Existují dva základní modely: a) dovolená jako odměna za dobrou práci, event. za věrnost zaměstnavateli (v závislosti na délce trvání pracovního poměru) a b) dovolená jako volno vyvolané fyziologickými potřebami lidského organismu (bez ohledu na délku úvazku). Nárok na dovolenou je osobním právním nárokem, který přísluší výhradně zaměstnanci.
V českém právu se řídí těmito pravidly: jde o nárok za-městnance, nástup dovolené určuje vždy zaměstnavatel, dovolená by se měla poskytovat na základě plánů dovolených, který by měl zohlednit zájmy zaměstnanců i zaměstnavatele (mimo rámec tohoto plánu by měla být dovolená poskytována jen zcela výjimečně, zpravidla na základě žádosti zaměstnance), dovolená se zásadně poskytuje v pracovním volnu (náhrada mzdy za nevyčerpanou dovolenou je zcela výjimečná), dovolená je volnem, při kterém náleží zaměstnanci náhrada mzdy, dovolená je koncipovaná jako volno v rámci kalendářního roku (tzn. že zaměstnanec musí splnit podmínky vzniku nároku každý rok znova a dovolená by mu měla být poskytnuta v tom roce, ve kterém mu na ni vznikl nárok), minimální délku dovolené stanoví zákoník práce (delší pouze na základě kolektivní smlouvy).
Mohlo by zajímat: 10 tipů, jak koupit levnou letenku a Kdy kam cestovat? Kde co nakupovat? a Last minute nebo first minute?
Žádné komentáře:
Okomentovat