Vývoj, který člověk prodělává po šedesátce, není u všech lidí stejný, naopak, existují zde značné rozdíly. Někdo může být v 85 vitální a svěží, jiný se už v 65 cítí velmi staře a sešle. Velmi záleží na tom, jaký život vedl člověk předtím a samozřejmě jaké má dědičné dispozice. „Teprve stáří ukáže, co v člověku je.“
Člověka v tomto období můžeme nazývat gerontem (z řeč.), což je v češtině méně zabarvené než odpovídající výraz stařec. Věda, která se zabývá stářím, je gerontologie, a lékařský obor zaměřený na stáří geriatrie. Latinsky geront = senex, odtud tedy slova senilita, senilní, což opět čeština chápe jako hanlivé, ale slovo senior nebo senium (stáří) je obecně uznávané
V dnešní době gerontů přibývá a se stávají významnou společenskou skupinou, která se chce uplatnit.
Tělesný vývoj
Změny, které se v tomto období dějí, jsou dvojího druhu. Jednak ty, které jsou dány přirozeným vývojem a jsou u všech lidí zákonité, a pak ty, které vyplývají z nejrůznějších chorob, zvláště chronických, jež se u gerontů vyskytují. Větší nahromadění těchto chorob se nazývá polymorbidita. Mnohdy je ale obtížně rozlišitelné, které změny jsou přirozené a co už je choroba.
Proces stárnutí závisí na interakci dědičných předpokladů a důsledků různých vlivů prostředí. Člověk má v genech zakódován počátek a průběh stárnutí i pravděpodobnou délku života. Genetické hodiny v určitém období aktivují geny, které mají vliv na průběh stárnutí.
Gerontům řídnou kosti, ubývá svalů, orgány snižují svou funkci a kapacitu, nastává zhoršení smyslů (zraku a sluchu), vypadávají zuby, snížená látková výměna vede k obezitě, nerovnoměrnému ukládání tukových polštářů, kůže ztrácí svou pružnost, je ochablá a vrásčitá, vlasy řídnou a šediví. Dále se přidávají srdeční choroby, záněty kloubů, vysoký krevní tlak a nemoci páteře a nohou.
Tyto problémy jsou sice přirozené, ale řada z nich se dá zpomalit vhodnou životosprávou a aktivním způsobem života. Je ale důležité připravovat se na stáří již dříve, neboť pokud už bude pozdě a problémy budou příliš velké, už se k aktivitám nedostanou.
Vzhledové změny, ke kterým dochází, jsou obecně hodnoceny jako negativní, tedy že člověk oškliví. To je proto, aby geront nebyl sexuálně přitažlivý a nebyl vybírán jako partner k plození potomků, nemohl by už totiž dodat tak kvalitní genetické informace. Proto, pokud mladý člověk považuje geronta za sexuálně přitažlivého, dá se to považovat za úchylku, tzv. gerontofilii.
Co se ale týká obličeje, tam se může odrážet nabytá zkušenost, moudrost a takový oduševnělý a mladistvý obličej budí respekt, úctu a autoritu.
I když stáří postihne každého, člověk na něj nebývá připravený a pak cítí jakési stigma stáří, tedy pocity méněcennosti, ošklivosti až nenávisti k vlastnímu tělu.
Stáří není nemoc!!
Duševní vývoj
Změny, které nastávají, můžeme opět dělit na ty přirozené a ty, které jsou dány duševní chorobou, která geronty postihuje poměrně často. A opět jsou změny těžko rozlišitelné.
Biologicky podmíněné změny- celková pomalost, potíže s pamětí, zvláště epizodickou. Pokud je ale paměť dostatečně trénovaná, není to tak problematické. Dáno strukturální i funkční změnou mozku, snižuje se jeho hmotnost, úbytek mozkové kůry apod. Snížená produkce neurotransmiterů, které umožňují přenos nervových impulzů a změna průtoku krve mozkovými cévami má za následek zpomalení reakcí. Geront nemůže využívat všechny nové informace, zpracovávat je a uvažovat o více faktorech najednou.
Změny poznávacích procesů - problémy s rozhodováním, je zátěží, geronti jsou unavitelnější, ale mohou být zároveň i trpělivější a rozvážnější než dřív. Díky zhoršenému sluchu a zraku mají horší orientaci v prostředí, musí se více soustředit, napínat pozornost, to v sobě nese emoční napětí, které může vybuchnout nebo vede k úzkosti až osamělosti. Co se týká intelektu, dědičnost a dřívější způsob života, zvláště vzdělání zde hrají významnou roli. Obecně platí, že geront hůře chápe nové situace, učí se novému, hůře se přizpůsobuje. Má raději stereotyp a rutinu. Někteří mají sklon až k moralizování a nepřiměřený postoj k realitě, kdy jsou buď nespokojení se vším novým, byť i pozitivním, nebo naopak rezignují a jsou pasivní k životu.
Demence: typ psychické poruchy, je to větší úbytek rozumových schopností, než odpovídá věku. Příčinou bývá choroba. Demence Alzheimerova typu vede i ke změnám v chování a osobnosti.
Změny regulačních procesů- regulační funkce jsou zpomaleny a oslabeny, člověk je citově labilnější a hůře své emoce ovládá, také ale plošší a převládají emoce negativní. Má sklon k úzkostem a depresím, je ovlivnitelnější až manipulovatelný. Aktivní vůle je oslabena, neradi se rozhodují, pasivní vůle bývá naopak posílena, je stálá, vytrvalá, trpělivá, někdy až tvrdohlavost či ztráta soudnosti, kdy trvá na svém nesmyslném postoji. Zvyšuje se potřeba citové jistoty a bezpečí.
Změna osobnosti- vlastnosti osobnosti se většinou zdůrazňují, prohlubují. Např. ze šetrnosti je lakota, z pořádkumilovnosti až terorizující puntičkářství. Také dochází ke zjednodušení osobnosti, člověk ztrácí vztah k některým normám, postojům, zavírá oči před tím, co nechce vidět, jako dítě. Také pozitivně hodnotí minulost a zapomíná na její špatné stránky.
Sociální chování
I z hlediska sociálního chování je toto období náročné. Mnohdy ve společnosti převažuje tzv. ageismus, postoj přesvědčený o nízké hodnotě a nekompetentnosti stáří, bere ho jako období úpadku a chátrání člověka, což geronta vede do izolace, osamělosti a dává mu negativní společenský status.
Je nutné pochopení vlastního života jako nedílné součásti generační posloupnosti.
Období raného stáří se vlastně kryje s odchodem do starobního důchodu. Geront se tedy musí vypořádat nejen se změnami vlastního těla a duše, ale také se ztrátou svého společenského postavení, mnohých sociálních kontaktů a rovněž i se zhoršenou ekonomickou situací, která má za následek zhoršení dosavadní životní úrovně.
Většinou se koncentruje na sebe, soukromí potřebuje, aby nebyl zatěžován nadměrnými stimuly, se kterými se neumí tak dobře vypořádat, a své nejbližší, ať už v rodině nebo z přátel vrstevníků. Kontakty s okolím udržuje pomocí nejrůznějších prostředků. Vše, co k tomu používá je lepší, než pasivita a nečinnost. To znamená, pokud se již namůže pohybovat a jen sleduje z okna život na ulici, je to alespoň nějaká duševní činnost. Také média zajišťují kontakt s okolím, nebo zvíře či telefon.
Komunikace je zhoršená, jednak kvůli nedoslýchavosti a dále díky pomalosti, tendenci opakovat sdělení, mluvit o tělesných problémech a i díky problémům s pamětí.
Mladí lidé mají tendence geronty stylizovat do role pasivních příjemců sdělení či pokynů.
Na odchod do důchodu je dobré se připravit předem, najít si koníčky, přizpůsobit se novému společenskému statusu, stabilizovat se do nového stereotypu. Učí se čas prožívat jiným způsobem, neboť odpadl pojem „volného“ času. Důchod by se tak dal charakterizovat také Manželství a sexualita
Dlouholetá manželství jsou v tomto období jak velmi šťastná, tak i nešťastná. Na jedné straně si velmi uvědomují, jak je pro ně partner důležitý, nejsou osamělí, mají s kým komunikovat, znají své návyky a mají společné vzpomínky, mohou vykonávat společně aktivity apod. Zároveň hrozí komunikační stereotyp, tendence šetřit, některé nepříjemné rysy partnera se s věkem zhoršily, znají svá citlivá místa a mohou snadněji zraňovat, je nutné se vyrovnat se změnami vzhledu, někteří dávají svůj životní neúspěch za vinu partnerovi, mužská role je v manželství gerontů méně významná, chod domácnosti zajišťuje spíše žena, která tak získává dominantní postavení.
Proto není výjimkou ani rozvod mnohaletého manželství či svatby šedesátníků.
Nemocný partner je významnou zátěží, jednak roste pocit ohrožení a nejistoty, a zároveň je břemenem. Ve společnosti navíc přetrvává postoj, že žena se o nemocného manžela musí postarat, zatímco muž může péči o manželku přenechat odborníkům, čímž to na něj tak nedoléhá.
Pokud si po smrti partnera najde druhý nového, musí se vyrovnat s postojem rodiny, která to může brát jako zneuctění památky nebo ohrožení dědictví. Nový vztah je také jiné kvality, přináší především jistotu, že člověk nebude ve stáří sám.
Sexuální život může přetrvávat i ve stáří, sexuální potřeby jsou ale méně intenzivní, vzrušivost je slabší, stejně jako prožitek vyvrcholení. Praktikou nemusí být přímo koitální kontakt, hlavním smyslem je vyjádření vztahu a potvrzení vzájemné blízkosti, povzbuzení sebevědomí a sebeúcty, uvolnění napětí a úzkosti.
Sexuální aktivita ve stáří se udrží tím déle, čím byl člověk sexuálně aktivnější v mládí a dospělosti.
Součástí identity zůstávají osobně významné role a kompetence, které měl v minulosti, i dosud zachovalé kvality, na něž je pyšný. Velmi důležitou součástí identity je rodina. Sebepojetí starého člověka ovlivňuje i jeho zdravotní stav. Očekávanou smrt lze brát jako ohrožení vlastní identity.
Literatura
Říčan, P. Cesta životem. Praha: Portál, 2004
Švancara, J. Psychologie stárnutí a stáří. Praha: SPN, 1983
Vágnerová, M. Vývojová psychologie. Praha: Portál, 2000
Žádné komentáře:
Okomentovat