Princip spravedlivé odměny za práci je v obecné rovině výslovně zakotven v čl. 28 LZPS. Právní úprava však ponechává zaměstnavateli prostor pro tzv. mzdovou diferenciaci vyplý-vající z povahy zaměstnání nebo povolání, o které se jedná. Spravedlivou odměnu definuje náš právní řad jako stejnou odměnu za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty. Naplnění tohoto principu však není jednoduchou záležitostí. Spravedlivost odměny za práci je totiž závislá na nesčetném množství objektivních i subjektivních faktorů.
Zákon o mzdě stanovuje pravidla, podle niž se rozdílnost nebo totožnost práce posuzuje. Stejnou prací nebo prací stejné hodnoty se tak rozumí práce stejné nebo srovnatelné složi-tosti, odpovědnosti a namáhavosti (posuzuje se podle stupně vzdělání a praktických znalostí a dovedností), práce, která se koná ve stejných nebo srovnatelných pracovních podmínkách (posuzují se podle obtížnosti pracovních režimů vyplývajících z rozvržení pracovní doby), při stejných nebo srovnatelných pracovních schopnostech a pracovní způsobilosti zaměstnance (posuzuje se podle odborné a duševní způsobilosti), při stejné nebo srovnatelné pracovní vý-konnosti a výsledcích práce (posuzuje se podle intenzity a kvality, výsledky podle množství a kvality) a to v pracovním poměru ke stejnému zaměstnavateli.
Jedinou možnou cestou, jak se vyhnout pochybnostem o spravedlivosti při stanovení mzdo-vých podmínek, je věnovat větší pozornost vnitřním mzdovým předpisům s podrobně a jednoznačně předem stanovenými ukazateli pro objektivní posuzování jednotlivců.
Žádné komentáře:
Okomentovat