Sídelní struktura

Sídelní struktura
je poměr mezi městským a venkovským osídlením - mezi obyvatelstvem žijícím trvale v městech nebo na venkově, je v rozhodující míře odrazem úrovně hospodářského rozvoje, ale mohou se zde uplatnit i vlivy z předcházejícího historického vývoje a skutečnosti vyplývající ze specifických rysů přírodního prostředí. Charakter sídla je určován především jeho ekonomickou funkcí, nikoliv jen počtem obyvatelstva. Městská sídelní jednotka je především střediskem průmyslu a služeb. U venkovského sídla je převaha činností spojených se zemědělskou výrobou.
Po dlouhá tisíciletí převažovalo venkovské osídlení, protože rozhodující hospodářskou činností bylo zemědělství. Průmyslová revoluce zahájila proces novodobé urbanizace = růst městského osídlení. Rozvoj měst mění sociální a ekonomickou strukturu společnosti, podmínky rozvoje osobnosti, životní postoje jednotlivců i společenských skupin a významně zasahuje do územní organizace hospodářství a tím i rozmístění obyvatelstva. V městech se vytvářejí předpoklady pro vyšší úroveň materiální a kulturní existence lidí, ale zároveň se hromadí negativní vlivy znehodnocující životní prostředí pro zdejší populaci. V dnešní době je urbanizace spojena s vědeckotechnickým pokrokem, který si vynucuje prohlubování kontaktů a svazků mezi stale různorodějšími a rostoucími sférami nezemědělské činnosti. Velkoměstské aglomerace (rozšiřování sídelní jednotky z jádra do šířky) a konurbace (spojování aglomerací do souvislých pásem městského osídlení) soustřeďují sice ohromný potenciál výrob, služeb a informací, ale zároveň hromadí stale složitější sociální a jiné problémy, které zvyšují společenské napětí (zločinnost, prostituce, psychologické tlaky vyplývající z odcizení apod.).
Od počátku 20. století vzrostl počet městského obyvatelstva téměř 10 krát (absolutně z 225 mil na více než 2 mld) a podíl městského osídlení se zvýšil ze 13,6 % na 43,6 %, do r. 2000 se má zvýšit na 48, 2 %. Urbanizace má globální charakter, ale ve stupni (úrovni) jsou mezi regiony a zeměmi rozdíly. Městské osídlení převažuje ve vyspělých zemích. V řadě RTE dosáhl podíl městského osídlení "společensky únosné hranice" a projevuje se v nich proces "rurbanizace" (odliv obyvatel z měst na venkov, zpravidla jen z hlediska bydlení). V rozvojových zemích je tempo urbanizace relativně nejrychlejší, urychluje proces formování moderních národů a rozbíjí staré společenské struktury, ale hromadí množství sociálních tlaků a ekonomických problémů. Velkoměstské aglomerace zde rostou bez odpovídajících ekonomických vazeb se zaostalým agrárním zázemím. Přesto v rozvojových zemích stale převažuje venkovské osídlení, s výjimkou Latinské Ameriky (v městech žije přes 70 % populace).