fyziologické poruchy psychosomatické problémy
Určité množství stresu je nezbytné pro efektivní a tvůrčí práci a život. Lidé na tento stimul reagují různě. Ti jsou velmi oddaní práci a mají hodně elánu, neutuchající energii a sklony k perfekcionalismu, mohou být velmi tvůrčími a inspirujícími lidmi na oddělení, jejich největším kladem je aktivita a nadšení pro věc. Právě tito lidé jsou nejvíce ohroženi syndromem vyhoření, zejména pokud usilují o dodržování vysokého standartu práce v rigidním prostředí, s nedostatkem zdrojů a při mnoha přesčasových hodinách na úkor volného času stráveného s přáteli.
Identifikace
Identifikace – ztotožnění se osobou nebo skupinou lidí, kteří jsou úspěšní, člověk spoluprožívá úspěch jiných, potvrzuje si pocit vlastního významu (to můj táta umí,…brácha apod), často také u dětí
Racionalizace – hledání dodatečných rozumových důvodů, které by omluvily neúspěch či spíše výmluvy – zlehčuje původní význam cíle.
Únikové techniky - fungují pouze dočasně:
a) únik do nemoci
b) potlačení, popření problému – vytěsnění z myšlenek – u vnitřních problémů
Reakce na konflikty: chování jedince při konfliktních situacích a zvláště tehdy, když se konflikt ihned neřeší:
1. reakce trestající navenek – zaměření na vnější překážku na níž jedinec přesouvá své agresivní chování (naschvály, pomluvy)
2. reakce trestající dovnitř – zaměřená na vnitřní příčiny toho, proč nebylo dosaženo cíle ( výčitky svědomí, sebepoškozování)
3. netrestající – neobviňující, zlehčují konflikt, podceňuje neúspěch a potlačuje tak frustrační tendence a objevují se nové tendence.
Dle typu člověka, člověk řeší konflikty.
Racionalizace – hledání dodatečných rozumových důvodů, které by omluvily neúspěch či spíše výmluvy – zlehčuje původní význam cíle.
Únikové techniky - fungují pouze dočasně:
a) únik do nemoci
b) potlačení, popření problému – vytěsnění z myšlenek – u vnitřních problémů
Reakce na konflikty: chování jedince při konfliktních situacích a zvláště tehdy, když se konflikt ihned neřeší:
1. reakce trestající navenek – zaměření na vnější překážku na níž jedinec přesouvá své agresivní chování (naschvály, pomluvy)
2. reakce trestající dovnitř – zaměřená na vnitřní příčiny toho, proč nebylo dosaženo cíle ( výčitky svědomí, sebepoškozování)
3. netrestající – neobviňující, zlehčují konflikt, podceňuje neúspěch a potlačuje tak frustrační tendence a objevují se nové tendence.
Dle typu člověka, člověk řeší konflikty.
Obranné frustrační mechanismy
Obranné frustrační mechanismy:
- neschopnost uspokojit své potřeby a cíle vede k zážitkům osobního selhání – úzkosti, v této době nastupuje defensivní chování a jeho smyslem je obrana vlastního sebevědomí a sebeúcty
1. agrese – přímý či nepřímý útok na překážku (slovní, fyzické)
2. projekce – svalování viny či neúspěchu na jiné lidi
3. racionalizace – ospravedlňování neúspěchu, dodatečně vymyšlené důvody
4. fantazie – útěk do bdělého snění
5. bagatelizace – zlehčování, řešení nemusí odpovídat dané situaci
6. identifikace – frustrovaná osoba se ztotožňuje s jinou osobou
7. regrese – frustrovaný člověk reaguje nepřiměřeně svému věku a společenskému
postavení
8. represe – potlačení blokového cíle (zapomenu na konflikt)
9. únik – ze situace, nesoutěživost, poddajnost, sebepodceňování, nepřátelskost
10.kompenzace – nalezení náhradního cíle
11. spiritualizace = sublimace, transformace frustrované potřeby do jiné činnosti , je to přínos náhradního uspokojení, náboženství – únik do vyšších sfér
12. kompulze – nutkavá činnost člověka, rituální ochrana člověka, snižující úzkost
13. somatizace – přenos psychického napětí do tělesné oblasti – žaludeční vředy, vysoký krevní tlak, civilizační choroby
Syndrom vyhoření – burnout
Vede k němu neustále negativně prožívaný stres, bývá popsán jako ztráta zájmu o lidi, s kterými člověk pracuje, citová otupělost, charakterizovaná tím, že např. zdravotník ochladne ve vztahu k pacientům, necítí lítost a nemá ani potřebnou úctu k lidem.
- neschopnost uspokojit své potřeby a cíle vede k zážitkům osobního selhání – úzkosti, v této době nastupuje defensivní chování a jeho smyslem je obrana vlastního sebevědomí a sebeúcty
1. agrese – přímý či nepřímý útok na překážku (slovní, fyzické)
2. projekce – svalování viny či neúspěchu na jiné lidi
3. racionalizace – ospravedlňování neúspěchu, dodatečně vymyšlené důvody
4. fantazie – útěk do bdělého snění
5. bagatelizace – zlehčování, řešení nemusí odpovídat dané situaci
6. identifikace – frustrovaná osoba se ztotožňuje s jinou osobou
7. regrese – frustrovaný člověk reaguje nepřiměřeně svému věku a společenskému
postavení
8. represe – potlačení blokového cíle (zapomenu na konflikt)
9. únik – ze situace, nesoutěživost, poddajnost, sebepodceňování, nepřátelskost
10.kompenzace – nalezení náhradního cíle
11. spiritualizace = sublimace, transformace frustrované potřeby do jiné činnosti , je to přínos náhradního uspokojení, náboženství – únik do vyšších sfér
12. kompulze – nutkavá činnost člověka, rituální ochrana člověka, snižující úzkost
13. somatizace – přenos psychického napětí do tělesné oblasti – žaludeční vředy, vysoký krevní tlak, civilizační choroby
Syndrom vyhoření – burnout
Vede k němu neustále negativně prožívaný stres, bývá popsán jako ztráta zájmu o lidi, s kterými člověk pracuje, citová otupělost, charakterizovaná tím, že např. zdravotník ochladne ve vztahu k pacientům, necítí lítost a nemá ani potřebnou úctu k lidem.
Příznaky vyhoření
Příznaky vyhoření – projevují se ve třech oblastech:
1. Tělesné vyčerpání. Osoba trpí nedostatkem energie, chronickou únavou a všeobecnou opotřebovaností. Somatické symptomy zahrnují bolesti hlavy, svalové napětí v šíji a ramenou, bolesti zad, změny ve stravování, výkyvy v tělesné váze a poruchy spánku. Postižený jedinec může být například přes den unavený, ale v noci není chopen usnout.
2. Citová vyčerpanost. Projevuje se depresemi, pocity bezmocnosti a beznaděje. Rodina a přátelé se nestávají oporou, ale pouze další přítěží. v extrémních případech se postižená osoba pokusí o sebevraždu.
3. Duševní vyčerpání. Jedinec má negativní postoje vůči sobě, své práci, druhým lidem i celému světu. tyto symptomy, i pokud se vyskytují jen občas, jsou varujícími signály. Jsou-li včas rozpoznány, může jedinec přehodnotit svůj život, priority v zaměstnání i doma, a začít se s nastálou situací kladně vyrovnávat.
Vyhoření se rozvíjí pomalu, ve třech fázích, které se někdy označují jako:
- alarm: jedinec používá obranné mechanismy, aby se vyrovnal s každodenními stresy a udržel standard.
- rezistence: s hromaděním konfliktů a narůstáním frustrace jedinec vstupuje do druhé fáze, izoluje se od ostatních a začíná být cynický a rigidní. Pokud se nevyrovná ani s touto situací dostane se do fáze
- vyčerpání, která na pracovišti patří mezi varovné signály, je zde také velký odliv pracovníků, absentérismus, pozdní příchody a nízká pracovní morálka. Na odděleních v nemocnici, kde sestry trpí syndromem vyčerpání, je péče o pacienty často chladná a rutinní. Může to být ale na všech pracovištích, kde je práce s lidmi.
1. Tělesné vyčerpání. Osoba trpí nedostatkem energie, chronickou únavou a všeobecnou opotřebovaností. Somatické symptomy zahrnují bolesti hlavy, svalové napětí v šíji a ramenou, bolesti zad, změny ve stravování, výkyvy v tělesné váze a poruchy spánku. Postižený jedinec může být například přes den unavený, ale v noci není chopen usnout.
2. Citová vyčerpanost. Projevuje se depresemi, pocity bezmocnosti a beznaděje. Rodina a přátelé se nestávají oporou, ale pouze další přítěží. v extrémních případech se postižená osoba pokusí o sebevraždu.
3. Duševní vyčerpání. Jedinec má negativní postoje vůči sobě, své práci, druhým lidem i celému světu. tyto symptomy, i pokud se vyskytují jen občas, jsou varujícími signály. Jsou-li včas rozpoznány, může jedinec přehodnotit svůj život, priority v zaměstnání i doma, a začít se s nastálou situací kladně vyrovnávat.
Vyhoření se rozvíjí pomalu, ve třech fázích, které se někdy označují jako:
- alarm: jedinec používá obranné mechanismy, aby se vyrovnal s každodenními stresy a udržel standard.
- rezistence: s hromaděním konfliktů a narůstáním frustrace jedinec vstupuje do druhé fáze, izoluje se od ostatních a začíná být cynický a rigidní. Pokud se nevyrovná ani s touto situací dostane se do fáze
- vyčerpání, která na pracovišti patří mezi varovné signály, je zde také velký odliv pracovníků, absentérismus, pozdní příchody a nízká pracovní morálka. Na odděleních v nemocnici, kde sestry trpí syndromem vyčerpání, je péče o pacienty často chladná a rutinní. Může to být ale na všech pracovištích, kde je práce s lidmi.
Frustrace
Frustrace
Je.to psychický stav, vyvolaný překážkou v cestě k cíli, resp. ohrožení, oddálení nebo znemožnění uspokojit určitou potřebu. Překážka může být vnější, tj. fyzická nebo způsobená jednáním jiné osoby, anebo vnitřní, tj. stydlivost, plachost, pocit viny, výčitky svědomí aj. Odolnost na frustraci je rozdílná. Hladina tolerance je inter- a intra individuální, závislá na konstituci a výchově. Ovlivnitelná též životní zkušeností, emocionální podporou (partner, skupina) a psychoterapií.
Výskyt agresivního chování předpokládá vždy frustraci. Frustrace vzniká v rozporu mezi egoismem a altruismem, potřebou a skutečnou možností jejího uspokojení, teoretickou svobodou člověka a nemožnosti plně ji uplatnit. V mnoha případech, zvlášť u dětí vede frustrace k regresi, k cestě zpět, k méně zralému chování, které jedinec již ve vývoji překonal. Další možností je fixace, stereotypní forma chování, která se objeví v neřešitelných problémových situacích. Protože fixace redukuje úzkost, je změna zafixovaného chování obtížná a možná jen s pomocí určitého vedení či tréninku.Jsou známy i případy, kdy frustrace vede k růstu celkové hladiny motivace. Zvláštním případem je frustrace esencionální, kdy jde o uvědomování si bezcílnosti a prázdnoty smyslu života a vlastní existence.
Stres
Je to stav vyvolaný souborem vnějších či vnitřních podmínek, které člověku signalizují ohrožení nebo ho přímo ohrožují.
vzniká tehdy, působí-li na člověka nadměrně silný podnět po dlouhou dobu, a nebo pokud se ocitne v nesnesitelné situaci, které se nemůže vyhnout a setrvá v ní.
Stres je v podstatě frustrací silné motivace.
Je.to psychický stav, vyvolaný překážkou v cestě k cíli, resp. ohrožení, oddálení nebo znemožnění uspokojit určitou potřebu. Překážka může být vnější, tj. fyzická nebo způsobená jednáním jiné osoby, anebo vnitřní, tj. stydlivost, plachost, pocit viny, výčitky svědomí aj. Odolnost na frustraci je rozdílná. Hladina tolerance je inter- a intra individuální, závislá na konstituci a výchově. Ovlivnitelná též životní zkušeností, emocionální podporou (partner, skupina) a psychoterapií.
Výskyt agresivního chování předpokládá vždy frustraci. Frustrace vzniká v rozporu mezi egoismem a altruismem, potřebou a skutečnou možností jejího uspokojení, teoretickou svobodou člověka a nemožnosti plně ji uplatnit. V mnoha případech, zvlášť u dětí vede frustrace k regresi, k cestě zpět, k méně zralému chování, které jedinec již ve vývoji překonal. Další možností je fixace, stereotypní forma chování, která se objeví v neřešitelných problémových situacích. Protože fixace redukuje úzkost, je změna zafixovaného chování obtížná a možná jen s pomocí určitého vedení či tréninku.Jsou známy i případy, kdy frustrace vede k růstu celkové hladiny motivace. Zvláštním případem je frustrace esencionální, kdy jde o uvědomování si bezcílnosti a prázdnoty smyslu života a vlastní existence.
Stres
Je to stav vyvolaný souborem vnějších či vnitřních podmínek, které člověku signalizují ohrožení nebo ho přímo ohrožují.
vzniká tehdy, působí-li na člověka nadměrně silný podnět po dlouhou dobu, a nebo pokud se ocitne v nesnesitelné situaci, které se nemůže vyhnout a setrvá v ní.
Stres je v podstatě frustrací silné motivace.
Řešení konfliktů, stresu, frustrace
Řešení konfliktů, stresu, frustrace
1) útočné techniky – při nich člověk aktivně řeší situaci, která je pro něj nevýhodná (snaží se překonat překážku)
2) obranné techniky – snaha přizpůsobit se nepříznivým podmínkám
3) únikové techniky – člověk se vyhýbá řešení konfliktu
Příklady:
Útočné techniky – agrese – fyzický, ale i verbální útok (sarkasmus. ironie, odmítnutí pomoci, zanedbání péče), zaměřená může být ale také proti tomu, kdo za to může, ale i proti komukoli jinému, někdy může být potlačena v jednání a pak probíhá pouze v představách , případně se obrací proti sobě samému.
Hodnocení – agrese – záleží zda je přiměřená nebo nikoli –je třeba hodnotit všechny faktory, které byly příčinou
Agresivní chování – je jednorázové, vyplývá z konkrétní situace (i klidný člověk někdy vybouchne)
Agresivita – je to trvalejší osobnostní charakteristika, vždy se snaží konflikt řešit agresí (kořeny mohou být v genetice, příznaky nemocí – např. alkoholici, epileptici, důsledek úrazu, výchovy apod.)
Upoutávání pozornosti – egocentričnost – častý jev u dětí, snaží se upoutávat pozornost u dospělých třeba způsobem oblečení, skákání do řeči, účes apod. Může vést až k hysterii např. hysterické obrně.
Obranné techniky – kompenzace – náhražka, jestliže nelze dosáhnout cíle zvolí se jiný náhradní, který jsme schopni splnit – maskování – např. práce v zájmové činnosti (kladná forma), drogy, alkohol, přejídání (záporná forma).
1) útočné techniky – při nich člověk aktivně řeší situaci, která je pro něj nevýhodná (snaží se překonat překážku)
2) obranné techniky – snaha přizpůsobit se nepříznivým podmínkám
3) únikové techniky – člověk se vyhýbá řešení konfliktu
Příklady:
Útočné techniky – agrese – fyzický, ale i verbální útok (sarkasmus. ironie, odmítnutí pomoci, zanedbání péče), zaměřená může být ale také proti tomu, kdo za to může, ale i proti komukoli jinému, někdy může být potlačena v jednání a pak probíhá pouze v představách , případně se obrací proti sobě samému.
Hodnocení – agrese – záleží zda je přiměřená nebo nikoli –je třeba hodnotit všechny faktory, které byly příčinou
Agresivní chování – je jednorázové, vyplývá z konkrétní situace (i klidný člověk někdy vybouchne)
Agresivita – je to trvalejší osobnostní charakteristika, vždy se snaží konflikt řešit agresí (kořeny mohou být v genetice, příznaky nemocí – např. alkoholici, epileptici, důsledek úrazu, výchovy apod.)
Upoutávání pozornosti – egocentričnost – častý jev u dětí, snaží se upoutávat pozornost u dospělých třeba způsobem oblečení, skákání do řeči, účes apod. Může vést až k hysterii např. hysterické obrně.
Obranné techniky – kompenzace – náhražka, jestliže nelze dosáhnout cíle zvolí se jiný náhradní, který jsme schopni splnit – maskování – např. práce v zájmové činnosti (kladná forma), drogy, alkohol, přejídání (záporná forma).
Druhy únavy
Druhy únavy:
1. fyzická
2. duševní
3. emocionální
4. místní a celková
5. akutní a chronická
6. objektivní a subjektivní
Prostředkem k odstraňování či redukce únavy je odpočinek, který představuje určitou činnost, která vede k obnovení sil a odstranění únavy. Odpočinek nelze chápat jako opak aktivity. Rozlišujeme odpočinek:
* pasivní
* aktivní
přičemž pasivní odpočinek chápeme v tom smyslu, že z činnosti přecházíme do nečinnosti např. spánek, ležení a aktivní odpočinek znamená, že střídáme činnost jednoho druhu s činností jiného druhu (např. duševní x fyzická práce).
Řekli jsme si, že mezi náročné život. situace patří situace konfliktní, frustrující a stresující. Musíme si tedy vysvětlit co tyto pojmy znamenají.
1. fyzická
2. duševní
3. emocionální
4. místní a celková
5. akutní a chronická
6. objektivní a subjektivní
Prostředkem k odstraňování či redukce únavy je odpočinek, který představuje určitou činnost, která vede k obnovení sil a odstranění únavy. Odpočinek nelze chápat jako opak aktivity. Rozlišujeme odpočinek:
* pasivní
* aktivní
přičemž pasivní odpočinek chápeme v tom smyslu, že z činnosti přecházíme do nečinnosti např. spánek, ležení a aktivní odpočinek znamená, že střídáme činnost jednoho druhu s činností jiného druhu (např. duševní x fyzická práce).
Řekli jsme si, že mezi náročné život. situace patří situace konfliktní, frustrující a stresující. Musíme si tedy vysvětlit co tyto pojmy znamenají.
Konflikt
Konflikt
Je to střetnutí dvou protichůdných sil, motivů, osob apod. Je to jedna z variant frustrace. Jsou konflikty:
Vnitřní – intrapersonální, konflikty odehrávající se uvnitř člověka a týkající se rozhodování
Vnější – interpersonální, konflikty, mezilidské lze rozdělit podle psychologického obsahu na:
1) konflikt představ – “já o voze, ty o koze”
2) konflikt názorů – zde je nevíc prvek hodnocení
3) konflikt postojů – obohacení předchozích o citový náboj
4) konflikt zájmů – motivů zaměření dvou lidí:
a) dva lidé chtějí dosáhnout stejného cíle, ale nemohou ho dosáhnout
současně
b) každý chce něco jiného, ale jsou v těsnějším kontaktu např. manželé
Je obvykle běžný jev, který však může být subjektivně významný a to tehdy pokud je závažný a dlouhodobý. Je to vlastně střet zájmů, postojů či motivů dvou a více osob.
V praxi se jednotlivé druhy konfliktů překrývají a nelze je jednoznačně určit . Konfliktům není třeba za každou cenu předcházet, ale je třeba z nich vytěžit konstruktivní řešení.
Je to střetnutí dvou protichůdných sil, motivů, osob apod. Je to jedna z variant frustrace. Jsou konflikty:
Vnitřní – intrapersonální, konflikty odehrávající se uvnitř člověka a týkající se rozhodování
Vnější – interpersonální, konflikty, mezilidské lze rozdělit podle psychologického obsahu na:
1) konflikt představ – “já o voze, ty o koze”
2) konflikt názorů – zde je nevíc prvek hodnocení
3) konflikt postojů – obohacení předchozích o citový náboj
4) konflikt zájmů – motivů zaměření dvou lidí:
a) dva lidé chtějí dosáhnout stejného cíle, ale nemohou ho dosáhnout
současně
b) každý chce něco jiného, ale jsou v těsnějším kontaktu např. manželé
Je obvykle běžný jev, který však může být subjektivně významný a to tehdy pokud je závažný a dlouhodobý. Je to vlastně střet zájmů, postojů či motivů dvou a více osob.
V praxi se jednotlivé druhy konfliktů překrývají a nelze je jednoznačně určit . Konfliktům není třeba za každou cenu předcházet, ale je třeba z nich vytěžit konstruktivní řešení.
Náročné životní situace a jejich zvládání
26. Náročné životní situace a jejich zvládání. Únava. Druhy únavy. Princip odpočinku a relaxace. Konflikty a frustrace. Reakce na frustraci. Stres. Zvládnutí stresu.Syndrom vyhoření (burnout).
Mezní situace jsou náročnými, stresovými životními situacemi. Tímto pojmem označujeme situace do nichž se člověk dostává v průběhu svého života a které svým způsobem narušují rovnováhu jedince.
Společným znakem mezní situace je překážka, která u jedince vyvolává emotivní napětí, které na každého jedince působí jinak.
Druhy zátěže:
1) běžná = automatické chování
2) zvýšená - reakce na situace s kterými se setkáváme poprvé
3) hraniční - objeví se výrazný rozdíl mezi novými požadavky a naší připraveností na ně (nutná mobilizace sil)
4) extrémní - objeví se obrovský rozdíl mezi novými požadavky a naší připaveností na ně; situace se jeví jako krizová (poruchy chování, změny v psychice člověka, ohrožení zdraví) = mezní život. situace
Stres u jedince vyvolává dlouhodobé působení drobných nepříjemných situací (malé zátěže) nebo krátkodobé působení velké zátěže (smrt, rozvod, ztráta zaměstnání)
2 typy vyrovnávání se se stres. situacemi
a) strategie zaměřená na emoce (distancování, popření, odvrácení)
b) strategie zaměřená na problém (snažíme se o aktivní změnu situace)
Mezní sociální situace
* ztráta zaměstnání
* odchod do důchodu
* ztráta majetku
Mezní situace jsou náročnými, stresovými životními situacemi. Tímto pojmem označujeme situace do nichž se člověk dostává v průběhu svého života a které svým způsobem narušují rovnováhu jedince.
Společným znakem mezní situace je překážka, která u jedince vyvolává emotivní napětí, které na každého jedince působí jinak.
Druhy zátěže:
1) běžná = automatické chování
2) zvýšená - reakce na situace s kterými se setkáváme poprvé
3) hraniční - objeví se výrazný rozdíl mezi novými požadavky a naší připraveností na ně (nutná mobilizace sil)
4) extrémní - objeví se obrovský rozdíl mezi novými požadavky a naší připaveností na ně; situace se jeví jako krizová (poruchy chování, změny v psychice člověka, ohrožení zdraví) = mezní život. situace
Stres u jedince vyvolává dlouhodobé působení drobných nepříjemných situací (malé zátěže) nebo krátkodobé působení velké zátěže (smrt, rozvod, ztráta zaměstnání)
2 typy vyrovnávání se se stres. situacemi
a) strategie zaměřená na emoce (distancování, popření, odvrácení)
b) strategie zaměřená na problém (snažíme se o aktivní změnu situace)
Mezní sociální situace
* ztráta zaměstnání
* odchod do důchodu
* ztráta majetku
Mezní medicínské situace
Mezní medicínské situace
* reakce na velké životní ztráty (smrt)
* zjištění závažné diagnozy (neplodnosti, vývoj. vady, potrat)
* vážné somatické onemocnění
* invalidizace - neočekávaná
* znásilnění
Mezní rodinné situace
* rozvod
* smrt nebo narození postiž. dítěte
* ztráta zaměstnání
* ztráta bydlení
* samovolný potrat či neplodnost
* invalidita jednoho partnera atd.
Jedním z důsledků těchto nároč. život. situací je únava, kterou známe všichni ze svého každodenního života. Můžeme říci, že únava je stav dočasně snížené či zhoršené fyziologicko - psychické aktivity organismu. Je způsobený určitou tělesnou či psychickou zátěží, která se projevuje ochablostí, skleslostí, bolestmi, poruchami paměti, nervozitou apod.
Nejčastěji jsou lidé unaveni po práci, po celodenním shonu a velmi často také následkem psychických konfliktů a stresů.
Následky únavy se hromadí při nedostatku odpočinku, při dlouhotrvajících starostech a nadměrném výkonu. Pokud není postaráno o přiměřený odpočinek, nastává vyčerpání, které se může projevit i nemocemi (infarkt) či sníženou odolností.
* reakce na velké životní ztráty (smrt)
* zjištění závažné diagnozy (neplodnosti, vývoj. vady, potrat)
* vážné somatické onemocnění
* invalidizace - neočekávaná
* znásilnění
Mezní rodinné situace
* rozvod
* smrt nebo narození postiž. dítěte
* ztráta zaměstnání
* ztráta bydlení
* samovolný potrat či neplodnost
* invalidita jednoho partnera atd.
Jedním z důsledků těchto nároč. život. situací je únava, kterou známe všichni ze svého každodenního života. Můžeme říci, že únava je stav dočasně snížené či zhoršené fyziologicko - psychické aktivity organismu. Je způsobený určitou tělesnou či psychickou zátěží, která se projevuje ochablostí, skleslostí, bolestmi, poruchami paměti, nervozitou apod.
Nejčastěji jsou lidé unaveni po práci, po celodenním shonu a velmi často také následkem psychických konfliktů a stresů.
Následky únavy se hromadí při nedostatku odpočinku, při dlouhotrvajících starostech a nadměrném výkonu. Pokud není postaráno o přiměřený odpočinek, nastává vyčerpání, které se může projevit i nemocemi (infarkt) či sníženou odolností.
Hlavní chyby znehodnocující naše poznávání druhých lidí
Hlavní chyby znehodnocující naše poznávání druhých lidí
Analogizování – projekce, tedy posuzování jiných podle sebe, vliv osobního vztahu, předpojatost např. vůči cikánům-Romům, apod., haló-efekt, tendence k podmiňování či svazování určitých osobnostních charakteristik /chyba přecenění vztahů/, efekt zakotvení – nadměrné podléhání minulým zkušenostem, první dojem - příliš rychlý a nedostatečně zdůvodněný celkový úsudek o člověku nebo o některých jeho osobnostních rysech založený spíše na intuici, nežli na postupném a rozumově zdůvodněném poznávání. Na posuzování má vliv i lidová tradice, zachovávaná v určitých různých příslovích a rčeních. Vliv prostředí, aktuální stav pozorovatele, tendence k průměru, chyba přísnosti je celkovou tendencí posuzovat všechny osoby ve všech znacích spíše nepříznivě. Jejím opakem je chyba shovívavosti.
Řeč rozhodnutí a činů
hodnotová orientace - rozlišována je:
devalvace - jednání projevy a činy snižují hodnotu druhého člověka
evalvace - kladné hodnocení druhého, potvrzení správnosti vlastní představy o sobě
Analogizování – projekce, tedy posuzování jiných podle sebe, vliv osobního vztahu, předpojatost např. vůči cikánům-Romům, apod., haló-efekt, tendence k podmiňování či svazování určitých osobnostních charakteristik /chyba přecenění vztahů/, efekt zakotvení – nadměrné podléhání minulým zkušenostem, první dojem - příliš rychlý a nedostatečně zdůvodněný celkový úsudek o člověku nebo o některých jeho osobnostních rysech založený spíše na intuici, nežli na postupném a rozumově zdůvodněném poznávání. Na posuzování má vliv i lidová tradice, zachovávaná v určitých různých příslovích a rčeních. Vliv prostředí, aktuální stav pozorovatele, tendence k průměru, chyba přísnosti je celkovou tendencí posuzovat všechny osoby ve všech znacích spíše nepříznivě. Jejím opakem je chyba shovívavosti.
Řeč rozhodnutí a činů
hodnotová orientace - rozlišována je:
devalvace - jednání projevy a činy snižují hodnotu druhého člověka
evalvace - kladné hodnocení druhého, potvrzení správnosti vlastní představy o sobě
Obsah sdělování
Obsah sdělování
věcné informace, prostoje, vzájemný vztah, kooperace - pět kroků na cestě ke spolupráci
Umění komunikovat
naslouchat druhému člověku - rétorika, komunikační efekty, osobní působení, asertivní dovednost
Pravidla efektivní komunikace
* zvážit formu informace (ústní či písemná)
* sdělení stručné, jasné a výstižné
* tón informace dle závažnosti
* informace by měla být úplná a pravdivá
* přiznat chybu nebo se opravit
* informace podávat včas
* respektovat posluchače
* ověřovat si zájem posluchače
V rámci sociální komunikace dochází často k různým konfliktům, které je nutno se naučit zvládat. Jednou z možností je i asertivita, kterou můžeme chápat jako jednání, které není ani pasivní ani agresivní.
Jednat asertivně znamá především nejednat na úkor druhých, ale také nedovolit, aby jednali na náš účet.
Asertivita tedy představuje zdravé, aktivní a přiměřené sebeprosazení.
věcné informace, prostoje, vzájemný vztah, kooperace - pět kroků na cestě ke spolupráci
Umění komunikovat
naslouchat druhému člověku - rétorika, komunikační efekty, osobní působení, asertivní dovednost
Pravidla efektivní komunikace
* zvážit formu informace (ústní či písemná)
* sdělení stručné, jasné a výstižné
* tón informace dle závažnosti
* informace by měla být úplná a pravdivá
* přiznat chybu nebo se opravit
* informace podávat včas
* respektovat posluchače
* ověřovat si zájem posluchače
V rámci sociální komunikace dochází často k různým konfliktům, které je nutno se naučit zvládat. Jednou z možností je i asertivita, kterou můžeme chápat jako jednání, které není ani pasivní ani agresivní.
Jednat asertivně znamá především nejednat na úkor druhých, ale také nedovolit, aby jednali na náš účet.
Asertivita tedy představuje zdravé, aktivní a přiměřené sebeprosazení.
Typy rozhovoru
Typy rozhovoru:
1. individuální nebo skupinový
2. diagnostický nebo terapeutický
3. standardizovaný, kdy tazatel postupuje podle připravených otázek, přesně formulovaných a nebo nestandardizovaný, kdy rozhovor si zachovává ve všech případech shodný cíl, ale pořadí otázek i jejich formulace může být podle potřeby přizpůsobována. Volný rozhovor sleduje konkrétnější cíl, avšak prostředky k jeho dosažení nejsou předem stanoveny. Tazatel nechává zkoumanou osobu hovořit a do rozhovoru zasahuje jen nenásilně.
4. forma rozhovoru bude různá i v závislosti na tom, s kým hovoříme.
Fáze rozhovoru:
Ujasnění cíle rozhovoru
Forma rozhovoru
Vnější podmínky
Vlastní rozhovor můžeme rozdělit do čtyř fází:
1. Úvod –formality představení a několik všeobecných vět,…
2. Vzestup a pokračování – od detailu k obecnějšímu, ale lze to i naopak
3. Vrchol a rozuzlení – rozhovor vrcholí v momentě, kdy odkrýváme jádro problému
4. Závěr – rozhovor musíme zakončit tak, abychom v něm mohli kdykoliv pokračovat, protože ne vždy se nám podaří třeba napoprvé dobrat se jádra věci
Chyby v realizaci rozhovoru - netrpělivost tazatele, autoritativní a oficiální tón ze strany tazatele, nejasná formulace otázek, stálé opravování a usměrňování dotazovaného poznámkami typu “to sem nepatří…”, “k věci,,,” atd.
1. individuální nebo skupinový
2. diagnostický nebo terapeutický
3. standardizovaný, kdy tazatel postupuje podle připravených otázek, přesně formulovaných a nebo nestandardizovaný, kdy rozhovor si zachovává ve všech případech shodný cíl, ale pořadí otázek i jejich formulace může být podle potřeby přizpůsobována. Volný rozhovor sleduje konkrétnější cíl, avšak prostředky k jeho dosažení nejsou předem stanoveny. Tazatel nechává zkoumanou osobu hovořit a do rozhovoru zasahuje jen nenásilně.
4. forma rozhovoru bude různá i v závislosti na tom, s kým hovoříme.
Fáze rozhovoru:
Ujasnění cíle rozhovoru
Forma rozhovoru
Vnější podmínky
Vlastní rozhovor můžeme rozdělit do čtyř fází:
1. Úvod –formality představení a několik všeobecných vět,…
2. Vzestup a pokračování – od detailu k obecnějšímu, ale lze to i naopak
3. Vrchol a rozuzlení – rozhovor vrcholí v momentě, kdy odkrýváme jádro problému
4. Závěr – rozhovor musíme zakončit tak, abychom v něm mohli kdykoliv pokračovat, protože ne vždy se nám podaří třeba napoprvé dobrat se jádra věci
Chyby v realizaci rozhovoru - netrpělivost tazatele, autoritativní a oficiální tón ze strany tazatele, nejasná formulace otázek, stálé opravování a usměrňování dotazovaného poznámkami typu “to sem nepatří…”, “k věci,,,” atd.
Sociální komunikace
25. Sociální komunikace. Verbální a nonverbální komunikace. Rozhovor. Analýza komunikace. Pravidla efektivní komunikace. Psychologické aspekty sebeprosazování (asertivita).
Sociální komunikace je významnou součástí sociální interakce. Komunikace je procesem dorozumívání mezi lidmi, výměna názorů mezi lidmi, která se uskutečňuje především prostřednictvím jazyka a je možná potud, pokud mají lidé společné poznatky, potřeby a postoje.
Komunikace sociální je specifická forma sociálních styků a nespočívá jen v pouhém přenosu informací, ale předpokládá porozumění. Lze ji považovat za dílčí případ interakce. Skládá se z osoby, jež sděluje = komunikátor, a z osoby přijímací sdělení = komunikant,vlastního sdělení = komuniké.
V komunikaci rozlišujeme:
1) symetričnost - komunikace mezi partnery (chování rovnoprávné)
2) nesymetrické - založené na nerovnosti mezi partnery (jeden je dominanta, druhý je závislý)
3) metakomplementární - chování závislý a podřízený např. dítě psychologicky manipuluje s nadříz. podle svého plánu
Verbální komunikace
Je to komunikace zprostředkovaná slovy, jazykem, můžeme ji dělit do tří úrovní:
1) suplementární – neustálé vzájemné vyrovnávání informační, emocionální a prožitkové úrovně vyměňovaných sdělení, oba udržují rovnováhu, snaží se jeden před druhým se svými zážitky nezůstat pozadu (přítel-přítel)
2) komplementární – jedna osoba je v direktivní, dominantní pozici vůči druhé (učitel-žák, rodič, lékař – pacient, poslanec-volič, nadřízený-podřízený), oba účastníci takové rozdělení rolí respektují, žák dítě i pacient se nesnaží konkurovat dominantnímu partnerovi. Tento typ komunikace je výhodný a účinný při předávání informací. Proto se do tohoto modelu dnes řadí i komunikace s počítačem.
3) metakomplementární – osoba, která je v dominantní pozici tuto možnost nevyužívá a úmyslně ji přenechává druhé osobě (terapeut-pacient), projevuje se umění naslouchat druhému, mlčet, lépe vniknout do problému a společně nalézt řešení.
Sociální komunikace je významnou součástí sociální interakce. Komunikace je procesem dorozumívání mezi lidmi, výměna názorů mezi lidmi, která se uskutečňuje především prostřednictvím jazyka a je možná potud, pokud mají lidé společné poznatky, potřeby a postoje.
Komunikace sociální je specifická forma sociálních styků a nespočívá jen v pouhém přenosu informací, ale předpokládá porozumění. Lze ji považovat za dílčí případ interakce. Skládá se z osoby, jež sděluje = komunikátor, a z osoby přijímací sdělení = komunikant,vlastního sdělení = komuniké.
V komunikaci rozlišujeme:
1) symetričnost - komunikace mezi partnery (chování rovnoprávné)
2) nesymetrické - založené na nerovnosti mezi partnery (jeden je dominanta, druhý je závislý)
3) metakomplementární - chování závislý a podřízený např. dítě psychologicky manipuluje s nadříz. podle svého plánu
Verbální komunikace
Je to komunikace zprostředkovaná slovy, jazykem, můžeme ji dělit do tří úrovní:
1) suplementární – neustálé vzájemné vyrovnávání informační, emocionální a prožitkové úrovně vyměňovaných sdělení, oba udržují rovnováhu, snaží se jeden před druhým se svými zážitky nezůstat pozadu (přítel-přítel)
2) komplementární – jedna osoba je v direktivní, dominantní pozici vůči druhé (učitel-žák, rodič, lékař – pacient, poslanec-volič, nadřízený-podřízený), oba účastníci takové rozdělení rolí respektují, žák dítě i pacient se nesnaží konkurovat dominantnímu partnerovi. Tento typ komunikace je výhodný a účinný při předávání informací. Proto se do tohoto modelu dnes řadí i komunikace s počítačem.
3) metakomplementární – osoba, která je v dominantní pozici tuto možnost nevyužívá a úmyslně ji přenechává druhé osobě (terapeut-pacient), projevuje se umění naslouchat druhému, mlčet, lépe vniknout do problému a společně nalézt řešení.
Neverbální komunikace (nonverbální, mimoslovní)
Neverbální komunikace (nonverbální, mimoslovní)
Je zprostředkována pohyby těla, gesty, mimikou, pohyby očí, kvalitou hlasu, pauzami v řeči, zvuky jako je smích , bručení aj., prostorovou distancí, čichovými vjemy, používáním artefaktů jako je oděv, kosmetika apod.
Formy neverbální komunikace:
1. pomocí zraku, očima, pohledem – umět ovládnout tento prostředek je těžké
2. mimika – už Ch. Darwin sledoval mimiku u opic
3. gestika – spojeno s pohyby rukou
4. postudologie – pomocí postojů, sedu, držení těla
5. kinezika – komunikace pohybem – někdo mluví rychle, někdo pomalu
6. haptika – komunikace dotekem
7. proxemika – komunikace vzdáleností /z jaké vzdálenosti navazujeme kontakt/, zóna vzdálenosti blízká 40 cm, osobní 1 m –1,20m, společenská 3 m, veřejná 3m/
Rozhovor
= záměrný a organizovaný dialog, v němž zkoumaná osoba nebo skupina lidí odpovídá na otázky tazatele nebo líčí své problémy či stanoviska. Nejdůležitější je navázat kontakt důvěry mezi tazatelem a tázaným.
Je zprostředkována pohyby těla, gesty, mimikou, pohyby očí, kvalitou hlasu, pauzami v řeči, zvuky jako je smích , bručení aj., prostorovou distancí, čichovými vjemy, používáním artefaktů jako je oděv, kosmetika apod.
Formy neverbální komunikace:
1. pomocí zraku, očima, pohledem – umět ovládnout tento prostředek je těžké
2. mimika – už Ch. Darwin sledoval mimiku u opic
3. gestika – spojeno s pohyby rukou
4. postudologie – pomocí postojů, sedu, držení těla
5. kinezika – komunikace pohybem – někdo mluví rychle, někdo pomalu
6. haptika – komunikace dotekem
7. proxemika – komunikace vzdáleností /z jaké vzdálenosti navazujeme kontakt/, zóna vzdálenosti blízká 40 cm, osobní 1 m –1,20m, společenská 3 m, veřejná 3m/
Rozhovor
= záměrný a organizovaný dialog, v němž zkoumaná osoba nebo skupina lidí odpovídá na otázky tazatele nebo líčí své problémy či stanoviska. Nejdůležitější je navázat kontakt důvěry mezi tazatelem a tázaným.
Psychologie stárnutí
24. Psychologie stárnutí. Stárnutí a psychické funkce. Aktivní stáří. Normální a patologické stárnutí. Sociálně - psychol. problémy stárnutí. Psychoterapie a psychologická pomoc.
Stádium počátečního stáří
se charakterizuje jako souhrn biologických a psychologických změn, které jsou nezvratné.
Zde je mezníkem odchod do důchodu, kdy po rychlém odchodu se u některých lidí začínají objevovat různé nemoci, infarkty a dochází nejčastěji k úmrtí. Proto je psychologicky i ekonomicky vhodný pomalý odchod do důchodu. I v důchodu by měli důchodci vykonávat nějakou činnost např. pomáhat při výchově vnoučat, zapojovat se aktivně v různých klubech důchodců, pracovat na částečný úvazek.
Stádium stáří
začíná cca od 75 let. Zjevná jsou hlavně tělesná omezení a rozhodující je zdravotní stav a psychická aktivita člověka.
Dochází ke snížení motoriky, paměti, pozornosti, zhoršena je schopnost adaptace na nové podmínky a projevuje se neochota při nutnosti měnit své zvyky.
Strategie stárnutí:
1) závislosti - sám to nedokáže, stává se závislým na druhých
2) obranná - člověk je příliš aktivní, bere si větší množství práce, než je schopen zvládnout
3) hostility - nenávist k mladším, nevrlost, necitlivost k mladým
4) sebenenávisti - nenávidí sám sebe, protože nemůže to či ono
5) konstruktivní - stáří přijímá jako realitu, hledá pozitivní stránky a smiřuje se se stránkami negativními
Po revoluci se zvýšila hranice úmrtnosti (až o 4 roky).
Stádium počátečního stáří
se charakterizuje jako souhrn biologických a psychologických změn, které jsou nezvratné.
Zde je mezníkem odchod do důchodu, kdy po rychlém odchodu se u některých lidí začínají objevovat různé nemoci, infarkty a dochází nejčastěji k úmrtí. Proto je psychologicky i ekonomicky vhodný pomalý odchod do důchodu. I v důchodu by měli důchodci vykonávat nějakou činnost např. pomáhat při výchově vnoučat, zapojovat se aktivně v různých klubech důchodců, pracovat na částečný úvazek.
Stádium stáří
začíná cca od 75 let. Zjevná jsou hlavně tělesná omezení a rozhodující je zdravotní stav a psychická aktivita člověka.
Dochází ke snížení motoriky, paměti, pozornosti, zhoršena je schopnost adaptace na nové podmínky a projevuje se neochota při nutnosti měnit své zvyky.
Strategie stárnutí:
1) závislosti - sám to nedokáže, stává se závislým na druhých
2) obranná - člověk je příliš aktivní, bere si větší množství práce, než je schopen zvládnout
3) hostility - nenávist k mladším, nevrlost, necitlivost k mladým
4) sebenenávisti - nenávidí sám sebe, protože nemůže to či ono
5) konstruktivní - stáří přijímá jako realitu, hledá pozitivní stránky a smiřuje se se stránkami negativními
Po revoluci se zvýšila hranice úmrtnosti (až o 4 roky).
Psychoterapie a psychologická pomoc ve stáří
Psychoterapie a psychologická pomoc ve stáří. -lze z tohoto odvodit
Stáří (sénium) nejčastěji děleno na počínající stáří nastupuje už po 60 roce života a trvá do 74 let, vlastní stáří od 75 –89 let a dlouhověkost 90 a více let. Z patologických projevů se může objevit emocionální labilita, snížená adaptabilita, zesílená egocentričnost, hypochondrické stesky, snížená soudnost. Tolik slovník.
Proces stárnutí je postupný, projevuje se fyzickými a psychickými involučními změnami a charakteristickým úbytkem sil a zdraví. Nástup stáří je interindividuální velmi rozdílný a do jisté míry platí Goethova slova, že “mládí je stav duše”. Stářím končí obvykle období pracovní produktivity a nastává odchod do důchodu, který může být zatížen komplexem neužitečnosti. Pro průběh stáří je rozhodujícím, zda jedinec žije sám či žije v sociální izolovanosti(bez manželského partnera, dětí, bez přátel)jaký je jeho zdravotní stav, případně zda je , či není závislý na péči druhých a zda má či nemá zájmy, které by vyplňovaly jeho nyní podstatně delší volný čas. Proto je v gerontologii zdůrazňován model aktivního stáří. Stáří je spojeno s jakýmsi zvýrazněním některých charakterových vlastností, které měl jedinec již v mládí, a obecně se vyznačuje stereotypními a rigidními návyky, dětinkostmi (umíněností, přecitlivělostí a neschopností pochopit stanovisko druhého), sníženou adaptabilitou, zhoršením senzomotorických funkcí, zhoršováním paměti, nezřídka i myšlením. Starý člověk žije ve vzpomínkách, vytváří si životní bilanci s výsledným životním pocitem a vynořuje se u něj vědomí blížící se smrti. Vyrovnání se s nutností smrti závisí do značné míry na výsledné životní bilanci, ale také i na současném zdravotním stavu a sociální situaci. Klidný průběh stáří ohrožuje pocit osamělosti z nedostatku nebo chybění sociálního zázemí (ztráta životního partnera, malý zájem dětí,, jakož i charakteristické neduhy a choroby stáří s úbytkem fyzických sil, radikální změnou vzevření, nezřídka i s poruchami smyslového vnímání a omezením hybnosti, ale i starostmi o živobytí spojené se snížením příjmů a další.. Vzácně si někteří lidé zachovávají do pozdního věku mentální čilost a tvořivost – Michelangelo, Goethe, Renoir, Cousteau, Dewey a další).
Z toho, co bylo uvedeno o duševním vývoji člověka, je patrné, že probíhá v závislosti na tělesném vývoji a stavu těla (zrání stárnutí) na jedné straně a v závislosti na příslušnosti k určitému kulturnímu a sociálnímu prostředí na druhé straně. Uplatňuje se v něm genetická výbava, ale i druhové preformované tendence a současné vlivy spojené s životem společnosti a sociálních skupin, jichž je členem. Ačkoliv je tu základním činitelem interakcem vrozené konstituce a individuální zkušenosti, uplatňuje se od začátku aktivita subjektu, zejména v období raného věku (senzibilní fáze, která je v mnoha směrech určující až osudová). Rozhodujícím činitelem osobního života je však smysl, který člověk ve svém životě hledá a uskutečňuje.
Stáří (sénium) nejčastěji děleno na počínající stáří nastupuje už po 60 roce života a trvá do 74 let, vlastní stáří od 75 –89 let a dlouhověkost 90 a více let. Z patologických projevů se může objevit emocionální labilita, snížená adaptabilita, zesílená egocentričnost, hypochondrické stesky, snížená soudnost. Tolik slovník.
Proces stárnutí je postupný, projevuje se fyzickými a psychickými involučními změnami a charakteristickým úbytkem sil a zdraví. Nástup stáří je interindividuální velmi rozdílný a do jisté míry platí Goethova slova, že “mládí je stav duše”. Stářím končí obvykle období pracovní produktivity a nastává odchod do důchodu, který může být zatížen komplexem neužitečnosti. Pro průběh stáří je rozhodujícím, zda jedinec žije sám či žije v sociální izolovanosti(bez manželského partnera, dětí, bez přátel)jaký je jeho zdravotní stav, případně zda je , či není závislý na péči druhých a zda má či nemá zájmy, které by vyplňovaly jeho nyní podstatně delší volný čas. Proto je v gerontologii zdůrazňován model aktivního stáří. Stáří je spojeno s jakýmsi zvýrazněním některých charakterových vlastností, které měl jedinec již v mládí, a obecně se vyznačuje stereotypními a rigidními návyky, dětinkostmi (umíněností, přecitlivělostí a neschopností pochopit stanovisko druhého), sníženou adaptabilitou, zhoršením senzomotorických funkcí, zhoršováním paměti, nezřídka i myšlením. Starý člověk žije ve vzpomínkách, vytváří si životní bilanci s výsledným životním pocitem a vynořuje se u něj vědomí blížící se smrti. Vyrovnání se s nutností smrti závisí do značné míry na výsledné životní bilanci, ale také i na současném zdravotním stavu a sociální situaci. Klidný průběh stáří ohrožuje pocit osamělosti z nedostatku nebo chybění sociálního zázemí (ztráta životního partnera, malý zájem dětí,, jakož i charakteristické neduhy a choroby stáří s úbytkem fyzických sil, radikální změnou vzevření, nezřídka i s poruchami smyslového vnímání a omezením hybnosti, ale i starostmi o živobytí spojené se snížením příjmů a další.. Vzácně si někteří lidé zachovávají do pozdního věku mentální čilost a tvořivost – Michelangelo, Goethe, Renoir, Cousteau, Dewey a další).
Z toho, co bylo uvedeno o duševním vývoji člověka, je patrné, že probíhá v závislosti na tělesném vývoji a stavu těla (zrání stárnutí) na jedné straně a v závislosti na příslušnosti k určitému kulturnímu a sociálnímu prostředí na druhé straně. Uplatňuje se v něm genetická výbava, ale i druhové preformované tendence a současné vlivy spojené s životem společnosti a sociálních skupin, jichž je členem. Ačkoliv je tu základním činitelem interakcem vrozené konstituce a individuální zkušenosti, uplatňuje se od začátku aktivita subjektu, zejména v období raného věku (senzibilní fáze, která je v mnoha směrech určující až osudová). Rozhodujícím činitelem osobního života je však smysl, který člověk ve svém životě hledá a uskutečňuje.
Diagnostika rodiny
Diagnostika rodiny
Výchovné působení je ovlivněno rodinnou konstelací, tzn., že při diagnostice nemůžeme tuto konstelaci opomenout. Sledujeme roli dítěte:
* v rodině,
* jeho uplatnění
* vztahy mezi členy rodiny
* vztahy mezi rodiči a dítětem
* vztahy mezi sourozenci
Při této diagnostice pozorujeme interakci rodiny přímo v pracovně psychologa.
Rodina dostane za úkol přehrát významnou scénu z vlastního života, prodiskutovat významné téma. Přitom se registruje:
* verbální i nonverbální komunikace
Často se projevuje i neochota celé rodiny spolupracovat.
Rodinná psychoterapie
Postupuje se systémově, do péče přejímá celou rodinu, nikoli “nabízeného” chorého člena rodiny, vychází z celostního holistického přístupu
Výchovné působení je ovlivněno rodinnou konstelací, tzn., že při diagnostice nemůžeme tuto konstelaci opomenout. Sledujeme roli dítěte:
* v rodině,
* jeho uplatnění
* vztahy mezi členy rodiny
* vztahy mezi rodiči a dítětem
* vztahy mezi sourozenci
Při této diagnostice pozorujeme interakci rodiny přímo v pracovně psychologa.
Rodina dostane za úkol přehrát významnou scénu z vlastního života, prodiskutovat významné téma. Přitom se registruje:
* verbální i nonverbální komunikace
Často se projevuje i neochota celé rodiny spolupracovat.
Rodinná psychoterapie
Postupuje se systémově, do péče přejímá celou rodinu, nikoli “nabízeného” chorého člena rodiny, vychází z celostního holistického přístupu
Psychologie a psychohygiena rodiny
23. Psychologie a psychohygiena rodiny. Konstelace členů rodinné struktury. Typologie rodin. Diagnostika rodiny. Rodinná psychoterapie.
Z psychologického hlediska považujeme za rodinu takovou skupinu, která poskytuje svým členům:
* bezvýhradnou akceptaci jeho lidské existence
* ochraňující prostředí (hmotné i sociální)
* podporu autonomie příslušníka rodiny
* zajištění životních potřeb
* možnost pronikání do společnosti apod.
Rodina představuje typ sociální skupiny, která se vyznačuje vysokou mírou intimity a vysokým formativním účinkem. Z pohledu socializace je zákl. sociální skupinou v životě člověka. Rodina plní funkci:
* biologickou
* výchovnou
* ekonomickou
* psychologickou
Největší cena rodiny však spočívá v její psychologické funkci, neboť zdravá rodina zajišťuje:
* emocionální rovnováhu a stabilitu,
* usnadňuje společenskou adaptabilitu, * zvyšuje odolnost proti zátěžovým situacím apod.
Z psychologického hlediska považujeme za rodinu takovou skupinu, která poskytuje svým členům:
* bezvýhradnou akceptaci jeho lidské existence
* ochraňující prostředí (hmotné i sociální)
* podporu autonomie příslušníka rodiny
* zajištění životních potřeb
* možnost pronikání do společnosti apod.
Rodina představuje typ sociální skupiny, která se vyznačuje vysokou mírou intimity a vysokým formativním účinkem. Z pohledu socializace je zákl. sociální skupinou v životě člověka. Rodina plní funkci:
* biologickou
* výchovnou
* ekonomickou
* psychologickou
Největší cena rodiny však spočívá v její psychologické funkci, neboť zdravá rodina zajišťuje:
* emocionální rovnováhu a stabilitu,
* usnadňuje společenskou adaptabilitu, * zvyšuje odolnost proti zátěžovým situacím apod.
Z psychohygienického hlediska je rodina prvním a velmi silným činitelem
Z psychohygienického hlediska je rodina prvním a velmi silným činitelem při formování jedince. Fungující rodina tvoří jeden z hlavních pilířů duševního zdraví člověka. Základem adekvátní adaptace v rodině je vzájemné porozumění a soulad členů manželské dvojice.
Aby mohla rodina řádně fungovat a nedošlo k jejímu rozkladu, musí být alespoň minimálně vnitřně organizována. Z psychologic. hlediska hovoříme o rodinné konstelaci (čili struktuře vztahů). To předpokládá vymezení rodinných funkcí v rámci celkového rodinného uspořádání.
Pro duševní zdraví dítěte je toto uspořádání podmínkou harmonického duševního vývoje. Dojde-li k nepředvídaným změnám ve struktuře rodiny a mezi osobních vztahů, může být ohroženo duševní zdraví jednotlivých členů rodiny.
Podle struktury rodiny a vnitřních vztahů pak můžeme provádět typologii rodin. První členění je dle úplnosti:
* úplnou
* neúplnou
* nukleární (rodiče a nedospělé děti)
* rozšířenou (o další příbuzné)
Další členění se odvíjí podle způsobu výchovy:
* autoritativní - trestající - rodiče prosazují svou autoritu neakceptují potřeby dítěte
Důsledek: pocit křivdy, agrese
* nadměrně pečlivá - láska k dítěti, akceptace jeho potřeb, ALE přehnaná pečlivost, starostlivost, neustálá kontrola, málo povinností
Důsledek: malá samostat. a schop. překonávat překážky, vznik frustrace
* nadměrně shovívavá - láska k dítěti, akceptace jeho potřeb ALE nízké požadavky, slabá kontrola, mnoho volnosti, málo povinností
Důsledek: potíže při akcept. norem, překážek
* zdravě demokratická - láska k dítěti, akceptace potřeb, porozumění, respektování individuality a práv dítěte, přiměřené požadavky, důslednost
Důsledek: samostatnost, aktivita, odpovědnost, společ. chování
Aby mohla rodina řádně fungovat a nedošlo k jejímu rozkladu, musí být alespoň minimálně vnitřně organizována. Z psychologic. hlediska hovoříme o rodinné konstelaci (čili struktuře vztahů). To předpokládá vymezení rodinných funkcí v rámci celkového rodinného uspořádání.
Pro duševní zdraví dítěte je toto uspořádání podmínkou harmonického duševního vývoje. Dojde-li k nepředvídaným změnám ve struktuře rodiny a mezi osobních vztahů, může být ohroženo duševní zdraví jednotlivých členů rodiny.
Podle struktury rodiny a vnitřních vztahů pak můžeme provádět typologii rodin. První členění je dle úplnosti:
* úplnou
* neúplnou
* nukleární (rodiče a nedospělé děti)
* rozšířenou (o další příbuzné)
Další členění se odvíjí podle způsobu výchovy:
* autoritativní - trestající - rodiče prosazují svou autoritu neakceptují potřeby dítěte
Důsledek: pocit křivdy, agrese
* nadměrně pečlivá - láska k dítěti, akceptace jeho potřeb, ALE přehnaná pečlivost, starostlivost, neustálá kontrola, málo povinností
Důsledek: malá samostat. a schop. překonávat překážky, vznik frustrace
* nadměrně shovívavá - láska k dítěti, akceptace jeho potřeb ALE nízké požadavky, slabá kontrola, mnoho volnosti, málo povinností
Důsledek: potíže při akcept. norem, překážek
* zdravě demokratická - láska k dítěti, akceptace potřeb, porozumění, respektování individuality a práv dítěte, přiměřené požadavky, důslednost
Důsledek: samostatnost, aktivita, odpovědnost, společ. chování
Sexuální chování člověka
Sexuální chování člověka, ale i u primátů, je naučeno a jeho typické způsoby u člověka jsou určovány kulturními vzorci ( u mnoha přírodně žijících národů je koitus prováděn a tergo, u příslušníků západní kultury je typickou koitální pozicí tváří v tvář, v některých kulturách je i v hetersexuálních stycích běžný anální koitus apod.) a dalšími faktory, jako je např. náboženská víra (“hříšnost” mimomanželského a předmanželského pohlavního styku)., úroveň vzdělání (např. větší frekvence orálně-genitálních aktivit u osob s vyšším vzdělání ve srovnání s osobami s nižším vzděláním apod.
Další zvláštnosti lidského sexu, kromě výše uvedeného je i to, že vystupuje v širším vztahovém rámci, v němž se uplatňují podstatným způsobem emoční komponenty a který je označován jako láska či erotika a že sexuální chování člověka je regulováno společenskými normami a institucemi (manželství, ale i reglementovaná – asi dovolena nebo spíše nekontrolovatelná, bez dozoru -prostituce).
Biologická determinace lidského sexu – přetrvává určitý vliv této determinace např. v závislosti ženského libida na menstruačním cyklu, která ale není jednotná. Silné libido u žen může ale setrvávat i v období menopauzy (klimakteria). U lidí a u všech primátů vůbec vystupují čtyři geneticky určené způsoby sexuálního chování: koitus, masturbace, imponování (vábení, resp. namlouvání) a homosexuální aktivity (související s určitými deviacemi ve struktuře hypothalamu –“ženský hypothalamus” u mužských homosexuálů – i když homosexualita u obou pohlaví může být naučená. Sexuální stimulace – hrají důležitou roli u čl., zejména podněty zrakové a hmatové. Zrakové podněty vytvářejí komplex zvaný “sex-appeal” (sexuální výzva, -nověji neverbalizované –“jste sexy”), který je dán výraznými druhotnými sexuálními znaky. U žen se objevuje zvýšená vnímavost vůči substancím podobným mošusu v různých obdobích menstruačního cyklu. U člověka má sexuální sbližování vrozený základ v genotropismu (pudově založené atraktivitě druhého pohlaví), ale projevuje se a je umožňováno kulturně určenou koncentrací, jejíž typickou formou je tanec. Obecně platí, že základní biologické, vrozené determinanty sexu vystupují u člověka v různých kulturně-historicky určených formách.
Další zvláštnosti lidského sexu, kromě výše uvedeného je i to, že vystupuje v širším vztahovém rámci, v němž se uplatňují podstatným způsobem emoční komponenty a který je označován jako láska či erotika a že sexuální chování člověka je regulováno společenskými normami a institucemi (manželství, ale i reglementovaná – asi dovolena nebo spíše nekontrolovatelná, bez dozoru -prostituce).
Biologická determinace lidského sexu – přetrvává určitý vliv této determinace např. v závislosti ženského libida na menstruačním cyklu, která ale není jednotná. Silné libido u žen může ale setrvávat i v období menopauzy (klimakteria). U lidí a u všech primátů vůbec vystupují čtyři geneticky určené způsoby sexuálního chování: koitus, masturbace, imponování (vábení, resp. namlouvání) a homosexuální aktivity (související s určitými deviacemi ve struktuře hypothalamu –“ženský hypothalamus” u mužských homosexuálů – i když homosexualita u obou pohlaví může být naučená. Sexuální stimulace – hrají důležitou roli u čl., zejména podněty zrakové a hmatové. Zrakové podněty vytvářejí komplex zvaný “sex-appeal” (sexuální výzva, -nověji neverbalizované –“jste sexy”), který je dán výraznými druhotnými sexuálními znaky. U žen se objevuje zvýšená vnímavost vůči substancím podobným mošusu v různých obdobích menstruačního cyklu. U člověka má sexuální sbližování vrozený základ v genotropismu (pudově založené atraktivitě druhého pohlaví), ale projevuje se a je umožňováno kulturně určenou koncentrací, jejíž typickou formou je tanec. Obecně platí, že základní biologické, vrozené determinanty sexu vystupují u člověka v různých kulturně-historicky určených formách.
Sexuální reflexy
Sexuální reflexy souvisí bezprostředně s pudovým základem lidského sexu. Jsou to vrozené reakce na určité stimuly, organizované na míšní úrovni (u mužů např. erekce a ejakulace, u žen lubrikace vaginy a labií), které však mohou být vyvolány nejen přímou stimulací (např. na glans penis u mužů), ale také i takovými podněty z mozkové kůry, kterými jsou představy. Tak může být sexuální vzrušení u mužů i žen vybavováno nejen stimulací tzv. erotogenních zón tlakem, dotyky, ale také představami vyvolanými např. četbou pornografie nebo pozorováním sexuálních aktivit druhých lidí apod. Pudový základ lidského sexu vytváří v době pohlavní zralosti (probuzení sexu v období dospívání) více či méně silné nutkavé naléhání na odreagování tenze sexuální povahy. To vede k více či méně pravidelným sexuálním stykům s dovršující reakcí (orgasmem), k náhradním formám uspokojení (onanie) či ke spontánnímu vybití prostřednictvím snů a fantazie.
Koitální pohyby mají také spinální(míšní) povahu a mohou být do určité míry regulovány vědomě (např. úmyslně zpomalovány nebo zrychlovány za účelem prodlužování slastných pocitů). Sexuální reakce mohou být vyvolány jak periferními, tak i centrálními činiteli, a souvisí tak i s korovými procesy a s vlivem pohlavních hormonů, jejichž koncentrace v krvi snižuje práh sexuální
stimulace (sexuální abstinence zvyšuje sexuální vzrušivost snižováním prahů sexuální stimulace).
Sexuální reakce zahrnuje fázový proces začínající sex. vzrušením a vrcholící orgasmem. V průběhu rozvíjení sexuální excitace prostřednictvím sexuální interakce narůstá u obou pohlaví svalová tenze, zesiluje se bušení srdce a zvyšuje se krevní tlak, což je doprovázeno slastnými pocity. U žen se objevuje “sex-flush”(sexuální zardění na hrdle a horní části hrudníků), erekce prsních bradavek, klitorisu, zduření labií, rozšíření vaginy a její lubrikace, alevace dělohy a zduření prsů. U mužů se zpevňuje erekce penisu, objevuje se elevace a rozšíření varlat, sekrece Cowperových žlaž. Stoupá sexuální vzrušení, u žen pomaleji. Nastupuje fáze zvaná plató, kdy se již poměrně vysoká úroveň sexuálního vzrušení nezvyšuje. Dále nastupuje fáze orgasmu.
Vlastnímu koitu předchází tzv předehra. Ontogenetickou primární formou sexuálního chování je tzv. “petting”(laskání), sexuálně stimulující hra, která může vést až k orgasmu nebo o něj usiluje, přičemž se od koitu vědomě upouští.
Vývoj sexuálního chování směřuje od vzájemného mazlení a líbání až k vzájemnému laskání a ke koitu. Začíná v období dospívání, kdy téměř všeobecnou a převažující formou sexuálního uspokojování je masturbace.Kastrace chlapců vede, ale kastrace dospělých mužů nevede k zániku sexuálního pudu. Nedostatek androgenů nevede nutně ke ztrátě sexuálních zájmů. Sexuální aktivita je možná i bez pohlavních hormonů androgenů a estrogenů.
Koitální pohyby mají také spinální(míšní) povahu a mohou být do určité míry regulovány vědomě (např. úmyslně zpomalovány nebo zrychlovány za účelem prodlužování slastných pocitů). Sexuální reakce mohou být vyvolány jak periferními, tak i centrálními činiteli, a souvisí tak i s korovými procesy a s vlivem pohlavních hormonů, jejichž koncentrace v krvi snižuje práh sexuální
stimulace (sexuální abstinence zvyšuje sexuální vzrušivost snižováním prahů sexuální stimulace).
Sexuální reakce zahrnuje fázový proces začínající sex. vzrušením a vrcholící orgasmem. V průběhu rozvíjení sexuální excitace prostřednictvím sexuální interakce narůstá u obou pohlaví svalová tenze, zesiluje se bušení srdce a zvyšuje se krevní tlak, což je doprovázeno slastnými pocity. U žen se objevuje “sex-flush”(sexuální zardění na hrdle a horní části hrudníků), erekce prsních bradavek, klitorisu, zduření labií, rozšíření vaginy a její lubrikace, alevace dělohy a zduření prsů. U mužů se zpevňuje erekce penisu, objevuje se elevace a rozšíření varlat, sekrece Cowperových žlaž. Stoupá sexuální vzrušení, u žen pomaleji. Nastupuje fáze zvaná plató, kdy se již poměrně vysoká úroveň sexuálního vzrušení nezvyšuje. Dále nastupuje fáze orgasmu.
Vlastnímu koitu předchází tzv předehra. Ontogenetickou primární formou sexuálního chování je tzv. “petting”(laskání), sexuálně stimulující hra, která může vést až k orgasmu nebo o něj usiluje, přičemž se od koitu vědomě upouští.
Vývoj sexuálního chování směřuje od vzájemného mazlení a líbání až k vzájemnému laskání a ke koitu. Začíná v období dospívání, kdy téměř všeobecnou a převažující formou sexuálního uspokojování je masturbace.Kastrace chlapců vede, ale kastrace dospělých mužů nevede k zániku sexuálního pudu. Nedostatek androgenů nevede nutně ke ztrátě sexuálních zájmů. Sexuální aktivita je možná i bez pohlavních hormonů androgenů a estrogenů.
Stadium staršího dospělého věku
Stadium staršího dospělého věku
klimaktérium, u mužů dochází k fyzickým a psychickým změnám..
Období postupných odchodů dětí z rodiny.
Člověk v tomto období již dobře zná sám sebe a měl by se učit radovat se ze všeho dobrého.
Volba povolání
to by se nemělo volit příliš podle zájmu, protože ty ještě nejsou v těchto letech stabilizovány. V tomto případě by se nemělo mluvit o volbě povolání, ale o výchově k povolání.
Pubesc. se snaží zajímat o to, co dělají jeho rodiče a on má po nich např. lékařskou praxi nebo autodílnu převzít. Tato volba není příliš demokratická, protože jedinec se vlastně nemůže rozhodnout sám.
Podmínky utváření profesní kariéry - nemám
klimaktérium, u mužů dochází k fyzickým a psychickým změnám..
Období postupných odchodů dětí z rodiny.
Člověk v tomto období již dobře zná sám sebe a měl by se učit radovat se ze všeho dobrého.
Volba povolání
to by se nemělo volit příliš podle zájmu, protože ty ještě nejsou v těchto letech stabilizovány. V tomto případě by se nemělo mluvit o volbě povolání, ale o výchově k povolání.
Pubesc. se snaží zajímat o to, co dělají jeho rodiče a on má po nich např. lékařskou praxi nebo autodílnu převzít. Tato volba není příliš demokratická, protože jedinec se vlastně nemůže rozhodnout sám.
Podmínky utváření profesní kariéry - nemám
Psychologické otázky sexuality a její vývoj
Psychologické otázky sexuality a její vývoj
Sex = souhrnný název pro pohlavní život člověka, který má stránku biologickou, sociálně-psychologickou a kulturní respektive sociální.
U zvířat se hovoří spíše jen o sexuálním chování, protože sexualita zvířat není tak komplexní. V užším smyslu znamená sex pohlavní styk, vrcholící obvykle soulož (koitus) s následným orgasmem.
Sexualita člověka “zahrnuje celek životních projevů, které rezultuje ze skutečnosti, že člověka je pohlavní bytost a jako taková prožívá, cítí, myslí a jedná” / L. Aresin, H. Hrz, H. Httner a H. Szewczyk,1990). V sexualitě je tedy zahrnut komplex zážitků a způsobů chování, který původně sloužil pudově zaměřenému rozmnožování, ale posléze se historicky a kulturně diferencovaně rozvinul v interakci mezi příslušníky opačného pohlaví, podněcované výběrovou vzájemnou přitažlivostí a směřující k dosahování slasti a navazování partnerských intimních vztahů.
Sex se vyvinul jako strategie evoluce směřujících k vybavení organismů žijících v náročných životních podmínkách dokonalejšími genetickými vlohami, neboť sexuální styk s následným oplodněním umožňuje kombinaci genů otce a matky, a tím i pokrok ve vybavení zplozeného jedince ve srovnání s nepohlavním rozmnožováním. Dále je tu vazebná funkce: sexuální styk tím, že poskytuje samci intenzivní slast, připoutává ho k samici, která mu ji umožňuje. Nejde jen o zplození potomka, ale také o jeho uvedení do života a péči o něj v rámci společenství, které označujeme jako rodina.
Sex = souhrnný název pro pohlavní život člověka, který má stránku biologickou, sociálně-psychologickou a kulturní respektive sociální.
U zvířat se hovoří spíše jen o sexuálním chování, protože sexualita zvířat není tak komplexní. V užším smyslu znamená sex pohlavní styk, vrcholící obvykle soulož (koitus) s následným orgasmem.
Sexualita člověka “zahrnuje celek životních projevů, které rezultuje ze skutečnosti, že člověka je pohlavní bytost a jako taková prožívá, cítí, myslí a jedná” / L. Aresin, H. Hrz, H. Httner a H. Szewczyk,1990). V sexualitě je tedy zahrnut komplex zážitků a způsobů chování, který původně sloužil pudově zaměřenému rozmnožování, ale posléze se historicky a kulturně diferencovaně rozvinul v interakci mezi příslušníky opačného pohlaví, podněcované výběrovou vzájemnou přitažlivostí a směřující k dosahování slasti a navazování partnerských intimních vztahů.
Sex se vyvinul jako strategie evoluce směřujících k vybavení organismů žijících v náročných životních podmínkách dokonalejšími genetickými vlohami, neboť sexuální styk s následným oplodněním umožňuje kombinaci genů otce a matky, a tím i pokrok ve vybavení zplozeného jedince ve srovnání s nepohlavním rozmnožováním. Dále je tu vazebná funkce: sexuální styk tím, že poskytuje samci intenzivní slast, připoutává ho k samici, která mu ji umožňuje. Nejde jen o zplození potomka, ale také o jeho uvedení do života a péči o něj v rámci společenství, které označujeme jako rodina.
Postoje
Postoje
jsou produktem socializace člověka, jsou to relativně trvalé soustavy hodnocení, cítění a sklonů jednat určitým způsobem k určitému předmětu. Jsou to jakési reakce na podněty.
V postojích rozeznáváme 3 složky:
* poznávací - tzn., že v předmětu, k němuž zaujímám postoj, něco vím
* citový - tzn., že mám k tomu předmětu určitý citový vztah
* akční - tzn., že můj postoj vede k jednání
Postoje mají 4 funkce:
* utilitaristické - tzn., že postoje nás zaměřují na objekty, které umožňují dosažení cíle
* ekonomické
* expresivní - tzn., že postoje upevňují nebo zvyšují sebevědomí, ospravedlňují určité způsoby chování apod.
* obrany ega - tzn., že postoje napomáhají překonávat překážky, úzkost atd.
Postoje lze měnit a ovlivňovat. Změna postojů je nesnadná, ale je možná, neboť postoje jsou výsledkem učení. Obtížnost změny postojů pak spočívá v tom, že jsou hluboce zafixovány do struktury osobnosti.
Změny postojů pak závisí na:
* charakteru postoje - jeho vyhraněnosti
* osobnosti nositele postoje
* členství ve skupině
* zdroje informací (komunikaci)
Změna postojů může často předcházet konfliktům
jsou produktem socializace člověka, jsou to relativně trvalé soustavy hodnocení, cítění a sklonů jednat určitým způsobem k určitému předmětu. Jsou to jakési reakce na podněty.
V postojích rozeznáváme 3 složky:
* poznávací - tzn., že v předmětu, k němuž zaujímám postoj, něco vím
* citový - tzn., že mám k tomu předmětu určitý citový vztah
* akční - tzn., že můj postoj vede k jednání
Postoje mají 4 funkce:
* utilitaristické - tzn., že postoje nás zaměřují na objekty, které umožňují dosažení cíle
* ekonomické
* expresivní - tzn., že postoje upevňují nebo zvyšují sebevědomí, ospravedlňují určité způsoby chování apod.
* obrany ega - tzn., že postoje napomáhají překonávat překážky, úzkost atd.
Postoje lze měnit a ovlivňovat. Změna postojů je nesnadná, ale je možná, neboť postoje jsou výsledkem učení. Obtížnost změny postojů pak spočívá v tom, že jsou hluboce zafixovány do struktury osobnosti.
Změny postojů pak závisí na:
* charakteru postoje - jeho vyhraněnosti
* osobnosti nositele postoje
* členství ve skupině
* zdroje informací (komunikaci)
Změna postojů může často předcházet konfliktům
Psychologie adolescence, rané dospělosti a dospělosti
22. Psychologie adolescence, rané dospělosti a dospělosti. Profesionální orientace. Podmínky utváření profesní kariéry. Psychologické otázky sexuality a její vývoj.
Adolescence
v tomto období vrcholí, jedná se o inteligenci abstraktní (kolem 16. let), později inteligence klesá a je nahrazována zkušenostmi a dovednostmi;
U pubescentů začíná diferenciace soc. sexuálních vztahů (jiné chování mají k děvčatům a jiné k chlapcům), toto souvisí s objevením smyslu erotiky. (pozor na zapojení pubesc. do patologic. skupiny!!).
Problém:
masturbace - slabá - je považována za normální, měla by se od ní však odvádět pozornost
- silná - souvisí se snížením IQ nebo jiným onemocněním (např. kožní).
Pozornost i v tomto případě lze odvádět sportem a životem v kolektivu.
Stadium rané dospělosti
Stadium od 20-24 do 30-35 let. Je to období, kdy se ženy nejčastěji stávají matkami, uzavírají se manželství, pro muže je charakteristická tendence k sebeprosazení a vysoká činorodost. Muži i ženy se “usazují” ve svých profesích tzn., že jsou plně orientovaní na plnění uložených úkolů.
Klesá tělesná funkce např. obratnost.
Stadium plné dospělosti
Stadium od 35 do 50-55 let. Jedná se o období vrcholné produktivity, období řízení rodiny. Důležité je též povolání, které působí jako hlavní určující faktor spokojenosti především u mužů.
Tímto obdobím života se spíše zabývají sociologové.
Funkce rodiny: - reprodukční
- ekonomická
- výchovná
- emocionální
- domestifikační
Adolescence
v tomto období vrcholí, jedná se o inteligenci abstraktní (kolem 16. let), později inteligence klesá a je nahrazována zkušenostmi a dovednostmi;
U pubescentů začíná diferenciace soc. sexuálních vztahů (jiné chování mají k děvčatům a jiné k chlapcům), toto souvisí s objevením smyslu erotiky. (pozor na zapojení pubesc. do patologic. skupiny!!).
Problém:
masturbace - slabá - je považována za normální, měla by se od ní však odvádět pozornost
- silná - souvisí se snížením IQ nebo jiným onemocněním (např. kožní).
Pozornost i v tomto případě lze odvádět sportem a životem v kolektivu.
Stadium rané dospělosti
Stadium od 20-24 do 30-35 let. Je to období, kdy se ženy nejčastěji stávají matkami, uzavírají se manželství, pro muže je charakteristická tendence k sebeprosazení a vysoká činorodost. Muži i ženy se “usazují” ve svých profesích tzn., že jsou plně orientovaní na plnění uložených úkolů.
Klesá tělesná funkce např. obratnost.
Stadium plné dospělosti
Stadium od 35 do 50-55 let. Jedná se o období vrcholné produktivity, období řízení rodiny. Důležité je též povolání, které působí jako hlavní určující faktor spokojenosti především u mužů.
Tímto obdobím života se spíše zabývají sociologové.
Funkce rodiny: - reprodukční
- ekonomická
- výchovná
- emocionální
- domestifikační
Společenská role
Společenská role
očekávaný způsob chování individua dle jeho společ. role. Ta vymezuje chování, ale i společ. pozici. Proces osvojení role:
expektace - identifikace - realizace - integrace.
Sociální dovednosti
Můžeme říci, že každý člověk, který je v nějaké sociální situaci je součástí sociální interakce, která má oblast:
* soc. percepce
* soc. chování
* soc. komunikace
To jaké postavení v této interakci bude zastávat závisí do jisté míry na jeho soc. dovednosti. Tzn., že záleží na tom, jak:
* dokáže navázat a ovlivňovat vztahy mezi lidmi
* je sociálně obratný
* dokáže vnímat realitu
* ji dokáže interpretovat
* jaké jsou jeho komunikační a organizační dovednosti apod.
Metody skupinové psychoterapie
Je to interakce jednoho či dvou terapeutů (muž a žena) se skupinou pacientů (8-12),i mezi pacienty či klienty navzájem
očekávaný způsob chování individua dle jeho společ. role. Ta vymezuje chování, ale i společ. pozici. Proces osvojení role:
expektace - identifikace - realizace - integrace.
Sociální dovednosti
Můžeme říci, že každý člověk, který je v nějaké sociální situaci je součástí sociální interakce, která má oblast:
* soc. percepce
* soc. chování
* soc. komunikace
To jaké postavení v této interakci bude zastávat závisí do jisté míry na jeho soc. dovednosti. Tzn., že záleží na tom, jak:
* dokáže navázat a ovlivňovat vztahy mezi lidmi
* je sociálně obratný
* dokáže vnímat realitu
* ji dokáže interpretovat
* jaké jsou jeho komunikační a organizační dovednosti apod.
Metody skupinové psychoterapie
Je to interakce jednoho či dvou terapeutů (muž a žena) se skupinou pacientů (8-12),i mezi pacienty či klienty navzájem
Sociální percepce
21. Sociální percepce. Percepční stereotypy. Atribuce. Utváření obrazu o jiném člověku. Postoje a jejich funkce. Formování a změny postojů.
Sociální percepce
neboli vnímání, je první fází sociální interakce, neboť na tom, jak jeden člověk vidí druhého, se začíná rozvíjet vzájemná interakce.
Se soc. percepcí se spojuje atribuce, která vychází z prvního dojmu, tj. připisování určitých vlastností druhé osobě podle určitých schemat. Tento první dojem pak řídí naši reakci na tuto osobu a ovlivňuje proces interakce.
Vzhledem k tomu, že soc. percepce představuje složitý proces, dochází zde k řadě chyb, které poté ovlivňují - zkreslují naše vnímání:
* Výběrová organizace vnímání tzn., že ze svého okolí vybíráme pouze to, co je v souladu s našimi představami (např. neúspěšný žák si všímá nedostat. u význam. osobnosti)
* Halo-efekt je založen na prvním dojmu, je to tendence vnímat vlastnosti osobnosti pod vlivem celkového dojmu, který si vytvoříme na začátku seznámení
* Stereotypy - je to tendence připisovat nějakému jedinci ty vlastnosti, o nichž předpokládáme, že charakterizují skupinu, do které patří (např. všichni sportovci jsou odvážní). Rozlišujeme tzv.
* autostereotypy tj. určité představy a mínění, které mají skupiny o sobě samých (učitelé o učitelích)
* heterostereotypy tj. představy a mínění, které mají určité skupiny o jiných skup. (učit. o žácích)
* Soukromá teorie osobnosti tj. osobní přesvědčení, že když má někdo vlastnost x musí mít i vlastnost y (ustrašený x nemá čisté svědomí)
Sociální percepce je vlastně utváření obrazu jiného člověka. Je to velmi subjektivní způsob náhledu na jiného člověka.
Sociální percepce
neboli vnímání, je první fází sociální interakce, neboť na tom, jak jeden člověk vidí druhého, se začíná rozvíjet vzájemná interakce.
Se soc. percepcí se spojuje atribuce, která vychází z prvního dojmu, tj. připisování určitých vlastností druhé osobě podle určitých schemat. Tento první dojem pak řídí naši reakci na tuto osobu a ovlivňuje proces interakce.
Vzhledem k tomu, že soc. percepce představuje složitý proces, dochází zde k řadě chyb, které poté ovlivňují - zkreslují naše vnímání:
* Výběrová organizace vnímání tzn., že ze svého okolí vybíráme pouze to, co je v souladu s našimi představami (např. neúspěšný žák si všímá nedostat. u význam. osobnosti)
* Halo-efekt je založen na prvním dojmu, je to tendence vnímat vlastnosti osobnosti pod vlivem celkového dojmu, který si vytvoříme na začátku seznámení
* Stereotypy - je to tendence připisovat nějakému jedinci ty vlastnosti, o nichž předpokládáme, že charakterizují skupinu, do které patří (např. všichni sportovci jsou odvážní). Rozlišujeme tzv.
* autostereotypy tj. určité představy a mínění, které mají skupiny o sobě samých (učitelé o učitelích)
* heterostereotypy tj. představy a mínění, které mají určité skupiny o jiných skup. (učit. o žácích)
* Soukromá teorie osobnosti tj. osobní přesvědčení, že když má někdo vlastnost x musí mít i vlastnost y (ustrašený x nemá čisté svědomí)
Sociální percepce je vlastně utváření obrazu jiného člověka. Je to velmi subjektivní způsob náhledu na jiného člověka.
Sociální skupina, její struktura a dynamika
20. Sociální skupina, její struktura a dynamika. Klasifikace skupin. Sociální situace. Sociální role. Sociální dovednosti. Sociometrie.
Metody skupinové psychoterapie.
Sociální skupina je vysoce integrované seskupení více jak dvou lidí, které má následující charakteristické znaky:
- spojeni psychickými znaky (přátelství, spolupráce)
- společné normy, hodnoty, vzory chování (např. ideje, hesla)
- společná činnost směřující k společnému cíli (např. výroba)
- vědomí sociální sounáležitosti ke skupině
- vědomí odlišnosti od jiných sociálních skupin
- určitá míra identifikace
- v čele každé skupiny stojí její vůdce (vedoucí).
Skupiny dělíme na:
* malé soc. skupiny
* velké soc. skupiny
Vzhledem k tomu, že nejčastěji se v psychologii studuje malá soc. skupina, provedu její klasifikaci:
Primární - vyznačuje se přímými a důvěrnými vztahy, které jsou založené na citech
Sekundární - se vyznačuje náhodnějšími vztahy (třída, klub)
Formální - je taková, kde převládají neosobní vztahy, existují zde vztahy podřízenosti a nadřízenosti, mají společný cíl, který leží mimo skupinu. Sdružují se do skupin kvůli práci.
Neformální - vzniká proto, že se lidé chtějí setkat (např. skupina přátel) a převládají zde osobní, citově založené vztahy.
Vedení může být:autoritativní
demokratické
Pozice a role členů skupiny tvořící strukturu skupiny vymezují příslušnost ke skupině (psycholog. členství, skupin. vztah ad), případně kategorie soc. pozic (populární osoby, oblíbené, akceptované, trpěné, opomíjené).
Metody skupinové psychoterapie.
Sociální skupina je vysoce integrované seskupení více jak dvou lidí, které má následující charakteristické znaky:
- spojeni psychickými znaky (přátelství, spolupráce)
- společné normy, hodnoty, vzory chování (např. ideje, hesla)
- společná činnost směřující k společnému cíli (např. výroba)
- vědomí sociální sounáležitosti ke skupině
- vědomí odlišnosti od jiných sociálních skupin
- určitá míra identifikace
- v čele každé skupiny stojí její vůdce (vedoucí).
Skupiny dělíme na:
* malé soc. skupiny
* velké soc. skupiny
Vzhledem k tomu, že nejčastěji se v psychologii studuje malá soc. skupina, provedu její klasifikaci:
Primární - vyznačuje se přímými a důvěrnými vztahy, které jsou založené na citech
Sekundární - se vyznačuje náhodnějšími vztahy (třída, klub)
Formální - je taková, kde převládají neosobní vztahy, existují zde vztahy podřízenosti a nadřízenosti, mají společný cíl, který leží mimo skupinu. Sdružují se do skupin kvůli práci.
Neformální - vzniká proto, že se lidé chtějí setkat (např. skupina přátel) a převládají zde osobní, citově založené vztahy.
Vedení může být:autoritativní
demokratické
Pozice a role členů skupiny tvořící strukturu skupiny vymezují příslušnost ke skupině (psycholog. členství, skupin. vztah ad), případně kategorie soc. pozic (populární osoby, oblíbené, akceptované, trpěné, opomíjené).
Dynamika závisí na jejich strukturálních vlastnostech
Dynamika závisí na jejich strukturálních vlastnostech. Je podmíněna:
* skupinovými cíli a úkoly (motivace, kontakty)
* sounáležitostí
* stylem vedení skupiny (autokratický, demokratický, liberální).
* typem vůdce (charismatický, tradicionální a byrokratický) ; * úrovní komunikace
* typem interakce (kooperativní, kompetitivní)
* možností řešení konfliktů;
Strukturu skupiny a její vztahy můžeme zjišťovat výzkumnou metodou, která se nazvývá sociometrie. Provádí se tak, že členové skupiny "volí" na základě určité instrukce (koho by pozval na oslavu, s kým by chtěl sedět). Výsledky se pak vyjádří v sociogramu.
Klasifikace soc. skupin
- velikost (malé a velké)
- přítomnost emoc. vazby mezi členy (formální a neform.)
- míra identifikace s normami a hodnotami skupiny
- míra intimity ve vztazích (primární a sekundární)
- podstata skupinové vazby (politic., náboženské, rodinné, výchovné, společensko-zábavní ad.)
- styl vedení a produktivita (autorit.,demokrat., liberal.)
Společenská pozice
vyjadřuje společenskou funkci individua v rámci společenského systému. Je rozlišováno 5 základních společ. pozic:
- věk a pohlaví
- zaměstnání
- prestiž
- pozice v rodině
- pozice ve formální skupině
* skupinovými cíli a úkoly (motivace, kontakty)
* sounáležitostí
* stylem vedení skupiny (autokratický, demokratický, liberální).
* typem vůdce (charismatický, tradicionální a byrokratický) ; * úrovní komunikace
* typem interakce (kooperativní, kompetitivní)
* možností řešení konfliktů;
Strukturu skupiny a její vztahy můžeme zjišťovat výzkumnou metodou, která se nazvývá sociometrie. Provádí se tak, že členové skupiny "volí" na základě určité instrukce (koho by pozval na oslavu, s kým by chtěl sedět). Výsledky se pak vyjádří v sociogramu.
Klasifikace soc. skupin
- velikost (malé a velké)
- přítomnost emoc. vazby mezi členy (formální a neform.)
- míra identifikace s normami a hodnotami skupiny
- míra intimity ve vztazích (primární a sekundární)
- podstata skupinové vazby (politic., náboženské, rodinné, výchovné, společensko-zábavní ad.)
- styl vedení a produktivita (autorit.,demokrat., liberal.)
Společenská pozice
vyjadřuje společenskou funkci individua v rámci společenského systému. Je rozlišováno 5 základních společ. pozic:
- věk a pohlaví
- zaměstnání
- prestiž
- pozice v rodině
- pozice ve formální skupině
Inteligence
Inteligence
je na vrcholu, zlepšení logic. paměti, bohatá slov. zásoba, přísné hodnocení okolí, 2.fáze vzdoru, zhoršení prospěchu
Sociální oblasti
vymanění z primární skupiny, začlenění do sekundární (autorita), zde hledá místo.
Emocionální oblast
dráždivá, vztek, sebelítosti, období hledání sebe sama
Výchovně:
* pevné vedení
* jednání jako s dospělým
* forma vzájemné dohody a komunikace
Krize dospívání
Dospívající se ocitá v jakémsi mezidobí, přestal být dítětem, ale dospělým ještě není. Je to období vnitřních a vnějších konfliktů, zejména s rodiči, poznamenané zmatky z probuzené sexuality a vnitřními krizemi, tendencí k osamostňování se a revoltě proti rodičům, zájmem sama o sebe, snahou proniknout do světa dospělých, vzdorem, předstíranou hrubostí, ale vnitřní sentimentalitou. Objevuje se první láska, resp. zamilovanost, zvýšená výběrová kritičnost (zejména vůči rodičům, kteří ztrácejí autoritu) i výběrová nekritičnost a tzv. černobílé myšlení (ignorování relativismu a různosti hledisek). Dospívající stojí před vážným úkolem volby povolání, v naprosté většině případů není pro odpovědnou volbu disponován a rozhodují o ní rodiče, nezřídka bez dostatečného zřetele k jeho zájmům i schopnostem. Dospívání je pokládáno za období krize, vyvolané vnějšími konflikty (dospívající chce být pokládán již za dospělého, ale dospělí to nerespektují, a vnitřních zmatků (konfrontace se sexualitou a erotikou, které jsou odděleny, “hledání sama sebe”, bezradnost chlapců s charakteristickými tělesnými změnami, mutací, apod.).Důležitou roli tu hrají sociální a zejména kulturní faktory vývoje, jakož i pohlavní rozdíly (u chlapců je pohlavní dospívání dynamičtější než u dívek). Zájmově je většina dospívajících ještě nevyhraněná, vzácně se mohou objevit výraznější nadání pro sportovní, ale i umělecké výkony, zájmy o přírodu a techniku. Sociální interakce probíhají převážně mezi vrstevníky, objevují se charakteristické chlapecké party se společnými aktivitami. Sociální zkušenosti mají rozhodující vliv na sebepojetí, resp. sebehodnocení, které je zdrojem sebevědomí (ne vždy korespondujícího se schopnostmi), resp. různých komplexů ( u dívek spojených především s hodnocením vlastního zevnějšku).
je na vrcholu, zlepšení logic. paměti, bohatá slov. zásoba, přísné hodnocení okolí, 2.fáze vzdoru, zhoršení prospěchu
Sociální oblasti
vymanění z primární skupiny, začlenění do sekundární (autorita), zde hledá místo.
Emocionální oblast
dráždivá, vztek, sebelítosti, období hledání sebe sama
Výchovně:
* pevné vedení
* jednání jako s dospělým
* forma vzájemné dohody a komunikace
Krize dospívání
Dospívající se ocitá v jakémsi mezidobí, přestal být dítětem, ale dospělým ještě není. Je to období vnitřních a vnějších konfliktů, zejména s rodiči, poznamenané zmatky z probuzené sexuality a vnitřními krizemi, tendencí k osamostňování se a revoltě proti rodičům, zájmem sama o sebe, snahou proniknout do světa dospělých, vzdorem, předstíranou hrubostí, ale vnitřní sentimentalitou. Objevuje se první láska, resp. zamilovanost, zvýšená výběrová kritičnost (zejména vůči rodičům, kteří ztrácejí autoritu) i výběrová nekritičnost a tzv. černobílé myšlení (ignorování relativismu a různosti hledisek). Dospívající stojí před vážným úkolem volby povolání, v naprosté většině případů není pro odpovědnou volbu disponován a rozhodují o ní rodiče, nezřídka bez dostatečného zřetele k jeho zájmům i schopnostem. Dospívání je pokládáno za období krize, vyvolané vnějšími konflikty (dospívající chce být pokládán již za dospělého, ale dospělí to nerespektují, a vnitřních zmatků (konfrontace se sexualitou a erotikou, které jsou odděleny, “hledání sama sebe”, bezradnost chlapců s charakteristickými tělesnými změnami, mutací, apod.).Důležitou roli tu hrají sociální a zejména kulturní faktory vývoje, jakož i pohlavní rozdíly (u chlapců je pohlavní dospívání dynamičtější než u dívek). Zájmově je většina dospívajících ještě nevyhraněná, vzácně se mohou objevit výraznější nadání pro sportovní, ale i umělecké výkony, zájmy o přírodu a techniku. Sociální interakce probíhají převážně mezi vrstevníky, objevují se charakteristické chlapecké party se společnými aktivitami. Sociální zkušenosti mají rozhodující vliv na sebepojetí, resp. sebehodnocení, které je zdrojem sebevědomí (ne vždy korespondujícího se schopnostmi), resp. různých komplexů ( u dívek spojených především s hodnocením vlastního zevnějšku).
Psychologie morálního vývoje
Psychologie morálního vývoje
o morálním vývoji hovoříme v souvislosti s charakterem. Usuzuje se, že u každého jedince dominuje určitý typ charakteru, odpovídající určité úrovni morál. vývoje. Tzn., že každý dospívá k určité úrovni morál. vývoje, která je charakteristická pro chování dítěte určitého věku. Např.
* kojeneckému období odpovídá amorální typ charakteru
* ranému dětství prospěšný typ charakteru
* pozdější dětství konformní charakter
* adoles. a dospělost iracionálně vědomý nebo altruistický typ
Psychologické zásady výchovy dítěte a dospivajícího
- projevujme zájem o to, co dítě dělá
- respektujeme osobnost dítěte
- zaujímáme optimistický postoj k životu
- jsme trpěliví
- jsme důslední a kdykoliv je to možné, dítě pochválíme
Metody a prostředky výchovného působení
- vysvětlování, příklad, odměna = pochvala a trest
Vyučovací zásady
- názornost
- přístupnost a přiměřenost
- soustavnost
o morálním vývoji hovoříme v souvislosti s charakterem. Usuzuje se, že u každého jedince dominuje určitý typ charakteru, odpovídající určité úrovni morál. vývoje. Tzn., že každý dospívá k určité úrovni morál. vývoje, která je charakteristická pro chování dítěte určitého věku. Např.
* kojeneckému období odpovídá amorální typ charakteru
* ranému dětství prospěšný typ charakteru
* pozdější dětství konformní charakter
* adoles. a dospělost iracionálně vědomý nebo altruistický typ
Psychologické zásady výchovy dítěte a dospivajícího
- projevujme zájem o to, co dítě dělá
- respektujeme osobnost dítěte
- zaujímáme optimistický postoj k životu
- jsme trpěliví
- jsme důslední a kdykoliv je to možné, dítě pochválíme
Metody a prostředky výchovného působení
- vysvětlování, příklad, odměna = pochvala a trest
Vyučovací zásady
- názornost
- přístupnost a přiměřenost
- soustavnost
Psychologické otázky období mladšího školního věku a pubescence
19. Psychologické otázky období mladšího školního věku a pubescence. Krize dospívání. Psychologie morálního vývoje. Diagnostika psychického vývoje. Psychologické zásady výchovy dítěte a dospívajícího.
Mladší školní věk
je spojen s nástup dítěte do školy, kam by mělo chodit rádo a těšit se tam.
PYGMALION EFEKT
1) špatné zaškolení - dítě se nenaučí chovat úspěšně, protože nemá vypracovány vzorce chování
2) dobré zaškolení - naučí se vzorce chování úspěšného člověka
Dítě by ve škole nemělo zažít pocit neúspěchu, protože tím dochází ke snížení jeho sebevědomí.
Každý vývoj. fáze má určitý úkol, co musí dítě zvládnout:
1. dítě: nutný prožitek povinnosti, jinak již nepozná
2. puberta: ztotožnění se se sebou, poznání své identity pohledem do zrcadla, kosmetic. úpravy
3. adolesc.: úkolem zvládnutí heterosex. vztahy, zalíbení sám do sebe
4. raná dosp.: vyústění vlastní integrity, stav vyrovnání (i s minulostí)
Období je vyvoláno biolog. dozráváním jedince, především sekundár. pohlav. znaků, změna celého organismu = psycholog. problémy, které mohou být výchovnými chybami.
Motorika a sval. činnost
rychlý růstu dlouhých kostí, narušení těl. koordinace (sport).
Mladší školní věk
je spojen s nástup dítěte do školy, kam by mělo chodit rádo a těšit se tam.
PYGMALION EFEKT
1) špatné zaškolení - dítě se nenaučí chovat úspěšně, protože nemá vypracovány vzorce chování
2) dobré zaškolení - naučí se vzorce chování úspěšného člověka
Dítě by ve škole nemělo zažít pocit neúspěchu, protože tím dochází ke snížení jeho sebevědomí.
Každý vývoj. fáze má určitý úkol, co musí dítě zvládnout:
1. dítě: nutný prožitek povinnosti, jinak již nepozná
2. puberta: ztotožnění se se sebou, poznání své identity pohledem do zrcadla, kosmetic. úpravy
3. adolesc.: úkolem zvládnutí heterosex. vztahy, zalíbení sám do sebe
4. raná dosp.: vyústění vlastní integrity, stav vyrovnání (i s minulostí)
Období je vyvoláno biolog. dozráváním jedince, především sekundár. pohlav. znaků, změna celého organismu = psycholog. problémy, které mohou být výchovnými chybami.
Motorika a sval. činnost
rychlý růstu dlouhých kostí, narušení těl. koordinace (sport).
Hra
Hra
je úzce spjata s biolog. potřebami (aktivita, pohyb, fantazie, zkoumání). Je spontánní a má silný emoc. doprovod a vzrušení. Napodobuje činnost dospělých, učí se zvládat formy soc. styku. Má význam pro rozvoj řeči, vnímání, představivosti, myšlení, cvičí se také paměť a pozornost.
Hry:
- tvořivé - hra na školu, lékaře
- pohybové - schovávanou, slepou bábu atd.
- didaktické - doplňování obrázků, hádanky, slovní hry atd.
Způsob hry se mění s věkem.
Na vývoj jemné motoriky má velký vliv kresba, kterou dítě vyjadřuje myšlenky, city a přání.
Vývoj:
1,5 r. - první tahy tužkou, kreslení bez úsilí
3 roky - kresba obrys. tvarů, spojením dospívá k seskupení
4 roky - zvládá zákl. tvary, nástup obrázků (postava, auta)
5 let - dvojrozměrná kresba, objevuje se trup
6 let - vlasy, uši, klobouk, objevují se detaily např, knoflíky
7 let - krk,oblečení, nohy jsou souměrnější, lepší napojení ruk
8 let - profil postavy, zaoblení tvarů, sbíhání nohou
9 let - zachycení pohybu, rozdíly u chlapců a děvčat, obličej
10 let - pokus o stínování, začínají se zrcadlit zájmy
11 let - vývoj kresby ukončen
Patologie kresby:
- atypické umístění postavy (děti s LMR)
- dvojitá linie
- nahnutí postavy
- třes ruky ad.
je úzce spjata s biolog. potřebami (aktivita, pohyb, fantazie, zkoumání). Je spontánní a má silný emoc. doprovod a vzrušení. Napodobuje činnost dospělých, učí se zvládat formy soc. styku. Má význam pro rozvoj řeči, vnímání, představivosti, myšlení, cvičí se také paměť a pozornost.
Hry:
- tvořivé - hra na školu, lékaře
- pohybové - schovávanou, slepou bábu atd.
- didaktické - doplňování obrázků, hádanky, slovní hry atd.
Způsob hry se mění s věkem.
Na vývoj jemné motoriky má velký vliv kresba, kterou dítě vyjadřuje myšlenky, city a přání.
Vývoj:
1,5 r. - první tahy tužkou, kreslení bez úsilí
3 roky - kresba obrys. tvarů, spojením dospívá k seskupení
4 roky - zvládá zákl. tvary, nástup obrázků (postava, auta)
5 let - dvojrozměrná kresba, objevuje se trup
6 let - vlasy, uši, klobouk, objevují se detaily např, knoflíky
7 let - krk,oblečení, nohy jsou souměrnější, lepší napojení ruk
8 let - profil postavy, zaoblení tvarů, sbíhání nohou
9 let - zachycení pohybu, rozdíly u chlapců a děvčat, obličej
10 let - pokus o stínování, začínají se zrcadlit zájmy
11 let - vývoj kresby ukončen
Patologie kresby:
- atypické umístění postavy (děti s LMR)
- dvojitá linie
- nahnutí postavy
- třes ruky ad.
Školní zralost
Školní zralost
Správně bychom měli hovořit o "připravenosti dítěte na školu", používáme však termín "školní zralost".
- somaticky zdravé
- psychicky na úrovní - rozlišujeme 3 druhy:
1) kognitivní (jméno, počty, bydliště)
2) sociální (půjčování hraček, soc. kontakt dětí)
3) emocionální (vyrovnanost)
Vada výslovnosti (rotacismus) není důvodem pro odklad, generální patlavost ano.
Lateralita dítěte by měla být vyhraněná (testy tleskání, sepnutí ruk, výšky atd.)
Odklad se provádí na základě návrhu MŠ, lékaře, ped. poradny, prázdninové dítě).
Psychologie handicapu
Handicap = duševní nebo tělesné znevýhodnění jedince vůči vrstevníkům, často na organickém základě.
Člověk, který se z plného zdraví stává tělesně postiženým, prožívá v první fázi silnou emoční reakci, šok, kdy není schopen jednat, případně není schopen reagovat přiměřeně. pro nemocného je velmi důležité, aby bylo co nejdříve započato s jakoukoliv aktivní činností /cvičením, nácvikem některých dovedností k sebeobsluze apod./. V další fázi si člověk potřebuje vyslovit pro sebe sama svoji bolest, analyzovat ji, přemýšlet o ní a komunikovat o tom všem s lidmi jemu blízkými i s ošetřujícím personálem. Takovému rozhovoru se nevyhýbáme, umožníme nemocnému vyjádřit obavy a úzkost, projevujeme porozumění, zdůrazňujeme spíše nutnost spolupráce nemocného a jeho snahu zlepšit svoji situaci. V rozhovoru umožníme nemocnému vyslovit své city, strach z budoucnosti, obavy z reakcí rodiny, pozorně sledujeme, jaké má vztahy ke spolupracovníkům, k ošetřujícímu personálu. Získané informace mohou mít velký význam pro obnovení společenských kontaktů i pro získání okolí ke spolupráci při rehabilitaci či rekvalifikaci nemocného. Zvládnutí situace a její přijetí je velice náročné, probíhá postupně, s výkyvy. Po fázi psychického zlepšení se zpravidla opakuje stav zoufalství a apatie, je nutno tyto fáze prožít, aby člověk – často po delším čase – dokázal skutečně přijmout realitu.
Správně bychom měli hovořit o "připravenosti dítěte na školu", používáme však termín "školní zralost".
- somaticky zdravé
- psychicky na úrovní - rozlišujeme 3 druhy:
1) kognitivní (jméno, počty, bydliště)
2) sociální (půjčování hraček, soc. kontakt dětí)
3) emocionální (vyrovnanost)
Vada výslovnosti (rotacismus) není důvodem pro odklad, generální patlavost ano.
Lateralita dítěte by měla být vyhraněná (testy tleskání, sepnutí ruk, výšky atd.)
Odklad se provádí na základě návrhu MŠ, lékaře, ped. poradny, prázdninové dítě).
Psychologie handicapu
Handicap = duševní nebo tělesné znevýhodnění jedince vůči vrstevníkům, často na organickém základě.
Člověk, který se z plného zdraví stává tělesně postiženým, prožívá v první fázi silnou emoční reakci, šok, kdy není schopen jednat, případně není schopen reagovat přiměřeně. pro nemocného je velmi důležité, aby bylo co nejdříve započato s jakoukoliv aktivní činností /cvičením, nácvikem některých dovedností k sebeobsluze apod./. V další fázi si člověk potřebuje vyslovit pro sebe sama svoji bolest, analyzovat ji, přemýšlet o ní a komunikovat o tom všem s lidmi jemu blízkými i s ošetřujícím personálem. Takovému rozhovoru se nevyhýbáme, umožníme nemocnému vyjádřit obavy a úzkost, projevujeme porozumění, zdůrazňujeme spíše nutnost spolupráce nemocného a jeho snahu zlepšit svoji situaci. V rozhovoru umožníme nemocnému vyslovit své city, strach z budoucnosti, obavy z reakcí rodiny, pozorně sledujeme, jaké má vztahy ke spolupracovníkům, k ošetřujícímu personálu. Získané informace mohou mít velký význam pro obnovení společenských kontaktů i pro získání okolí ke spolupráci při rehabilitaci či rekvalifikaci nemocného. Zvládnutí situace a její přijetí je velice náročné, probíhá postupně, s výkyvy. Po fázi psychického zlepšení se zpravidla opakuje stav zoufalství a apatie, je nutno tyto fáze prožít, aby člověk – často po delším čase – dokázal skutečně přijmout realitu.
Období novorozence, kojence a batolete z hlediska psychologie
18. Období novorozence, kojence a batolete z hlediska psychologie. Deprivace a subdeprivace. Psychologické charakteristiky předškolního věku. Dětská hra a kresba. Školní zralost. Psychologie handicapu.
Novorozenecké stádium
Nejdramatičtějším začátkem samostatného života dítěte je porod. Měl by být co nejméně násilnou událostí.
Přibližně prvních 6 až 8 týdnů od narození označujeme jako novorozenecké období. Novorozenec se musí po porodu přizpůsobit zcela odlišným fyziologickým podmínkám. Vývoj řady orgánů pokračuje i po narození (např. CNS). Provádí spontánní pohyby, křikem vyjadřuje své stavy a potřeby.
Kojenecké stádium
Trvá od 3. měsíce do 1 roku. Dítě prodělává prudký rozvoj tělesný a psychický. Prořezává se mu mléčný chrup, pokračuje zrání CNS. Dítě začíná sedět, lozit, chodit. Při mluvení používá jednoslabičná slůvka, projevuje aktivitu v sociál. kontaktech.
Novorozenecké stádium
Nejdramatičtějším začátkem samostatného života dítěte je porod. Měl by být co nejméně násilnou událostí.
Přibližně prvních 6 až 8 týdnů od narození označujeme jako novorozenecké období. Novorozenec se musí po porodu přizpůsobit zcela odlišným fyziologickým podmínkám. Vývoj řady orgánů pokračuje i po narození (např. CNS). Provádí spontánní pohyby, křikem vyjadřuje své stavy a potřeby.
Kojenecké stádium
Trvá od 3. měsíce do 1 roku. Dítě prodělává prudký rozvoj tělesný a psychický. Prořezává se mu mléčný chrup, pokračuje zrání CNS. Dítě začíná sedět, lozit, chodit. Při mluvení používá jednoslabičná slůvka, projevuje aktivitu v sociál. kontaktech.
Stádium batolete
Stádium batolete
Trvá od 1 do 3 let. Typické je tzv. způsob chůze "batolení". Rozvoj tělesný, rozvoj jemné motoriky, rozvoj řeči a s ní spojených poznávacích procesů (myšlení, vnímání, paměti a pozornosti). Myšlení je konkrétní, vnímání schématické a pro paměť je typická emotivita a bezděčnost.
Základní činností dítěte v tomto věku je hra, kterou napodobuje činnost dospělých a zároveň se učí. Nepostradatelné jsou vhodné hračky.
Rozvoj citů batolete je vázán na sociální , především rodinné, prostředí. Emoce se projevují výrazně, city jsou ovlivnitelné a reakce jsou neadekvátní podnětu. Nutnost zvládání negat. citů (strach, žárlivost atd.), které jsou základem nejistoty a úzkosti.
V socializaci dítěte pozorujeme rozvoj sebecitu a sebeuvědomování - věk prvního vzdoru (odmítání,vzdor, svévole).
Při strádání, nedostatku psycholog. potřeb vzniká deprivace (péče, laskání, jistý cit. vztah). Subdeprivace vzniká u dětí narozených prokazatelně z nechtěného těhotenství, u dětí z rodin alkoholiků, narkomanů apod.
Úskalí: poruchy řeči, koktavost, rychlá mluva
Stádium předškolního věku
Od 3 do 6 let, tělesné a psychic. změny. Motorika je koordinovanější (tanečky, hygiena, samoobsluha).
Od 4 let se projevuje dominance vedoucí ruky (nepřecvičovat násilím - vznik poruch).
Trvá od 1 do 3 let. Typické je tzv. způsob chůze "batolení". Rozvoj tělesný, rozvoj jemné motoriky, rozvoj řeči a s ní spojených poznávacích procesů (myšlení, vnímání, paměti a pozornosti). Myšlení je konkrétní, vnímání schématické a pro paměť je typická emotivita a bezděčnost.
Základní činností dítěte v tomto věku je hra, kterou napodobuje činnost dospělých a zároveň se učí. Nepostradatelné jsou vhodné hračky.
Rozvoj citů batolete je vázán na sociální , především rodinné, prostředí. Emoce se projevují výrazně, city jsou ovlivnitelné a reakce jsou neadekvátní podnětu. Nutnost zvládání negat. citů (strach, žárlivost atd.), které jsou základem nejistoty a úzkosti.
V socializaci dítěte pozorujeme rozvoj sebecitu a sebeuvědomování - věk prvního vzdoru (odmítání,vzdor, svévole).
Při strádání, nedostatku psycholog. potřeb vzniká deprivace (péče, laskání, jistý cit. vztah). Subdeprivace vzniká u dětí narozených prokazatelně z nechtěného těhotenství, u dětí z rodin alkoholiků, narkomanů apod.
Úskalí: poruchy řeči, koktavost, rychlá mluva
Stádium předškolního věku
Od 3 do 6 let, tělesné a psychic. změny. Motorika je koordinovanější (tanečky, hygiena, samoobsluha).
Od 4 let se projevuje dominance vedoucí ruky (nepřecvičovat násilím - vznik poruch).
Socializace
17. Socializace. Jedinec a sociální prostředí. Zákonitosti socializace. Sociální chování. Sebepojetí, sebepoznávání a sebeuvědomování. Sebereflexe
Socializace
Člověk přichází na svět jako biologická bytost, společenskou bytostí se teprve stává.
Proces socializace probíhá jako postupné vrůstání do společenských podmínek života:
* postupná orientace v daném sociokulturním prostředí * osvojování přiměřeného účelného chování, což můžeme nazvat v podstatě výchovou a procesem učení.
Za základní aspekty socializace lze pokládat následující jevy:
1. osvojení zákl. kultur. návyků (oblékání, stolování, slušné chování, prosba atd.)
2. užívání předmětů běžné denní spotřeby přiměřeně jejich funkci
3. osvojení mateřského jazyka a dalších forem soc. komunikace
4. osvojení zákl. poznatků o přírodě a společnosti a základní časoprostorové orientace
5. osvojení soc. rolí přiměřených věku a pohlaví
6. orientace v základních společ. normách a hodnotách (co je správné a co ne, pravdivé a nepravdivé, hezké a ošklivé)
7. postupný vývoj sebekontroly a volní regulace chování, přechod od dětského egoismu k základům prosociálního jednání.
Socializace
Člověk přichází na svět jako biologická bytost, společenskou bytostí se teprve stává.
Proces socializace probíhá jako postupné vrůstání do společenských podmínek života:
* postupná orientace v daném sociokulturním prostředí * osvojování přiměřeného účelného chování, což můžeme nazvat v podstatě výchovou a procesem učení.
Za základní aspekty socializace lze pokládat následující jevy:
1. osvojení zákl. kultur. návyků (oblékání, stolování, slušné chování, prosba atd.)
2. užívání předmětů běžné denní spotřeby přiměřeně jejich funkci
3. osvojení mateřského jazyka a dalších forem soc. komunikace
4. osvojení zákl. poznatků o přírodě a společnosti a základní časoprostorové orientace
5. osvojení soc. rolí přiměřených věku a pohlaví
6. orientace v základních společ. normách a hodnotách (co je správné a co ne, pravdivé a nepravdivé, hezké a ošklivé)
7. postupný vývoj sebekontroly a volní regulace chování, přechod od dětského egoismu k základům prosociálního jednání.
Produktem socializace je určitý systém rolí a hodnot
Produktem socializace je určitý systém rolí a hodnot, návyků, zvyků a stereotypů charakteristických pro každou individuální osobnost.
Socializace by měla probíhat v rovině interakce rodič a dítě, kde dítě je bráno jako aktivní účastník vlastního soc. vývoje.
Socializace probíhá na 3 úrovních a to:
1. mikrosystému (v rodině, skupině vrstevníků)
2. mezosystému (ve škole a na VŠ)
3. makrosystému (z hlediska příslušnosti k soc. vrstvě, pohlaví, věku)
Vývoj v rodině je ovlivněn např. ekolog. situací (město, venkov) a sousedství, bydlení, velikost rodiny, soc. postavení, styl výchovy, vztahem mezi rodiči a dítětem. atd.
Sebehodnocení
neboli sebepoznávání neboli hodnocení vlastního "já". Lidé si sami stanoví určité normy chování a reagují na vlastní způsoby chování sebeodměňováním nebo sebetrestáním, což odpovídá požadavkům, které kladou na sebe sama.
Sebehodnocení
Sebeobraz lze chápat jako relativně ucelenou představu o sobě samém, které zároveň ovlivňuje vnímání a hodnocení jiných i sebe sama. Sebepojetí odráží představu o sobě. Je zde zdůrazněna složka poznávací, na rozdíl od sebeoceňování (self-esteem) označováno též jako “integrující gyroskop osobnosti”.
Socializace by měla probíhat v rovině interakce rodič a dítě, kde dítě je bráno jako aktivní účastník vlastního soc. vývoje.
Socializace probíhá na 3 úrovních a to:
1. mikrosystému (v rodině, skupině vrstevníků)
2. mezosystému (ve škole a na VŠ)
3. makrosystému (z hlediska příslušnosti k soc. vrstvě, pohlaví, věku)
Vývoj v rodině je ovlivněn např. ekolog. situací (město, venkov) a sousedství, bydlení, velikost rodiny, soc. postavení, styl výchovy, vztahem mezi rodiči a dítětem. atd.
Sebehodnocení
neboli sebepoznávání neboli hodnocení vlastního "já". Lidé si sami stanoví určité normy chování a reagují na vlastní způsoby chování sebeodměňováním nebo sebetrestáním, což odpovídá požadavkům, které kladou na sebe sama.
Sebehodnocení
Sebeobraz lze chápat jako relativně ucelenou představu o sobě samém, které zároveň ovlivňuje vnímání a hodnocení jiných i sebe sama. Sebepojetí odráží představu o sobě. Je zde zdůrazněna složka poznávací, na rozdíl od sebeoceňování (self-esteem) označováno též jako “integrující gyroskop osobnosti”.
V rámci psychického vývoje existuje celá řada periodizací
V rámci psychického vývoje existuje celá řada periodizací. Známé je psychoanalytické pojetí S. FREUDA, který rozdělil psychický vývoj na 5 stádií:
* orální (1. rok života)
* anální (2.-3. rok)
* falické (4.-5. rok)
* latentní (od 6 do 12 let)
* genitální (odpovídá pubertě)
Pro naše potřeby je však nejdůležitější popis jednotlivých období psychic. vývoje člověka dle J. Kurice:
1. prenatální - od početí do narození
2. novorozenecké - od porodu do 6 týdnů
3. kojenecké - do 1 roku (chůze, řeč)
4. batolete - do 3 let, zapojuje se do soc. vztahů, uvědom.JÁ
5. předškolního věku - MŠ
6. mladšího školního věku - 6 až 11
7. pubescence - 11 až 16, pohlav. dozrávání
8. adolescence - 15 až 20 let, příprava na povolání
9. rané dospělosti - 20 až 30, seberealizace, založení rodiny
10. plné dospělosti - 30 až 48, období výkon. a tvořivosti
11. staršího dospělého věku - určitá omezení ve výkonu
12. počátečního stáří 60 až 75, důchod. věk
13. stáří - 75 a více - tělesná i psychická omezení
Zásady psychoterapie dětí a mladistvých. (Podle Adlera)
Při zjišťování anamnestických dat se klade důraz na otázky:
1. tělesný stav (dnes se již nezaměřují pouze na orgánovou méněcennost), prodělaná onemocnění
2. struktura rodiny
3. socioekonomické podmínky
4. vztahy v rodině
5. vlastní symptomatika, obtíže dítěte
* orální (1. rok života)
* anální (2.-3. rok)
* falické (4.-5. rok)
* latentní (od 6 do 12 let)
* genitální (odpovídá pubertě)
Pro naše potřeby je však nejdůležitější popis jednotlivých období psychic. vývoje člověka dle J. Kurice:
1. prenatální - od početí do narození
2. novorozenecké - od porodu do 6 týdnů
3. kojenecké - do 1 roku (chůze, řeč)
4. batolete - do 3 let, zapojuje se do soc. vztahů, uvědom.JÁ
5. předškolního věku - MŠ
6. mladšího školního věku - 6 až 11
7. pubescence - 11 až 16, pohlav. dozrávání
8. adolescence - 15 až 20 let, příprava na povolání
9. rané dospělosti - 20 až 30, seberealizace, založení rodiny
10. plné dospělosti - 30 až 48, období výkon. a tvořivosti
11. staršího dospělého věku - určitá omezení ve výkonu
12. počátečního stáří 60 až 75, důchod. věk
13. stáří - 75 a více - tělesná i psychická omezení
Zásady psychoterapie dětí a mladistvých. (Podle Adlera)
Při zjišťování anamnestických dat se klade důraz na otázky:
1. tělesný stav (dnes se již nezaměřují pouze na orgánovou méněcennost), prodělaná onemocnění
2. struktura rodiny
3. socioekonomické podmínky
4. vztahy v rodině
5. vlastní symptomatika, obtíže dítěte
Terapeutické schéma při práci s dětmi
Terapeutické schéma při, práci s dětmi:
1. Navození kontaktu a vytvoření důvěry, u předškolních dětí se pozitivního vztahu dosahuje nejčastěji pomocí adekvátní věkové hry. Přiblížení se k dětem školního věku se také děje prostřednictvím hry, ta však musí být pečlivě promyšlena, aby odpovídala struktuře osobnosti dítěte a aby se předešlo možným nedorozuměním. Kontakt s dospívající mládeží se daří navázat nejlépe pomocí osobního rozhovoru. Dhrssen při něm doporučuje použít líčení cizích potíží.
2. Odlehčení – relativizace problémů, které se kolem dítěte nakupily, se provádí v předškolním a mladším věku také zpravidla při hře. Používá se k tomu různých materiálů, panenek, miniaturního světa. Dále je možno provést scénotestu, loutkového divadla, malování prsty, modelování s plastelínou, moduritem, stříhání nebo trhání papíru, lepení koláží. Výbornou technikou je spontánní nebo řízená hra na pískovišti, vaření a míčové hry. Dospívající mládež může modelovat, zabývat se různými technikami, které se u nás používají při pracovním vyučování, malování, kreslení. V poslední době se zvlášť doporučuje Winnicottova metoda náhodných čar, kdy terapeut se zavřenýma očima nakreslí čáru a dítě má dokreslit smysluplnou kresbu. Role se vyměňují a obsah nakresleného je možné analyzovat. Je to však metoda, která je smysluplná jen v rukou zdatného, teoreticky vybaveného a empatického terapeuta.
3. Odhalení konfliktů – jak dalece můžeme odhalit a popsat dítěti konflikt, to závisí na úrovni rozvoje jeho osobnosti, jeho věku a inteligenci. U malých dětí se obvykle nové řešení dříve konfliktních situací předvádí v symbolické hře.
4. Upevnění a nacvičení nově získaných a modifikovaných vlastností a postojů – u malých dětí se provádí opět v symbolické hře. Některé nově získané vlastnosti je možné cvičit, rozvíjet a upevňovat i při hrách, při nichž se hodnotí výkon. Jinak se před závodivými hrami v rámci terapie varuje. Dospívající mládeži se postupně stanoví cíle, které však musí respektovat struktury jejich osobnosti. Jednotlivé kroky musí být pečlivě odměřovány a nároky zvyšovány.
5. Doznívání terapie a osamostňování – i dětem v předškolním věku je nutné zprostředkovat pocit, že existujeme ve světě (“In-der-Welt-Sein”). To je základem světonázoru a společenského citu. Školní děti a dospívající mládež jsou schopni prožívat v závislosti na zralosti a inteligenci tuto skutečnost ještě intenzivněji. Není možné přejít a neverbalizovat odpovědi na otázky: Já a druzí lidé. Já a svět. J8 a prostředí, do kterého vstupuji. Bez tohoto završení by předchozí terapie neměla úspěch.
1. Navození kontaktu a vytvoření důvěry, u předškolních dětí se pozitivního vztahu dosahuje nejčastěji pomocí adekvátní věkové hry. Přiblížení se k dětem školního věku se také děje prostřednictvím hry, ta však musí být pečlivě promyšlena, aby odpovídala struktuře osobnosti dítěte a aby se předešlo možným nedorozuměním. Kontakt s dospívající mládeží se daří navázat nejlépe pomocí osobního rozhovoru. Dhrssen při něm doporučuje použít líčení cizích potíží.
2. Odlehčení – relativizace problémů, které se kolem dítěte nakupily, se provádí v předškolním a mladším věku také zpravidla při hře. Používá se k tomu různých materiálů, panenek, miniaturního světa. Dále je možno provést scénotestu, loutkového divadla, malování prsty, modelování s plastelínou, moduritem, stříhání nebo trhání papíru, lepení koláží. Výbornou technikou je spontánní nebo řízená hra na pískovišti, vaření a míčové hry. Dospívající mládež může modelovat, zabývat se různými technikami, které se u nás používají při pracovním vyučování, malování, kreslení. V poslední době se zvlášť doporučuje Winnicottova metoda náhodných čar, kdy terapeut se zavřenýma očima nakreslí čáru a dítě má dokreslit smysluplnou kresbu. Role se vyměňují a obsah nakresleného je možné analyzovat. Je to však metoda, která je smysluplná jen v rukou zdatného, teoreticky vybaveného a empatického terapeuta.
3. Odhalení konfliktů – jak dalece můžeme odhalit a popsat dítěti konflikt, to závisí na úrovni rozvoje jeho osobnosti, jeho věku a inteligenci. U malých dětí se obvykle nové řešení dříve konfliktních situací předvádí v symbolické hře.
4. Upevnění a nacvičení nově získaných a modifikovaných vlastností a postojů – u malých dětí se provádí opět v symbolické hře. Některé nově získané vlastnosti je možné cvičit, rozvíjet a upevňovat i při hrách, při nichž se hodnotí výkon. Jinak se před závodivými hrami v rámci terapie varuje. Dospívající mládeži se postupně stanoví cíle, které však musí respektovat struktury jejich osobnosti. Jednotlivé kroky musí být pečlivě odměřovány a nároky zvyšovány.
5. Doznívání terapie a osamostňování – i dětem v předškolním věku je nutné zprostředkovat pocit, že existujeme ve světě (“In-der-Welt-Sein”). To je základem světonázoru a společenského citu. Školní děti a dospívající mládež jsou schopni prožívat v závislosti na zralosti a inteligenci tuto skutečnost ještě intenzivněji. Není možné přejít a neverbalizovat odpovědi na otázky: Já a druzí lidé. Já a svět. J8 a prostředí, do kterého vstupuji. Bez tohoto završení by předchozí terapie neměla úspěch.
Vůle
Vůle
je vrcholem seberegulace osobnosti člověka. Osobnost člověka charakterizují tzv. volní vlastnosti (rozhodnost, vytrvalost, houževnatost, sebeovládání). Obecně vyjadřují schopnost sebekontroly, která se projevuje nejen v potlačování nežádoucích tendencí, ale i v úsilí při překonávání překážek, při dosahování časově vzdálených cílů i při jejich vytyčování.
To co se nazývá sebekontrola, je komplex volních vlastností, který je též souborně nazýván vůlí.
Poruchy vůle
Abulie = naprostý nedostatek až ztráta vůle a sbeprosazování
Impulzivní zkratkovité jednání
Naprostý nedostatek sebekontroly (nedostatek zábran, nezdrženlivost)
Hypobulie = vystupňovaná iniciativa a činorodost
Anankastické = jednání (nutkavé)jednání
Kultivace temperamentu, charakteru a vůle - Nevím, nemám
je vrcholem seberegulace osobnosti člověka. Osobnost člověka charakterizují tzv. volní vlastnosti (rozhodnost, vytrvalost, houževnatost, sebeovládání). Obecně vyjadřují schopnost sebekontroly, která se projevuje nejen v potlačování nežádoucích tendencí, ale i v úsilí při překonávání překážek, při dosahování časově vzdálených cílů i při jejich vytyčování.
To co se nazývá sebekontrola, je komplex volních vlastností, který je též souborně nazýván vůlí.
Poruchy vůle
Abulie = naprostý nedostatek až ztráta vůle a sbeprosazování
Impulzivní zkratkovité jednání
Naprostý nedostatek sebekontroly (nedostatek zábran, nezdrženlivost)
Hypobulie = vystupňovaná iniciativa a činorodost
Anankastické = jednání (nutkavé)jednání
Kultivace temperamentu, charakteru a vůle - Nevím, nemám
Kategorie vývoje v psychologii
16. Kategorie vývoje v psychologii. Předmět ontogenetické psychologie. Zákony vývoje. Biologické a sociální ve vývoji člověka. Periodizace psychic. vývoje. Zásady psychoterapie u dětí a mladistvých.
Současná psychologie se skládá z několika zákl. disciplín, z nichž jednu tvoří vývojová psychologie, která studuje psychiku z vývojového hlediska. Zkoumá psycholog. charakteristiky člověka od početí až do smrti, zabývá se zvláštnostmi jednotlivých věkových období a změnami v chování a prožívání jedince. Dále zjišťováním zákonitostí, které lze v jeho vývoji odhalit. Jde zejména o to, že:
* vývoj je proces, v němž se vyvíjí celý organismus i psychika člověka
* jednotlivá stádia na sebe navazují
* vývoj není časově rovnoměrný, ale s postupujícím věkem se zpomaluje
* změny dané vývojem se vždy projevují v kontextu osobnosti
* vývoj je socializační proces
* v průběhu procesu si jedinec stále více uvědomuje sebe sama.
Můžeme si říci, že vývoj člověka je interakcí základních činitelů:
* biologických - vývoje - vrozené dispozice
* sociálních - výchovy a prostředí
Můžeme také konstatovat, že v dětství a ve stáří, je vliv biolog. faktorů na vývoj člověka větší než vliv faktorů sociálních.
sociální
biologické
dětství stáří
Celý průběh lidského života z hlediska věku a obecné výkonnosti pak ukazuje tzv. ontogenetic. křivka:
v dosp.
ý
k
o
n. dět. stáří
věk
Současná psychologie se skládá z několika zákl. disciplín, z nichž jednu tvoří vývojová psychologie, která studuje psychiku z vývojového hlediska. Zkoumá psycholog. charakteristiky člověka od početí až do smrti, zabývá se zvláštnostmi jednotlivých věkových období a změnami v chování a prožívání jedince. Dále zjišťováním zákonitostí, které lze v jeho vývoji odhalit. Jde zejména o to, že:
* vývoj je proces, v němž se vyvíjí celý organismus i psychika člověka
* jednotlivá stádia na sebe navazují
* vývoj není časově rovnoměrný, ale s postupujícím věkem se zpomaluje
* změny dané vývojem se vždy projevují v kontextu osobnosti
* vývoj je socializační proces
* v průběhu procesu si jedinec stále více uvědomuje sebe sama.
Můžeme si říci, že vývoj člověka je interakcí základních činitelů:
* biologických - vývoje - vrozené dispozice
* sociálních - výchovy a prostředí
Můžeme také konstatovat, že v dětství a ve stáří, je vliv biolog. faktorů na vývoj člověka větší než vliv faktorů sociálních.
sociální
biologické
dětství stáří
Celý průběh lidského života z hlediska věku a obecné výkonnosti pak ukazuje tzv. ontogenetic. křivka:
v dosp.
ý
k
o
n. dět. stáří
věk
Typy temperamentu
Typy temperamentu
* sangvinik
reakce přiměřené, přizpůsobivý, emočně vyrovnaný, nestálý, lehkovážný, veselé ladění, optimistický. Emočně stabilní extravert
* flegmatik
emočně celkem vyrovnaný, navenek lhostejný, reaguje pouze na silné podněty, vykazuje stálost a vcelku spokojenost, klid, hlubší vztahy jen k bližším osobám, bez velkých životních ambicí, nemá rád změny, v pohybu spíše úsporný. Emočně stabilní introvert
* melancholik
hluboké prožitky se spíše smutným laděním, strachem z budoucnosti, miluje klid, nesnáši vzruchy a hlučnost, city jsou trvalé, obtížně navazuje kontakty, ty, které naváže jsou trvalé a hluboké. Emočně labilní introvert
* cholerik
silně vzrušivý, výbuchy hněvu, agrese, impulzivní jednání, nerozvážnost, netrpělivý, panovačný, city jsou vyvolány snadno, navenek reaguje rychle, silně, často bez zábran. Emočně labilní extravert.
Charakter
Termínem charakter označujeme složku osobnosti, která se projevuje v jednání člověka. Charakterové vlastnosti se vztahují k morálním aspektům chování a jednání lidí.
Charakter je těsně spjat s dalšími složkami osobnosti, zejména s temperamentem. Formuje se působením výchovy a dalších společenských vlivů.
Charakter vyjadřuje vztah jedince
* k lidem a společnosti
* k práci
* k sobě samému
Podstata charakteru je hledána ve vůli, jindy v citech nebo ve zůsobu jednání.
* sangvinik
reakce přiměřené, přizpůsobivý, emočně vyrovnaný, nestálý, lehkovážný, veselé ladění, optimistický. Emočně stabilní extravert
* flegmatik
emočně celkem vyrovnaný, navenek lhostejný, reaguje pouze na silné podněty, vykazuje stálost a vcelku spokojenost, klid, hlubší vztahy jen k bližším osobám, bez velkých životních ambicí, nemá rád změny, v pohybu spíše úsporný. Emočně stabilní introvert
* melancholik
hluboké prožitky se spíše smutným laděním, strachem z budoucnosti, miluje klid, nesnáši vzruchy a hlučnost, city jsou trvalé, obtížně navazuje kontakty, ty, které naváže jsou trvalé a hluboké. Emočně labilní introvert
* cholerik
silně vzrušivý, výbuchy hněvu, agrese, impulzivní jednání, nerozvážnost, netrpělivý, panovačný, city jsou vyvolány snadno, navenek reaguje rychle, silně, často bez zábran. Emočně labilní extravert.
Charakter
Termínem charakter označujeme složku osobnosti, která se projevuje v jednání člověka. Charakterové vlastnosti se vztahují k morálním aspektům chování a jednání lidí.
Charakter je těsně spjat s dalšími složkami osobnosti, zejména s temperamentem. Formuje se působením výchovy a dalších společenských vlivů.
Charakter vyjadřuje vztah jedince
* k lidem a společnosti
* k práci
* k sobě samému
Podstata charakteru je hledána ve vůli, jindy v citech nebo ve zůsobu jednání.
Vývoj charakteru
Vývoj charakteru
typ charakteru období vývoje
amorální kojenecký
prospěšný rané dětství
konformní pozdější dětství
iracionálně vědomý adolescence a dospělost
iracionálně altruistický adolescence a dospělost
amorální = výrazný egoismus s nedostatkem vnitřních zábran, nedostatek ohledů na druhé,
prospěšný = formální ohled na mínění ostatních, jako správné cháp jen to, co odpovídá pravidlům, impulzivní jednání, nemá vytvořeny abstraktní principy cti a odpovědnosti, atd.
konformní = dtto jako prospěšný, ale bez impulzivity, více vnitřní kontroly, méně egoismu, chování se uvolňuje
irac.věd. = představuje obraz charakteru osob, které přijali za své vzorce chování svých rodičů, ať už se jedná o vzorce dobré či špatné
irac.altr.= nejvyšší úroveň morál. vývoje, jedná s ohledem na danou situaci a možné důsledky pro jiné, zvažuje hledisko soc. dopadu svého jednání
Charakter člověka se formuje pod vlivem společenských vztahů a zejména působením výchovy a sebevýchovy. Charakter označujeme jako povahu.
typ charakteru období vývoje
amorální kojenecký
prospěšný rané dětství
konformní pozdější dětství
iracionálně vědomý adolescence a dospělost
iracionálně altruistický adolescence a dospělost
amorální = výrazný egoismus s nedostatkem vnitřních zábran, nedostatek ohledů na druhé,
prospěšný = formální ohled na mínění ostatních, jako správné cháp jen to, co odpovídá pravidlům, impulzivní jednání, nemá vytvořeny abstraktní principy cti a odpovědnosti, atd.
konformní = dtto jako prospěšný, ale bez impulzivity, více vnitřní kontroly, méně egoismu, chování se uvolňuje
irac.věd. = představuje obraz charakteru osob, které přijali za své vzorce chování svých rodičů, ať už se jedná o vzorce dobré či špatné
irac.altr.= nejvyšší úroveň morál. vývoje, jedná s ohledem na danou situaci a možné důsledky pro jiné, zvažuje hledisko soc. dopadu svého jednání
Charakter člověka se formuje pod vlivem společenských vztahů a zejména působením výchovy a sebevýchovy. Charakter označujeme jako povahu.
Dva typy mentální retardace
Dva typy mentální retardace
typ eretický
rychlé střídání vzruchů a útlumu, v citové oblasti nestálé, mají slabou vůli, nedokáží se soustředit, nedisciplinovaní, neovladatelní (souvisí s MR)
typ apatický
vzruch a útlum probíhá zpomaleně, duševní procesy jsou pomalé, nic je neupoutá, nezajímá, chovají se tiše, klidně, nedovedou se soustředit, nepamatují si co mají udělat
Psychologie tvořivosti
představuje přístup k činnostem, která přináší nová, zajímavá řešení problémů v různých variantách.
Příčiny poruch tvořivosti:
* vidět problém v jiných souvislostech
* uplívání na funkci určitých předmětů (např. nůžky, sponka)
* v soc. oblasti - autoritati. vedení,
- netolerantní atmosféra
- posměch při neúspěchu
* nepříznivý citový vztah (zklamání)
typ eretický
rychlé střídání vzruchů a útlumu, v citové oblasti nestálé, mají slabou vůli, nedokáží se soustředit, nedisciplinovaní, neovladatelní (souvisí s MR)
typ apatický
vzruch a útlum probíhá zpomaleně, duševní procesy jsou pomalé, nic je neupoutá, nezajímá, chovají se tiše, klidně, nedovedou se soustředit, nepamatují si co mají udělat
Psychologie tvořivosti
představuje přístup k činnostem, která přináší nová, zajímavá řešení problémů v různých variantách.
Příčiny poruch tvořivosti:
* vidět problém v jiných souvislostech
* uplívání na funkci určitých předmětů (např. nůžky, sponka)
* v soc. oblasti - autoritati. vedení,
- netolerantní atmosféra
- posměch při neúspěchu
* nepříznivý citový vztah (zklamání)
Temperament a charakter
15. Temperament a charakter. Používání těchto pojmů v psychologii. Klasifikace temperamentu. Charakterové vlastnosti. Vůle a rozhodování. Poruchy vůle. Kultivace temperamentu, charakteru a vůle.
TEMPERAMENT
se často spojuje s charakterem neboli povahou člověka, což jsou určité mravní kvality osobnosti
Temperament vyjadřuje dynamické vlastnosti osobnosti, tedy dynamiku celého chování a prožívání.
Dynamikou chování a prožívání se rozumí tempo průběhu a střídání psychických procesů, stavů, činností a jednání, a jejich intenzita. Tedy takové vlastnosti jako je např. citová vzrušivost, svoboda střídání citů, impulsivnost, pasivita atd.
Zdroje stimulace:
* vnější prostředí
* vlastní činnost subjektu
vzájemně se doplňují tak, aby bylo zajištěno optimum stimulace.
TEMPERAMENT
se často spojuje s charakterem neboli povahou člověka, což jsou určité mravní kvality osobnosti
Temperament vyjadřuje dynamické vlastnosti osobnosti, tedy dynamiku celého chování a prožívání.
Dynamikou chování a prožívání se rozumí tempo průběhu a střídání psychických procesů, stavů, činností a jednání, a jejich intenzita. Tedy takové vlastnosti jako je např. citová vzrušivost, svoboda střídání citů, impulsivnost, pasivita atd.
Zdroje stimulace:
* vnější prostředí
* vlastní činnost subjektu
vzájemně se doplňují tak, aby bylo zajištěno optimum stimulace.
Stupně mentální retardace
Stupně mentální retardace:
nad 140 genius
nad 130 vysoce inteligentní
120-129 zjevně nadprůměrné
110-119 lehce nadprůměrné
95-109 průměr
86-94 lehce podprůměrné
70-85 těžce podprůměrné (nazývána též slaboduchost)
50-69 lehká MR = debilita (věk 10-11 let)
35-49 středně těžká MR = imbecilita (věk 5-6 letého)
20-34 těžká MR = idiocie (věk 2 letého)
19 a níž hluboká MR = idiocie
Poruchy schopností
Mentální retardace je typ poruchy, který postihuje stránku tělesnou, duševní i společenskou a neumožňuje jedinci podstoupit výchovně vzdělávací proces s normálními jedinci. Jedná se o snížené rozumové schopnosti.
Mentální retardace vzniká:
* nedostatečným vývojem mozku
* po určité době normálního vývoje (nádor, úraz)
Poškození může nastat v době:
* prenatální
* perinatální
* postnatální
Je definována jako nedosažení odpovídajícího stupně mentálního vývoje vzhledem k věku, jde o stav trvalý.
Demence = získané chorobné oslabení rozumových schopností, zhloupnutí, jed o snížení už vyvinuté inteligence, duševních schopností, v jejím důsledku dochází k rozpadu schopností rozumových, soustředění, pracovního výkonu i sebeovládání. Za demenci je označován úpadek inteligence nejdříve po 2. roce života.
Rozlišuje se např.:demence amnestická – ztráta paměti, apercepční – ztráta schoponosti odlišit nahodilé od zákonitého, strukturální ztráta logické stavby myšlení, presenilní – úbytek zábran s asociálními projevy, senilní – stařecká, praecox – duševní ochabnutí, juvenilní – v mladém věku, traumatická – po úraze apod.
nad 140 genius
nad 130 vysoce inteligentní
120-129 zjevně nadprůměrné
110-119 lehce nadprůměrné
95-109 průměr
86-94 lehce podprůměrné
70-85 těžce podprůměrné (nazývána též slaboduchost)
50-69 lehká MR = debilita (věk 10-11 let)
35-49 středně těžká MR = imbecilita (věk 5-6 letého)
20-34 těžká MR = idiocie (věk 2 letého)
19 a níž hluboká MR = idiocie
Poruchy schopností
Mentální retardace je typ poruchy, který postihuje stránku tělesnou, duševní i společenskou a neumožňuje jedinci podstoupit výchovně vzdělávací proces s normálními jedinci. Jedná se o snížené rozumové schopnosti.
Mentální retardace vzniká:
* nedostatečným vývojem mozku
* po určité době normálního vývoje (nádor, úraz)
Poškození může nastat v době:
* prenatální
* perinatální
* postnatální
Je definována jako nedosažení odpovídajícího stupně mentálního vývoje vzhledem k věku, jde o stav trvalý.
Demence = získané chorobné oslabení rozumových schopností, zhloupnutí, jed o snížení už vyvinuté inteligence, duševních schopností, v jejím důsledku dochází k rozpadu schopností rozumových, soustředění, pracovního výkonu i sebeovládání. Za demenci je označován úpadek inteligence nejdříve po 2. roce života.
Rozlišuje se např.:demence amnestická – ztráta paměti, apercepční – ztráta schoponosti odlišit nahodilé od zákonitého, strukturální ztráta logické stavby myšlení, presenilní – úbytek zábran s asociálními projevy, senilní – stařecká, praecox – duševní ochabnutí, juvenilní – v mladém věku, traumatická – po úraze apod.
Oligofrenie je také slabomyslnost
Oligofrenie je také slabomyslnost. Podle doby vzniku se člení na:
* oligofrenii - celkové zpomalení vývoje dítěte; příčinou: * odchylky ve skladbě chromozómů tzv. mongolismus, Downova choroba
* hormonální poruchy tzv. kretenismus
* vrozené metabolic. poruchy - bílkovin (fenylketon.), minerál. látek (Wilsnova ch.), cukrů (galaktosémie)
* pseudooligofrenii též sociál. oligofrenie, opoždění v duš. vývoji dítěte; dá se zmírnit; příčinou:
* nepodnětné rod. prostředí
* špatná výchova
* nevhodné prostředí
* demenci a stařeckou demenci - nastává po určité době zcela normál. vývoje; příčiny:
* vliv onemocnění mozku (nádor, krvácení)
* nedostatek kyslíku při operativ. zákroku
* úraz mozku s následným zhmožděním
* oligofrenii - celkové zpomalení vývoje dítěte; příčinou: * odchylky ve skladbě chromozómů tzv. mongolismus, Downova choroba
* hormonální poruchy tzv. kretenismus
* vrozené metabolic. poruchy - bílkovin (fenylketon.), minerál. látek (Wilsnova ch.), cukrů (galaktosémie)
* pseudooligofrenii též sociál. oligofrenie, opoždění v duš. vývoji dítěte; dá se zmírnit; příčinou:
* nepodnětné rod. prostředí
* špatná výchova
* nevhodné prostředí
* demenci a stařeckou demenci - nastává po určité době zcela normál. vývoje; příčiny:
* vliv onemocnění mozku (nádor, krvácení)
* nedostatek kyslíku při operativ. zákroku
* úraz mozku s následným zhmožděním
Hierarchická struktura schopnosti
Hierarchická struktura schopnosti
1. obecné (např. schopnost poznávání neboli inteligence)
2. skupinové (složené dispozice)
3. specifické
Např. hudební schopnost je komplexem specifických hud. dispozic /smysluchová představivost, smysl pro rytmus, pro harmonii, barvu tónu atd./
Vlohy jsou vrozenou dispozicí, avšak samy o sobě neurčují schopnost (hudební, pohybová schopnost). Podle stupně rozvoje schopnosti mluvíme o nadání, talentu a genialitě.
Nadání je souhrn schopností určitého druhu, který umožňuje nadprůměrné výkony v dané oblasti.
Talent je vysoce rozvinutá schopnost určitého druhu, které umožňují vynikající výkony.
Genialita je mimořádně veliký talent, který umožňuje vytvořit vrcholná, epochální díla.
Faktory vývoje schopností
1. včasná stimulace dané vlohy
2. systematické a intenzivní cvičení již v dětství
3. navození a udržování příslušného zájmu (motivace)
Validita
= ověření, zda test či jiná metoda zjišťuje to, co zjišťovat má
1. obecné (např. schopnost poznávání neboli inteligence)
2. skupinové (složené dispozice)
3. specifické
Např. hudební schopnost je komplexem specifických hud. dispozic /smysluchová představivost, smysl pro rytmus, pro harmonii, barvu tónu atd./
Vlohy jsou vrozenou dispozicí, avšak samy o sobě neurčují schopnost (hudební, pohybová schopnost). Podle stupně rozvoje schopnosti mluvíme o nadání, talentu a genialitě.
Nadání je souhrn schopností určitého druhu, který umožňuje nadprůměrné výkony v dané oblasti.
Talent je vysoce rozvinutá schopnost určitého druhu, které umožňují vynikající výkony.
Genialita je mimořádně veliký talent, který umožňuje vytvořit vrcholná, epochální díla.
Faktory vývoje schopností
1. včasná stimulace dané vlohy
2. systematické a intenzivní cvičení již v dětství
3. navození a udržování příslušného zájmu (motivace)
Validita
= ověření, zda test či jiná metoda zjišťuje to, co zjišťovat má
Inteligence
Inteligence
je obecná rozumová schopnost nacházet rychle správné a účelné vztahy mezi věcmi a jevy.
Inteligence se měří v jednotkách IQ.
Inteligenční kvocient se vypočítá jako poměr mezi věkem mentálním a fyzickým x 100.
2 druhy inteligence:
* vrozená (schopnost mozku vytvářet asociace)
* environmentální tj. získaná ve vztahu k určitému kultur. prostředí (představuje učení)
Piaget rozlišitl vývojové stupně inteligence, jíž však rozumí v podstatě myšlení. Stádia:
1) senzomotorické inteligence (do 18 měsíce věku)
2) preoperačních představ (do 7 roku věku)
3) konkrétních operací (do 11 roku věku)
4) formálně logických operací
Vliv na inteligenci dětí má inteligence jejich rodičů.
Rozlišujeme 3 základní druhy inteligence:
1. konkrétní (schopnost chápat vztahy mezi objekty, manipulovat s nimi, výzaná na obrazově názorné myšlení)
2. abstraktní (schopnost chápat a operovat s verbálními a jinými symboly, opírající se o pojmově logic. myšlení, matematic. myšlení atd.
3. sociální (schopnost chápat vztahy mezi lidmi a účinně je ovlivňovat, označovaná jako sociální obratnost nebo soc. interakce.
je obecná rozumová schopnost nacházet rychle správné a účelné vztahy mezi věcmi a jevy.
Inteligence se měří v jednotkách IQ.
Inteligenční kvocient se vypočítá jako poměr mezi věkem mentálním a fyzickým x 100.
2 druhy inteligence:
* vrozená (schopnost mozku vytvářet asociace)
* environmentální tj. získaná ve vztahu k určitému kultur. prostředí (představuje učení)
Piaget rozlišitl vývojové stupně inteligence, jíž však rozumí v podstatě myšlení. Stádia:
1) senzomotorické inteligence (do 18 měsíce věku)
2) preoperačních představ (do 7 roku věku)
3) konkrétních operací (do 11 roku věku)
4) formálně logických operací
Vliv na inteligenci dětí má inteligence jejich rodičů.
Rozlišujeme 3 základní druhy inteligence:
1. konkrétní (schopnost chápat vztahy mezi objekty, manipulovat s nimi, výzaná na obrazově názorné myšlení)
2. abstraktní (schopnost chápat a operovat s verbálními a jinými symboly, opírající se o pojmově logic. myšlení, matematic. myšlení atd.
3. sociální (schopnost chápat vztahy mezi lidmi a účinně je ovlivňovat, označovaná jako sociální obratnost nebo soc. interakce.
Schopnosti
14. Schopnosti. Klasifikace schopností. Vlohy a schopnosti.
Nadání, talent. Inteligence, Kreativita. Měření inteligence. Validita testu. Poruchy schopností. Mentální retardace. Demence. Psychologie tvořivosti.
Schopnosti
Jsou psychické vlastnosti osobnosti, které člověku umožňují naučit se různým činnostem a vykonávat je. Nejsou vrozené, ale rozvíjí se na základě vloh. Záleží zde na množství podnětů s nimiž se jedinec ve svém vývoji setkává ( např. při hře, sportu, učení, práci). Dělíme je na:
- percepční (schopnost vnímání - vizuální barevná čivost, smysl pro rovnováhu, pozornost, hodnocení vzdálenosti, vidění pohybu)
- psychomotorické (motorická rychlost, statická a dynamická přesnost, koordinace pohybů, obratnost)
- intelektové (paměť, poznávání, konvergentní a divergentní myšlení, hodnocení).
Aby se člověk naučil činnosti, tak k tomu potřebuje určité vlohy, schopnosti (nadání či talent).
Schopnosti:
1. intelektové - důvtip, chápavost, bystrost, přizpůsobivost
a) verbální - co má společného jablko a pomeranč
- vyznačte nepatřící slovo - židle, pohovka, skříň, křeslo
b) neverbální - doplnění chybějících čísel
Nadání, talent. Inteligence, Kreativita. Měření inteligence. Validita testu. Poruchy schopností. Mentální retardace. Demence. Psychologie tvořivosti.
Schopnosti
Jsou psychické vlastnosti osobnosti, které člověku umožňují naučit se různým činnostem a vykonávat je. Nejsou vrozené, ale rozvíjí se na základě vloh. Záleží zde na množství podnětů s nimiž se jedinec ve svém vývoji setkává ( např. při hře, sportu, učení, práci). Dělíme je na:
- percepční (schopnost vnímání - vizuální barevná čivost, smysl pro rovnováhu, pozornost, hodnocení vzdálenosti, vidění pohybu)
- psychomotorické (motorická rychlost, statická a dynamická přesnost, koordinace pohybů, obratnost)
- intelektové (paměť, poznávání, konvergentní a divergentní myšlení, hodnocení).
Aby se člověk naučil činnosti, tak k tomu potřebuje určité vlohy, schopnosti (nadání či talent).
Schopnosti:
1. intelektové - důvtip, chápavost, bystrost, přizpůsobivost
a) verbální - co má společného jablko a pomeranč
- vyznačte nepatřící slovo - židle, pohovka, skříň, křeslo
b) neverbální - doplnění chybějících čísel
Nálada
Nálada
Je obecně emocionální stav, který v průběhu určení času provází prožívání a činnosti člověka.
Je relativně trvalý citový stav, který vytváří kulisu pro aktuální psychické dění. Rozlišujeme:
- intenzitu
- délku trvání
- vztah k podnětům, které náladu vyvolaly
- možnosti změny, přerušení nálady
- vliv nálady na ostatní dění
Chorobné nálady jsou:
- euforie (blažená nálada s kladným emoč. prvkem bez
výraznějšího ovlivnění aktivity)
- manická nálada (veselá, zvýšené tempo řeči a jednání)
- expanzivní nálada (zvýšené sebevědomí se vzrůstem aktivity)
- apatie (lhostejnost, potlačení emoční reaktivity)
- depresivní nálada (smutná s pesimistickým pohledem na život)
- dráždivá nálada (se zvýšenou pohotovostí k agresivnímu jednání)
- bezradná nálada (neschopnost vyznat se v situaci)
- morózní nálada (nevrlá, zlostné reakce)
Je obecně emocionální stav, který v průběhu určení času provází prožívání a činnosti člověka.
Je relativně trvalý citový stav, který vytváří kulisu pro aktuální psychické dění. Rozlišujeme:
- intenzitu
- délku trvání
- vztah k podnětům, které náladu vyvolaly
- možnosti změny, přerušení nálady
- vliv nálady na ostatní dění
Chorobné nálady jsou:
- euforie (blažená nálada s kladným emoč. prvkem bez
výraznějšího ovlivnění aktivity)
- manická nálada (veselá, zvýšené tempo řeči a jednání)
- expanzivní nálada (zvýšené sebevědomí se vzrůstem aktivity)
- apatie (lhostejnost, potlačení emoční reaktivity)
- depresivní nálada (smutná s pesimistickým pohledem na život)
- dráždivá nálada (se zvýšenou pohotovostí k agresivnímu jednání)
- bezradná nálada (neschopnost vyznat se v situaci)
- morózní nálada (nevrlá, zlostné reakce)
Motivace
13. Motivace. Aktivační faktory osobnosti (zájmy, potřeby, hodnoty, ideály). Humanistická psychologie. Homeostáza. Motivy a jejich klasifikace. Pojem incentivy. Aspirace.
Motivace zkoumá pohnutky jednání člověka. Může být vzbuzována vnitřními podněty tj. potřebami (hlad, únava, soc. potřeby) nebo vnějšími podněty tj.signalizace dosažení určitého uspokojení (např. úvaha o tom, zda mám dost peněz atd.).
Motivací lidského chování rozumíme souhrn činitelů, který jedince podněcuje, aktivizuje k určité činnosti, nebo naopak jeho aktivitu tlumí.
Motivace může na jedince působit:
* vědomě
* nevědomě
a) jedinec má nevědomou potřebu a nevědomě hledá cíl (např. při pocitu méněcennosti kritizuje svou ženu, aby se cítil lépe)
Humanistická psychologie
Vznikla v 50. letech 20. století. Není zcela jednotná ani v teorii ani v prováděné paxi, skládá se z několika myšlenkových proudů a je zaměřena ponejvíce terapeuticky, poradensky či výchovně, vracím psychologii z laboratoří a klinických pracovišť do běžného života, zajímá se o každodennost normálních lidí, řešení jejich problémů, stává se impulsem pro hnutí svépomocných skupin.
V hnutí humanistické psychologie došlo k určitému, spíše pragmatickému než striktně teoretickému sblížení dvou dosavadních psychologických protipólů. Teorie endogenní, zastoupené psychoanalýzou a, individuální psychologií a neopsychologií, které chápou strukturu a vývoj psychologie jako proces řízený zevnitř, z hlubinných vrstev, kde nevědomé psychologické síly rozhodují o dynamice lidské psychiky, a teorie exogenní, zastoupené reflexologií, behaviorismem a neobehaviorismem, které považují za rozhodující vnější prostředí, učení, a jejich vzájemnou interakci a v níž nadřazením vnějšího světa člověka se snížila možnost účinně zkoumat takové psychologické jevy, jako jsou emoce, motivace a hodnotové orientace člověka.
Motivace zkoumá pohnutky jednání člověka. Může být vzbuzována vnitřními podněty tj. potřebami (hlad, únava, soc. potřeby) nebo vnějšími podněty tj.signalizace dosažení určitého uspokojení (např. úvaha o tom, zda mám dost peněz atd.).
Motivací lidského chování rozumíme souhrn činitelů, který jedince podněcuje, aktivizuje k určité činnosti, nebo naopak jeho aktivitu tlumí.
Motivace může na jedince působit:
* vědomě
* nevědomě
a) jedinec má nevědomou potřebu a nevědomě hledá cíl (např. při pocitu méněcennosti kritizuje svou ženu, aby se cítil lépe)
Humanistická psychologie
Vznikla v 50. letech 20. století. Není zcela jednotná ani v teorii ani v prováděné paxi, skládá se z několika myšlenkových proudů a je zaměřena ponejvíce terapeuticky, poradensky či výchovně, vracím psychologii z laboratoří a klinických pracovišť do běžného života, zajímá se o každodennost normálních lidí, řešení jejich problémů, stává se impulsem pro hnutí svépomocných skupin.
V hnutí humanistické psychologie došlo k určitému, spíše pragmatickému než striktně teoretickému sblížení dvou dosavadních psychologických protipólů. Teorie endogenní, zastoupené psychoanalýzou a, individuální psychologií a neopsychologií, které chápou strukturu a vývoj psychologie jako proces řízený zevnitř, z hlubinných vrstev, kde nevědomé psychologické síly rozhodují o dynamice lidské psychiky, a teorie exogenní, zastoupené reflexologií, behaviorismem a neobehaviorismem, které považují za rozhodující vnější prostředí, učení, a jejich vzájemnou interakci a v níž nadřazením vnějšího světa člověka se snížila možnost účinně zkoumat takové psychologické jevy, jako jsou emoce, motivace a hodnotové orientace člověka.
Homeostáza
Homeostáza
Je to termín C. Bernarda z roku 1859, rozvedený W.B.Cannonem r. 1929. Je to fyziologický pojem pro označení vnitřního, relativně stabilního rovnovážného stavu, tendence organismu stav rovnováhy při jeho narušení aktivně vyrovnat vznikem potřeby( hlad, žízeň, spánek, teplo aj,. Někteří autoři popírají princip homeostázy v kognitivní oblasti člověka. Ekvilibrium sociální znamená přenesení homeopatického principu do sociální oblasti (ekvilibrium sociální je snaha vyrovnávat odchylky v sociálním vnímání, postojích a očekáváních. asnaha uvést vlastní soustavu postojů a hodnot do rovnovážného stavu obdobně jako u fyziologického principu homeostázy).
Motivy a jejich klasifikace
Motiv je dispozice. Motiv je činitel, který zvyšuje intenzitu výkonu. Zásobuje subjekt dostatečným množstvím energie potřebné pro výkon. Je to tedy energizační činitel. Současně je však i činitel, který určuje směr a obsah jednání a chování, tzn., že je i regulační činitel.
Klasifikace:
* primární (biologic. a fyziolog. např. hlad, žízeň, bolest)
* sekundární (motivy kulturní a sociální)
Základními motivy jsou potřeby (fyziologické, bezpečí, sounáležitosti a lásky uznání, seberealizace). Dalším činitelem je pud (vrozená hnací síla k určité činnosti). Aktivizují ho i jeho zájmy. S potřebou seberealizace velmi úzce souvisí i aspirace neboli též ambice (systém plánů krát. i dlouhodobých, životní plány, životní sty, způsob života).
Dále sem patří návyky, hodnoty a postoje, city a citové vztahy.
Motivační struktura člověka se vyvíjí. Dlouhodobé neuspokojování potřeb může vést ke strádání a může dojít k závažnému poškození.
Incentivy (hodnotné je to, co je atraktivní v podstatě)
vyjadřují přitažlivost určité vlastnosti objektu nebo objektu vůbec tj. určitou cílovou hodnotu, která nabízí určité uspokojení (např. voda je incentivou pro žíznivého, překážka motivuje k agresi atd.).
Aspirace
Aspirace je vyjádřením vztahu k cíli skrze hodnocení sebe sama. Vyjádření "chci něčeho dosáhnout" vlastně vyjadřuje "myslím si, že na to mám". Neúspěch obvykle (nikoliv zákonitě) snižuje aspiraci. Roli sehrává nejen činnost sama, ale též odezva soc. okolí, projevy podpory či nedůvěry, klima interakcí, celková povaha soc. situace.
Je to termín C. Bernarda z roku 1859, rozvedený W.B.Cannonem r. 1929. Je to fyziologický pojem pro označení vnitřního, relativně stabilního rovnovážného stavu, tendence organismu stav rovnováhy při jeho narušení aktivně vyrovnat vznikem potřeby( hlad, žízeň, spánek, teplo aj,. Někteří autoři popírají princip homeostázy v kognitivní oblasti člověka. Ekvilibrium sociální znamená přenesení homeopatického principu do sociální oblasti (ekvilibrium sociální je snaha vyrovnávat odchylky v sociálním vnímání, postojích a očekáváních. asnaha uvést vlastní soustavu postojů a hodnot do rovnovážného stavu obdobně jako u fyziologického principu homeostázy).
Motivy a jejich klasifikace
Motiv je dispozice. Motiv je činitel, který zvyšuje intenzitu výkonu. Zásobuje subjekt dostatečným množstvím energie potřebné pro výkon. Je to tedy energizační činitel. Současně je však i činitel, který určuje směr a obsah jednání a chování, tzn., že je i regulační činitel.
Klasifikace:
* primární (biologic. a fyziolog. např. hlad, žízeň, bolest)
* sekundární (motivy kulturní a sociální)
Základními motivy jsou potřeby (fyziologické, bezpečí, sounáležitosti a lásky uznání, seberealizace). Dalším činitelem je pud (vrozená hnací síla k určité činnosti). Aktivizují ho i jeho zájmy. S potřebou seberealizace velmi úzce souvisí i aspirace neboli též ambice (systém plánů krát. i dlouhodobých, životní plány, životní sty, způsob života).
Dále sem patří návyky, hodnoty a postoje, city a citové vztahy.
Motivační struktura člověka se vyvíjí. Dlouhodobé neuspokojování potřeb může vést ke strádání a může dojít k závažnému poškození.
Incentivy (hodnotné je to, co je atraktivní v podstatě)
vyjadřují přitažlivost určité vlastnosti objektu nebo objektu vůbec tj. určitou cílovou hodnotu, která nabízí určité uspokojení (např. voda je incentivou pro žíznivého, překážka motivuje k agresi atd.).
Aspirace
Aspirace je vyjádřením vztahu k cíli skrze hodnocení sebe sama. Vyjádření "chci něčeho dosáhnout" vlastně vyjadřuje "myslím si, že na to mám". Neúspěch obvykle (nikoliv zákonitě) snižuje aspiraci. Roli sehrává nejen činnost sama, ale též odezva soc. okolí, projevy podpory či nedůvěry, klima interakcí, celková povaha soc. situace.
Fyziologie emocí
Fyziologie emocí
Neurofyziologickým centem emocí je hypothalamus. Hippokampus ovlivňuje prožívání emocí, dává jejich obsahu specifické zbarvení.
Organismus reaguje na emoce:
* vysokým stupněm visceralizace tj. změnami v činnosti a tkáních vnitřních orgánů (srdce, plic, žaludku atd.).
* tzv. periferními znaky emocí tj. fyziologické změny pozorovatelné pouhým okem nebo přístroji na povrchu těla
* tzv. biochemické reakce např. změna kyselosti žaduleč. šťáv ve stavech úzkosti atd.
City tak plní důležitou úlohu ve vztazích mezi lidmi.
Dělení citů :
1) nižší city - tělesné (prožívání hladu, bolesti, osvěžení)
- cit. reakce (hněv, strach, radost, údiv)
přechod - cit. vztahy (láska k partnerovi, dětem, žárlivost, závist)
vyšší city - cit společ. vědomí, cit intelektuální, estetické, etické a sociální
Důležitou emocí je strach, který je reakcí na nebezpečí nebo
ohrožení ( doprovázen neurovegetat. změnami - zblednutí, bušení
srdce atd.), má předmět
Úzkost nemá předmět, je často projevem neurózy.
Patologický strach: fobie (klaustrofobie x agorafobie) je strach doprovázen úzkostí.
Afekt je citové vzplanutí, které je prudké, silné a poměrně krátkodobé. Má silné motorické i vegetativní projevy. Po ukončení nastává vyčerpání.
Neurofyziologickým centem emocí je hypothalamus. Hippokampus ovlivňuje prožívání emocí, dává jejich obsahu specifické zbarvení.
Organismus reaguje na emoce:
* vysokým stupněm visceralizace tj. změnami v činnosti a tkáních vnitřních orgánů (srdce, plic, žaludku atd.).
* tzv. periferními znaky emocí tj. fyziologické změny pozorovatelné pouhým okem nebo přístroji na povrchu těla
* tzv. biochemické reakce např. změna kyselosti žaduleč. šťáv ve stavech úzkosti atd.
City tak plní důležitou úlohu ve vztazích mezi lidmi.
Dělení citů :
1) nižší city - tělesné (prožívání hladu, bolesti, osvěžení)
- cit. reakce (hněv, strach, radost, údiv)
přechod - cit. vztahy (láska k partnerovi, dětem, žárlivost, závist)
vyšší city - cit společ. vědomí, cit intelektuální, estetické, etické a sociální
Důležitou emocí je strach, který je reakcí na nebezpečí nebo
ohrožení ( doprovázen neurovegetat. změnami - zblednutí, bušení
srdce atd.), má předmět
Úzkost nemá předmět, je často projevem neurózy.
Patologický strach: fobie (klaustrofobie x agorafobie) je strach doprovázen úzkostí.
Afekt je citové vzplanutí, které je prudké, silné a poměrně krátkodobé. Má silné motorické i vegetativní projevy. Po ukončení nastává vyčerpání.
Výraz a emoce
Výraz a emoce
Rozumí se jím projevy emocí v mimice a pantomimice, tj. ve změně výrazu obličeje a v držení těla. Ch. Darwin (1872, česky 1964) soudil, že výraz emocí je pozůstatkem původně biologicky
účelných reakcí, a vypracoval principy výrazu emocí: výraz byl původně účelnou reakcí např. cenění zubů ve vzteku bylo původně přípravou ke kousnutí. Některé výrazy jsou jen doprovodným jevy nervového vzrušení např. chvění a nebyly biologicky účelné. J.C.Coleman (1924,1949) shrnul že, mezi oběma pohlavími nejsou zásadní rozdíly ve výrazu emocí a ve schopnosti interpretace výrazu, ačkoliv ženy mírně převyšují muže ve schopnosti rozpoznat z výrazu tváře druhé osoby emoci, kterou prožívá. Obecně platí, že výraz pozitivních emocí je snáze identifikovatelný než výraz emocí nepříjemných. Horní polovina obličeje je více informativní pro rozpoznání úžasu a hněvu, zatímco dolní část je informativní pro rozpoznání smutku a radosti. Nejvhodnější partie pro rozpoznání emocí jsou kolem úst. Každý jedinec má individuální habituální výraz emoce a pro každou jednotlivou emoci je charakteristická činnost určitých skupin obličejového svalstva.
a) synonymum pro slovo či pojem
b) projev, z něhož lze usuzovat psychologické vlastnosti nebo procesy či stav organismu dělí se na vlastnosti relativně statické (habituální): postava, obličej, chůze, pohyby až dynamické: gesta, mimika, pohyby provázející činnost dále na bezprostřední: fyziognomie, řeč gesta, pohyby, umělecké a jiné výtvory psychologickým významem se zabývali již Ch. Darwin, W.Wundt, ale i C.G.Jung, aj.
Rozumí se jím projevy emocí v mimice a pantomimice, tj. ve změně výrazu obličeje a v držení těla. Ch. Darwin (1872, česky 1964) soudil, že výraz emocí je pozůstatkem původně biologicky
účelných reakcí, a vypracoval principy výrazu emocí: výraz byl původně účelnou reakcí např. cenění zubů ve vzteku bylo původně přípravou ke kousnutí. Některé výrazy jsou jen doprovodným jevy nervového vzrušení např. chvění a nebyly biologicky účelné. J.C.Coleman (1924,1949) shrnul že, mezi oběma pohlavími nejsou zásadní rozdíly ve výrazu emocí a ve schopnosti interpretace výrazu, ačkoliv ženy mírně převyšují muže ve schopnosti rozpoznat z výrazu tváře druhé osoby emoci, kterou prožívá. Obecně platí, že výraz pozitivních emocí je snáze identifikovatelný než výraz emocí nepříjemných. Horní polovina obličeje je více informativní pro rozpoznání úžasu a hněvu, zatímco dolní část je informativní pro rozpoznání smutku a radosti. Nejvhodnější partie pro rozpoznání emocí jsou kolem úst. Každý jedinec má individuální habituální výraz emoce a pro každou jednotlivou emoci je charakteristická činnost určitých skupin obličejového svalstva.
a) synonymum pro slovo či pojem
b) projev, z něhož lze usuzovat psychologické vlastnosti nebo procesy či stav organismu dělí se na vlastnosti relativně statické (habituální): postava, obličej, chůze, pohyby až dynamické: gesta, mimika, pohyby provázející činnost dále na bezprostřední: fyziognomie, řeč gesta, pohyby, umělecké a jiné výtvory psychologickým významem se zabývali již Ch. Darwin, W.Wundt, ale i C.G.Jung, aj.
Teorie osobnosti
Teorie osobnosti
Existuje velké množství těchto teorií, která je způsobena:
* různým filosofic. přístupem ke zkoumání osobnosti
* různým názorem na dominantní znaky (strukturu dynamiky, vývoj)
* různým názorem na dominantní faktory utváření osobnosti (dědičnost - vlohy, společ. - soc. a kultur. prostředí)
* různým metodickým přístupem
Introgenní teorie osobnosti
Vysvětlují osobnost jako navrstvení různých vlastností okolo původně dané, blíže neurčené psychic. síly. Skládá se ze 3 vrstev:
1. Id ("Ono") - původní vrstva - vše co je zděděné, vrozené)
2. Ego ("Já") - je vědomou složkou duš. života (myšlení, poznání a vědomého konání), je prostředkem. mezi Id a Super-egem
3. Super-ego - ideální "já" reprezentující tradiční hodnoty a ideály ve společnosti
Exogenní teorie osobnosti
Popírají možnost existence jakýchkoliv prvotních sil, které by tvořili osobnost. Dle této teorie má rozhodující úlohu interakace učení s vnějším, zejména soc. prostředím
Existuje velké množství těchto teorií, která je způsobena:
* různým filosofic. přístupem ke zkoumání osobnosti
* různým názorem na dominantní znaky (strukturu dynamiky, vývoj)
* různým názorem na dominantní faktory utváření osobnosti (dědičnost - vlohy, společ. - soc. a kultur. prostředí)
* různým metodickým přístupem
Introgenní teorie osobnosti
Vysvětlují osobnost jako navrstvení různých vlastností okolo původně dané, blíže neurčené psychic. síly. Skládá se ze 3 vrstev:
1. Id ("Ono") - původní vrstva - vše co je zděděné, vrozené)
2. Ego ("Já") - je vědomou složkou duš. života (myšlení, poznání a vědomého konání), je prostředkem. mezi Id a Super-egem
3. Super-ego - ideální "já" reprezentující tradiční hodnoty a ideály ve společnosti
Exogenní teorie osobnosti
Popírají možnost existence jakýchkoliv prvotních sil, které by tvořili osobnost. Dle této teorie má rozhodující úlohu interakace učení s vnějším, zejména soc. prostředím
Emoce
12. Emoce. Chápání emocí a citů v psychologii. Psychofyziologie emocí. Klasifikace emocí. Výraz a emoce. Afekt a nálada. Poruchy emocionality. Kultivace emocí.
Emoce
Nejčastější zastřešující pojem pro subjektivní zážitky libosti a nelibosti provázené fyziologickými změnami, motorickými projevy (gestikulace, mimika), stavy menší či větší pohotovosti a zaměřenosti ) láska, strach, nenávist,..)lze u nich zjišťovat směr přibližování či vzdalování, intenzitu a čas trvání. Fenomenologie rozlišuje city, afekty, nálady a vášně. též dělení na vyšší (soucit) a nižší (agresivita), na intelektuální, estetické, dále na astenické a stenické aj.
Jsou součástí prožívání a projevují se jako vztah k tomu, co dělá a co poznává. Specifickými znaky emoce jsou:
1. zážitek libosti nebo nelibosti
2. určitá úroveň vzrušení
3. zážitek napětí či uvolnění
Emoce se vztahuje na stav vzrušení organismu, který se projevuje 3 způsoby:
1. zážitkem
2. chováním
3. fyziolog. změnami v organismu.
Mají stránku biologickou - účastní se některé struktury mozku, dochází k fyziologic. změnám - tepová frekvence, dýchání, pocení
sociální - citové hodnocení skutečnosti podléhá kulturním zvyklostem.
Emoce jsou zážitky, které dávají lidskému dušev. životu základní význam. Projevují se v mimice a pantomimice tj. ve změně výrazu obličeje a držení těla (radost, vztek, strach, spokojenost).
City lze charakterizovat jako vzrušení mysli, emoce jako vzrušení organismu, obojí ovšem tvoří jednotu.
Emoce doprovázejí vznik potřeb, jejich frustraci i uspokojení. Každý podnět vyvolává nějakou emoci. Emoce tak umožňují individuu fungovat biologicky přiměřeným způsobem, signalizují mu určité významy (např. strach signalizuje hrozbu, vztah, překážku atd.).
Emoce
Nejčastější zastřešující pojem pro subjektivní zážitky libosti a nelibosti provázené fyziologickými změnami, motorickými projevy (gestikulace, mimika), stavy menší či větší pohotovosti a zaměřenosti ) láska, strach, nenávist,..)lze u nich zjišťovat směr přibližování či vzdalování, intenzitu a čas trvání. Fenomenologie rozlišuje city, afekty, nálady a vášně. též dělení na vyšší (soucit) a nižší (agresivita), na intelektuální, estetické, dále na astenické a stenické aj.
Jsou součástí prožívání a projevují se jako vztah k tomu, co dělá a co poznává. Specifickými znaky emoce jsou:
1. zážitek libosti nebo nelibosti
2. určitá úroveň vzrušení
3. zážitek napětí či uvolnění
Emoce se vztahuje na stav vzrušení organismu, který se projevuje 3 způsoby:
1. zážitkem
2. chováním
3. fyziolog. změnami v organismu.
Mají stránku biologickou - účastní se některé struktury mozku, dochází k fyziologic. změnám - tepová frekvence, dýchání, pocení
sociální - citové hodnocení skutečnosti podléhá kulturním zvyklostem.
Emoce jsou zážitky, které dávají lidskému dušev. životu základní význam. Projevují se v mimice a pantomimice tj. ve změně výrazu obličeje a držení těla (radost, vztek, strach, spokojenost).
City lze charakterizovat jako vzrušení mysli, emoce jako vzrušení organismu, obojí ovšem tvoří jednotu.
Emoce doprovázejí vznik potřeb, jejich frustraci i uspokojení. Každý podnět vyvolává nějakou emoci. Emoce tak umožňují individuu fungovat biologicky přiměřeným způsobem, signalizují mu určité významy (např. strach signalizuje hrozbu, vztah, překážku atd.).
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)