Pro pracovní poměr je typický jeho smluvní základ. Ten je vymezen ustanovením § 7 odst. 1 ZP a je obvykle spojován s autonomií vůle stran závazkových vztahů, která se týká: svobod-né volby druhého účastníka, svobody rozhodnutí, zda právní úkon učinit nebo neučinit, svo-bodné volby obsahu právního úkonu a svobodné volby formy právního úkonu. Právní úprava zde ovšem není absolutní a zasahuje do svobodné volby ve veřejném zájmu státu na ochraně subjektů pracovního poměru, především ekonomicky slabší strany, tj. zaměstnance, příp. na ochraně zdraví a života svých občanů, na zajištění některých svých úkolů v sociální oblasti. Tento veřejný zájem je zajištěn převahou kogentních norem v pracovněprávních předpisech.
17. Právní skutečnosti a právní úkony v pracovním právu, domněnky a fikce v pracovním právu
Právní skutečnosti jsou jevy, se kterými právo spojuje vznik, změnu nebo zánik právních vztahů. Dělíme je podle uplatnění prvku vůle na jevy, ve kterých je vůle rozhodující, a jevy, ve kterých se lidská vůle neuplatňuje. V tomto smyslu pak hovoříme o subjektivních právních skutečnostech (právních úkonech) a objektivních právních skutečnostech (právních událos-tech). Právně významné jsou nejen jevy reálně existující, ale v některých případech i skuteč-nosti předpokládané, či dokonce fingované. I pracovní právo používá domněnky a fikce. Předpokládané skutečnosti se předpokládají, nezkoumá se, zda k nim skutečně došlo. Podle toho, zda pracovní právo připouští nebo nepřipouští důkaz opak předpokládané skutečnosti, rozeznáváme domněnky vyvratitelné a nevyvratitelné. Fikce naproti tomu znamenají umělé vytvoření určité skutečnosti, o které se ví, že reálně neexistuje. Fikce se v pracovním právu vyskytuje poměrně vzácně (např. § 61 odst. 3).
Žádné komentáře:
Okomentovat