Je druhou fází relativně dlouhého časového úseku dospívání. Trvá asi od 15 do 20 let, záleží i na individuu.
Vstup do této fáze je biologicky ohraničen pohlavním dozráváním. Zejména ale probíhají psychosociální proměny. Mladý člověk získává nové role, bývá dokončena emancipace s vázaností na rodinu. Vznikají hluboká přátelství a partnerské vztahy bývají zralejší.
Adolescenci lze charakterizovat několika proměnami:
-
první pohlavní styk
-
2 sociální mezníky: - ukončení povinné školní docházky
- dovršení přípravného profesního období, následně nástup do zaměstnání (s výjimkou vysokoškoláků). Přichází ekonomická samostatnost, která je v našich sociokulturních podmínkách jedním z důkazů dospělosti.(nejdříve ji dosahují učni, nejpozději vysokoškoláci)
-
dovršení plnoletosti- u nás od 18 let, od tohoto věku je člověk plně zodpovědný za své jednání.
V souvislosti s dospělostí zavedl Erikson termín psychosociální moratorium, což lze charakterizovat tak, že mnoha adolescentům se jeví dospělost příliš náročná nebo málo přitažlivá, a proto ji chtějí odložit.
Fyzický vývoj:
Tělesný vývoj v tomto období nepředstavuje převratnou změnu. Adolescent se svým tělem často zaobírá. Je to podporováno obecně platným standardem vysoké hodnoty mládí a fyzické krásy.
Racionálně-kognitivní procesy
V dospívání prodělávají všechny poznávací funkce dosti zásadní kvantitativní i kvalitativní změny.
MYŠLENÍ:Rozvoj vyšších myšlenkových operací umožňuje lepší uspořádání vědomostí, větší podíl samostudia a specializovanější a hlubší vzdělání v oblastech přírodních, technických nebo společenských věd. U adolescentů je evidentní převaha divergentního zvažování více možných alternativ, posuzování jejich "pravděpodobnost“i. Každé řešení problémů vykazuje jednotný postup: rozbor-plán-provedení.kontrola (postřeh - orientace - formování hypotéz - ověřování). ABSTRAKCE (tvoření kategorií na základě podstatných shod ) je základem tvorby "vědeckých kategorií" a umožňuje další hierarchizaci pojmů. Rozšiřuje realizaci úvah o jevech a vztazích bez názorného podkladu, zároveň však také redukuje bohatost a tím i "účinnost" podnětů senzorického pole. Pojmy se jeví obsažnější, avšak řeč není zcela přiměřená popisu totální reality a tak dochází u dospívajících k projevům “verbalizmu“(ireálné mudrování s „abstraktními kategoriemi“).
POZORNOST : Adolescenti jsou již schopni vést svoji pozoznost "pochopenou objektivní významností".
PAMĚŤ: adolescenti plně využívají dosaženou úroveň myšlení, při vštěpování postupují logicky na základě vlastního porozumění a aktivně přiřazují nové informace do systému tak, že dochází k žádoucímu vytváření “kognitivní mapy” oboru.
TVOŘIVOST: Adolescent bývá v oblasti tvůrčí aktivity uvážlivější, jeho aktivity jsou promyšlenější a plánovitější, umí se poučit z chyb, je odpovědnější, spolehlivější, vytrvalejší a už se tak snadno nevzdává. Tvořivost spočívá ve vyváženém uplatnění myšlení a fantazie. Je tedy třeba rozvíjet schopnosti i představivost.
Imaginativně-emotivní složky osobnosti
Adolescence je obdobím intenzivního ujasňování a uvědomování si vlastní struktury hodnot - jako obecnějších aspektů osobně přitažlivých cílů i zájmů. Reálné usilování a konání by tedy již mělo být v souladu s celkovou orientací osobnosti, jejím zformovaným a stabilizovaným hodnotovým vědomím. Charakter - jako vnější výraz dosažené úrovně mravního vědomí, pak spoluurčuje i volbu cest a prostředků k dosahování cílů.
V závislosti na kvalitě a šíři zájmů a úsilí o autokultivaci je rozvíjena citlivost emotivity. Teprve dospělá a integrovaná osobnost s nadhledem a životní moudrosti, je schopna "jednat s ohledem na sociální důsledky svého projevu pro sebe i pro druhé". Přijaté mravní principy se odráží v individuální síle "svědomí".
JÁSTVÍ představuje strukturu a organizaci složek Já, je to komplexní útvar, zahrnující aspekt poznávací, emocionální i snahový. Zralé Jáství pak určuje soulad "kognitivně-afektivní konzistence" a tím i akceschopnost a celkovou vnitřní vyrovnanost osobnosti.
1. KOGNITIVNÍ SLOŽKY JÁ
a) Sebuvědomování (Jsem) se vyvíjí již od nejranějších stadií (kde je podporováno zkušenostmi z experimentace, rozšiřováním schopnosti komunikace, záměrností pohybů atp.). Již kojenec se poznává v zrcadle, batole se začíná označovat “Já” atp. V dospívání pak představuje vědomí Já řídící činitel sebeovládání, předmět sebevýchovy a projevuje se prosazováním osobní autonomie.
b) Sebepoznávání (Jaký jsem?) spočívá v poznávání sebe jako objektu sebepozorování. V tomto procesu “Já-subjekt” (autentické sebezažívání) a "Já-objekt" (neosobní náhled na sebe) permanentně fluktuují a “vzájemným dialogem” probíhá sebepoznávání, sebeřízení i sebehodnocení. Sebepopis je pouhou odpovědí na otázku “Kdo jsem Já?“ (dívka, student, sportovec,..), ale skutečné sebepoznávání řeší otázku “Jaký jsem?“ (hodný, laskavý, chytrý, závistivý). Dospívající si zpočátku všímají jen povrchních a nápadných znaků než proniknou k podstatnejším vlastnostem osobnosti. Vždy je třeba se varovat nebezpečí sebeklamu. K dosažení objektivnějších charakteristik a reálnějšího odhadu způsobilosti napomáhá pravidelná severeflexe (správné zhodnocení vlastního chování, řešení konfliktů,..). Tímto způsobem přechází postupně “sebepoznávání” k sebeovládání a sebekontrole (kdy člověk dřív než něco udělá, zváží možné následky), tedy i sebevýchově.
2. AFEKTIVNÍ SLOŽKY JÁ
a) Sebepojetí (Jaký se mi líbí být) je více či méně propracované a ucelené imaginativní "jádro subjektivity", je to představa “Jak chci působit na jiné”, která se ve své nejvyspělejší podobě stává relativně stabilním východiskem osobité orientace i projevů osobnosti. V egoidentitě mohou převládat hlediska 1) “sociální identity” .(“fasádové Já”, socializovaná identifikace se společensky žádoucími vzory), nebo spíše 2) “osobní identity” (“introspektivní Já” formované subjektem v rámci vnitřní racionálně-emocionální součinnosti).
b) Sebehodnocení může buď stenizovat, nebo naopak až ochromovat. Zakomplexovaný člověk nevyužívá své skutečné možnosti. Existuje sebehodnocení dílčí (profesní, studijní, mocenské, ekonomické, estetické aj.) a celkové (obecná hodnota, jakou si jedinec přisuzuje). Vývoj sebehodnocení bývá důsledkem a) sociálního učení (vliv rodiny, školy, zájmových skupin atp.), b) srovnáváním s vlastními požadavky na sebe (samostatné posuzování dosahovaných výsledků), c) primárnější charakteristiky osobnosti (extraverze, stabilita, samostatnost, originalita aj.) působící bez ohledu na vnější okolnosti.
Sebehodnocení vykazuje: 1) potřebu sebeúcty a 2) tendenci ke stabilitě. Dopad dílčích neúspěchů závisí na osobní významnosti, tedy “centrálnosti postavení“ dané oblasti hierarchii osobních cílů a hodnot. K ochraně sebeúcty bývají neadekvátně uplatňovány “obrané mechanizmy” (kompenzace, kauzální atribuce, racionalizace aj.). Frustrace a neúspěch sebevědomého člověka zpravidla aktivizuje, protože věří, že nedostatky překoná. K životní spokojenosti přispívá spíše nesoulad reálného a ideálního Já (cíle na horní hranici možností). Aspirace a životní spokojenost jsou relativně stabilními charakteristikami osobnosti, které s věkem neklesají - dochází jen k přesunu zájmů na ego-angažované oblasti.
3. KONATIVNÍ SLOŽKY JÁ (Já chci! )
a) Sebeaktualizace (Co chci umět! ) slouží k rozšiřování vlastní disponovanosti (rozvoj vlastních potencialit) a kompetence (zvláště kvalifikace). Realizuje se vedle sebevzdělávání zvláště prostřednictvím individuálních zájmů. Rozlišujeme u nich míru stability, šířku, hloubku, konkrétnost či obecnost zaměření a vazbu na životní cíle.
b) Seberealizace (Čím chci být) toto “profesionální Já” představuje úsilí o naplnění možného sebeurčení v daných podmínkách. Stanovené cíle by měly optimálně respektovat vlastní způsobilost (schopnosti, vlastnosti a motivaci ), osobní aspirace a ambice (předpokladaný výkon a životní hodnoty) i situaci (možnosti poskytované daným prostředím).
VOLNÍ PROCESY představující vědomě cílesměrné jednání jsou výrazem celkové vyspělosti jedince.
Chování adolescentů působí v poměru k pubescentům již dojmem větší jistoty. Zvyšujícím se tlakem vývojových úkolů vzrůstá také váha a prestiž odborného vzdělávání a profesionální přípravy. Prodlužující se perspektiva životních projektů vyžaduje stále dlouhodobější časový plán, rozpracovávání vzdálenějších cílů na dílčí a jejich rozfázovávání na jednotlivé úkony. Kvalita plánovitosti je jedním z nejvýznamnějších kriterií sociální vyspělosti. Dospívající se však vedle své budoucnosti začínají také stále více zajímat o otázky smyslu života, své zařazení ve společnosti, světě atp. Vzniká tak u nich postupně hierarchie životních hodnot. Na základě dosažené úrovně, harmonie i orientace této základny “komplexních východisek osobní orientace” a jejich dlouhodobým naplňováním dospívající spoluutváří vlastní životní styl i úděl.
Přizpůsobování se vnějším podmínkám
a) RODINA je v každém stadiu vývoje široce a hluboce formujícím sociálním prostředím. Dospívání však vyžaduje novou kvalitu vztahů, jinak dochází k neustálým konfliktům s “nezávislými a samostatnými” dospívajícími. Pociťují jak potřebu povzbuzení a citového zázemí , tak i soukromí - spočívající nejen ve vymezení vlastního “teritoria”, ale i respektu potřeby izolace. Největším uměním dobrého vychovatele je vycítit co je kdy třeba. Neudrží-li si rodič dobrý emocionální kontakt a důvěru dospívajícího, pak si bude intenzivně vyhledávat kontakty mimo rodinu.
b) VRSTEVNÍCI představují na počátku dospívání také nezastupitelný faktor vývoje. Skupiny vrstevníků nemají předem určené role (jako v rodině), všichni jsou zpočátku v rovnoprávném postavení a záleží jen na nich jaké získají hodnocení druhých a jakou si vydobudou pozici ve skupinové hierarchii. Vrstevnické skupiny někdy nutí své členy nejen k respektu společných hodnot, norem a cílů, ale i širší konformitě, týkající se např. i vnějších “znaků příslušnosti” atp.
c/ PARTNERSKÉ VZTAHY prodělávají v dospívání také svůj vývoj. Touha je podněcována také kulturními vzory. K důvěrným dotykům dochází průměrně v období mezi 15 - 18 lety a první styk v 18 letech přiznává 1/3 hochů a 1/6 dívek. Láska je potřebou biologickou, sociální i seberealizace, na nejvyšší úrovni je ale přijímána jako významná životní hodnota.
Dospívání je obvykle ještě obdobím přípravy na povolání a jeho délka odpovídá náročnosti cílů. Adaptovanost v oblasti práce sice optimálně souvisí s adekvátností profesionální orientace, avšak volba povolání, probíhající již v období puberty je zákonitě ještě zatížena zájmovou šíří, nevyhraněností, kolísáním a oddechovým rázem zájmových aktivit.
Výkon je v pracovním procesu vždy podmíněn jak z hlediska subjektu (fyzická i psychická způsobilost. motivace, kvalifikace, délka praxe, zdravotní stav atp.), tak vnějších podmínek, kde rozhodují faktory organizační (režim práce a odpočinku, technologie, odměňování ), technické (chemické a fyzikální) a sociální (personální činnosti, mezilidské vztahy).
Adaptační potíže
Obvyklou příčinou jsou frustrace vyvolané bloky vnitřními (např. z nesprávného odhadu sil, nízké sebedůvěry atp.) i vnějšími příčinami (“mnoho chtějí a málo mohou” ). Vzniklá tenze (duševní napětí), při překročení frustrační tolerance (individuální míry odolnosti) vyvolává maladaptace (společensky nepřiléhavý projev):
a/ Únik, odvracení od problémů, pasivní konzumace zábavy, zúžené zájmy, samota, denní snění, sebeukájení, snížení schopnosti komunikace a spolupráce, fixace vývoje (toulavost, útěky z domova, absence, fluktuace, chození za školu, sebevraždy aj. ). V touze po “vyžití” místo aktivního životního projevu až skluz k alkoholismu, narkomanii atp.
b/ Sebeidealizace ochrana pozitivního sebehodnocení vytvářením neskutečně ideálního obrazu sebe, vč. nadřazování sebe a podceňování jiných atp. - namísto trpělivého sebezdokonalování. Problémy z nemožnosti spolupráce, nedostatečného odhadu sil atp. V případě nahlédnutí reality může dojít až k programovému zvratu cílů a hodnot (nespolehlivost, bezcharakternost aj.).
c/ Konformita je “cestou k zachování klidu” a duševní rovnováhy podřizováním se společenským a skupinovým tlakům, snahou “nevybočit”, neupozorňovat na sebe atp. Extrémním protikladem je pak cynická necitlivost části dospívajících k běžným sociálním ohledům pojímaným jako “slepá konvence“.
d/ Agresivita jako “adaptace útokem” mívá i řadu nenápadných forem (pomluvy, ironie, vtipy atp.), projevuje se také “chronickou soutěživostí” , či “přesunutou agresí” (redukce tenze vzniklé za jiných okolností napadáním slabších) atp.
Psychopatologie adolescentů
Vrcholnou fázi dospívání obvykle charakterizují vyspělá a integrovaná východiska řídících mechanismů osobnosti. O to jsou pak projevy duševních poruch nápadnější a závažnější.
V oblasti POZNÁVACÍCH FUNKCÍ zvláště se při vyloučení zneužívání návykových látek zpravidla již jedná o podezření na psychotické onemocnění (iluze a halucinace, poruchy struktury myšlenkových pochodů /myšlení nesouvislé, obsedantní, introvertní až autistické, zabíhavé, symbolické, ovládavé, anankastické, vztahovačné, symbolické aj./, zvláště myšlení obsedantní /spojené často s nutkavým jednáním a rituály/, nesouvislé /inkoherentní/ a autistické /bez kontaktu s realitou/ vyžadují psychiatrické vyšetření).
Řada rušivých faktorů v rámci subjekt-objektové interakce může vyvolat nejrůznější poruchy EMOCIONALITY i s více či méně závažnými důsledky (přetrvávající emoční labilita a afektivní výbuchy, poruchy spánku z přepracování atp. , u méně odolných až ochromující úzkostné stavy, v tomto věku obzvlášť traumatizující noční pomočování, deprese endogenní i vnější faktory, doprovázené nezřídka tiky a koktavostí /balbuties/, kontakty omezující nejrůznější typy fobií, poruchy vyšších citů vedoucí k amorálnosti narušující společenské vztahy).
KONATIVNÍ OBLAST bývá také narušována celou řadou problémů (vztahovačnost nápadně vysokých či malých, poukaz na obezitu může vyústit až k psychickému nechutenství /mentální anorexie/,nebo zvýšený příjem potravy /bulimie/, u adolescentů lze pozorovat také simulaci /účelové zvětšování potíží/, či disimulaci /zapírání potíží/. ).
Literatura:
Čačka, O. Psychologie duševního vývoje dětí a dospívajících s faktory optimalizace. 1. vyd. Brno: Doplněk, 2000.
Říčan, P. Cesta životem. 1. vyd. Praha. Panorama, 1990.
Vágnerová, M. Vývojová psychologie. 1. vyd. Praha. Portál, 2000.