Podle ustanovení § 42 ZP může pracovní poměr skončit na základě a) subjektivních právních skutečností, které činí účastníci pracovního poměru (dohoda o rozvázání pracovního poměru jako právní úkon dvoustranný, výpověď z pracovního poměru jako jednostranný právní úkon zaměstnance nebo zaměstnavatele, okamžité zrušení pracovního poměru jako jednostranný právní úkon zaměstnance nebo zaměstnavatele, zrušení pracovního poměru ve zkušební době jako jednostranný právní úkon zaměstnance nebo zaměstnavatele), b) úředních rozhodnutí (pravomocné rozhodnutí příslušného orgánu o odnětí povolení k pobytu, pravomocný rozsudek soudu o vyhoštění) a c) objektivních právních skutečností (uplynutí doby u pracovního poměru na dobu určitou, smrt zaměstnance).
32. Ochrana zaměstnance při rozvazování pracovního poměru
Ochrana vyplývá především z kogentní úpravy, kde jsou taxativně vymezeny důvody, kdy může zaměstnavatel se zaměstnancem rozvázat poměr (výpovědí). Taxativní vymezení důvodů k výpovědi je uvedeno v § 46 odst. 1 a 2 ZP. Situace, kdy nelze dát zaměstnanci výpověď v ochranné době jsou vymezeny § 48 ZP. Jedná se o logický prvek, jelikož se právní řád snaží chránit ekonomicky slabší subjekt pracovněprávního vztahu. Při skončení pracovního po-měru náleží zaměstnanci navíc odstupné.
Žádné komentáře:
Okomentovat