Ve své práci jsem se chtěla zaměřit na to, jak moc se změnil tento národ. Co vedlo k jeho změnám a proč se většina z nich chová tak jak se chová…?
Romská problematika aneb Názorový vývoj studenta střední školy
- úvaha s prvky zamyšlení
Rómové! Národ, který se již po staletí snaží přizpůsobit jiné než vlastní kultuře. Mnoho generací se pokouší přesvědčit zástupy odpůrců této mírumilovné a přátelské menšiny, že jsou pouhou obětí demokratické společnosti. Rád bych se zamyslel nad otázkou, kde je vlastně pravda!? Jsou opravdu tak mírumilovní a přátelští?
Nerad bych v této úvaze navazoval na práci, kterou jsem vytvořil na začátku svého studia. Chtěl bych spíše zmapovat jakýsi myšlenkový vývoj studenta střední školy.
V prvním ročníku jsem vypracoval úvahu na téma "Romská problematika", kde jsem prezentoval své v této době velice radikální a nesnášenlivé názory na tuto menšinu. Vrátím-li se k obsahu díla, nezměnil bych na tom ani jediné písmenko. Jsem si vědom, že názory nebyly vždy správné a často především nevhodně a impulsivně dávány najevo. Jak čas plynul, roční období se střídala, můj názor se dlouhou dobu neměnil. Kdykoliv zaslechnu slovo Róm – cikán či jinou podobnou asociaci, představím si pořád zástupy ukřičených lidí každé první pondělí v měsíci, kteří se velice hlasitě dožadovali svého práva na sociální dávky. Agresivní muži, ženy ověšené ušmudlanými dětmi, kultura, kterou asi jen těžko pochopíme, to je jen zlomek toho, co k této svým způsobem zajímavé menšině neodmyslitelně patří.
Ano, zajímavá menšina. Domnívám se, že romská kultura a způsob jejich života je opravdu zajímavý. Obdivuji jejich přístup k rodině, jejich smysl pro tradici. Stejně jako obdivuji jejich touhu zachovat si svůj jazyk a svůj typický, tak krásný folklór.
Avšak i jejich tradice se pomalu vytrácí. Romských dětí stále přibývá, bohužel ale právě tyto děti začínají být mnohem více zkaženi výchovou svých rodičů. Stále více si začínají zvykat na sociální dávky, jsou si vědomy, že stačí zvýšit hlas, vzít s sebou ubrečené dítě a každý stejnak přistoupí na jejich podmínky. Bohužel státní systém jim takové chování umožňuje a bohužel i toleruje.
Jsem si vědom, že můj názor je silně ovlivněn prostředím a místem, kde jsem vyrůstal a budoval vlastní pohledy na společnost. Nutno podotknout, že nejsem rasistou. Uznávám všechna náboženství, všechny národnostní menšiny, všechny barvy pleti, ale bohužel romská menšina, která již desítky let budí respekt a pochopení u úředníků sociální správy, u politiků i u obyčejných lidí moje zastání nikdy nezíská. Všichni mají zřejmě strach ze silných rodinných klanů, z agresivity jejich členů. Ale na druhou stranu chápu úředníky v malých městech, kde se všichni znají, že se bojí. I já bych se bál o svoje blízké, přátelé, kamarády. Nejednou jsem slyšel vyprávění o teroru, které si zažily děti lidí, kteří odmítli vyjít "tmavším spoluobčanům" vstříc. "Děkuji nechci, radši Vám dám co chcete!" pomyslí si zřejmě nejeden úředník. Domnívám se však, že se mu nikdo z nás nemůže divit.
Jsem na škole již pátým rokem, hodně mi toho vzala, stejně jako mnohé dala. Poznal jsem spoustu lidí, dobrých i špatných, někteří ve mě zanechali a jistě dlouho zanechají nemalé vzpomínky. Nejvíce si však vážím toho, že mě škola naučila hledat kompromisy, zkusit pochopit i jiný než svůj vlastní názor. I v romské problematice dokážu hledat klady. Asi nerad, ale musím připustit, že i mezi Rómy mohou být slušní, není jich mnoho, ale i ta desetina procenta trpí z předsudku, který společnost dle mého názoru právem získala. Domnívám se, že je již skoro nemožné nebo otázkou mnoha generací, aby Rómové získali jistý respekt a uznání mezi "normálními" lidmi.
http://www.gym-rce.cz/romove/index.php?akce=odivani
Struktura romské komunity
Termínem "Romové" označujeme řadu etnických skupin, které mají společný původ, jazyk a mnoho dalších kulturních rysů. Nejedná se tedy o homogenní společenství.
Původ romů
Bylo zjištěno, že Romové pocházejí z indického subkontinentu. Arijové prosadili změny v uspořádání společnosti na dobytých územích. Podle Arijů nestvořil Bůh na počátku jediného člověka nebo lidský pár, nýbrž hned čtyři lidské bytosti s navzájem zcela odlišnými úkoly, funkcemi a postavením, představitele čtyř společenských stavů, tzv. varn. Předkové Romů patřili, jako poražení, k nejnižší varně šúdrů. Jejich povinností bylo respektovat své společenské postavení a sloužit varnám vyšším.
Později byly čtyři základní společenské stavy nahrazeny složitějším systémem pevných a doživotně nezaměnitelných sociálních jednotek, tzv. kast, jimž byl v průběhu dlouhodobého vývoje stanoven souhrn práv a povinností, které musí jejich příslušníci bezpodmínečně dodržovat.
V rozmezí 3. až 10. století n.l., z dosud ne zcela známých příčin, opustili Romové v několika migračních vlnách Indii a postupovali směrem na západ. Nějaký čas se zdrželi v Arménii a na území Persie, tj. dnešního Íránu. Přibližně ve 12. století pak přes oblast Malé Asie pronikli na Balkán a tedy do Evropy. Je zajímavé, že v maloasijské oblasti se od hlavního proudu oddělily menší romské skupiny, které putovaly podél severoafrického pobřeží a snad již v 9. století dorazily na Pyrenejský poloostrov.
Hlavní proud postupoval podél Dunaje do Uherského království. Přítomnost Romů v Uhrách dokládají písemné zprávy ze 14. století. Rychtář ze Spišské Nové Vsi Ján Kuncha podává informaci o pobytu Romů v této oblasti roku 1322.
Příchod Romů do českých zemí
Dnes předpokládáme, že Romové žili na našem území již ve 14. století. Zprávu o jejich přítomnosti v Čechách v roce 1416 přinášejí Staré letopisy české. O rok později píše Prokop, nejvyšší písař Nového Města Pražského, že se na území hlavního města Českého království přechodně usadili Romové. Pražští obyvatelé k nim však zaujali tvrdě odsuzující stanovisko. Ve stejném roce máme přítomnost romských kočovníků potvrzenu také ve Znojmě. Romové k nám tehdy pronikli z Uher. Jejich pohyb byl pravděpodobně vyvolán sílícím tlakem Turků, kteří dobývali křesťanské oblasti na Balkánském poloostrově.
Vzhledem ke kočovnému způsobu života Romové ve městech nikdy nepobývali dlouho. O integraci do městského prostředí příliš nestáli. Kočovný způsob života, který Romové vedli, si středověcí lidé vysvětlovali různě. Jedna z bájí tvrdila, že jejich předkové odpadli od křesťanské víry a Romové tak musí vykoupit hřích svých praotců tím, že budou putovat po světě. Jiná verze této báje předpokládala, že Romové putují proto, aby napodobili Krista, který musel se svými rodiči na útěku před Herodem rovněž procházet cizími zeměmi. Zajímavá je i pověst o tom, že Romové musí trpět proto, že jejich kováři ukovali hřeby, jimiž byl ke kříži přibit Ježíš.
Pronásledování Romů v 16. až 18. století
Romové, kteří v době vrcholného středověku pronikali na naše území, se hlásili ke křesťanské víře. Zpočátku proto byli západoevropskou společností přijímáni s pochopením, jako "bratři ve víře". Jejich pojetí křesťanství se však v některých ohledech lišilo od pojetí, které hlásali nejvyšší představitelé katolické církve. Romové křesťanství "obohatili" o některé orientální náboženské představy. Je pravděpodobné, že z Indie si sebou do Evropy přinesli hluboce zakořeněnou toleranci k jiným náboženským vyznáním. Indické náboženské systémy (hinduismus, buddhismus) se totiž vyznačují věroučnou volností, naprostou svobodou myšlení a víry.
Romové se tedy hlásili ke křesťanství, ale odmítali se vzdát provozování magických rituálů a jiných nezvyklých praktik, které měly svůj původ v mimoevropské tradici. Vážnou byla i skutečnost, že zavrhovali nárok církve být jediným prostředníkem mezi Bohem a člověkem. Brzy se proto začal vztah evropských křesťanů vůči Romům měnit k horšímu.
Změnu postoje obyvatelstva evropských zemí vůči Romům ovlivnila také odlišnost jejich vzhledu a mentality. Romové si jen obtížně hledali obživu a tak se dopouštěli drobných krádeží (především drůbeže) a pytláctví. Během 16. století se navíc rozšířily nepodložené zvěsti o spolupráci romských skupin s tureckými nájezdníky, kteří v té době útočili na křesťanské oblasti střední Evropy. Když v roce 1541 zničil velký požár Malou Stranu a Hradčany, přičítali mnozí vinu za tuto tragédii právě Romům. Přestože Romové s tímto neštěstím neměli nic společného, vypověděl je, o čtyři roky později, český král Ferdinand I. Habsburský ze země.
České obyvatelstvo se během 16. století dopouštělo na Romech strašného násilí. Svědčí o tom další rozhodnutí krále Ferdinanda I. z roku 1556. Panovník tehdy dovolil mučit a trestat na hrdle dopadené romské muže. Ženy a děti však již neměly být topeny, jak bylo do té doby běžné, ale využívány k práci. Romové proto často z českých i dalších evropských zemí prchali na Balkán, kde vládli Turci. K islámu se hlásící Turci totiž neměli ve zvyku pronásledovat obyvatelstvo porobených zemí z důvodu jejich etnického původu či náboženského vyznání.
V roce 1697 císař Leopold I. vydal mandát, jímž prohlásil Romy za psance. Kdokoli je mohl na potkání beztrestně zavraždit. Na této štvanici se podílely i státní orgány. Chycení romští muži byli popravováni, ženy a děti mučeny uřezáváním uší a vypalováním potupných znamení. V této protiromské politice pokračoval v první polovině 18. století i císař Karel VI. Ten svým dekretem z roku 1721 přikázal popravovat také dopadené romské ženy a dospívající děti. Protože podobné praktiky byly uplatňovány i v ostatních evropských zemích, snažili se Romové omezit styky s většinovou společností na minimum. Romské skupiny usilovaly být soběstačnými a nezávislými na svém okolí.
Represe pokračovaly i na počátku vlády Marie Terezie. Celkem běžným jevem tehdy bylo, že vojáci systematicky prohledávali lesy ve snaze dopadnout a potrestat romské kočovníky. Od roku 1761 však Marie Terezie vůči Romům postupně měnila politiku. Na území Uher se snažila dosáhnout usazení kočujících romských skupin a jejich následné asimilace. Zakázáno jim bylo používat romský jazyk, nosit tradiční oděv a provozovat tradiční řemesla. Usazení Romové se měli živit jako rolníci a poctivě plnit náboženské povinnosti předepsané katolickou církví. Velký důraz panovnice kladla na povinnou školní docházku. Podobná opatření byla za časů Marie Terezie částečně prosazována i na Moravě, v Čechách nikoli.
V díle Marie Terezie pokračoval i její syn císař Josef II., který v roce 1784 rozhodl o usazování Romů na půdě odňaté zrušeným klášterům. Toto rozhodnutí se opět týkalo především Uher a Moravy. Romové žijící v Čechách zůstávali ještě v 19. století neusazeni a pokračovali v kočovném způsobu života. Cestovali ve vozech a živili se jak prodejem vlastních výrobků, tak nabízením různých služeb, jako bylo drátování kuchyňského nádobí či broušení nožů.
Usazování Romů v 19. století
Během 19. století se Romové v Čechách i na Moravě začínají usazovat. Tato tendence nebyla podložena ani tak tlakem státních orgánů, jako spíše projevem rozhodnutí, která učinili sami Romové. Výraznějšímu usazování romských rodin však bránily obce. Starousedlíci si často nepřáli, aby se jejich sousedy stali lidé odlišné mentality, kteří disponovali jen velmi malým majetkem. Romské osady tak často vznikaly v určité vzdálenosti od vlastní obce či na periferiích měst. Začlenění Romů do společnosti navíc bránila jejich špatná znalost češtiny. Přesto se postupem času začaly bariéry oddělující Romy od většinové společnosti lámat a integrace usazených Romů nabyla poměrně rychlého tempa.
Vedle usazených Romů se na území Čech a Moravy i v 19. století pohybovalo mnoho kočovných romských skupin, které se nechtěly svého způsobu života vzdát. Svoboda v jejich pojetí byla spjata s pohybem. Tito potulní Romové byli i nadále pronásledováni ze strany státních orgánů. Dokládá to například výnos rakousko-uherského ministra vnitra z roku 1888. Tento právní dokument postihoval neusazené Romy bez příslušnosti k některé z obcí.
Romové v první Československé republice
Dne 28. října 1918 byl vyhlášen samostatný československý stát. Prezident Masaryk i většina dalších prvorepublikových politiků dbali na to, aby si stát zachovával demokratický charakter. Masaryk přitom demokracii nepovažoval jen za státní formu. Chápal ji jako názor na život a její podstatu viděl v důvěře v lidi, v lidskost a v lidství.
Přesto jednu z největších slabin demokratického systému ČSR tvořila složitá národnostní otázka. Jako velmi neutěšená se jevila situace romské menšiny, která byla v oficiálních pramenech a dokumentech označována za menšinu cikánskou. Většinová společnost se k Romům stavěla spíše nepřátelsky, než aby napomáhala k jejich lepšímu začlenění.
Situaci Romů zkomplikoval zákon o potulných cikánech vyhlášený roku 1927. Z názvu je zřejmé, že zákon měl postihnout především Romy kočovné, ve skutečnosti však dával prostor pro diskriminaci všech Romů. V roce 1928 byla vydána prováděcí nařízení a kočovní Romové obdrželi cikánské legitimace, které jim sloužily jako průkazy totožnosti. Kočovat pak bylo možné pouze v rámci jednotlivých rodin na základě tzv. kočovnického listu. Zároveň byly nařízeny pravidelné soupisy, pohyb kočovných skupin byl sledován a jejich život omezován (například zákazy vstupu do některých lázeňských měst či rekreačních oblastí).
Mnoha Romům byly cikánské legitimace vystaveny i přesto, že žili usazeni v jednotlivých obcích. Důvodem byla neochota obcí udělit Romům domovské právo a potvrdit tak jejich příslušnost k obci. Úřady tedy považovaly i tyto usazené Romy za bezdomovce a občany druhé kategorie.
Na druhou stranu je pravda, že v době první republiky pokračovala postupná integrace Romů do společnosti. Její výsledky byly evidentní především v oblasti školství. Někteří Romové získali střední i vysokoškolské vzdělání. Otázkám spojeným se životem Romů se navíc začala věnovat řada českých vzdělanců a odborníků v čele s V. Lesným a F. Štampachem.
Holocaust Romů v letech 1939 až 1945
Koncem 30. let se počet romských rodin žijících v Čechách postupně zvyšoval. Romové utíkali do Československa z nacisty ovládaného Německa a později i z Rakouska, které se v roce 1938 stalo součástí Hitlerovy třetí říše. Další pohyb Romů vyvolaly události z podzimu 1938, kdy Němci obsadili české a moravské pohraničí.
Na podzim 1938 byla v Mnichově podepsána dohoda, na jejímž základě přišlo Československo o své pohraničí. Německé úřady začaly na zabraném území provádět protiromská opatření. Mimo jiné nutily romské rodiny, které nemohly prokázat domovskou příslušnost v Němci okupovaných oblastech, aby odešly a usadily se v československém vnitrozemí. Příliv Romů do země vedl k ostrým konfliktům s místním obyvatelstvem, jehož averzi podporovaly některé české pravicové strany.
Dne 14. března 1939 rozhodl slovenský sněm o vyhlášení samostatného slovenského státu. Následujícího dne překročily německé jednotky hranice Čech a Moravy a zahájily okupaci zbytku našeho území. Hitlerovým výnosem ze dne 16. března 1939 pak byl na území českých zemí zřízen Protektorát Čechy a Morava jako formálně autonomní součást Velkoněmecké říše.
Na území Protektorátu se brzy začala uplatňovat protiromská nařízení. Výnosem z 30. listopadu 1939 protektorátní ministerstvo vnitra nařídilo, aby se Romové trvale usadili a zanechali kočování a potulování. Ti, kteří neuposlechli, byli v létě 1940 zařazeni do kárných pracovních táborů v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu.
S problémy se však setkali i ti Romové, kteří se rozhodli vyhlášce podvolit. Některé obce totiž bránily usazení Romů a vypovídaly je mimo svůj obvod. Situaci změnil až další výnos ministerstva vnitra, jímž bylo obcím nařízeno bez odkladu zajistit usazení kočujících Romů a vykonávat nad nimi dohled.
Dne 9. března 1942 vyšlo vládní nařízení o preventivním potírání zločinnosti. K tomuto účelu byla zavedena preventivní policejní vazba pro "zločince z povolání" a tzv. "asociály". Mezi asociály byli řazeni i Romové. K jejich věznění sloužily sběrné tábory, na něž byly změněny vedle letského a hodonínského tábora také donucovací pracovny v Praze-Ruzyni, Pardubicích a Brně. Několik set Romů pak bylo během roku 1942 odvlečeno do vyhlazovacího tábora Osvětim I., kde krátce po příjezdu zahynuli.
V létě 1942 vydal generální velitel neuniformované protektorátní policie Erich Weinmann výnos o potírání cikánského zlořádu, podle něhož pak policejní úřady a četnické stanice provedly soupis veškeré romské populace. Evidováno bylo nakonec asi 6500 osob, které musely odevzdat protektorátní průkazy totožnosti a napříště se mohly prokazovat již jen cikánskou legitimací. Tímto způsobem byli všichni Romové i romští míšenci v protektorátu označeni a izolováni od zbytku společnosti.
Evidovaní Romové byli rozděleni do dvou skupin. První a zároveň menší skupinu tvořili problémovější jedinci, navržení do preventivní policejní vazby. Všechny tyto osoby musely i se svými rodinami odejít do sběrných táborů v Letech a v Hodoníně. Druhou skupinu evidovaných tvořili ti, kteří pracovali a měli trvalá bydliště.
Po příjezdu do tábora byl příchozím zabaven veškerý majetek. Ženy a děti si směly ponechat civilní oblečení, muži museli své šaty odevzdat a bylo jim vydáno táborové ošacení. Vězňům byl zakázán kontakt s okolím. Denní pracovní doba byla stanovena na 10 hodin. Vězni trpěli surovostí dozorců, nedostatkem potravin a otřesnými hygienickými podmínkami, které v táborech panovaly. O hrůzných podmínkách, v nichž museli Romové přežívat, svědčí i skutečnost, že na konci roku 1942 vypukla v Letech i v Hodoníně epidemie břišního tyfu.
V prosinci 1942 bylo rozkazem říšského vůdce SS Heinricha Himmlera rozhodnuto o deportacích Romů a romských míšenců do vyhlazovacího tábora Osvětim - Birkenau, kde byl k tomu účelu vytvořen zvláštní cikánský tábor. Deportace Romů z území protektorátu byla zahájena na jaře 1943. Do vyhlazovacího tábora Osvětim byli převáženi vězni z letenského a hodonínského tábora, ale také Romové, kteří měli vlastní bydliště a spořádaně se živili prací.
Transporty sestavovalo četnictvo a protektorátní kriminální policie. Celkem bylo z území protektorátu deportováno do Osvětimi asi 4500 romských mužů, žen a dětí. Nejmladšími z transportovaných dětí byli novorozenci Maxmilián Kryštof (v době transportu měl 7 dnů) a Jiří Herák (9 dnů). Určitou naději na únik měli jedinci se světlejší pletí. Mnozí z nich však této možnosti nevyužili a žádali, aby byli odvezeni s rodinami. Často věděli, že si tak podepisují rozsudek smrti.
V Osvětimi Romové rychle umírali vlivem nelidských životních podmínek, hladu a nemocí. Někteří byli podrobeni zrůdným experimentům nacistického lékaře Josefa Mengeleho, mnozí další přišli o život v plynových komorách. Kvůli svému etnickému původu nalezla v nacistických koncentračních táborech smrt většina příslušníků romské populace z území bývalého Československa. Přesné číslo o počtech obětí z řad českých Romů bohužel nelze zjistit. Jistotou však zůstává to, že po osvobození se z koncentračních táborů vrátilo zpět do vlasti pouze 583 vězňů, kteří přežili hrůzy holocaustu.
Romové v českých zemích v letech 1945 až 1989
Po druhé světové válce se z koncentračních táborů či z úkrytů vrátilo do svých domovských obcí na území Čech a Moravy pouze několik stovek Romů. Jejich návrat byl často doprovázen nepřátelskou reakcí ostatních obyvatel těchto obcí. Protesty měly původ vesměs v předsudcích. Panovalo přesvědčení, že Romové se štítí práce, kradou a mohou ohrozit mravní vývoj "českých" dětí. Vzápětí se však ukázalo, že romští navrátilci z koncentračních táborů jsou schopni a ochotni se zapojit do pracovního procesu a vést spořádaný život.
Na Slovensku byla situace komplikovanější. Některé skupiny olašských Romů se vrátily ke svému kočovnému životu. Ostatní však byli soustředěni v "cikánských koloniích" (tzv. romane gava), které vznikaly především na východním Slovensku. Hospodářská zaostalost východního Slovenska a nedostatek pracovních příležitostí vedly k tomu, že část Romů osady postupně opustila a odešla za prací do Čech a na Moravu.
V českých zemích se Romové z východoslovenských osad usazovali především v průmyslových městech a v pohraničí, odkud byla odsunuta většina Němců. Soukromé firmy, zemědělské a lesní závody nabízely pracovní příležitosti vhodné pro romské dělníky. Migraci navíc podporovaly i státní orgány, které se shodovaly v tom, že obnova země se bez přílivu nekvalifikovaných pracovních sil ze Slovenska neobejde.
Romské dělníky, kteří odešli za prací do Čech, vzápětí následovaly jejich rodiny. Příslušné úřady byly touto skutečností překvapeny a nedokázaly zajistit Romům důstojné životní podmínky. Především sociální a zdravotní péče o romské rodiny byla nedostatečná. Situaci komplikovala i nedůvěra českého obyvatelstva vůči všem, kteří byli svým vzhledem, kulturou a zvyky "jiní".
Po Únoru 1948 byl zrušen zákon z roku 1927, který Romy diskriminoval. Romové tak sice byli zrovnoprávněni s ostatními občany Československé republiky, ale zároveň se předpokládala jejich úplná asimilace, tj. přizpůsobení se většinové společnosti. Na jedné straně se tedy například zlepšila zdravotní péče o Romy a romské děti získaly přístup ke vzdělání, na druhé straně však byla vážně ohrožena identita (svébytnost) Romů. Komunistický režim nehodlal trpět tradiční život a vlastní specifika romské menšiny.
V roce 1958 byli Romové zákonem zbaveni možnosti kočovat. Státní orgány nutily romské kočovníky přejít k usedlému způsobu života. Setrvání při kočovném způsobu života mohlo být potrestáno dokonce odnětím svobody na dobu šesti měsíců až tří let. Násilné usazení nomádsky žijících romských rodin pochopitelně odporovalo lidským právům. Zákon proti kočovníkům, který postihl především olašské Romy, byl výrazem snahy vybudovat stát "stejných" občanů. Lidé měli stejně žít, pracovat, bavit se.
V průběhu šedesátých let se dařilo dále zlepšovat životní podmínky Romů, ale pokračovala také likvidace romské identity. Násilná asimilace Romů vedla k rozpadu tradiční vazeb a hodnot uvnitř romské komunity. Důsledkem byla mimo jiné i rostoucí kriminalita.
Do života romských komunit výrazně zasáhly události spojené s Pražským jarem 1968. Politicko-společenské uvolnění a postupující demokratizační proces Romové vesměs přivítali. Romští předáci uvažovali o založení vlastní organizace, která by hájila zájmy romské menšiny na území našeho státu. Tato iniciativa pokračovala i po invazi vojsk Varšavské smlouvy a vyvrcholila v roce 1969, kdy byl ustaven Svaz Cikánů - Romů. Jeho předsedou se stal ing. Miroslav Holomek. Svaz od počátku zdůrazňoval, že Romové jsou specifickou etnickou pospolitostí s vlastním jazykem a kulturou.
V roce 1970 byl při Svazu Cikánů - Romů ustaven hospodářský podnik Névodrom (Nová cesta). Podnik zaměstnával mnoho romských pracovníků a kromě renovačních a stavebních prací plánoval obnovu některých tradičních romských řemesel (práce s kovy, dřevem, proutím apod.). Snaha Svazu o emancipaci Romů však byla pro KSČ nepřijatelná a v roce 1973 proto byl Svaz Cikánů - Romů zrušen.
V sedmdesátých a osmdesátých letech nahradila předchozí násilnou asimilační politiku snaha o tzv. společenskou integraci Romů. Tato nová státní politika předpokládala, že si Romové uchovají alespoň některá etnická specifika. Výraznějšího začlenění Romů do společnosti pak mělo být dosaženo cestou materiálních a sociálních výhod. Romům tak byly přednostně přidělovány byty, získávali zvýšené sociální dávky apod. Důsledkem však byla rostoucí závislost Romů na státu. Romové začali považovat státní pomoc za samozřejmou a přestali spoléhat sami na sebe. Pochopitelně se také komplikovali vztahy Romů s ostatními společenskými vrstvami, jimž se podobné podpory ze strany státu nedostávalo.
Romové po revoluci 1989
Změny, které přinesl rok 1989, Romové podpořili a přijali. Ocenili především skutečnost, že se před nimi otevřel prostor pro emancipaci. To se mimo jiné projevilo vznikem velkého množství romských politických stran a hnutí. V prvních polistopadových volbách bylo několik zástupců Romské občanské iniciativy na kandidátkách Občanského fóra zvoleno do zastupitelských orgánů tehdejší Československé republiky (Federální shromáždění, Česká národní rada, Slovenská národní rada).
Zakládána však byla i nepolitická občanská sdružení, která svou pozornost a práci zaměřila na podporu romské kultury a na problematiku vzdělávání. K těm nejvýznamnějším patří Nadace Dženo na obnovu a rozvoj tradičních romských hodnot, Kulturní svaz občanů romské národnosti nebo Svaz romských autorů a spisovatelů. Při Helsinském občanském shromáždění vznikla Romská sekce, která v Brně vytvořila Centrum Romů pro východní a střední Evropu. Začala rovněž vycházet první romská periodika, například měsíčník Amaro gendalos (Naše zrcadlo) či politický čtrnáctideník Romano kurko (Romský týden).
Významným počinem bylo založení Muzea romské kultury v Brně. Muzeum představuje významnou vědeckou instituci, která usiluje o zdokumentování historie a kultury Romů. Pochopitelně pořádá také odborné přednášky a výstavy. Činnost Muzea i aktivity romských občanských sdružení však zůstávají poněkud stranou zájmu ostatní společnosti.
Vývoj po roce 1989 také odhalil po léta zakrývané problémy. Mnoho Romů se především kvůli nedostatečnému vzdělání nedokázalo adaptovat na změny spjaté s přechodem k tržnímu hospodářství. Romskou komunitu postihla nezaměstnanost dosahující v některých lokalitách více než 90%. Svou roli přitom sehrál i rasismus. Mnozí zaměstnavatelé dodnes odmítají přijmout na volná pracovní místa Romy kvůli jejich původu. Romové se tak ocitli na okraji společnosti, aniž by o jejich problémy zodpovědné státní orgány projevily skutečný zájem. Právě jistá "vyděděnost" ze společnosti se pak stala významným faktorem podporujícím následnou kriminální činnost Romů.
Bohužel tento stav trvá dodnes. Stát neprojevuje dostatečný zájem o řešení problémů, jimž romská komunita dennodenně čelí. Většina neromských občanů považuje i nadále Romy za problémovou etnickou skupinu a otevřeně jimi opovrhuje. Ani sami Romové však často nejsou ochotni aktivně se podílet na řešení problémů své komunity a rezignují na snahu nalézt způsob pokojného soužití s většinovou společností.
Postavení členů romské rodiny
Pro Romy je rodina nesmírně důležitá. Rodina každého svého člena ochraňuje a zabezpečuje. Vyloučení z ní patřilo v minulosti k nejtěžším trestům. Jedno z romských přísloví říká: "Zle je tomu, kdo je chudý, ještě hůř tomu, kdo je sám."
Tradiční romská rodina je patriarchální. Naprosto výjimečné tedy bylo postavení otce, který zajišťoval rodinu materiálně. Dokladem jeho autority je i fakt, že měl rozhodující slovo při výběru životního partnera u svých dětí. Zároveň však také odpovídal za chování členů své rodiny na veřejnosti.
Žena byla povinna projevovat pokoru a úctu svému muži. Na veřejnosti dokonce chodila několik kroků za ním. Jejím úkolem bylo vést domácnost a pečovat o děti. Je zajímavé, že byla-li žena nespokojena s chováním svého manžela, mohla mu svou nespokojenost sdělit veřejně před celou komunitou pomocí písně.
Postavení ženy v romské komunitě se upevňovalo opakovaným mateřstvím. Neplodné ženy měly naopak velice těžký život. Muž dokonce mohl ženu, která mu neporodila žádného potomka opustit, protože se předpokládalo, že neplodností je vina jedině ona.
Zvláštní úctě se v romských komunitách těšili staří lidé, kteří byli respektováni pro svou moudrost a zkušenosti. Zvláště staré ženy byly často vyhledávány a ctěny jako rádkyně a léčitelky. Mladí se o své rodiče v jejich stáří vzorně starali i proto, aby jim oplatili, že je kdysi vychovávali a zaopatřovali. Dodnes se jen výjimečně stává, že staří Romové skončí v ústavech sociální péče.
Děti byly od malička vedeny k samostatnosti. Dívky pomáhaly matce a společně s ní zajišťovaly chod domácnosti. Jejich obvyklou povinností bylo pečovat o mladší sourozence. Chlapci zase přebírali zkušenosti od svého otce, především se učili jeho řemeslu.
Vztahy mezi sourozenci byly ovlivněny jejich nerovným postavením. Řadě privilegií se těšil především nejstarší syn, který otce zastupoval v případě jeho nepřítomnosti. V takových chvílích ho respektovala a poslouchala i jeho vlastní matka. Po smrti otce se automaticky stal novou hlavou rodiny.
Svatba
Svatba je významnou událostí v životě jedince, rodiny a celé komunity. V minulosti závisel výběr partnerů převážně na rodičích, zejména na otci, případně nejstarším bratrovi. Nebylo výjimkou, že rodiče domlouvali zásnuby dětí už v útlém věku. Rozhodnutí rodičů bylo podmíněno celou řadou motivů. Svou roli hrály majetkové zájmy, potřeba posílit přátelství rodin, či snaha zajistit, aby oba snoubenci příslušeli ke stejné skupině. Sňatek s příslušníkem jiné romské skupiny, případně s partnerem "bílým", často znamenal i vyloučení snoubenců ze společenství Romů.
Sňatku vždy předcházely zásnuby, které Romové považovaly za neformální uzavření manželství. V minulosti nebylo výjimkou, že se pořádaly jen zásnuby a k samotnému církevnímu sňatku došlo až po několika letech.
Zásnuby měly pokaždé stejnou základní strukturu. Rodiče se, často za účasti kmotrů, dohodli na podmínkách soužití jejich dětí. Pár byl poté spojen tak, že otec ženicha, kmotr či jiný vážený muž svázal novomanželům ruce červeným šátkem a nalil jim do dlaní pálenku nebo červené víno. Snoubenci přitom nápoj z dlaní pili.
V případě, že rodiče se sňatkem nesouhlasili, řešili mladí milenci svou situaci útěkem k příbuzným do vzdálenější romské osady. Zde žili jako manželé až do chvíle, než si pro ně rodiče přijeli. Po návratu do rodné osady byli mladí celou komunitou akceptováni jako manželé. Zásnuby se v takovém případě často již ani nepořádaly.
U některých skupin olašských Romů se dodnes setkáváme s tím, že rodiče ženicha musí za nevěstu zaplatit. "Cena" nevěsty souvisí s jejím věkem, krásou, panenstvím, případně s tím, jak umí tančit a zpívat. Pokud se rodiny nedohodnou a ženich proto nevěstu s jejím souhlasem unese, může celá pře skončit až před soudem.
Samotná svatba byla ve srovnání se zásnubami méně podstatným úkonem. Často ji manželé uzavírali až po několika letech soužití, kdy již měli několik dětí. Konala se v kostele a vždy to byla velkolepá a nákladná událost. Manželé si raději nějaký čas počkali, než aby měli chudou a skromnou svatbu.
Průběh romské svatby byl a dosud je podobný "našemu" svatebnímu obřadu. Nevěsta má bílé šaty a kytici, ženich je v obleku. Samotný akt uzavření manželství probíhá podle regulí církve a státu. Zajímavou součástí oslav však je vybírání peněz pro novomanžele. Výše finanční částky je věcí prestiže a peněžní dary jsou často obrovské.
Smrt
Romové jsou většinou dobrými křesťany a věří tedy, že smrtí život nekončí. Pro duši umírajícího si ke smrtelnému loži přichází některý již dříve zesnulý příbuzný. Ne vždy však je odchod člověka na onen svět bez problémů. Mrtvý se může vracet mezi živé a škodit jim. Důvodů je celá řada - pomsta, nesplacený dluh či třeba stesk.
Aby se mrtvý nevracel, dávají mu příbuzní do rakve různé předměty (fajfku, cigarety, alkohol, šperky, peníze apod.), které mají duši zemřelého zajistit v její posmrtné existenci náležitý životní standart. Protože duše zůstává až do pohřbu v těle nebožtíka, je běžné, že Romové zemřelého hlídají, většinou po tři dny a noci. V den pohřbu, při vynášení nebožtíka z domu, stačí zaklepat rakví třikrát na práh domu. V tu chvíli duše konečně opustí tělo a vydává se na svou další pouť.
Smutek drží příbuzní zemřelého celý rok, ženy chodí v černém, vdova a její dcery si dříve dokonce ostříhaly vlasy. Pozůstalí nechodí na zábavy a neúčastní se ani žádných jiných oslav. Ve výroční dny Romové na své zemřelé vzpomínají. Na hrob jim kladou květiny, potraviny a alkohol.
Jazyk
Romština je součástí indoevropské jazykové rodiny. Romové žijící na území naší republiky hovoří jedním ze čtyř nářečí. Nejrozšířenější je slovenská romština, jíž mluví zhruba 70 až 80% romského obyvatelstva. Jen malé procento Romů používá tzv. maďarský dialekt. Setkat se můžeme i s nářečím olašských Romů, které má některé prvky společné s balkánskými jazyky. Sintským dialektem se zase dorozumívají Sintové, jimž se někdy říká "němečtí Romové".
V posledních desetiletích prošla romština velmi dramatickým obdobím. Romové byli přesvědčováni o její nedostatečnosti jako moderního komunikačního jazyka. V naprosté většině škol byla romština ignorována. Romské děti, které neovládaly dobře češtinu, byly šikanovány a zařazovány do tzv. zvláštních škol. Tento stav bohužel trvá i nadále.
Žádné komentáře:
Okomentovat