Kmen: Členovci

Podkmeny: Trojlaločnatci (trilobiti)
                    Klepítkatci (štíří, pavouci, rozoči)
                    Žebernatci (korýši)
                    Vzdušnicovci (stonožky, mnohonožky,hmyz)

 Minulost
 trilobit (3 laloky = trojlaločnatci) = žábry
 Joachim Barrande (1799 – 1893)
 - paleontolog
 - Národní muzeum v Praze
 - Barrandov
 - dnešní svinky a stínky

 Současnost
 - více než 1 mil. druhů
 - tělo mají složeno z článků do tří celků  hlava
  hruď někdy splývají
  zadeček
 - končetiny článkovité – umožňují pohyb
 - hlava – tykadla, ústní orgány
 - končetiny na zadečku  rozmnožování
  dýchací orgány
  nejsou vůbec
 - tělo pokryto vrstvenou pokožkou – vylučuje silnou kutikulu = CHITIN (podobá se celulóze – buničině)
 - CHITIN – pevný, odolný vůči působení organických látek (u korýšů ještě spolu s vápníkem Ca, proto je pevnější)
 - tělní pokryv = vnější kostra – na ní se upínají svaly - odstraňování (svlékání), většina roste jen v době larválního vývoje
 - dýchají celým povrchem těla + dýchací orgány  korýši = žábry
  suchozemští členovcivchlípeniny (svaly)
  vzdušnicemi
 - srdce, pokud ho mají, je na hřbetě
 - z hlavových nervových uzlin – nervová páska, která prochází hřbetní stranou
 - smyslové ústrojí – orientace ( vnímání mechanické a chemické)
  čípky, brvy - tykadla
  složené oči (30 000 jednoduchých oček)
 - složité instinkty i adaptivní chování
 - druhy : - klepítkatci
 - korýši
 - vzdušnícovci


 Trojlaločnatci:
 Tělo má rozděleno na 3 laloky. Uprostřed těla je středové vřeteno. Už jsou vymřelí.

Klepítkatci:
 Ústní ústrojí je kousavé tvořené klepítky
 Třída: Hrotnatci
 Jsou součástí planktonu např.: hrotnatka , kyjanonožci(fosilní)
 Třída: Pavouci
 Má 4 páry končetin. Klepítka jsou přeměněná v kusadla. Kořist omamuje jedem-> je to predátor. Vylučovací soustavu tvoří malpigické žlázy(předchůdci ledvin), kloaka=vývod vyluč. trubice. Cévní soustava je uložena na hřbetě a je otevřená. Samička je obvykle větší a po oplození často samečka sežere. Oči jsou jednoduché na hlavě ve tvaru W. Má chemoreceptory.
 Zástupci: křižák obecný, pokoutní domácí, sklípkan, vodkách stříbřitý
 Třída: Štíři
 Jsou to suchozemští živočichové. Těla rozlišeno na hlavohruď a zadeček(článkovaný na 2 části a je zde uložený jed). Žijí v teplých oblastech, jsou to dravci. Zástupci: štír středomořský, veleštír obrovský
 Třída: Roztoči
 Klíště obecné- parazituje na teplokrevných živočiších. Je to ektoparazit a živí se krví. Přenáší klíšťovou encefalitidu-zánět mozkových blan.
 Čmelík kuří-napadá drůbež, zákožka svrabová-způsobuje onemocnění svrab, roztočík včelí – napadá včelstvo-dýchací orgány. Velmi prudce se šíří a hubí celé včelstvo.
 Žebernatci:
 Třída: Korýši
 -rak říční : hlavohruď srůstá, zadeček je článkovaný. Travicí ústrojí: kusadla, čelisti, tykadla, klepeta, jícen, žaludek, trávicí žláza, střevo a vývod. Dýchají žábrami. Cévní soustava je otevřená a srdce je vakovité, krev není místo ní je hemonymfa=bezbarvá. Oxidačním prvkem je Cu. Nervová soustava je gangliová žebříčkového typu. Kostra je vnější a svaly jsou uvnitř. Svlékání z krunýře je hormonálně řízeno. Zástupci: rak kamenáč, rak bahení, humr evropský.
 Třída: Drobní korýši

Vzdušnicovci:
 Zadeček : Tvořen 6 – 11 články. Samčí pohlavní otvor je na 9 zadečkovém článku, samiččí na 8. Samičky některých druhů mají na zadečku - kladélko
 - žahadlo
 - štěty
 Pokožka jen jednovrstevná ( hypodermis ), vylučuje na povrch kutikulu s ochrannou a opornou fcí.
 Hmyz přijímá potravu ústním ústrojím - kusadla
 - čelisti
 - ústní dutina ( ústí sem slinné žlázy )
 - hltan
 - jícen
 - žvýkací žaludek
 K trávení dochází ve žlaznatém žaludku, následuje střevo rozšířené v konečník, vyúsťuje řitním otvorem. Do konečníku ústí malpighické trubice.
 Dýchání : Soustavou vzdušnic. Párové průduchy jsou uzavíratelné a opatřeny chloupky. Larvy vodního hmyzu mají tracheální žábry navazující na systém vzdušnic.
 Cévní soustava : Otevřená.
 Nervová soustava : Gangliová žebříčkovitého typu. Tvořena nadjícnovou a podjícnovou nervovou uzlinou.
 Většina druhů hmyzu má po stranách hlavy párové složené oči – tvořeny velkým počtem oček.
 Některé druhy hmyzu mají vyvinuté sluchové orgány ( kobylka v holeni předních noh ).
 Rozmnožování : pohlavně, vnitřní oplození. Některé druhy hmyzu mají schopnost rozmnožovat se z neoplozených vajíček ( partenogeneze – rozmnožování samiček bez účasti samečků ).
 Hmyzí samičky kladou obvykle vajíčka.
 Vývoj hmyzu – nepřímý, děje se proměnou – dokonalou
 nedokonalou
 dokonalá : vajíčko - larva - kukla - dospělec ( brouci, motýli, dvoukřídlí, blanokřídlí .. )
 nedokonalá : vajíčko - nymfa - dospělec ( vážky, jepice, křísi, všekazi .. )

 Bezkřídlí :
 Šupinušky – šupinovité tělo kryté šupinkami, kousací ústní ústrojí, mnohočlánková tykadla. Rybenka domácí.
 Křídlatí :
 Mají na středohrudi a zadohrudi po páru křídel. Křídlatí mohou mít vývoj s proměnou nedokonalou nebo dokonalou.
 Jepice – na hlavě vyrůstají krátká štětinkovitá tykadla a velké složené oči. Hrudní články vzájemně srůstají. Přední pár křídel vždy delší než zadní. Zadeček zakončen 2 štěty. Jepice obecná.
 Vážky – statný hmyz se štíhlým zadečkem. Po stranách hlavy velké složené oči a krátká tykadla.
 Kousavé ústrojí, křídla blanitá. Nohy dospělců směřují dopředu ( umožňuje lapání kořisti za letu ).
 Vážky za letu i kopulují. Vážka ploská, Šídlo modré, Motolice lesklá.
 Švábi – dorzoventrálně zploštělé tělo, na hlavě dlouhá mnohočlenná tykadla, složené oči, mezi nimi 3 jednoduchá očka. Ústní ústrojí – kousavé. Předohruď velmi vyvinutá, tvoří štít. Zadeček zakončen 2 štěty. Silné trnité nohy. Šváb obecný, Rus domácí.
 Škvoři – protažené, silně zchitinizované tělo, nitkovitá tykadla, kousavé ústní ústrojí, zadeček zakončen klíšťovitými štěty, pohlavní dimorfismus. Škvor obecný.
 Všekazi – tak jako mravenci tvoří pohlavní kasty ( matka, sameček, dělník, nymfa, voják ). Termiti jsou stínobytní a slepí. Obývají termitiště o stálé teplotě, vlhkosti a tmě. Mohutné kousací ústrojí. Všekaz jihoevropský, Všekaz zhoubný, Všekaz obrovský.
 Kudlanky – dravý, teplobytný hmyz, hlava trojúhelníkovitá, nese po stranách složené oči, dlouhá nitkovitá tykadla, mohutné kousací ústrojí, manželský kanibalismus. Kudlanka nábožná.
 Strašilky – Pakobylka indická
 Rovnokřídlí – přední pár křídel přeměněn v kožovité krytky, druhá pár je blanitý, kousavé ústní ústrojí, skákavé zadní nohy.Kobylky – dlouhá nitkovitá tykadla, v holeni 1 páru noh je zvukové ústrojí. Kobylka zelená, Kobylka hnědá, Cvrček polní, Cvrček domácí, Krtonožka obecná. Sarančata – krátká tykadla, sluchové ústrojí v 1 zadečkovém článku. Saranče modro křídlé Saranče vrzavé, Saranče stěhovavé.
 Vši – ploché, bezkřídlé, ektoparazité savců. Veš dětská, Veš šatní, Veš muňka.
 Stejnokřídlí – 2 páry blanitých křídel, bodavě – sací ústní ústrojí, často bezkřídlí. Křísi – blanitá křídla. Cikáda sedmnáctiletá, Cikáda chlumní. Mery – Mera jabloňová. Mšice – z oplozených vajíček se líhnou pouze samičky, množí se partenogeneticky. Mšice maková, Mšice broskvoňová. Červci – pohlavní dvojtvárnost – samičky bezkřídlé, nepohyblivé, samečkové okřídlení. Puklice švestková.
 Ploštice – ploché tělo s předohrudním štítem a předními křídly tvořícími polokrovky. Bodavě – sací ústní ústrojí. Splešťule blátivá, Znakoplavka obecná, Ruměnice pospolná, Kněžice zelná, Štěnice domácí, Vodoměrka štíhlá.
 Střechatky – kousavé ústní ústrojí, volné hrudní články. Střechatka obecná.
 Dlouhošíjky – protáhlé tělo, dlouhá mnohočlánková tykadla, dva páry hustě žilkovaných křídel. Dlouhošíjka žlutonohá.
 Síťokřídlí – kousací ústní ústrojí, protáhlé křehké tělo, 2 páry dlouhých blanitých křídel – mimořádně hustá žilkovina. Zlatoočka skvrnitá.
 Srpice – hlava protažena v srpovitý rypáček, mnohočlánková tykadla, velké složené oči. 2 páry úzkých blanitých křídel. Srpice obecná.
 Blanokřídlí – 2 páry blanitých, řídce žilkovaných křídel, kousací nebo lízavé ústní ústrojí, pár velkých složených očí, 3 jednoduchá očka. Širopasí – zadeček přisedající k hrudi těsně a široce. Pilatka švestková, Pilořitka velká.
 Štíhlopasí – zadeček k hrudi připojen tenkou stopkou, samičky mají zadeček ukončen kladélkem nebo žahadlem. Žlabatky – drobný hmyz, dlouhá tykadla. Žlabatka duběnková, Žlabatka listová, Žlabatka růžová. Lumci, Lumčíci – nelomená tykadla, prazitoidé. Lumčík žlutonohý. Kutilky – Kutilka písečná, Květolib včelí. Samotářské včely - pískorypka bělopásá, drvodělka fialová. Mravenci – velká hlava, lomená tykadla, pár složených očí, tři jednoduchá očka, kousavé ústní ústrojí. Mravenec lesní, Mravenec dřevokazný, Mravenec obecný, Mravenec žlutý. Vosy a Sršni – Vosa útočná, Sršeň obecná. Čmelák zemní. Včela mdonosná.
 Brouci – první pár křídel přeměněn v chitinové krovky, pod nimi blanitá křídla, kousavé ústní ústrojí. Střevlíkovití – velmi pohybliví, na hlavě silná kusadla. Střevlík měděný, Střevlík Zlatolesklý, Střevlík kožitý, Střevlík fialový. Potápníkovití – Potápník vroubený. Vodomilovití – Vodomil černý. Mrchožroutovití – hrobařík obecný. Drabčíkovití – Drabčík zdobený. Světluškovití – Světluška menší. Kožojedovití – Kožojed obecný. Vrubounovití – Zlatohlávek Goliáš, Herkules antilský, Chroust obecný, Zlatohlávek zlatý. Tesaříkovití – Tesařík obrovský, Tesařík piluna, Tesařík obecný. Nosatcovití – Klikoroh borový, Pilous černý.
 Dvoukřídlí – plně vyvinutý pouze 1 pár křídel, druhý zakrněl, pár složených očí, 3 jednoduchá očka
 Dlouhorozí - dlouhá tykadla, úzké, křehké tělo. Komár pisklavý, Bedlobytka hřibová, Bejlomorka buková.
 Krátkorozí – krátká tykadla , zavalité tělo. Ovád hovězí, Octomilka obecná, Střeček koňský, Moucha domácí, Bodalka stájová, Masařka obecná, Bodalka Tse-tse.
 Blechy – drobný hmyz, bodavě – sací ústrojí, třetí pár nohou uzpůsoben ke skákání. Blecha morová, Blecha obecná.
 Chrostíci – nitkovitá tykadla, slabé kráčivé končetiny. Chrostík velký.
 Motýli – malá hlava, dlouhá tykadla, sací ústrojí, 2 páry křídel. Denní motýli – úzké tělodlouhá, kyjovitá tykadla. Noční motýli – statné tělo s mohutně vyvinutým hrudním svalstvem. Lišajové. Můry. Večerní motýli - statné tělo s mohutně vyvinutým hrudním svalstvem

ROMOVÉ JEJICH HISTORIE A DNEŠNÍ POHLED NA NĚ

Ve své práci jsem se chtěla zaměřit na to, jak moc se změnil tento národ. Co vedlo k jeho změnám a proč se většina z nich chová tak jak se chová…?
Romská problematika aneb Názorový vývoj studenta střední školy
- úvaha s prvky zamyšlení
Rómové! Národ, který se již po staletí snaží přizpůsobit jiné než vlastní kultuře. Mnoho generací se pokouší přesvědčit zástupy odpůrců této mírumilovné a přátelské menšiny, že jsou pouhou obětí demokratické společnosti. Rád bych se zamyslel nad otázkou, kde je vlastně pravda!? Jsou opravdu tak mírumilovní a přátelští?
Nerad bych v této úvaze navazoval na práci, kterou jsem vytvořil na začátku svého studia. Chtěl bych spíše zmapovat jakýsi myšlenkový vývoj studenta střední školy.
V prvním ročníku jsem vypracoval úvahu na téma "Romská problematika", kde jsem prezentoval své v této době velice radikální a nesnášenlivé názory na tuto menšinu. Vrátím-li se k obsahu díla, nezměnil bych na tom ani jediné písmenko. Jsem si vědom, že názory nebyly vždy správné a často především nevhodně a impulsivně dávány najevo. Jak čas plynul, roční období se střídala, můj názor se dlouhou dobu neměnil. Kdykoliv zaslechnu slovo Róm – cikán či jinou podobnou asociaci, představím si pořád zástupy ukřičených lidí každé první pondělí v měsíci, kteří se velice hlasitě dožadovali svého práva na sociální dávky. Agresivní muži, ženy ověšené ušmudlanými dětmi, kultura, kterou asi jen těžko pochopíme, to je jen zlomek toho, co k této svým způsobem zajímavé menšině neodmyslitelně patří.
Ano, zajímavá menšina. Domnívám se, že romská kultura a způsob jejich života je opravdu zajímavý. Obdivuji jejich přístup k rodině, jejich smysl pro tradici. Stejně jako obdivuji jejich touhu zachovat si svůj jazyk a svůj typický, tak krásný folklór.
Avšak i jejich tradice se pomalu vytrácí. Romských dětí stále přibývá, bohužel ale právě tyto děti začínají být mnohem více zkaženi výchovou svých rodičů. Stále více si začínají zvykat na sociální dávky, jsou si vědomy, že stačí zvýšit hlas, vzít s sebou ubrečené dítě a každý stejnak přistoupí na jejich podmínky. Bohužel státní systém jim takové chování umožňuje a bohužel i toleruje.
Jsem si vědom, že můj názor je silně ovlivněn prostředím a místem, kde jsem vyrůstal a budoval vlastní pohledy na společnost. Nutno podotknout, že nejsem rasistou. Uznávám všechna náboženství, všechny národnostní menšiny, všechny barvy pleti, ale bohužel romská menšina, která již desítky let budí respekt a pochopení u úředníků sociální správy, u politiků i u obyčejných lidí moje zastání nikdy nezíská. Všichni mají zřejmě strach ze silných rodinných klanů, z agresivity jejich členů. Ale na druhou stranu chápu úředníky v malých městech, kde se všichni znají, že se bojí. I já bych se bál o svoje blízké, přátelé, kamarády. Nejednou jsem slyšel vyprávění o teroru, které si zažily děti lidí, kteří odmítli vyjít "tmavším spoluobčanům" vstříc. "Děkuji nechci, radši Vám dám co chcete!" pomyslí si zřejmě nejeden úředník. Domnívám se však, že se mu nikdo z nás nemůže divit.
Jsem na škole již pátým rokem, hodně mi toho vzala, stejně jako mnohé dala. Poznal jsem spoustu lidí, dobrých i špatných, někteří ve mě zanechali a jistě dlouho zanechají nemalé vzpomínky. Nejvíce si však vážím toho, že mě škola naučila hledat kompromisy, zkusit pochopit i jiný než svůj vlastní názor. I v romské problematice dokážu hledat klady. Asi nerad, ale musím připustit, že i mezi Rómy mohou být slušní, není jich mnoho, ale i ta desetina procenta trpí z předsudku, který společnost dle mého názoru právem získala. Domnívám se, že je již skoro nemožné nebo otázkou mnoha generací, aby Rómové získali jistý respekt a uznání mezi "normálními" lidmi.
http://www.gym-rce.cz/romove/index.php?akce=odivani



Struktura romské komunity
Termínem "Romové" označujeme řadu etnických skupin, které mají společný původ, jazyk a mnoho dalších kulturních rysů. Nejedná se tedy o homogenní společenství.
Původ romů
Bylo zjištěno, že Romové pocházejí z indického subkontinentu. Arijové prosadili změny v uspořádání společnosti na dobytých územích. Podle Arijů nestvořil Bůh na počátku jediného člověka nebo lidský pár, nýbrž hned čtyři lidské bytosti s navzájem zcela odlišnými úkoly, funkcemi a postavením, představitele čtyř společenských stavů, tzv. varn. Předkové Romů patřili, jako poražení, k nejnižší varně šúdrů. Jejich povinností bylo respektovat své společenské postavení a sloužit varnám vyšším.
Později byly čtyři základní společenské stavy nahrazeny složitějším systémem pevných a doživotně nezaměnitelných sociálních jednotek, tzv. kast, jimž byl v průběhu dlouhodobého vývoje stanoven souhrn práv a povinností, které musí jejich příslušníci bezpodmínečně dodržovat.
V rozmezí 3. až 10. století n.l., z dosud ne zcela známých příčin, opustili Romové v několika migračních vlnách Indii a postupovali směrem na západ. Nějaký čas se zdrželi v Arménii a na území Persie, tj. dnešního Íránu. Přibližně ve 12. století pak přes oblast Malé Asie pronikli na Balkán a tedy do Evropy. Je zajímavé, že v maloasijské oblasti se od hlavního proudu oddělily menší romské skupiny, které putovaly podél severoafrického pobřeží a snad již v 9. století dorazily na Pyrenejský poloostrov.
Hlavní proud postupoval podél Dunaje do Uherského království. Přítomnost Romů v Uhrách dokládají písemné zprávy ze 14. století. Rychtář ze Spišské Nové Vsi Ján Kuncha podává informaci o pobytu Romů v této oblasti roku 1322.
Příchod Romů do českých zemí
Dnes předpokládáme, že Romové žili na našem území již ve 14. století. Zprávu o jejich přítomnosti v Čechách v roce 1416 přinášejí Staré letopisy české. O rok později píše Prokop, nejvyšší písař Nového Města Pražského, že se na území hlavního města Českého království přechodně usadili Romové. Pražští obyvatelé k nim však zaujali tvrdě odsuzující stanovisko. Ve stejném roce máme přítomnost romských kočovníků potvrzenu také ve Znojmě. Romové k nám tehdy pronikli z Uher. Jejich pohyb byl pravděpodobně vyvolán sílícím tlakem Turků, kteří dobývali křesťanské oblasti na Balkánském poloostrově.
Vzhledem ke kočovnému způsobu života Romové ve městech nikdy nepobývali dlouho. O integraci do městského prostředí příliš nestáli. Kočovný způsob života, který Romové vedli, si středověcí lidé vysvětlovali různě. Jedna z bájí tvrdila, že jejich předkové odpadli od křesťanské víry a Romové tak musí vykoupit hřích svých praotců tím, že budou putovat po světě. Jiná verze této báje předpokládala, že Romové putují proto, aby napodobili Krista, který musel se svými rodiči na útěku před Herodem rovněž procházet cizími zeměmi. Zajímavá je i pověst o tom, že Romové musí trpět proto, že jejich kováři ukovali hřeby, jimiž byl ke kříži přibit Ježíš.
Pronásledování Romů v 16. až 18. století
Romové, kteří v době vrcholného středověku pronikali na naše území, se hlásili ke křesťanské víře. Zpočátku proto byli západoevropskou společností přijímáni s pochopením, jako "bratři ve víře". Jejich pojetí křesťanství se však v některých ohledech lišilo od pojetí, které hlásali nejvyšší představitelé katolické církve. Romové křesťanství "obohatili" o některé orientální náboženské představy. Je pravděpodobné, že z Indie si sebou do Evropy přinesli hluboce zakořeněnou toleranci k jiným náboženským vyznáním. Indické náboženské systémy (hinduismus, buddhismus) se totiž vyznačují věroučnou volností, naprostou svobodou myšlení a víry.
Romové se tedy hlásili ke křesťanství, ale odmítali se vzdát provozování magických rituálů a jiných nezvyklých praktik, které měly svůj původ v mimoevropské tradici. Vážnou byla i skutečnost, že zavrhovali nárok církve být jediným prostředníkem mezi Bohem a člověkem. Brzy se proto začal vztah evropských křesťanů vůči Romům měnit k horšímu.
Změnu postoje obyvatelstva evropských zemí vůči Romům ovlivnila také odlišnost jejich vzhledu a mentality. Romové si jen obtížně hledali obživu a tak se dopouštěli drobných krádeží (především drůbeže) a pytláctví. Během 16. století se navíc rozšířily nepodložené zvěsti o spolupráci romských skupin s tureckými nájezdníky, kteří v té době útočili na křesťanské oblasti střední Evropy. Když v roce 1541 zničil velký požár Malou Stranu a Hradčany, přičítali mnozí vinu za tuto tragédii právě Romům. Přestože Romové s tímto neštěstím neměli nic společného, vypověděl je, o čtyři roky později, český král Ferdinand I. Habsburský ze země.
České obyvatelstvo se během 16. století dopouštělo na Romech strašného násilí. Svědčí o tom další rozhodnutí krále Ferdinanda I. z roku 1556. Panovník tehdy dovolil mučit a trestat na hrdle dopadené romské muže. Ženy a děti však již neměly být topeny, jak bylo do té doby běžné, ale využívány k práci. Romové proto často z českých i dalších evropských zemí prchali na Balkán, kde vládli Turci. K islámu se hlásící Turci totiž neměli ve zvyku pronásledovat obyvatelstvo porobených zemí z důvodu jejich etnického původu či náboženského vyznání.
V roce 1697 císař Leopold I. vydal mandát, jímž prohlásil Romy za psance. Kdokoli je mohl na potkání beztrestně zavraždit. Na této štvanici se podílely i státní orgány. Chycení romští muži byli popravováni, ženy a děti mučeny uřezáváním uší a vypalováním potupných znamení. V této protiromské politice pokračoval v první polovině 18. století i císař Karel VI. Ten svým dekretem z roku 1721 přikázal popravovat také dopadené romské ženy a dospívající děti. Protože podobné praktiky byly uplatňovány i v ostatních evropských zemích, snažili se Romové omezit styky s většinovou společností na minimum. Romské skupiny usilovaly být soběstačnými a nezávislými na svém okolí.
Represe pokračovaly i na počátku vlády Marie Terezie. Celkem běžným jevem tehdy bylo, že vojáci systematicky prohledávali lesy ve snaze dopadnout a potrestat romské kočovníky. Od roku 1761 však Marie Terezie vůči Romům postupně měnila politiku. Na území Uher se snažila dosáhnout usazení kočujících romských skupin a jejich následné asimilace. Zakázáno jim bylo používat romský jazyk, nosit tradiční oděv a provozovat tradiční řemesla. Usazení Romové se měli živit jako rolníci a poctivě plnit náboženské povinnosti předepsané katolickou církví. Velký důraz panovnice kladla na povinnou školní docházku. Podobná opatření byla za časů Marie Terezie částečně prosazována i na Moravě, v Čechách nikoli.
V díle Marie Terezie pokračoval i její syn císař Josef II., který v roce 1784 rozhodl o usazování Romů na půdě odňaté zrušeným klášterům. Toto rozhodnutí se opět týkalo především Uher a Moravy. Romové žijící v Čechách zůstávali ještě v 19. století neusazeni a pokračovali v kočovném způsobu života. Cestovali ve vozech a živili se jak prodejem vlastních výrobků, tak nabízením různých služeb, jako bylo drátování kuchyňského nádobí či broušení nožů.
Usazování Romů v 19. století
Během 19. století se Romové v Čechách i na Moravě začínají usazovat. Tato tendence nebyla podložena ani tak tlakem státních orgánů, jako spíše projevem rozhodnutí, která učinili sami Romové. Výraznějšímu usazování romských rodin však bránily obce. Starousedlíci si často nepřáli, aby se jejich sousedy stali lidé odlišné mentality, kteří disponovali jen velmi malým majetkem. Romské osady tak často vznikaly v určité vzdálenosti od vlastní obce či na periferiích měst. Začlenění Romů do společnosti navíc bránila jejich špatná znalost češtiny. Přesto se postupem času začaly bariéry oddělující Romy od většinové společnosti lámat a integrace usazených Romů nabyla poměrně rychlého tempa.
Vedle usazených Romů se na území Čech a Moravy i v 19. století pohybovalo mnoho kočovných romských skupin, které se nechtěly svého způsobu života vzdát. Svoboda v jejich pojetí byla spjata s pohybem. Tito potulní Romové byli i nadále pronásledováni ze strany státních orgánů. Dokládá to například výnos rakousko-uherského ministra vnitra z roku 1888. Tento právní dokument postihoval neusazené Romy bez příslušnosti k některé z obcí.
Romové v první Československé republice
Dne 28. října 1918 byl vyhlášen samostatný československý stát. Prezident Masaryk i většina dalších prvorepublikových politiků dbali na to, aby si stát zachovával demokratický charakter. Masaryk přitom demokracii nepovažoval jen za státní formu. Chápal ji jako názor na život a její podstatu viděl v důvěře v lidi, v lidskost a v lidství.
Přesto jednu z největších slabin demokratického systému ČSR tvořila složitá národnostní otázka. Jako velmi neutěšená se jevila situace romské menšiny, která byla v oficiálních pramenech a dokumentech označována za menšinu cikánskou. Většinová společnost se k Romům stavěla spíše nepřátelsky, než aby napomáhala k jejich lepšímu začlenění.
Situaci Romů zkomplikoval zákon o potulných cikánech vyhlášený roku 1927. Z názvu je zřejmé, že zákon měl postihnout především Romy kočovné, ve skutečnosti však dával prostor pro diskriminaci všech Romů. V roce 1928 byla vydána prováděcí nařízení a kočovní Romové obdrželi cikánské legitimace, které jim sloužily jako průkazy totožnosti. Kočovat pak bylo možné pouze v rámci jednotlivých rodin na základě tzv. kočovnického listu. Zároveň byly nařízeny pravidelné soupisy, pohyb kočovných skupin byl sledován a jejich život omezován (například zákazy vstupu do některých lázeňských měst či rekreačních oblastí).
Mnoha Romům byly cikánské legitimace vystaveny i přesto, že žili usazeni v jednotlivých obcích. Důvodem byla neochota obcí udělit Romům domovské právo a potvrdit tak jejich příslušnost k obci. Úřady tedy považovaly i tyto usazené Romy za bezdomovce a občany druhé kategorie.
Na druhou stranu je pravda, že v době první republiky pokračovala postupná integrace Romů do společnosti. Její výsledky byly evidentní především v oblasti školství. Někteří Romové získali střední i vysokoškolské vzdělání. Otázkám spojeným se životem Romů se navíc začala věnovat řada českých vzdělanců a odborníků v čele s V. Lesným a F. Štampachem.
Holocaust Romů v letech 1939 až 1945
Koncem 30. let se počet romských rodin žijících v Čechách postupně zvyšoval. Romové utíkali do Československa z nacisty ovládaného Německa a později i z Rakouska, které se v roce 1938 stalo součástí Hitlerovy třetí říše. Další pohyb Romů vyvolaly události z podzimu 1938, kdy Němci obsadili české a moravské pohraničí.
Na podzim 1938 byla v Mnichově podepsána dohoda, na jejímž základě přišlo Československo o své pohraničí. Německé úřady začaly na zabraném území provádět protiromská opatření. Mimo jiné nutily romské rodiny, které nemohly prokázat domovskou příslušnost v Němci okupovaných oblastech, aby odešly a usadily se v československém vnitrozemí. Příliv Romů do země vedl k ostrým konfliktům s místním obyvatelstvem, jehož averzi podporovaly některé české pravicové strany.
Dne 14. března 1939 rozhodl slovenský sněm o vyhlášení samostatného slovenského státu. Následujícího dne překročily německé jednotky hranice Čech a Moravy a zahájily okupaci zbytku našeho území. Hitlerovým výnosem ze dne 16. března 1939 pak byl na území českých zemí zřízen Protektorát Čechy a Morava jako formálně autonomní součást Velkoněmecké říše.
Na území Protektorátu se brzy začala uplatňovat protiromská nařízení. Výnosem z 30. listopadu 1939 protektorátní ministerstvo vnitra nařídilo, aby se Romové trvale usadili a zanechali kočování a potulování. Ti, kteří neuposlechli, byli v létě 1940 zařazeni do kárných pracovních táborů v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu.
S problémy se však setkali i ti Romové, kteří se rozhodli vyhlášce podvolit. Některé obce totiž bránily usazení Romů a vypovídaly je mimo svůj obvod. Situaci změnil až další výnos ministerstva vnitra, jímž bylo obcím nařízeno bez odkladu zajistit usazení kočujících Romů a vykonávat nad nimi dohled.
Dne 9. března 1942 vyšlo vládní nařízení o preventivním potírání zločinnosti. K tomuto účelu byla zavedena preventivní policejní vazba pro "zločince z povolání" a tzv. "asociály". Mezi asociály byli řazeni i Romové. K jejich věznění sloužily sběrné tábory, na něž byly změněny vedle letského a hodonínského tábora také donucovací pracovny v Praze-Ruzyni, Pardubicích a Brně. Několik set Romů pak bylo během roku 1942 odvlečeno do vyhlazovacího tábora Osvětim I., kde krátce po příjezdu zahynuli.
V létě 1942 vydal generální velitel neuniformované protektorátní policie Erich Weinmann výnos o potírání cikánského zlořádu, podle něhož pak policejní úřady a četnické stanice provedly soupis veškeré romské populace. Evidováno bylo nakonec asi 6500 osob, které musely odevzdat protektorátní průkazy totožnosti a napříště se mohly prokazovat již jen cikánskou legitimací. Tímto způsobem byli všichni Romové i romští míšenci v protektorátu označeni a izolováni od zbytku společnosti.
Evidovaní Romové byli rozděleni do dvou skupin. První a zároveň menší skupinu tvořili problémovější jedinci, navržení do preventivní policejní vazby. Všechny tyto osoby musely i se svými rodinami odejít do sběrných táborů v Letech a v Hodoníně. Druhou skupinu evidovaných tvořili ti, kteří pracovali a měli trvalá bydliště.
Po příjezdu do tábora byl příchozím zabaven veškerý majetek. Ženy a děti si směly ponechat civilní oblečení, muži museli své šaty odevzdat a bylo jim vydáno táborové ošacení. Vězňům byl zakázán kontakt s okolím. Denní pracovní doba byla stanovena na 10 hodin. Vězni trpěli surovostí dozorců, nedostatkem potravin a otřesnými hygienickými podmínkami, které v táborech panovaly. O hrůzných podmínkách, v nichž museli Romové přežívat, svědčí i skutečnost, že na konci roku 1942 vypukla v Letech i v Hodoníně epidemie břišního tyfu.
V prosinci 1942 bylo rozkazem říšského vůdce SS Heinricha Himmlera rozhodnuto o deportacích Romů a romských míšenců do vyhlazovacího tábora Osvětim - Birkenau, kde byl k tomu účelu vytvořen zvláštní cikánský tábor. Deportace Romů z území protektorátu byla zahájena na jaře 1943. Do vyhlazovacího tábora Osvětim byli převáženi vězni z letenského a hodonínského tábora, ale také Romové, kteří měli vlastní bydliště a spořádaně se živili prací.
Transporty sestavovalo četnictvo a protektorátní kriminální policie. Celkem bylo z území protektorátu deportováno do Osvětimi asi 4500 romských mužů, žen a dětí. Nejmladšími z transportovaných dětí byli novorozenci Maxmilián Kryštof (v době transportu měl 7 dnů) a Jiří Herák (9 dnů). Určitou naději na únik měli jedinci se světlejší pletí. Mnozí z nich však této možnosti nevyužili a žádali, aby byli odvezeni s rodinami. Často věděli, že si tak podepisují rozsudek smrti.
V Osvětimi Romové rychle umírali vlivem nelidských životních podmínek, hladu a nemocí. Někteří byli podrobeni zrůdným experimentům nacistického lékaře Josefa Mengeleho, mnozí další přišli o život v plynových komorách. Kvůli svému etnickému původu nalezla v nacistických koncentračních táborech smrt většina příslušníků romské populace z území bývalého Československa. Přesné číslo o počtech obětí z řad českých Romů bohužel nelze zjistit. Jistotou však zůstává to, že po osvobození se z koncentračních táborů vrátilo zpět do vlasti pouze 583 vězňů, kteří přežili hrůzy holocaustu.
Romové v českých zemích v letech 1945 až 1989
Po druhé světové válce se z koncentračních táborů či z úkrytů vrátilo do svých domovských obcí na území Čech a Moravy pouze několik stovek Romů. Jejich návrat byl často doprovázen nepřátelskou reakcí ostatních obyvatel těchto obcí. Protesty měly původ vesměs v předsudcích. Panovalo přesvědčení, že Romové se štítí práce, kradou a mohou ohrozit mravní vývoj "českých" dětí. Vzápětí se však ukázalo, že romští navrátilci z koncentračních táborů jsou schopni a ochotni se zapojit do pracovního procesu a vést spořádaný život.
Na Slovensku byla situace komplikovanější. Některé skupiny olašských Romů se vrátily ke svému kočovnému životu. Ostatní však byli soustředěni v "cikánských koloniích" (tzv. romane gava), které vznikaly především na východním Slovensku. Hospodářská zaostalost východního Slovenska a nedostatek pracovních příležitostí vedly k tomu, že část Romů osady postupně opustila a odešla za prací do Čech a na Moravu.
V českých zemích se Romové z východoslovenských osad usazovali především v průmyslových městech a v pohraničí, odkud byla odsunuta většina Němců. Soukromé firmy, zemědělské a lesní závody nabízely pracovní příležitosti vhodné pro romské dělníky. Migraci navíc podporovaly i státní orgány, které se shodovaly v tom, že obnova země se bez přílivu nekvalifikovaných pracovních sil ze Slovenska neobejde.
Romské dělníky, kteří odešli za prací do Čech, vzápětí následovaly jejich rodiny. Příslušné úřady byly touto skutečností překvapeny a nedokázaly zajistit Romům důstojné životní podmínky. Především sociální a zdravotní péče o romské rodiny byla nedostatečná. Situaci komplikovala i nedůvěra českého obyvatelstva vůči všem, kteří byli svým vzhledem, kulturou a zvyky "jiní".
Po Únoru 1948 byl zrušen zákon z roku 1927, který Romy diskriminoval. Romové tak sice byli zrovnoprávněni s ostatními občany Československé republiky, ale zároveň se předpokládala jejich úplná asimilace, tj. přizpůsobení se většinové společnosti. Na jedné straně se tedy například zlepšila zdravotní péče o Romy a romské děti získaly přístup ke vzdělání, na druhé straně však byla vážně ohrožena identita (svébytnost) Romů. Komunistický režim nehodlal trpět tradiční život a vlastní specifika romské menšiny.
V roce 1958 byli Romové zákonem zbaveni možnosti kočovat. Státní orgány nutily romské kočovníky přejít k usedlému způsobu života. Setrvání při kočovném způsobu života mohlo být potrestáno dokonce odnětím svobody na dobu šesti měsíců až tří let. Násilné usazení nomádsky žijících romských rodin pochopitelně odporovalo lidským právům. Zákon proti kočovníkům, který postihl především olašské Romy, byl výrazem snahy vybudovat stát "stejných" občanů. Lidé měli stejně žít, pracovat, bavit se.
V průběhu šedesátých let se dařilo dále zlepšovat životní podmínky Romů, ale pokračovala také likvidace romské identity. Násilná asimilace Romů vedla k rozpadu tradiční vazeb a hodnot uvnitř romské komunity. Důsledkem byla mimo jiné i rostoucí kriminalita.
Do života romských komunit výrazně zasáhly události spojené s Pražským jarem 1968. Politicko-společenské uvolnění a postupující demokratizační proces Romové vesměs přivítali. Romští předáci uvažovali o založení vlastní organizace, která by hájila zájmy romské menšiny na území našeho státu. Tato iniciativa pokračovala i po invazi vojsk Varšavské smlouvy a vyvrcholila v roce 1969, kdy byl ustaven Svaz Cikánů - Romů. Jeho předsedou se stal ing. Miroslav Holomek. Svaz od počátku zdůrazňoval, že Romové jsou specifickou etnickou pospolitostí s vlastním jazykem a kulturou.
V roce 1970 byl při Svazu Cikánů - Romů ustaven hospodářský podnik Névodrom (Nová cesta). Podnik zaměstnával mnoho romských pracovníků a kromě renovačních a stavebních prací plánoval obnovu některých tradičních romských řemesel (práce s kovy, dřevem, proutím apod.). Snaha Svazu o emancipaci Romů však byla pro KSČ nepřijatelná a v roce 1973 proto byl Svaz Cikánů - Romů zrušen.
V sedmdesátých a osmdesátých letech nahradila předchozí násilnou asimilační politiku snaha o tzv. společenskou integraci Romů. Tato nová státní politika předpokládala, že si Romové uchovají alespoň některá etnická specifika. Výraznějšího začlenění Romů do společnosti pak mělo být dosaženo cestou materiálních a sociálních výhod. Romům tak byly přednostně přidělovány byty, získávali zvýšené sociální dávky apod. Důsledkem však byla rostoucí závislost Romů na státu. Romové začali považovat státní pomoc za samozřejmou a přestali spoléhat sami na sebe. Pochopitelně se také komplikovali vztahy Romů s ostatními společenskými vrstvami, jimž se podobné podpory ze strany státu nedostávalo.
Romové po revoluci 1989
Změny, které přinesl rok 1989, Romové podpořili a přijali. Ocenili především skutečnost, že se před nimi otevřel prostor pro emancipaci. To se mimo jiné projevilo vznikem velkého množství romských politických stran a hnutí. V prvních polistopadových volbách bylo několik zástupců Romské občanské iniciativy na kandidátkách Občanského fóra zvoleno do zastupitelských orgánů tehdejší Československé republiky (Federální shromáždění, Česká národní rada, Slovenská národní rada).
Zakládána však byla i nepolitická občanská sdružení, která svou pozornost a práci zaměřila na podporu romské kultury a na problematiku vzdělávání. K těm nejvýznamnějším patří Nadace Dženo na obnovu a rozvoj tradičních romských hodnot, Kulturní svaz občanů romské národnosti nebo Svaz romských autorů a spisovatelů. Při Helsinském občanském shromáždění vznikla Romská sekce, která v Brně vytvořila Centrum Romů pro východní a střední Evropu. Začala rovněž vycházet první romská periodika, například měsíčník Amaro gendalos (Naše zrcadlo) či politický čtrnáctideník Romano kurko (Romský týden).
Významným počinem bylo založení Muzea romské kultury v Brně. Muzeum představuje významnou vědeckou instituci, která usiluje o zdokumentování historie a kultury Romů. Pochopitelně pořádá také odborné přednášky a výstavy. Činnost Muzea i aktivity romských občanských sdružení však zůstávají poněkud stranou zájmu ostatní společnosti.
Vývoj po roce 1989 také odhalil po léta zakrývané problémy. Mnoho Romů se především kvůli nedostatečnému vzdělání nedokázalo adaptovat na změny spjaté s přechodem k tržnímu hospodářství. Romskou komunitu postihla nezaměstnanost dosahující v některých lokalitách více než 90%. Svou roli přitom sehrál i rasismus. Mnozí zaměstnavatelé dodnes odmítají přijmout na volná pracovní místa Romy kvůli jejich původu. Romové se tak ocitli na okraji společnosti, aniž by o jejich problémy zodpovědné státní orgány projevily skutečný zájem. Právě jistá "vyděděnost" ze společnosti se pak stala významným faktorem podporujícím následnou kriminální činnost Romů.
Bohužel tento stav trvá dodnes. Stát neprojevuje dostatečný zájem o řešení problémů, jimž romská komunita dennodenně čelí. Většina neromských občanů považuje i nadále Romy za problémovou etnickou skupinu a otevřeně jimi opovrhuje. Ani sami Romové však často nejsou ochotni aktivně se podílet na řešení problémů své komunity a rezignují na snahu nalézt způsob pokojného soužití s většinovou společností.
Postavení členů romské rodiny
Pro Romy je rodina nesmírně důležitá. Rodina každého svého člena ochraňuje a zabezpečuje. Vyloučení z ní patřilo v minulosti k nejtěžším trestům. Jedno z romských přísloví říká: "Zle je tomu, kdo je chudý, ještě hůř tomu, kdo je sám."
Tradiční romská rodina je patriarchální. Naprosto výjimečné tedy bylo postavení otce, který zajišťoval rodinu materiálně. Dokladem jeho autority je i fakt, že měl rozhodující slovo při výběru životního partnera u svých dětí. Zároveň však také odpovídal za chování členů své rodiny na veřejnosti.
Žena byla povinna projevovat pokoru a úctu svému muži. Na veřejnosti dokonce chodila několik kroků za ním. Jejím úkolem bylo vést domácnost a pečovat o děti. Je zajímavé, že byla-li žena nespokojena s chováním svého manžela, mohla mu svou nespokojenost sdělit veřejně před celou komunitou pomocí písně.
Postavení ženy v romské komunitě se upevňovalo opakovaným mateřstvím. Neplodné ženy měly naopak velice těžký život. Muž dokonce mohl ženu, která mu neporodila žádného potomka opustit, protože se předpokládalo, že neplodností je vina jedině ona.
Zvláštní úctě se v romských komunitách těšili staří lidé, kteří byli respektováni pro svou moudrost a zkušenosti. Zvláště staré ženy byly často vyhledávány a ctěny jako rádkyně a léčitelky. Mladí se o své rodiče v jejich stáří vzorně starali i proto, aby jim oplatili, že je kdysi vychovávali a zaopatřovali. Dodnes se jen výjimečně stává, že staří Romové skončí v ústavech sociální péče.
Děti byly od malička vedeny k samostatnosti. Dívky pomáhaly matce a společně s ní zajišťovaly chod domácnosti. Jejich obvyklou povinností bylo pečovat o mladší sourozence. Chlapci zase přebírali zkušenosti od svého otce, především se učili jeho řemeslu.
Vztahy mezi sourozenci byly ovlivněny jejich nerovným postavením. Řadě privilegií se těšil především nejstarší syn, který otce zastupoval v případě jeho nepřítomnosti. V takových chvílích ho respektovala a poslouchala i jeho vlastní matka. Po smrti otce se automaticky stal novou hlavou rodiny.
Svatba
Svatba je významnou událostí v životě jedince, rodiny a celé komunity. V minulosti závisel výběr partnerů převážně na rodičích, zejména na otci, případně nejstarším bratrovi. Nebylo výjimkou, že rodiče domlouvali zásnuby dětí už v útlém věku. Rozhodnutí rodičů bylo podmíněno celou řadou motivů. Svou roli hrály majetkové zájmy, potřeba posílit přátelství rodin, či snaha zajistit, aby oba snoubenci příslušeli ke stejné skupině. Sňatek s příslušníkem jiné romské skupiny, případně s partnerem "bílým", často znamenal i vyloučení snoubenců ze společenství Romů.
Sňatku vždy předcházely zásnuby, které Romové považovaly za neformální uzavření manželství. V minulosti nebylo výjimkou, že se pořádaly jen zásnuby a k samotnému církevnímu sňatku došlo až po několika letech.
Zásnuby měly pokaždé stejnou základní strukturu. Rodiče se, často za účasti kmotrů, dohodli na podmínkách soužití jejich dětí. Pár byl poté spojen tak, že otec ženicha, kmotr či jiný vážený muž svázal novomanželům ruce červeným šátkem a nalil jim do dlaní pálenku nebo červené víno. Snoubenci přitom nápoj z dlaní pili.
V případě, že rodiče se sňatkem nesouhlasili, řešili mladí milenci svou situaci útěkem k příbuzným do vzdálenější romské osady. Zde žili jako manželé až do chvíle, než si pro ně rodiče přijeli. Po návratu do rodné osady byli mladí celou komunitou akceptováni jako manželé. Zásnuby se v takovém případě často již ani nepořádaly.
U některých skupin olašských Romů se dodnes setkáváme s tím, že rodiče ženicha musí za nevěstu zaplatit. "Cena" nevěsty souvisí s jejím věkem, krásou, panenstvím, případně s tím, jak umí tančit a zpívat. Pokud se rodiny nedohodnou a ženich proto nevěstu s jejím souhlasem unese, může celá pře skončit až před soudem.
Samotná svatba byla ve srovnání se zásnubami méně podstatným úkonem. Často ji manželé uzavírali až po několika letech soužití, kdy již měli několik dětí. Konala se v kostele a vždy to byla velkolepá a nákladná událost. Manželé si raději nějaký čas počkali, než aby měli chudou a skromnou svatbu.
Průběh romské svatby byl a dosud je podobný "našemu" svatebnímu obřadu. Nevěsta má bílé šaty a kytici, ženich je v obleku. Samotný akt uzavření manželství probíhá podle regulí církve a státu. Zajímavou součástí oslav však je vybírání peněz pro novomanžele. Výše finanční částky je věcí prestiže a peněžní dary jsou často obrovské.
Smrt
Romové jsou většinou dobrými křesťany a věří tedy, že smrtí život nekončí. Pro duši umírajícího si ke smrtelnému loži přichází některý již dříve zesnulý příbuzný. Ne vždy však je odchod člověka na onen svět bez problémů. Mrtvý se může vracet mezi živé a škodit jim. Důvodů je celá řada - pomsta, nesplacený dluh či třeba stesk.
Aby se mrtvý nevracel, dávají mu příbuzní do rakve různé předměty (fajfku, cigarety, alkohol, šperky, peníze apod.), které mají duši zemřelého zajistit v její posmrtné existenci náležitý životní standart. Protože duše zůstává až do pohřbu v těle nebožtíka, je běžné, že Romové zemřelého hlídají, většinou po tři dny a noci. V den pohřbu, při vynášení nebožtíka z domu, stačí zaklepat rakví třikrát na práh domu. V tu chvíli duše konečně opustí tělo a vydává se na svou další pouť.
Smutek drží příbuzní zemřelého celý rok, ženy chodí v černém, vdova a její dcery si dříve dokonce ostříhaly vlasy. Pozůstalí nechodí na zábavy a neúčastní se ani žádných jiných oslav. Ve výroční dny Romové na své zemřelé vzpomínají. Na hrob jim kladou květiny, potraviny a alkohol.
Jazyk
Romština je součástí indoevropské jazykové rodiny. Romové žijící na území naší republiky hovoří jedním ze čtyř nářečí. Nejrozšířenější je slovenská romština, jíž mluví zhruba 70 až 80% romského obyvatelstva. Jen malé procento Romů používá tzv. maďarský dialekt. Setkat se můžeme i s nářečím olašských Romů, které má některé prvky společné s balkánskými jazyky. Sintským dialektem se zase dorozumívají Sintové, jimž se někdy říká "němečtí Romové".
V posledních desetiletích prošla romština velmi dramatickým obdobím. Romové byli přesvědčováni o její nedostatečnosti jako moderního komunikačního jazyka. V naprosté většině škol byla romština ignorována. Romské děti, které neovládaly dobře češtinu, byly šikanovány a zařazovány do tzv. zvláštních škol. Tento stav bohužel trvá i nadále.

Morálka ani soucit nejsou vrozené

Milované dítě převezme chování svých rodičů. Jsou pro něho vzorem a váží si jich. Vychovat úspěšné dítě, které vyroste ve všestranně rozvinutou osobnost, o to usiluje většina rodičů. Stejnou pozornost bychom ale měli věnovat i tomu, jaké má morální postoje. Většinou se o ně začneme zajímat až tehdy, když se vynoří nějaký malér - naše ratolest začne třeba krást či bít své spolužáky.

Morálka ani soucit nejsou vrozené. Pro batole na pískovišti je přirozené, že se snaží sebrat hračku jinému dítěti. Stejná situace může nastat, když na dítěti chceme, aby se chovalo tak, jak to vyžadují rodiče. Když nejsou na blízku, nechápe, proč se má chovat podle jejich přání. Dítěti nelze vysvětlit nemorálnost chování jednorázově, je to dlouhý výchovný proces. Pokušení se objevují znovu a znovu. Vždyť zalhat či profitovat na úkor druhého je tak snadné...
Stejně tak není dítěti vlastní ani soucit. Začne se vytvářet až asi kolem čtvrtého roku, kdy se tvoří tzv. prosociální vlastnosti (např. spolupráce, touha po společném prožívání, ale i soustrast a soucit s druhými). Proto je zvláště v tomto věku důležité, aby se dítě učilo soucit prožívat. Důležitou roli může v tomto směru sehrát vztah ke zvířeti, ke starším a nemocným lidem.
Přebírá morálku rodičů
Pokud je model morálky rodičů správný, bude se nejspíš i jejich dítě chovat v životě čestně a charakterně. Dítě však musí být přesvědčeno, že je svými rodiči milováno a musí si jich vážit. To platí i mimo rámec rodiny. Když si dítě váží svého učitele a je přesvědčeno, že to s ním myslí dobře, bude pravděpodobně ochotně přebírat leccos i z jeho vzoru chování.
Zbabělci a podlézavci to nemají lehké
Chceme-li, aby se dítě vyznalo v tlačenici života a umělo se účinně bránit, musíme ho naučit rozlišovat mezi nespravedlností a mravními principy. Učit ho zastat se slabšího, když je v právu, a nepřiklánět se na stranu silnějšího jen ze strachu.
Nikdy bychom ho neměli podporovat v podlézání či bezdůvodném udávání jiných dětí a svalování viny na druhé. Slaboši a zbabělci nebývají v dětském kolektivu oblíbení, a navíc snadno podlehnou vlivu nevhodné osobnosti nebo celé party. A také se častěji stávají obětí šikany.
Pravda je jen jedna
Pro utváření charakteru dítěte je velmi nebezpečná tzv. dvojí morálka - jiná doma a jiná na veřejnosti. Nevyplatí se také hájit dítě před spravedlivým trestem ve škole jen proto, aby mu neublížila horší známka z chování. Platí to i ve snaze zaretušovat krádež dítěte kvůli ostudě. Nejspíš bude krást znovu, i když ho za to doma potrestáme a odsoudíme.
Pravda je totiž jen jedna. Existuje mimo nás a je stejná pro všechny. Dítě musí být přesvědčeno, že určitý skutek je nemorální a odsouzeníhodný za všech okolností a bez výjimek. Nepochopí ani, že stejný skutek je doma prohřeškem proti morálce, ale na veřejnosti by měl být omlouván.
Jen trestat nestačí
K morálce je třeba dítě vychovávat. Pokud by se ve svém jednání řídilo jen strachem z trestu, a ne vlastními morálními pohnutkami, mohlo by za určitých okolností selhat. Projeví se to obvykle v případě, kdy je menší pravděpodobnost, že je dopadneme při činu.
Také k samostatnému jednání a rozhodování ho musíme vést postupně. Ovšem až v okamžiku, kdy si dítě uvědomí pravidla chování a je už schopné alespoň částečně své jednání řídit. Za předpokladu normálního vývoje dítěte se bude snažit vyhovět morálním nárokům dospělých. Pokud je mezi ním a jeho vychovateli citové pouto, začnou se u dítěte automaticky objevovat výčitky svědomí, když jedná v rozporu s tím, co od něj jeho nejbližší vyžadují.
Výčitky svědomí nepotlačujeme
Pokud se dítě proviní a má výčitky svědomí, je to správné. Dobří rodiče by se neměli snažit z něj pocit viny rychle sejmout. Naopak je třeba s ním o všem diskutovat a svědomí dítěte raději probouzet. Mělo by se naučit stydět za své činy a litovat toho, že zklamalo důvěru svých nejbližších.
RODINA JE ROZHODUJÍCÍ
Obecně platí, že pokud bude společnost čestná a morální, budou i děti silnými morálními osobnostmi. Nežehrejme na všeobecný úpadek morálky a neočekávejme, že ji spasí změny ve školství, ale udělejme sami něco pro její změnu. Začněme každý u sebe a ve vlastní rodině. Ta je totiž pro dítě základní institucí, která rozhoduje o tom, jak pevné budou základy jeho lidské mravnosti a spravedlivého jednání, které vychází z úcty k ostatním lidem.


I CHARAKTERNOSTI SE DÍTĚ MUSÍ UČIT
* Charakter se vyvíjí v procesu tzv. socializace. Stejně jako se dítě učí mluvit a chodit, učí se i jednat s lidmi na základě určitých morálních hodnot.
* Dítě se má učit stydět se za své nemorální skutky.
* Musí se naučit také mravnímu jednání. Samo od sebe nedokáže rozlišovat mezi dobrem a zlem, spravedlností a křivdou, odvahou a zbabělostí, soucitem a bezcitností.
* Výčitky svědomí jsou při správné výchově k pravdě a mravnosti účinnější než strach z trestu za jeho špatné chování.
* Morální hodnoty uznávané v rodině ovlivní jeho charakter i v dospělosti.

Morálka? Jak pro koho!

          Bylo, nebylo, stalo se na jednom zasedání zastupitelstva. Přesněji v září 2004. Chcete vědět co? Hned vám ten příběh vypovím.
          Na pořad přišlo projednávání pronájmů a prodejů obecních pozemků. Ale nikoli přímé odsouhlasení prodeje, nýbrž bod, který tomuto vždy předchází. A to tzv.  “dání na vědomí“. Právě se četla žádost o odkoupení obecního pozemku jedním ze zastupitelů za řádnou cenu, která je dána obcí,  když v tu chvíli se ozvala dáma sedící v obecenstvu a jala se tomuto představiteli obce držet přednášku, kterak je AMORÁLNÍ žádat pozemek a tím zneužívat svého postavení k vlastnímu obohacení. Jen na okraj , pozemek byl poněkud větší, a to se oné paní velmi nelíbilo. Podle mého si v našem státě může podat žádost o odkoupení pozemků každý, kdo na to má. Jde jen o to, jestli mu ji zastupitelstvo schválí. A nehledě na to, že se v Krásně nějací ti  skupovači pozemků ve velkém najdou. No jo, jen holt nejsou zastupiteli. Ale to je jiný příběh,vraťme se zpátky.
          To byste neřekli, jaké pokračování se z této situace vyvinulo. Když po nějaké době přednáška o morálce skončila, mohlo se pokračovat v projednávání dalších žádostí. A ejhle! Co se neobjevilo! Ona paní má podanou také žádost o odkoupení pozemku, jenže smůla . O tento pozemek si podal žádost ještě jeden zájemce. Ta dáma však zastupitelstvu velmi rázně vysvětlila, že pokud se na tomto pozemku budou stavět garáže, tak ona ho chce půlku,  že se v žádném případě o něj nedá připravit, protože na to má přece nárok! Z čeho tak usuzuje, nevím. Jednání bylo trošku komplikované, protože si vymiňovala různé podmínky typu, jestli tam ti druzí budou stavět dům, tak ho nechci! A jestli  tam budou ony garáže, tak  ho rozhodně chci! Najednou o morálce ani slovo! To je divné. A představte si, že se nenašel jediný zastupitel, ani ten  z její rodiny, který by tu paní odkázal do patřičných mezí a vysvětlil jí, že od rozhodování jsou tam oni. Ano, čtete dobře, ona paní má zastupitele v rodině! A to není amorální? Vždyť se hodlá obohatit.
           A ještě vás seznámím s jedním příkladem, opět přímo ze zastupitelstva. Asi všichni víte o jednáních naší radnice s představiteli církve o odkoupení církevních pozemků v katastru obce. Jednání vázla, stále se strany nemohly dohodnout . Pro církev byla cena nízká, pro obec vysoká. Po delších jednáních však došlo k  dohodě o ceně, kterou byly schopny akceptovat obě strany. A teď přijde ta zápletka. Na zasedání v září vyplulo na povrch, že jeden ze zastupitelů (jméno je známo), po souhlasu pana starosty , si vyjednal sám odkup částí pozemků přímo s církví za směšně nízkou cenu 64,- Kč za metr2. Přitom vám i dalším zájemcům se budou prodávat pozemky po 250,- Kč/m2. Proč jsme tuto možnost nedostali všichni? Určitě se mezi vámi najdou tací, kteří by po zvýhodněném nákupu pozemku hned skočili a s církví se přímo dohodli. A konečně by mohli stavět vytoužený domeček,vždyť by ušetřili za pozemek nemalé peníze.
           A tady krásenský příběh o morálce končí. Na jedné straně si někdo chtěl řádně koupit pozemek za řádnou cenu, a chytil sprchu, na straně druhé vidím upřednostňování vlastních zájmů, od těch,které jsme si zvolili. Nevím,co si o tom mám tedy myslet. Příběh je dopsán, hodnocení nechám na vás, ale znovu se ptám:

Ruský narodnický anarchismus

referát do semináře dr.Vlčka Ruský politický systém v proměnách a tradicích
(upraveno a rozšířeno)
Předehra
Kořeny ideologie ruského narodnictví lze najít již koncem 40. let, kdy A.I. Gercen a N.P.Ogarjov pod vlivem událostí revolučního roku 1848 přišli s teorií ruského socialismu. V této teorii se snažil ukázat, že Rusko by se mohlo vyhnout kapitalistickému vývoji a prostřednictvím tradice ruské vesnické občiny dospět k jakési formě socialismu. Své myšlenky šíří z londýnské emigrace, kde vydává list Kolokol.  ,
Na myšlenky Gercena navázal N.G. Černyševskij, který Gercenovu teorii ruského socialismu spojil s programem revolučního boje proti základu Ruské říše, carskému samoděržaví. V důsledku situace v Rusku na počátku 60. let 19. století (kdy po Krymské válce Alexander II. zrušil nevolnictví a provedl některé další reformy) formulovala liberální šlechta ze strachu před revolucí určitý program reforem společnosti, které nejsou proveditelné přes vládní nařízení. Tento program ukazuje cestu ke zlepšení pomocí návrhu na shromáždění zástupců všeho lidu. Car tyto návrhy odmítá a představitelé šlechty jsou zatčeni a odsouzeni. Většina víceméně formálních trestů je později prominuta. Černyševskyj na tyto projevy reaguje dílem Dopisy bez adresáta (uveřejněno teprve roku 1874 v Curychu). V něm se zabývá analýzou rolnických reforem a zamýšlí se nad osvobozeneckým hnutím. Černyševského kritika se týkala hlavně návrhů šlechty, která se domnívala, že národní shromáždění provádějící reformy je schopna svolat vláda. Podle Černyševského a revolučních demokratů je toto možné jen po vítězství vojensko-rolnického povstání.
Mělo-li toto povstání mít naději na úspěch, bylo nutno vytvořit centralizovanou organizaci. Roku 1861 přikročili A.I. Gercen a N.P. Ogarjov k její realizaci. Roku 1862 se v Petrohradě ustavil Ruský ústřední lidový výbor stojící v čele tajného spolku Zemlja i volja (Půda a svoboda). Hlavní cíl organizace vycházel z jejího názvu, stanovy a přesně formulovaný program ale neexistovaly, i když některé teze byly roku 1863 uveřejněny v ilegálním časopise Svoboda, která hlásala, že “okovy imperátorského despotismu, které se hluboce zařízly do těla lidu, musí být zlomeny”. Očekávaná revoluce měla proběhnout roku 1863. Činnost Zemlje i voli se ale rozvíjela za nepříznivé situace. Mnoho členů organizace bylo krátce po založení zatčeno a uvězněno, mezi nimi i samotný Černyševskij, který byl v červenci 1862 uvržen do vězení určeného pro nejtěžší zločince v Petropavlovské pevnosti, následně odsouzen ke 14 letům nucených prací a později vyhnán na Sibiř. V průběhu léta byl pozastaveno vydávání časopisů, ve kterých představitelé Zemlje i volji publikovali - Sovremenniku a Russkoja slova.
Roku 1863 začala v Polsku, Bělorusku a Litvě (tehdy na území Ruské říše nebo blízko jejích hranic) povstání, jejichž ideje byly podporovány jak Černyševským, tak Gercenem. Tato povstání byla roku 1864 potlačena. Předpoklady, že vzestup rolnického hnutí přeroste ve všerolnické povstání se nepotvrdily a Zemlja i volja zaniká. Na její myšlenky ještě navazuje skupina studentů v Mosvě, podle svého vůdce Išutina zvaní išutinovci. Jeden z jejich členů, D. Karakozov 4. dubna 1866 v Petrohradu neúspěšně spáchal atentát na cara Alexandra II. Byl popraven a jeho spolubojovníci posláni na nucené práce. Byla provedena vlna masového zatýkání a definitivní zakázání Soremeniku a Russkoja slova. Studenti zůstávali radikální i nadále.
Ačkoliv pokus Zemlje i volji o změnu poměrů v Rusku neuspěl, ukázal cestu, po které se budou ubírat další skupiny. Důležitým novým prvkem byla také vzájemná komunikace a spolupráce s revolučními nebo pokrokovými hnutí v Evropě - v Čechách, Polsku, Itálii, Srbsku, Bulharsku a ve Francii.
Vlastní narodnictví
Samotné ruské narodnictví není a nebylo jednotný pojem. Jeho význam se v průběhu dějin měnil , nicméně od 60. let 19. století se narodniky nazývají různé reformní, revoluční a odbojové skupiny, později zastřešené znovu vzkříšenou organizací Zemlja i volja. Podstatou narodnictví byl negativní vztah ke státnosti a snaha zdržovat se politického boje. Narodnici věřili v možnost, že v blízké budoucnosti se uskuteční nejradikálnější a všeobsahující revoluce, která rozbije dosavadní hospodářský a politický řád. Odtud snad také pochází označování ruských anarchistů za nihilisty.
Jak jsem uvedl, narodnici se skládali z různých skupin. Pravděpodobně nejvýznamnější skupina vycházela z názorů M. A. Bakunina.
Michail Alexanrovič Bakunin (1814 - 1876) byl ruský revolucionář a představitel mezinárodního anarchismu. Pocházel ze šlechtické rodiny, opustil určenou vojenskou dráhu a odjel do Moskvy, kde se věnuje filosofii (vliv Hegela, později Proudhona - anarchie). Na počátku 40. let odjíždí na studia do Berlína a poté do Drážďan. Spojil se se švýcarskými socialisty a podporoval jejich činnost, za což ho ruská vláda několikrát vyzvala k návratu. Protože Bakunin neuposlechl, byl zbaven šlechtického titulu a svého majetku. Bakunin odjel do Francie, kde se spojil s ruskou a polskou emigrací. V Paříži se také poprvé setkává s Marxem a už zde se mezi nimi objevují neshody které v I. Internacionále vyvrcholí. Po jednom svém projevu oslavující společenství svobodných Poláků a Rusů byl Bakunin z Francie vypovězen. Odjíždí tedy do Německa, kde podněcuje Poláky k národnímu boji. Zúčastnil i všeslovanského sjezdu v Praze roku 1848, kde byl zvolen za jednoho ze sekretářů sjezdu a poté se účastní i bojů v červnové revoluci. Jestli to byl on, kdo boje vyprovokoval, jak se někdy udává, to není jisté, bojů se ale aktivně účastnil, což se objevuje i v jeho Zpovědi caru Mikuláši I. Po porážce odjíždí do Vratislavi, pak do Berlína, z něhož (a celého Pruska vůbec) je vypovězen. Jeho další působení je pěkně zachyceno v Ottově slovníku naučném: “…těkal neúnavný agitátor v lednu, únoru a březnu z místa na místo objevuje se bleskurychle všude, kdekoliv vyšlehla jiskra hnutí revolučního, pracuje k tomu, aby rázem zaplanul žár republikánský Evropou od Rýna až k ústí Dunaje.”  Osobně vede povstání, které vypuklo v Drážďanech 3. května 1849. Po jeho porážce trest je zradou zajat a odsouzen v Sasku k smrti. Jelikož mu však trest smrti hrozil i v Rusku a Rakousku, tak mu saský král nakonec změnil trest smrti na doživotí a vydal ho do Rakouska. Bakunin byl rok vězněn v Olomouci (kde byl přikován ke zdi). Rakousko ho v říjnu 1851 vydalo Rusku.
V Rusku byl Bakunin šest let vězněn a roku 1857 vypovězen na Sibiř, odkud 17. července 1861 za pomoci příbuzných utíká. Přes Japonsko a USA se dostává do Anglie, kde působí A.I. Gercen a do jehož Kolkolu přispívá. Roku 1863 chtěl Bakunin vést ruské a polské emigranty při vpádu do Pobaltí. Vpád se nakonec neuskuteční. Bakunin se proto pouští do práce v socialistickém hnutí, kde prosazuje anarchistické tendence. Stává se členem Mezinárodního dělnického sdružení (I. Internacionály). Je jakýmsi ideovým protipólem Karla Marxe, který pomocí Internacionály šíří převážně své myšlenky. Na sjezdech Internacionály ve Francii, Belgii či Švýcarsku vystupuje proti Marxovi jako vnitřní opozice a nakonec je i se svými přívrženci na sjezdu v Haagu roku 1872 vyloučen.
Osobní antipatie Bakunina a Marxe vycházela z toho, že Marx neměl rád Rusy a Bakunin neměl rád Němce. Marx se obával, že “barbarští” Rusové se převalí přes hranice a zničí evropskou civilizaci a zlikvidují přitom vymoženosti proletariátu. Když Bakunin ve svém projevu na sjezdu v Bruselu roku 1868 prohlásí, že chce obnovit idealismus, který Internacionále chybí a brojí proti diktatuře proletariátu, Marx údajně reaguje slovy: “Hlouposti, sračky, ruský idealismus…”
Vyloučením Bakunina a odchodem jeho stoupenců byla ale Internacionála oslabena natolik, že v podstatě ukončuje svoji činnost, aby o tři roky později zanikla úplně. Roku 1873 Bakunin prohlásil, že končí veškeré veřejné působení, stěhuje se do Ženevy, kde 1. července 1876 umírá. Roku 1877 se uskutečnil pokus znovu spojit komunisty a bakuninovce v jednu organizaci, ale nezdařil se.
Základní Bakuninovy myšlenky jsou, že ustanovujícím prvkem svobody je vzpoura a jestliže se člověk nemůže vzbouřit proti přírodním zákonům, má možnost vzbouřit se proti institucím, které jsou překážkou jeho svobody - státu a církvi. Jejich odstraněním má vzniknout socialistická společnost založená na dvou principech: svoboda bez socialismu je nespravedlnost a socialismus bez svobody je otroctví.  Ruským narodnikům vyhovovala zejména Bakuninova nenávist k ruskému polonevolnickému státu a jeho víra v připravenost lidových mas k povstání a vše spásnou úlohu rolnické rebelie. Inteligence a studenti nemají propagovat socialismus, který podle Bakunina má ruský rolník v krvi (viz. již zmíněná tradice ruské občiny), ale sjednotit protest lidu a proměnit jeho obranu v boj. Své názory, aplikované na ruské poměry, sepsal v příloze ke knize Státnost a anarchie (1873).
Další narodnický proud naopak Bakuninovy rebelie zavrhoval a obhajoval nutnost připravit revoluci jen pomocí propagandy. Tento proud vycházel z myšlenek P.L. Lavrova. Lavrov byl roku 1866 zatčen a vypovězen z Petrohradu. Ve vyhnanství sepsal spis Historické listy, ve kterých řešil otázky působení pokroku na společnost. Začal hlásat myšlenku o povinnostech inteligence vůči lidu. Inteligence má pochopit nutnost nalezení spravedlivé formy společenského zřízení a usilovat o její nastolení. Protože však inteligence ani lidové masy nejsou ještě připraveny, je cílem revolucionářů dlouhá příprava pomocí propagandy. Roku 1870 uprchl Lavrov do zahraničí, kde vstoupil do Internacionály. Sblížil se s Marxem a Engelsem, ale marxistou se nestal. Od roku 1873 vydával časopis Vperjod, ve kterém informoval o evropském demokratickém a dělnickém hnutí.
Jiným typickým představitelem narodnického učení byl N.K. Michajlovskij. Vystupoval proti projevům samoděržaví a pomáhal podzemní činnosti. Snažil se na řešení problémů uplatnit subjektivní sociologickou metodu (narodnici to nazývali “uchopení problémů srdcem”), za což byl odsuzován marxisticky orientovanými revolucionáři, kteří mu vytýkali přehlížení zákonitostí společenského vývoje. Michajlovskij neměl stoupence, kteří by na základě jeho názorů utvořili samostatný směr, až na konci 80. let se přidal k umírněnější skupině narodniků, usilující o politickou svobodu.
Poslední variantou ruského narodnictví byl P.N. Tkačov, vycházející převážně z učení francouzského socialisty Blanquiho. Tkačov žil v od roku 1873 v emigraci, kde vydával v letech 1875 - 81 časopis Nabat (Zvonění na poplach), ve kterém propagoval své myšlenky. Tkačov byl podobně jako Bakunin přesvědčen, že ruský lid je k socialismu připraven a revoluci je nutno uskutečnit dříve než bude v Rusku dobudován kapitalismus. Znovu se opírá o ruskou občinu, v níž vidí svébytný znak Ruska. Zastával spikleneckou taktiku, podle níž stačí k revoluci dobře organizovaná menšina.
Ruské revoluční prostředí začala od roku 1873 ovládat myšlenka činnosti mezi rolnictvem, označováno jako “chození mezi lid.” Revolucionáři se snažili pomocí letáků a brožur šířit své myšlenky a vyzvat lid k revoluci a také poznat a porozumět jejich chování. Úřady však mnohé revolucionáře pozavíraly (podle ministra spravedlnosti Pahlena bylo z revoluční propagandy obviněno 770 lidí a 265 jich bylo uvězněno) a také naděje, vkládané v rolníky se nesplnily. Proto se pozornost narodniků obrátila mezi dělníky, kde nejvíce vynikala činnost G.V. Plechanova.
Neúspěch “chození mezi lid” pomohl novému zorganizován revolučních sil, protože revolucionáři poznali, že bez organizovaného zázemí nemají naději na úspěch. Roku 1876 vznikla v Pertrohradě Severní revoluční narodnická skupina, pod vedením G.V. Plechanova a A. Michajlova. Postupně se k ní připojily skupinky z dalších oblastí. Organizace začala vydávat časopis Zemlja i volja a sama časem přejala jeho jméno. Základní program organizace měl tři body: předání půdy do rukou vesnického pracujícího stavu, přeměna Ruské říše ve svobodnou federaci občin a předání všech společenských funkcí do rukou občiny, což znamená úplnou samosprávu. Tyto cíle byly považovány za reálně splnitelné v blízké budoucnosti.
Následující období přelomu 70. a 80. let 19. století je označováno jako druhá revoluční situace. Zhoršení ekonomické situace Ruské říše dopadlo nejvíce na chudé rolníky. Znovu vypukaly rolnické i dělnické nepokoje. Avšak v době, kdy docházelo k vzestupu revoluční aktivity prochází narodnictví krizí. Narodnický program vyžadoval od lidu více, než byl schopen lid dát a vliv pronikání nových ekonomických (kapitalistických) vztahů na společnost byl stále větší. Mezi narodniky je pociťována nutnost přímé akce - narodnikům se tak otevřela cesta k teroristickým metodám. Již koncem ledna 1878  spáchala Věra Zasuličová atentát na petrohradského městského náčelníka D. Trepova, kterým se mstila za týrání vězněného narodnika Bogolepova. U soudu v dubnu 1878 byla sice osvobozena, ale před budovou soudu vypukly nepokoje (zřejmě vyvolány policií) a byl zabit jeden student, což dalo podnět k následným velkým studentským bouřím v Petrohradě. Zasuličová vzápětí emigrovala do Švýcarska.
V říjnu 1878 píše kyjevský narodnik Valerian Osinskij na ústředí, že jeho skupina se zaměřila na teroristické akce, protože revoluční strana v Rusku není schopná dokázat víc. Za vraždu zástupce prokurátora je Osinskij v květnu 1879 popraven.
V organizaci se začíná objevovat rozpor mezi příznivci teroristického boje a zastánci politické práce. I v samém jádru Zemlje i volji v Petrohradě existovala teroristická frakce. Její členové podpořili pokus A.K. Solovjova o atentát na cara Alexandra II. 2. 4. 1879. Vedení Zemlje i volji se od atentátu sice distancovalo, ale vnitřní rozpory zakrýt nedokázalo. Přitom již stačila teroristická frakce založila skupinu Vítězství nebo smrt. V polovině června 1879 si tato skupina uspořádala sjezd v Lipecku, kde vyhlásila svůj program. Objevila se tu tři různá pojetí akce a teroru. Zastáncem jednoho směru se stal mladý student A.I. Željabov. Nedlouho po Lipecku se konal ve Voroněži sjezd celé organizace, kde došlo k ostré polemice mezi Plechanovem a Željabovem. Plechanov byl nucen sjezd opustit poté, co se většina přidal na stranu teroristické akce. Na petrohradském sjezdu v srpnu 1879 se Zemlaj i volja rozpadá na dvě organizace - teroristickou Narodnaju volju (Lidovou svobodu) vedenou Željabovem a Plechanovův umírněný, politicky orientovaný Čornyj pereděl.
Každá z nově vytvořených skupin ihned vyhlásila svůj program. Narodovolci v něm měli body jako: Ve vztahu k carské vládě jako nepříteli cíl ospravedlňuje prostředky, tj. každý prostředek jež vede k cíli považujeme za přípustný. Celkově výrazy a formulace použité v narodovolském programu svojí radikálností i stylem připomínají některé teze Komunistického manifestu (a někdy až Machiaveliho), i když přímá inspirace tu zřejmě není . Čornyj pereděl se obracel na rolníky, aby neustále posílali caru petice a poselství, ve kterém ho mají žádat o rozdělení půdy, daňové úpravy, zrušení policie a četnictva, samosprávu atp. a pokud car nepovolí, pak teprve vypovídat poslušnost. Forma je mnohem klidnější a požadavky mírnější.
Větší podporu ruských obyvatel (i na západě Evropy) měli narodovolci, kteří dokonce vyhlásili rozsudek smrti nad carem Alexandrem II. a carismu jako systému boj na život a na smrt. Svůj plán ihned počali realizovat pomocí atentátů - od listopadu 1879 narodovolci zorganizovali výbuchy na železničních tratích u Oděsy a Moskvy, výbuch mostu v Petrohradě, výbuch na jedné z petrohradských ulic, v únoru 1880 dokonce výbuch přímo v Zimním paláci. Po této akce byl zřízena Komise pro ochranu státního pořádku a veřejného klidu v čele s M.T. Lorisem-Melikovem. Týden po jeho jmenování je spáchán další atentát. Pachatel, Ippolit Mloděckij, je pověšen. Nakonec se atentát povede 1. března 1881. Car byl v Petrohradě zraněn výbuchem bomby a svému zranění podlehl. Atentátníci byli na místě zatčeni.
Po zavraždění Alexandra II. poslali narodovolci Alexandru III. otevřený dopis v němž slibovali zastavení teroristických akcí, když car vyhlásí politickou amnestii a zajistí svobodné volby. Bohužel, očekávané demonstrace, stávky či alespoň petiční akce na podporu narodovolských požadavků neproběhly. Nepřipojila se ani liberální šlechta. Car nechal většinu představitelů Narodnij volje pochytat a 3. dubna 1881 na Semnjonovském náměstí hromadně popravit spolu se zadržovanými atentátníky. Mezi popravenými byl i vůdce Narodnij Volji Željabov a jeho milenka Sofie Perovská (dcera gubernátora Petrohradu a neteř carského ministra školství! ). Zbytky organizace v čele s Věrou Fignerovou se udržely až do roku 1883, kdy díky zradě jednoho člena byli uvězněni i oni. Narodnaja volja tak přestala existovat a většina zbylých členů, kteří unikli všem vlnám zatýkání, emigrovala. Někteří z emigrantů se sice ještě snažili uskutečnit povstání řízené ze zahraničí (např. z Paříži nebo Curychu), tyto tendence z let 1889-1890 byly ale díky carským agentům potlačeny.
Co se týče, druhého hnutí, Čorného peredělu, to zůstávalo ze začátku převážně pasivní. Jeho členové se sice pokoušeli vydávat časopisy, ale jejich tiskárny byly odhaleny. Část členů odešla do emigrace. Postupně však i černoperedělci své pasivní pozice opouštěli, Plechanov připustil, že i aktivní politický boj stojí za pozornost, ale ne vedený takovým způsobem, jak ho vedou narodovolci. Mezi organizacemi však přesto existovala praktická spolupráce a v průběhu roku 1881 se část černoperedělců s narodovolci opět spojila. Skupina soustředěná kolem Plechanova se přidala k marxistům.
Dohra
Poslední reakce na narodnictví vycházela ze studentského hnutí, jehož největší rozsah byl v letech 1887 - 90. Zde se také na kazaňské univerzitě můžeme setkat s první politickou aktivitou Vladimíra Uljanova-Lenina. V Petrohradě zase vznikla skupina, která si dala název Teroristická frakce strany Narodnaja Volja. Jejím členem byl i Leninův starší bratr Alexandr. Tato skupina se 1. března 1887 pokusila o atentát na cara Alexandra III. Akce však byla prozrazena, protože skupina byla již delší dobu sledována policií. Její členové byli pozatýkáni a 8. května 1887 jich bylo sedm popraveno, včetně Alexandra Uljanova, další byli odsouzeni na doživotí nebo posláni do vyhnanství na Sibiř. Na tradici narodovolců navazovala i skupina Mladá strana Narodnoj Voli, prosazující masový teror, směřující i proti továrníkům, a také z počátku 90. let Skupina narodovolců, spojená s dělnickým hnutím.
Objevují se i skupinky, vycházející z činnosti umírněného Čorného peredělu, zejména Partija narodnogo prava, snažící se spojit všechny opoziční skupiny v boji za politickou svobodu občanů. S touto skupinou sympatizoval i dříve zmíněný N. K. Michajlovskij. Existovala i skupina liberálních narodniků (od 80. let, v 90 letech sílila), která poukazovala na svébytnost Ruska a vystupovali hlavně proti marxistům, kteří podle nich reprezentují jen dělníky, kdežto narodnici reprezentují zájmy celého lidu.
Od konce osmdesátých let stále intenzivněji i do Ruska proniká marxismus a zůstalé národnické skupiny se s tímto faktem musely vyrovnat. Je to poznat z jejich činnosti. Některé skupiny přebíraly část marxistických idejí a jiné zase proti marxistickému učení vystupovaly. Nakonec je ale narodnictví marxismem vytlačeno úplně.

Použitá literatura:
Bakunin, M.A.: Bůh a stát, Otrokovice 1999
Bakunin, M.A.: Zpověď caru Mikuláši I., Praha 1996
Giroudová, F.: Jenny Marxová, žena ďáblova, Brno 1996
Herman, K. - Kočí, J. a kolektiv: Dějiny SSSR od nejstarších dob do Velké říjnové socialistické revoluce, Praha 1977
Ježek, A: Vyprávění o rodině Uljanovových, Praha 1987
Neumann, B. - Moravcová, J.: Hledači naděje /svědectví o epoše narodnictví/, Praha 1974
Nosov, N. J. a kolektiv: Stručné dějiny SSSR, díl 1, Praha 1982
Švankmajer, M. - Veber, V. - Sládek, Z. - Moulis V.: Dějiny Ruska, Praha 1999
kolektiv autorů: Filosofický slovník. Olomouc 1998, II. opravené a rozšířené vydání
Ottův slovník naučný, Praha 1888-1909

RUSKÁ LITERATURA

Vyvíjela se na přelomu 10. a 11. stol. v souvislosti s přijetím křesťanství na Rusi, kdy byl zaveden církevně slovanský jazyk (církevní slovanština). Vedle překladů do tohoto jazyka vznikala původní tvorba – kázání, životopisy svatých (hagiografie), veršované pověsti (byliny a kroniky), letopisy. Nejznámější je Letopis Nestorův, který vznikl asi 1113. Z hagiografické literatury je nejznámější Život Borise a Gleba a Život Feodosije Pečorského. Dalším významným dílem tohoto období je Poučení Vladimíra Monomacha. Ve 12. stol. bylo vytvořeno nejslavnější dílo staroruské literatury – Slovo o pluku Igorově, které neobyčejně silně vyjadřovalo vlastenecké touhy lidu. Období tzv. tatarského jha představovalo stagnaci, ale přesto vznikla významná díla, zejm. Slovo Daniila Zatočnika. Nové obrození ruského literárního života nastalo v 15. stol. po porážce tatarských nájezdníků, o čemž vypráví Trojický letopis (zde je vyzdvižena úloha Moskvy), Pověst o boji na Kulikovském poli a zejm. nejdůležitější spis té doby Zadonština. Ruská společnost se začala otevírat světu, což se projevilo v mnohých cestopisech, z nichž nejznámější je Putování kupce Afanasije Nikitina za tři moře, popisující cestu do Indie. Významným obdobím rozvoje ruské literatury se stala v 16. stol. vláda cara Ivana Hrozného, kdy vznikala jednak literatura věnovaná jeho osobě (Nikonovský letopis, Kazanská historie) a jednak právně společenskému systému (Domostroj, Stoglav). Na přelomu 18. a 19. stol. vznikl ruský klasicismus, jehož hlavní představiteli byli A. D. Kantěmir, M. V. Lomonosov, dále autor bajek I. A. Krylov a básník G. R. Děržavin. V roce 1750 byl vytvořen nový spisovný jazyk. Autoři psali tragédie, ódy a eposy (zejm. M. V. Lomonosov); posléze navazoval sentimentalismus (N. M. Karamzin) a preromantismus (A. N. Radiščev a G. R. Děržavin). Významné bylo dílo dramatika A. S. Gribojedova, zejm. komedie Hoře z rozumu. Se vznikem romantismu v 19. stol. ruská literatura zaznamenala největší rozmach a dostala se do popředí celosvětové kultury, zejm. zásluhou A. S. Puškina, M. J. Lermontova a N. V. Gogola, Alexandra Ivanoviče Poležajeva (1804 – 1838) a A. F. Veltmana. V pol. 19. stol. se zformovala skupina revolučních demokratů (V. G. Bělinskij, N. G. Černyševskij a A. I. Gercen), z nichž na sebe nejvíce upozornil básník N. A. Někrasov. Rozvíjel se kritický realismus (I. A. Gončarov, M. J. Saltykov-Ščedrin, N. A. Někrasov, N. A. Ostrovskij), který vyústil ve vrcholné období ruského románu (L. N. Tolstoj, I. S. Turgeněv a F. M. Dostojevskij). Na přelomu 19. a 20. stol. pokračovala realistická linie (A. P. Čechov), nově vznikla mystická moderna (L. N. Andrejev, D. S. Merežkovskij) a další směry (např. romantický realismus M. Gorkého nebo dekadence V. J. Brjusova). Ve 20. stol. vznikl symbolismus (A. A. Blok, A. Bělyj), akméismus (A. A. Achmatovová, O. E. Mandelštam) a futurismus (V. Chlebnikov, V. V. Majakovskij). Po revoluci 1917 došlo k rozštěpení ruské literatury na tři proudy: a) exilový (I. A. Bunin, M. I. Cvetajevová, V. V. Nabokov, J. I. Zamjatin), jehož nejvýznamnější představitelé se zapsali i do literatur jiných národů (zejm. V. V. Nabokov); b) domácí, střídavě tolerovaný (I. E. Babel, B. A. Pilňak, A. Vesjolyj, M. A. Bulgakov, B. L. Pasternak, S. A. Jesenin), který později přerostl do tzv. samizdatu; c) oficiální (M. A. Šolochov, A. N. Tolstoj, I. G. Erenburg). Po roce 1956 došlo k částečnému uvolnění cenzury, prosadili se mladí básníci (A. A. Vozněsenskij, B. Achmadulinová) a prozaici (V. G. Rasputin, V. M. Šukšin, J. V. Trifonov). I nadále existovala exilová tvorba (A. I. Solženicyn, I. A. Brodskij, A. A. Zinovjev). Rozvíjela se zpívaná poezie (A. A. Galič, B. Š. Okudžava, V. S. Vysockij).



Dimitrie Cantemir (Dmitri Kantemir v Rusovi), (26. října 1673 - 1723) byl Moldavian lingvista a učenec. On byl první autor napsat knihu v Rumunském jazyce.

Dimitrie Cantemir
Born v Silisteni jako potomek Moldavian boyar rodina Cantemir, on byl vzděláván v jazycích, literatuře a historii u pěkného soudu Iasi. Mezi 1688 a 1710 on žil v Constantinople (Istanbul), pak se vrátil a se stal princem Moldavia v 1710.
On ovládal jen jeden rok (1710 - 1711) když on se připojil k Peterovi velký v jeho kampani proti Turkům a umístil Moldavia pod ruským suzerainty. Porazený Turky, Cantemir nemohl se vrátit k Moldavia, tak on emigroval do Ruska, kde on a jeho rodina nakonec se vyrovnala. On zemřel u Kharkov v 1723.
Cantemir byl známý jako jeden z největších lingvistů jeho času, mluvení a psaní jedenáct jazyků, a být dobře zběhlý v orientálním stipendiu. On byl objemný a originální spisovatel velké bystrosti a hluboké proniknutí a jeho spisy zahrnují mnoho předmětů. Nejlépe známý je jeho Minulost růstu a rozpadu Říše pohovky. On také psal minulost orientální hudby, který je už ne existující; první kritická minulost Moldo-Walachia; první geografický, ethnographical a ekonomický druh Moldavia, Descriptio Moldaviae, pod jménem Historia Hieroglyphica, ke kterému on vybavil klíč a ve kterém hlavní osoby jsou reprezentovány zvířaty; také minulost dvou vládnoucích domů Brancoveanu a Cantacuzino; a filozofické pojednání, první kniha vždy psaný v Rumunském jazyce - psaný také v Řekovi, překládal v Arabštině, pod titulem Divanul sau Gâlceava v a # x163; eleptului cu lumea sau Giude a # x163; sufletului ul cu trupul; v Francouzštině: Le divan ou la spor du avec mudrce le monde ou le jugement de l'âme avec le sbor; v Angličtině Divan nebo jednání moudrého člověka se světem nebo míněním duše s tělem. Místo vydávání a datum jsou: Iaşi 1698.


Mikhail Vasilevich Lomonosov (Михаил Васильевич Ломоносов) (1711-1765), Ruský spisovatel a polymath, kdo dělal důležité příspěvky k oběma literatura, vzdělání a věda.
Lomonosov byl narozen na 19. listopadu, 1711, ve vesnici Denisovka (jméno kterého bylo poté změněný ve cti básníka), umístěný na ostrově ne daleko od Kholmo-gorl, ve vládě Arkhangelsk. Jeho otec, rybář, vzal chlapce když on byl deset roků věku pomoci němu v jeho povolání; ale jeho horlivost pro znalosti byla nespoutaná. Nemnoho knih dostupných jím on téměř učil se zpaměti; a, vidět, že to tam bylo žádná šance honit rodinnou výchovu, on rozhodl se jít do Moskvy. An příležitost se naskytla, když on byl sedmnáct, a zásahem přátel on dostal přijetí do Zaikonospasski školy. Tam jeho pokrok byl velmi rychlý, obzvláště v Latině, a v 1734 on byl poslán z Moskvy k Svatému Petersburg. Tam znovu jeho dokonalost, obzvláště ve fyzikální vědě, byl označený, a on byl jeden z mladých Rusi volený dokončit jejich vzdělání v cizích zemích. On společně zahájil studium metalurgie u Marburg, Německo; on také začal psát poezii, napodobující Němec napíše, mezi koho on je říkán k obzvláště obdivovali Gunthera. Jeho Óda na brát Khotin od Turků byl složen v 1739, a přitahoval velké množství pozornosti u St. Petersburg. Během jeho bydliště v Německu, Lomonosov si vzal rodáka z té země, a našel to obtížný udržet jeho rostoucí rodinu na nedostatečném příjmu uděleném k němu St. Petersburg akademie, který, navíc, byl nepravidelně poslaný. Jeho okolnosti staly se rozpačité a on rozhodl se opustit zemi tajně a vrátit se domů. Na jeho příchodu do Ruska on rychle se zvedl k rozdílu, a byl vyrobený profesor chemie na univerzitě St. Petersburg; kde on nakonec se stal farářem. Dychtivý prohlubovat ruské vzdělání, Lomonosov byl zapojený do založení Moskva státní univerzita (později pojmenoval podle něj) v 1755. V 1764 Lomonosov byl ustanoven k pozici ministra.
Jako vědec Lomonosov odmítl phlogiston teorie záležitosti obyčejně přijala to v době, a očekával kinetickou teorii plynů. On pozoroval teplo jako forma pohybu, navrhl vlnovou teorii světla, a řekl myšlenku na zachování záležitosti. Lomonosov byla první osoba k záznamu zmrazování rtutě, a pozorovat atmosféru Venuše během slunečního tranzitu. V 1745 on vydal katalog přes 3,000 nerosty, a v 1760 on vysvětlil tvoření ledovců. V 1755 on psal gramatiku to reformovalo Ruský literární jazyk tím, že se spojí Starý kostel slovanský s vulgárním jazykem. On vydával první historii Ruska v 1760. Většina z jeho úspěchů, nicméně, byl neznámo u Ruska until dlouho po jeho smrti. On zemřel v St. Petersburg na 15. dubna, 1765.

Čistě jak prostředky k nahrávce průchod času, 18. století bylo to století který trval od 1701-1800; nicméně, historianss chtějí někdy specificky se odkazovat na 18. století jak 1715-89; který označuje časové období mezi smrtí King Louis XIV a start Francouzské revoluce. V Evropě, primární volby národy tohoto období (v podmínkách průmyslové kapacity) byl: Rakousko, Británie, Francie, Prusko, a Rusko. Toto bylo období takzvaný”informoval absolutismus”.


Peter já " velký " (30. května, (O.S.) = 9. června, 1672 (N.S.) - 28. ledna, (O.S.) = 8. února, 1725) (N.S.), Car Rusko (od 1682) a první císař ruské Říše (1721- 25), je ještě uznávaný jako jeden z největších vůdců jeho země někdy měla.
On byl uznávaný car Ruska v 1682, podél jeho poloviny-bratr Ivan, ale pro prvních sedm roků jejich panování, jejich sestra Sophia myslela si reins jako vladař. V 1689, Peter a jeho podporovatelé nutili Sophii odstoupit jako vladař a vstoupit do kláštera. Peter a Ivan pak sdílený trůn přátelsky until Ivan, invalida, zemřel v 1696.
Peter byl extrémně vysoký (šest nohy sedm se posunuje) a silný muž. Jeho vyčouhlé nohy a zbraně bránili němu v bytí hezký, nicméně.
Brzy v jeho panování, Peter uskutečnil rozsáhlé reformy mířil na modernizovat Rusko. Těžce ovlivňovaný jeho západními poradci, Peter reorganizoval ruskou armádu podél evropských linek a snil o Rusku výroby námořní síla. On stál před hodně opozicí vůči těmto politikám doma, ale surově potlačil některého a všechny vzpoury proti jeho autoritě.
V 1697 Peter dal jeho novou armádu k testu poprvé, porážet Crimean Tatars Říše pohovky a se chytit Černé moře porty Azov a Taganrog. Tato kampaň označila první úspěšný vojenský útok ruskou armádou na cizí půdě ve stoletích a ustavené Rusko jako vážnější účastník evropské politiky.
V úsilí pohybovat jeho lidmi pryč od asijských zvyků, Peter uložený daň na vousech začínat s 5. září, 1698; Všichni muži kromě kněží a rolníků, byl vyžadován platit daň jedno sto rublů rok a prostí občané museli platit jednoho kopek každý. Toto bylo viděno mnoho jako útok na náboženství.
V 1698-99, Peter cestoval do západní Evropy, kde on strávil čas u dvorů mnoho ze silných vůdců času, a studoval shipbuilding v Amsterdam a Deptford (Londýn), pracovat jako dělník v yardech Holandská východní Indie společnost. Ačkoli jeho příjem byl přátelský v jeho cestách, on stále nebyl zaujatý vážně jak se rovnat velký crowneded hlavy Evropy.
Poté, co se vrátil k Rusku, kde on reformoval minci podél linek ukázaný jej Isaac Newton a umlčel povstání Streltsy (ruská cisařská stráž), Peter vyhlásená válka na Švédsko, který zmocnil se ruského území na Baltské moře víc než 50 roků dříve. Toto bylo urážka Petera a hlavní překážka k jeho snu o Rusku jako námořní moc. Ale válka by ukázala se dlouhá a těžká. Švédsko bylo dominantní vojenská síla východní Evropy a bylo vedl o mladé ale oslnivého krále Charles XII Švédska, kdo měl dokázat být důstojný protivník pro Petera.
Rusko dopadalo být nemocný-připravoval se bojovat proti dobře vycvičeným Švédům a jejich prvnímu pokusu u uchopovat baltické pobřeží skončil pohromou u Bitva Narva v 1700. Charles pak přešel do útoku proti Peterovi a jeho spojenec, král Augustus II Polsko. Pro dalších osm roků, Švédi pustošili Polsko a Saxony, nakonec nutit Augustuse pryč polský trůn. Konečně, v 1708, Charles napadl Rusko snažit se zachytit Moskva a sesadit Petera.
Peter, v mezitím, prováděl úspěšnou akci v Baltic pro případ lesser velitelé švédštiny, vyhrávat moderní Estonsko a ústa Neva Řeka, kde on založil velké město St. Petersburg v 1704. Jistý on mohl porazit Petera u volna, Charles ignoroval tyto kampaně.
Poté, co přešel do Ruska v 1708, Charles porazil Petera u Golovchin (3. července, 1708) ale pak utrpěl jeho první porážku u Bitva Lesnaya (28. září, 1708), když Peter rozmačkal levé křídlo švédské armády klesat od Riga ke spoji Charles je hlavní armáda. Protože této porážky, Charles byl nucen opustit jeho navrhovaný pochod na Moskvě. Odmítat ustoupit do Polska nebo zpět ke švédskému území, Charles instead napadnutý Ukrajina.
Peter dovedně ustoupil jižní, ničit něco hodnoty to mohlo pomoci Švédům, kdo byl beznadějně byl oddělený od resupply. Švédská armáda trpěla velmi v mrazivé zimě 1708-09, ale pokračoval v ukrajinské kampani v létě 1709, doufat, že nakonec přinese Petera k bitvě.
Když Charles pokračoval v kampani, on našel Petera hodně agresivnější, a bitva který oba muži hledaný přijal místo 27. června, 1709, u Poltava. Peter má roky práce na se zlepšovat ruská armáda se vyplatila a on způsobil drtivou porážku na Švédech, působit blízko k 10, 000 obětí a brzy zachycovat většinu z čeho zůstal z Charlesa ' armáda. Charles uprchl do neutrální pohovky Říše, kde on pokusil se přesvědčit Sultán Ahmed III pomáhat jemu v obnovené kampani.
Peter pošetile napadl pohovky v 1711 a utrpěl hroznou porážku. V následující mírové dohodě on musel vrátit černou námořní přístavy, které on měl se chytily v 1697, ale sultán nepřipojil se k sílám s Charlesem XII. Ve skutečnosti, on vyhnal jeho hosta švédštiny od říše v 1714.
Peterovy severní armády vzaly švédštinu provincie Livonia (severní polovina moderní Lotyšsko, a southern Estonsko) a pak řídil Švédy zpět do Finsko. Stále, Charles odmítl vzdát se, a ne until jeho úmrtí v bitvě v 1718 mír stal se proveditelný. V 1721, Smlouva Nystad skončil co stalo se známé jak Velká severní válka, a obnovil baltické pobřeží k Rusku celá cesta k jeho okraji s Finskem (pak část Švédska).
Pozdnější ten rok, ruský senát udělil Petera titul Císař, a on byl rychle uznaný jako takový pravítky Polska, Prusko a Švédsko. V 1724, on měl jeho druhou manželku, Kateřina, korunovaný jako císařovna. Cisařský pár byl spolu protože 1703, když Peter se setkal s ní u jeho domova nejlepší přítel, Aleksandr Menshikov (1673-1729); pak známý jako Martha Skavronskaya, 20-rok-starý bývalý rolník a sluha byli Menshikov je paní. Ona brzy se stala Peterovým milovníkem. Oni se vzali v 1712, ona vzala si jméno Kateřina, a nesl císaře několik dětí, oba dříve a po jejich manželství. Na Peterově smrti v 1725, ona následovala jej jak Kateřina já Ruska a zemřel jako dva roky pozdnější.

http://wikipedia.infostar.cz/r/ru/russian_literature.html

Interpretace vybraného literárního díla – F.M.Dostojevskij Idiot

“V knížeti Myškinovi vytvořil Dostojevskij typ člověka čistého, upřímného, nezištného. Cit je u něj v souladu s rozumem. Je to člověk nezkažený vnějším světem. Ale každý dobrý skutek je po zásluze potrestán. A tak kníže platí tu nejvyšší daň – nepochopení a výsměch okolí. Zřejmě představovali knížete jako nějakou vzácnost (všichni v tom viděli východisko z ožehavé situace) a horlivě ho postrkovali k Nastasje Filippovně. Kníže dokonce zaslechl slovo „idiot“ , které zašeptal snad Ferdyščenko za jeho zády Nastasje Fillipovně na vysvětlenou.“
Lev Nikolajevič Myškin – Lev Myškin – lev a myš. Dva protiklady, které by jeden bez druhého zdaleka nedosahovaly takového významu. Protikladné jsou ostatně Dostojevského hrdinové obecně – talentovaní epileptici, ušlechtilé prostitutky, ubožáci hodni soucitu aj. Protikladné jsou i ústřední postavy Idiota tvořící jakýsi milostný čtyřúhelník: kníže Myškin – Parfjon Rogožin – Nastasja Filippovna – Aglaja Jepančinová.
Dvojí je i způsob, jak působí kníže na své okolí. „Kníže pro mne znamená to, že jsem poprvé v životě potkala opravdu oddaného člověka, kterému věřím. On mi uvěřil na první pohled a já mu také věřím.“ X A teď se tu najednou objevilo to škaredé knížátko, ten nešťastný idiotek, a hned se zas všechno rozvířilo, všechno je v domě vzhůru nohama. Je označován jako „idiot“. Proč? Je to výsměch tomu „jinému“, na které „normální“ společnost není zvyklá. Zároveň je to projev vlastní zbabělosti. Proč jsou lidé v Myškinově okolí zbabělí? Proto, že i když všichni knížete obdivují a ve skrytu duše si přejí být jako on, nikdy si to nepřipustí. A tak budou tiše závidět a prahnout po tom být jako on, nahlas se o něm budou ale vyslovovat jako o „idiotovi“. Tyto dva postoje lidského já jsou vyjádřeny v postavách Myškinových osudových žen – Nastasje Filippovně a Aglaje.
Nastasja Filippovna, femme fatale č. 1. V očích petrohradské „lepší“ společnosti je jen vydržovanou děvkou, která si nezaslouží nic než pohrdání. I jí záleží na mínění ostatních víc než na čemkoli jiném. A tak si ani ona sama sebe neváží, její život pro ni v podstatě nemá cenu. Jsou tu ale dva muži, kteří ji milují. Kníže a Rogožin. Rogožin ji miluje proto, že je krásná. Kníže ji lituje, soucítí s ní, ale hlavně v ní vidí „krásu, která spasí svět“. A ona se mezi nimi zmítá. Touží být s knížetem, ale pocit viny za svůj hříšný život ji vždycky vede do náruče Rogožina. Zakazuje si milovat a být milována, aby odčinila všechny své hříchy. Smrt je pro ni nakonec tedy spíše vykoupením než trestem (podobný motiv najdeme i ve Styronově Sophiině volbě, ve vztahu Sophie Zawistowské a Nathana Greena).
V knížeti Myškinovi je Dostojevského odkaz. Proto přežil Idiot víc než sto let (vydán v r.1868), protože je stále platný. Všichni známe Aglaji, Lebeděvy, generálové Jepančinové… A všichni si tajně přejeme být trochu jako kníže Myškin. Jenže je to možné být jako on? Dostojevského Idiot není z červené knihovny. Dostojevskij nám nemaluje obraz společnosti, která se pod vlivem jedince změní v lepší. Ukazuje nám lidi v jejich nejčistší podobě a jejich snahu stát se lepšími. Kníže Myškin se objevuje zčistajasna a nevědomky lidi ovlivňuje. Probouzí v nich touhu po kráse a lásce. Myslím, že je možné přirovnat ho (kromě přirovnání k Donu Quijotovi) ke Kristu. Je ztělesněním dobra. Zmítá se ve společnosti, která ho nechápe, protože pochopit nechce. A kníže Myškin stejně jako Kristus trpí za lidi a pro ně. A kníže Myškin stejně jako Kristus prohráli svůj boj se společností. V tom je cena díla. V jeho objektivitě. V surové pravdě o (dnešním) světě.“...

Interpretace vybraného literárního díla – F.M.Dostojevskij Idiot

“V knížeti Myškinovi vytvořil Dostojevskij typ člověka čistého, upřímného, nezištného. Cit je u něj v souladu s rozumem. Je to člověk nezkažený vnějším světem. Ale každý dobrý skutek je po zásluze potrestán. A tak kníže platí tu nejvyšší daň – nepochopení a výsměch okolí. Zřejmě představovali knížete jako nějakou vzácnost (všichni v tom viděli východisko z ožehavé situace) a horlivě ho postrkovali k Nastasje Filippovně. Kníže dokonce zaslechl slovo „idiot“ , které zašeptal snad Ferdyščenko za jeho zády Nastasje Fillipovně na vysvětlenou.“
Lev Nikolajevič Myškin – Lev Myškin – lev a myš. Dva protiklady, které by jeden bez druhého zdaleka nedosahovaly takového významu. Protikladné jsou ostatně Dostojevského hrdinové obecně – talentovaní epileptici, ušlechtilé prostitutky, ubožáci hodni soucitu aj. Protikladné jsou i ústřední postavy Idiota tvořící jakýsi milostný čtyřúhelník: kníže Myškin – Parfjon Rogožin – Nastasja Filippovna – Aglaja Jepančinová.
Dvojí je i způsob, jak působí kníže na své okolí. „Kníže pro mne znamená to, že jsem poprvé v životě potkala opravdu oddaného člověka, kterému věřím. On mi uvěřil na první pohled a já mu také věřím.“ X A teď se tu najednou objevilo to škaredé knížátko, ten nešťastný idiotek, a hned se zas všechno rozvířilo, všechno je v domě vzhůru nohama. Je označován jako „idiot“. Proč? Je to výsměch tomu „jinému“, na které „normální“ společnost není zvyklá. Zároveň je to projev vlastní zbabělosti. Proč jsou lidé v Myškinově okolí zbabělí? Proto, že i když všichni knížete obdivují a ve skrytu duše si přejí být jako on, nikdy si to nepřipustí. A tak budou tiše závidět a prahnout po tom být jako on, nahlas se o něm budou ale vyslovovat jako o „idiotovi“. Tyto dva postoje lidského já jsou vyjádřeny v postavách Myškinových osudových žen – Nastasje Filippovně a Aglaje.
Nastasja Filippovna, femme fatale č. 1. V očích petrohradské „lepší“ společnosti je jen vydržovanou děvkou, která si nezaslouží nic než pohrdání. I jí záleží na mínění ostatních víc než na čemkoli jiném. A tak si ani ona sama sebe neváží, její život pro ni v podstatě nemá cenu. Jsou tu ale dva muži, kteří ji milují. Kníže a Rogožin. Rogožin ji miluje proto, že je krásná. Kníže ji lituje, soucítí s ní, ale hlavně v ní vidí „krásu, která spasí svět“. A ona se mezi nimi zmítá. Touží být s knížetem, ale pocit viny za svůj hříšný život ji vždycky vede do náruče Rogožina. Zakazuje si milovat a být milována, aby odčinila všechny své hříchy. Smrt je pro ni nakonec tedy spíše vykoupením než trestem (podobný motiv najdeme i ve Styronově Sophiině volbě, ve vztahu Sophie Zawistowské a Nathana Greena).
V knížeti Myškinovi je Dostojevského odkaz. Proto přežil Idiot víc než sto let (vydán v r.1868), protože je stále platný. Všichni známe Aglaji, Lebeděvy, generálové Jepančinové… A všichni si tajně přejeme být trochu jako kníže Myškin. Jenže je to možné být jako on? Dostojevského Idiot není z červené knihovny. Dostojevskij nám nemaluje obraz společnosti, která se pod vlivem jedince změní v lepší. Ukazuje nám lidi v jejich nejčistší podobě a jejich snahu stát se lepšími. Kníže Myškin se objevuje zčistajasna a nevědomky lidi ovlivňuje. Probouzí v nich touhu po kráse a lásce. Myslím, že je možné přirovnat ho (kromě přirovnání k Donu Quijotovi) ke Kristu. Je ztělesněním dobra. Zmítá se ve společnosti, která ho nechápe, protože pochopit nechce. A kníže Myškin stejně jako Kristus trpí za lidi a pro ně. A kníže Myškin stejně jako Kristus prohráli svůj boj se společností. V tom je cena díla. V jeho objektivitě. V surové pravdě o (dnešním) světě.“...


2.    Idiot
    Dostojevského „Idiot“ je románem v němž rozpory dobra a zla nejsou vykresleny na pozadí společenských rozdílů, kde zločin tvoří pouze závěrečnou část, k níž sice vše spěje, ale celkově má román civilní ráz. Děj se odehrává v společenských salónech při vzájemných rozhovorech postav.  Středem románu jsou mezilidské vztahy, rodina, láska, nenávist, vášeň. Dobro a zlo se zde ustavuje skrze běžný život postav příběhu. Pro tuto svou „civilnost“ jsem „Idiota“ zařadil jako východisko, z něhož postupně budu přecházet k problematice dobra a zla vyjádřené v Dostojevského dalších dílech (jmenovitě Zločinu a trestu, Bratrech Karamazových, Běsích), v nichž rozpory, rozdíly a ostré konflikty budou přítomny po celou dobu příběhu.
2.1.    Kníže Myškin
    Dostojevského záměrem bylo vytvořit postavu blížící se postavě Ježíše Krista, zasazenou do Dostojevského současnosti. Osobu nesobeckou, jednající v zájmu druhých lidí. Ve světě, kde se většina lidí snaží sloužit jen svým zájmům a bezprostřednímu prospěchu, se z knížete Myškina stala postava komická, vyčnívající svým nevšedním jednáním, pro které ostatní lidé nemají pochopení. Dostojevský si už v osnově díla uvědomoval, že takováto postava nepatří do tohoto světa a přisoudil Myškinovi roli vyléčeného idiota1. T. Špidlík se o Myškinově postavě vyjadřuje velice ostře: „Evangelický křesťan“, princ Myškin, tam vystupuje jako ubohá karikatura Spasitele, jako „zmetek“.(18,s.232) N. Berďájev Myškinovi upírá plné lidství: „Není až, do samého konce úplným člověkem, jeho povaha je sice světlá, ale neúplná. (1,s.30)
    Myškinova upřímnost, pravdomluvnost a otevřenost, z něho dělají člověka hloupě vypadajícího, který snad ani neví, že některé skutečnosti, které o sobě prozrazuje, mohou být proti němu zneužity. Je však zajímavé, zamyslet se, co z Myškina dělá člověka s pověstí idiota. Vezmeme-li pro srovnání postavu Aljoši Karamazova z Dostojevského „Bratří Karamazů“, najdeme některé obecné rysy obě postavy spojující. Zatímco však u Aljoši, jsou jeho přespříliš kladné povahové rysy přičítány jeho příklonem k religionizitě, u Myškina jde v očích lidí o idiotismus. A skutečně, ač obě postavy slouží Dostojevskému ke stejnému účelu – hlásání evangelia, živého Krista je k nim přistupováno rozdílně. Od Aljoši je toho očekáváno od lidí vždy mnoho a lidé se k němu obracejí jako k zprostředkovateli jejich nejosobnějších záležitostí. Myškin je lidmi podceňován, ač si postupně a velmi lehce vydobývá u lidí respekt a důvěru. Aljoša je lidmi žádán, aby je zastupoval v jejich záležitostech. Myškin je schopen vlastní iniciativy, což vždy nebývá ku prospěchu věci a je to společností chápáno jako netaktnost.
    Z hlediska chápání dobra a zla u obou postav je nutné ptát se po příčině, zárodku dobra u obou hrdinů. Pro jednoho je to živá vzpomínka na matku, evangelium a příkladný život starce Zosimy. U druhého je pátrání po prvopočátku zbytečnou záležitostí, nikde jej v díle nenajdeme. Dobro se může hledat v Myškinově jakési dětské nevinnosti, mentální opožděnosti, nedostatku zkušeností se světem, jež mu byl v dětství zapovězen pro jeho nemoc, jen tak si mohl uchovat svou nezkaženost. Jako by chtěl Dostojevský skrze Myškina uvést v život Rousseauovo osvíceneckou koncepci, kde člověk se rodí jako dobrý a zkaženým ho dělá až lidská společnost. Záleží pak pouze na konkrétním člověku, zda si svou lidskost pod tlakem společnosti nenechá vzít. Právě dlouhodobá nemoc, neschopnost účastnit se života běžné společnosti, by měla být odpovědí na to, kde se člověk podobných charakterových vlastností mohl z ničeho nic vzít. F. Kautman přisuzuje vliv této koncepce některým konkrétním autorům: „Pod vlivem Schillera, Racina, Sandové, Huga, Dickense Dostojevskij zřejmě byl ochoten v duchu osvícenecké ideologie pokládat člověka za bytost v podstatě dobrou.“ (13,s.26)
    Z hlediska mezilidských vztahů zastává Myškin citlivý a příznivý přístup ke všem lidem. Je tu však rozdílný přístup k oběma pohlavím. Zatímco k mužským postavám se jeho city nemění i když se jedná o pokus Rogožina ho zavraždit. U Nastasji Filipovy se city a přístup k ní vyvíjejí, jsou pohyblivější. Z lásky je lítost, z touhy po společném životě je konstatován poznatek o nejhorších dnech v životě prožitých ve společnosti této osoby.
    Myškinova postava je postavou dobrou, není však snadné určit, co Myškin rozumí dobrem. Myškin se dostává do situací vlastního sebeobětování, odpuštění, jeho aktivní činy se soustřeďují v zabraňování zla a jeho následků, ale ne přímo v konání dobra. Je takovým bojovníkem se zlem. Jako dobrý se projevuje všude tam, kde se setkává se zlem. Dobro pro dobro však nekoná. J.L. Hromádka takto podobně vidí pravoslaví, které touží po spasení světa nikoli úsilím, pohybem úderností, nýbrž hnutím víry, modlitby a svaté mystické, lásky. Pravoslavný Kristus přetvořuje pomalu svět bez programatického úsilí a organisované aktivnosti. (9,s.35)
    Nastasja Filipova je osudovou ženou, nejen pro Myškina, ale i pro Rogožina a Gavrilu Ivolgina. Tyto tři muže spojuje soupeřství o Nastasju Filipovnu a jedná se o skutečné spojenectví v pravém slova smyslu, v němž v jejich sváru o Nastasju krystalizuje vzájemné přátelství. Tito muži však nejsou skutečnou příčinou, proč nemůže Myškin Nastasju nadobro získat. Ta se rozhodla, již ze zásady odporovat jakémukoliv konečnému závazku ke každému ze třech mužů. Hraje svou nekonečnou hru s těmito muži a chce, aby to tak zůstalo. Je nespokojena s rolí, jež zastává, na druhou stranu jí však tato situace uspokojuje. Chce být viděna v očích lidí jako špatná a tak se taky chová. Je schopna každému z nich říci své ano, svým závazkům však vždy na poslední chvíli nedostát. Pro všechny tři muže, je vlastně zosobněným zlem, po kterém oni touží a vidí v něm dobro, naplnění svých tužeb. Takto popisuje Nastasju Filippovnu postava Afanasije Ivanoviče Tockého: „Ovšem životní zkušenost a hluboká prozíravost mu velmi brzy napověděly, že teď má co činit se stvořením zcela mimořádným, že tato osůbka nejen vyhrožuje, nýbrž bude i jednat, a hlavně se před ničím nezastaví, protože si na světě ničeho neváží, a nelze ji tedy na nic nalákat.“ (7,s.38)
    Myškinovi soupeři se liší v metodách boje a soupeření  o Nastasju. Gavrila Andarlovič Ivolgin se svého cíle snadno vzdá, je však mstivější. Touží po pomstě a je ve své mstě vytrvalý, neodpouští. Snaží se působit pomocí pomluv a intrik. Nastasja je pro něj jen prostředkem jak přijít k penězům, není pro něho cílem, člověkem s níž by chtěl sdílet svůj život.
    Rogožin je mužem činu, impulzivním, nepomstychtivým, ale vytrvale jdoucím za svým životním cílem, svou láskou. Myškin je pronásledován pocitem Rogožinovy trvalé přítomnosti v jeho blízkosti. Vzájemné soupeření o Nastasju Filipovnu je ve vztahu těchto postav neustále přítomno. Myškinův pocit přerůstá v dojem fyzického pronásledování Rogožinem, v až dokonce smyslově podloženou skutečnost: „Když jsem vystupoval z vlaku, zahlédl jsem pár zrovna takových očí, jakými ses právě teď zezadu na mne díval.“ (7,s.185) F. Kautman hovoří o určité formě dvojnictví některých Dostojevského postav: „Každá postava má svého dialogického partnera, tedy také svého druhu dvojníka, který je k ní trvale připoután. Pronásleduje ji a vyjevuje její vlastní rozpory, uhaduje její vlastní myšlenky a motivuje její vlastní činy.“ (13,s.158)
    Ač soupeři o stejnou ženu, zůstávají oba přáteli, což u Myškina vyžaduje  velkou schopnost odpuštění a porozumění, vezmeme-li v úvahu, že se Rogožin Myškina pokusil zabít a Nastasju nakonec zabil. U Rogožina přeroste touha a snaha po získání Nastasji v konečné smýšlení o ní jako o osobě zlé. Oběma mužům Nastasja několikrát přislíbí sňatek a ze svých závazků na poslední chvíli ustoupí. Není náhodné, že Rogožin zabíjí Nastasju v době, kdy ji k sobě opět získává. Je už přesvědčen o její povaze i o tom, že se jedná o další chvilkový rozmar. Zabitím Nastasji řeší milostný problém za oba, Myškina i Rogožina, kteří jsou rozmary Nastasji Filipovy soustavně týráni. Právě v závěru románu, davá Rogožin přednost přátelství s Myškinem, před trýzněním Nastasjiným. Zabitím Nastasji se nezbavuje pouze svého problému, ale společného problému obou mužů.
   Vztah Myškina a Rogožina je značně antinomický a je prodchnut celým příběhem. Oba se k sobě při vzájemných rozhovorech chovají jako přátelé, vyměňují si křížky, informují se o vzájemných nezdarech v přízni u Nastasji Filipovy. Ze strany Rogožina je vztah poznamenán nedůvěrou a žárlivostí:„Když nejsi zrovna se mnou, hned k tobě cítím zlobu, Lve Nikolajeviči… Teď tu se mnou sedíš čtvrt hodiny a všecek vztek ze mě už vyprchal a mám tě rád jako dřív.“ (7,s.188)
   Myškin se snaží Rogožina přesvědčit, že není jeho opravdovým soupeřem, přesto si je vědom Rogožinovo  nedůvěry k němu trvající, až do doby než přestane věřit, že má Myškina Nastasja Filipova ráda.
Myškin je Nastasjou uchvácen, při prvním setkání ustrne, není schopen pohybu ani slova, je pro něj osudovou ženou. Sám však přiznává, že se nejedná o lásku, ale o soucit. Není k ní připoután láskou, ale lítostí. Pro Kautmana se taková láska stává altruismem, sebeobětováním pro druhého nebo pro druhé, přechází v lásku k bližnímu v křesťanském pojetí. (13,s.144) Myškin nechce Nastasju pro sebe, chce jen aby byla šťastná. Domnívá se, že mnohé vytrpěla, lituje ji, mluví o ní jako o šílené. Nastasja však pro Myškina chce to samé, jeho štěstí. Žije v představě o svém zhanobení, cítí se nečistá, tvrdí o sobě, že pro něho není správnou ženou. Snaží se zosnovat sňatek Myškina a Agalji Jepančinové, nechce být šťastná, dokud nebude šťastný on. V emotivním rozhovoru však Agalje ženicha přebere a chce ho připoutat k sobě.
2.2.    Společenská hra jako obraz rozdílného chápání zla
   Způsobů, jak lidé poznávají a rozlišují dobré od zlého, je mnoho. Všeobecně se dělí na určení autonomní a heteronomní. Tyto dva základní způsoby se dále dělí, my si ale povšimneme jednoho specifického způsobu objevujícího se v Dostojevského „Idiotovi“. Při oslavě Nastasjiny narozenin padne návrh, na zahrání si nějaké vhodné společenské hry, jejíž funkce by spočívala v zahnání nudy. Ferdyšenko, postava ne zrovna kladných povahových rysů navrhne hru, jež by spočívala ve vyprávění nejhoršího skutku, jehož se kdy někdo z hráčů v životě dopustil.
    Dle mého názoru je hra určitou simulací, odpovídající situaci do níž se může každý dostat v běžném životě. Člověk se pomocí hry připravuje na vhodnou reakci na stav, do něhož se bez patřičné přípravy může dostat. Hra spočívající v názorném popisu toho, co je morálně nepřípustné, dává účastníkům možnost, porovnat různé varianty chápání zla. Člověk účastnící se takové hry, má možnost korigovat své budoucí chování s tím, jak dobro a zlo chápou ostatní lidé. Dochází zde k reflexi svého vlastního chování na pozadí chování a skutků ostatních lidí. Člověk si do budoucnosti odnáší chápaní dobra a zla jak ho pojímá společnost nebo skupina lidí. Vlastně se jedná o jakýsi Hegelův triadický pohyb, kde máme nějakou tezi o dobru a zlu, proti které stavíme chápaní dobra a zla společnosti či někoho jiného, z výsledné korekce nám vznikne syntéza obou předchozích představ o dobru a zlu, jež trvá až do následné zkušenosti, jež se stane impulsem k přehodnocení. Nechci zde propagovat podobné hry, chci pouze ukázat na souvislost mezi lidskou zkušeností a jejím vlivem na budoucí chování subjektu.
   Během večírku dojde ke třem vyprávěním rozdílných osob se specifickými charakterovými rysy. Zpočátku je nápad hodnocen příkře, jako určitý druh vychloubání, rozhodne hlas hostitelky, jež uvede společenskou hru do pohybu. Ferdyšenko jakožto vytrvalý zastánce svého nápadu si je vědom úskalí do něhož ostatní lidi ze společnosti láká: „Už to je zajímavé, jak budou všichni lhát.“ „...jen uvažte, jakýma očima se na sebe budeme po těchto přiznání dívat, třebas hned zítra!“ (7,s.131)
    Afanasij Ivanovič Tockij, Ferdyšenkův největší odpůrce, se snaží usměrnit původce nápadu do příslušných mezí: „Přesvědčil jste mě i o tom, pane Ferdyšenko, že je možno pociťovat opojnou rozkoš při vyprávění o svých špinavých skutcích, i když se na ně nikdo neptal…“ (7,s.131)
    Jako první vypraví Ferdyšenko. Příběh je založen na krádeži tří rublů Ferdyšenkem ukradených během návštěvy v dobře situované rodině. Z krádeže je obviněna služka, kterou druhý den za tento čin vyhodí. Ferdyšenko nejen, že se nepřiznal už při večírku, ale ani po té když za jeho přečin nesl důsledky někdo jiný. Tři ruble pro Ferdyšenka nejsou žádnou velkou částkou, ještě ten den je propíjí, krást tři ruble vlastně ani nepotřebuje a sám tvrdí, že zlodějem není a nedovede svůj čin vysvětlit. Žádné výčitky svědomí Ferdyšenka tehdy ani v přítomnosti netrápily. Společnost je zaražena ne vlastní krádeží, ale tím, že dopustil, aby za jeho chybu nesl odpovědnost někdo jiný.
   Druhým vypravěčem je generál Jepančin, mající spory se starou bytnou, u níž byl jako mladý praporčík ubytován. Poté co se od ní odstěhuje, zpětně postrádá misku jež bytné poskytl jako náhradu za rozbitý hrnek. Cítí se tím dotčen, protože obviňuje bytnou i z nedávné krádeže kohouta a požadavek náhrady v takové situaci považuje za nehorázný a bezcharakterní. Jde jí vyhubovat, při tom přistihne bytnou v podivném stavu, kdy jakoby není schopna reagovat na jeho verbální útok. Tuto skutečnost však nevnímá, je plný hněvu a trpce jí nadává, rozčílen odchází, aniž by čekal na stařenčinu reakci. Večer se dozvídá, že bytná umřela, přesně v době, kdy jí huboval. Skutečnost, že ve své ješitnosti vynadal umírající, nedá klidu jeho svědomí. Situaci řeší zřízením dvou míst v chudobinci na svou útratu, pro nemocné stařenky.
Ferdyšenko se cítí podveden, hodnotí generálovo nejhorší skutek jako jeden z jeho dobrých skutků.
   Posledním vyprávějícím je kníže Tocký, který předběhne svého přítele, lstí se zmocní kytice nezbytné pro jednu dámu chystající se na ples, dámu, kterou jeho přítel zbožňuje a on sám k ní má jen vlažné city. Přítele však neúspěch v poskytnutí služby dámě citelně zasáhne, změní svůj život a padne ve válce, do níž se po nezdaru u milované bezhlavě vrhá. Tockij si uvědomuje, že pokud by do přítelova života, tímto způsobem nezasáhl, jeho život by se ubíral jiným směrem.
   Ve všech třech příbězích se lidé ocitají při konání zla nezaviněně, nevidíce kam až mohou důsledky jejich činů dojít. Jak Ferdyšenko, tak Tocký konají své nejhorší skutky na základě vnuknutí, bez předchozího promyšlení, na základě příležitosti jež se náhodně naskytla. Důsledky jejich konání se jejich životů nedotýkají, zlo pociťují ostatní lidé, ne oni. Rozdíl je v možnosti nápravy. Ferdyšenko se mohl k činu přiznat a uchránit jiného z důsledků svého přečinu. U Tockého nebyla možnost napravit svůj skutek a na další vývoj události neměl vliv. Generála Jepančina vedl k skutku hněv, chce aby stařena byla zasažena jeho slovy, nepočítá však s jejím momentálním stavem, jež zasluhuje více úcty a pokory. Co učinil si uvědomuje zpětně, až do té doby se domnívá, že je v právu. Stejně jako Tocký nemůže vzít svůj skutek zpět, ani ho postižené vynahradit.
   Ferdyšenko dostává mravní lekci, zůstává však otázkou, zda dojde k mravní korekci jeho chování, či zda si pro příště dá větší pozor při výběru svého příběhu. Následný rozhovor mezi Ferdyšenkem a Darjou Alexejevnou svědčí spíše o druhé možnosti: „Doběhli jste mě! A jak! Tomu se říká doběhli!“ „Dobře vám tak, když nechápete, jak se to dělá. Vemte si poučení od moudrých lidí!“ (7,s.139)
  Celá příhoda se společenskou hrou, ukazuje přístup lidí ke zlu a vlastnímu svědomí na jedné straně a způsobu jak ho přiblížit ve společnosti ostatních lidí na straně druhé. Volbou příběhu i způsobem podání se snaží svůj dobrý obraz uchovat. Zajímavým postřehem je skutečnost, že za nejhorší skutek považují všichni tři ten nepromyšlený, nepřipravený, jako by jejich svědomí více tížil osud, fatum než svobodná volba mezi dobrem a zlem. Jako by se více báli činů, při nichž neovládali svou racionální lidskou stránku, nebyli pány nad svým rozumem a osudem.
   U Ferdyšenka se tato skutečnost vystupňuje, když hovoří o svém nejhorším skutku a následně tvrdí, že necítí výčitky svědomí. Jak může rozeznat skutek jako špatný, když soudcem mu není jeho svědomí? Jako by jakékoliv rozlišování na špatné či dobré skutky popíral a přisuzoval hodnotově skutku vlastnosti dobrý či špatný jen skrze nějaké heteronomní určení nemající na svědomí jakýkoliv vliv.
2.3.    Marieta jako předobraz Nastasji Filipovny
    Myškin hned v úvodním dílu románu, nám dává poznat, jaký typ ženy preferuje a jakým způsobem chápe lásku ve svém praktickém životě. Na návštěvě u Jepančinových Myškin vypráví o svých dojmech z pobytu ve Švýcarsku. Dojde i na vyprávění příběhu vesnické, chudobné, nemocné a prosté dívky Mariety, jejíž osud se nápadně podobá osudu Nastasji Filipovy. Dívka je svedena obchodním cestujícím, který ji po týdnu opustí a zanechá jejímu údělu. Marieta se vrací do vesnice, kde je všemi hanobena a opovrhována. Sama k sobě cítí odpor a domnívá se, že je vším vinna a lidé se k ní špatně chovají po právu. Stejně jako u Nastasji Filipovy ji Myškin nemiluje láskou, ale cítí k ní lítost, snaží se jí všemožně pomáhat v jejím údělu. Nechává ostatní lidi v domnění, že je do ní zamilován a nepřiznává, že je mu jí pouze líto. Myškin se snaží udělat Marietu šťastnou, cíle je dosaženo, když o její smrti vypovídá, že zemřela skoro šťastná. Myškinovi postoje v lásce jsou neměnné, strnulé, pevné nepodléhají výkyvům ani nějakému vývoji, směřování od něčeho někam.
   F. Kautman popisuje antisexuální podstatu Myškinovi lásky-soucitu. Myškin se stal virtuózem této podoby lásky, ženy ho smyslově nevzrušovaly. Na portrétu Nastasji Filippovny ho zaujal její obličej hlavně tím, že prozrazoval utrpení. „Láska-soucit nemůže regulovat vztahy mezi milenci; v tomto smyslu by byla možná na zemi jedině v oné fázi Apokalypsy, kdy se zastaví vývoj a nebudou se rodit děti. Láska-soucit však může být prostředkem integrace společnosti i nástrojem, při utváření intersubjektivních vztahů.“ (13,s.147)
2.4.    Dobro a zlo jako důsledek vnějších okolností
   Pro Dostojevského „Idiota“ více než pro jiná jeho díla platí Kautmanův závěr o člověku, který je dobrý i zlý současně, a záleží na mnoha vnějších i vnitřní činitelích, dělá-li nakonec převážně dobro nebo zlo. (13,s.87) Toto pojímání dobra a zla je v „Idiotovi“ postaveno na vzájemných mezilidských vztazích. Jednotlivé postavy románu jsou vždy postaveny proti svému protějšku, k němuž přistupují s vášní a citem, láskou i nenávistí. Konkrétní situace, do níž se lidé ve vzájemné interakci dostanou, určuje zda jejich svobodné rozhodnutí se přikloní ke konání dobra či zla. O tomto pojetí dobra a zla u „Idiota“ nejlépe vypovídá situace, do níž se Myškin dostává na schůzce „čtyř“ (Myškina, Rogožina, Nastasji Filipovny a Aglaji). Ze schůzky se stane emociální záležitost mezi Aglajou a Nastasjou, v níž zvítězí ta, které se podaří nejcitelněji zasáhnout soupeřku. Ani Myškin není schopen zachovat náležitý odstup, neohrabaným posunkem dává přednost Nasatasje a citelně raní Aglaju. Situace, v níž se rozhoduje ovlivní jeho rozhodnutí a má neblahé následky na všechny přítomné. Myškin se dostává do situace, ve které není schopen ovlivnit své chování z pozice dobra a zla.

Poznámky:
1Idiot jako termín v diagnóze vědy 19. století.