“V knížeti Myškinovi vytvořil Dostojevskij typ člověka čistého, upřímného, nezištného. Cit je u něj v souladu s rozumem. Je to člověk nezkažený vnějším světem. Ale každý dobrý skutek je po zásluze potrestán. A tak kníže platí tu nejvyšší daň – nepochopení a výsměch okolí. Zřejmě představovali knížete jako nějakou vzácnost (všichni v tom viděli východisko z ožehavé situace) a horlivě ho postrkovali k Nastasje Filippovně. Kníže dokonce zaslechl slovo „idiot“ , které zašeptal snad Ferdyščenko za jeho zády Nastasje Fillipovně na vysvětlenou.“
Lev Nikolajevič Myškin – Lev Myškin – lev a myš. Dva protiklady, které by jeden bez druhého zdaleka nedosahovaly takového významu. Protikladné jsou ostatně Dostojevského hrdinové obecně – talentovaní epileptici, ušlechtilé prostitutky, ubožáci hodni soucitu aj. Protikladné jsou i ústřední postavy Idiota tvořící jakýsi milostný čtyřúhelník: kníže Myškin – Parfjon Rogožin – Nastasja Filippovna – Aglaja Jepančinová.
Dvojí je i způsob, jak působí kníže na své okolí. „Kníže pro mne znamená to, že jsem poprvé v životě potkala opravdu oddaného člověka, kterému věřím. On mi uvěřil na první pohled a já mu také věřím.“ X A teď se tu najednou objevilo to škaredé knížátko, ten nešťastný idiotek, a hned se zas všechno rozvířilo, všechno je v domě vzhůru nohama. Je označován jako „idiot“. Proč? Je to výsměch tomu „jinému“, na které „normální“ společnost není zvyklá. Zároveň je to projev vlastní zbabělosti. Proč jsou lidé v Myškinově okolí zbabělí? Proto, že i když všichni knížete obdivují a ve skrytu duše si přejí být jako on, nikdy si to nepřipustí. A tak budou tiše závidět a prahnout po tom být jako on, nahlas se o něm budou ale vyslovovat jako o „idiotovi“. Tyto dva postoje lidského já jsou vyjádřeny v postavách Myškinových osudových žen – Nastasje Filippovně a Aglaje.
Nastasja Filippovna, femme fatale č. 1. V očích petrohradské „lepší“ společnosti je jen vydržovanou děvkou, která si nezaslouží nic než pohrdání. I jí záleží na mínění ostatních víc než na čemkoli jiném. A tak si ani ona sama sebe neváží, její život pro ni v podstatě nemá cenu. Jsou tu ale dva muži, kteří ji milují. Kníže a Rogožin. Rogožin ji miluje proto, že je krásná. Kníže ji lituje, soucítí s ní, ale hlavně v ní vidí „krásu, která spasí svět“. A ona se mezi nimi zmítá. Touží být s knížetem, ale pocit viny za svůj hříšný život ji vždycky vede do náruče Rogožina. Zakazuje si milovat a být milována, aby odčinila všechny své hříchy. Smrt je pro ni nakonec tedy spíše vykoupením než trestem (podobný motiv najdeme i ve Styronově Sophiině volbě, ve vztahu Sophie Zawistowské a Nathana Greena).
V knížeti Myškinovi je Dostojevského odkaz. Proto přežil Idiot víc než sto let (vydán v r.1868), protože je stále platný. Všichni známe Aglaji, Lebeděvy, generálové Jepančinové… A všichni si tajně přejeme být trochu jako kníže Myškin. Jenže je to možné být jako on? Dostojevského Idiot není z červené knihovny. Dostojevskij nám nemaluje obraz společnosti, která se pod vlivem jedince změní v lepší. Ukazuje nám lidi v jejich nejčistší podobě a jejich snahu stát se lepšími. Kníže Myškin se objevuje zčistajasna a nevědomky lidi ovlivňuje. Probouzí v nich touhu po kráse a lásce. Myslím, že je možné přirovnat ho (kromě přirovnání k Donu Quijotovi) ke Kristu. Je ztělesněním dobra. Zmítá se ve společnosti, která ho nechápe, protože pochopit nechce. A kníže Myškin stejně jako Kristus trpí za lidi a pro ně. A kníže Myškin stejně jako Kristus prohráli svůj boj se společností. V tom je cena díla. V jeho objektivitě. V surové pravdě o (dnešním) světě.“...
Žádné komentáře:
Okomentovat