Další významnou oblastí je pobřeží Mexického zálivu, využívající ropu, zemní plyn, síru a fosfáty. Převládá petrochemie, pro kterou je charakteristické kombinování, vytváření rozsáhlých územních komplexů. Vymezuje zde pobřežní pás široký 200-300 km na území státu Texas a Louisiana se středisky petrochemie a zejména výrobou kaučuku a střediska na Floridě s produkcí anorganických látek na bázi síry, solí a fosfátů. Rozsáhlý petroche¬mický průmysl má rovněž Kalifornie, hlavně její jižní a centrální část se středisky Los Angeles a San Francisco.
Značný rozvoj japonského průmyslu během 20 let přispěl ke vzniku nové světové oblasti (15 % světové výroby). Tento rozvoj souvisí s přechodem na zpracování ropy a využití zahraničních licencí ve velkovýrobě, zejména petrochemických produktů (podílejí se 50 % na celkové produkci). V současné době se chemická výroba zaměřuje na výrobu specializovaných malotonážních produktů (léky, chemikálie pro elektroniku, biotechnolo¬gické a jiné produkty). Rozhodující část výroby je soustředěna v Tichomořském průmyslo¬vém pásu na jihu Honšú, zejména v aglomeraci měst Jokosuka-Jokohama-Tokio a v zázemí měst Ósaka-Kóbe-Kjóto. Chemický průmysl evropských zemí s TE (téměř 1 /2 připadá na SNS) se vyznačuje značnou disproporcí v rozmístění a struktuře výroby. V řadě zemí výro¬ba např. kyseliny sírové, kaustické sody, umělých hnojiv dosahuje anebo i převyšuje prů¬měrnou výrobu na obyvatele v RTE. Naproti tomu ve výrobě plastů, umělých vláken, léčiv a spotřební chemie se projevuje značné zaostávání. V 60. letech v těchto zemích byla reali¬zována investičně velmi náročná přestavba surovinové základny organické chemie, vý¬razně se zvýšila kapacita rafinérií. Dosud však je nedostatečně zastoupena výroba finálních petrochemických produktů, prostředků na ochranu rostlin, léčiv a jiných progresivních oborů.
V SNS vymezujeme tyto oblasti chemického průmyslu:
- východní Ukrajina (zejména Donbas a Podněpří) se specializuje na koksochemii (čpavek, barviva), výrobu sody, kyseliny sírové (využití flotačních odpadů hutnictví barevných kovů), dusíkatých a fosforečných hnojiv na bázi dovážených surovin,
- střední oblasti Ruska s rozsáhlou výrobou plastů, syntetického kaučuku, chemických vlá¬ken, barviv, gumárenství, dusíkatých a fosforečných hnojiv, kyseliny sírové na základě dovážených surovin,
- Povolží a Ural se specializací na organickou syntézu na bázi ropy a doprovodného plynu, hnojiva všech druhů a sodnou chemii v Předuralí a s významnou koksochemií, výrobou kyselliny sírové v Zauralí,
- široké zázemí Petrohradu s výrobou fosforečných hnojiv, kyseliny sírové a obory orga¬nické chemie,
- severní Kavkazsko a Zakavkazí s organickou syntézou.
Hlavní oblasti chemického průmyslu
Hlavní oblasti chemického průmyslu
Začátkem 90. let se postavení hlavních světových výrobců a exportérů chemikálií (s vý¬jimkou evropských postkomunistických zemí) příliš nezměnilo, přestože sílí tendence rozvíjet chemický průmysl v rozvojových zemích, zejména petrochemii, výrobu hnojiv a umě¬lých hmot. Relativně nejvíce se chemický průmysl rozvinul v Brazílii, Mexiku, Indii a Saudské Arábii. Evropské RTE reprezentují více než 35 % světové výroby, z toho rozhodu¬jící část připadá na země EU. Podstatná část výroby je soustředěna v těchto oblastech:
- severní Itálie se značnou koncentrací závodů v Lombardii (Milán a široké okolí) vyrábějí¬cích plasty, chemická vlákna, barviva, léky, kosmetické výrobky, v Piemontu (Turín a okolí) s gumárenstvím a výrobou umělých vláken v Ligurii (Janov s fotochemií - 3/4 ce¬lostátní produkce),
- horní Porýní a dolní tok Mohanu se středisky v Basileji a okolí (léky, barviva), Ludwigshafenu (základní chemie a organická syntéza), Karlsruhe (petrochemie) a v aglo¬meraci Frankfurt nad Mohanem (zpracování uhlí z Porúří, dovážené ropy a zemního plynu),
- Porúří a dolní Porýní se specializací na obory základní chemie (Leverkusen, Krefeld, Duisburg, Wuppertal, Köln) a petrochemie (Gelsenkirchen, Dinslaken, Köln),
- severní a severovýchodní Francie, povodí řeky Maasy v Belgii, aglornerace Lille, Charle¬roi s výrobou kyseliny sírové a hnojiv,
- pařížská oblast s rozmanitou tradiční spotřební chemií opírající se o kvalifikované kádry a spotřebu,
- konurbace Merseyside a Manchester se specializací na základní chemické obory využíva¬jící místní uhlí,
- oblast v ústí řek Tyne a Tees a jižní Wales s komplexem výrob anorganické i organické chemie (uhlí z okolí Newcastle, dovážená ropa),
- petrochemické kombináty ve velkých dovozních přístavech (Hamburg, Antverpy, Amsterdam, Lodýn, prostor Liverpool - Manchester, Gent, Marseille, Terst atd.).
Začátkem 90. let se postavení hlavních světových výrobců a exportérů chemikálií (s vý¬jimkou evropských postkomunistických zemí) příliš nezměnilo, přestože sílí tendence rozvíjet chemický průmysl v rozvojových zemích, zejména petrochemii, výrobu hnojiv a umě¬lých hmot. Relativně nejvíce se chemický průmysl rozvinul v Brazílii, Mexiku, Indii a Saudské Arábii. Evropské RTE reprezentují více než 35 % světové výroby, z toho rozhodu¬jící část připadá na země EU. Podstatná část výroby je soustředěna v těchto oblastech:
- severní Itálie se značnou koncentrací závodů v Lombardii (Milán a široké okolí) vyrábějí¬cích plasty, chemická vlákna, barviva, léky, kosmetické výrobky, v Piemontu (Turín a okolí) s gumárenstvím a výrobou umělých vláken v Ligurii (Janov s fotochemií - 3/4 ce¬lostátní produkce),
- horní Porýní a dolní tok Mohanu se středisky v Basileji a okolí (léky, barviva), Ludwigshafenu (základní chemie a organická syntéza), Karlsruhe (petrochemie) a v aglo¬meraci Frankfurt nad Mohanem (zpracování uhlí z Porúří, dovážené ropy a zemního plynu),
- Porúří a dolní Porýní se specializací na obory základní chemie (Leverkusen, Krefeld, Duisburg, Wuppertal, Köln) a petrochemie (Gelsenkirchen, Dinslaken, Köln),
- severní a severovýchodní Francie, povodí řeky Maasy v Belgii, aglornerace Lille, Charle¬roi s výrobou kyseliny sírové a hnojiv,
- pařížská oblast s rozmanitou tradiční spotřební chemií opírající se o kvalifikované kádry a spotřebu,
- konurbace Merseyside a Manchester se specializací na základní chemické obory využíva¬jící místní uhlí,
- oblast v ústí řek Tyne a Tees a jižní Wales s komplexem výrob anorganické i organické chemie (uhlí z okolí Newcastle, dovážená ropa),
- petrochemické kombináty ve velkých dovozních přístavech (Hamburg, Antverpy, Amsterdam, Lodýn, prostor Liverpool - Manchester, Gent, Marseille, Terst atd.).
Přes 25 % světové výroby reprezentuje Severní Amerika
Přes 25 % světové výroby reprezentuje Severní Amerika, z toho přes 20 % připadá na USA, které mají rozsáhlou surovinovou základnu pro rozvoj anorganické i organické che¬mie. Rozmanitá výroba zásobuje vnitřní trh především produkty spotřební chemie, jež se na celkové chemické produkci podílejí téměř 30 %. Asi 1/2 výroby je soustředěna v prů¬myslovém pásu, kde je až na ropu a zemní plyn dostatek surovin, rozvinutá dopravní sít', značný průmyslový potenciál, široký trh, tradice a vyspělá vědeckotechnická základna. Na rozdíl od ostatních chemických oblastí (hlavně pobřeží Mexického zálivu) je zde značný podíl výrob (léčiva, mycí prostředky, barviva, laky, fotochemikálie, plasty, výrobky gumá¬renského průmyslu), které zásobují široký trh a které představují zpravidla technologicky samostatné závody, jež mohou být umístěny kdekoliv. Přes značný rozptyl závodů lze zde však vymezit několik center:
- atlaintské přístavy (New York, Dupwater Point, Philadelphia, Delaware, Baltimore) s rozvinutým petrochemickým průmyslem založeným na dovážené ropě a některými obory základní chemické výroby,
- střediska v uhelných a hutnických oblastech na severu Apalačských hor a na jih od jezera Michigan využívají uhlí, koksárenský plyn a po 2. světové válce ropu a zemní plyn, které se sem dopravují především z Jihu. Vyrábějí jak základní anorganické sloučeniny (kyseli¬ny, louhy, soli), dusíkatá hnojiva, výbušniny, syntetická barviva, laky, polotovary pro farmaceutický průmysl, tak i rozmanité polymery,
- města podél jihoatlantského pobřeží, Mississippi a Tennessee s velkou výrobou dusíka¬tých hnojiv (využívá se levná elektřina z vodních elektráren, zemní plyn) a superfosfátu pro přilehlé zemědělské oblasti (síra a fosfáty při ústí Mississippi a na Floridě).
- atlaintské přístavy (New York, Dupwater Point, Philadelphia, Delaware, Baltimore) s rozvinutým petrochemickým průmyslem založeným na dovážené ropě a některými obory základní chemické výroby,
- střediska v uhelných a hutnických oblastech na severu Apalačských hor a na jih od jezera Michigan využívají uhlí, koksárenský plyn a po 2. světové válce ropu a zemní plyn, které se sem dopravují především z Jihu. Vyrábějí jak základní anorganické sloučeniny (kyseli¬ny, louhy, soli), dusíkatá hnojiva, výbušniny, syntetická barviva, laky, polotovary pro farmaceutický průmysl, tak i rozmanité polymery,
- města podél jihoatlantského pobřeží, Mississippi a Tennessee s velkou výrobou dusíka¬tých hnojiv (využívá se levná elektřina z vodních elektráren, zemní plyn) a superfosfátu pro přilehlé zemědělské oblasti (síra a fosfáty při ústí Mississippi a na Floridě).
Zvlášť rychle roste produkce syntetických vláken
Zvlášť rychle roste produkce syntetických vláken. Závody na jejich výrobu se nejčastěji lokalizují v oblastech s rozvinutým průmyslem organické syntézy a s vyspělou palivoenergetickou základnou, využívají rovněž ženské pracovní síly. Výroba umělých vláken relativně klesá. Chybí-li lesní bohatství, pracuje na základě dovezené celulózy a umísťuje se v oblastech s dostatkem energie a potřebných chemikálií (kyselina sírová atd.). V produkci syntetických vláken zaujímá vedoucí postavení Severní Amerika (35 % světové výroby, především USA), země EU (20 %), Japonsko (15%) a SNS.
Průmysl celulózy a papíru se nalézá v oblastech bohatých na jehličnaté lesy s velkou výrobou elektřiny a dostatkem vody. Jsou to Horská a Tichomořská oblast v USA, severozápadní rajóny Ruska, východní Kanada, údolí řeky sv. Vavřince, ústí švédských řek do moře, oblast Estland v Norsku, centrální část Finska atd. V produkci celulózy a papíru zaujímá vedoucí postavení Severní Amerika (asi 60 % výroby celulózy a 45 % světové výroby papíru - především USA), severní a střední Evropa (10 %, 20 %), Japonsko (po 10 %), které je velkým dovozcem suroviny a SNS. Průmysl léčiv je surovinově náročný, klade však velké požadavky na kvalifikaci pracovních sil. Stejně jako ostatní obory spotřební chemie (výroba čistících prostředků, fotochemických potřeb a textilních barev, konzervačních prostředků atd.) doprovází všechna velká města nebo hustě zalidněné oblasti. Na rozdíl od ostatních oborů je spotřební chemie rozvinuta téměř v každé zemi a není koncentrována v tak velkých výrobních jednotkách. Pouze některé státy mají tradiční specializaci v některých oborech (Francie v kosmetickém průmyslu, Švýcarsko, SRN a Maďarsko ve výrobě léků atd.). Významný je růst farmaceutického průmyslu Japonska.
Průmysl celulózy a papíru se nalézá v oblastech bohatých na jehličnaté lesy s velkou výrobou elektřiny a dostatkem vody. Jsou to Horská a Tichomořská oblast v USA, severozápadní rajóny Ruska, východní Kanada, údolí řeky sv. Vavřince, ústí švédských řek do moře, oblast Estland v Norsku, centrální část Finska atd. V produkci celulózy a papíru zaujímá vedoucí postavení Severní Amerika (asi 60 % výroby celulózy a 45 % světové výroby papíru - především USA), severní a střední Evropa (10 %, 20 %), Japonsko (po 10 %), které je velkým dovozcem suroviny a SNS. Průmysl léčiv je surovinově náročný, klade však velké požadavky na kvalifikaci pracovních sil. Stejně jako ostatní obory spotřební chemie (výroba čistících prostředků, fotochemických potřeb a textilních barev, konzervačních prostředků atd.) doprovází všechna velká města nebo hustě zalidněné oblasti. Na rozdíl od ostatních oborů je spotřební chemie rozvinuta téměř v každé zemi a není koncentrována v tak velkých výrobních jednotkách. Pouze některé státy mají tradiční specializaci v některých oborech (Francie v kosmetickém průmyslu, Švýcarsko, SRN a Maďarsko ve výrobě léků atd.). Významný je růst farmaceutického průmyslu Japonska.
Základní anorganická chemie
Základní anorganická chemie (těžba prvotních surovin, výroba hnojiv, kyselin, sody, chlóru, louhů atd.).
Základní význam, vzhledem k univerzálnímu použití má výroba kyseliny sírové, která je ukazatelem vyspělosti chemického průmyslu vůbec. Její přeprava je velmi obtížná, proto se závody umísťují v blízkosti spotřeby a většinou tvoří součást chemických kombinátů. Světová výroba je soustředěna v Severní Americe (přes 30 %, hlavně v USA), v Evropě, zejména v SNS (cca 22 %) a v zemích EU (20 %), ve východní Asii (zejména v Číně a Japonsku). Největšími oblastmi koncentrace jsou: průmyslový pás v USA (od Bostonu a Baltimore při Atlantiku, podíl jižních břehů velkých jezer k aglomeraci Chicago-Milwaukee), pásmo na jihu Honšú a severní část Kjúšú v Japonsku, sever a severovýchod Číny, v Evropě pak Rýnsko-westfálská oblast a prostor mezi Frankfurtem nad Mohanem a Ludwigshafenem v SRN, střední a severní Anglie, sever Francie a Itálie, Ukrajina a centrální oblast Ruska.Výroba umělých hnojiv je charakterizována zvyšováním produkce vícesložkových hnojiv, snahou o dosažení co nejvyšší koncentrace čistých živin ve finálních výrobcích a zlepšováním jejich fyzikálních vlastností k zajištění manipulovatelnosti a skladovatelnosti.
Fosforečná hnojiva
Závody na výrobu superfosfátu se, vzhledem k efektivnější přepravě surovin obsahujících fosfór a k velké spotřebě kyseliny sírové, lokalizují buď v místech spotřeby, nebo v oblastech se značnou výrobou této kyseliny. V zemích dovážejících fosfority se výroba soustřeďuje v přístavech. Jsou to přístavy Severního a Baltského more, jihoatlantského pobřeží USA i jihovýchodní Anglie, podél splavného Rýna a Dunaje a v Japonsku. Výroba fosfátové a Thomasovy moučky je zcela ovlivněna surovinovým činitelem a navazuje na metalurgické základny. V globálním měřítku připadá polovina produkce na tři země - SNS, Čínu a USA, ale rozšiřuje se počet menších producentů, včetně rozvojových zemí (mezi největší patří Brazílie, Turecko).
Draselná hnojiva
Výroba téměř ve všech zemích tíhne k místům těžby draselných solí, neboť je surovinově náročná a nevyžaduje velké množství energie. Podstatná část světové produkce je soustředěna ve státě Nové Mexiko (USA), kanadské provincii Saskatchewan, Dolním Sasku (SRN), na Uralu (Rusko).
Dusíkatá hnojiva
Výroba je soustředěna ve světových uhelných revírech a hutnických rajónech. Nové závody se budují v oblastech těžby zemního plynu nebo poblíž dálkových plynovodů (Texas a Louisiana v USA, jižní a střední oblasti Ruska atd.). Jiné energeticky náročné způsoby výroby se uplatňují v Norsku, Itálii, Francii a Japonsku. Široké uplatnění dusíkatých hnojiv a uvedené možnosti výroby jsou příčinou rychlejšího rozvoje jejich produkce ve srovnání s ostatními druhy. Největší podíl připadá na USA, SNS a Čínu (55 % světové výroby), 25 % je soustředěno v 8 zemích (Indie, Kanada, Nizozemí, Japonsko, Velká Británie, Polsko, Itálie) a 20 % je rozptýleno ve velkém počtu zemí, z nichž každá produkuje méně než 1 mil t ročně.
Základní význam, vzhledem k univerzálnímu použití má výroba kyseliny sírové, která je ukazatelem vyspělosti chemického průmyslu vůbec. Její přeprava je velmi obtížná, proto se závody umísťují v blízkosti spotřeby a většinou tvoří součást chemických kombinátů. Světová výroba je soustředěna v Severní Americe (přes 30 %, hlavně v USA), v Evropě, zejména v SNS (cca 22 %) a v zemích EU (20 %), ve východní Asii (zejména v Číně a Japonsku). Největšími oblastmi koncentrace jsou: průmyslový pás v USA (od Bostonu a Baltimore při Atlantiku, podíl jižních břehů velkých jezer k aglomeraci Chicago-Milwaukee), pásmo na jihu Honšú a severní část Kjúšú v Japonsku, sever a severovýchod Číny, v Evropě pak Rýnsko-westfálská oblast a prostor mezi Frankfurtem nad Mohanem a Ludwigshafenem v SRN, střední a severní Anglie, sever Francie a Itálie, Ukrajina a centrální oblast Ruska.Výroba umělých hnojiv je charakterizována zvyšováním produkce vícesložkových hnojiv, snahou o dosažení co nejvyšší koncentrace čistých živin ve finálních výrobcích a zlepšováním jejich fyzikálních vlastností k zajištění manipulovatelnosti a skladovatelnosti.
Fosforečná hnojiva
Závody na výrobu superfosfátu se, vzhledem k efektivnější přepravě surovin obsahujících fosfór a k velké spotřebě kyseliny sírové, lokalizují buď v místech spotřeby, nebo v oblastech se značnou výrobou této kyseliny. V zemích dovážejících fosfority se výroba soustřeďuje v přístavech. Jsou to přístavy Severního a Baltského more, jihoatlantského pobřeží USA i jihovýchodní Anglie, podél splavného Rýna a Dunaje a v Japonsku. Výroba fosfátové a Thomasovy moučky je zcela ovlivněna surovinovým činitelem a navazuje na metalurgické základny. V globálním měřítku připadá polovina produkce na tři země - SNS, Čínu a USA, ale rozšiřuje se počet menších producentů, včetně rozvojových zemí (mezi největší patří Brazílie, Turecko).
Draselná hnojiva
Výroba téměř ve všech zemích tíhne k místům těžby draselných solí, neboť je surovinově náročná a nevyžaduje velké množství energie. Podstatná část světové produkce je soustředěna ve státě Nové Mexiko (USA), kanadské provincii Saskatchewan, Dolním Sasku (SRN), na Uralu (Rusko).
Dusíkatá hnojiva
Výroba je soustředěna ve světových uhelných revírech a hutnických rajónech. Nové závody se budují v oblastech těžby zemního plynu nebo poblíž dálkových plynovodů (Texas a Louisiana v USA, jižní a střední oblasti Ruska atd.). Jiné energeticky náročné způsoby výroby se uplatňují v Norsku, Itálii, Francii a Japonsku. Široké uplatnění dusíkatých hnojiv a uvedené možnosti výroby jsou příčinou rychlejšího rozvoje jejich produkce ve srovnání s ostatními druhy. Největší podíl připadá na USA, SNS a Čínu (55 % světové výroby), 25 % je soustředěno v 8 zemích (Indie, Kanada, Nizozemí, Japonsko, Velká Británie, Polsko, Itálie) a 20 % je rozptýleno ve velkém počtu zemí, z nichž každá produkuje méně než 1 mil t ročně.
Průmysl organické syntézy
Průmysl organické syntézy (sekundární suroviny obsahující uhlovodíky, polotovary, umělá vlákna, plasty, syntetický kaučuk atd.).
Výroba petrochemických produktů (plastů, syntetických vláken a syntetického kaučuku) patřila ještě do poloviny 70. let k nejdynamičtějším oborům. Přestože se petrochemie na světové spotřebě ropy podílí pouze 3 %, doléhají na ni důsledky výkyvů světových cen ropy mnohem více než na kterékoliv jiné odvětví. V současné době se zejména v zemích RTE rozvíjí výroba produktů tzv. třetí generace, k nimž patří nejen speciální plasty, syntetická vlákna a syntetické kaučuky specifických vlastností, ale i inovovaný sortiment pesticidů, přísad do krmiv, prostředků pro čištění vody, chemikálií pro elektroniku, potravinářský, papírenský, gumárenský průmysl atd. Začátkem 90. let se snížil podíl RTE Evropy, USA a Japonska na světové výrobě petrochemických produktů (etylén, metanol,čpavek) ve prospěch výrobců disponujících levnými zdroji ropy a plynu, především arabských států těžících ropu, vzrostl rovněž podíl SNS, Kanady a Mexika.
Výroba syntetického kaučuku úzce souvisí s rozvojem automobilismu. Konkurenční schopnost syntetického kaučuku proti přírodnímu je dána nižšími výrobními náklady. Většina světové produkce se nachází v oblastech s vyspělým průmyslem organické syntézy. Využití etylalkoholu (produkt dřevochemie) ovlivňuje budování kaučukáren v místech těžby a zpracování dřeva (severní Ural, Sibiř, Dálný Východ, skandinávské státy aj.), využívá-li se uhlí, jsou závody v místech těžby této suroviny (SRN). Na USA a SNS, jejichž podíl je téměř stejný, připadá polovina světové produkce na země EU 20 %, na Japonsko 12 °/o. Rychlý růst výroby plastů se vysvětluje možnostmi jejich využití místo řady deficitních surovin, větší hospodárností výroby a širokým uplatněním v nejrůznějších odvětvích (zejména ve stavebnictví, obalové technice a automobilovém průmyslu). Jejich snadné zpracování umožňuje podstatně snížit pracnost (ve srovnání s kovovými výrobky 3 až 10 krát), zvýšit produktivitu práce a zavést vysoký stupeň automatizace. Severní Amerika produkuje 40 % světové produkce (z toho USA 34 %), země EU přes 25 %, Japonsko a SNS po 15 %. Výroba chemických vláken (umělých i syntetických) je proti výrobě přírodních vláken vysoce efektivní, méně náročná na investice a pracovní síly. Přispívá k rovnoměrnějšímu rozmístění surovinové základny pro textilní průmysl, který se stává méně závislým na přírodních surovinách. Výroba chemických vláken dosáhne koncem století stejné úrovně jako výroba přírodních vláken a bude krýt 2/3 celosvětové spotřeby textilních surovin (proti 45 % v současné době).
Výroba petrochemických produktů (plastů, syntetických vláken a syntetického kaučuku) patřila ještě do poloviny 70. let k nejdynamičtějším oborům. Přestože se petrochemie na světové spotřebě ropy podílí pouze 3 %, doléhají na ni důsledky výkyvů světových cen ropy mnohem více než na kterékoliv jiné odvětví. V současné době se zejména v zemích RTE rozvíjí výroba produktů tzv. třetí generace, k nimž patří nejen speciální plasty, syntetická vlákna a syntetické kaučuky specifických vlastností, ale i inovovaný sortiment pesticidů, přísad do krmiv, prostředků pro čištění vody, chemikálií pro elektroniku, potravinářský, papírenský, gumárenský průmysl atd. Začátkem 90. let se snížil podíl RTE Evropy, USA a Japonska na světové výrobě petrochemických produktů (etylén, metanol,čpavek) ve prospěch výrobců disponujících levnými zdroji ropy a plynu, především arabských států těžících ropu, vzrostl rovněž podíl SNS, Kanady a Mexika.
Výroba syntetického kaučuku úzce souvisí s rozvojem automobilismu. Konkurenční schopnost syntetického kaučuku proti přírodnímu je dána nižšími výrobními náklady. Většina světové produkce se nachází v oblastech s vyspělým průmyslem organické syntézy. Využití etylalkoholu (produkt dřevochemie) ovlivňuje budování kaučukáren v místech těžby a zpracování dřeva (severní Ural, Sibiř, Dálný Východ, skandinávské státy aj.), využívá-li se uhlí, jsou závody v místech těžby této suroviny (SRN). Na USA a SNS, jejichž podíl je téměř stejný, připadá polovina světové produkce na země EU 20 %, na Japonsko 12 °/o. Rychlý růst výroby plastů se vysvětluje možnostmi jejich využití místo řady deficitních surovin, větší hospodárností výroby a širokým uplatněním v nejrůznějších odvětvích (zejména ve stavebnictví, obalové technice a automobilovém průmyslu). Jejich snadné zpracování umožňuje podstatně snížit pracnost (ve srovnání s kovovými výrobky 3 až 10 krát), zvýšit produktivitu práce a zavést vysoký stupeň automatizace. Severní Amerika produkuje 40 % světové produkce (z toho USA 34 %), země EU přes 25 %, Japonsko a SNS po 15 %. Výroba chemických vláken (umělých i syntetických) je proti výrobě přírodních vláken vysoce efektivní, méně náročná na investice a pracovní síly. Přispívá k rovnoměrnějšímu rozmístění surovinové základny pro textilní průmysl, který se stává méně závislým na přírodních surovinách. Výroba chemických vláken dosáhne koncem století stejné úrovně jako výroba přírodních vláken a bude krýt 2/3 celosvětové spotřeby textilních surovin (proti 45 % v současné době).
Chemický průmysl
Chemický průmysl
je jedním z činitelů ovlivňujících technicky pokrok v hospodářství. V minulém století se rozvinul jako dodavatel pomocných látek. Současná chemizace většiny odvětví hospodářství vymaňuje člověka z omezeného kruhu naturálních surovin s jejich danými vlastnostmi a nahrazuje je řadou syntetických materiálů se záměrně přizpůsobenými a ovladatelnými vlastnostmi. Jako výrobce hnojiv, přípravků pro ochranu a růst rostlin a stimulátorů pro živočišnou výrobu umožňuje růst výroby potravin. Moderní chemický průmysl se orientuje na zpracování ropy, zemního a doprovodného ropného plynu (asi 40 % světové výroby je na něm založeno a tento podíl se trvale zvyšuje). Chemické produkty se podílejí 8-9 % na obratu světového obchodu.
Změny v technologii, odvětvové struktuře i rozmístění chemického průmyslu jsou ovlivněny celkovým rozvojem světového hospodářství. Chemický průmysl musí usilovat o racionalizaci a produktivitu výrob i odbytu, o snižování energetické náročnosti výroby, musí počítat s růstem nákladů na výzkum a na ekologii. To vše přispívá k rozvoji výrob menších objemů chemických produktů s vysokým stupněm zpracování. V současné době patří mezi dynamicky se rozvíjející obory farmacie, kosmetika a výroba mycích prostředků. Rozšířily se možnosti výroby a využití plastických hmot, zejména polymerů a termoplastů. Zesílila aplikace biotechnických technologii, rozšířila se produkce "organických chemikálií", zejména biopaliv. Kolem r. 2000 bude biotechnologie zdrojem vzniku nejméně 25 % nových chemických produktů, zejména těch, které nahradí dosavadní klasické ropné výrobky. V celosvětovém měřítku roste obchod chemikáliemi rychleji než jejich výroba (vyváží se asi 18 % veškeré produkce). Na základě komplexního využití surovin a zužitkování odpadu se chemická výroba kombinuje s jinými odvětvími, čímž přispívá k vytvoření územně výrobních komplexů nové struktury. Použití komplikovaných aparatur a zařízení, vedle složitosti technologických procesů, podmiňuje značnou investiční náročnost odvětví. Stale větší část investic směřuje do oblasti výzkumu a vývoje a na ekologickou ochranu.
je jedním z činitelů ovlivňujících technicky pokrok v hospodářství. V minulém století se rozvinul jako dodavatel pomocných látek. Současná chemizace většiny odvětví hospodářství vymaňuje člověka z omezeného kruhu naturálních surovin s jejich danými vlastnostmi a nahrazuje je řadou syntetických materiálů se záměrně přizpůsobenými a ovladatelnými vlastnostmi. Jako výrobce hnojiv, přípravků pro ochranu a růst rostlin a stimulátorů pro živočišnou výrobu umožňuje růst výroby potravin. Moderní chemický průmysl se orientuje na zpracování ropy, zemního a doprovodného ropného plynu (asi 40 % světové výroby je na něm založeno a tento podíl se trvale zvyšuje). Chemické produkty se podílejí 8-9 % na obratu světového obchodu.
Změny v technologii, odvětvové struktuře i rozmístění chemického průmyslu jsou ovlivněny celkovým rozvojem světového hospodářství. Chemický průmysl musí usilovat o racionalizaci a produktivitu výrob i odbytu, o snižování energetické náročnosti výroby, musí počítat s růstem nákladů na výzkum a na ekologii. To vše přispívá k rozvoji výrob menších objemů chemických produktů s vysokým stupněm zpracování. V současné době patří mezi dynamicky se rozvíjející obory farmacie, kosmetika a výroba mycích prostředků. Rozšířily se možnosti výroby a využití plastických hmot, zejména polymerů a termoplastů. Zesílila aplikace biotechnických technologii, rozšířila se produkce "organických chemikálií", zejména biopaliv. Kolem r. 2000 bude biotechnologie zdrojem vzniku nejméně 25 % nových chemických produktů, zejména těch, které nahradí dosavadní klasické ropné výrobky. V celosvětovém měřítku roste obchod chemikáliemi rychleji než jejich výroba (vyváží se asi 18 % veškeré produkce). Na základě komplexního využití surovin a zužitkování odpadu se chemická výroba kombinuje s jinými odvětvími, čímž přispívá k vytvoření územně výrobních komplexů nové struktury. Použití komplikovaných aparatur a zařízení, vedle složitosti technologických procesů, podmiňuje značnou investiční náročnost odvětví. Stale větší část investic směřuje do oblasti výzkumu a vývoje a na ekologickou ochranu.
Umístění závodů v místě výskytu surovin nebo spotřeby ovlivňují výsledky porovnání nákladů na dopravu s náklady na přepravu hotové produkce
Umístění závodů v místě výskytu surovin nebo spotřeby ovlivňují výsledky porovnání nákladů na dopravu s náklady na přepravu hotové produkce. Toto srovnání je zvlášť důležité vzhledem ke značně nerovnoměrnému rozmístění surovin a k nutnosti jejich přepravy na velké vzdálenosti. Surovinový činitel je rozhodující při rozmístění oborů, jako je např. těžba, obohacování a prvotní zpracování nerostů obsahujících fosfor, síru, bór, draslo atd. nebo výroba produktů z odpadních plynů, které vzhledem k malému objemu nebo technologickým vlastnostem (výbušnost, hořlavost atd.) nelze, nebo je ekonomicky nevýhodné, přepravovat na velké vzdálenosti. Široké použití ropy a zemního plynu a možnost jejich levné a snadné přepravy, efektivní přeprava některých dalších surovin umožňuje orientaci většiny oborů na oblasti spotřeby. Jde hlavně o výrobu hnojiv, obsahujících velké množství balastu (superfosfát), kyseliny sírové a o zpracování těch surovin, jejichž spotřeba je v poměru k váze produkce relativně malá (apatit, pyrity, síra). Většina chemických výrob je náročná na množství a kvalitu vody a zároveň je jedním z hlavních zdrojů znečištění povrchových vod. Důležité je, že chemický průmysl používá vodu nejen pro technologické účely, ale i jako surovinu.
Chemická výroba je energeticky náročným odvětvím. Podstatná část energie se spotřebuje při výrobě základních produktů, jako jsou karbid vápníků, elektrolytický chlór a čpavek. Jejich široké použití způsobuje, že zejména výroba dusíkatých hnojiv, syntetického kaučuku, chemických vláken a plastů je energeticky náročná. Působení energetického činitele na rozmístění je zeslabováno možnostmi přenosu elektřiny a přepravy hodnotných paliv na značnou vzdálenost. Chemický průmysl je relativně méně náročný na spotřebu živé práce. Obory základní chemie a těžké organické syntézy, jež dosáhly stupně mechanizace, kladou menší nároky na spotřebu lidské práce než produkce syntetických materiálů a výrobků z nich, kde se vedle chemických pochodů uplatňuje mechanické opracování.
Chemická výroba je energeticky náročným odvětvím. Podstatná část energie se spotřebuje při výrobě základních produktů, jako jsou karbid vápníků, elektrolytický chlór a čpavek. Jejich široké použití způsobuje, že zejména výroba dusíkatých hnojiv, syntetického kaučuku, chemických vláken a plastů je energeticky náročná. Působení energetického činitele na rozmístění je zeslabováno možnostmi přenosu elektřiny a přepravy hodnotných paliv na značnou vzdálenost. Chemický průmysl je relativně méně náročný na spotřebu živé práce. Obory základní chemie a těžké organické syntézy, jež dosáhly stupně mechanizace, kladou menší nároky na spotřebu lidské práce než produkce syntetických materiálů a výrobků z nich, kde se vedle chemických pochodů uplatňuje mechanické opracování.
Rozhodující část strojírenského potenciálu Dálného východu je soustředěna v Japonsku
Rozhodující část strojírenského potenciálu Dálného východu je soustředěna v Japonsku, které ve stavbě lodí, výrobě automobilů, radiopřijímačů, televizorů a spotřební elektroniky zaujímá vedoucí postavení na světě.
- v obvodu Tokio-Jokohama-Jokosuka je zastoupena různorodá škála strojírenských oborů od výroby dopravních prostředků, zařízení pro jaderné elektrárny, chemické a hutní závody až k náročným oborům elektroniky a fototechniky,
- v aglomeracích Ósaka-Kobe-Kjóto a jejich zázemí je soustředěna výroba obráběcích strojů, elektrotechnika a elektronika včetně průmyslových robotů.
Býv. SSSR a další evropské země s TE vykazovaly značný objem strojírenské výroby. Kromě oborů pracujících pro vojenské účely a kosmický výzkum byla většina výrob technicky za světovou úrovní. Rozhodující část produkce je soustředěna v Rusku, na Ukrajině, Polsku, Maďarsku, České a Slovenské republice.
- v Rusku největší koncentraci představuje pásmo vycházející ze širokého zázemí Moskvy přes Povolží na Ural. V Moskvě a okolí jsou zastoupeny především obory s relativně menšími nároky na spotřebu kovů, ale náročné na kvalifikovanou pracovní sílu a výzkum (raketová a kosmická technika, měřící přístroje apod.),
- v Povolží dominuje dopravní strojírenství. Na Urale mají převahu výroby s velkou spotřebou kovů. V západní části Sibiře je velkým strojírenským komplexem obvod Novosibirska, jehož špičkové obory, opírající se o zdejší výzkumnou základnu, pracovaly především pro kosmický výzkum a vojenské účely,
- v oblasti středního Podněpří a Donbasu na Ukrajině je rozvinuté těžké strojírenství při místní hutnické základně, ale i náročné obory na kvalifikovanou pracovní sílu, která se zde vytvořila na relativně dlouhé tradici,
- strojírenství v Petrohradu a jeho zázemí spočívá na tradici, kvalifikované pracovní síle i výzkumné základně, v podmínkách Ruska je orientováno na špičkovou výrobu.
Rozhodující část strojírenského průmyslu Polska, Maďarska, České a Slovenské republiky je soustředěna uvnitř územně rozsáhlého pásma. Při jeho jižním okraji jsou důležitými středisky strojírenství Bratislava, Györ, Budapesť a Košice. Jádro tvoří široce rozvětvené strojírenství v obvodu střední a jižní Moravy, středních, východních a západních Čech, dominujícími středisky jsou Praha a Plzeň. Při severním obvodu tohoto pásma je těžiště strojírenství v koncentraci Horního a Dolního Slezska v Polsku. Na periferii tohoto pásma je významné strojírenství v okolí Varšavy (s převahou výroby dopravních prostředků) a svého času významná stavba lodí v Gdaňsku.
- v obvodu Tokio-Jokohama-Jokosuka je zastoupena různorodá škála strojírenských oborů od výroby dopravních prostředků, zařízení pro jaderné elektrárny, chemické a hutní závody až k náročným oborům elektroniky a fototechniky,
- v aglomeracích Ósaka-Kobe-Kjóto a jejich zázemí je soustředěna výroba obráběcích strojů, elektrotechnika a elektronika včetně průmyslových robotů.
Býv. SSSR a další evropské země s TE vykazovaly značný objem strojírenské výroby. Kromě oborů pracujících pro vojenské účely a kosmický výzkum byla většina výrob technicky za světovou úrovní. Rozhodující část produkce je soustředěna v Rusku, na Ukrajině, Polsku, Maďarsku, České a Slovenské republice.
- v Rusku největší koncentraci představuje pásmo vycházející ze širokého zázemí Moskvy přes Povolží na Ural. V Moskvě a okolí jsou zastoupeny především obory s relativně menšími nároky na spotřebu kovů, ale náročné na kvalifikovanou pracovní sílu a výzkum (raketová a kosmická technika, měřící přístroje apod.),
- v Povolží dominuje dopravní strojírenství. Na Urale mají převahu výroby s velkou spotřebou kovů. V západní části Sibiře je velkým strojírenským komplexem obvod Novosibirska, jehož špičkové obory, opírající se o zdejší výzkumnou základnu, pracovaly především pro kosmický výzkum a vojenské účely,
- v oblasti středního Podněpří a Donbasu na Ukrajině je rozvinuté těžké strojírenství při místní hutnické základně, ale i náročné obory na kvalifikovanou pracovní sílu, která se zde vytvořila na relativně dlouhé tradici,
- strojírenství v Petrohradu a jeho zázemí spočívá na tradici, kvalifikované pracovní síle i výzkumné základně, v podmínkách Ruska je orientováno na špičkovou výrobu.
Rozhodující část strojírenského průmyslu Polska, Maďarska, České a Slovenské republiky je soustředěna uvnitř územně rozsáhlého pásma. Při jeho jižním okraji jsou důležitými středisky strojírenství Bratislava, Györ, Budapesť a Košice. Jádro tvoří široce rozvětvené strojírenství v obvodu střední a jižní Moravy, středních, východních a západních Čech, dominujícími středisky jsou Praha a Plzeň. Při severním obvodu tohoto pásma je těžiště strojírenství v koncentraci Horního a Dolního Slezska v Polsku. Na periferii tohoto pásma je významné strojírenství v okolí Varšavy (s převahou výroby dopravních prostředků) a svého času významná stavba lodí v Gdaňsku.
Podstatná část strojírenského průmyslu v Severní Americe je soustředěna v pásmu podél Velkých jezer
Podstatná část strojírenského průmyslu v Severní Americe je soustředěna v pásmu podél Velkých jezer,jehož předmostí tvoří strojírenské komplexy velkoměstských aglomerací při severovýchodním pobřeží Atlantiku. Zde jsou splněny základní předpoklady pro komplexní rozvoj strojírenství i jeho lokalizaci, dostatek kvalifikovaných pracovních sil, výzkumná základna, dostatečná kapacita černé i barevné metalurgie včetně rozsáhlého trhu. Různorodé strojírenství se zde koncentruje do několika významných obvodů:
- města atlanské "megalopolis" (v pásmu od Bostonu až po Philadelphii) mají širokou škálu výrob s převahou oborů náročných na kvalifikovanou pracovní sílu a výzkumnou základnu, zde je soustředěna podstatná část techniky pro kosmický výzkum, výroba letadel, kancelářské techniky a dopravních prostředků,
- střediska podél vodní cesty Mohawk-Hudson představují nejvýznamnější soustředění optiky a fototechniky,
- pásmo kanadské "megalopolis" (Montreal, Ottawa, Toronto, Hamilton) má různorodé strojírenství, ve kterém dominuje náročná elektrotechnika, výroba dopravních zařízení a investičních celků pro dřevozpracující a papírenský průmysl,
- Pittsburg s údolím řeky Kanawha má převahu těžkého strojírenství orientovaného na potřeby zdejšího hutnictví a chemického průmyslu, rozšiřuje se výroba zařízení pro jaderné elektrárny,
- pásmo podél jižního pobřeží Erijského jezera (mezi Buffalem a Detroitem) si udržuje výraznou specializaci v těžké elektrotechnice a výrobě automobilů,
- areál při jižním pobřeží Michiganského jezera (jádro v konurbaci Chicago-Milwaukee) má rozvětvenou strukturu strojírenských výrob s orientací na potřeby zemědělské výroby a potravinářství, rozvíjí se i náročná elektronika,
- široké zázemí Mexického zálivu na západ od Mississippi se formuje jako obvod náročného strojírenství, výroby raket a kosmické techniky, letadel a zařízení pro petrochemii a potravinářství,
- v Kalifomii je soustředěna náročná výroba - raket, letadel, elektroniky, fototechniky pro filmový průmysl, opírá se o zdejší výzkumnou základnu Palo Alto - Berkeley.
- města atlanské "megalopolis" (v pásmu od Bostonu až po Philadelphii) mají širokou škálu výrob s převahou oborů náročných na kvalifikovanou pracovní sílu a výzkumnou základnu, zde je soustředěna podstatná část techniky pro kosmický výzkum, výroba letadel, kancelářské techniky a dopravních prostředků,
- střediska podél vodní cesty Mohawk-Hudson představují nejvýznamnější soustředění optiky a fototechniky,
- pásmo kanadské "megalopolis" (Montreal, Ottawa, Toronto, Hamilton) má různorodé strojírenství, ve kterém dominuje náročná elektrotechnika, výroba dopravních zařízení a investičních celků pro dřevozpracující a papírenský průmysl,
- Pittsburg s údolím řeky Kanawha má převahu těžkého strojírenství orientovaného na potřeby zdejšího hutnictví a chemického průmyslu, rozšiřuje se výroba zařízení pro jaderné elektrárny,
- pásmo podél jižního pobřeží Erijského jezera (mezi Buffalem a Detroitem) si udržuje výraznou specializaci v těžké elektrotechnice a výrobě automobilů,
- areál při jižním pobřeží Michiganského jezera (jádro v konurbaci Chicago-Milwaukee) má rozvětvenou strukturu strojírenských výrob s orientací na potřeby zemědělské výroby a potravinářství, rozvíjí se i náročná elektronika,
- široké zázemí Mexického zálivu na západ od Mississippi se formuje jako obvod náročného strojírenství, výroby raket a kosmické techniky, letadel a zařízení pro petrochemii a potravinářství,
- v Kalifomii je soustředěna náročná výroba - raket, letadel, elektroniky, fototechniky pro filmový průmysl, opírá se o zdejší výzkumnou základnu Palo Alto - Berkeley.
Kvalifikace pracovní síly se zpravidla vytvořila na dlouholeté tradici ve střediscích
Kvalifikace pracovní síly se zpravidla vytvořila na dlouholeté tradici ve střediscích, kde některá řemesla pro ni vytvářela předpoklady již za feudalismu. Později i staré hutnické oblasti byly "přinuceny" k transformaci na náročnou strojírenskou výrobu (např. Solingen a Remscheid v SRN, Sheffield v Anglii). V současné době je patrná závislost nejnáročnějších oborů na podnětech vycházejících ze základního i aplikovaného výzkumu na tomto úseku.
K tradičním oborům patří výroba hodinek a dalších klasických chronometrů, ve které se promítly i základní technické inovace odvozené z vědeckotechnického pokroku. V poválečném období pronikly mezi světově významné výrobce Japonsko a býv. SSSR a zatlačily některé významné evropské producenty do pozadí. Téměř 80 % světové výroby je soustředěno ve Švýcarsku (produkuje cca polovinu tradiční výroby), SRN, USA a SNS, z rozvojových zemí vynikají Singapur a Hong-Kong. Kosmický výzkum si vyžádal kvalitativní změny v optice i fototechnice, kde mají vedoucí postavení USA, v tradiční výrobě se uplatňují Japonsko a SRN.
Ze skromných počátku ) se na principech kybernetiky a vlivem zásadních technických inovací (tranzistory, čipy) rozvinula náročná výroba počítačové techniky, jednoznačně závislá na výzkumu (první významnější počítače byly vyvinuty a instalovány v laboratořích vysokých škol a výzkumných ústavů). Počítače se staly synonymem moderní společnosti tzv. postindustriálního typu.
Ve výrobě špičkové počítačové techniky si USA udržují značný předstih (podílí se 70 % na světové výrobě superpočítačů) ) a kontrolují i mezinárodní obchod s nimi. Výroba v Japonsku i zemích EU je z velké části odvozena z amerických licencí.
Investiční strojírenství provádí kompletizaci zařízení pro energetiku, těžební a zpracovatelský průmysl, dopravu a spoje na základě kooperace s desítkami subdodavatelů (dodávají detaily, uzly i celé agregáty), klade nároky na univerzální kvalifikaci pracovních sil, zejména proto, že konečná kompletizace zařízení se provádí mimo oblast výroby, zpravidla v odlišných podmínkách. Výroba investičních celků je pro svou složitost a náročnost možná jen v oblastech koncentrace různorodých strojírenských oborů, dlouholeté tradice a "výrobní kultury". Takové oblasti jsou jen ve strojírensky nejvyspělejších zemích.
USA, Japonsko, SRN, SNS, Velká Británie a Francie vyrábějí a dodávají nejsložitější investiční celky. Země se středním strojírenským potenciálem (Itálie, Švýcarsko, Švédsko, Kanada, Nizozemí a Belgie, ze zemí TE Česká republika, Polsko a Maďarsko) se zaměřují na výrobu a dodávky investičních celků zpravidla nižšího řádu.
K tradičním oborům patří výroba hodinek a dalších klasických chronometrů, ve které se promítly i základní technické inovace odvozené z vědeckotechnického pokroku. V poválečném období pronikly mezi světově významné výrobce Japonsko a býv. SSSR a zatlačily některé významné evropské producenty do pozadí. Téměř 80 % světové výroby je soustředěno ve Švýcarsku (produkuje cca polovinu tradiční výroby), SRN, USA a SNS, z rozvojových zemí vynikají Singapur a Hong-Kong. Kosmický výzkum si vyžádal kvalitativní změny v optice i fototechnice, kde mají vedoucí postavení USA, v tradiční výrobě se uplatňují Japonsko a SRN.
Ze skromných počátku ) se na principech kybernetiky a vlivem zásadních technických inovací (tranzistory, čipy) rozvinula náročná výroba počítačové techniky, jednoznačně závislá na výzkumu (první významnější počítače byly vyvinuty a instalovány v laboratořích vysokých škol a výzkumných ústavů). Počítače se staly synonymem moderní společnosti tzv. postindustriálního typu.
Ve výrobě špičkové počítačové techniky si USA udržují značný předstih (podílí se 70 % na světové výrobě superpočítačů) ) a kontrolují i mezinárodní obchod s nimi. Výroba v Japonsku i zemích EU je z velké části odvozena z amerických licencí.
Investiční strojírenství provádí kompletizaci zařízení pro energetiku, těžební a zpracovatelský průmysl, dopravu a spoje na základě kooperace s desítkami subdodavatelů (dodávají detaily, uzly i celé agregáty), klade nároky na univerzální kvalifikaci pracovních sil, zejména proto, že konečná kompletizace zařízení se provádí mimo oblast výroby, zpravidla v odlišných podmínkách. Výroba investičních celků je pro svou složitost a náročnost možná jen v oblastech koncentrace různorodých strojírenských oborů, dlouholeté tradice a "výrobní kultury". Takové oblasti jsou jen ve strojírensky nejvyspělejších zemích.
USA, Japonsko, SRN, SNS, Velká Británie a Francie vyrábějí a dodávají nejsložitější investiční celky. Země se středním strojírenským potenciálem (Itálie, Švýcarsko, Švédsko, Kanada, Nizozemí a Belgie, ze zemí TE Česká republika, Polsko a Maďarsko) se zaměřují na výrobu a dodávky investičních celků zpravidla nižšího řádu.
Hlavní strojírenské oblasti
Hlavní strojírenské oblasti
Rozmístění strojírenského průmyslu je výrazně nerovnoměrné. Podstatná část jeho produkční kapacity je soustředěna na severní polokouli mezi 30-60 sev. zem. šířky v oblastech koncentrace moderní hospodářské aktivity, vědecko-výzkumného potenciálu a vysoké civilizační úrovně obyvatelstva. Rozvoj světového strojírenství dnes určují země Dálného východu a jihovýchodní Asie. V zemích s RTE i TE spíše stagnuje, nebo i klesá.
Zatím vedoucí postavení ve světovém strojírenství zaujímají RTE země Evropy, rozhodující část je soustředěna v pásmu prostírajícím se ze severní Itálie, přes Švýcarsko, SRN, severovýchodní Francii a země Beneluxu s prodloužením do jihovýchodní a střední Anglie. V tomto prostoru patří mezi významné strojírenské obvody:
- Piemont a Lombardie v severní Itálii má různorodou škálu strojírenských výrob s převahou výroby automobilů, obráběcích strojů, těžkou elektrotechnikou, valivých ložisek a stavbou lodí soustředěných především v Milánu, Turinu a Janově,
- oblast Jury a Mittelandu ve Švýcarsku je proslulá výrobou hodinek, náročnou měřící technikou,
jemnou mechanikou a elektronikou,
- střední Porýní v SRN se specializuje na výrobu obráběcích strojů, optiku, elektrotechniku a dopravní prostředky,
- severní Porýní - Westfálsko v SRN soustřeďuje klíčové obory těžkého strojírenství, výrobu investičních celků a nástrojařství,
- Pařížská oblast má především dopravní strojírenství, elektrotechniku a elektroniku,
- severní Francie, Belgie a Nizozemí vyniká textilním strojírenstvím, zbrojní výrobou, elektrotechnikou, stavbou lodí a speciálních dopravních zařízení,
- Londýn se širokým zázemím se uplatňuje ve výrobě obráběcích strojů, leteckých motorů a letadel, automobilů a tiskařských strojů,
- střední Anglie má rozvětvenou strojírenskou výrobu, v níž dominuje speciální investiční strojírenství, výroba dopravních prostředků a nástrojů.
Mimo toto pásmo je soustředěna významná výroba automobilů v Dolním Sasku a Bavorsku v SRN a Španělsku, letadel v jižní Francii (Toulouse) a různorodá výroba v Sasku a Durynsku v SRN. Ve skandinávských zemích vyniká výroba zařízení pro dřevozpracující a papírenský průmysl a elektrotechnika, světový význam má výroba valivých ložisek a nástrojů ve Švédsku.
Rozmístění strojírenského průmyslu je výrazně nerovnoměrné. Podstatná část jeho produkční kapacity je soustředěna na severní polokouli mezi 30-60 sev. zem. šířky v oblastech koncentrace moderní hospodářské aktivity, vědecko-výzkumného potenciálu a vysoké civilizační úrovně obyvatelstva. Rozvoj světového strojírenství dnes určují země Dálného východu a jihovýchodní Asie. V zemích s RTE i TE spíše stagnuje, nebo i klesá.
Zatím vedoucí postavení ve světovém strojírenství zaujímají RTE země Evropy, rozhodující část je soustředěna v pásmu prostírajícím se ze severní Itálie, přes Švýcarsko, SRN, severovýchodní Francii a země Beneluxu s prodloužením do jihovýchodní a střední Anglie. V tomto prostoru patří mezi významné strojírenské obvody:
- Piemont a Lombardie v severní Itálii má různorodou škálu strojírenských výrob s převahou výroby automobilů, obráběcích strojů, těžkou elektrotechnikou, valivých ložisek a stavbou lodí soustředěných především v Milánu, Turinu a Janově,
- oblast Jury a Mittelandu ve Švýcarsku je proslulá výrobou hodinek, náročnou měřící technikou,
jemnou mechanikou a elektronikou,
- střední Porýní v SRN se specializuje na výrobu obráběcích strojů, optiku, elektrotechniku a dopravní prostředky,
- severní Porýní - Westfálsko v SRN soustřeďuje klíčové obory těžkého strojírenství, výrobu investičních celků a nástrojařství,
- Pařížská oblast má především dopravní strojírenství, elektrotechniku a elektroniku,
- severní Francie, Belgie a Nizozemí vyniká textilním strojírenstvím, zbrojní výrobou, elektrotechnikou, stavbou lodí a speciálních dopravních zařízení,
- Londýn se širokým zázemím se uplatňuje ve výrobě obráběcích strojů, leteckých motorů a letadel, automobilů a tiskařských strojů,
- střední Anglie má rozvětvenou strojírenskou výrobu, v níž dominuje speciální investiční strojírenství, výroba dopravních prostředků a nástrojů.
Mimo toto pásmo je soustředěna významná výroba automobilů v Dolním Sasku a Bavorsku v SRN a Španělsku, letadel v jižní Francii (Toulouse) a různorodá výroba v Sasku a Durynsku v SRN. Ve skandinávských zemích vyniká výroba zařízení pro dřevozpracující a papírenský průmysl a elektrotechnika, světový význam má výroba valivých ložisek a nástrojů ve Švédsku.
Rozhodující vliv na rozmístění výroby obráběcích strojů...
Rozhodující vliv na rozmístění výroby obráběcích strojů (v poslední době řazených do automatizovaných linek a robotizovaných provozů) mají kvalifikovaná pracovní síla, tradice a výzkumná základna, závody jsou lokalizovány především v oblastech (střediscích) s dlouholetou strojírenskou tradicí. Výroba je záležitostí strojírensky nejvyspělejších zemí. Proto se zde uplatňují především SRN, USA, Japonsko, SNS, Velká Británie, Francie, Švýcarsko, Itálie a Švédsko (pořadí podle hodnoty produkce), z rozvojových zemí se začínají uplatňovat Čína a Brazílie, z evropských zemí TE mají určitou váhu Česká republika, Polsko a Maďarsko. Obráběcí stroje jsou významným objektem mezinárodního obchodu, vlivem široké specializace jsou významní producenti a vývozci i většinou důležitými dovozci.
V poslední době se jako samostatný obor strojírenské výroby vyčleňuje výroba průmyslových robotů. "Robotizace" zatím nejdále pokročila v Japonsku, které získalo značný předstih i v jejich výrobě.
Výroba automobilů zaujímá významné postavení v hospodářství řady zemí, zaměstnaností, spotřebou kovů a jiných materiálů i hodnotou produkce vesměs překračuje rámec jediného oboru strojírenské výroby. Kapitálová, výrobní i obchodní koncentrace v něm dosahuje mimořádných rozměrů (celkový obrat největších automobilových koncernů převyšuje objem HDP středních vyspělých zemí).
Během rozvoje automobilové výroby se postupně zformovala střediska odlišného charakteru a postavení v odvětví. První typ tvoří střediska vývoje a konstrukce i výroby se starou tradicí, jejichž lokalizaci ovlivnily kvalifikované síly, tradice a spotřeba v oblastech s vysokou životní úrovní, kterou zároveň pomáhaly vytvářet. Výrobně i organizovaně představují velké integrované komplexy, prototypem jsou Fordovy závody v Dearbornu (jižní předměstí Detroitu). V poválečných desetiletích roste řada středisek lokalizovaných mimo tradiční oblasti výroby, z velké části orientované na montáž vozů v zahraničních licencích, jejich lokalizaci ovlivňují především levné pracovní síly (místy i rostoucí spotřeba). Tato střediska přispívají k určitému rozptylu výroby ve světovém měřítku. V současné době světová produkce automobilů stagnuje, především v zemích s tradiční výrobou, ale rozšiřuje se výroba v "nových" zemích mj. i rozvojových. Presto rozhodující část (80 %) výroby je soustředěna ve třech oblastech: v RTE zemích západní Evropy, na Dálném východě a Severní Americe.
V poslední době se jako samostatný obor strojírenské výroby vyčleňuje výroba průmyslových robotů. "Robotizace" zatím nejdále pokročila v Japonsku, které získalo značný předstih i v jejich výrobě.
Výroba automobilů zaujímá významné postavení v hospodářství řady zemí, zaměstnaností, spotřebou kovů a jiných materiálů i hodnotou produkce vesměs překračuje rámec jediného oboru strojírenské výroby. Kapitálová, výrobní i obchodní koncentrace v něm dosahuje mimořádných rozměrů (celkový obrat největších automobilových koncernů převyšuje objem HDP středních vyspělých zemí).
Během rozvoje automobilové výroby se postupně zformovala střediska odlišného charakteru a postavení v odvětví. První typ tvoří střediska vývoje a konstrukce i výroby se starou tradicí, jejichž lokalizaci ovlivnily kvalifikované síly, tradice a spotřeba v oblastech s vysokou životní úrovní, kterou zároveň pomáhaly vytvářet. Výrobně i organizovaně představují velké integrované komplexy, prototypem jsou Fordovy závody v Dearbornu (jižní předměstí Detroitu). V poválečných desetiletích roste řada středisek lokalizovaných mimo tradiční oblasti výroby, z velké části orientované na montáž vozů v zahraničních licencích, jejich lokalizaci ovlivňují především levné pracovní síly (místy i rostoucí spotřeba). Tato střediska přispívají k určitému rozptylu výroby ve světovém měřítku. V současné době světová produkce automobilů stagnuje, především v zemích s tradiční výrobou, ale rozšiřuje se výroba v "nových" zemích mj. i rozvojových. Presto rozhodující část (80 %) výroby je soustředěna ve třech oblastech: v RTE zemích západní Evropy, na Dálném východě a Severní Americe.
Podstatná část výroby v RTE zemích Evropy připadá na SRN, Francii, Itálii a Velkou Británii
Podstatná část výroby v RTE zemích Evropy připadá na SRN, Francii, Itálii a Velkou Británii, k nimž se přiřazuje rozšiřovaná montážní výroba Španělska a Belgie. Největší automobilky jsou v prostoru mezi Midlandem ve Velké Británii, Dolním Saskem a středním Porýním, v SRN, širokým zázemím Paříže a severní Itálií.
Největšího rozmachu v oblasti Dálného východu dosáhla výroba automobilů v Japonsku (ze 165 tis ks v r. 1955 na 13,2 mil ks v r. 1991)0 a v 80. letech výroba Jižní Koreje, automobily z této oblasti se úspěšně prosazují na světovém trhu.
V Severní Americe zůstává ještě značná část výroby soustředěna v tradiční oblasti při Huronském a Erijském jezeru v USA a Kanadě, nové závody posílily význam oblasti při severovýchodním pobřeží Atlantiku a států na jihu USA.
Z regionů rozvojových zemí největší rozmach výroby (většinou montáž v zahraničních licencích) zaznamenala Latinská Amerika, hlavně Brazílie, Mexiko a Argentina (podrobněji viz příloha tabulka č. 3 ).
Lehké strojírenství představuje širokou škálu oborů v cele se spotřební elektrotechnikou a elektronikou, pro něž je typická velkosériová výroba s malou spotřebou materiálu, ale značným podílem nekvalifikované práce. Hlavním činitelem lokalizace závodů je dostatek levných pracovních sil. Proto se v současné době ve výrobě spotřební elektroniky významně uplatňují i rozvojové země. Lehké strojírenství se také přidržuje oblastí s vyspělou a různorodou strojírenskou výrobou (zčásti zde pomáhá řešit otázku zaměstnanosti žen). Téměř polovina světové výroby radiopřijímačů připadá na Japonsko, USA, Jižní Koreu, SRN a SNS (pořadí podle hodnoty produkce), z rozvojových zemí se významně uplatňují Indie, Mexiko, Brazílie, Tchaj-wan, Thajsko a Malajsie. Téměř 2/3 světové produkce televizorů je soustředěno v Japonsku, USA, SRN, Jižní Koreji, SNS a Velké Británii, z rozvojových zemí se řadí mezi světové producenty Brazílie, Mexiko, Turecko a Singapur.
Přesné strojírenství zahrnuje obory jemné mechaniky, optiky, výrobu měřících přístrojů a speciálních zařízení pro zdravotnické i jiné účely a náročnou elektroniku. Společným jmenovatelem je převaha kvalifikované práce nad hodnotou materiálu (pokud se nejedná o speciální druhy např. polovodiče), tím je dán i rozhodující vliv kvalifikovaných pracovních sil na jeho rozmístění i těsná závislost na vědecko-výzkumné základně (většinou přitahuje náročné obory do svého zázemí).
Největšího rozmachu v oblasti Dálného východu dosáhla výroba automobilů v Japonsku (ze 165 tis ks v r. 1955 na 13,2 mil ks v r. 1991)0 a v 80. letech výroba Jižní Koreje, automobily z této oblasti se úspěšně prosazují na světovém trhu.
V Severní Americe zůstává ještě značná část výroby soustředěna v tradiční oblasti při Huronském a Erijském jezeru v USA a Kanadě, nové závody posílily význam oblasti při severovýchodním pobřeží Atlantiku a států na jihu USA.
Z regionů rozvojových zemí největší rozmach výroby (většinou montáž v zahraničních licencích) zaznamenala Latinská Amerika, hlavně Brazílie, Mexiko a Argentina (podrobněji viz příloha tabulka č. 3 ).
Lehké strojírenství představuje širokou škálu oborů v cele se spotřební elektrotechnikou a elektronikou, pro něž je typická velkosériová výroba s malou spotřebou materiálu, ale značným podílem nekvalifikované práce. Hlavním činitelem lokalizace závodů je dostatek levných pracovních sil. Proto se v současné době ve výrobě spotřební elektroniky významně uplatňují i rozvojové země. Lehké strojírenství se také přidržuje oblastí s vyspělou a různorodou strojírenskou výrobou (zčásti zde pomáhá řešit otázku zaměstnanosti žen). Téměř polovina světové výroby radiopřijímačů připadá na Japonsko, USA, Jižní Koreu, SRN a SNS (pořadí podle hodnoty produkce), z rozvojových zemí se významně uplatňují Indie, Mexiko, Brazílie, Tchaj-wan, Thajsko a Malajsie. Téměř 2/3 světové produkce televizorů je soustředěno v Japonsku, USA, SRN, Jižní Koreji, SNS a Velké Británii, z rozvojových zemí se řadí mezi světové producenty Brazílie, Mexiko, Turecko a Singapur.
Přesné strojírenství zahrnuje obory jemné mechaniky, optiky, výrobu měřících přístrojů a speciálních zařízení pro zdravotnické i jiné účely a náročnou elektroniku. Společným jmenovatelem je převaha kvalifikované práce nad hodnotou materiálu (pokud se nejedná o speciální druhy např. polovodiče), tím je dán i rozhodující vliv kvalifikovaných pracovních sil na jeho rozmístění i těsná závislost na vědecko-výzkumné základně (většinou přitahuje náročné obory do svého zázemí).
Trh - spotřeba ostatních odvětví hospodářství a značná část konzumní kapacity obyvatelstva
Trh - spotřeba ostatních odvětví hospodářství a značná část konzumní kapacity obyvatelstva. V minulosti byl vliv tohoto činitele markantní, ve vnitrostátním i mezinárodním měřítku se územně výrazně oddělovaly produkční a spotřebitelské oblasti. Trh nadále působí jako stimulátor výroby a "přitahuje" výrobní objekty, ale prohlubování specializace a kooperace ve strojírenství se projevuje v rozšiřování a překrývání tržních zón. V praxi tzn., že produkční oblast se může jevit i jako "spotřebitelská oblast", např. USA jsou nadále velkým výrobcem automobilů, ale zároveň ve stale větším rozsahu fungují jako trh pro japonskou výrobu.
Doprava má relativně menší význam při rozmístění strojírenství jako celku (podíl dopravních nákladů v celkových nákladech nepřesahuje v průměru 5 %), ale její vliv je rozdílný podle oborů. Rozhoduje množství zpracovávaného kovu a to, že náklady na dopravu hotových výrobků ke spotřebiteli jsou v průměru vyšší než doprava kovu ke zpracování (výjimku tvoří náročné obory s unikátní výrobou).
Strojírenský průmysl je jako celek významným spotřebitelem energie, především elektřiny, kterou lze přepravovat bez velkých ztrát ze značných vzdáleností. Vliv energetického činitele se při lokalizaci výrobních jednotek v současné době nijak výrazně neprojevuje a lze ho sledovat jen v rámci historické inercie.
Strojírenský průmysl je základem zbrojní výroby, cca 15-20 % jeho kapacity pracuje přímo pro vojenské účely, což představuje značné hospodářské ztráty pro světovou ekonomiku. Určité technologie, spojené s inovací zbrojní výroby (vlivem rychlého "zastarávání" zbraní z hlediska vojenské logistiky a strategických koncepcí) mohou mít zpětně význam i pro civilní obory. Rozmístění závodů zbrojní výroby je podřízeno vojensko - strategickým kritériím, které působí jako "specifický" činitel lokalizace.
Doprava má relativně menší význam při rozmístění strojírenství jako celku (podíl dopravních nákladů v celkových nákladech nepřesahuje v průměru 5 %), ale její vliv je rozdílný podle oborů. Rozhoduje množství zpracovávaného kovu a to, že náklady na dopravu hotových výrobků ke spotřebiteli jsou v průměru vyšší než doprava kovu ke zpracování (výjimku tvoří náročné obory s unikátní výrobou).
Strojírenský průmysl je jako celek významným spotřebitelem energie, především elektřiny, kterou lze přepravovat bez velkých ztrát ze značných vzdáleností. Vliv energetického činitele se při lokalizaci výrobních jednotek v současné době nijak výrazně neprojevuje a lze ho sledovat jen v rámci historické inercie.
Strojírenský průmysl je základem zbrojní výroby, cca 15-20 % jeho kapacity pracuje přímo pro vojenské účely, což představuje značné hospodářské ztráty pro světovou ekonomiku. Určité technologie, spojené s inovací zbrojní výroby (vlivem rychlého "zastarávání" zbraní z hlediska vojenské logistiky a strategických koncepcí) mohou mít zpětně význam i pro civilní obory. Rozmístění závodů zbrojní výroby je podřízeno vojensko - strategickým kritériím, které působí jako "specifický" činitel lokalizace.
Činitelé ovlivňující rozmístění hlavních odvětví strojírenského průmyslu
Činitelé ovlivňující rozmístění hlavních odvětví (skupin oborů) strojírenského průmyslu
Těžké strojírenství (zajišťuje vybavení pro klíčové objekty národního hospodářství) je reprezentováno závody vesměs komplexního charakteru s individuální a malosériovou výrobou. Poněvadž má velké nároky na spotřebu kovu (zpravidla v takových profilech a hmotnosti, které znesnadňují přepravu) působí na jeho lokalizaci blízkost surovinových zdrojů kombinovaná se spotřebou. Komplexy (závody) tohoto typu se zpravidla přidržuji hutnických základem. Prosazuje se tendence, že závody černé metalurgie v rámci své výrobní struktury rozšiřují vlastní strojírenské provozy, nebo velké strojírenské komplexy budují vlastní hutnickou výrobu.
Všeobecné strojírenství zahrnuje řadu oborů produkujících těžké dopravní prostředky, stavební a zemědělské stroje, agregáty k těžbě a zpracování dřeva a další. Hodnota materiálu a práce v jeho výrobcích je prakticky vyrovnaná a rozmístění zpravidla ovlivňuje spotřeba. Tato závislost se projevuje u lokalizace výroby těžkých dopravních prostředků v oblastech (uzlech) soustředěných dopravních potřeb (stavba lodí v přístavech, vagónů a lokomotiv při velkých železničních uzlech apod.). V poválečných desetiletích se vyčlenilo několik zemí, které ve stavbě lodí vystupují jako dodavatelé pro celosvětovou spotřebu. Více než polovina stavby lodí je soustředěna na Dálném východě, kde si vedoucí postavení udržuje Japonsko (v r. 1991 9 mil dwt - v r. 1980 17 mil dwt) a výrazně upevňuje pozici Jižní Korea (přes 3 mil dwt). Značná kapacita loďařského průmyslu v zemích RTE západní Evropy je nevyužitá (v r. 1971 zde bylo spuštěno na vodu 11,2 mil dwt - v r. 1991 pouze 2,4 mil dwt, v popředí jsou SRN a Španělsko).1) Z rozvojových zemi se ve stavbě lodí dostávají na světovou úroveň Brazílie a Čína.
Střední strojírenství produkuje výrobní prostředky pro potřeby celého odvětví a většinu oborů lehkého průmyslu. Díky masové výrobě automobilů a jednostopých vozidel je největším oborem (odvětvím) strojírenského průmyslu.
Těžké strojírenství (zajišťuje vybavení pro klíčové objekty národního hospodářství) je reprezentováno závody vesměs komplexního charakteru s individuální a malosériovou výrobou. Poněvadž má velké nároky na spotřebu kovu (zpravidla v takových profilech a hmotnosti, které znesnadňují přepravu) působí na jeho lokalizaci blízkost surovinových zdrojů kombinovaná se spotřebou. Komplexy (závody) tohoto typu se zpravidla přidržuji hutnických základem. Prosazuje se tendence, že závody černé metalurgie v rámci své výrobní struktury rozšiřují vlastní strojírenské provozy, nebo velké strojírenské komplexy budují vlastní hutnickou výrobu.
Všeobecné strojírenství zahrnuje řadu oborů produkujících těžké dopravní prostředky, stavební a zemědělské stroje, agregáty k těžbě a zpracování dřeva a další. Hodnota materiálu a práce v jeho výrobcích je prakticky vyrovnaná a rozmístění zpravidla ovlivňuje spotřeba. Tato závislost se projevuje u lokalizace výroby těžkých dopravních prostředků v oblastech (uzlech) soustředěných dopravních potřeb (stavba lodí v přístavech, vagónů a lokomotiv při velkých železničních uzlech apod.). V poválečných desetiletích se vyčlenilo několik zemí, které ve stavbě lodí vystupují jako dodavatelé pro celosvětovou spotřebu. Více než polovina stavby lodí je soustředěna na Dálném východě, kde si vedoucí postavení udržuje Japonsko (v r. 1991 9 mil dwt - v r. 1980 17 mil dwt) a výrazně upevňuje pozici Jižní Korea (přes 3 mil dwt). Značná kapacita loďařského průmyslu v zemích RTE západní Evropy je nevyužitá (v r. 1971 zde bylo spuštěno na vodu 11,2 mil dwt - v r. 1991 pouze 2,4 mil dwt, v popředí jsou SRN a Španělsko).1) Z rozvojových zemi se ve stavbě lodí dostávají na světovou úroveň Brazílie a Čína.
Střední strojírenství produkuje výrobní prostředky pro potřeby celého odvětví a většinu oborů lehkého průmyslu. Díky masové výrobě automobilů a jednostopých vozidel je největším oborem (odvětvím) strojírenského průmyslu.
Specifické nároky na lokalizaci mají jademé elektrárny
Specifické nároky na lokalizaci mají jademé elektrárny, musí být vybudovány na geologicky nepropustném podloží a nebo odizolovány olověnou deskou, měly by být vzdáleny od hustě osídlených oblastí s ohledem na radiační bezpečnost a případné havárie. Kromě toho musí být zabezpečeny velkou vodní nádrží s ohledem na ekologii okolí. Biologická ochrana před radioaktivními odpady je celkem uspokojivě vyřešena, ale problémem je ukládání využitého paliva. Výhodou je, že výroba energie neznečišťuje okolí emisemi toho typu jako klasické tepelné elektrárny a náklady na přepravu paliva jsou minimální (běžná tepelná elektrárna spotřebuje k výkonu 1000 MW cca 2 mil t uhlí ročně, jaderná elektrárna pouze několik tun jaderného paliva).
Přes 70 % elektrické energie se vyrobí v tepelných elektrárnách tzv. základního zatížení, které využívají především uhlí. Ovlivňují to hlavně skutečnosti: zdroje uhlí jsou mnohonásobně vyšší než ostatních fosilních paliv, kombinace výroby tepla a elektrické energie tzv. teplofikace umožňuje efektivnější využití paliva. Tyto elektrárny jsou doplňovány závody s turbinami na "špičkový" výkon, jako paliva využívají těžkých olejů (které jsou vlastně odpadem rafinérií) a zemního plynu.
Zdražení ropy rozšířilo perspektivy využití jaderné energie1), kromě toho k tomu přistoupilo i rostoucí zatížení životního prostředí. Začátkem 90. let bylo v provozu 423 reaktorů o celkové kapacitě 353 tis MW ve 40 zemích - podíl jaderných elektráren na celkové výrobě elektrické energie se zvýšil z 2,5 % v r. 1980 na 17 % v r. 1990 (ve Francii činí 76 %, Švýcarsku 72 % a v dalších 9 zemích se pohybuje mezi 25-50 %, absolutně největší výrobu elektřiny v jaderných elektrárnách mají USA - přes 450 mld kwh, ale podíl na celkové výrobě je jen 15 %).
V řadě zemí se veřejnost staví proti jaderné energii. Její obavy po haváriích v Černobylu a Three Mile Island (v Pittsburgu v USA) se zvýšily. Vlivem těchto okolností vlády reviduji volbu a výstavbu v jaderné energetice, Rakousko došlo k zápornému závěru, Nizozemí a Finsko rozhodnutí odložily, USA, V. Británie, Japonsko i SNS potvrdily pokračovat v koncepcích rozvoje, Francie bez diskusí pokračuje v náročné výstavbě. Stejně tak pokračuje výstavba jaderných elektrárnách v řadě rozvojových zemí.
Největší oblastí výroby elektrické energie zůstává Evropa, následována Severní Amerikou, mimo tyto oblasti ve světovém měřítku vyniká oblast Dálného východu (především výroba Japonska a Číny) - konkrétní údaje viz příloha tabulka č. 2.
V rozvojových zemích, zejména v přepočtu produkce na obyvatele, výroba elektrické energie zůstává nadále na nízké úrovni, i když i zde absolutně roste, mezi největší výrobce se řadí Indie a Brazílie.
Přes 70 % elektrické energie se vyrobí v tepelných elektrárnách tzv. základního zatížení, které využívají především uhlí. Ovlivňují to hlavně skutečnosti: zdroje uhlí jsou mnohonásobně vyšší než ostatních fosilních paliv, kombinace výroby tepla a elektrické energie tzv. teplofikace umožňuje efektivnější využití paliva. Tyto elektrárny jsou doplňovány závody s turbinami na "špičkový" výkon, jako paliva využívají těžkých olejů (které jsou vlastně odpadem rafinérií) a zemního plynu.
Zdražení ropy rozšířilo perspektivy využití jaderné energie1), kromě toho k tomu přistoupilo i rostoucí zatížení životního prostředí. Začátkem 90. let bylo v provozu 423 reaktorů o celkové kapacitě 353 tis MW ve 40 zemích - podíl jaderných elektráren na celkové výrobě elektrické energie se zvýšil z 2,5 % v r. 1980 na 17 % v r. 1990 (ve Francii činí 76 %, Švýcarsku 72 % a v dalších 9 zemích se pohybuje mezi 25-50 %, absolutně největší výrobu elektřiny v jaderných elektrárnách mají USA - přes 450 mld kwh, ale podíl na celkové výrobě je jen 15 %).
V řadě zemí se veřejnost staví proti jaderné energii. Její obavy po haváriích v Černobylu a Three Mile Island (v Pittsburgu v USA) se zvýšily. Vlivem těchto okolností vlády reviduji volbu a výstavbu v jaderné energetice, Rakousko došlo k zápornému závěru, Nizozemí a Finsko rozhodnutí odložily, USA, V. Británie, Japonsko i SNS potvrdily pokračovat v koncepcích rozvoje, Francie bez diskusí pokračuje v náročné výstavbě. Stejně tak pokračuje výstavba jaderných elektrárnách v řadě rozvojových zemí.
Největší oblastí výroby elektrické energie zůstává Evropa, následována Severní Amerikou, mimo tyto oblasti ve světovém měřítku vyniká oblast Dálného východu (především výroba Japonska a Číny) - konkrétní údaje viz příloha tabulka č. 2.
V rozvojových zemích, zejména v přepočtu produkce na obyvatele, výroba elektrické energie zůstává nadále na nízké úrovni, i když i zde absolutně roste, mezi největší výrobce se řadí Indie a Brazílie.
Strojírenský průmysl
Strojírenský průmysl
je vedoucím odvětvím průmyslové výroby, zahrnuje v sobě desítky oborů (odvětví) s různorodou strukturou a rozdílnou váhou činitelů ovlivňujících jejich rozmístění.
Strojírenský průmysl vyrábí výrobní prostředky, jeho prostřednictvím se realizují výsledky vědeckotechnického pokroku v praxi a růst produktivity i kvality práce ve všech oborech hospodářské i jiné činnosti. Výrobou předmětů krátkodobé i dlouhodobé spotřeby se ve stále větším rozsahu podílí na zvyšování hmotné a kulturní úrovně obyvatelstva. Rozsah a kvalita strojírenského průmyslu v jednotlivých zemích je ukazatelem jejich hospodářského potenciálu i úrovně vědeckovýzkumné základny.
Technická úroveň výrobních prostředků dodávaných strojírenským průmyslem působí významně na rozsah a charakter činitelů ovlivňujících rozmístění ostatních odvětví hospodářství, působí významně na prohlubování územní dělby práce a umožňuje využití přírodních zdrojů z odlehlých oblasti. Zároveň pomáhá rozšiřovat tržní (spotřebitelské) zóny,
1) V r. 1986 Mezinárodní agentura pro atomovou energii (UNSCEAR) vypracovala vyhodnocení poměru mezi přírodní radiaci (= kosmické paprsky, radioaktivní nuklidy v zemské kůře, stavebních materiálech, lidském těle) a radiací z jiných zdrojů a došla k závěru: z celkového množství radiace na Zemi činí přírodní radiace 75 %, z lékařských prohlídek 24 % a zbytek připadá na radiaci z jaderných výbuchů a výroby v jaderných elektrárnách.
prostřednictvím složité elektroniky umožňuje účinnější řízení technologických procesů ve výrobě a službách i mnohostranných ekonomických vztahů v mezinárodním měřítku. Výrobou náročných zařízení vytváří strojírenský průmysl základnu pro základní i aplikovaný výzkum ve všech oborech.
Strojírenský průmysl prochází dynamickým rozvojem a strukturálními změnami, formují se nové obory, které ještě v relativně nedávné minulosti neexistovaly, příkladem je rozsáhlý elektronický průmysl (výroba mikroelektroniky na světě se každé dva roky zdvojnásobuje a trh zdaleka není nasycen, export superpočítačů se od začátku 80. let zvyšuje ročně o 40 %). Modernizace výrobních objektů i služeb může být zajištěna především strojírenským průmyslem. Růst životní úrovně obyvatelstva rozšiřuje poptávku po spotřebních tovarech strojírenské provenience. Specializace strojírenské výroby vytváří nové schéma mezinárodní směny strojírenskými výrobky, roste jejich směna mezi vyspělými zeměmi, ale na světovém trhu se začínají prosazovat i některé rozvojové země.
je vedoucím odvětvím průmyslové výroby, zahrnuje v sobě desítky oborů (odvětví) s různorodou strukturou a rozdílnou váhou činitelů ovlivňujících jejich rozmístění.
Strojírenský průmysl vyrábí výrobní prostředky, jeho prostřednictvím se realizují výsledky vědeckotechnického pokroku v praxi a růst produktivity i kvality práce ve všech oborech hospodářské i jiné činnosti. Výrobou předmětů krátkodobé i dlouhodobé spotřeby se ve stále větším rozsahu podílí na zvyšování hmotné a kulturní úrovně obyvatelstva. Rozsah a kvalita strojírenského průmyslu v jednotlivých zemích je ukazatelem jejich hospodářského potenciálu i úrovně vědeckovýzkumné základny.
Technická úroveň výrobních prostředků dodávaných strojírenským průmyslem působí významně na rozsah a charakter činitelů ovlivňujících rozmístění ostatních odvětví hospodářství, působí významně na prohlubování územní dělby práce a umožňuje využití přírodních zdrojů z odlehlých oblasti. Zároveň pomáhá rozšiřovat tržní (spotřebitelské) zóny,
1) V r. 1986 Mezinárodní agentura pro atomovou energii (UNSCEAR) vypracovala vyhodnocení poměru mezi přírodní radiaci (= kosmické paprsky, radioaktivní nuklidy v zemské kůře, stavebních materiálech, lidském těle) a radiací z jiných zdrojů a došla k závěru: z celkového množství radiace na Zemi činí přírodní radiace 75 %, z lékařských prohlídek 24 % a zbytek připadá na radiaci z jaderných výbuchů a výroby v jaderných elektrárnách.
prostřednictvím složité elektroniky umožňuje účinnější řízení technologických procesů ve výrobě a službách i mnohostranných ekonomických vztahů v mezinárodním měřítku. Výrobou náročných zařízení vytváří strojírenský průmysl základnu pro základní i aplikovaný výzkum ve všech oborech.
Strojírenský průmysl prochází dynamickým rozvojem a strukturálními změnami, formují se nové obory, které ještě v relativně nedávné minulosti neexistovaly, příkladem je rozsáhlý elektronický průmysl (výroba mikroelektroniky na světě se každé dva roky zdvojnásobuje a trh zdaleka není nasycen, export superpočítačů se od začátku 80. let zvyšuje ročně o 40 %). Modernizace výrobních objektů i služeb může být zajištěna především strojírenským průmyslem. Růst životní úrovně obyvatelstva rozšiřuje poptávku po spotřebních tovarech strojírenské provenience. Specializace strojírenské výroby vytváří nové schéma mezinárodní směny strojírenskými výrobky, roste jejich směna mezi vyspělými zeměmi, ale na světovém trhu se začínají prosazovat i některé rozvojové země.
Různorodost a složitost strojírenských výrobků a technologických procesů se odráží v komplikované organizaci vlastní výroby
Různorodost a složitost strojírenských výrobků a technologických procesů se odráží v komplikované organizaci vlastní výroby. Zvyšuje se závislost na úrovni vědeckovýzkumné základny i vysoce kvalifikovaných pracovních silách. Výrobní specializace je spojena s rostoucími nároky na kooperaci a prohlubování dělby práce uvnitř odvětví. Vedle toho se prosazuje tendence k integraci výrobně propojených závodů do určitých oblastí, kde se vytvářejí strojírenské komplexy, zpravidla tvoří jádra územněvýrobních komplexů, v nichž se soustřeďuje špičkový průmyslový potenciál jednotlivých oblastí (zemí).
Různorodost strojírenského průmyslu se projevuje v komplikovaném rozmístění, vliv jednotlivých činitelů rozmístění na konkrétní lokalizaci výrobních objektů se prosazuje v různých kombinacích. Specifické místní vlivy vytvářejí řadu vyjímek. Mezi základní činitele, které ovlivňují rozmístění strojírenského průmyslu patří:
Dostatek kvalifikovaných pracovních sil a inženýrsko - technických kádrů ve výrobě a jejím řízení. V souvislosti s modernizací výroby rostou požadavky na inženýrsko-technické kádry (ve špičkových oborech elektroniky je poměr mezi nimi a pracovníky ve výrobě 1,5:1). V podmínkách tržní ekonomiky se část strojírenské výroby (především masová výroba spotřebních předmětů) orientuje na levnou i nekvalifikovanou pracovní sílu. Část této výroby se přesunuje do rozvojových zemí.
Surovina - kov (finální výrobek hutnického průmyslu) v závislosti na jeho množství spotřebovaném ve výrobě. Objektivně se sice prosazuje tendence ke snižování této spotřeby, ale strojírenský průmysl zpracovává přes polovinu výroby oceli a rozhodující část barevných kovů.
Různorodost strojírenského průmyslu se projevuje v komplikovaném rozmístění, vliv jednotlivých činitelů rozmístění na konkrétní lokalizaci výrobních objektů se prosazuje v různých kombinacích. Specifické místní vlivy vytvářejí řadu vyjímek. Mezi základní činitele, které ovlivňují rozmístění strojírenského průmyslu patří:
Dostatek kvalifikovaných pracovních sil a inženýrsko - technických kádrů ve výrobě a jejím řízení. V souvislosti s modernizací výroby rostou požadavky na inženýrsko-technické kádry (ve špičkových oborech elektroniky je poměr mezi nimi a pracovníky ve výrobě 1,5:1). V podmínkách tržní ekonomiky se část strojírenské výroby (především masová výroba spotřebních předmětů) orientuje na levnou i nekvalifikovanou pracovní sílu. Část této výroby se přesunuje do rozvojových zemí.
Surovina - kov (finální výrobek hutnického průmyslu) v závislosti na jeho množství spotřebovaném ve výrobě. Objektivně se sice prosazuje tendence ke snižování této spotřeby, ale strojírenský průmysl zpracovává přes polovinu výroby oceli a rozhodující část barevných kovů.
Zemní plyn
Zemní plyn
Zemní plyn je stale významnějším primárním energetickým zdrojem, kaloricky je hodnotnější než průmyslově vyráběný plyn a obsahuje řadu příměsí, které lze efektivně využít (např. z tzv. "mokrých plynů" se získává "přírodní" benzín, ze sirovodíku síra apod.). Ložiska zemního plynu jsou dvojího druhu. V prvém případě je jeho výskyt spojen s ložisky ropy, zpravidla slouží k jejímu vytlačování na povrch a energeticky se využívá v omezeném rozsahu. Druhý typ ložisek se vyskytuje odděleně (řada ložisek v Severní Americe v býv. SSSR, v Severním moři apod.), energeticky a chemicky jsou využívány ve větším rozsahu.
Předpokladem pro lokalizaci těžby zemního plynu je výskyt zdroje - přírodní podmínka, o konkrétním využití rozhodují ekonomické skutečnosti ekonomického charakteru - růst spotřeby, dostupnost a výhodná poloha ve vztahu ke spotřebě a další. Přímo u těžby je lokalizována i jeho úprava (zemní plyn se musí před dopravou plynovody zbavit nežádoucích příměsí, které však mohou sloužit jako cenné suroviny). Proto těžba a úprava zemního plynu "přitahuje" řadu odvětví (elektrometalurgii, elektrochemii) a přispívá k formování výrobních komplexů s obdobnou strukturou jako v oblastech zpracování ropy.
Bouřlivý rozmach těžby zemního plynu v býv. SSSR (v r. 1950 těžba 6 mid m ) a rozvoj těžby v některých RTE zemích Západní Evropy (především Nizozemí, Velké Británii a Norsku) zlikvidovaly historický předstih Severní Ameriky. Díky tomu je dnes v Evropě soustředěna polovina světové těžby!!
Pouze 10 % těžby se dostává do mezinárodní směny (cca 230 mld m3 ) větší část se přepravuje plynovody (ale přeprava je 3 krát dražší než přeprava ropy podle stejného energetického ekvivalentu). Mezi vedoucí dodavatele patří: (v závorce mlld m3 celkem a hlavní odběratel): býv. SSSR (79-SRN), Nizozemí (35-SRN), Norsko (26,5-V.Británie), Kanada (21-USA), Alžírsko (20-Itálie).1) Indonesie, Abu Dhabi a Brunei dodávají zkapalněný zemní plyn ve speciálních tankerech hlavně do Japonska. Závislost většiny RTE zemí na dovozu zemního plynu se bude zvyšovat, na rozdíl od ropy ceny zemního plynu nemají unifikovaný charakter (značné rozdíly jsou nejen mezi regiony, ale i jejich zeměmi). V r. 1995 má být dokončen plynovod "Maghreb-Evropa" z alžírských ložisek Hassi R'mell via Sevila přes Gibraltarskou úžinu (s kapacitou přes 20 mld m3 ).
Zemní plyn je stale významnějším primárním energetickým zdrojem, kaloricky je hodnotnější než průmyslově vyráběný plyn a obsahuje řadu příměsí, které lze efektivně využít (např. z tzv. "mokrých plynů" se získává "přírodní" benzín, ze sirovodíku síra apod.). Ložiska zemního plynu jsou dvojího druhu. V prvém případě je jeho výskyt spojen s ložisky ropy, zpravidla slouží k jejímu vytlačování na povrch a energeticky se využívá v omezeném rozsahu. Druhý typ ložisek se vyskytuje odděleně (řada ložisek v Severní Americe v býv. SSSR, v Severním moři apod.), energeticky a chemicky jsou využívány ve větším rozsahu.
Předpokladem pro lokalizaci těžby zemního plynu je výskyt zdroje - přírodní podmínka, o konkrétním využití rozhodují ekonomické skutečnosti ekonomického charakteru - růst spotřeby, dostupnost a výhodná poloha ve vztahu ke spotřebě a další. Přímo u těžby je lokalizována i jeho úprava (zemní plyn se musí před dopravou plynovody zbavit nežádoucích příměsí, které však mohou sloužit jako cenné suroviny). Proto těžba a úprava zemního plynu "přitahuje" řadu odvětví (elektrometalurgii, elektrochemii) a přispívá k formování výrobních komplexů s obdobnou strukturou jako v oblastech zpracování ropy.
Bouřlivý rozmach těžby zemního plynu v býv. SSSR (v r. 1950 těžba 6 mid m ) a rozvoj těžby v některých RTE zemích Západní Evropy (především Nizozemí, Velké Británii a Norsku) zlikvidovaly historický předstih Severní Ameriky. Díky tomu je dnes v Evropě soustředěna polovina světové těžby!!
Pouze 10 % těžby se dostává do mezinárodní směny (cca 230 mld m3 ) větší část se přepravuje plynovody (ale přeprava je 3 krát dražší než přeprava ropy podle stejného energetického ekvivalentu). Mezi vedoucí dodavatele patří: (v závorce mlld m3 celkem a hlavní odběratel): býv. SSSR (79-SRN), Nizozemí (35-SRN), Norsko (26,5-V.Británie), Kanada (21-USA), Alžírsko (20-Itálie).1) Indonesie, Abu Dhabi a Brunei dodávají zkapalněný zemní plyn ve speciálních tankerech hlavně do Japonska. Závislost většiny RTE zemí na dovozu zemního plynu se bude zvyšovat, na rozdíl od ropy ceny zemního plynu nemají unifikovaný charakter (značné rozdíly jsou nejen mezi regiony, ale i jejich zeměmi). V r. 1995 má být dokončen plynovod "Maghreb-Evropa" z alžírských ložisek Hassi R'mell via Sevila přes Gibraltarskou úžinu (s kapacitou přes 20 mld m3 ).
Uhelný průmysl
Uhelný průmysl
Průmyslová výroba v minulosti byla budována na uhelné energetické základně. Na využití uhlí byla realizována koncentrace průmyslového potenciálu i obyvatelstva do "starých" územně výrobních komplexů a průmyslových rajonů. Uhelný průmysl přispěl v období průmyslové revoluce až do konce 2. světové války v rozhodující míře k nerovnoměrnému rozmístění hospodářství (ve vnitrostátním i mezinárodním měřítku).
Ložiska a těžba především koksovatelného uhlí se stala významným činitelem lokalizace řady průmyslových odvětví (černé metalurgie, koksárenské chemie, těžkého strojírenství), jejichž územní koncentrace působila na rozvoj a lokalizaci dalších (lehký průmysl, služby). Na nichž se zformovaly zatím stale významné oblasti - viz "průmyslový pas" v USA, Doněcko-dněperská oblast na Ukrajině, Porúří v SRN, Middland v Anglii, obvod v severovýchodní Číně a další. Relativně menší význam mají komplexy budované na hnědém uhlí, které se vytvořily jen v některých zemích, největší v hnědouhelných revírech SRN, České republiky, západního Polska a v jihovýchodní Austrálii.
Do poloviny 70. let význam uhelného průmyslu klesal, ve většině RTE zemích (s výjimkou Austrálie a Jihoafrické republiky) došlo ke značnému poklesu těžby. Rostoucí cena ropy zvrátila proces substituce uhlí ropou a pro uhelný průmysl vytvořila předpoklady pro další rozvoj.
Předpokladem pro lokalizaci těžby uhlí je výskyt ložiska (přírodní podmínka-dispozice), ale o skutečném využití rozhoduje soubor společensko-ekonomických skutečností (především spotřeba stimulované rozvojem ekonomiky v procesu industrializace).
Ekonomicky využitelné zdroje uhlí několikanásobně převyšují dostupné zdroje ropy, současnou spotřebu je možné jimi zabezpečit na 230 let. Ověřené zásoby uhlí jsou koncentrovány převážně na severní polokouli, většina vyspělých zemí má určité zdroje uhlí k dispozici na vlastním území. Rozhodující část (85 %) je soustředěna v několika zemích - SNS, USA, Číně, Velké Británii, SRN, Austrálii a Jihoafrické republice. Výskyt koksovatelného uhlí (jeho podíl na celosvětových zásobách nedosahuje 10 %) na území určitého státu je značnou ekonomickou předností.
Z globálního hlediska se těžba černého uhlí vyznačuje značnou disperzí, ale rozhodující podíl na jejím objemu - přes 3500 mil t - připadá na několik zemí. Vedoucí postavení zaujímají Čína, USA a býv. SSSR, za nimiž s určitým odstupem následují: Indie, Austrálie, Jihoafrická republika a Polsko (podrobněji viz příloha tabulka č. 1).
Těžba hnědého uhlí je v rozhodující míře soustředěna v Evropě, která se na celkovém objemu těžby - do 1200 mil t - podílí více než 80 %, výsadní postavení zde zaujímá sjednocená SRN, následovaná býv. SSSR a býv. ČSFR. Mimo Evropu má významnější těžbu USA (podrobněji viz příloha tab. č. 1).
Relativně malá část (řádově kolem 400 mil t) těžby uhlí se dostává na mezinárodní trhy, prakticky jen kvalitní koksovatelné a energetické uhlí. Významnými dodavateli jsou (v pořadí podle objemu exportu): Austrálie (přes 106 mil t), USA, Jihoafrická republika, býv. SSSR, Kanada a Polsko. Největšími odběrateli jsou Japonsko a RTE země Západní Evropy. Podle odhadu se má do r. 2000 objem mezinárodního obchodu uhlím zvýšit nejméně na dvojnásobek.
Na druhé straně existují značné vnitrostátní přesuny, v celosvětovém průměru se pouze 20 % uhlí spotřebuje na místě těžby, přes 70 % do vzdálenosti 500 km (hnědé uhlí zpravidla na vzdálenosti kratší).
Článek podporuje:
lisovna, vstřikování plastů , plastové reklamní předměty
Průmyslová výroba v minulosti byla budována na uhelné energetické základně. Na využití uhlí byla realizována koncentrace průmyslového potenciálu i obyvatelstva do "starých" územně výrobních komplexů a průmyslových rajonů. Uhelný průmysl přispěl v období průmyslové revoluce až do konce 2. světové války v rozhodující míře k nerovnoměrnému rozmístění hospodářství (ve vnitrostátním i mezinárodním měřítku).
Ložiska a těžba především koksovatelného uhlí se stala významným činitelem lokalizace řady průmyslových odvětví (černé metalurgie, koksárenské chemie, těžkého strojírenství), jejichž územní koncentrace působila na rozvoj a lokalizaci dalších (lehký průmysl, služby). Na nichž se zformovaly zatím stale významné oblasti - viz "průmyslový pas" v USA, Doněcko-dněperská oblast na Ukrajině, Porúří v SRN, Middland v Anglii, obvod v severovýchodní Číně a další. Relativně menší význam mají komplexy budované na hnědém uhlí, které se vytvořily jen v některých zemích, největší v hnědouhelných revírech SRN, České republiky, západního Polska a v jihovýchodní Austrálii.
Do poloviny 70. let význam uhelného průmyslu klesal, ve většině RTE zemích (s výjimkou Austrálie a Jihoafrické republiky) došlo ke značnému poklesu těžby. Rostoucí cena ropy zvrátila proces substituce uhlí ropou a pro uhelný průmysl vytvořila předpoklady pro další rozvoj.
Předpokladem pro lokalizaci těžby uhlí je výskyt ložiska (přírodní podmínka-dispozice), ale o skutečném využití rozhoduje soubor společensko-ekonomických skutečností (především spotřeba stimulované rozvojem ekonomiky v procesu industrializace).
Ekonomicky využitelné zdroje uhlí několikanásobně převyšují dostupné zdroje ropy, současnou spotřebu je možné jimi zabezpečit na 230 let. Ověřené zásoby uhlí jsou koncentrovány převážně na severní polokouli, většina vyspělých zemí má určité zdroje uhlí k dispozici na vlastním území. Rozhodující část (85 %) je soustředěna v několika zemích - SNS, USA, Číně, Velké Británii, SRN, Austrálii a Jihoafrické republice. Výskyt koksovatelného uhlí (jeho podíl na celosvětových zásobách nedosahuje 10 %) na území určitého státu je značnou ekonomickou předností.
Z globálního hlediska se těžba černého uhlí vyznačuje značnou disperzí, ale rozhodující podíl na jejím objemu - přes 3500 mil t - připadá na několik zemí. Vedoucí postavení zaujímají Čína, USA a býv. SSSR, za nimiž s určitým odstupem následují: Indie, Austrálie, Jihoafrická republika a Polsko (podrobněji viz příloha tabulka č. 1).
Těžba hnědého uhlí je v rozhodující míře soustředěna v Evropě, která se na celkovém objemu těžby - do 1200 mil t - podílí více než 80 %, výsadní postavení zde zaujímá sjednocená SRN, následovaná býv. SSSR a býv. ČSFR. Mimo Evropu má významnější těžbu USA (podrobněji viz příloha tab. č. 1).
Relativně malá část (řádově kolem 400 mil t) těžby uhlí se dostává na mezinárodní trhy, prakticky jen kvalitní koksovatelné a energetické uhlí. Významnými dodavateli jsou (v pořadí podle objemu exportu): Austrálie (přes 106 mil t), USA, Jihoafrická republika, býv. SSSR, Kanada a Polsko. Největšími odběrateli jsou Japonsko a RTE země Západní Evropy. Podle odhadu se má do r. 2000 objem mezinárodního obchodu uhlím zvýšit nejméně na dvojnásobek.
Na druhé straně existují značné vnitrostátní přesuny, v celosvětovém průměru se pouze 20 % uhlí spotřebuje na místě těžby, přes 70 % do vzdálenosti 500 km (hnědé uhlí zpravidla na vzdálenosti kratší).
Článek podporuje:
lisovna, vstřikování plastů , plastové reklamní předměty
Elektroenergetický průmysl
Elektroenergetický průmysl
produkuje ušlechtilou sekundární energii a stává se stale významnější složkou modern ího hospodářství. K výrobě elektrické energie se používá 30 % z celkového množství získaných primárních energetických zdrojů. Elektroenergetika umožňuje podstatně zvyšovat efektivnost ve všech sférách hospodářské činnosti, kulturu a životní úroveň společnosti. Elektrická energie se stala nezbytnou podmínkou realizace inovací vycházejících z vědeckotechnického pokroku.
Elektroenergetika podstatně ovlivňuje i rozmístění hospodářství, umožňuje hospodářský rozvoj a lokalizaci energeticky náročných výrob i v oblastech chudých na primární zdroje a tím vytváří předpoklady k územní disperzi moderní hospodářské aktivity. Nově budované elektroenergetické komplexy "přitahují" obory náročné na spotřebu elektrické energie a zpravidla tvoří "gravitační jádra" nových územních koncentrací hospodářského potenciálu i obyvatelstva.
Při rozmístění elektroenergetiky se uplatňují činitel přírodně-surovinový (palivové základny, vodní zdroje), nebo činitel spotřeby v oblastech, kde ji vytváří především zpracovatelský průmysl i rostoucí spotřeba obyvatelstva. V době, kdy nebylo snadné elektrickou energii rozvádět na velké vzdálenosti a zároveň byla nákladná přeprava paliv, měl rozhodující váhu při lokalizaci tepelných elektráren činitel přírodně-surovinový. Později, kdy rostly nároky na spotřebu v oblastech mimo primární zdroje a technický pokrok v dopravě umožňoval levnější přepravu paliv, se prosazoval více činitel spotřeby. V současné době, kdy je možný rozvod elektrické energie na velké vzdálenosti, vrací se tepelná elektroenergetika opět k palivovým základnám, výstavba nových závodů je zpravidla stimulována oblastmi spotřeby, které mohou být geograficky značně vzdálené.
Kromě toho se při lokalizaci tepelných elektráren uplatňují další momenty - dostatek technologické vody k výrobě páry k pohonu turbin a dostatek prostoru pro výrobní a doprovodné provozy. Lokalizace tepelných elektráren v hustě osídlených oblastech je spojena s problémem znehodnocování životního prostředí.
Podmínkou pro lokalizaci vodních elektráren jsou vodní toky s ekonomicky využitelným hydroenergetickým potenciálem. 0 jeho skutečném využití (vybudování vodního díla) rozhoduje soubor ekonomických skutečností. Hydroenergetické zdroje v relativní blízkosti akumulované spotřeby jsou zpravidla využity ve větším rozsahu než zdroje v odlehlých, nebo zaostalých oblastech. Přednosti vodních elektráren spočívají především v tom, že nepoškozují životní prostředí, nevýhodou jsou vysoké náklady na výstavbu.
produkuje ušlechtilou sekundární energii a stává se stale významnější složkou modern ího hospodářství. K výrobě elektrické energie se používá 30 % z celkového množství získaných primárních energetických zdrojů. Elektroenergetika umožňuje podstatně zvyšovat efektivnost ve všech sférách hospodářské činnosti, kulturu a životní úroveň společnosti. Elektrická energie se stala nezbytnou podmínkou realizace inovací vycházejících z vědeckotechnického pokroku.
Elektroenergetika podstatně ovlivňuje i rozmístění hospodářství, umožňuje hospodářský rozvoj a lokalizaci energeticky náročných výrob i v oblastech chudých na primární zdroje a tím vytváří předpoklady k územní disperzi moderní hospodářské aktivity. Nově budované elektroenergetické komplexy "přitahují" obory náročné na spotřebu elektrické energie a zpravidla tvoří "gravitační jádra" nových územních koncentrací hospodářského potenciálu i obyvatelstva.
Při rozmístění elektroenergetiky se uplatňují činitel přírodně-surovinový (palivové základny, vodní zdroje), nebo činitel spotřeby v oblastech, kde ji vytváří především zpracovatelský průmysl i rostoucí spotřeba obyvatelstva. V době, kdy nebylo snadné elektrickou energii rozvádět na velké vzdálenosti a zároveň byla nákladná přeprava paliv, měl rozhodující váhu při lokalizaci tepelných elektráren činitel přírodně-surovinový. Později, kdy rostly nároky na spotřebu v oblastech mimo primární zdroje a technický pokrok v dopravě umožňoval levnější přepravu paliv, se prosazoval více činitel spotřeby. V současné době, kdy je možný rozvod elektrické energie na velké vzdálenosti, vrací se tepelná elektroenergetika opět k palivovým základnám, výstavba nových závodů je zpravidla stimulována oblastmi spotřeby, které mohou být geograficky značně vzdálené.
Kromě toho se při lokalizaci tepelných elektráren uplatňují další momenty - dostatek technologické vody k výrobě páry k pohonu turbin a dostatek prostoru pro výrobní a doprovodné provozy. Lokalizace tepelných elektráren v hustě osídlených oblastech je spojena s problémem znehodnocování životního prostředí.
Podmínkou pro lokalizaci vodních elektráren jsou vodní toky s ekonomicky využitelným hydroenergetickým potenciálem. 0 jeho skutečném využití (vybudování vodního díla) rozhoduje soubor ekonomických skutečností. Hydroenergetické zdroje v relativní blízkosti akumulované spotřeby jsou zpravidla využity ve větším rozsahu než zdroje v odlehlých, nebo zaostalých oblastech. Přednosti vodních elektráren spočívají především v tom, že nepoškozují životní prostředí, nevýhodou jsou vysoké náklady na výstavbu.
Ropný průmysl
Ropný průmysl
(= těžba a zpracování ropy pro energetické účely) se od 50. let stal klíčovým odvětvím průmyslové výroby. Ropa a ropné deriváty získaly nezastupitelné místo v moderním hospodářství, které podtrhuje i jejich mimořádný vojenskostrategický význam. Proto se ropa stala významným faktorem mezinárodní politiky.
S rozvojem ropného průmyslu jsou spojeny výrazné změny v rozmístění průmyslové výroby ve vnitrostátním i mezinárodním měřítku. Zpracování ropy se stává "jádry" nově vznikajících průmyslových komplexů a základem rekonverze "starých" průmyslových oblastí. Poněvadž hlavní oblasti těžby se nekryjí s oblastmi její spotřeby, jsou s jejím využitím spojeny významné změny i ve světové dopravě, přeprava ropy vytváří objem nejdůležitějších tahů v mezikontinentální námořní dopravě a (spolu se zemním plynem) formuje hlavní tahy potrubní dopravy na pevnině.
Konkrétní rozmístění (lokalizace) těžby ropy je vázáno na přírodní předpoklady -je spojeno s oblastmi jejího výskytu. 0 tom v jakém rozsahu budou tyto zdroje využívány spolurozhodují další přírodní předpoklady (objem zásob, jejich dostupnost, kvalita těžené ropy apod.) transformované přes ekonomická kriteria (těžební náklady). Základním stimulem pro rozvoj těžby je rostoucí spotřeba a vojenskostrategická hlediska. Pro představu : růst těžby ropy v oblasti Perského zálivu podnítila nejen rostoucí spotřeba ve vyspělých zemích, ale také nižší těžební náklady a blízkost především k západoevropskému trhu. Rostoucí ceny ropy ekonomicky zhodnotily ložiska na šelfu Severního more a na Aljašce, kde ještě koncem 60. let nebyla těžba pokládána za perspektivní. Geologický průzkum nadále objevuje nové zdroje ropy (přírůstek zásob zatím převažuje objem spotřeby), těžitelné zásoby ropy jsou odhadovány na 33 roků.
Rostoucí spotřebě ropy do konce 70. let odpovídal růst těžby ropy v oblastech, které k tomu měly nejpříznivější přírodní i ekonomické předpoklady. Následkem toho došlo v geografii těžby v globálním měřítku k výrazným změnám. Během 60. let byl překonán předstih těžebních oblastí západní polokoule a rozvoj se definitivně soustředil na zdroje východní polokoule. Po určitém poklesu těžby kolem poloviny 80. let (příčiny: snížení poptávky v zemích RTE, zvýšená orientace ne uhlí a jiné alternativní zdroje a snaha o rozvoj domácí těžby) v současné době těžba opět překročila hranici 3 000 mil t. V popředí světové těžby zůstává nadále oblast při Perském zálivu (pokles vyvolaný konfliktem mezi Iránem a Irákem a válkou v OSN proti Iráku o Kuvajt byl prakticky eliminován) následována Evropou (vlivem zatím existujícímu objemu těžby v býv. SSSR a díky rychle rostoucí těžbě v Severním moři), přes určitý pokles těžby si Severní Amerika udržuje třetí pozici. Rozhodující část světové těžby je soustředěna v 11 zemích (pořadí podle objemu) – SNS 1) , Saudská Arábie, USA, Irán, Mexiko, Čína, Venezuela, Spojené Emiráty, Nigérie, Norsko a Velká Británie (konkrétní údaje v tabulce č. 6).
Článek podporuje:
lisovna, vstřikování plastů , plastové reklamní předměty
bazar stroje, cnc frézky, karusely
zdvihací zařízení, vázací technika, školení jeřábníků, vazačů břemen
(= těžba a zpracování ropy pro energetické účely) se od 50. let stal klíčovým odvětvím průmyslové výroby. Ropa a ropné deriváty získaly nezastupitelné místo v moderním hospodářství, které podtrhuje i jejich mimořádný vojenskostrategický význam. Proto se ropa stala významným faktorem mezinárodní politiky.
S rozvojem ropného průmyslu jsou spojeny výrazné změny v rozmístění průmyslové výroby ve vnitrostátním i mezinárodním měřítku. Zpracování ropy se stává "jádry" nově vznikajících průmyslových komplexů a základem rekonverze "starých" průmyslových oblastí. Poněvadž hlavní oblasti těžby se nekryjí s oblastmi její spotřeby, jsou s jejím využitím spojeny významné změny i ve světové dopravě, přeprava ropy vytváří objem nejdůležitějších tahů v mezikontinentální námořní dopravě a (spolu se zemním plynem) formuje hlavní tahy potrubní dopravy na pevnině.
Konkrétní rozmístění (lokalizace) těžby ropy je vázáno na přírodní předpoklady -je spojeno s oblastmi jejího výskytu. 0 tom v jakém rozsahu budou tyto zdroje využívány spolurozhodují další přírodní předpoklady (objem zásob, jejich dostupnost, kvalita těžené ropy apod.) transformované přes ekonomická kriteria (těžební náklady). Základním stimulem pro rozvoj těžby je rostoucí spotřeba a vojenskostrategická hlediska. Pro představu : růst těžby ropy v oblasti Perského zálivu podnítila nejen rostoucí spotřeba ve vyspělých zemích, ale také nižší těžební náklady a blízkost především k západoevropskému trhu. Rostoucí ceny ropy ekonomicky zhodnotily ložiska na šelfu Severního more a na Aljašce, kde ještě koncem 60. let nebyla těžba pokládána za perspektivní. Geologický průzkum nadále objevuje nové zdroje ropy (přírůstek zásob zatím převažuje objem spotřeby), těžitelné zásoby ropy jsou odhadovány na 33 roků.
Rostoucí spotřebě ropy do konce 70. let odpovídal růst těžby ropy v oblastech, které k tomu měly nejpříznivější přírodní i ekonomické předpoklady. Následkem toho došlo v geografii těžby v globálním měřítku k výrazným změnám. Během 60. let byl překonán předstih těžebních oblastí západní polokoule a rozvoj se definitivně soustředil na zdroje východní polokoule. Po určitém poklesu těžby kolem poloviny 80. let (příčiny: snížení poptávky v zemích RTE, zvýšená orientace ne uhlí a jiné alternativní zdroje a snaha o rozvoj domácí těžby) v současné době těžba opět překročila hranici 3 000 mil t. V popředí světové těžby zůstává nadále oblast při Perském zálivu (pokles vyvolaný konfliktem mezi Iránem a Irákem a válkou v OSN proti Iráku o Kuvajt byl prakticky eliminován) následována Evropou (vlivem zatím existujícímu objemu těžby v býv. SSSR a díky rychle rostoucí těžbě v Severním moři), přes určitý pokles těžby si Severní Amerika udržuje třetí pozici. Rozhodující část světové těžby je soustředěna v 11 zemích (pořadí podle objemu) – SNS 1) , Saudská Arábie, USA, Irán, Mexiko, Čína, Venezuela, Spojené Emiráty, Nigérie, Norsko a Velká Británie (konkrétní údaje v tabulce č. 6).
Článek podporuje:
lisovna, vstřikování plastů , plastové reklamní předměty
bazar stroje, cnc frézky, karusely
zdvihací zařízení, vázací technika, školení jeřábníků, vazačů břemen
Největšími dovozci ropy a ropných derivátů zůstávají nadále RTE země Evropy
Největšími dovozci ropy a ropných derivátů zůstávají nadále RTE země Evropy (přes 250 mil t, resp. 200 mil t), USA (do 300 mil t, resp., 100 mil t) a Japonsko (do 200 mil t, resp. 50 mil t).7-* Podíl zemí OPEC na světovém vývozu ropy podstatně poklesl (ze 65 % v r. 1980 na 40 % v r. 1991). Závislost RTE zemí na jejich ropě se podstatně omezila. Celkově je ropa na světovém trhu nabídkovou komoditou a proto její cena (přes určité kolísání) stale klesá (v polovině r. 1993 na 15 USD za barel).
Jen výjimečně se ropa spaluje v surovém stavu, rozhodující část prochází rafinériemi, vedle ropných derivátů produkují řadu surovin, které jsou "odpadem" rafinačního procesu (síru, rafinační plyny, dehet, tzv. ropný koks a saze významné pro gumárenský průmysl apod.).
Rafinérie lokalizované u spotřeby-trhu představují zatím větší část existující kapacity, neboť je ekonomicky efektivnější dopravovat ropu ke spotřebě a tam ji komplexně zpracovat. Rafinérie tohoto typu jsou vesměs lokalizované v přístavech a ve vnitrozemí na ropovodech. Přístavní rafinérie mají zpravidla větší kapacitu, kterou mohou rozšiřovat s relativně nižšími náklady, kapacita rafinérií ve vnitrozemí je závislá na přepravní kapacitě ropovodů a splavných vodních cest.
Relativně menší část rafinérií je lokalizovaná v těžebních oblastech, kde zpracovávají jen část těžené ropy. Před 2. světovou válkou byly situace opačná, podstatná část ropy se zpracovala v místě těžby. V současné době opět roste kapacita závodů v oblastech těžby.
Důležitými podmínkami lokalizace velkých rafinérií jsou:
dostatečná rozloha vhodného terénu (se svými sklady zabírají několik km ), dostatečné zdroje sladké vody k technologickým účelům a příznivé mikroklimatické podmínky (dobré vzdušné proudění, ale nikoliv příliš větrné klima, neboť rektifikační kolony dosahují přes 150 m výšky). Vliv zákonných opatření k ochraně životního prostředí bude ovlivňovat lokalizaci nově budovaných závodů.
V oblastech zpracování ropy se formují rozsáhlé průmyslové komplexy. Příkladem je přístav Marseille, který je základnou rozvoje obvodu tzv. "Velké delty" při dolním toku a ústí Rhôny (rafinérie o kapacitě 50 mil, petrochemie, černá a barevná metalurgie, výroba průmyslových hnojiv).
Světová kapacita rafinérií rostla v určitém "předstihu" před objemem těžby ropy a kulminovala začátkem 80. let, přitom zdaleka nebyla využita. Od té doby se poněkud snížila, především likvidací jednoduchých palivářských závodů v RTE zemích, v rozvojových zemích kapacita nadále roste. Od poloviny 60. let se těžiště rafinační kapacity přesunulo na východní polokouli, díky výstavbě v RTE zemích Západní Evropy, býv. SSSR a Japonsku.
Jen výjimečně se ropa spaluje v surovém stavu, rozhodující část prochází rafinériemi, vedle ropných derivátů produkují řadu surovin, které jsou "odpadem" rafinačního procesu (síru, rafinační plyny, dehet, tzv. ropný koks a saze významné pro gumárenský průmysl apod.).
Rafinérie lokalizované u spotřeby-trhu představují zatím větší část existující kapacity, neboť je ekonomicky efektivnější dopravovat ropu ke spotřebě a tam ji komplexně zpracovat. Rafinérie tohoto typu jsou vesměs lokalizované v přístavech a ve vnitrozemí na ropovodech. Přístavní rafinérie mají zpravidla větší kapacitu, kterou mohou rozšiřovat s relativně nižšími náklady, kapacita rafinérií ve vnitrozemí je závislá na přepravní kapacitě ropovodů a splavných vodních cest.
Relativně menší část rafinérií je lokalizovaná v těžebních oblastech, kde zpracovávají jen část těžené ropy. Před 2. světovou válkou byly situace opačná, podstatná část ropy se zpracovala v místě těžby. V současné době opět roste kapacita závodů v oblastech těžby.
Důležitými podmínkami lokalizace velkých rafinérií jsou:
dostatečná rozloha vhodného terénu (se svými sklady zabírají několik km ), dostatečné zdroje sladké vody k technologickým účelům a příznivé mikroklimatické podmínky (dobré vzdušné proudění, ale nikoliv příliš větrné klima, neboť rektifikační kolony dosahují přes 150 m výšky). Vliv zákonných opatření k ochraně životního prostředí bude ovlivňovat lokalizaci nově budovaných závodů.
V oblastech zpracování ropy se formují rozsáhlé průmyslové komplexy. Příkladem je přístav Marseille, který je základnou rozvoje obvodu tzv. "Velké delty" při dolním toku a ústí Rhôny (rafinérie o kapacitě 50 mil, petrochemie, černá a barevná metalurgie, výroba průmyslových hnojiv).
Světová kapacita rafinérií rostla v určitém "předstihu" před objemem těžby ropy a kulminovala začátkem 80. let, přitom zdaleka nebyla využita. Od té doby se poněkud snížila, především likvidací jednoduchých palivářských závodů v RTE zemích, v rozvojových zemích kapacita nadále roste. Od poloviny 60. let se těžiště rafinační kapacity přesunulo na východní polokouli, díky výstavbě v RTE zemích Západní Evropy, býv. SSSR a Japonsku.
Je zřejmé, že téměř 40 % světové kapacity zůstává nadále soustředěno v Evropě
Je zřejmé, že téměř 40 % světové kapacity zůstává nadále soustředěno v Evropě. Úbytek rafinační kapacity v RTE zemích Západní Evropy souvisí především s racionalizací zpracování ropy. Rafinérie starého typu jsou likvidovány, ale roste podíl závodů tzv. "hlubokého zpracování", které dovoluje získat z ropy více produktů s vysokou tržní hodnotou a zvýšit výtěžnost i méně kvalitních druhů ropy, kromě toho umožňuje uspokojit i ekologické požadavky (produkce bezolovnatého benzínu). Zpočátku se větší část kapacity soustřeďovala v přístavech při atlantském pobřeží, později se, v souvislosti s rostoucím dovozem ropy od Perského zálivu a z Afriky, rozšiřovala kapacita zpracovatelských závodů při Středozemním moři. V nejnovější době se kapacita moderních závodů přesouvá do vnitrozemí k magistrálním ropovodům (od začátku 60. let se jejich délka i přepravní kapacita zvýšila 7 krát).
Relativně rychlý růst zpracovatelské kapacity v býv. SSSR byl zcela podřízen potřebám vojenskoprůmyslového komplexu a jeho globálním plánům. Tomu odpovídá i dnešní soustředění kapacity do širokého zázemí Moskvy, Černého a Severního more, Uralu a západní Sibiře (vesměs v oblastech soustředění vojenského potenciálu).
Kapacita rafinérií v Severní Americe (téměř 25 % světové) se v poválečném období zvyšovala pomaleji, ale i zde došlo k určitým územním změnám. Vyrovnává se podíl závodů v hlavních těžebních oblastech (při Mexickém zálivu, "Midcontinentu" a Kalifornii) s oblastmi spotřeby na severovýchodě. Rovněž v Severní Americe probíhá technologická inovace orientovaná na "hydrokrakování" ropy, se kterou se počítá i při zpracovávání nekonvenčních zdrojů (především ropných písků a břidlic).
Relativně významný rozvoj kapacity zaznamenává i oblast tzv. Dálného východu, který zpočátku formovala Japonsko (v r. 1950 zde byla kapacita rafinérií do 2 mil t). Nyní se začínají prosazovat Čína a země jihovýchodní Asie včetně Indie, Rostoucí kapacita zpracovatelských závodů v oblasti Perského zálivu signalizuje trend pro nejbližší perspektivu - významní dodavatelé ropy se postupně snaží prosazovat na světovém trhu i dodávkami ropných derivátů.
Relativně rychlý růst zpracovatelské kapacity v býv. SSSR byl zcela podřízen potřebám vojenskoprůmyslového komplexu a jeho globálním plánům. Tomu odpovídá i dnešní soustředění kapacity do širokého zázemí Moskvy, Černého a Severního more, Uralu a západní Sibiře (vesměs v oblastech soustředění vojenského potenciálu).
Kapacita rafinérií v Severní Americe (téměř 25 % světové) se v poválečném období zvyšovala pomaleji, ale i zde došlo k určitým územním změnám. Vyrovnává se podíl závodů v hlavních těžebních oblastech (při Mexickém zálivu, "Midcontinentu" a Kalifornii) s oblastmi spotřeby na severovýchodě. Rovněž v Severní Americe probíhá technologická inovace orientovaná na "hydrokrakování" ropy, se kterou se počítá i při zpracovávání nekonvenčních zdrojů (především ropných písků a břidlic).
Relativně významný rozvoj kapacity zaznamenává i oblast tzv. Dálného východu, který zpočátku formovala Japonsko (v r. 1950 zde byla kapacita rafinérií do 2 mil t). Nyní se začínají prosazovat Čína a země jihovýchodní Asie včetně Indie, Rostoucí kapacita zpracovatelských závodů v oblasti Perského zálivu signalizuje trend pro nejbližší perspektivu - významní dodavatelé ropy se postupně snaží prosazovat na světovém trhu i dodávkami ropných derivátů.
Komplexy s převahou náročných odvětví zpracovatelského průmyslu...
Komplexy s převahou náročných odvětví zpracovatelského průmyslu (především strojírenství) se vytvořily na základě tradice a dostatku kvalifikovaných pracovních sil ve spojení s výhodnou dopravní a tržní polohou. Většinou jsou totožné s velkoměstskými aglomeracemi a na další jejich rozvoj a strukturu působí i vědeckovýzkumná základna.
Komplexy v přístavech se rozvinuly na základě dovozu surovin a paliv v souvislosti s dopravní funkcí přístavu. V současné době jsou významnými středisky energetického a chemického zpracování ropy a v řadě z nich se rozvíjí i černá a barevná metalurgie a strojírenské obory pro jejich dopravní funkce. Jejich význam roste, což je důkazem pro tendenci "inklinace" moderního průmyslového potenciálu k pobřeží odvozené z prohlubující se mezinárodní dělby práce a "otevírání se " národních ekonomik do kontextu světového hospodářství.
Průmyslové rajóny (areály) představují plošně rozsáhlejší (od 2 do 6 tis. km a celkovou průmyslovou zaměstnaností mnohdy přesahující 1 milion pracovníků) seskupení průmyslových komplexů spojených dokonalou dopravní infrastrukturou. Územně se zformovaly na základě procesů, kde se střetávaly tendence k územnímu rozptylu a tendencemi k územní koncentraci. Tyto tendence jsou syntetickým vyjádřením objektivních zákonitostí rozmístění průmyslové výroby ještě v nedávné minulosti. Znehodnocování životního prostředí zde většinou dosáhlo takového stupně, že se začíná opět výrazně prosazovat tendence k decentralizaci (rozptylu) moderního průmyslového potenciálu mimo tradiční oblasti.
Komplexy v přístavech se rozvinuly na základě dovozu surovin a paliv v souvislosti s dopravní funkcí přístavu. V současné době jsou významnými středisky energetického a chemického zpracování ropy a v řadě z nich se rozvíjí i černá a barevná metalurgie a strojírenské obory pro jejich dopravní funkce. Jejich význam roste, což je důkazem pro tendenci "inklinace" moderního průmyslového potenciálu k pobřeží odvozené z prohlubující se mezinárodní dělby práce a "otevírání se " národních ekonomik do kontextu světového hospodářství.
Průmyslové rajóny (areály) představují plošně rozsáhlejší (od 2 do 6 tis. km a celkovou průmyslovou zaměstnaností mnohdy přesahující 1 milion pracovníků) seskupení průmyslových komplexů spojených dokonalou dopravní infrastrukturou. Územně se zformovaly na základě procesů, kde se střetávaly tendence k územnímu rozptylu a tendencemi k územní koncentraci. Tyto tendence jsou syntetickým vyjádřením objektivních zákonitostí rozmístění průmyslové výroby ještě v nedávné minulosti. Znehodnocování životního prostředí zde většinou dosáhlo takového stupně, že se začíná opět výrazně prosazovat tendence k decentralizaci (rozptylu) moderního průmyslového potenciálu mimo tradiční oblasti.
Energetický průmysl
Energetický průmysl
v sobě zahrnuje průmyslové získávání primárních energetických zdrojů a jejich zpracování (úpravu) na různé druhy sekundární energie (ropné deriváty, koks, svítiplyn, elektrická energie). V rámci rozvoje hospodářství rostou nároky na množství a kvalitu energie, proto sílí tendence využívat stale efektivnější (energeticky účinnější) primární zdroje a zušlechťovat je ve stale větším rozsahu v sekundární energetické zdroje. Energie je základní podmínkou pro rozvoj všech sektorů hospodářství a palivově energeticky komplex klíčovým odvětvím moderní ekonomiky. Intenzifikace výroby a služeb, zlepšování pracovních a životních podmínek obyvatelstva jsou do značné míry určovány stavem a rozsahem energetického průmyslu. Ačkoliv se prosazuje tendence k úsporám energie, zůstává spotřeba energie jedním z ukazatelů úrovně hospodářského potenciálu oblastí(zemí). Podstatná část spotřeby energie (různých druhů a forem) je soustředěna v Evropě (40 %), Severní Americe (30 %) a Japonsku (10 %).
Energetický průmysl je významným činitelem rozmístění, jeho vliv určuje množství energie nezbytné k finální výrobě či zabezpečení provozní činnosti služeb. Zvláštní postavení energetického průmyslu ve vztahu k rozmístění vyplývá z toho, že energie primárních či sekundárních zdrojů je sice nezbytná k produkci většiny užitých hodnot, ale fyzicky (váhově) v nich není obsažena. V minulosti (nižší úroveň dopravy, vyšší dopravní náklady) "přitahoval" energetický průmysl odvětví náročná na spotřebu energie, většina "starých" průmyslových oblastí se územně zformovala u energetických zdrojů. Oblasti moderní hospodářské aktivity, v nichž roste spotřeba energie, "přitahují" energetický průmysl, především výrobu sekundární energie. Moderní doprava umožňuje přepravu primárních (ale i sekundárních) energetických zdrojů do oblastí spotřeby i ze značných vzdáleností. Lokalizační váha energetického průmyslu relativně slábne.
Do počátku 50. let uspokojovaly vyspělé země svou potřebu v palivech a energii vesměs z vlastních zdrojů. Dovoz paliv kryl pouze 1/10 z úhrnné světové spotřeby. Do konce 70. let se tento podíl zvýšil na 40 %, z toho přes 80 % připadalo na ropu a zemní plyn (vývoz uhlí stagnoval). Od konce 60. let se zvyšuje i závislost USA na dovozu paliv (zabezpečuje 15 % spotřeby). V současné době dovoz paliv kryje cca 30 % světové spotřeby, jejich podíl na světovém exportu se snížil na 13 %. Největšími dovozci paliv j sou země s RTE Evropy spolu se zeměmi TE ve střední a východní Evropě (zatím závislé na dodávkách ropy a zemního plynu ze SNS) a Japonsko. Největší dodavatelskou oblasti je Jihozápadní Asie, především země při Perském zálivu, podstatně vzrostl význam Afriky, relativně poklesl význam Latinské Ameriky.
Článek podporuje:
lisovna, vstřikování plastů , plastové reklamní předměty
v sobě zahrnuje průmyslové získávání primárních energetických zdrojů a jejich zpracování (úpravu) na různé druhy sekundární energie (ropné deriváty, koks, svítiplyn, elektrická energie). V rámci rozvoje hospodářství rostou nároky na množství a kvalitu energie, proto sílí tendence využívat stale efektivnější (energeticky účinnější) primární zdroje a zušlechťovat je ve stale větším rozsahu v sekundární energetické zdroje. Energie je základní podmínkou pro rozvoj všech sektorů hospodářství a palivově energeticky komplex klíčovým odvětvím moderní ekonomiky. Intenzifikace výroby a služeb, zlepšování pracovních a životních podmínek obyvatelstva jsou do značné míry určovány stavem a rozsahem energetického průmyslu. Ačkoliv se prosazuje tendence k úsporám energie, zůstává spotřeba energie jedním z ukazatelů úrovně hospodářského potenciálu oblastí(zemí). Podstatná část spotřeby energie (různých druhů a forem) je soustředěna v Evropě (40 %), Severní Americe (30 %) a Japonsku (10 %).
Energetický průmysl je významným činitelem rozmístění, jeho vliv určuje množství energie nezbytné k finální výrobě či zabezpečení provozní činnosti služeb. Zvláštní postavení energetického průmyslu ve vztahu k rozmístění vyplývá z toho, že energie primárních či sekundárních zdrojů je sice nezbytná k produkci většiny užitých hodnot, ale fyzicky (váhově) v nich není obsažena. V minulosti (nižší úroveň dopravy, vyšší dopravní náklady) "přitahoval" energetický průmysl odvětví náročná na spotřebu energie, většina "starých" průmyslových oblastí se územně zformovala u energetických zdrojů. Oblasti moderní hospodářské aktivity, v nichž roste spotřeba energie, "přitahují" energetický průmysl, především výrobu sekundární energie. Moderní doprava umožňuje přepravu primárních (ale i sekundárních) energetických zdrojů do oblastí spotřeby i ze značných vzdáleností. Lokalizační váha energetického průmyslu relativně slábne.
Do počátku 50. let uspokojovaly vyspělé země svou potřebu v palivech a energii vesměs z vlastních zdrojů. Dovoz paliv kryl pouze 1/10 z úhrnné světové spotřeby. Do konce 70. let se tento podíl zvýšil na 40 %, z toho přes 80 % připadalo na ropu a zemní plyn (vývoz uhlí stagnoval). Od konce 60. let se zvyšuje i závislost USA na dovozu paliv (zabezpečuje 15 % spotřeby). V současné době dovoz paliv kryje cca 30 % světové spotřeby, jejich podíl na světovém exportu se snížil na 13 %. Největšími dovozci paliv j sou země s RTE Evropy spolu se zeměmi TE ve střední a východní Evropě (zatím závislé na dodávkách ropy a zemního plynu ze SNS) a Japonsko. Největší dodavatelskou oblasti je Jihozápadní Asie, především země při Perském zálivu, podstatně vzrostl význam Afriky, relativně poklesl význam Latinské Ameriky.
Článek podporuje:
lisovna, vstřikování plastů , plastové reklamní předměty
Světová energetická bilance je podíl primárních energetických zdrojů na celkové spotřebě energie
Světová energetická bilance je podíl primárních energetických zdrojů na celkové spotřebě energie. Původně bylo hlavním zdrojem energie dřevo. Od poloviny 19. století se stává nejdůležitějším primárním zdrojem uhlí, jeho použiti přineslo zásadní změny ve světovém hospodářství a vytvořilo prostor pro nerovnoměrný hospodářský rozvoj i územní disproporce. Od poloviny 60. let jsou hlavními primárními energetickými zdroji ropa a zemní plyn.
Zvýšení cen ropy se ve světové energetické bilanci pro nejbližší perspektivu projeví: v poklesu podílu ropy (radikální omezení jejího spalování v tepelných elektrárnách - využití především k výrobě pohonných hmot a chemický průmysl), význam zemního plynu se bude stabilizovat, využití jaderné energie se setkává s problémy (zabezpečení před haváriemi, výběr stanovišť pro jaderné elektrárny a likvidaci odpadů apod.) a proto její růst nebude tak jednoznačný, pokles podílu uhlí bude zastaven a jeho podíl stabilizován (růst cen ropy zlepšil jeho konkurenční schopnost).
Prognóza bilance zásob primárních energetických zdrojů není jednoduchá (geologický průzkum a technologický pokrok v těžbě a jejich využití mohou přinést podstatné změny). Využitelné zásoby (na základě současné technologie těžby) fosilních paliv jsou cca 3 800 mld. t. MP (měrné palivo podle energetického efektu ropy), z toho uhlí 2 900 mil t. MP. Podle střízlivého odhadu převyšují těžitelné zdroje uranu a thoria (při využití jako paliva v množivých reaktorech) 300 - 400 krát energetické zdroje fosilních paliv. Z toho lze vyvodit závěr, že se lidstvo v nejbližší perspektivě nesetká s katastrofálním nedostatkem energetických zdrojů. Kromě toho, než dojde k vyčerpaní dosavadních "klasických" zdrojů, budou mít reálný ekonomický význam alternativní zdroje. Vedle toho existují na Zemi ohromné zdroje energie na vodních tocích. Celkový technický využitelný hydroenergetický potenciál je odhadován na 3,9 mil. MW (z toho v Asii 1,3 MW, Africe 1 mil. MW), z čehož je zatím využito cca 7 %.
Zvýšení cen ropy se ve světové energetické bilanci pro nejbližší perspektivu projeví: v poklesu podílu ropy (radikální omezení jejího spalování v tepelných elektrárnách - využití především k výrobě pohonných hmot a chemický průmysl), význam zemního plynu se bude stabilizovat, využití jaderné energie se setkává s problémy (zabezpečení před haváriemi, výběr stanovišť pro jaderné elektrárny a likvidaci odpadů apod.) a proto její růst nebude tak jednoznačný, pokles podílu uhlí bude zastaven a jeho podíl stabilizován (růst cen ropy zlepšil jeho konkurenční schopnost).
Prognóza bilance zásob primárních energetických zdrojů není jednoduchá (geologický průzkum a technologický pokrok v těžbě a jejich využití mohou přinést podstatné změny). Využitelné zásoby (na základě současné technologie těžby) fosilních paliv jsou cca 3 800 mld. t. MP (měrné palivo podle energetického efektu ropy), z toho uhlí 2 900 mil t. MP. Podle střízlivého odhadu převyšují těžitelné zdroje uranu a thoria (při využití jako paliva v množivých reaktorech) 300 - 400 krát energetické zdroje fosilních paliv. Z toho lze vyvodit závěr, že se lidstvo v nejbližší perspektivě nesetká s katastrofálním nedostatkem energetických zdrojů. Kromě toho, než dojde k vyčerpaní dosavadních "klasických" zdrojů, budou mít reálný ekonomický význam alternativní zdroje. Vedle toho existují na Zemi ohromné zdroje energie na vodních tocích. Celkový technický využitelný hydroenergetický potenciál je odhadován na 3,9 mil. MW (z toho v Asii 1,3 MW, Africe 1 mil. MW), z čehož je zatím využito cca 7 %.
V oblastech významnější koncentrace obyvatelstva jsou zpravidla lokalizovány pekárny
V oblastech významnější koncentrace obyvatelstva jsou zpravidla lokalizovány pekárny (nutnost, aby se chléb a běžné pečivo dostaly v konzumním stavu ke spotřebiteli - u produkce trvanlivého pečiva již nemusí být situace tak jednoznačná), mlékárny (s výrobou egalizovaného mléka a méně trvanlivých mléčných výrobků), jatky (s produkcí výsekového masa a konzumní úpravou brojlerů - zčásti i výrobou uzenin), konzervárny různého druhu (včetně výroby kuchyňských polotovarů), čokoládovny, úpravny kávy apod. Z klasických oborů spotřebního průmyslu je zde soustředěna polygrafie (pro informační, kulturní, finanční a administrativní účely), zčásti i výroba konfekce a obuvi (včetně podniků dominujících v módním návrhářství), textilní prvovýroba, výroba nábytku a bytových doplňků, uměleckých řemesel apod. V zázemí velkoměstských aglomerací je soustředěna produkce drůbežích brojlerů, pěstování květin, ranné zeleniny a ovoce (např. jahod), obyvatelstvo měst tak formuje strukturu tzv. příměstského zemědělství. Soustředění obyvatel si vynucuje lokalizaci objektů distribuční základny na úseku obchodu, pro obchodní a finanční operace, pohostinských a ubytovacích zařízení různých kategorií pro rozličné účely, v jejichž rámci stale výrazněji vystupují potřeby cestovního ruchu.
Obyvatelstvo je nositelem ekonomické (i jiné) aktivity. V jejím rámci realizuje i lokalizaci objektů, které mají uspokojovat jeho potřeby. V zásadě se při ní uplatňují ekonomická či přírodní kritéria. Ale určitá část této aktivity se může uskutečnit za situace, kdy o tom může rozhodnout jednotlivec či skupina podle "subjektivních" hledisek a zájmů s vyloučením objektivních skutečností a "realistických" možností. Historie v okruhu evropské civilizace poskytuje řadu příkladů.
Tímto způsobem byla lokalizována řada měst v období "kolonizace" ve středověké Evropě, která se postupně rozvinula v důležité ekonomická centra, ačkoliv byla založena na "zeleném drnu" (tzn. v hospodářsky neosvojených oblastech, někdy i neosídlených). Klasickým příkladem je založení Petrohradu v bažinaté a pusté krajině, nebo Washingtonu (za přispění rivality mezi Bostonem a Philadelphií, vzhledem k tomu, že zakladatelé USA neměli představu o území kontinentu a vývoji státu má v dnešní době extrémně excentrickou polohu) a v nejnovější době i výstavba nového hlavního města Brazílie. Ludvík XIV. prosadil vybudování Versailles v oblasti bez vody, které vyrostlo v centrum jeho absolutistické administrativy apod.
Obyvatelstvo je nositelem ekonomické (i jiné) aktivity. V jejím rámci realizuje i lokalizaci objektů, které mají uspokojovat jeho potřeby. V zásadě se při ní uplatňují ekonomická či přírodní kritéria. Ale určitá část této aktivity se může uskutečnit za situace, kdy o tom může rozhodnout jednotlivec či skupina podle "subjektivních" hledisek a zájmů s vyloučením objektivních skutečností a "realistických" možností. Historie v okruhu evropské civilizace poskytuje řadu příkladů.
Tímto způsobem byla lokalizována řada měst v období "kolonizace" ve středověké Evropě, která se postupně rozvinula v důležité ekonomická centra, ačkoliv byla založena na "zeleném drnu" (tzn. v hospodářsky neosvojených oblastech, někdy i neosídlených). Klasickým příkladem je založení Petrohradu v bažinaté a pusté krajině, nebo Washingtonu (za přispění rivality mezi Bostonem a Philadelphií, vzhledem k tomu, že zakladatelé USA neměli představu o území kontinentu a vývoji státu má v dnešní době extrémně excentrickou polohu) a v nejnovější době i výstavba nového hlavního města Brazílie. Ludvík XIV. prosadil vybudování Versailles v oblasti bez vody, které vyrostlo v centrum jeho absolutistické administrativy apod.
PRŮMYSLOVÁ VÝROBA
PRŮMYSLOVÁ VÝROBA
tvoří významnou část materiální výrobní základny světového hospodářství, produkuje cca 70 % z celkové jeho materiální produkce a zaměstnává 20 % ekonomicky aktivního obyvatelstva (ve vyspělých zemích 30-45 %, v rozvojových zemích v průměru do 15 % - výjimku tvoří některé země jihovýchodní Asie, Latinské Ameriky a Čína, kde je tento podíl vyšší). Zahrnuje v sobě výrobní jednotky (doly, elektrárny, továrny) příp. komplexy, které se zabývají těžbou nerostných surovin a paliv, zpracováním surovin a polotovarů průmyslového a zemědělského původu, výstavbou a kompletací objektů pro výrobní i jiné účely, údržbou a opravami průmyslových výrobků a zařízení ostatních hospodářských sektorů. Rozsah (objem) průmyslové výroby zůstává stále ukazatelem ekonomické síly konkrétní oblasti (země) a do značné míry i civilizační úrovně jejího obyvatelstva. Ačkoliv podíl průmyslové výroby na HDP ve většině vyspělých zemí klesá, podíl průmyslových výrobků a polotovarů v mezinárodní směně trvale roste. Od konce 80. let zajišťují růst světové průmyslové produkce především "nově industrializované" země jihovýchodní Asie a Čína. Tato skutečnost je spojena i s určitou změnou v rozmístění průmyslového potenciálu ve světovém měřítku.
Průmyslová výroba tvoří páteř územní struktury světového hospodářství i v jednotlivých oblastech (zemích), kde je soustředěna. Ve světovém hospodářství vystupuje jako hlavní producent užitých hodnot, jediný výrobce výrobních prostředků a realizátor technického pokroku v odvětvích materiální výroby i službách. Tím vytváří předpoklady ke změnám v charakteru a zákonitostech rozmístění, které se projevují v jednotlivých národních ekonomikách i světovém hospodářství jako celku. Materiálně-technická základna průmyslové výroby je formována vědeckotechnickým pokrokem. Průmyslová výroba je činností, která v rozhodující míře vytváří antropogenní přírodu a většinou negativními vlivy působí na charakter a kvalitu životního prostředí především ve vyspělých zemích.
Rozmístění průmyslové výroby (= určitý stav rozložení jejích objektů na konkrétním území) je ovlivňováno souborem činitelů. Jejich vliv na lokalizaci průmyslových objektů se mění v souvislosti s technologickým pokrokem a celkovou modernizací jejího zařízení. Každé odvětví (obor) průmyslové výroby má specifické nároky na suroviny, energii, investice a pracovní síly, produkuje různorodé výrobky, které musí realizovat v rozdílných tržních (spotřebitelských) zónách. Pro jejich výrobu jsou charakteristické odlišné formy výrobní i územní organizace. Proto lokalizace jednotlivých objektů se uskutečňuje v rámci široké škály variant.
tvoří významnou část materiální výrobní základny světového hospodářství, produkuje cca 70 % z celkové jeho materiální produkce a zaměstnává 20 % ekonomicky aktivního obyvatelstva (ve vyspělých zemích 30-45 %, v rozvojových zemích v průměru do 15 % - výjimku tvoří některé země jihovýchodní Asie, Latinské Ameriky a Čína, kde je tento podíl vyšší). Zahrnuje v sobě výrobní jednotky (doly, elektrárny, továrny) příp. komplexy, které se zabývají těžbou nerostných surovin a paliv, zpracováním surovin a polotovarů průmyslového a zemědělského původu, výstavbou a kompletací objektů pro výrobní i jiné účely, údržbou a opravami průmyslových výrobků a zařízení ostatních hospodářských sektorů. Rozsah (objem) průmyslové výroby zůstává stále ukazatelem ekonomické síly konkrétní oblasti (země) a do značné míry i civilizační úrovně jejího obyvatelstva. Ačkoliv podíl průmyslové výroby na HDP ve většině vyspělých zemí klesá, podíl průmyslových výrobků a polotovarů v mezinárodní směně trvale roste. Od konce 80. let zajišťují růst světové průmyslové produkce především "nově industrializované" země jihovýchodní Asie a Čína. Tato skutečnost je spojena i s určitou změnou v rozmístění průmyslového potenciálu ve světovém měřítku.
Průmyslová výroba tvoří páteř územní struktury světového hospodářství i v jednotlivých oblastech (zemích), kde je soustředěna. Ve světovém hospodářství vystupuje jako hlavní producent užitých hodnot, jediný výrobce výrobních prostředků a realizátor technického pokroku v odvětvích materiální výroby i službách. Tím vytváří předpoklady ke změnám v charakteru a zákonitostech rozmístění, které se projevují v jednotlivých národních ekonomikách i světovém hospodářství jako celku. Materiálně-technická základna průmyslové výroby je formována vědeckotechnickým pokrokem. Průmyslová výroba je činností, která v rozhodující míře vytváří antropogenní přírodu a většinou negativními vlivy působí na charakter a kvalitu životního prostředí především ve vyspělých zemích.
Rozmístění průmyslové výroby (= určitý stav rozložení jejích objektů na konkrétním území) je ovlivňováno souborem činitelů. Jejich vliv na lokalizaci průmyslových objektů se mění v souvislosti s technologickým pokrokem a celkovou modernizací jejího zařízení. Každé odvětví (obor) průmyslové výroby má specifické nároky na suroviny, energii, investice a pracovní síly, produkuje různorodé výrobky, které musí realizovat v rozdílných tržních (spotřebitelských) zónách. Pro jejich výrobu jsou charakteristické odlišné formy výrobní i územní organizace. Proto lokalizace jednotlivých objektů se uskutečňuje v rámci široké škály variant.
Sídelní struktura
Sídelní struktura
je poměr mezi městským a venkovským osídlením - mezi obyvatelstvem žijícím trvale v městech nebo na venkově, je v rozhodující míře odrazem úrovně hospodářského rozvoje, ale mohou se zde uplatnit i vlivy z předcházejícího historického vývoje a skutečnosti vyplývající ze specifických rysů přírodního prostředí. Charakter sídla je určován především jeho ekonomickou funkcí, nikoliv jen počtem obyvatelstva. Městská sídelní jednotka je především střediskem průmyslu a služeb. U venkovského sídla je převaha činností spojených se zemědělskou výrobou.
Po dlouhá tisíciletí převažovalo venkovské osídlení, protože rozhodující hospodářskou činností bylo zemědělství. Průmyslová revoluce zahájila proces novodobé urbanizace = růst městského osídlení. Rozvoj měst mění sociální a ekonomickou strukturu společnosti, podmínky rozvoje osobnosti, životní postoje jednotlivců i společenských skupin a významně zasahuje do územní organizace hospodářství a tím i rozmístění obyvatelstva. V městech se vytvářejí předpoklady pro vyšší úroveň materiální a kulturní existence lidí, ale zároveň se hromadí negativní vlivy znehodnocující životní prostředí pro zdejší populaci. V dnešní době je urbanizace spojena s vědeckotechnickým pokrokem, který si vynucuje prohlubování kontaktů a svazků mezi stale různorodějšími a rostoucími sférami nezemědělské činnosti. Velkoměstské aglomerace (rozšiřování sídelní jednotky z jádra do šířky) a konurbace (spojování aglomerací do souvislých pásem městského osídlení) soustřeďují sice ohromný potenciál výrob, služeb a informací, ale zároveň hromadí stale složitější sociální a jiné problémy, které zvyšují společenské napětí (zločinnost, prostituce, psychologické tlaky vyplývající z odcizení apod.).
Od počátku 20. století vzrostl počet městského obyvatelstva téměř 10 krát (absolutně z 225 mil na více než 2 mld) a podíl městského osídlení se zvýšil ze 13,6 % na 43,6 %, do r. 2000 se má zvýšit na 48, 2 %. Urbanizace má globální charakter, ale ve stupni (úrovni) jsou mezi regiony a zeměmi rozdíly. Městské osídlení převažuje ve vyspělých zemích. V řadě RTE dosáhl podíl městského osídlení "společensky únosné hranice" a projevuje se v nich proces "rurbanizace" (odliv obyvatel z měst na venkov, zpravidla jen z hlediska bydlení). V rozvojových zemích je tempo urbanizace relativně nejrychlejší, urychluje proces formování moderních národů a rozbíjí staré společenské struktury, ale hromadí množství sociálních tlaků a ekonomických problémů. Velkoměstské aglomerace zde rostou bez odpovídajících ekonomických vazeb se zaostalým agrárním zázemím. Přesto v rozvojových zemích stale převažuje venkovské osídlení, s výjimkou Latinské Ameriky (v městech žije přes 70 % populace).
je poměr mezi městským a venkovským osídlením - mezi obyvatelstvem žijícím trvale v městech nebo na venkově, je v rozhodující míře odrazem úrovně hospodářského rozvoje, ale mohou se zde uplatnit i vlivy z předcházejícího historického vývoje a skutečnosti vyplývající ze specifických rysů přírodního prostředí. Charakter sídla je určován především jeho ekonomickou funkcí, nikoliv jen počtem obyvatelstva. Městská sídelní jednotka je především střediskem průmyslu a služeb. U venkovského sídla je převaha činností spojených se zemědělskou výrobou.
Po dlouhá tisíciletí převažovalo venkovské osídlení, protože rozhodující hospodářskou činností bylo zemědělství. Průmyslová revoluce zahájila proces novodobé urbanizace = růst městského osídlení. Rozvoj měst mění sociální a ekonomickou strukturu společnosti, podmínky rozvoje osobnosti, životní postoje jednotlivců i společenských skupin a významně zasahuje do územní organizace hospodářství a tím i rozmístění obyvatelstva. V městech se vytvářejí předpoklady pro vyšší úroveň materiální a kulturní existence lidí, ale zároveň se hromadí negativní vlivy znehodnocující životní prostředí pro zdejší populaci. V dnešní době je urbanizace spojena s vědeckotechnickým pokrokem, který si vynucuje prohlubování kontaktů a svazků mezi stale různorodějšími a rostoucími sférami nezemědělské činnosti. Velkoměstské aglomerace (rozšiřování sídelní jednotky z jádra do šířky) a konurbace (spojování aglomerací do souvislých pásem městského osídlení) soustřeďují sice ohromný potenciál výrob, služeb a informací, ale zároveň hromadí stale složitější sociální a jiné problémy, které zvyšují společenské napětí (zločinnost, prostituce, psychologické tlaky vyplývající z odcizení apod.).
Od počátku 20. století vzrostl počet městského obyvatelstva téměř 10 krát (absolutně z 225 mil na více než 2 mld) a podíl městského osídlení se zvýšil ze 13,6 % na 43,6 %, do r. 2000 se má zvýšit na 48, 2 %. Urbanizace má globální charakter, ale ve stupni (úrovni) jsou mezi regiony a zeměmi rozdíly. Městské osídlení převažuje ve vyspělých zemích. V řadě RTE dosáhl podíl městského osídlení "společensky únosné hranice" a projevuje se v nich proces "rurbanizace" (odliv obyvatel z měst na venkov, zpravidla jen z hlediska bydlení). V rozvojových zemích je tempo urbanizace relativně nejrychlejší, urychluje proces formování moderních národů a rozbíjí staré společenské struktury, ale hromadí množství sociálních tlaků a ekonomických problémů. Velkoměstské aglomerace zde rostou bez odpovídajících ekonomických vazeb se zaostalým agrárním zázemím. Přesto v rozvojových zemích stale převažuje venkovské osídlení, s výjimkou Latinské Ameriky (v městech žije přes 70 % populace).
Obyvatelstvo jako činitel rozvoje a rozmístění
Obyvatelstvo jako činitel rozvoje a rozmístění
působí na rozvoj a rozmístění hospodářství v trojí rovině: jako pracovní síla, bezprostřední spotřebitel a realizátor rozhodnutí (akcí) v ekonomické (či mimoekonomické) sféře.
V konkrétní situaci a stavu (úrovni) ekonomiky se může dostatek či nedostatek pracovních sil projevit jako významný moment ekonomického růstu nebo stagnace (ambivalentní = dvojznačný projev). Dostatek "volných" pracovních sil a jejich okamžité využití může vytvářet "prostor" pro urychlení rozvoje, viz např. Anglie na počátku rozvoje kapitalismu ve srovnání se zeměmi evropského kontinentu, kde ještě převládaly feudální vztahy omezující pohyb pracovních sil, nebo direktivní mobilizace pracovních sil umožňující extenzivní rozvoj v období tzv. socialistické industrializace. Dostatek (vlastně přebytek) pracovních sil v rozvojových zemích by měl teoreticky působit pozitivně, ale v jejich konkrétní situaci (duální a zaostalá ekonomika, zadluženost, nedostatek domácích kapitálových zdrojů, nízká úroveň kvalifikace pracovní síly obecně apod.) se nemůže účinně prosadit, naopak se může jevit jako účinná brzda rozvoje. Nedostatek pracovních sil většinou vyvolává tlak na realizaci produktivních investic, čili působit směrem k růstu produktivity prostřednictvím mechanizace, automatizace a nyní i robotizace. V minulosti např. působil nedostatek pracovních sil na rozvoj mechanizace amerického zemědělství na prérijním Středozápadě (od té doby získalo americké obilnářství předstih v rentabilitě vůči ostatnímu světu), v dnešní době získává prostřednictvím robotizace japonský průmysl výhody v konkurenci na světových trzích (míra nezaměstnanosti v Japonsku je nejnižší v rámci RTE - pohybuje se okolo 1-2 %).
Nasazení technologického pokroku ve výrobě a řízení umožňuje v primárním a sekundárním sektoru snižovat množství "živé práce" a pracovních sil a zvyšovat objem produkce příp. i její kvalitu (užitnou hodnotu výrobku). V terciárním sektoru (službách) je situace složitější. Kvalitu služeb i v moderní ekonomice je možné jen zčásti zabezpečit technologickým pokrokem, rozhodující nadále zůstává množství pracovních sil v provozu, Proto v moderním a vyspělém hospodářství na sebe služby "váží" stale více pracovních sil.
působí na rozvoj a rozmístění hospodářství v trojí rovině: jako pracovní síla, bezprostřední spotřebitel a realizátor rozhodnutí (akcí) v ekonomické (či mimoekonomické) sféře.
V konkrétní situaci a stavu (úrovni) ekonomiky se může dostatek či nedostatek pracovních sil projevit jako významný moment ekonomického růstu nebo stagnace (ambivalentní = dvojznačný projev). Dostatek "volných" pracovních sil a jejich okamžité využití může vytvářet "prostor" pro urychlení rozvoje, viz např. Anglie na počátku rozvoje kapitalismu ve srovnání se zeměmi evropského kontinentu, kde ještě převládaly feudální vztahy omezující pohyb pracovních sil, nebo direktivní mobilizace pracovních sil umožňující extenzivní rozvoj v období tzv. socialistické industrializace. Dostatek (vlastně přebytek) pracovních sil v rozvojových zemích by měl teoreticky působit pozitivně, ale v jejich konkrétní situaci (duální a zaostalá ekonomika, zadluženost, nedostatek domácích kapitálových zdrojů, nízká úroveň kvalifikace pracovní síly obecně apod.) se nemůže účinně prosadit, naopak se může jevit jako účinná brzda rozvoje. Nedostatek pracovních sil většinou vyvolává tlak na realizaci produktivních investic, čili působit směrem k růstu produktivity prostřednictvím mechanizace, automatizace a nyní i robotizace. V minulosti např. působil nedostatek pracovních sil na rozvoj mechanizace amerického zemědělství na prérijním Středozápadě (od té doby získalo americké obilnářství předstih v rentabilitě vůči ostatnímu světu), v dnešní době získává prostřednictvím robotizace japonský průmysl výhody v konkurenci na světových trzích (míra nezaměstnanosti v Japonsku je nejnižší v rámci RTE - pohybuje se okolo 1-2 %).
Nasazení technologického pokroku ve výrobě a řízení umožňuje v primárním a sekundárním sektoru snižovat množství "živé práce" a pracovních sil a zvyšovat objem produkce příp. i její kvalitu (užitnou hodnotu výrobku). V terciárním sektoru (službách) je situace složitější. Kvalitu služeb i v moderní ekonomice je možné jen zčásti zabezpečit technologickým pokrokem, rozhodující nadále zůstává množství pracovních sil v provozu, Proto v moderním a vyspělém hospodářství na sebe služby "váží" stale více pracovních sil.
Vliv pracovní síly jako činitele rozmístění je modifikován širokou škálou...
Vliv pracovní síly jako činitele rozmístění je modifikován širokou škálou ekonomických (úroveň technického rozvoje, odlišná technologie jednotlivých oborů, odvětví a hospodářských sektorů, rozdílná organizační struktura a úroveň řízení, různorodé nároky na kvalifikaci pracovních sil apod.) sociálních (psychologická schopnost adaptace na podmínky moderní tržní ekonomiky) a dalších skutečností. V zásadě platí, že množství "živé práce" na celkových výrobních a provozních nákladech je určitým objektivním (relativně nejsnáze vyhodnotitelným) vyjádřením "lokalizační váhy" pracovní síly na rozmístění hospodářství.
U objektů, kde toto množství převyšuje 30 % výrobních a provozních nákladů by prakticky měla být lokalizační váhá pracovní síly rozhodující. U objektů, kde "živá práce" představuje 15-30 % se může vliv pracovní síly na lokalizaci prosadit, ale nikoliv již v rozhodující míře (pozitivně zde působí tradice, blízkost trhu apod.). Jestliže podíl "živé práce" klesl pod 15 % nákladů, bude zpravidla vliv pracovní síly při lokalizaci "překryt" jinými skutečnostmi.
V souvislosti s aplikací technického pokroku především ve výrobě, množství "živé práce" v celkových nákladech klesá a tomu odpovídá i rozdílná intenzita vlivu pracovní síly na rozmístění hospodářství v konkrétních etapách hospodářského rozvoje. Např. v období nástupu průmyslové revoluce byl podíl "živé práce" v tehdejší tovární textilní výrobě 50-70 %, tzn., že pracovní síla zde působila na její rozmístění naprosto jednoznačně, na tom se územně zformovaly "staré" textilní oblasti. U objektů textilní výroby (s moderní výrobní základnou, kde podíl "živé práce" většinou nepřevyšuje 10 % z výrobních nákladů) v dnešní době bude situace značně rozdílná.
Spotřeba (v širším smyslu jako ekonomická kategorie, jejíž významnou součástí je tzv. bezprostřední osobní spotřeba obyvatelstva) je rozhodujícím impulsem hospodářského rozvoje pro všechny sektory hospodářství. Spotřeba nutí materiální výrobu řešit nové problémy (zavádět novou technologii, hledat nové zdroje a materiály apod.) a sama je těmito skutečnostmi zpětně ovlivňována. Zároveň vytváří novou osnovu dodavatelsko-odběratelských vztahů, což se pochopitelně projevuje v územních souvislostech. Rostoucí spotřeba si vynucuje racionalizaci a rozvoj služeb, které pak přispívají k vyšší a bohatější "kultuře" života moderní společnosti.
Stávající ekonomická realita ukazuje, že obyvatelstvo jako bezprostřední spotřebitel "přitahuje" lokalizaci objektů těch výrob a služeb, jejichž "finální produkt" slouží k uspokojování osobních potřeb. Týká se řady oborů potravinářského a spotřebního průmyslu, příměstské zemědělství a široké skály služeb.
U objektů, kde toto množství převyšuje 30 % výrobních a provozních nákladů by prakticky měla být lokalizační váhá pracovní síly rozhodující. U objektů, kde "živá práce" představuje 15-30 % se může vliv pracovní síly na lokalizaci prosadit, ale nikoliv již v rozhodující míře (pozitivně zde působí tradice, blízkost trhu apod.). Jestliže podíl "živé práce" klesl pod 15 % nákladů, bude zpravidla vliv pracovní síly při lokalizaci "překryt" jinými skutečnostmi.
V souvislosti s aplikací technického pokroku především ve výrobě, množství "živé práce" v celkových nákladech klesá a tomu odpovídá i rozdílná intenzita vlivu pracovní síly na rozmístění hospodářství v konkrétních etapách hospodářského rozvoje. Např. v období nástupu průmyslové revoluce byl podíl "živé práce" v tehdejší tovární textilní výrobě 50-70 %, tzn., že pracovní síla zde působila na její rozmístění naprosto jednoznačně, na tom se územně zformovaly "staré" textilní oblasti. U objektů textilní výroby (s moderní výrobní základnou, kde podíl "živé práce" většinou nepřevyšuje 10 % z výrobních nákladů) v dnešní době bude situace značně rozdílná.
Spotřeba (v širším smyslu jako ekonomická kategorie, jejíž významnou součástí je tzv. bezprostřední osobní spotřeba obyvatelstva) je rozhodujícím impulsem hospodářského rozvoje pro všechny sektory hospodářství. Spotřeba nutí materiální výrobu řešit nové problémy (zavádět novou technologii, hledat nové zdroje a materiály apod.) a sama je těmito skutečnostmi zpětně ovlivňována. Zároveň vytváří novou osnovu dodavatelsko-odběratelských vztahů, což se pochopitelně projevuje v územních souvislostech. Rostoucí spotřeba si vynucuje racionalizaci a rozvoj služeb, které pak přispívají k vyšší a bohatější "kultuře" života moderní společnosti.
Stávající ekonomická realita ukazuje, že obyvatelstvo jako bezprostřední spotřebitel "přitahuje" lokalizaci objektů těch výrob a služeb, jejichž "finální produkt" slouží k uspokojování osobních potřeb. Týká se řady oborů potravinářského a spotřebního průmyslu, příměstské zemědělství a široké skály služeb.
Demografická struktura
Demografická struktura
Věkové složení je výrazem celkového populačního vývoje. V základním členění se rozeznávají věkové skupiny: I. skupina předproduktivního věku (0-14 let), II. skupina produktivního věku (15-60 let - někdy i do 64 let dokončeného věku) a III. skupina poproduktivního věku (od 60, resp. 65 let).
Ve vyspělých zemích se, vlivem nízkého přírůstku a prodlužování věku obyvatelstva (tzv. pravděpodobnosti dožití), postupně vyrovnává podíl I. a III. věkové skupiny - projevuje se proces tzv. "stárnutí populace", ve II. věkové skupině se zvyšuje podíl starších ročníků. Ekonomicky roste tlak na sociální a zdravotnické zabezpečení obyvatelstva v poproduktivním věku.
V rozvojových zemích se, vlivem vysokého přírůstku a stále ještě nižšího průměrného věku, stále zvyšuje podíl I. věkové skupiny (v průměru přes 40 %) a zhoršuje se poměr mezi produktivní a "vyživovanou" částí populace. Stále obtížnější je problém obživy této části populace, rostoucí nároky na rozvoj školství zpravidla převyšují možnosti těchto zemí (v řadě z nich se počet negramotných zvyšuje), pracovní příležitosti nerostou úměrně s potřebami početných ročníků nastupujících do produktivního věku apod. Potenciální výhody z "mladé" struktury populace se v nich nemohou uplatnit.
Složení podle pohlaví je důkazem jak společensko-ekonomické poměry modifikují biologii lidského rodu (chlapců se rodí více - v celosvětovém a dlouhodobém průměru 105:100). Ve vyspělých zemích se tento rozdíl vyrovnává do 20 let. věku. Od této hranice začíná v jednotlivých ročnících převažovat ženská část populace, která se s postupujícím věkem zvyšuje. Pravděpodobnost dožití u žen je zde vyšší (v průměru o 7-10 let). Situaci ovlivňuje větší fyzická odolnost ženského organismu a civilizační úroveň, která vytváří přibližně stejné podmínky (zejména ve zdravotnické péči) pro obě pohlaví. Disproporce mezi počtem mužů a žen má dalekosáhlé společenské následky, milióny žen jsou připraveny o možnost vest normální rodinný život.
V rozvojových zemích, kde žijí ženy vesměs v daleko horších sociálních podmínkách než muži (negativně se zde projevuje vliv náboženství a zastaralé sociální struktury), převažuje mužská část populace. Následkem toho se v globálních poměrech projevuje mírná převaha mužů nad ženami.
Věkové složení je výrazem celkového populačního vývoje. V základním členění se rozeznávají věkové skupiny: I. skupina předproduktivního věku (0-14 let), II. skupina produktivního věku (15-60 let - někdy i do 64 let dokončeného věku) a III. skupina poproduktivního věku (od 60, resp. 65 let).
Ve vyspělých zemích se, vlivem nízkého přírůstku a prodlužování věku obyvatelstva (tzv. pravděpodobnosti dožití), postupně vyrovnává podíl I. a III. věkové skupiny - projevuje se proces tzv. "stárnutí populace", ve II. věkové skupině se zvyšuje podíl starších ročníků. Ekonomicky roste tlak na sociální a zdravotnické zabezpečení obyvatelstva v poproduktivním věku.
V rozvojových zemích se, vlivem vysokého přírůstku a stále ještě nižšího průměrného věku, stále zvyšuje podíl I. věkové skupiny (v průměru přes 40 %) a zhoršuje se poměr mezi produktivní a "vyživovanou" částí populace. Stále obtížnější je problém obživy této části populace, rostoucí nároky na rozvoj školství zpravidla převyšují možnosti těchto zemí (v řadě z nich se počet negramotných zvyšuje), pracovní příležitosti nerostou úměrně s potřebami početných ročníků nastupujících do produktivního věku apod. Potenciální výhody z "mladé" struktury populace se v nich nemohou uplatnit.
Složení podle pohlaví je důkazem jak společensko-ekonomické poměry modifikují biologii lidského rodu (chlapců se rodí více - v celosvětovém a dlouhodobém průměru 105:100). Ve vyspělých zemích se tento rozdíl vyrovnává do 20 let. věku. Od této hranice začíná v jednotlivých ročnících převažovat ženská část populace, která se s postupujícím věkem zvyšuje. Pravděpodobnost dožití u žen je zde vyšší (v průměru o 7-10 let). Situaci ovlivňuje větší fyzická odolnost ženského organismu a civilizační úroveň, která vytváří přibližně stejné podmínky (zejména ve zdravotnické péči) pro obě pohlaví. Disproporce mezi počtem mužů a žen má dalekosáhlé společenské následky, milióny žen jsou připraveny o možnost vest normální rodinný život.
V rozvojových zemích, kde žijí ženy vesměs v daleko horších sociálních podmínkách než muži (negativně se zde projevuje vliv náboženství a zastaralé sociální struktury), převažuje mužská část populace. Následkem toho se v globálních poměrech projevuje mírná převaha mužů nad ženami.
Mechanický pohyb a rozmístění populace
Mechanický pohyb a rozmístění populace
Migrace
je pohyb obyvatelstva mezi sídelními jednotkami (vnitrostátní), nebo mezi státy (zahraniční). Stálé přesuny obyvatel bez trvalých sídel se týkají jen relativně malé části světové populace. S migrací jsou spojeny změny v počtu, reprodukci, rozmístění a sídelní struktuře populace v konkrétních oblastech - zemích. Migrace je projevem zpravidla nedostatku pracovních příležitostí v emigračních (zaostalých, nebo upadajících) oblastech a zemích.
Vnitrostátní migrace má v globálním součtu daleko větší rozsah. Typickou formou je odliv venkovského obyvatelstva do měst, který se projevuje ve všech zemích, relativně intenzivnější je dnes v rozvojových zemích. Denní či týdenní pohyb pracovních sil z bydliště do místa zaměstnání je charakteristicky pro zázemí velkých městských aglomerací a průmyslových obvodů, ve většině vyspělých zemí dosahuje značných rozměrů.
Zahraniční migrace se dělí na trvalou a dočasnou.
Hlavní proudy masové zahraniční migrace směřovaly od konce 18. století z Evropy do Severní a Latinské Ameriky, Austrálie a Afriky. Kulminačního bodu dosahují před 1. světovou válkou. Od poloviny 19. století směřuje proud emigrantů z Číny především do zemí jihovýchodní Asie (v řadě z nich dnes tvoří hospodářsky významné menšiny). Po 2. světové válce zůstávají hlavními přistěhovaleckými oblastmi Severní Amerika a země severozápadní Evropy. Trvalá emigrace, zejména kvalifikovaných pracovních sil ("odliv mozků") poškozuje vystěhovalecké země. V posledních desetiletích masová imigrace ze zaostalých oblastí (zemí) poškozuje sociální stabilitu nejbohatších zemí.
Od konce 50. let se v Evropě rozšířila dočasná migrace pracovních sil ze zemí jižní Evropy, Turecka a severní Afriky do průmyslových obvodů severozápadní a centrální části kontinentu. Mimo Evropu má tato forma migrace relativně největší rozsah mezi Mexikem a USA.
Migrace
je pohyb obyvatelstva mezi sídelními jednotkami (vnitrostátní), nebo mezi státy (zahraniční). Stálé přesuny obyvatel bez trvalých sídel se týkají jen relativně malé části světové populace. S migrací jsou spojeny změny v počtu, reprodukci, rozmístění a sídelní struktuře populace v konkrétních oblastech - zemích. Migrace je projevem zpravidla nedostatku pracovních příležitostí v emigračních (zaostalých, nebo upadajících) oblastech a zemích.
Vnitrostátní migrace má v globálním součtu daleko větší rozsah. Typickou formou je odliv venkovského obyvatelstva do měst, který se projevuje ve všech zemích, relativně intenzivnější je dnes v rozvojových zemích. Denní či týdenní pohyb pracovních sil z bydliště do místa zaměstnání je charakteristicky pro zázemí velkých městských aglomerací a průmyslových obvodů, ve většině vyspělých zemí dosahuje značných rozměrů.
Zahraniční migrace se dělí na trvalou a dočasnou.
Hlavní proudy masové zahraniční migrace směřovaly od konce 18. století z Evropy do Severní a Latinské Ameriky, Austrálie a Afriky. Kulminačního bodu dosahují před 1. světovou válkou. Od poloviny 19. století směřuje proud emigrantů z Číny především do zemí jihovýchodní Asie (v řadě z nich dnes tvoří hospodářsky významné menšiny). Po 2. světové válce zůstávají hlavními přistěhovaleckými oblastmi Severní Amerika a země severozápadní Evropy. Trvalá emigrace, zejména kvalifikovaných pracovních sil ("odliv mozků") poškozuje vystěhovalecké země. V posledních desetiletích masová imigrace ze zaostalých oblastí (zemí) poškozuje sociální stabilitu nejbohatších zemí.
Od konce 50. let se v Evropě rozšířila dočasná migrace pracovních sil ze zemí jižní Evropy, Turecka a severní Afriky do průmyslových obvodů severozápadní a centrální části kontinentu. Mimo Evropu má tato forma migrace relativně největší rozsah mezi Mexikem a USA.
Rozmístění
Rozmístění
je stav prostorového rozložení obyvatelstva, který je odvozen z úrovně a charakteru územní organizace hospodářství a výsledkem působení rozsáhlého souboru vlivů. Z územního hlediska se zde střetávaly tendence ke koncentraci s tendencemi k rozptylu hospodářské činnosti a obyvatelstva do nově osvojovaných a osídlovaných oblastí. Rozmístění světové populace je krajně nerovnoměrné a odrážejí se v něm rozdíly jak v ekonomice a historickém vývoji tak i určitá závislost na přírodních podmínkách. Téměř 2/3 obyvatelstva světa žije v nížinách do 200 m n.v. ve výškách nad 1000 m n.m., pouze 6 % (nejvíce obyvatel ve vysokohorských polohách je v Latinské Americe a Africe). Ve vzdálenosti do 200 km od mořského pobřeží je soustředěna více než polovina populace, v tzv. hlubokém vnitrozemí (1000 km a více od moře) jen 10 % . Na nižším stupni rozvoje společnosti má vliv přírodních podmínek na rozmístění populace větší váhu.
Rozmístění světové populace se nekryje s územní koncentrací moderního hospodářského potenciálu. Je to odraz vlivu historické inercie, kdy společnost na nižším stupni rozvoje se mohla populačně rozvíjet jen v příznivých přírodních podmínkách.
Hlavním činitelem, který dnes ovlivňuje rozmístění podstatné části světové populace, je hospodářství.
Ve vyspělých zemích to jsou služby a zpracovatelský průmysl, které vytvářejí hlavní koncentrace obyvatelstva a tím i nerovnoměrnost jeho rozmístění. Přírodní podmínky zde mohly být podnětem pro zahájení procesu koncentrace (např. uhelné zdroje v období nástupu průmyslové revoluce), ale později byly většinou překryty skutečnostmi společensko-ekonomického charakteru.
V zaostalých oblastech (zemích) ovlivňuje rozmístění obyvatelstva stale ještě v rozhodující míře primitivní zemědělství, které se musí maximálně přizpůsobit přírodním podmínkám a ty si tak udržují svojí váhu při vytváření hlavních oblastí soustředění populace. V rozvojových zemích, v souvislosti s industrializací a modernizací, se místně začíná významněji prosazovat vliv zpracovatelského průmyslu a služeb, ale většinou se dotýká jen menši části jejich obyvatelstva.
Přelidnění je projevem disproporce mezi počtem lidí na určitém území a množstvím prostředků a možností k jejich obživě, v podstatě není závislé na vlastní hustotě osídlení (přelidněnou může být oblast s primitivní ekonomikou a celkově řídkým osídlením). Relativní přelidnění se projevuje nejen v omezených materiálních podmínkách existence populace příslušné oblasti, ale i v politické sféře. Společnost pod tlakem přelidnění zpravidla produkuje útlak uvnitř vlastní struktury a agresi vůči sousedům.
Relativní přelidnění se může dočasně projevit v upadajících oblastech vyspělých zemí. V rozvojových zemích zůstává tíživým problémem, který zostřuje jejich zaostávání ve světovém hospodářství ve spojení s "populační explozí".
je stav prostorového rozložení obyvatelstva, který je odvozen z úrovně a charakteru územní organizace hospodářství a výsledkem působení rozsáhlého souboru vlivů. Z územního hlediska se zde střetávaly tendence ke koncentraci s tendencemi k rozptylu hospodářské činnosti a obyvatelstva do nově osvojovaných a osídlovaných oblastí. Rozmístění světové populace je krajně nerovnoměrné a odrážejí se v něm rozdíly jak v ekonomice a historickém vývoji tak i určitá závislost na přírodních podmínkách. Téměř 2/3 obyvatelstva světa žije v nížinách do 200 m n.v. ve výškách nad 1000 m n.m., pouze 6 % (nejvíce obyvatel ve vysokohorských polohách je v Latinské Americe a Africe). Ve vzdálenosti do 200 km od mořského pobřeží je soustředěna více než polovina populace, v tzv. hlubokém vnitrozemí (1000 km a více od moře) jen 10 % . Na nižším stupni rozvoje společnosti má vliv přírodních podmínek na rozmístění populace větší váhu.
Rozmístění světové populace se nekryje s územní koncentrací moderního hospodářského potenciálu. Je to odraz vlivu historické inercie, kdy společnost na nižším stupni rozvoje se mohla populačně rozvíjet jen v příznivých přírodních podmínkách.
Hlavním činitelem, který dnes ovlivňuje rozmístění podstatné části světové populace, je hospodářství.
Ve vyspělých zemích to jsou služby a zpracovatelský průmysl, které vytvářejí hlavní koncentrace obyvatelstva a tím i nerovnoměrnost jeho rozmístění. Přírodní podmínky zde mohly být podnětem pro zahájení procesu koncentrace (např. uhelné zdroje v období nástupu průmyslové revoluce), ale později byly většinou překryty skutečnostmi společensko-ekonomického charakteru.
V zaostalých oblastech (zemích) ovlivňuje rozmístění obyvatelstva stale ještě v rozhodující míře primitivní zemědělství, které se musí maximálně přizpůsobit přírodním podmínkám a ty si tak udržují svojí váhu při vytváření hlavních oblastí soustředění populace. V rozvojových zemích, v souvislosti s industrializací a modernizací, se místně začíná významněji prosazovat vliv zpracovatelského průmyslu a služeb, ale většinou se dotýká jen menši části jejich obyvatelstva.
Přelidnění je projevem disproporce mezi počtem lidí na určitém území a množstvím prostředků a možností k jejich obživě, v podstatě není závislé na vlastní hustotě osídlení (přelidněnou může být oblast s primitivní ekonomikou a celkově řídkým osídlením). Relativní přelidnění se projevuje nejen v omezených materiálních podmínkách existence populace příslušné oblasti, ale i v politické sféře. Společnost pod tlakem přelidnění zpravidla produkuje útlak uvnitř vlastní struktury a agresi vůči sousedům.
Relativní přelidnění se může dočasně projevit v upadajících oblastech vyspělých zemí. V rozvojových zemích zůstává tíživým problémem, který zostřuje jejich zaostávání ve světovém hospodářství ve spojení s "populační explozí".
OBYVATELSTVO
OBYVATELSTVO
Obyvatelstvo-populace je specifickou součástí materiálního světa v hranicích biosféry. Člověk jako biologický druh dokázal přežít a rozmnožit se proto, že prostřednictvím své činnosti (práce) rozšiřoval schopnost adaptace v přírodním prostředí a možnosti využívání jeho zdrojů. Práce a řeč (nástroj abstrakce a klasifikace) umožnily stale složitější organizaci společnosti.
Obyvatelstvo je nositelem aktivity v ekonomické i mimoekonomické sféře a producentem a spotřebitelem veškerých hodnot (materiálních i nemateriálních) nutných k jeho existenci. Z ekonomického hlediska představuje soubor skutečných a potenciálních producentů a stálých spotřebitelů. Účast jednotlivce na společensky užitečné činnosti je nerovnoměrná (jednotlivci se na ní podílejí v rozdílných časových úsecích), ale všichni lidé od počátku do konce života existují v postavení spotřebitelů materiálních statků kulturních a jiných hodnot, času a prostoru.
Spotřeba materiálních a jiných hodnot probíhá za účelem zachování íyzické existence, reprodukce člověka jako pracovní síly a formování duševního obzoru jednotlivce v rámci existující společnosti. Spotřeba času zahrnuje konkrétní časový úsek existence, který je jednotlivci dán možnostmi, které mu poskytuje společnost v konkrétní historické situaci a společensko-ekonomické struktuře. Obyvatelstvo je zároveň spotřebitelem prostoru, kde jedině může uskutečňovat fyzickou existenci obecně, ale i v rámci území (teritoria), na které si konkrétní skupina (národ, kmen) činí nárok na základě předcházejícího historického vývoje.
Zvláštní forma spotřeby času a prostoru lidským individuem vyplývá z jeho dynamismu, zvídavosti a hledání změny (rozptýlení), v posledních desetiletích je stimulem pro rozvoj různých forem cestovního ruchu, který soustřeďuje (dlouhodobě či krátkodobě) značnou část obyvatelstva do významných rekreačních a lázeňských středisek, oblastí a zemí.
Obyvatelstvo-populace je specifickou součástí materiálního světa v hranicích biosféry. Člověk jako biologický druh dokázal přežít a rozmnožit se proto, že prostřednictvím své činnosti (práce) rozšiřoval schopnost adaptace v přírodním prostředí a možnosti využívání jeho zdrojů. Práce a řeč (nástroj abstrakce a klasifikace) umožnily stale složitější organizaci společnosti.
Obyvatelstvo je nositelem aktivity v ekonomické i mimoekonomické sféře a producentem a spotřebitelem veškerých hodnot (materiálních i nemateriálních) nutných k jeho existenci. Z ekonomického hlediska představuje soubor skutečných a potenciálních producentů a stálých spotřebitelů. Účast jednotlivce na společensky užitečné činnosti je nerovnoměrná (jednotlivci se na ní podílejí v rozdílných časových úsecích), ale všichni lidé od počátku do konce života existují v postavení spotřebitelů materiálních statků kulturních a jiných hodnot, času a prostoru.
Spotřeba materiálních a jiných hodnot probíhá za účelem zachování íyzické existence, reprodukce člověka jako pracovní síly a formování duševního obzoru jednotlivce v rámci existující společnosti. Spotřeba času zahrnuje konkrétní časový úsek existence, který je jednotlivci dán možnostmi, které mu poskytuje společnost v konkrétní historické situaci a společensko-ekonomické struktuře. Obyvatelstvo je zároveň spotřebitelem prostoru, kde jedině může uskutečňovat fyzickou existenci obecně, ale i v rámci území (teritoria), na které si konkrétní skupina (národ, kmen) činí nárok na základě předcházejícího historického vývoje.
Zvláštní forma spotřeby času a prostoru lidským individuem vyplývá z jeho dynamismu, zvídavosti a hledání změny (rozptýlení), v posledních desetiletích je stimulem pro rozvoj různých forem cestovního ruchu, který soustřeďuje (dlouhodobě či krátkodobě) značnou část obyvatelstva do významných rekreačních a lázeňských středisek, oblastí a zemí.
Přirozený pohyb populace
Přirozený pohyb populace - reprodukce
Porodnost
(počet narozených na 1000 obyvatel)je pozitivní složkou reprodukce. Její rozsah je odvozen ze souboru skutečností, které jsou závislé na úrovni ekonomické základny a sociální struktury společnosti v konkrétní historické situaci (věková struktura populace, podíl žen v reprodukčním věku, úroveň zdravotnictví, vliv náboženství omezující antikoncepci, politická a sociální nejistota, celková kulturní úroveň apod.). Globálně se prosazuje tendence, že s růstem civilizační (materiální a kulturní) úrovně klesá porodnost.
Vysoká porodnost (v průměru 35-40 ‰, ale místy i přes 50 ‰)je typická pro rozhodující část populace Latinské Ameriky, Afriky a Asie. Maximálních hodnot dosahuje v zemích při Indickém oceánu, střední a severozápadní Africe a ve střední Americe. Nízká porodnost(v průměru do 15 ‰, ale místy jen 10 ‰ je charakteristická pro většinu obyvatel Evropy, Severní Ameriky, Japonska a Austrálie /.
Úmrtnost
(počet zemřelých na 1000 obyvatel) je negativní složkou reprodukce. V relativně nedávné minulosti byl její rozsah závislý na ekonomické a životní úrovni obyvatelstva. V hospodářsky zaostalých zemích, sociálně slabých skupinách byla vyšší a působila jako "regulátor" populačního vývoje. V současné době je situace složitější. Úmrtnost se snížila i v zaostalých zemích v souvislosti s aplikací antibiotik (medicínská revoluce) a celkovým zlepšením zdravotnické péče. Rozdíl v úrovni úmrtnosti mezi vyspělými a zaostalými zeměmi se podstatně snížil. V řadě rozvojových zemí je dnes úmrtnost i nižší než v zemích s daleko vyšší životní a kulturní úrovní obyvatelstva /. Snížení úmrtnosti v rozvojových zemích vytvořilo předpoklady pro jejich rychlý populační růst. Rozsah úmrtnosti zde ve značné míře ovlivňuje relativně vysoká úmrtnost dětí. Ve vyspělých zemích je její těžiště ve vyšších věkových kategoriích, souvisí to s věkovou strukturou a negativními "civilizačními" vlivy (vysoká úmrtnost na rizikových pracovištích a přetížených dopravních cestách, znehodnocené životní prostředí v oblastech soustředěné hospodářské aktivity apod.).
Vysoká úmrtnost (přes 20 ‰) stale ještě převažuje v Africe, zejména v její západní a střední části.
Porodnost
(počet narozených na 1000 obyvatel)je pozitivní složkou reprodukce. Její rozsah je odvozen ze souboru skutečností, které jsou závislé na úrovni ekonomické základny a sociální struktury společnosti v konkrétní historické situaci (věková struktura populace, podíl žen v reprodukčním věku, úroveň zdravotnictví, vliv náboženství omezující antikoncepci, politická a sociální nejistota, celková kulturní úroveň apod.). Globálně se prosazuje tendence, že s růstem civilizační (materiální a kulturní) úrovně klesá porodnost.
Vysoká porodnost (v průměru 35-40 ‰, ale místy i přes 50 ‰)je typická pro rozhodující část populace Latinské Ameriky, Afriky a Asie. Maximálních hodnot dosahuje v zemích při Indickém oceánu, střední a severozápadní Africe a ve střední Americe. Nízká porodnost(v průměru do 15 ‰, ale místy jen 10 ‰ je charakteristická pro většinu obyvatel Evropy, Severní Ameriky, Japonska a Austrálie /.
Úmrtnost
(počet zemřelých na 1000 obyvatel) je negativní složkou reprodukce. V relativně nedávné minulosti byl její rozsah závislý na ekonomické a životní úrovni obyvatelstva. V hospodářsky zaostalých zemích, sociálně slabých skupinách byla vyšší a působila jako "regulátor" populačního vývoje. V současné době je situace složitější. Úmrtnost se snížila i v zaostalých zemích v souvislosti s aplikací antibiotik (medicínská revoluce) a celkovým zlepšením zdravotnické péče. Rozdíl v úrovni úmrtnosti mezi vyspělými a zaostalými zeměmi se podstatně snížil. V řadě rozvojových zemí je dnes úmrtnost i nižší než v zemích s daleko vyšší životní a kulturní úrovní obyvatelstva /. Snížení úmrtnosti v rozvojových zemích vytvořilo předpoklady pro jejich rychlý populační růst. Rozsah úmrtnosti zde ve značné míře ovlivňuje relativně vysoká úmrtnost dětí. Ve vyspělých zemích je její těžiště ve vyšších věkových kategoriích, souvisí to s věkovou strukturou a negativními "civilizačními" vlivy (vysoká úmrtnost na rizikových pracovištích a přetížených dopravních cestách, znehodnocené životní prostředí v oblastech soustředěné hospodářské aktivity apod.).
Vysoká úmrtnost (přes 20 ‰) stale ještě převažuje v Africe, zejména v její západní a střední části.
Přirozený přírůstek
Přirozený přírůstek
je výsledek konfrontace mezi úrovní porodnosti a úmrtnosti, projevuje se růstem příp. i úbytkem obyvatelstva v rámci konkrétní politicko-administrativní jednotky (státu) a v souhrnu v růstu světové populace jako celku. Přirozený přírůstek je sice procesem biologickým, ale jeho rozsah je v rozhodující míře formován sociálně-ekonomickými vlivy, které pro něj vytvářejí zásadní podmínky.
Dlouhé období existence světové populace se vyznačovalo pomalým růstem. Průmyslová revoluce uvedla do pohybu soubor skutečností, jejichž vliv se projevil ve zvýšené reprodukci. Lidstvo se začíná vymaňovat z první fáze populačního cyklu, který je charakteristický vysokou porodnosti i úmrtností a minimálním přírůstkem. Evropská populace zahajuje od konce 18. století druhou fázi populačního cyklu, která se projevuje podstatným snížením úmrtnosti. Poněvadž porodnost zůstává prakticky beze změny přírůstek je vysoký. V dnešní době je v této fázi obyvatelstvo většiny rozvojových zemí tj. větší část světové populace. Vyspělé země se zatím dostaly do třetí fáze populačního cyklu, kdy se porodnost snižuje tak výrazně, že i přes relativně nižší úmrtnost přírůstek klesá. Do této fáze by měla nastoupit i populace rozvojových zemí za předpokladu, že se jim podaří rozřešit problémy hospodářského rozvoje.
1) Průměrný počet dětí připadajících na ženu v reprodukčním věku: Malawi 7,7, Uganda 7,4, Jemen 7,4, Burkina Faso 7,2 - SRN 1,5, Japonsko 1,5, Rakousko 1,4, Španělsko a Itálie 1,3.
2) Úmrtnost v %o: Velká Británie 11,5, SRN 11,2, Švýcarsko 9,3, USA 8,6 - Indie 11, Mexiko 6, Brazi'lie
8, Kuvajt 3, Brunei 2.
V reprodukci světové populace se střetávají protichůdné trendy. Ve vyspělých zemích přírůstek stále klesá, v rozvojových zemích se do konce 70. let prudce zvyšoval, dnes sice relativně poněkud poklesl, ale presto je celkový růst světové populace jejich záležitostí.
V současné době zaznamenávají vysoké přírůstky obyvatelstva především země subsaharské Afriky, arabské státy jihozápadní Asie a tropické i subtropické oblasti Latinské Ameriky. Minimální přírůstky jsou v zemích střední a severozápadní Evropy (v některých letech se zde projevuje faktický úbytek obyvatelstva – úmrtnost je vyšší než porodnost).
je výsledek konfrontace mezi úrovní porodnosti a úmrtnosti, projevuje se růstem příp. i úbytkem obyvatelstva v rámci konkrétní politicko-administrativní jednotky (státu) a v souhrnu v růstu světové populace jako celku. Přirozený přírůstek je sice procesem biologickým, ale jeho rozsah je v rozhodující míře formován sociálně-ekonomickými vlivy, které pro něj vytvářejí zásadní podmínky.
Dlouhé období existence světové populace se vyznačovalo pomalým růstem. Průmyslová revoluce uvedla do pohybu soubor skutečností, jejichž vliv se projevil ve zvýšené reprodukci. Lidstvo se začíná vymaňovat z první fáze populačního cyklu, který je charakteristický vysokou porodnosti i úmrtností a minimálním přírůstkem. Evropská populace zahajuje od konce 18. století druhou fázi populačního cyklu, která se projevuje podstatným snížením úmrtnosti. Poněvadž porodnost zůstává prakticky beze změny přírůstek je vysoký. V dnešní době je v této fázi obyvatelstvo většiny rozvojových zemí tj. větší část světové populace. Vyspělé země se zatím dostaly do třetí fáze populačního cyklu, kdy se porodnost snižuje tak výrazně, že i přes relativně nižší úmrtnost přírůstek klesá. Do této fáze by měla nastoupit i populace rozvojových zemí za předpokladu, že se jim podaří rozřešit problémy hospodářského rozvoje.
1) Průměrný počet dětí připadajících na ženu v reprodukčním věku: Malawi 7,7, Uganda 7,4, Jemen 7,4, Burkina Faso 7,2 - SRN 1,5, Japonsko 1,5, Rakousko 1,4, Španělsko a Itálie 1,3.
2) Úmrtnost v %o: Velká Británie 11,5, SRN 11,2, Švýcarsko 9,3, USA 8,6 - Indie 11, Mexiko 6, Brazi'lie
8, Kuvajt 3, Brunei 2.
V reprodukci světové populace se střetávají protichůdné trendy. Ve vyspělých zemích přírůstek stále klesá, v rozvojových zemích se do konce 70. let prudce zvyšoval, dnes sice relativně poněkud poklesl, ale presto je celkový růst světové populace jejich záležitostí.
V současné době zaznamenávají vysoké přírůstky obyvatelstva především země subsaharské Afriky, arabské státy jihozápadní Asie a tropické i subtropické oblasti Latinské Ameriky. Minimální přírůstky jsou v zemích střední a severozápadní Evropy (v některých letech se zde projevuje faktický úbytek obyvatelstva – úmrtnost je vyšší než porodnost).
Ekologický faktor a rozmístění
Ekologický faktor a rozmístění
V posledních dvou desetiletích je v ekonomických (ale i politických) souvislostech patrný rostoucí vliv tzv. ekologického faktoru (dimenze) na hospodářský rozvoj. Projevuje se ve snižující kvalitě přírodního podsystému, která dopadá negativně na fungování ekonomiky a tím i na životní úroveň obyvatelstva, Ukazuje se, že i přes veškerý technický pokrok je společnost stale závislá na přírodě. Další hospodářský rozvoj se nemůže zakládat na dominaci nad přírodou, ale na harmonické interakci ekonomiky a přírody - společensko-ekonomické a přírodní reprodukci. Ekonomická reprodukce je materiálově a energeticky závislá na přírodních zdrojích (využívá je a transformuje pro potřeby společnosti, odpady z výroby a spotřeby vrací do přírody). Donedávna přírodní podsystém plnil funkci "zpracovatele" těchto odpadů bez zpětných negativních důsledků pro ekonomickou reprodukci. Pohlcovací schopnost přírody byla sice životní podmínkou, ale nikoliv faktorem reprodukce. V okamžiku, kdy tok odpadů začal převyšovat absorpční kapacitu přírody, vyvolalo to negativní důsledky. Projevují se jako: přímé a nepřímé ztráty a škody ze znehodnoceného přírodního podsystému. Tyto vyvolávají zvýšené náklady (spojené s likvidací škod, vyhnutí se ztrátám a kompenzací škod apod.), jejichž podstatnou část tvoří náklady na ochranu a rekonverzi přírodního prostředí, pro něž se vžívá pojem ekologického zatížení ekonomické reprodukce, prakticky znamená zvýšení nákladů při stejném produkčním efektu.
Specifickým rysem ekologického znehodnocování životního prostředí je skrytost (latentní charakter škod vnímaných s časovým odstupem) a odvětvová i prostorová rozptýlenost. Kromě toho původci škod nejsou totožní s nositeli škod.
Nedílnou součástí reprodukčního procesu jsou vnější ekonomické vztahy, které zprostředkovávají propojení národních ekonomik se světovým hospodářstvím. Vzhledem k narůstající mobilitě produktů znečištění, překračující hranice, nabývají charakteru mezinárodní dimenze. Proto se mezinárodní ekologické faktory staly integrální součástí mezinárodních hospodářských vztahů. Logicky se zvyšuje ekologická náročnost zapojení zemí do mezinárodní dělby práce. Vliv ochrany životního prostředí na mezinárodní obchod se projevuje v několika rovinách:
- stimuluje poptávku po nových typech výrobků a investičních celků,
- zvyšuje poptávku po klasických surovinách,
- promítá se v cenách výrobků, které musí vyhovovat příslušným mezinárodním normám ochrany životního prostředí,
- normy ochrany životního prostředí se fakticky mohou projevit jako mimocelní bariéra vývozu.
Za současné expanze vědy a techniky do ekonomické praxe se přesunuje konkurenční boj na zahraničních trzích z oblasti cenové do oblasti kvalitativních parametrů, jejichž podstatnou součástí jsou požadavky ochrany životního prostředí.
V posledních dvou desetiletích je v ekonomických (ale i politických) souvislostech patrný rostoucí vliv tzv. ekologického faktoru (dimenze) na hospodářský rozvoj. Projevuje se ve snižující kvalitě přírodního podsystému, která dopadá negativně na fungování ekonomiky a tím i na životní úroveň obyvatelstva, Ukazuje se, že i přes veškerý technický pokrok je společnost stale závislá na přírodě. Další hospodářský rozvoj se nemůže zakládat na dominaci nad přírodou, ale na harmonické interakci ekonomiky a přírody - společensko-ekonomické a přírodní reprodukci. Ekonomická reprodukce je materiálově a energeticky závislá na přírodních zdrojích (využívá je a transformuje pro potřeby společnosti, odpady z výroby a spotřeby vrací do přírody). Donedávna přírodní podsystém plnil funkci "zpracovatele" těchto odpadů bez zpětných negativních důsledků pro ekonomickou reprodukci. Pohlcovací schopnost přírody byla sice životní podmínkou, ale nikoliv faktorem reprodukce. V okamžiku, kdy tok odpadů začal převyšovat absorpční kapacitu přírody, vyvolalo to negativní důsledky. Projevují se jako: přímé a nepřímé ztráty a škody ze znehodnoceného přírodního podsystému. Tyto vyvolávají zvýšené náklady (spojené s likvidací škod, vyhnutí se ztrátám a kompenzací škod apod.), jejichž podstatnou část tvoří náklady na ochranu a rekonverzi přírodního prostředí, pro něž se vžívá pojem ekologického zatížení ekonomické reprodukce, prakticky znamená zvýšení nákladů při stejném produkčním efektu.
Specifickým rysem ekologického znehodnocování životního prostředí je skrytost (latentní charakter škod vnímaných s časovým odstupem) a odvětvová i prostorová rozptýlenost. Kromě toho původci škod nejsou totožní s nositeli škod.
Nedílnou součástí reprodukčního procesu jsou vnější ekonomické vztahy, které zprostředkovávají propojení národních ekonomik se světovým hospodářstvím. Vzhledem k narůstající mobilitě produktů znečištění, překračující hranice, nabývají charakteru mezinárodní dimenze. Proto se mezinárodní ekologické faktory staly integrální součástí mezinárodních hospodářských vztahů. Logicky se zvyšuje ekologická náročnost zapojení zemí do mezinárodní dělby práce. Vliv ochrany životního prostředí na mezinárodní obchod se projevuje v několika rovinách:
- stimuluje poptávku po nových typech výrobků a investičních celků,
- zvyšuje poptávku po klasických surovinách,
- promítá se v cenách výrobků, které musí vyhovovat příslušným mezinárodním normám ochrany životního prostředí,
- normy ochrany životního prostředí se fakticky mohou projevit jako mimocelní bariéra vývozu.
Za současné expanze vědy a techniky do ekonomické praxe se přesunuje konkurenční boj na zahraničních trzích z oblasti cenové do oblasti kvalitativních parametrů, jejichž podstatnou součástí jsou požadavky ochrany životního prostředí.
Příčiny a následky porušování ekologické rovnováhy v globálním měřítku
Příčiny a následky porušování ekologické rovnováhy v globálním měřítku
Rostoucí počet světové populace (člověk jako biologický tvor existuje nejméně 2 milióny let, ale první miliarda globálního počtu obyvatel byla dosažena v r. 1830, druhá v r. 1930, třetí v r. 1960, čtvrtá v r. 1975 a pátá miliarda v r. 1988) a její zabezpečení dostatečnými zdroji potravin intenzifikací zemědělské výroby a rozšiřováním obdělávané půdy.
Rostoucí urbanizace, především velkoměstských aglomerací a konurbací (dramatického zrychlení dosahuje v rozvojových zemích - v r. 1950 zde bylo pouze jediné velkoměsto s počtem obyvatel přes 1 mil., v r. 1960 již 10, v r. 1980 22 a v r. 2000 přes 60 - z toho 20 bude mít přes 15 mil obyvatel), která zvyšuje tlak negativních vlivů "umělého životního prostředí" neodpovídající biologickému základu člověka.
Pokračující územní koncentrace moderní hospodářské aktivity do tradičních či nově vznikajících obvodů, v nichž přispívá k znehodnocování životního prostředí nad únosnou míru. Např. 70 % hospodářského potenciálu Japonska a 53 % obyvatel je soustředěno na 2 % rozlohy teritoria, v ČR přes 60 % průmyslu a 80 % služeb je na 1/7 území.
Vyčerpávající neobnovitelných i obnovitelných přírodních zdrojů v souvislosti s rostoucími nároky na spotřebu surovin biotického či abiotického původu. Problémem je především nerovnoměrné rozložení těchto zdrojů a jejich přeprava do vzdálených spotřebitelských oblastí. Ekologickou rovnováhu výrazně narušuje likvidace lesů (především v rovníkové oblasti) a znehodnocování půd (v nižších zeměpisných šířkách přispívá k rozšiřování pouští).
Narůstající množství odpadů ve spojení s jejich likvidací, jejich růst nejméně dvojnásobně převyšuje růst odvětví materiální výroby, přitom moderní zemědělství jich začíná produkovat více než průmysl.
Vědeckotechnický pokrok je spojen nejen s rozvojem produktivních sil společnosti, ale především s rozšiřováním nároků na spotřebu tovarů (a služeb), která v rozhodující míře stimuluje produkci. Každá hospodářská činnost působí na biosféru víceméně rušivě. Tyto negativní reakce, vycházející z jednotlivých složek hospodářské činnosti, se v součtu projevují v porušování ekologické rovnováhy v globálním měřítku. Následkem toho se stale naléhavěji rýsuje možnost omezení biologické základny a fyzické existence i reprodukce světové populace.
Rostoucí počet světové populace (člověk jako biologický tvor existuje nejméně 2 milióny let, ale první miliarda globálního počtu obyvatel byla dosažena v r. 1830, druhá v r. 1930, třetí v r. 1960, čtvrtá v r. 1975 a pátá miliarda v r. 1988) a její zabezpečení dostatečnými zdroji potravin intenzifikací zemědělské výroby a rozšiřováním obdělávané půdy.
Rostoucí urbanizace, především velkoměstských aglomerací a konurbací (dramatického zrychlení dosahuje v rozvojových zemích - v r. 1950 zde bylo pouze jediné velkoměsto s počtem obyvatel přes 1 mil., v r. 1960 již 10, v r. 1980 22 a v r. 2000 přes 60 - z toho 20 bude mít přes 15 mil obyvatel), která zvyšuje tlak negativních vlivů "umělého životního prostředí" neodpovídající biologickému základu člověka.
Pokračující územní koncentrace moderní hospodářské aktivity do tradičních či nově vznikajících obvodů, v nichž přispívá k znehodnocování životního prostředí nad únosnou míru. Např. 70 % hospodářského potenciálu Japonska a 53 % obyvatel je soustředěno na 2 % rozlohy teritoria, v ČR přes 60 % průmyslu a 80 % služeb je na 1/7 území.
Vyčerpávající neobnovitelných i obnovitelných přírodních zdrojů v souvislosti s rostoucími nároky na spotřebu surovin biotického či abiotického původu. Problémem je především nerovnoměrné rozložení těchto zdrojů a jejich přeprava do vzdálených spotřebitelských oblastí. Ekologickou rovnováhu výrazně narušuje likvidace lesů (především v rovníkové oblasti) a znehodnocování půd (v nižších zeměpisných šířkách přispívá k rozšiřování pouští).
Narůstající množství odpadů ve spojení s jejich likvidací, jejich růst nejméně dvojnásobně převyšuje růst odvětví materiální výroby, přitom moderní zemědělství jich začíná produkovat více než průmysl.
Vědeckotechnický pokrok je spojen nejen s rozvojem produktivních sil společnosti, ale především s rozšiřováním nároků na spotřebu tovarů (a služeb), která v rozhodující míře stimuluje produkci. Každá hospodářská činnost působí na biosféru víceméně rušivě. Tyto negativní reakce, vycházející z jednotlivých složek hospodářské činnosti, se v součtu projevují v porušování ekologické rovnováhy v globálním měřítku. Následkem toho se stale naléhavěji rýsuje možnost omezení biologické základny a fyzické existence i reprodukce světové populace.
V současné době světové společenství stale intenzivněji porušuje rovnováhu
V současné době světové společenství stale intenzivněji porušuje rovnováhu v chemickém složení atmosféry likvidací přirozených zdrojů kyslíku a zvýšenou produkci kysličníku uhličitého a dalších zplodin. Klimatologové varují před nebezpečím tzv. "skleníkového efektu", snižování atmosférického ozónu je již reálným nebezpečím. V celkovém souhrnu se tyto skutečnosti negativně projevují ve změnách klimatických poměrů v globálním měřítku. Ve vyšších zeměpisných šířkách se odráží ve zkrácení vegetační periody (udržení, resp. zvýšení sklizně si pak vynucuje vyšší stupeň chemizace), v nižších zeměpisných šířkách vede k rozšiřování pouští (typickým příkladem je vysychání "sáhelu" jižní Sahary ve spojení s tamním hladomorem). Nepravidelnost chodu počasí má negativní následky nejen na ekonomiku, ale přímo na zdravotní stav obyvatelstva.
Společnost svou činností (odlesňování, vypouštění průmyslových a komunálních odpadů, chemizace zemědělství atp.) negativně ovlivňuje kvalitu povrchových i podzemních vod na pevnině, zároveň narušuje přírodní podmínky pro doplňování jejich zásob ("sladká voda" představuje jen 3 % z celkových vodních zdrojů naší planety, z toho 75 % je "uvězněno" v ledovcích, 22 % tvoří podzemní vody v rozhodující míře v takových hloubkách, které jsou zatím mimo dosah člověka a teprve zbytek je v řekách a jezerech). Znečištěné povrchové vody odváděné řekami znehodnocují především okrajová moře. Ekologii oceánů nejvíce ohrožují úniky ropy (při podmořské těžbě, haváriích tankerů a ropovodů, překládání v přístavech apod.), ropný "film" (okem nepostřehnutelný tenký povlak) omezuje růst mořských řas, které, spolu s tropickými pralesy, jsou rozhodujícími "producenty" atmosférického kyslíku.
Ochrana životního prostředí bude v perspektivě stale méně technickým problémem. Realizace však naráží na problémy ekonomických priorit. Stále se projevuje nedostatek "ekologického myšlení" u ekonomů i techniků. Ekonomická praxe stále ještě přehlíží varovné signály ekologů, zdravotníků a sociologů. Pro ekonomickou praxi řada přírodních realit a sil "pracuje zadarmo" a hodnotu získávají až tehdy, kdy je nutné přírodní mechanismy nahrazovat lidskou prací a náklady, když např. přestanou fungovat přírodní regulátory v krajině narušené hospodářskou činností.
Společnost svou činností (odlesňování, vypouštění průmyslových a komunálních odpadů, chemizace zemědělství atp.) negativně ovlivňuje kvalitu povrchových i podzemních vod na pevnině, zároveň narušuje přírodní podmínky pro doplňování jejich zásob ("sladká voda" představuje jen 3 % z celkových vodních zdrojů naší planety, z toho 75 % je "uvězněno" v ledovcích, 22 % tvoří podzemní vody v rozhodující míře v takových hloubkách, které jsou zatím mimo dosah člověka a teprve zbytek je v řekách a jezerech). Znečištěné povrchové vody odváděné řekami znehodnocují především okrajová moře. Ekologii oceánů nejvíce ohrožují úniky ropy (při podmořské těžbě, haváriích tankerů a ropovodů, překládání v přístavech apod.), ropný "film" (okem nepostřehnutelný tenký povlak) omezuje růst mořských řas, které, spolu s tropickými pralesy, jsou rozhodujícími "producenty" atmosférického kyslíku.
Ochrana životního prostředí bude v perspektivě stale méně technickým problémem. Realizace však naráží na problémy ekonomických priorit. Stále se projevuje nedostatek "ekologického myšlení" u ekonomů i techniků. Ekonomická praxe stále ještě přehlíží varovné signály ekologů, zdravotníků a sociologů. Pro ekonomickou praxi řada přírodních realit a sil "pracuje zadarmo" a hodnotu získávají až tehdy, kdy je nutné přírodní mechanismy nahrazovat lidskou prací a náklady, když např. přestanou fungovat přírodní regulátory v krajině narušené hospodářskou činností.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)