referát do semináře dr.Vlčka Ruský politický systém v proměnách a tradicích
(upraveno a rozšířeno)
Předehra
Kořeny ideologie ruského narodnictví lze najít již koncem 40. let, kdy A.I. Gercen a N.P.Ogarjov pod vlivem událostí revolučního roku 1848 přišli s teorií ruského socialismu. V této teorii se snažil ukázat, že Rusko by se mohlo vyhnout kapitalistickému vývoji a prostřednictvím tradice ruské vesnické občiny dospět k jakési formě socialismu. Své myšlenky šíří z londýnské emigrace, kde vydává list Kolokol. ,
Na myšlenky Gercena navázal N.G. Černyševskij, který Gercenovu teorii ruského socialismu spojil s programem revolučního boje proti základu Ruské říše, carskému samoděržaví. V důsledku situace v Rusku na počátku 60. let 19. století (kdy po Krymské válce Alexander II. zrušil nevolnictví a provedl některé další reformy) formulovala liberální šlechta ze strachu před revolucí určitý program reforem společnosti, které nejsou proveditelné přes vládní nařízení. Tento program ukazuje cestu ke zlepšení pomocí návrhu na shromáždění zástupců všeho lidu. Car tyto návrhy odmítá a představitelé šlechty jsou zatčeni a odsouzeni. Většina víceméně formálních trestů je později prominuta. Černyševskyj na tyto projevy reaguje dílem Dopisy bez adresáta (uveřejněno teprve roku 1874 v Curychu). V něm se zabývá analýzou rolnických reforem a zamýšlí se nad osvobozeneckým hnutím. Černyševského kritika se týkala hlavně návrhů šlechty, která se domnívala, že národní shromáždění provádějící reformy je schopna svolat vláda. Podle Černyševského a revolučních demokratů je toto možné jen po vítězství vojensko-rolnického povstání.
Mělo-li toto povstání mít naději na úspěch, bylo nutno vytvořit centralizovanou organizaci. Roku 1861 přikročili A.I. Gercen a N.P. Ogarjov k její realizaci. Roku 1862 se v Petrohradě ustavil Ruský ústřední lidový výbor stojící v čele tajného spolku Zemlja i volja (Půda a svoboda). Hlavní cíl organizace vycházel z jejího názvu, stanovy a přesně formulovaný program ale neexistovaly, i když některé teze byly roku 1863 uveřejněny v ilegálním časopise Svoboda, která hlásala, že “okovy imperátorského despotismu, které se hluboce zařízly do těla lidu, musí být zlomeny”. Očekávaná revoluce měla proběhnout roku 1863. Činnost Zemlje i voli se ale rozvíjela za nepříznivé situace. Mnoho členů organizace bylo krátce po založení zatčeno a uvězněno, mezi nimi i samotný Černyševskij, který byl v červenci 1862 uvržen do vězení určeného pro nejtěžší zločince v Petropavlovské pevnosti, následně odsouzen ke 14 letům nucených prací a později vyhnán na Sibiř. V průběhu léta byl pozastaveno vydávání časopisů, ve kterých představitelé Zemlje i volji publikovali - Sovremenniku a Russkoja slova.
Roku 1863 začala v Polsku, Bělorusku a Litvě (tehdy na území Ruské říše nebo blízko jejích hranic) povstání, jejichž ideje byly podporovány jak Černyševským, tak Gercenem. Tato povstání byla roku 1864 potlačena. Předpoklady, že vzestup rolnického hnutí přeroste ve všerolnické povstání se nepotvrdily a Zemlja i volja zaniká. Na její myšlenky ještě navazuje skupina studentů v Mosvě, podle svého vůdce Išutina zvaní išutinovci. Jeden z jejich členů, D. Karakozov 4. dubna 1866 v Petrohradu neúspěšně spáchal atentát na cara Alexandra II. Byl popraven a jeho spolubojovníci posláni na nucené práce. Byla provedena vlna masového zatýkání a definitivní zakázání Soremeniku a Russkoja slova. Studenti zůstávali radikální i nadále.
Ačkoliv pokus Zemlje i volji o změnu poměrů v Rusku neuspěl, ukázal cestu, po které se budou ubírat další skupiny. Důležitým novým prvkem byla také vzájemná komunikace a spolupráce s revolučními nebo pokrokovými hnutí v Evropě - v Čechách, Polsku, Itálii, Srbsku, Bulharsku a ve Francii.
Vlastní narodnictví
Samotné ruské narodnictví není a nebylo jednotný pojem. Jeho význam se v průběhu dějin měnil , nicméně od 60. let 19. století se narodniky nazývají různé reformní, revoluční a odbojové skupiny, později zastřešené znovu vzkříšenou organizací Zemlja i volja. Podstatou narodnictví byl negativní vztah ke státnosti a snaha zdržovat se politického boje. Narodnici věřili v možnost, že v blízké budoucnosti se uskuteční nejradikálnější a všeobsahující revoluce, která rozbije dosavadní hospodářský a politický řád. Odtud snad také pochází označování ruských anarchistů za nihilisty.
Jak jsem uvedl, narodnici se skládali z různých skupin. Pravděpodobně nejvýznamnější skupina vycházela z názorů M. A. Bakunina.
Michail Alexanrovič Bakunin (1814 - 1876) byl ruský revolucionář a představitel mezinárodního anarchismu. Pocházel ze šlechtické rodiny, opustil určenou vojenskou dráhu a odjel do Moskvy, kde se věnuje filosofii (vliv Hegela, později Proudhona - anarchie). Na počátku 40. let odjíždí na studia do Berlína a poté do Drážďan. Spojil se se švýcarskými socialisty a podporoval jejich činnost, za což ho ruská vláda několikrát vyzvala k návratu. Protože Bakunin neuposlechl, byl zbaven šlechtického titulu a svého majetku. Bakunin odjel do Francie, kde se spojil s ruskou a polskou emigrací. V Paříži se také poprvé setkává s Marxem a už zde se mezi nimi objevují neshody které v I. Internacionále vyvrcholí. Po jednom svém projevu oslavující společenství svobodných Poláků a Rusů byl Bakunin z Francie vypovězen. Odjíždí tedy do Německa, kde podněcuje Poláky k národnímu boji. Zúčastnil i všeslovanského sjezdu v Praze roku 1848, kde byl zvolen za jednoho ze sekretářů sjezdu a poté se účastní i bojů v červnové revoluci. Jestli to byl on, kdo boje vyprovokoval, jak se někdy udává, to není jisté, bojů se ale aktivně účastnil, což se objevuje i v jeho Zpovědi caru Mikuláši I. Po porážce odjíždí do Vratislavi, pak do Berlína, z něhož (a celého Pruska vůbec) je vypovězen. Jeho další působení je pěkně zachyceno v Ottově slovníku naučném: “…těkal neúnavný agitátor v lednu, únoru a březnu z místa na místo objevuje se bleskurychle všude, kdekoliv vyšlehla jiskra hnutí revolučního, pracuje k tomu, aby rázem zaplanul žár republikánský Evropou od Rýna až k ústí Dunaje.” Osobně vede povstání, které vypuklo v Drážďanech 3. května 1849. Po jeho porážce trest je zradou zajat a odsouzen v Sasku k smrti. Jelikož mu však trest smrti hrozil i v Rusku a Rakousku, tak mu saský král nakonec změnil trest smrti na doživotí a vydal ho do Rakouska. Bakunin byl rok vězněn v Olomouci (kde byl přikován ke zdi). Rakousko ho v říjnu 1851 vydalo Rusku.
V Rusku byl Bakunin šest let vězněn a roku 1857 vypovězen na Sibiř, odkud 17. července 1861 za pomoci příbuzných utíká. Přes Japonsko a USA se dostává do Anglie, kde působí A.I. Gercen a do jehož Kolkolu přispívá. Roku 1863 chtěl Bakunin vést ruské a polské emigranty při vpádu do Pobaltí. Vpád se nakonec neuskuteční. Bakunin se proto pouští do práce v socialistickém hnutí, kde prosazuje anarchistické tendence. Stává se členem Mezinárodního dělnického sdružení (I. Internacionály). Je jakýmsi ideovým protipólem Karla Marxe, který pomocí Internacionály šíří převážně své myšlenky. Na sjezdech Internacionály ve Francii, Belgii či Švýcarsku vystupuje proti Marxovi jako vnitřní opozice a nakonec je i se svými přívrženci na sjezdu v Haagu roku 1872 vyloučen.
Osobní antipatie Bakunina a Marxe vycházela z toho, že Marx neměl rád Rusy a Bakunin neměl rád Němce. Marx se obával, že “barbarští” Rusové se převalí přes hranice a zničí evropskou civilizaci a zlikvidují přitom vymoženosti proletariátu. Když Bakunin ve svém projevu na sjezdu v Bruselu roku 1868 prohlásí, že chce obnovit idealismus, který Internacionále chybí a brojí proti diktatuře proletariátu, Marx údajně reaguje slovy: “Hlouposti, sračky, ruský idealismus…”
Vyloučením Bakunina a odchodem jeho stoupenců byla ale Internacionála oslabena natolik, že v podstatě ukončuje svoji činnost, aby o tři roky později zanikla úplně. Roku 1873 Bakunin prohlásil, že končí veškeré veřejné působení, stěhuje se do Ženevy, kde 1. července 1876 umírá. Roku 1877 se uskutečnil pokus znovu spojit komunisty a bakuninovce v jednu organizaci, ale nezdařil se.
Základní Bakuninovy myšlenky jsou, že ustanovujícím prvkem svobody je vzpoura a jestliže se člověk nemůže vzbouřit proti přírodním zákonům, má možnost vzbouřit se proti institucím, které jsou překážkou jeho svobody - státu a církvi. Jejich odstraněním má vzniknout socialistická společnost založená na dvou principech: svoboda bez socialismu je nespravedlnost a socialismus bez svobody je otroctví. Ruským narodnikům vyhovovala zejména Bakuninova nenávist k ruskému polonevolnickému státu a jeho víra v připravenost lidových mas k povstání a vše spásnou úlohu rolnické rebelie. Inteligence a studenti nemají propagovat socialismus, který podle Bakunina má ruský rolník v krvi (viz. již zmíněná tradice ruské občiny), ale sjednotit protest lidu a proměnit jeho obranu v boj. Své názory, aplikované na ruské poměry, sepsal v příloze ke knize Státnost a anarchie (1873).
Další narodnický proud naopak Bakuninovy rebelie zavrhoval a obhajoval nutnost připravit revoluci jen pomocí propagandy. Tento proud vycházel z myšlenek P.L. Lavrova. Lavrov byl roku 1866 zatčen a vypovězen z Petrohradu. Ve vyhnanství sepsal spis Historické listy, ve kterých řešil otázky působení pokroku na společnost. Začal hlásat myšlenku o povinnostech inteligence vůči lidu. Inteligence má pochopit nutnost nalezení spravedlivé formy společenského zřízení a usilovat o její nastolení. Protože však inteligence ani lidové masy nejsou ještě připraveny, je cílem revolucionářů dlouhá příprava pomocí propagandy. Roku 1870 uprchl Lavrov do zahraničí, kde vstoupil do Internacionály. Sblížil se s Marxem a Engelsem, ale marxistou se nestal. Od roku 1873 vydával časopis Vperjod, ve kterém informoval o evropském demokratickém a dělnickém hnutí.
Jiným typickým představitelem narodnického učení byl N.K. Michajlovskij. Vystupoval proti projevům samoděržaví a pomáhal podzemní činnosti. Snažil se na řešení problémů uplatnit subjektivní sociologickou metodu (narodnici to nazývali “uchopení problémů srdcem”), za což byl odsuzován marxisticky orientovanými revolucionáři, kteří mu vytýkali přehlížení zákonitostí společenského vývoje. Michajlovskij neměl stoupence, kteří by na základě jeho názorů utvořili samostatný směr, až na konci 80. let se přidal k umírněnější skupině narodniků, usilující o politickou svobodu.
Poslední variantou ruského narodnictví byl P.N. Tkačov, vycházející převážně z učení francouzského socialisty Blanquiho. Tkačov žil v od roku 1873 v emigraci, kde vydával v letech 1875 - 81 časopis Nabat (Zvonění na poplach), ve kterém propagoval své myšlenky. Tkačov byl podobně jako Bakunin přesvědčen, že ruský lid je k socialismu připraven a revoluci je nutno uskutečnit dříve než bude v Rusku dobudován kapitalismus. Znovu se opírá o ruskou občinu, v níž vidí svébytný znak Ruska. Zastával spikleneckou taktiku, podle níž stačí k revoluci dobře organizovaná menšina.
Ruské revoluční prostředí začala od roku 1873 ovládat myšlenka činnosti mezi rolnictvem, označováno jako “chození mezi lid.” Revolucionáři se snažili pomocí letáků a brožur šířit své myšlenky a vyzvat lid k revoluci a také poznat a porozumět jejich chování. Úřady však mnohé revolucionáře pozavíraly (podle ministra spravedlnosti Pahlena bylo z revoluční propagandy obviněno 770 lidí a 265 jich bylo uvězněno) a také naděje, vkládané v rolníky se nesplnily. Proto se pozornost narodniků obrátila mezi dělníky, kde nejvíce vynikala činnost G.V. Plechanova.
Neúspěch “chození mezi lid” pomohl novému zorganizován revolučních sil, protože revolucionáři poznali, že bez organizovaného zázemí nemají naději na úspěch. Roku 1876 vznikla v Pertrohradě Severní revoluční narodnická skupina, pod vedením G.V. Plechanova a A. Michajlova. Postupně se k ní připojily skupinky z dalších oblastí. Organizace začala vydávat časopis Zemlja i volja a sama časem přejala jeho jméno. Základní program organizace měl tři body: předání půdy do rukou vesnického pracujícího stavu, přeměna Ruské říše ve svobodnou federaci občin a předání všech společenských funkcí do rukou občiny, což znamená úplnou samosprávu. Tyto cíle byly považovány za reálně splnitelné v blízké budoucnosti.
Následující období přelomu 70. a 80. let 19. století je označováno jako druhá revoluční situace. Zhoršení ekonomické situace Ruské říše dopadlo nejvíce na chudé rolníky. Znovu vypukaly rolnické i dělnické nepokoje. Avšak v době, kdy docházelo k vzestupu revoluční aktivity prochází narodnictví krizí. Narodnický program vyžadoval od lidu více, než byl schopen lid dát a vliv pronikání nových ekonomických (kapitalistických) vztahů na společnost byl stále větší. Mezi narodniky je pociťována nutnost přímé akce - narodnikům se tak otevřela cesta k teroristickým metodám. Již koncem ledna 1878 spáchala Věra Zasuličová atentát na petrohradského městského náčelníka D. Trepova, kterým se mstila za týrání vězněného narodnika Bogolepova. U soudu v dubnu 1878 byla sice osvobozena, ale před budovou soudu vypukly nepokoje (zřejmě vyvolány policií) a byl zabit jeden student, což dalo podnět k následným velkým studentským bouřím v Petrohradě. Zasuličová vzápětí emigrovala do Švýcarska.
V říjnu 1878 píše kyjevský narodnik Valerian Osinskij na ústředí, že jeho skupina se zaměřila na teroristické akce, protože revoluční strana v Rusku není schopná dokázat víc. Za vraždu zástupce prokurátora je Osinskij v květnu 1879 popraven.
V organizaci se začíná objevovat rozpor mezi příznivci teroristického boje a zastánci politické práce. I v samém jádru Zemlje i volji v Petrohradě existovala teroristická frakce. Její členové podpořili pokus A.K. Solovjova o atentát na cara Alexandra II. 2. 4. 1879. Vedení Zemlje i volji se od atentátu sice distancovalo, ale vnitřní rozpory zakrýt nedokázalo. Přitom již stačila teroristická frakce založila skupinu Vítězství nebo smrt. V polovině června 1879 si tato skupina uspořádala sjezd v Lipecku, kde vyhlásila svůj program. Objevila se tu tři různá pojetí akce a teroru. Zastáncem jednoho směru se stal mladý student A.I. Željabov. Nedlouho po Lipecku se konal ve Voroněži sjezd celé organizace, kde došlo k ostré polemice mezi Plechanovem a Željabovem. Plechanov byl nucen sjezd opustit poté, co se většina přidal na stranu teroristické akce. Na petrohradském sjezdu v srpnu 1879 se Zemlaj i volja rozpadá na dvě organizace - teroristickou Narodnaju volju (Lidovou svobodu) vedenou Željabovem a Plechanovův umírněný, politicky orientovaný Čornyj pereděl.
Každá z nově vytvořených skupin ihned vyhlásila svůj program. Narodovolci v něm měli body jako: Ve vztahu k carské vládě jako nepříteli cíl ospravedlňuje prostředky, tj. každý prostředek jež vede k cíli považujeme za přípustný. Celkově výrazy a formulace použité v narodovolském programu svojí radikálností i stylem připomínají některé teze Komunistického manifestu (a někdy až Machiaveliho), i když přímá inspirace tu zřejmě není . Čornyj pereděl se obracel na rolníky, aby neustále posílali caru petice a poselství, ve kterém ho mají žádat o rozdělení půdy, daňové úpravy, zrušení policie a četnictva, samosprávu atp. a pokud car nepovolí, pak teprve vypovídat poslušnost. Forma je mnohem klidnější a požadavky mírnější.
Větší podporu ruských obyvatel (i na západě Evropy) měli narodovolci, kteří dokonce vyhlásili rozsudek smrti nad carem Alexandrem II. a carismu jako systému boj na život a na smrt. Svůj plán ihned počali realizovat pomocí atentátů - od listopadu 1879 narodovolci zorganizovali výbuchy na železničních tratích u Oděsy a Moskvy, výbuch mostu v Petrohradě, výbuch na jedné z petrohradských ulic, v únoru 1880 dokonce výbuch přímo v Zimním paláci. Po této akce byl zřízena Komise pro ochranu státního pořádku a veřejného klidu v čele s M.T. Lorisem-Melikovem. Týden po jeho jmenování je spáchán další atentát. Pachatel, Ippolit Mloděckij, je pověšen. Nakonec se atentát povede 1. března 1881. Car byl v Petrohradě zraněn výbuchem bomby a svému zranění podlehl. Atentátníci byli na místě zatčeni.
Po zavraždění Alexandra II. poslali narodovolci Alexandru III. otevřený dopis v němž slibovali zastavení teroristických akcí, když car vyhlásí politickou amnestii a zajistí svobodné volby. Bohužel, očekávané demonstrace, stávky či alespoň petiční akce na podporu narodovolských požadavků neproběhly. Nepřipojila se ani liberální šlechta. Car nechal většinu představitelů Narodnij volje pochytat a 3. dubna 1881 na Semnjonovském náměstí hromadně popravit spolu se zadržovanými atentátníky. Mezi popravenými byl i vůdce Narodnij Volji Željabov a jeho milenka Sofie Perovská (dcera gubernátora Petrohradu a neteř carského ministra školství! ). Zbytky organizace v čele s Věrou Fignerovou se udržely až do roku 1883, kdy díky zradě jednoho člena byli uvězněni i oni. Narodnaja volja tak přestala existovat a většina zbylých členů, kteří unikli všem vlnám zatýkání, emigrovala. Někteří z emigrantů se sice ještě snažili uskutečnit povstání řízené ze zahraničí (např. z Paříži nebo Curychu), tyto tendence z let 1889-1890 byly ale díky carským agentům potlačeny.
Co se týče, druhého hnutí, Čorného peredělu, to zůstávalo ze začátku převážně pasivní. Jeho členové se sice pokoušeli vydávat časopisy, ale jejich tiskárny byly odhaleny. Část členů odešla do emigrace. Postupně však i černoperedělci své pasivní pozice opouštěli, Plechanov připustil, že i aktivní politický boj stojí za pozornost, ale ne vedený takovým způsobem, jak ho vedou narodovolci. Mezi organizacemi však přesto existovala praktická spolupráce a v průběhu roku 1881 se část černoperedělců s narodovolci opět spojila. Skupina soustředěná kolem Plechanova se přidala k marxistům.
Dohra
Poslední reakce na narodnictví vycházela ze studentského hnutí, jehož největší rozsah byl v letech 1887 - 90. Zde se také na kazaňské univerzitě můžeme setkat s první politickou aktivitou Vladimíra Uljanova-Lenina. V Petrohradě zase vznikla skupina, která si dala název Teroristická frakce strany Narodnaja Volja. Jejím členem byl i Leninův starší bratr Alexandr. Tato skupina se 1. března 1887 pokusila o atentát na cara Alexandra III. Akce však byla prozrazena, protože skupina byla již delší dobu sledována policií. Její členové byli pozatýkáni a 8. května 1887 jich bylo sedm popraveno, včetně Alexandra Uljanova, další byli odsouzeni na doživotí nebo posláni do vyhnanství na Sibiř. Na tradici narodovolců navazovala i skupina Mladá strana Narodnoj Voli, prosazující masový teror, směřující i proti továrníkům, a také z počátku 90. let Skupina narodovolců, spojená s dělnickým hnutím.
Objevují se i skupinky, vycházející z činnosti umírněného Čorného peredělu, zejména Partija narodnogo prava, snažící se spojit všechny opoziční skupiny v boji za politickou svobodu občanů. S touto skupinou sympatizoval i dříve zmíněný N. K. Michajlovskij. Existovala i skupina liberálních narodniků (od 80. let, v 90 letech sílila), která poukazovala na svébytnost Ruska a vystupovali hlavně proti marxistům, kteří podle nich reprezentují jen dělníky, kdežto narodnici reprezentují zájmy celého lidu.
Od konce osmdesátých let stále intenzivněji i do Ruska proniká marxismus a zůstalé národnické skupiny se s tímto faktem musely vyrovnat. Je to poznat z jejich činnosti. Některé skupiny přebíraly část marxistických idejí a jiné zase proti marxistickému učení vystupovaly. Nakonec je ale narodnictví marxismem vytlačeno úplně.
Použitá literatura:
Bakunin, M.A.: Bůh a stát, Otrokovice 1999
Bakunin, M.A.: Zpověď caru Mikuláši I., Praha 1996
Giroudová, F.: Jenny Marxová, žena ďáblova, Brno 1996
Herman, K. - Kočí, J. a kolektiv: Dějiny SSSR od nejstarších dob do Velké říjnové socialistické revoluce, Praha 1977
Ježek, A: Vyprávění o rodině Uljanovových, Praha 1987
Neumann, B. - Moravcová, J.: Hledači naděje /svědectví o epoše narodnictví/, Praha 1974
Nosov, N. J. a kolektiv: Stručné dějiny SSSR, díl 1, Praha 1982
Švankmajer, M. - Veber, V. - Sládek, Z. - Moulis V.: Dějiny Ruska, Praha 1999
kolektiv autorů: Filosofický slovník. Olomouc 1998, II. opravené a rozšířené vydání
Ottův slovník naučný, Praha 1888-1909
Žádné komentáře:
Okomentovat