Plynutí času je nejobecnější objektivní právní skutečností. Má-li mít ovšem právní význam, musí být omezeno na určitý úsek, musí být určen jeho začátek a konec. V pracovním právu jsou tyto skutečnosti ve většině případů stanoveny přímo právní normou v podobě lhůty (do-by). Někdy je však určení časového úseku ponecháno na vůli účastníků. Počítání času je v zákoníku práce upraveno jako hmotněprávní, což znamená, že se vztahuje na všechny lhůty určené předpisy hmotného pracovního práva (projev vůle proto nestačí poslední den lhůty odevzdat k přepravě poště jako u lhůt procesních). Lhůty jsou určovány podle dnů, týdnů, měsíců nebo let. Zákoník práce pro určení jejich počátku a konce stanoví některé zásady v § 266 ZP.
V souvislosti s plynutím času se vyskytují instituty promlčení a prekluze. Pracovní právo je pochopitelně upravuje v souladu s občanským právem. Je však třeba zdůraznit, že je budováno na principu promlčení. V pracovním právu se prekludují pouze ta práva, o kterých to výslovně stanoví zákon v § 261 odst. 4 ZP. Zvláštní ustanovení se pak týká běhu výpovědní doby (§ 45 odst. 2 ZP), kdy počátek běhu lhůty je stanoven na první den měsíce následujícího po doručení výpovědi, a běhu dob, na které byla omezena práva nebo povinnosti (§ 258 ZP).
Délky promlčecích lhůt jsou v § 263 ZP stanoveny pro určité případy odlišně. Právní úprava je však poměrně nepřehledná a navíc neupravuje promlčení jiných nároků.
29. Odstoupení od smlouvy v pracovním právu
Odstoupení od smlouvy je upraveno v § 245 ZP.
Žádné komentáře:
Okomentovat