Z hlediska charakteru činnosti společnosti, intenzity využití biosféry, koncentrace obyvatelstva a míry porušení ekologické rovnováhy lze v globálním měřítku rozdělit krajinné sféry na typy:
Krajinné sféry soustředěné a intenzivní hospodářské aktivity, plochy zásadně změněné společností (městská sídla, lomy, doly, průmyslové a jiné objekty, skládky odpadků), zabírají cca 3 mil km2 (0,6 % zemského povrchu) a životní prostředí je zde, ve vztahu k populaci, narušeno nejvíce.
Krajinné sféry s převahou zemědělské činnosti významné z hlediska potravinových potřeb světové populace, zabírají cca 45 mil km2 (8,8 % zemského povrchu, z toho pouze 1/3 tvoří orná půda). Ve vyspělých zemích je vlivem modernizace zemědělství, rovnováha přírodního ekosystému stale více narušována. V rozvojových zemích ji narušuje primitivní zemědělství s negativními následky (na kvalitu půd i charakter podnebí).
Krajinné sféry s převahou lesů (a dalších vegetačních formací - křovinaté a travnaté), zabírají cca 58 mil km2 (přes 11 % zemského povrchu). Ve vyspělých zemích jsou zpravidla značně změněné, ale rozsahem stabilizované. V rozvojových zemích tvoří hlavní půdní rezervu a jsou nejvíce narušovány. Ve světovém měřítku mají stěžejní význam tropické deštné pralesy Amazonie, důležitý zdroj kyslíku pro udržování jeho rovnováhy v atmosféře.
Krajinné sféry oblastí nevhodných pro trvalý pobyt člověka (zaledněné plochy s kryosférou, velehory, pouště apod.), zabírají cca 40 mil km2 (necelých 8 % zemského povrchu) a vyznačují se neobyčejně citlivým ekosystémem, který, narušen hospodářskou činností, se obtížně regeneruje. Bohaté zdroje minerálních surovin a perspektiva jejich využívání je nebezpečně ohrožují.
Vodní plochy zabírají cca 361 km2 , z toho pevninské (řeky, jezera, vodní nádrže - jen 3
mil km2 ), které s pobřežními vodami moří tvoří fakticky součást krajinné sféry na pevnině. Jejich mnohostranné využívání (i z hlediska těžby surovin ze dna mořského šelfů - do hloubky 200 m od hladiny) silně narušuje přírodní podstatu.
Bezprostřední vztah k populaci mají plošné jednotky nižšího řádu (velikosti) - krajiny. Společnost ovlivňují přírodními zdroji, přírodními vlastnostmi, objekty jí vytvořenými i estetikou. Ve vztahu ke kvalitě životního prostředí se dělí na:
- krajiny s harmonickým vztahem obou podsystémů,
- krajiny narušené, kde stabilita přírodního podsystému je porušena, ale autoregulace je zčásti zachována, krajiny devastované, kde autoregulace přírodního podsystému je tak porušena, že obnova je spojena se značnými ekonomickými náklady a nebo zcela vyloučena.
Na většině plochy převažují disharmonické vztahy mezi přírodou a společností. Na většině povrchu planety (včetně oceánů) je sice autoregulace přírodního podsystému zachována, ale její stabilita je v globálním měřítku stale výrazněji narušována.
Žádné komentáře:
Okomentovat