V současném období se neustále zkracuje časový prostor mezi výsledky vědeckého bádání a jejich využitím v praxi. S rozvojem vědeckotechnického pokroku jsou spojeny hluboké strukturální a územní změny ve světovém hospodářství. Státy s vyspělou tržní ekonomikou jako hlavní nositelé vědecko-výzkumného pokroku přednostně přejímají vědecké poznatky, aplikují je a zhodnocují. Rozvojové země jsou ve stale vyšší míře odkázány na získávání vědeckých poznatků či se zaměřují na výrobu bez nezbytných moderních vědeckotechnických informací. S nerovnoměrností vědeckotechnického pokroku jsou spojeny hluboké strukturální a územní změny ve světovém hospodářství. Výrobně i územně dochází k zesílené koncentraci ekonomického potenciálu, která působí disproporce v ekonomice, mezi oblastmi, státy a mezi jejich integračními seskupeními. Vědeckotechnický pokrok zkracuje ekonomické a skutečné geografické vzdálenosti a vynucuje si vědecké řízení společnosti v územně stále rozsáhlejších dimenzích. Věda se stává prvořadým výrobním faktorem (v rámci tzv. kvartérního sektoru postindustriální společnosti). I pro rozlohou a počtem obyvatel malé státy bude velikým bohatstvím věda a výzkum. Světové hospodářství využívající výsledků vědeckotechnického pokroku je ve stale větší míře závislé na energii a trhu a jeho chování, neboť dosavadní vývoj lidské civilizace ve všech společenských formách dokazuje, že žádný jiný účinný mechanismus k zabezpečení potřeb společnosti, než trh nebyl vynalezen. Ve vztahu k zemím s rozvinutou tržní ekonomikou je vážným nedostatkem rozvojového světa kvalita lidského faktoru.
V dnešní realitě světového hospodářství nejúčinněji dokázaly aplikovat a využívat výsledky vědeckotechnického pokroku v podnikání na různých úsecích multinacionální monopoly.
Nadnárodní společnosti se staly v posledních dvou desetiletích hlavní hnací silou "celosvětové ekonomické integrace". Strategie těchto ekonomických gigantů, zaměřených na rozvíjení svých organizačních struktur a budování mnohonásobných a složitých institucionálních propojení, postupně vede k vývoji integrovaného mezinárodního výrobního systému. Podle analýzy UNCTAD existovalo v 60. letech ve světě přibližně pouze 7 tisíc nadnárodních společností, v současné době jejich počet převyšuje 40 tisíc. Současně s růstem počtu nadnárodních společností je však patrná tendence koncentrace jejich ekonomického a politického vlivu prostřednictvím přímých zahraničních investic Jen asi do sta transnacionálních monopolů.
Za charakteristický rys investiční aktivity nadnárodních společností je orientace na rozvojové státy, především na jihovýchodní Asii a Latinskou Ameriku.
Přímé zahraniční investice nadnárodních společností jsou převážně orientovány tzv. "teritoriálním systémem", tzn., že země Evropské unie jsou dominantním investorem ve střední a východní Evropě, v Africe a částečně v Oceánii, Japonsko v asijské oblasti a Spojené státy americké hlavně v oblasti Latinské Ameriky.
Příimé zahraniční investice nadnárodních společností se stale výrazněji koncentrují ve službách a technologicky intenzivní průmyslové výrobě.
V rámci své expanze do rozvojových zemí kladou nadnárodní společnosti stale méně důraz pouze na nerostné zdroje a levnou pracovní sílu a stale více se orientuji na infrastrukturu, blízkost velkých a rostoucích trhů potenciálních spotřebitelů i na dovednost místních obyvatel (dokládá postavení České republiky v rámci zájmu nadnárodních monopolů).
Žádné komentáře:
Okomentovat