Pro pracovní poměr je dále typický jeho smluvní základ. Ten je vymezen ustanovením § 7 odst. 1 ZP a je obvykle spojován s autonomií vůle stran závazkových vztahů, která se týká: svobodné volby druhého účastníka, svobody rozhodnutí, zda právní úkon učinit nebo neučinit, svobodné volby obsahu právního úkonu a svobodné volby formy právního úkonu. Právní úprava zde ovšem není absolutní a zasahuje do svobodné volby ve veřejném zájmu státu na ochraně subjektů pracovního poměru, především ekonomicky slabší strany, tj. zaměstnance, příp. na ochraně zdraví a života svých občanů, na zajištění některých svých úkolů v sociální oblasti. Tento veřejný zájem je zajištěn převahou kogentních norem v pracovněprávních předpisech. Dalším rysem je rovné postavení subjektů, tj. žádný z účastníků nemůže druhé-mu subjektu jednostranně ukládat povinnosti a žádný z účastníků není způsobilý autoritativně rozhodovat o právech a povinnostech vznikajících z těchto vztahů. Částečně je tato zásada prolomena v neprospěch zaměstnavatele jako důsledek promítnutí veřejného zájmu. Rovné postavení už neplatí pro postavení subjektů v průběhu pracovního poměru. Jedná se totiž o vztah nadřízený – podřízený. Pracovní poměr lze také charakterizovat jako vztah úplatný, tj. jeho prostřednictvím se realizuje výkon práce za mzdu. Úplatnost je konstruována jako právo zaměstnance na mzdu za vykonanou práci, kterého se zaměstnanec nemůže platně předem vzdát.
Obecně se dá pracovní poměr charakterizovat také dle subjektů (fyzická osoba zavazující se v pracovním poměru konat práci a fyzická nebo právnická osoba, pro niž je práce vykonávána), obsahu (vzájemná práva a povinnosti subjektů) a objektu (jedná se o opakující se osobní výkon práce).
Předpokladem vzniku pracovního poměru je právní norma (např. zákoník práce) a právní skutečnost stanovená právní normou.
Žádné komentáře:
Okomentovat