Zásluhu na vzniku Ruské akademie věd měl ruský car Petr I. Veliký. Po jeho smrti sice podpora myšlence akademie věd zeslábla, ale jejímu rozvoji už nedokázalo nic zabránit.
Růst ruské vojenské moci a vývoj ruského průmyslu nezbytně souvisel s rozvojem vzdělanosti a vědy. V posledních letech vlády cara Petra I. Velikého proto došlo k vývoji tímto směrem. Geografické objevy a naleziště přírodních surovin na Urale a na Sibiři vedly k prudkému rozvoji námořní plavby a metalurgie. Vznikaly nové říční cesty. Moderní průmysl potřeboval výsledky vědy a techniky. Proto byla stále naléhavější myšlenka Akademie věd a Univerzity v Rusku, které by vychovaly vědecké a technické odborníky a staly se základem vědeckotechnického rozvoje.
Existuje celá řada důkazů zájmu cara Petra I. o vznik budoucí akademie. O otázce vzniku akademie hovořil již počátkem roku 1698 krátce po svém návratu z Evropy. Na své cestě po Evropě se seznámil s některými významnými vědci své doby, s van Leeuwenhoekem a s Isaacem Newtonem, který se s ním setkal nikoliv jako vědec ale jako ředitel Královské mincovny. V poselství Královské společnosti v Londýně k 220. výročí vzniku Ruské akademie věd se uvádí, že cara Petra I. Velikého ovlivnila jeho návštěva Anglie v roce 1698 a vztahy s některými významnými členy Královské společnosti.
Počátkem 18. století car Petr I. Veliký vedl korespondenci s významným německým matematikem Gottfriedem Wilhelmem Leibnizem o podobě budoucí Akademie. Významným přelomem se stal konec roku 1711, kdy se Leibniz s carem osobně setkal. Během krátkého období vzájemně několikrát hovořili o vzniku Akademie. Čtyři roky byl Leibniz ve službách ruského cara jako Tajný soudní rada. V lednu 1712 napsal Petru I. dopis, v němž uvedl, že pro Rusy může učinit nyní více než pro Němce nebo jiné Evropany.
Kromě Leibnize v Rusku působila řada dalších významných vědců, jako byl Leonhard Euler, který měl v Rusku po více než 20 let svůj druhý domov (Leonhard Euler zemřel v St. Petersburgu a byl pochován na hřbitově Alexandra Něvského).
V roce 1717 během své návštěvy Francie se car Petr I. velice zajímal o Pařížskou akademii věd a byl zvolen za jejího čestného zahraničního člena. Prezidentovi Pařížské akademie Abbotovi Vignonovi 11. února 1721 mimo jiné napsal, že si nesmírně váží cti být členem Pařížské akademie a že pověřil královského lékaře Blumentrosta, aby ho čas od času informoval o pokrocích vědy v Rusku a o činnosti Pařížské Akademie.
V té době snahy Petra I. Velikého o založení Akademie získaly konkrétní podobu. Rozhodl se vytvořit národní vědeckou základnu a řadě mladých ruských studentů umožnil studium v zahraničí. Pověřil svého knihovníka Schumachera zvláštním úkolem zakoupit v zahraničí odborné knihy o mechanice, fyzice a matematice. Sám při svých návštěvách v zahraničí nakupoval a do Ruska dovážel odborné knihy, sbírky a přístroje.
V první čtvrtině 18. století bylo v Rusku jen málo učenců. Jedním z nejvýznamnějších byl historik a zeměpisec V.N. Tatiščev. Ve své "Konverzaci dvou přátel o vědě a škole" popsal své rozhovory s Blumentrostem. Uvedl, že v roce 1724 před svým odjezdem do Švédska byl pozván Jeho Výsostí do letního sídla. Královský lékař Blumentrost ho požádal, aby vyhledal učence ve Švédsku a nabídl jim profesuru na nové Akademii. Tatiščev carovi Petru I. tehdy řekl, že učenci, které by našel, by neměli koho vyučovat. V Rusku neexistoval systém nižších škol, odkud by přicházeli na univerzitu nadějní studenti.
Dalším osvíceným mužem v Rusku byl princ A.D. Kantemir a jeho duchovní učitel Feofan Prokopovič, který dříve vyučoval také Tatiščeva. V Rusku tehdejší doby ale nebyli žádní matematici a fyzici. Car Petr I. proto požádal královského lékaře Lavrentije Blumentrosta, aby do Ruska pozval významné vědce, kteří se podíleli na rozvoji přírodních věd v Evropě. Blumentrost požádal o pomoc některé německé vědce, jako byl C. Wolff (budoucí učitel Michaila Vasiljeviče Lomonosova), a ruské vládní představitele a diplomaty. Připravil také návrh Statutu Akademie věd a předal jej carovi Petru I. v lednu 1724. Později zapracoval do Statutu carovy návrhy a připomínky.
Statut Akademie věd, který v roce 1724 schválil car Petr I. Veliký, vycházel ze zvláštních podmínek tehdejšího ruského státu, v němž ještě koncem první čtvrtiny 18. století neexistovaly žádné univerzity. Proto na rozdíl od modelů univerzitního vzdělání v tehdejší západní Evropě car Petr I. navrhl jednotný systém, který zahrnoval střední školy (Akademické gymnázium), vysoké školy (Akademická univerzita) a vlastní Akademii, kde se měl provádět vědecký výzkum.
Nejschopnější absolventi Akademické univerzity získávali akademický titul "adjunkt Akademie", kdy "pokračovali v přípravě na akademickou činnost" a zůstávali na univerzitě v rámci "přípravy na profesorský titul", který vedl k členství v Akademii. Prvními členy ruské Akademie byli vědci ze zahraničí.
Akademie byla považována za učenou společnost lidí, jejichž úkolem bylo navzájem podporovat rozvoj vědy. Tito lidé různých vědních oborů se jednou týdne setkávali, aby prodiskutovali své názory, přednesli své zprávy a případně předvedli své pokusy kolegům z jiných oborů.
V roce 1747 byl Statut akademie upraven tak, že akademická zasedání probíhala již třikrát týdně. Na každém zasedání, které probíhalo od 9 do 12 hodin, postupně každý člen počínaje staršími akademiky přednesl zprávu o své vědecké práci a objevech. Sídlo Akademie bylo v St. Petersburgu.
Akademie původně nesla název "Akademie věd a umění". V té době se zabývala jak teoretickou prací, tak praktickými důsledky vědeckých objevů. V roce 1757 se Akademie umění oddělila a stala se nezávislou součástí Akademie. Od roku 1747 nesla Akademie název "Carská akademie věd a umění" a po odloučení Akademie umění nesla také název "St. Petersburgská akademie". Od roku 1803 nesla oficiální název "Carská akademie věd". V roce 1783 vznikla "Ruská akademie věd" (také Akademie ruského jazyka), která byla nezávislá na "hlavní" Akademii. Jejím členem byl také Alexandr Sergejevič Puškin. V roce 1841 byla sloučena s Carskou akademií. 29. prosince 1917 byla celá Akademie přejmenována na "Ruskou akademii věd". V červnu 1925 byla přejmenována na Akademii Svazu sovětských socialistických republik. Po pádu komunistického režimu a rozpadu Sovětského svazu byla přejmenována znovu na Ruskou akademii věd.
Původní Statut Akademie poskytoval akademické hodnosti akademik, adjunkt akademie a (univerzitní) profesor. Aktivní členové Akademie mohli zastávat profesuru na Univerzitě a pobírat za tuto činnost řádný plat. V roce 1724 Statut sice umožnil členům Akademie zastávat profesorská místa na Univerzitě, ale zároveň doporučoval, aby členové Akademie neměli příliš mnoho závazků, které by omezovaly jejich akademické povinnosti.
Kolem roku 1731 vznikl titul Čestného akademika. Tento titul byl nejprve udělován zahraničním akademikům, kteří se z Ruska vrátili domů nebo domácím akademikům, kteří z různých důvodů přešli do státních služeb. Titul Čestného akademika byl udělován také významným osobnostem a vládním představitelům z Ruska a ze zahraničí.
V roce 1759 na návrh Michaila Vasiljeviče Lomonosova vznikla akademická hodnost Člena korespondenta Akademie. Tento titul byl udělován lidem, kteří neměli požadované akademické vzdělání a nezabývali se aktivně vědeckou prací, ale přispívali svými odbornými příspěvky a zprávami.
V roce 1803 vznikla akademická hodnot Mimořádného akademika, která byla přechodem od adjunkta Akademie k řádnému akademikovi (aktivní člen). Kromě toho vznikl institut "žáka Akademie", který musel úspěšně složit odborné zkoušky a byl vyslán do zahraničí k získání dalšího vzdělání. Každý žák Akademie měl přiděleného akademika, který pečoval o jeho vzdělání a odborný rozvoj. V roce 1837 institut žáka Akademie zanikl a v roce 1912 zanikly tituly adjunkta a mimořádného akademika.
V roce 1927 bylo zákonem stanoveno, že Akademie věd Svazu sovětských socialistických republik se skládá z aktivních členů (akademiků), čestných členů, členů korespondentů a vědeckého personálu. Později vznikl titul zahraničního člena Akademie.
Organizace fyzikálního výzkumu v nově vzniklé Akademie byla zcela přirozená. Počátkem 17. století měla fyzika již svoji významnou historii díky fyzikům, jako byli Galileo Galilei, Christian Huygens a Isaac Newton, kteří dosáhli významných výsledků zejména v mechanice a optice. Fyzika byla ovlivněna vývojem nových technologií průmyslové revoluce.
V roce 1946 S.I. Vavilov, prezident Akademie věd SSSR a významný fyzik, který se zabýval také historií vědy, napsal článek o prvních fyzicích nově vzniklé Akademie. Tento článek popisuje vývoj od Fyzikálního kabinetu Akademie věd a umění v roce 1725 přes Fyzikální laboratoř Carské akademie věd v roce 1912 až po Fyzikální ústav Akademie věd FIAN (Fyzičeskij Institut Akademii Nauk).
Prvním ředitelem Fyzikálního kabinetu byl akademik G.F. Bulfinger, který byl všestranným experimentátorem. Zabýval se především různými úpravami citlivých barometrů s cílem nalézt kvantitativní zákony, jimiž se řídí chování kapalin v tenkém potrubí a ve vzduchových pumpách. Dále se zabýval měřením tření v kapalinách.
V době vzniku Akademie v Rusku neexistovaly žádné univerzity, které by systematicky připravovaly vědecké pracovníky. Proto první fyzikové byli pozváni ze zahraničí. Prvními z nich byli Daniel Bernoulli (1700 - 1782) a Leonhard Euler (15.4. 1707 - 18.9. 1783). David Bernoulli se zabýval především rozvojem hydrodynamiky, mechaniky a akustiky. Mimo jiné odvodil stavovou rovnici ideálního plynu z kinetických předpokladů.
Po smrti Nicolause Bernoulliho Leonhard Euler v listopadu 1726 dostal nabídku na uvolněné místo v St. Petersburgu. Odjel však až na jaře, protože usiloval o místo profesora fyziky na Univerzitě v Basileji, které ale pro svůj nízký věk nedostal.
5. dubna odjel z Basileje, cestoval lodí po Rýnu, hranice německých států překročil v poštovním vagóně, pak cestoval lodí z Lübecku a do St. Petersburgu přijel 17. května 1727. Členem Akademie věd v St. Petersburgu se stal dva roky po jejím založení Kateřinou I., manželkou Petra Velikého. Na základě žádostí Daniela Bernoulliho a Jakoba Hermanna byl Euler jmenován do matematicko-fyzikálního oddělení Akademie místo do původně nabídnutého oddělení fyziologie.
V letech 1727 až 1730 Euler sloužil jako poručík zdravotní služby ruského námořnictva. V St. Petersburgu se Euler stýkal s Danielem Bernoullim, který zde také nebyl příliš spokojen a vozil Eulerovi čaj, kávu, brandy a další lahůdky ze Švýcarska. V roce 1730 se Euler stal profesorem fyziky na Akademii věd a díky tomu se mohl stát řádným členem Akademie, což mu umožnilo odejít ze služeb ruského námořnictva.
V roce 1733 se Daniel Bernoulli rozhodl odejít z Ruska zpět do Basileje a Euler po něm převzal uvolněné místo matematika v Akademii. Vyšší finanční příjem mu umožnil, aby se 7. ledna 1734 oženil s Katharinou Gsellovou, dcerou malíře z gymnázia v St. Petersburgu. Katharina Gsellová, podobně jako Euler, pocházela ze švýcarské rodiny. Měli třináct dětí, ale jen pět z nich se dožilo dospělosti. Euler později uvedl, že některé ze svých největších objevů učinil s dítětem v náručí a dalšími dětmi kolem sebe.
Po roce 1730 se Leonhard Euler zabýval kartografií, vědeckým vzděláváním, magnetismem, mechanickými stroji a stavbou lodí. Jádrem jeho vědeckého zájmu byla ale teorie čísel, diferenciální rovnice, variační počet a racionální mechanika. Všechny tyto oblasti Euler chápal v těsných souvislostech. Studium čísel považoval za základ počítání, speciální funkce a diferenciální rovnice za základ racionální mechaniky, která slouží pro řešení konkrétních problémů.
V letech 1736 až 1737 Leonhard Euler publikoval řadu článků a knihu "Mechanica", která popisovala Newtonovou dynamiku pomocí matematické analýzy.
V roce 1735 ale Eulera postihly vážné zdravotní problémy, které ho poznamenaly po zbytek života. Ve své autobiografii Euler napsal, že jeho problémy se zrakem začaly v roce 1738. Euler musel zanechat kartografických prací, protože oslepl na jedno oko a zrak druhého oka byl ohrožen.
Calinger ale uvádí, že Eulerovy problémy se zrakem začaly po vážné horečce v roce 1735, která byla zřejmě příznakem přílišného namáhání zraku. Portrét Eulera z roku 1753 naznačuje, že jeho pravé oko bylo v té době v pořádku, ale levé oko bylo silně krátkozraké. Calinger také uvádí, že Euler na levé oko oslepl nikoliv kvůli nadměrné námaze, ale kvůli šedému zákalu.
V roce 1740 Euler dosáhl značného věhlasu poté, co v roce 1738 a v roce 1740 získal Velkou cenu Pařížské akademie. V obou případech se o první místo dělil s dalšími vítězi. Díky svému věhlasu Euler dostal nabídku z Berlína, ale rozhodl se zůstat v St. Petersburgu. Politická situace v Rusku ale postavení cizinců značně znesnadnila a Euler své mínění změnil. Vědeckou společnost v Berlíně měla nahradit nově vznikající Akademie věd. Euler přijal pozvání a 19. června 1741 opustil St. Petersburg a do Berlína dorazil 25. července.
V Berlíně Euler pobíral také část platu z Ruska. Euler v Berlíně nakupoval vědecké knihy a přístroje pro Akademii v St. Petersburgu, pokračoval ve své vědecké práci a vzdělával mladé Rusy.
V roce 1744 byla v Berlíně založena Akademie věd a Maupertuis se stal jejím prvním prezidentem. Euler byl jmenován ředitelem oddělení matematiky. V době nepřítomnosti Maupertuise ho Euler zastupoval a oba matematikové se brzy stali přáteli.
Euler v berlínské Akademii věd nepůsobil pouze jako ředitel oddělení matematiky, ale staral se také o observatoř, botanickou zahradu, přijímal nové zaměstnance a dohlížel na publikování různých kalendářů a geografických map, jejichž prodej byl jedním ze zdrojů příjmu Akademie. Král pověřil Eulera také některými praktickými úkoly, jako byl v roce 1749 projekt úpravy říčního kanálu Finow. Euler v té době dohlížel na provoz čerpadel a potrubí hydraulického systému v Sans Sourci, kde bylo letní královské sídlo.
Euler také řídil výbor berlínské Akademie pro knihovnu a vědecké publikace. Dále pracoval jako poradce vlády pro státní loterie, pojištění, úroky, důchody a dělostřelectvo.
Žádné komentáře:
Okomentovat