Hledejte v chronologicky řazené databázi studijních materiálů (starší / novější příspěvky).

POZDNÍ ( PRAVÉ ) STÁŘÍ ( 70/75- )

Jedná se o poslední období lidského života, starší terminologií označováno jako kmetství.1 Obecně se po 70. roce objevuje tzv. polymorbidita=současný výskyt více chronických onemocnění. Tělo je méně odolné vůči infekcím, úrazům, má nižší schopnost regenerace.2 Výška klesá až o několik cm, orgány se smršťují, snižuje se tělesná hmotnost. U žen dochází k nedostatečnému vylučování estrogenu, v důsledku toho se po 80. roce věku stírá vnějškový rozdíl mezi muži a ženami. Na dlouhý života má vliv: ženské pohlaví, nižší tělesná výška, pozdní dospívání, úplné donošení plodu, pravidelný sexuální život, manželský stav, mladí rodiče.3

V tomto věku se zvyšuje kumulace zátěžových situací, jako např.
nemoc a úmrtí partnera, vrstevníků, což vede k sociální opuštěnosti
zhoršení vlastního zdravotního stavu, s tím spojená postupná ztráta soběstačnosti a očekávání smrti
ztráta jistoty soukromí v důsledku vynucené změny životního stylu ( domov důchodců, hospitalizace, ústavní péče, LDN=léčebna dlouhodobě nemocných )

Objevuje se také mnoho psychických problémů:
arteriosklerotické změny ( výskyt u 90% lidí nad 75 let )
- projevují se:
změnami emočního prožívání, unavitelností, zhoršením paměti a koncentrace
ztrátou schopnosti řešit problémy
úzkostí, sníženou sebedůvěrou, což vede k depresím a skleslosti
rizikem cévní mozkové příhody, vaskulární demence (dříve arteriosklerotická demence)
- cévní mozková příhoda:
v jejím důsledku obtížné soustředění, pomalé reakce, horší výkon
může dojít ke vzniku:
o afázie ( porucha řeči ) – člověk přestává řeči rozumět, má problémy s vyjádřením se, v těžších případech přestává úplně verbálně komunikovat
o agnozie – člověk nepoznává známé objekty
o apraxie – ztráta naučených motorických dovedností ( obléci se,…)
demence ( 20% lidí nad 80 let )
- signálem je nápadné zhoršení paměti ( netrefí domů )
- ztráta schopnosti logicky uvažovat ( vše je v normálu, akorát dává boty do ledničky )
- nechápe logické argumenty a neakceptuje je ( psaní dopisů prezidentovi )
- citová labilita, podrážděnost, deprese, apatie
- změna osobnosti ( bezohlednost, sobeckost )
- pudové odbrždění ( žravost, sexuální obtěžování cizích osob )
neurotizace
- deprese, úzkost, pocity bezmocnosti
zvýšení četnosti sebevražd
- v důsledku nakupení více nepříznivých událostí
- ztráta pocitu přijatelné perspektivy, somatické onemocnění, …


Formy pomoci těmto lidem:
pečovatelská služba
- člověk má více soukromí, neztrácí sociální kontakt, dodržuje denní režim
- vztah k pečovatelce je buď pozitivní ( hrozí nadměrná fixace ), nebo negativní ( důchodce ji obviňuje ze špatných činů a úmyslů – kupuje zbytečně drahé, zkažené potraviny, … )
domov důchodců
- dochází k zásadní změně životního stylu ( ztráta zázemí, … )
- člověk chápe své umístění sem jako potvrzení ztráty vlastní soběstačnosti
- d.d. je vnímán jako „poslední stanice“, čekání na smrt
- tato změna je spojená s uspokojením potřeb:
1) p. stimulace ( nějaká činnost ), orientace ( informace o prostředí, ne izolace )
2) p. citové jistoty a bezpečí ( p. upoutat: v důsledku ztráty soukromí vlastního bytu se zvyšuje p. kontaktu s vnoučaty, silná vazba na ně, jejich idealizace; stěžování si na zdraví; nepříjemný pocit závislosti -> dát možnost o něčem rozhodnout )
3) p. seberealizace ( v d.d. za ně všechno někdo dělá -> nepomáhat, když to není nutné; ale motivovat – pokud jsou zpohodlnělí; nenechat být pasivní )
4) p. otevřené budoucnosti ( jeví se chmurná -> dochází až k nereálným vizím: že si je děti vezmou domů, jen co dostaví dům a bude více místa, … )

- pokud jsou do d.d. umístěni neúmyslně -> 1. odpor ( negativismus vůči všemu a všem; obranná reakce v důsledku frustrace, pocitu nespravedlnosti )
                                                                 ->  2. zoufalství, apatie ( rezignace na
 život; může vést až ke smrti z maladaptace )
      -> 3. vytvoření kladného vztahu ( k        personálu, ostatním obyvatelům d.d., zvířeti )

- pokud jsou do d.d. umístěni dobrovolně -> lepší adaptace, ALE nejistota z nového prostředí ( srovnávají, hodnotí ), pak si zvyknou ( je zde spokojeno 84, 6 % lidí 75 – 90 let )
nemocnice
- člověk se zde stává pacientem ( -> je závislý a potřebuje pomoc )
- vnímáno jako přechodné -> naděje ( leckdy marná )

V tomto období je téma smrti už poměrně aktuální. Lidé o ní hovoří s menšími rozpaky než ti mladší. Větší strach než ze smrti jako konce života mají spíše z umírání, které s sebou často přináší dlouhotrvající bolesti. Čím je člověk starší, tím se smrti bojí méně, stává se běžnou součástí jeho života. Starým lidem umírají přátelé - vrstevníci, partneři. Tito lidé mají ohledně smrti konkrétní přání ( „Chci být pohřben vedle svých rodičů“, „Chci se dožít vnuččiny maturity“ ). Strach ze smrti prožívají více muži než ženy, dále také ti, kteří se starají např. o mentálně postižené dítě, které je nesoběstačné. Biologické smrti předchází tzv. smrt sociální, kdy se člověk přestane stýkat s okolím a izoluje se od společnosti.

V souvislosti se smrtí a problémy stáří vůbec se dostává do popředí otázka víry. Ta může člověku pomoci uspokojit jeho potřeby (viz výše): aktivita ( bohoslužby -> činnost i možnost zamyšlení se ), sociální identita ( člověk někam patří ), sounáležitost ( oslovování ,,bratři a sestry“ ), hodnoty a jistota ( existence Boha )4

Sexuální život v pozdním stáří je sice chudší, ale je. V 75 letech je sexuálního styku schopno 50% jedinců, v 80 letech jen 25%. Po 75. roce sexuálně žije 30% párů, kteří si tímto zlepšují zdraví. Podle odborníků má být člověk tohoto věku sexuálně co možná nejaktivnější.5

Poznámky

1Kuric, J., Vašina, L. Obecná a ontogenetická psychologie pro učitele. Brno: Univerzita J. E. Purkyně, 1985.
2Říčan, P. Cesta životem. Praha: Panorama, 1989.
3Kuric, J., Vašina, L. Obecná a ontogenetická psychologie pro učitele. Brno: Univerzita J. E. Purkyně, 1985.
4Vágnerová, M. Vývojová psychologie. Praha: portál, 2000. s.492-509.
5Říčan, P. Cesta životem. Praha: Panorama, 1989.




Použitá literatura

Kuric, J., Vašina, L. Obecná a ontogenetická psychologie pro učitele. Brno: Univerzita J. E. Purkyně, 1985. 234s.
Říčan, P. Cesta životem. Praha: Panorama, 1989. 435s.
Vágnerová, M. Vývojová psychologie. Praha: portál, 2000. 522s.

Pokročilé stáří

Stáří je posledním obdobím v životním cyklu člověka, končící smrtí. Vývojová psychologie se jím začala zabývat až v poslední době. Ontogenický vývoj představuje jednotu evolučních a involučních změn. Výsledkem prvních změn je růst a zdokonalování organismu a psychiky, druhé změny přinášejí zánik a  úbytek fyzických sil a psychických schopností.
Věda, zabývající se komplexně otázkami stárnutí se nazývá gerontologie, zkoumá biologické zákonitosti stárnutí, jeho příčiny a možnosti, kterými lze stárnutí předcházet. Je poměrně novou vědní disciplinou, dnes má již několik odvětví jako:
geriatrie, která se zabývá nemocemi ve stáří a jejich léčbou
gerontosociologie, což je věda o postavení starého člověka ve společnosti
gerontopedagogika, která se věnuje výchově starých lidí
gerontopsychologie, zabývající se otázkami psychologie stárnutí a je součástí ontogenetické psychologie, podobně jako psychologie dítěte či dospělého člověka
Stárnutí je složitý jev, podmíněný mnoha činiteli. Týž člověk může vykazovat pokles výkonnosti v některé činnosti, zatímco jeho výkon v jiném ohledu současně ještě stoupá nebo je celkem stabilně zachováván. Ve stáří se více prosazují rozdíly mezi jedinci, někteří si zachovávají svěžest a duševní i tělesnou zdatnost do vysokého věku, jiní vykazují výrazné známky stárnutí velmi brzy. Mezi nejdůležitější činitele ovlivňující průběh stárnutí zahrnujeme:
biologické (dědičnost)
ekologické (životní způsob)
sociální (sem řadíme např. různá onemocnění, výživu, dosavadní způsob života atd.)
Stárnutí je pomalý a plynulý proces, během kterého vznikají změny v organismu, které podmiňují jeho zvýšenou zranitelnost a pokles schopností a výkonnosti jedince. Nejzávažnější znaky stárnutí jsou v oblasti nervové a endokrinní soustavy člověka. Biologické projevy stárnutí jsou nápadné, je snížena odolnost vůči infekcím, zvyšuje se sklon k nádorovým onemocněním, zpomaluje se hojení ran, ztrácí se pružnost vaziva, sklerotizují cévy atd. Nemoci v dětství i v pozdějším věku zřejmě stárnutí urychlují, k čemuž také přispívá nepříznivá životospráva, nesprávná výživa, kouření, alkohol, životní zátěže atd. Pochod stárnutí je u každého geneticky zakódován, pro každý druh existuje určitá maximální hranice délky života.

Tělesné změny

Zpomaluje se látková výměna a činnost nervové soustavy. Snižuje se hmotnost, vypadávají a šedivějí vlasy, kůže ztrácí pružnost a napětí, objevují se vrásky, mění se barva kůže, kostra se odvápňuje, délka kostry se v důsledku zkracování páteře snižuje. Zhoršuje se kvalita zubů, mění se vnitřní orgány – zhoršuje se činnost srdce, plic, ledvin, jater, slábne činnost žláz s vnitřní sekrecí, činnost některých žláz se úplně zastavuje (např. pohlavních). Zhoršuje se funkce oběhového systému, na stěnách cév se ukládají soli vápníku a cholesterolu, ztrácejí pružnost, zvyšuje se krevní tlak. Zmenšuje se počet mozkových buněk, snižuje se pohyblivost nervových procesů vzruchu a útlumu. Starý člověk potřebuje během dne častěji odpočinek, který mnohdy přechází v dřímotu.


Psychické změny

Změny poznávacích procesů – poznávací činnost se zpomaluje, zhoršuje se především výkonnost zraku a sluchu, což zhoršuje orientaci starých lidí. V pokročilém věku se zhoršují jednotlivé složky paměti, které se projevují zapomínáním běžných věcí, neschopností vybavit si jména a pojmy, později zapomínají i to, co udělali, nebo řekli před malou chvílí.
Změny v rozumových schopnostech – staří lidé jsou v duševních výkonech pomalejší, řešení problémů ztrácí na hloubce, při řešení složitějších problémů jsou méně úspěšní, avšak i mezi nimi se najdou jedinci, kteří jsou velice tvořiví třeba ve vědě, či umění. V pozdním stáří ztrácí myšlení logiku, kritičnost a objektivitu.
Změny v citovém životě a sociálních vztazích – staří lidé jsou citově labilnější, nestálejší a zranitelnější. Prožívají deprese, cítí se zbytečnými a neužitečnými. Objevují se výrazné změny v motivaci, mění se pořadí životních hodnot. Často se odvracejí od společnosti, ale jsou citově spjati a vázáni na rodinu. Ve stáří se člověk zaměřuje na hodnocení prožitého života, tedy řeší spíše minulost, než budoucnost.

Z hlediska přizpůsobování se problémům stáří můžeme rozlišovat několik typů strategií vyrovnávání se s vlastním stářím:
Konstruktivní strategie – člověk je neustále aktivní, nepřestává mít radost ze života a udržuje vřelý vztah s rodinou a blízkými lidmi. Smrt akceptuje a přijímá ji bez nadměrného strachu a zoufalství.
Strategie závislosti – lidé tohoto typu mají sklon k pasivitě a závislosti na druhých lidech, na které spoléhají více než na své síly. Jsou bez větších ambicí, odpovědnost a povinnosti přenechávají mladším.
Strategie obranná – projevuje se přehnanou aktivitou, která má zahnat všechny starosti a myšlenky na vlastní obtíže. Tito lidé se zpravidla nadměrně kontrolují a jednají přísně podle zvyků a konvencí.
Strategie hostility – lidé projevující se nepřátelsky, podezíravě a agresivně vůči druhým.
Strategie sebenenávisti – lidé, kteří obracejí agresivitu sami k sobě. Jsou k sobě nadměrně kritičtí, a vidí svůj život jako naprosté selhání.


Literatura: Haškovcová, H. – Rub života-líc smrti. Praha: Orbis 1975
                  Haškovcová, H. – Fenomén stáří. Praha: Panorama. 1989
                  Kalvach, Z. a kol. – Úvod do gerontologie a geriatrie. Praha: Karolinum, 1997

Adolescence

Je druhou fází relativně dlouhého časového úseku dospívání. Trvá asi od 15 do 20 let, záleží i na individuu.
Vstup do této fáze je biologicky ohraničen pohlavním dozráváním. Zejména ale probíhají psychosociální proměny. Mladý člověk získává nové role, bývá dokončena emancipace s vázaností na rodinu. Vznikají hluboká přátelství a partnerské vztahy bývají zralejší.
Adolescenci lze charakterizovat několika proměnami:
- první pohlavní styk
- 2 sociální mezníky: - ukončení povinné školní docházky
                                      - dovršení přípravného profesního období, následně nástup do zaměstnání  (s výjimkou vysokoškoláků). Přichází ekonomická samostatnost, která je v našich sociokulturních podmínkách jedním z důkazů dospělosti.(nejdříve ji dosahují učni, nejpozději vysokoškoláci)
- dovršení plnoletosti- u nás od 18 let, od tohoto věku je člověk plně zodpovědný za své jednání.
V souvislosti s dospělostí zavedl  Erikson termín psychosociální moratorium, což lze charakterizovat tak, že mnoha adolescentům se jeví dospělost příliš náročná nebo málo přitažlivá, a proto ji chtějí odložit.
Fyzický vývoj:
Tělesný vývoj v tomto období nepředstavuje převratnou změnu. Adolescent se svým tělem často zaobírá. Je to podporováno obecně platným standardem vysoké hodnoty mládí a fyzické krásy.
Racionálně-kognitivní procesy
V dospívání prodělávají všechny poznávací funkce dosti zásadní kvantitativní i kvalitativní změny.
MYŠLENÍ:Rozvoj vyšších myšlenkových operací umožňuje lepší uspořádání vědomostí, větší podíl samostudia a specializovanější a hlubší vzdělání v oblastech přírodních, technických nebo společenských věd. U  adolescentů    je  evidentní převaha divergentního zvažování více možných alternativ,  posuzování  jejich "pravděpodobnost“i.  Každé řešení problémů vykazuje jednotný postup: rozbor-plán-provedení.kontrola (postřeh - orientace - formování hypotéz - ověřování). ABSTRAKCE (tvoření kategorií na základě podstatných shod )  je základem tvorby "vědeckých kategorií"  a umožňuje  další   hierarchizaci  pojmů. Rozšiřuje realizaci úvah o jevech a vztazích bez názorného podkladu, zároveň však také redukuje bohatost a tím i  "účinnost" podnětů senzorického pole. Pojmy se jeví obsažnější, avšak řeč není zcela přiměřená popisu totální reality a tak dochází u dospívajících k  projevům “verbalizmu“(ireálné mudrování s „abstraktními kategoriemi“).
POZORNOST : Adolescenti  jsou již schopni  vést svoji pozoznost "pochopenou objektivní významností".
 PAMĚŤ: adolescenti plně využívají dosaženou úroveň myšlení, při vštěpování postupují logicky  na základě vlastního porozumění  a aktivně přiřazují nové informace do systému tak, že dochází k žádoucímu vytváření  “kognitivní mapy” oboru.  
TVOŘIVOST: Adolescent bývá v oblasti tvůrčí aktivity uvážlivější, jeho aktivity jsou promyšlenější a plánovitější, umí se poučit z chyb, je odpovědnější, spolehlivější, vytrvalejší a už se tak snadno nevzdává. Tvořivost spočívá ve vyváženém uplatnění myšlení a fantazie. Je tedy třeba rozvíjet schopnosti i představivost.
Imaginativně-emotivní složky osobnosti
Adolescence   je  obdobím  intenzivního ujasňování a uvědomování si vlastní  struktury hodnot - jako obecnějších  aspektů  osobně přitažlivých  cílů i zájmů. Reálné usilování  a konání  by tedy již mělo být v souladu s celkovou orientací osobnosti, jejím zformovaným a stabilizovaným hodnotovým vědomím. Charakter - jako vnější výraz dosažené úrovně mravního vědomí, pak spoluurčuje i volbu cest a prostředků k dosahování cílů.
V závislosti na kvalitě a šíři  zájmů a  úsilí  o autokultivaci je rozvíjena citlivost emotivity. Teprve dospělá  a integrovaná osobnost s nadhledem a životní moudrosti, je schopna "jednat s ohledem na sociální důsledky svého projevu pro sebe i  pro druhé". Přijaté mravní principy se odráží   v individuální síle "svědomí".
JÁSTVÍ   představuje  strukturu a organizaci  složek  Já, je to komplexní útvar, zahrnující aspekt poznávací, emocionální i snahový. Zralé Jáství pak určuje soulad "kognitivně-afektivní konzistence" a tím i akceschopnost a  celkovou  vnitřní vyrovnanost osobnosti.
  1. KOGNITIVNÍ SLOŽKY JÁ
a)   Sebuvědomování (Jsem)  se vyvíjí již od nejranějších stadií (kde je podporováno zkušenostmi z experimentace, rozšiřováním schopnosti komunikace, záměrností pohybů atp.). Již kojenec se poznává v zrcadle, batole se začíná označovat “Já” atp.  V dospívání pak  představuje vědomí Já řídící  činitel sebeovládání,  předmět  sebevýchovy  a  projevuje se prosazováním osobní  autonomie.
b)  Sebepoznávání  (Jaký jsem?)  spočívá v poznávání sebe jako objektu  sebepozorování. V tomto procesu  “Já-subjekt” (autentické sebezažívání) a   "Já-objekt" (neosobní náhled na sebe) permanentně fluktuují  a  “vzájemným dialogem”  probíhá  sebepoznávání, sebeřízení i sebehodnocení. Sebepopis je pouhou odpovědí na otázku “Kdo jsem Já?“ (dívka, student, sportovec,..), ale skutečné sebepoznávání řeší otázku “Jaký jsem?“ (hodný, laskavý, chytrý, závistivý). Dospívající si zpočátku všímají jen povrchních a nápadných znaků než proniknou k  podstatnejším vlastnostem osobnosti. Vždy je třeba se varovat nebezpečí sebeklamu. K dosažení objektivnějších charakteristik a reálnějšího odhadu způsobilosti  napomáhá pravidelná severeflexe (správné zhodnocení vlastního chování, řešení konfliktů,..). Tímto způsobem přechází postupně “sebepoznávání” k   sebeovládání   a sebekontrole (kdy člověk dřív než něco udělá, zváží možné následky), tedy i sebevýchově.  
2. AFEKTIVNÍ SLOŽKY JÁ
a) Sebepojetí  (Jaký se mi líbí být) je více či méně propracované a ucelené imaginativní "jádro subjektivity", je to představa  “Jak chci působit na jiné”,  která se ve své nejvyspělejší  podobě  stává  relativně stabilním  východiskem  osobité  orientace i projevů osobnosti. V egoidentitě mohou převládat hlediska 1)  “sociální identity” .(“fasádové Já”, socializovaná identifikace se společensky žádoucími  vzory),  nebo  spíše  2)  “osobní identity” (“introspektivní Já”  formované   subjektem  v rámci vnitřní  racionálně-emocionální součinnosti).
b)  Sebehodnocení  může  buď stenizovat, nebo naopak  až ochromovat. Zakomplexovaný člověk nevyužívá své skutečné možnosti. Existuje  sebehodnocení dílčí (profesní, studijní, mocenské, ekonomické, estetické aj.)   a celkové (obecná hodnota, jakou si jedinec přisuzuje). Vývoj sebehodnocení bývá důsledkem a) sociálního učení (vliv rodiny, školy, zájmových skupin atp.), b) srovnáváním s vlastními požadavky na sebe (samostatné posuzování dosahovaných výsledků), c) primárnější charakteristiky osobnosti  (extraverze, stabilita, samostatnost, originalita aj.) působící bez  ohledu na  vnější okolnosti.
Sebehodnocení vykazuje: 1) potřebu  sebeúcty a  2)  tendenci ke stabilitě.  Dopad dílčích neúspěchů závisí na  osobní významnosti, tedy “centrálnosti postavení“  dané oblasti hierarchii osobních cílů a hodnot. K ochraně sebeúcty  bývají neadekvátně uplatňovány  “obrané mechanizmy” (kompenzace, kauzální atribuce, racionalizace aj.). Frustrace a neúspěch sebevědomého člověka zpravidla aktivizuje,  protože  věří, že nedostatky překoná. K životní spokojenosti přispívá spíše nesoulad  reálného a ideálního Já (cíle na horní hranici možností). Aspirace a  životní spokojenost jsou relativně stabilními charakteristikami osobnosti, které s věkem neklesají - dochází jen k přesunu  zájmů na ego-angažované oblasti.
3. KONATIVNÍ  SLOŽKY JÁ  (Já chci! )
a) Sebeaktualizace (Co chci umět! ) slouží k rozšiřování vlastní disponovanosti (rozvoj vlastních potencialit) a  kompetence (zvláště kvalifikace). Realizuje se vedle  sebevzdělávání zvláště prostřednictvím individuálních zájmů. Rozlišujeme u nich míru stability, šířku, hloubku, konkrétnost či obecnost zaměření a vazbu na životní cíle.
b)  Seberealizace  (Čím chci být) toto “profesionální Já” představuje úsilí o naplnění možného sebeurčení v daných podmínkách.  Stanovené cíle  by měly  optimálně respektovat  vlastní způsobilost (schopnosti, vlastnosti a motivaci ), osobní aspirace a  ambice (předpokladaný výkon a životní hodnoty) i situaci (možnosti poskytované daným prostředím).

VOLNÍ   PROCESY  představující  vědomě cílesměrné jednání jsou výrazem celkové vyspělosti  jedince.
Chování adolescentů působí v poměru k pubescentům již dojmem  větší jistoty. Zvyšujícím se tlakem vývojových úkolů  vzrůstá také váha a prestiž odborného vzdělávání a profesionální přípravy. Prodlužující se perspektiva  životních projektů  vyžaduje stále dlouhodobější časový  plán, rozpracovávání vzdálenějších cílů   na   dílčí a  jejich rozfázovávání na jednotlivé úkony. Kvalita plánovitosti je  jedním z nejvýznamnějších kriterií sociální vyspělosti. Dospívající se však vedle své budoucnosti začínají také stále více zajímat   o otázky smyslu života,  své zařazení ve společnosti,  světě  atp. Vzniká tak u nich postupně  hierarchie životních hodnot.  Na základě  dosažené úrovně, harmonie i orientace této základny “komplexních východisek osobní orientace” a jejich  dlouhodobým  naplňováním   dospívající spoluutváří  vlastní životní  styl i úděl.

Přizpůsobování se vnějším podmínkám
a)  RODINA  je v každém stadiu vývoje   široce a hluboce formujícím  sociálním prostředím. Dospívání však vyžaduje novou kvalitu vztahů, jinak dochází k neustálým konfliktům s “nezávislými a samostatnými” dospívajícími. Pociťují jak potřebu povzbuzení a citového zázemí , tak  i soukromí - spočívající nejen ve vymezení vlastního “teritoria”, ale  i respektu  potřeby  izolace.  Největším uměním dobrého vychovatele  je vycítit co je kdy třeba.  Neudrží-li si rodič dobrý emocionální kontakt a důvěru dospívajícího, pak si bude  intenzivně vyhledávat  kontakty mimo rodinu.
                 b)  VRSTEVNÍCI  představují na počátku  dospívání také nezastupitelný faktor vývoje.  Skupiny vrstevníků  nemají předem určené  role  (jako v rodině), všichni jsou  zpočátku v rovnoprávném postavení  a záleží  jen na nich jaké získají hodnocení druhých a jakou si vydobudou pozici  ve skupinové  hierarchii. Vrstevnické skupiny  někdy  nutí   své členy nejen k respektu  společných hodnot, norem a cílů, ale i širší  konformitě, týkající se např.  i   vnějších “znaků příslušnosti” atp.
c/ PARTNERSKÉ VZTAHY  prodělávají v dospívání také svůj vývoj. Touha je   podněcována  také kulturními vzory.  K důvěrným dotykům  dochází průměrně v období mezi 15 - 18 lety a první styk v 18 letech přiznává 1/3 hochů a 1/6 dívek. Láska je potřebou biologickou, sociální i seberealizace, na nejvyšší úrovni je ale přijímána jako významná životní hodnota.    

Dospívání  je  obvykle ještě obdobím přípravy na povolání a jeho délka odpovídá náročnosti cílů. Adaptovanost v oblasti práce sice optimálně  souvisí  s adekvátností profesionální orientace, avšak volba  povolání, probíhající již v období puberty je  zákonitě ještě  zatížena  zájmovou  šíří, nevyhraněností,  kolísáním a oddechovým rázem zájmových aktivit.
Výkon  je v pracovním procesu vždy podmíněn jak z hlediska subjektu (fyzická i psychická způsobilost. motivace, kvalifikace, délka praxe, zdravotní stav atp.), tak vnějších podmínek, kde rozhodují faktory organizační (režim práce a odpočinku, technologie, odměňování ),  technické (chemické a fyzikální) a sociální (personální činnosti, mezilidské vztahy).
Adaptační potíže
Obvyklou  příčinou  jsou  frustrace vyvolané bloky vnitřními (např. z nesprávného odhadu sil, nízké sebedůvěry atp.) i vnějšími příčinami (“mnoho chtějí a málo mohou” ). Vzniklá tenze (duševní napětí), při  překročení frustrační tolerance  (individuální míry odolnosti) vyvolává maladaptace (společensky  nepřiléhavý projev):
a/ Únik, odvracení od problémů, pasivní konzumace zábavy, zúžené zájmy, samota, denní snění, sebeukájení, snížení schopnosti komunikace a spolupráce, fixace vývoje  (toulavost, útěky z domova, absence, fluktuace, chození za školu, sebevraždy aj. ). V touze po “vyžití” místo aktivního životního projevu až skluz k alkoholismu, narkomanii atp.
b/  Sebeidealizace ochrana pozitivního sebehodnocení  vytvářením neskutečně ideálního obrazu sebe, vč. nadřazování sebe a podceňování jiných atp. - namísto trpělivého sebezdokonalování. Problémy z nemožnosti spolupráce,  nedostatečného odhadu sil atp.  V případě nahlédnutí reality může dojít až k programovému zvratu cílů  a hodnot (nespolehlivost, bezcharakternost aj.).
c/  Konformita  je “cestou k zachování klidu” a duševní rovnováhy  podřizováním se společenským a skupinovým tlakům,  snahou “nevybočit”,  neupozorňovat na sebe atp.  Extrémním protikladem je pak cynická necitlivost části dospívajících k běžným sociálním ohledům  pojímaným jako “slepá konvence“.  
d/ Agresivita  jako “adaptace útokem” mívá i řadu  nenápadných forem (pomluvy, ironie,  vtipy  atp.), projevuje se  také  “chronickou soutěživostí” ,  či “přesunutou  agresí” (redukce  tenze vzniklé za jiných okolností napadáním slabších) atp.

Psychopatologie adolescentů
Vrcholnou fázi dospívání obvykle charakterizují vyspělá a integrovaná východiska řídících mechanismů osobnosti. O to jsou pak projevy duševních poruch nápadnější a závažnější.
V oblasti POZNÁVACÍCH FUNKCÍ  zvláště  se při vyloučení  zneužívání návykových látek zpravidla již jedná o podezření na psychotické onemocnění (iluze a halucinace, poruchy struktury myšlenkových pochodů  /myšlení nesouvislé, obsedantní, introvertní až autistické,  zabíhavé, symbolické, ovládavé, anankastické, vztahovačné, symbolické aj./, zvláště myšlení obsedantní /spojené často s nutkavým jednáním a rituály/,   nesouvislé /inkoherentní/ a  autistické /bez kontaktu s realitou/  vyžadují psychiatrické vyšetření).
Řada rušivých faktorů v rámci subjekt-objektové interakce může vyvolat nejrůznější poruchy EMOCIONALITY i s více či méně závažnými důsledky (přetrvávající emoční labilita a afektivní výbuchy, poruchy spánku z přepracování atp. , u méně odolných až ochromující úzkostné stavy, v tomto věku obzvlášť traumatizující noční pomočování, deprese endogenní i vnější faktory, doprovázené nezřídka tiky a koktavostí /balbuties/, kontakty omezující  nejrůznější typy  fobií, poruchy vyšších citů vedoucí  k amorálnosti  narušující  společenské vztahy).
KONATIVNÍ OBLAST bývá také  narušována celou řadou problémů (vztahovačnost nápadně  vysokých či malých, poukaz na obezitu může vyústit až k psychickému nechutenství /mentální anorexie/,nebo zvýšený příjem potravy /bulimie/, u adolescentů lze pozorovat také simulaci /účelové zvětšování potíží/, či disimulaci /zapírání potíží/. ).


Literatura:
Čačka, O. Psychologie duševního vývoje dětí a dospívajících s faktory optimalizace. 1. vyd. Brno: Doplněk, 2000.
Říčan, P. Cesta životem. 1. vyd. Praha. Panorama, 1990.
Vágnerová, M. Vývojová psychologie. 1. vyd. Praha. Portál, 2000.

Časná a střední dospělost

Jako časnou dospělost označujeme přechodnou životní etapu zhruba  mezi 20. a 25. rokem života, kdy mladý člověk ještě řeší některé vývojové úkoly předchozího období a současně už musí čelit nově vznikajícím úkolům života v dospělosti. Vysokoškolák ještě končí svá studia a brzy začíná pracovat. Většina  lidí v té době hledá svého  stálého partnera, navazuje stálou známost a uzavírá sňatek. Jako  střední dospělost je označován věk do ukončení reprodukčního období u ženy (klimakterium vyúsťující do menopausy). U mužů dochází k obdobným změnám , obvykle méně nápadně a spíše později, reprodukční schopnost může být zachována do pozdního věku.
 
Věk dospělosti dělíme zhruba do čtyř etap:

- Časná dospělost- (zhruba od 20 do 25 let) je přechodným obdobím mezi  adolescencí a plnou dospělostí. Dospělost tu vymezujeme s přihlédnutím ke třem kritériím: k věku, k převzetí určitých vývojových úkolů a k dosažení určitého stupně osobní zralosti.
- Střední dospělost- (asi do 45 let) je obdobím plné výkonnosti a relativní stability.
- Pozdní dospělost- do začátku stáří (asi 60-50 let).

Hlavní charakteristiky těchto etap bývají uváděny obvykle takto:

- Časná dospělost- Upevnění identity dospělého, identifikace s rolí dospělého, produktivní orientace, upřesnění osobních cílů. Nezávislost na rodičích, hledání partnera, zakládání vlastní rodiny. Předběžná volba povolání a postupné získávání odpovědnosti v profesi.  V emočním prožívání je tato doba charakterizována jako nový nástup realismu  a extroverze po předchozí adolescentní  introverzí. Méně už sní a ve svém jednání bývají spíše střízliví a pragmatičtí.

- Střední dospělost (I) – Další upevnění identity, vrchol produktivity a aktivního vyhledávání životních cílů, posílení odpovědnosti v rolích dospělého Plná odpovědnost v rodině a při výchově dětí. Posílení odpovědnosti a jasné sledování cílů v povolání, osamostatnění od dřívějších „rádců“. Střední dospělost  je zpravidla obvykle obdobím vrcholu životních sil, maximální produktivity v práci, rození a výchovy dětí i obdobím dosažené osobní zralosti.

- Krize středního věku-  zproblematizování vlastní identity, otázky po vlastní smrtelnosti, někdy nespokojenost se vztahem v manželství, myšlenky na blížící se odchod dětí z domu. Nespokojenost s výsledky dosaženými v zaměstnání.

-Střední dospělost (II) – Nová integrace osobnosti. Příprava na odchod dětí z domova. Nové potvrzení manželského  vztahu. Vypětí v povolání před blížícím se odchodem na odpočinek a postupná redukce profesionální činnosti.
                                                     
ZRALOST

 Osobní zralost není snadné definovat.  Často bývají uváděny tyto znaky „zralého„člověka:

- Má být schopen vykonat přiměřené množství práce každý den a má mít pocit, že jeho práce je užitečná (aniž by byl nadměrně unaven).
- Má být schopen udržovat dlouho trvající přátelství  k několika nejbližším lidem.
- Má mít dostatečnou sebedůvěru (nemá trpět stálými pocity viny a vlastní neschopnosti, ani se nenafukovat nadměrným sebevědomím).
-Má být schopen jednat s každým člověkem s náležitými ohledy a bez předsudků.
-Má být schopen uspokojivého heterosexuálního styku se stálým partnerem(manželem-manželkou) a má být při tom schopen dávat a přijímat lásku a něhu.
-Má zvyšovat svůj zájem o blaho lidí ve stále širším okruhu – tedy o blaho vlastní , blaho rodiny, přátel, spolupracovníků, obce, národa, lidstva.
- Má být schopen rozšiřovat své zájmy  a umět zaměnit svou práci za hru, odpočinek, četbu, radost z přírody, z poezie, hudby, umění, divadla( nemá být jen výlučně vázán jen na své zaměstnání s klapkami na očích).
- Má být spolehlivý a odpovědný – na jeho slovo lze spolehnout.
- Má být  stále  ochoten  na sobě pracovat – tj. zlepšovat sebe sama a usilovat o dosažení moudrosti.
- Má se umět uvolnit z napětí, které přinášejí životní zátěže.
- Má mít zájem o předávání svých získaných vědomostí a zkušeností mladším.
- Má cítit odpovědnost vůči starším a pomáhat svým stárnoucím rodičům jako samozřejmou splátku za to, co od nich přijal. Má umět chápat  i  jejich slabosti a problémy stáří, které na sobě jednou sám pocítí., a má jim pomáhat v nemoci a umírání.
 V podstatě by měl být zralý člověk vždy „autentický“ tj. pravdivý k sobě i k ostatním a měl by být oproštěn od dětinské závislosti na svých rodičích.

MANŽELSTVÍ

Manželství a rodičovství tvoří kromě práce nejdůležitější obsah životního naplnění většiny lidí a je nejcitlivějším testem osobní zralosti.

V podstatě uzavírají muži a ženy  manželství proto, aby uspokojili své dvě hluboce zakořeněné potřeby:
- Potřebu intimního emočního soužití (počítaje v to i uspokojení sexuálních tendencí)
- Potřebu mít děti a v nich vidět pokračování svého života – prožívat s nimi radost z jejich vývoje.

 Šťastné manželství a uspokojivý rodinný život  přispívá rozhodující  měrou  k osobnímu štěstí a k pocitu smysluplné minulosti, spokojené přítomnosti i budoucích perspektiv v časné dospělosti, stejně jako později ve stáří, neboť představuje v dětech vývojovou linii přesahující individuální životní příběh. Uspokojivé manželství  musí dávat oběma partnerům možnost osobní regrese  na úroveň vzájemné dětinské závislosti a někdy i na infantilní chování v erotické hře či ve chvílích citového hladu.

RODIČOVSTVÍ

Narozením prvního dítěte se z manželství stává rodina a manželé vedle své dosavadní role musejí přijímat nové úkoly spojené s rolí otce a matky. V době přechodu k rodičovství je zřejmě významná míra emoční podpory, kterou si manželé navzájem poskytují, protože narození dítěte patří mezi nejnáročnější a nejzávažnější životní události. Dítě budí v rodičích dosud nepoznaný ochranitelský postoj, který dává nový smysl jejich životu. Vyžaduje úplnou změnu denního rozvrhu rodičů, znamená pro ně řadu závažných povinností, nedovoluje už tak volné sledování vlastních zájmů a vyvolává i mnoho starostí, obav a konfliktů. Také k rodičovství musí člověk dozrát, nezřídka příliš  mladí rodiče a do sebe zamilovaní  manželé vidí v dítěti spíše obtíže a překážky než přínos pro realizaci společného života.

Pozdní dospělost, (Období bilancování)

Je to období od 40-45 let do zhruba 65 let. Velmi často bývá označováno  jako období nejzákladnějších  krizí, jako ta část života , která je problémovější nejen ve srovnání s mladším věkem , ale i s pozdějším_ už vyrovnanějším stářím. Je to období, odchodu dětí z domova, kdy si rodiče dopřávají opět více volného času a kdy mají méně starostí. Skutečná pravda je však někde uprostřed: jsou jedinci , kteří mají v této době vážné problémy, ale většina se dovede uspokojivě vypořádat s vývojovými úkoly věku., jakými jsou pokles fyzických schopností a fyziologických funkcí (včetně menopauzy), odchod dětí z domova, příprava na důchod  a opuštění pravidelného  pracovního poměru.

Člověk začíná hodnotit, správná řešení i omyly,, ve výběru povolání, ve výběru partnera, ve výchově. Životní cíle si každý klade již od dětství, nejdříve jsou jenom dílčí a krátkodobé, a teprve dospívající si klade životní cíle vědomě. V časné podobě dostávají životní cíle  konkrétní podobu a jsou skutečně realizovány. V pozdní dospělosti  kriticky zkoumá , zda celý vývoj životních cílů byl správný. Začínají více přemýšlet nad smrtí a jen málo kteří dospějí ke smíření se skutečností. Někteří strkají hlavu do písku - popírají, že by nějaké podobné problémy existovaly (uchylují se  do ustavičně vášnivé činnosti, která jim přináší chvilkové zapomnění). Jiní se snaží ohlašující se slabost překompenzovat např:(v sexuálních dobrodružstvích , v mimomanželských vztazích třeba s o mnoho mladšími partnery). Další zase reagují opačně např: (depresemi , úzkostí  nebo hněvem).


Stejně jako v předchozím období je i nyní  člověk stavěn  před problémy v oblasti práce , v manželství, v rodičovství a často prarodičovství, Přitom však vznikají některé obtíže , které jsou podmíněny těmito okolnostmi:
a) -namísto vzestupu fyzických sil a zdokonalování různých dovedností se objevují první známky poklesu výkonnosti a začínají  se hromadit  příznaky některých chronických nemocí. Tyto první příznaky i když někdy méně významné jako padání zubů,vlasů, jsou často subjektivně těžce vnímány. Daleko hůře než  závažnější potíže, na které už jsme jakoby připraveni.
b) -dostavuje se ukončení reprodukčního  období ženy- menopauza, doporovázená často nepříjemnými  vegetativními příznaky. Ačkoliv reprodukční schopnost muže je zpravidla zachována do pozdějšího věku, přece jen i u něho se dostavují podobné subjektivní  a objektivní potíže. Např: ( obtížnější vyvolání  a udržení erekce) , označováno jako climacterium.  Jak u mužů tak i u žen bývá s klimakterickými příznaky  spojován pocit beznaděje, ztráty osobní hodnoty , prožitků viny či sebenenávisti.


c) -rodičům odcházejí děti z domova. Pocit prázdného hnízda ,hlavně u matek pocit, že „už mě nikdo nepotřebuje“
d) -většina žen i mužů odchází koncem tohoto období do důchodu. Je to velice výrazná a náhlá změna, sociálního zařazení. Náhle se ze dne na den změní náplň denního rozvrhu, ale i okruh sociálních kontaktů, někdy i úroveň  dosavadního životního standardu.

V práci:    Většina lidí se snaží vydržet v práci co nejdéle, i navzdory názoru , že výkon starších pracovníků je horší, že mají častou pracovní neschopnost pro nemoc, mají více úrazů , a nejsou tak iniciovaní.
Starší pracovník dosahuje lepších výsledků, když může pracovat svým tempem. Pracuje se mu lépe tam, kde může využívat svých zkušeností, než tam kde se musí učit  stále novým dovednostem. Pokud je nový výcvik nezbytný, je třeba aby byl dobře organizován.



Osobní štěstí: vedle spokojenosti v práci je rozhodující spokojenost v manželství a to zejména , když děti opustí své rodné hnízdo.
Skupiny manželství:  1) po dlouhé době se stává pouze navyklým, neutrálním způsobem , soužití dvou lidí, kteří spolu zůstávají z pohodlnosti. Poskytují si sice pomoc v nemoci i jindy , ale jejich zájmy jsou rozdílné.Manželství se stává „němé i hluché“ zároveň.
2) manželství poznamenáno konfliktem vzniklým z onoho vzdoru proti známkám stárnutí (touha po mladší ženě)- lék na vlastní slabost.
3) jen část manželství  přečká hrozbu denní všednosti a vzájemné omrzelosti , ale i pokušení najít  uspokojení v mimomanželských vztazích. Ani tato manželství nejsou často bez problémů, ale potíže jsou nakonec uspokojivě vyřešeny a manželství z nich  vychází spíše posíleno.

Významnou novou rolí většiny lidí v pozdní věku je role prarodiče. Babička a dědeček mohou při výchově vnoučat významně pomáhat, ale neměli by však přijímat roli rodičů,pokud to není nutné.
- styk dětí  s prarodiči je zpravidla jedním z prvních významných rozšíření okruhu jejich společenského stereotypu, vztahy dítěte s etak brzy vymaňují z kruhu malé rodiny.
- V prarodičích poznává dítě model starších lidí a to mu dovoluje , aby se vyprostilo z omezujícího  stereotypu. Učí se s nimi  poznávat potřeby starších lidí.
- Prarodiče mohou vhodně doplňovat citové a intelektuální podněty, pro zdravý a plný vývoj dítěte Mohou často dítěti poskytovat  více  příležitosti k pomazlení  beze spěchu na rozdíl od rodičů
- Mohou pomáhat díky svému blízkému  bydlišti při přípravě dětí na školu, bývají trpělivější než rodiče. A v další spoustě výchovných oblastí .

Rané stáří: 60-70 let

Vývoj, který člověk prodělává po šedesátce, není u všech lidí stejný, naopak, existují zde značné rozdíly. Někdo může být v 85 vitální a svěží, jiný se už v 65 cítí velmi staře a sešle. Velmi záleží na tom, jaký život vedl člověk předtím a samozřejmě jaké má dědičné dispozice. „Teprve stáří ukáže, co v člověku je.“
Člověka v tomto období můžeme nazývat gerontem (z řeč.), což je v češtině méně zabarvené než odpovídající výraz stařec. Věda, která se zabývá stářím, je gerontologie, a lékařský obor zaměřený na stáří geriatrie. Latinsky geront = senex, odtud tedy slova senilita, senilní, což opět čeština chápe jako hanlivé, ale slovo senior nebo senium (stáří) je obecně uznávané
V dnešní době gerontů přibývá a se stávají významnou společenskou skupinou, která se chce uplatnit.

Tělesný vývoj
Změny, které se v tomto období dějí, jsou dvojího druhu. Jednak ty, které jsou dány přirozeným vývojem a jsou u všech lidí zákonité, a pak ty, které vyplývají z nejrůznějších chorob, zvláště chronických, jež se u gerontů vyskytují. Větší nahromadění těchto chorob se nazývá polymorbidita. Mnohdy je ale obtížně rozlišitelné, které změny jsou přirozené a co už je choroba.
Proces stárnutí závisí na interakci dědičných předpokladů a důsledků různých vlivů prostředí. Člověk má v genech zakódován počátek a průběh stárnutí i pravděpodobnou délku života. Genetické hodiny v určitém období aktivují geny, které mají vliv na průběh stárnutí.
Gerontům řídnou kosti, ubývá svalů, orgány snižují svou funkci a kapacitu, nastává zhoršení smyslů (zraku a sluchu), vypadávají zuby, snížená látková výměna vede k obezitě, nerovnoměrnému ukládání tukových polštářů, kůže ztrácí svou pružnost, je ochablá a vrásčitá, vlasy řídnou a šediví. Dále se přidávají srdeční choroby, záněty kloubů, vysoký krevní tlak a nemoci páteře a nohou.
Tyto problémy jsou sice přirozené, ale řada z nich se dá zpomalit vhodnou životosprávou a aktivním způsobem života. Je ale důležité připravovat se na stáří již dříve, neboť pokud už bude pozdě a problémy budou příliš velké, už se k aktivitám nedostanou.
Vzhledové změny, ke kterým dochází, jsou obecně hodnoceny jako negativní, tedy že člověk oškliví. To je proto, aby geront nebyl sexuálně přitažlivý a nebyl vybírán jako partner k plození potomků, nemohl by už totiž dodat tak kvalitní genetické informace. Proto, pokud mladý člověk považuje geronta za sexuálně přitažlivého, dá se to považovat za úchylku, tzv. gerontofilii.
Co se ale týká obličeje, tam se může odrážet nabytá zkušenost, moudrost a takový oduševnělý a mladistvý obličej budí respekt, úctu a autoritu.
I když stáří postihne každého, člověk na něj nebývá připravený a pak cítí jakési stigma stáří, tedy pocity méněcennosti, ošklivosti až nenávisti k vlastnímu tělu.
Stáří není nemoc!!

 Duševní vývoj
Změny, které nastávají, můžeme opět dělit na ty přirozené a ty, které jsou dány duševní chorobou, která geronty postihuje poměrně často. A opět jsou změny těžko rozlišitelné.
Biologicky podmíněné změny- celková pomalost, potíže s pamětí, zvláště epizodickou. Pokud je ale paměť dostatečně trénovaná, není to tak problematické. Dáno strukturální i funkční změnou mozku, snižuje se jeho hmotnost, úbytek mozkové kůry apod. Snížená produkce neurotransmiterů, které umožňují přenos nervových impulzů a změna průtoku krve mozkovými cévami má za následek zpomalení reakcí. Geront nemůže využívat všechny nové informace, zpracovávat je a uvažovat o více faktorech najednou.
Změny poznávacích procesů -  problémy s rozhodováním, je zátěží, geronti jsou unavitelnější, ale mohou být zároveň i trpělivější a rozvážnější než dřív. Díky zhoršenému sluchu a zraku mají horší orientaci v prostředí, musí se více soustředit, napínat pozornost, to v sobě nese emoční napětí, které může vybuchnout nebo vede k úzkosti až osamělosti. Co se týká intelektu, dědičnost a dřívější způsob života, zvláště vzdělání zde hrají významnou roli. Obecně platí, že geront hůře chápe nové situace, učí se novému, hůře se přizpůsobuje. Má raději stereotyp a rutinu. Někteří mají sklon až k moralizování a nepřiměřený postoj k realitě, kdy jsou buď nespokojení se  vším novým, byť i pozitivním, nebo naopak rezignují a jsou pasivní k životu.
Demence: typ psychické poruchy, je to větší úbytek rozumových schopností, než odpovídá věku. Příčinou bývá choroba. Demence Alzheimerova typu vede i ke změnám v chování a osobnosti.
Změny regulačních procesů- regulační funkce jsou zpomaleny a oslabeny, člověk je citově labilnější a hůře své emoce ovládá, také ale plošší a převládají emoce negativní. Má sklon k úzkostem a depresím, je ovlivnitelnější až manipulovatelný. Aktivní vůle je oslabena, neradi se rozhodují, pasivní vůle bývá naopak posílena, je stálá, vytrvalá, trpělivá, někdy až tvrdohlavost či ztráta soudnosti, kdy trvá na svém nesmyslném postoji. Zvyšuje se potřeba citové jistoty a bezpečí.
Změna osobnosti- vlastnosti osobnosti se většinou zdůrazňují, prohlubují. Např. ze šetrnosti je lakota, z pořádkumilovnosti až terorizující puntičkářství. Také dochází ke zjednodušení osobnosti, člověk ztrácí vztah k některým normám, postojům, zavírá oči před tím, co nechce vidět, jako dítě. Také pozitivně hodnotí minulost a zapomíná na její špatné stránky.

Sociální chování
I z hlediska sociálního chování je toto období náročné. Mnohdy ve společnosti převažuje tzv. ageismus, postoj přesvědčený o nízké hodnotě a nekompetentnosti stáří, bere ho jako období úpadku a chátrání člověka, což geronta vede do izolace, osamělosti a dává mu negativní společenský status.
Je nutné pochopení vlastního života jako nedílné součásti generační posloupnosti.
Období raného stáří se vlastně kryje s odchodem do starobního důchodu. Geront se tedy musí vypořádat nejen se změnami vlastního těla a duše, ale také se ztrátou svého společenského postavení, mnohých sociálních kontaktů a rovněž i se zhoršenou ekonomickou situací, která má za následek zhoršení dosavadní životní úrovně.
Většinou se koncentruje na sebe, soukromí potřebuje, aby nebyl zatěžován nadměrnými stimuly, se kterými se neumí tak dobře vypořádat, a své nejbližší, ať už v rodině nebo z přátel vrstevníků. Kontakty s okolím udržuje pomocí nejrůznějších prostředků. Vše, co k tomu používá je lepší, než pasivita a nečinnost. To znamená, pokud se již namůže pohybovat a jen sleduje z okna život na ulici, je to alespoň nějaká duševní činnost. Také média zajišťují kontakt s okolím, nebo zvíře či telefon.
Komunikace je zhoršená, jednak kvůli nedoslýchavosti a dále díky pomalosti, tendenci opakovat sdělení, mluvit o tělesných problémech a i díky problémům s pamětí.
Mladí lidé mají tendence geronty stylizovat do role pasivních příjemců sdělení či pokynů.
Na odchod do důchodu je dobré se připravit předem, najít si koníčky, přizpůsobit se novému společenskému statusu, stabilizovat se do nového stereotypu. Učí se čas prožívat jiným způsobem, neboť odpadl pojem „volného“ času. Důchod by se tak dal charakterizovat také Manželství a sexualita
Dlouholetá manželství jsou v tomto období jak velmi šťastná, tak i nešťastná. Na jedné straně si velmi uvědomují, jak je pro ně partner důležitý, nejsou osamělí, mají s kým komunikovat, znají své návyky a mají společné vzpomínky, mohou vykonávat společně aktivity apod. Zároveň hrozí komunikační stereotyp, tendence šetřit, některé nepříjemné rysy partnera se s věkem zhoršily, znají svá citlivá místa a mohou snadněji zraňovat, je nutné se vyrovnat se změnami vzhledu, někteří dávají svůj životní neúspěch za vinu partnerovi, mužská role je v manželství gerontů méně významná, chod domácnosti zajišťuje spíše žena, která tak získává dominantní postavení.
Proto není výjimkou ani rozvod mnohaletého manželství či svatby šedesátníků.
Nemocný partner je významnou zátěží, jednak roste pocit ohrožení a nejistoty, a zároveň je břemenem. Ve společnosti navíc přetrvává postoj, že žena se o nemocného manžela musí postarat, zatímco muž může péči o manželku přenechat odborníkům, čímž to na něj tak nedoléhá.
Pokud si po smrti partnera najde druhý nového, musí se vyrovnat s postojem rodiny, která to může brát jako zneuctění památky nebo ohrožení dědictví. Nový vztah je také jiné kvality, přináší především jistotu, že člověk nebude ve stáří sám.
Sexuální život může přetrvávat i ve stáří, sexuální potřeby jsou ale méně intenzivní, vzrušivost je slabší, stejně jako prožitek vyvrcholení. Praktikou nemusí být přímo koitální kontakt, hlavním smyslem je vyjádření vztahu a potvrzení vzájemné blízkosti, povzbuzení sebevědomí a sebeúcty, uvolnění napětí a úzkosti.
Sexuální aktivita ve stáří se udrží tím déle, čím byl člověk sexuálně aktivnější v mládí a dospělosti.
Součástí identity zůstávají osobně významné role a kompetence, které měl v minulosti, i dosud zachovalé kvality, na něž je pyšný. Velmi důležitou součástí identity je rodina. Sebepojetí starého člověka ovlivňuje i jeho zdravotní stav. Očekávanou smrt lze brát jako ohrožení vlastní identity.


Literatura
Říčan, P. Cesta životem. Praha: Portál, 2004
Švancara, J. Psychologie stárnutí a stáří. Praha: SPN, 1983
Vágnerová, M. Vývojová psychologie. Praha: Portál, 2000

SPOLEČENSKÁ FUNKCE LITERATURY ZÁKLADY ANTICKÉ KULTURY MŮJ VZATH K UMĚNÍ

Společenská funkce literatury
- literatura = písemnictví => všechna literární díla, která mají význam pro společnost
- nejdříve různé obřady přecházející od gest ke slovním projevům (např. úspěch na lovu apod.)
- vznik literatury byl podmíněn vznikem písma
- také při práci vznikla nepsaná slovesnost – např. pranostiky, přísloví, pořekadla

Lidová slovesnost
- skladby se předávaly ústní formou
- autor je anonymní jedinec
- ve své skladbě nemluví na sebe, ale na celý kolektiv
- témata: o životě, o práci, zábavě
- ve skladbách je uložena lidová moudrost
- žánry: písně, pohádky, přísloví, pořekadla, pověsti, bajky, mýty a báje, pranostiky
- zapsána v 19. stol. – B. Němcová, K.J. Erben, A. Jirásek, Ezop, Lafontaine, Krylov, F.L. Čelakovský, F. Sušil, bratři Grimmové, H. Ch. Andersen

Mimoevropské písemnictví
- Mezopotámie (Sumerové 4000 př.n.l.)
o klínové písmo (nejstarší známé písmo)
o Epos o Gilgamešovi (pouť za nesmrtelností sumerského vládce města Uruku)
o Chammurapiho zákoník
- Egypt
o hieroglyfy, Kniha mrtvých
- Indie
o posvátné knihy védy
o jazyk sanskrt
o eposy založené na tradiční indické mytologii
o Rámájana (dle legendy napsal Valmiki => „Ten, kdo kouká z mraveniště“)
- Čína
o filozof Konfucius – položil základy čínské filozofie, je mu připisována Kniha písní
- Persie
o Avesta – náboženské texty
- Hebrejská (=židovská) literatura
o Bible = Písmo svaté (má více částí, Starý a Nový zákon)  
Druhy umění a výrazové prostředky

- slovesné – jazyk, slovo
- výtvarné
o sochařství – materiál, barvy, tvary
o malířství – barvy, tvary
o architektura – materiál, tvary, barvy
- hudební – tón
- pohybové
o dramatické – pohyb
o taneční – pohyb
- filmové – syntetické umění (několik druhů umění dohromady)
- fotografie



Základy antické kultury
Řecká literatura
- Období archaické
- eposy (za jejich autora je pokládán slepý pěvec Homér)
o Ilias - o Trojské válce, Helena, kůň . . .
o Odyssea - volně navazuje na Ilias, 10ti letá Odysseova cesta do Ithaky, sirény, zachráněn pomocí Athény, věrná Penelope, prostřelit lukem 12 seker. . .
- básníci Sapfó (žila na ostrově Lesbos) a Anakreón
- významnou postavou byl Ezop, vyjadřoval lidovou moudrost v bajkách
- kalokagathia => harmonický tělesný a duševní rozvoj = ve zdravém těle zdravý duch (později na to reagoval poetismus)


- Období atické

- Antické drama
o hrálo se v amfiteátrech (dobrá akustika)
o hráli jen muži (měli masky)
o hrály se především tragédie
o schéma
expoziceúvod
kolizezápletka
krizestupňování
peripetierozuzlení
katastrofa závěr
o chór – sleduje a komentuje děj (obdoba užita ve Starcích na chmelu)
o Aristotelovy zákony
jednota místa
jednota času
jednota děje
o dramatici
Aischylos (Oresteia)
Sofoklés (Antigona, Král Oidipus – konflikt mezi osudem a lidskou vůlí)
Eurípidés (Médea)
Aristofanés – psal komedie (Jezdci, Mír,Žáby)
- Historická literární próza
o Hérodotos - „otec historie“, napsal spis o řecko-perských válkách
o Thúkýdidés – vědecké dějepisectví
o Démosthenes – politický řečník, Filipiky (řeči proti Filipu Makedonskému)
o Sokrates – dialog, „Vím, že nic nevím.“, učitel Platóna, Platón také sepsal jeho dílo
o Platón – filozofický dialog: Feidros (o kráse), Menón (o lásce) a Symposion
o Aristoteles – žák Platóna, vychovatel Alexandra Velikého, spisy Poetika a Rétorika


- Období helénistické (řecké)

- rozvoj exaktních věd
o matematika – Eukleidós, Pythagoras
o fyzika – Archimédes


Římská literatura

- Období staré

- navazovala na řeckou literaturu
- římská komedie
- dramatik Plautus
o vytvořil komické typy přejaté např. Moliérem
o Vychloubačný voják


- Období klasické

- klasická próza a řečnictví
o Cicero
- básníci
o Ovidius
Proměny (Daithos se chtěl dostat do Athén, létající stroj, jeho syn Ikaros se s ním zřítil a zemřel, protže letěl příliš vysoko)
Umění milovat (rady chlapcům a dívkám: nedbalá elegence; nezkrášlovat se na veřejnosti)
o Vergilius
Aeneis (největší římský epos, připomíná Odysseu, důležitost věštby)
o Horatius
Ódy


- Období postklasické

- Petronius
o Neronův soudce krásy
o Satirikon – satirický román líčící mravy (Hostina u Trimalchiona – slavnost, bohatství, pohodlnost, hosté, otroci)
- Seneca – filozof


Můj vztah k umění

. . . hudba, humor, filmy . . .


poezie – je ve verších (Kytice)
próza – není ve verších, většinou epické povídky, romány, kroniky (Proti všem)
drama – určeno pro scénu (Romeo a Julie)

lyrika – nemá děj, vyjadřuje pocity, vztahy mezi lidmi (Stříbrný vítr)
epika – má děj (Povídky Malostranské)
drama – určeno pro scénu (Romeo a Julie)

epos – žánr velké epiky, rozsáhlá, převážně veršovaná skladba se zvolna probíhajícím dějem,
vypravuje o historických událostech, činech významných jedinců, smyšlených událostech např, ze života bohů

bajka – veršovaná nebo prozaická, zvířata si počínají jako lidé, alegorie, mravní ponaučení

komedie – dramatický žánr, veselý děj, dobrý konec

pohádka – původem lidové vyprávění, celé vymyšleno, fantastické prvky, zápas dobra se
     zlem, dobro vítězí

pořekadlo – drobný, někdy rýmovaný, útvar, udržovaný lidovou tradicí, vyjadřuje životní
        zkušenost, neobsahuje oproti přísloví mravní ponaučení

pověst – vypravuje o skutečné události, avšak je volně zpracováno autorem dle jeho fantazie

pranostika – lidové pořekadlo vyjadřující pozorování počasí a jeho předpověď, dlouhodobé

satira – zobrazuje záporné jevy ve společnosti s použitím nadsázky, sarkasmu, ironie


Četba
I. Olbracht: Biblické příběhy
E. Petiška: Staré řecké báje a pověsti