Kniha Idiot, kterou jsem se zabývala celý semestr, ve mně zanechala rozporuplné pocity. Má představa vždy byla, dokud jsem se knihou nezaobírala podrobně, že se jedná už podle názvu o postavu, která je zesměšňována společností. Po shlédnutí filmu a přečtení knihy člověka napadne několik otázek. Proč je tato společnost taková? Proč existují jedinci, kteří jsou zcela nepochopeni? Tento pocit jsem měla ze začátku po seznání s postavou Myškina. Je citlivý, nesobecký, snaží se pomáhat druhým lidem, i když často bývá nepochopen, zesměšňován, je upřímný a otevřený, prozrazuje na sebe věci, které můžou být zneužity proti němu. Má pozitivní přístup ke každému. Zachovává si svou nezkaženost díky nedostatku zkušeností s okolním světem. V Myškinovi je ukryto dobro v jeho dětské nevinnosti a mentální opožděnosti. Dle mého názoru Dostojevský nám tím chtěl říct, že člověk se rodí jako dobrý a kazí ho až lidská společnost. Záměrem autora bylo přidělit Myškinovi roli Ježíše Krista.
Myškinův vztah k lidem byl rozdílný co se týče pohlaví. U mužů jsou jeho city stejné, i když se mu snaží ublížit, zatím co u žen se jeho city vyvíjí. Myškin je postavou hodnou, ale podle mě sám neví, co samotné dobro znamená. Snaží se bojovat se zlem a měnit ho v dobro. Ovšem dobro pro dobro nekoná. Nastasja Filipovna je pro něj jeho osudovou ženou od prvního okamžiku, kdy uviděl její fotografii. Zaujala ho na první pohled, Nastasja to také nemá ve vztahu k němu jednoduché. Nastasja Filipovna se neustále vrací k minulosti, kdy byla zneužívána Tockým. To v ní zanechalo hluboké následky, ze kterých se ani v dospělosti nedovede vymanit. Její chování a jednání je těmito následky ovlivněno. Ví, že je pěkná a zneužívá toho. Vnitřně ale je sama ze sebou nespokojená a neustále viní svět kolem sebe ze svého osudu. Sama se s tím nedokáže vyrovnat a od ostatních očekává pomoc. Jediný Myškin se ji snažil pomoci, litoval jí a chápal její pocity a její chování. Omlouval její činy před okolím a snažil se jim to vysvětlit, aby ji nezavrhovalo. Myškin nebyl schopen lásky k nikomu ani k Nastasji, za to Rogožin ji miloval. Byl schopen pro ni udělat cokoli. Toto chování vadilo Myškinovi, viděl v něm soka. Vše vyvrcholilo až v představy pronasledování, neustálého kontrolování a nakonec dostal epileptický záchvat.
Vztah Rogožina a Myškina byl komplikovaný. Na jedné straně bylo přátelství, na jehož důkaz si vyměnili křížky a na druhé straně soupeření o Nastasju. I když každý k ní choval jiné city, oba si přáli, aby byla šťastná. Rogožinova povaha je akční, je mužem činu, jde si za tím, co chce a jediné na čem mu záleží, je získat srdce Nastasji Filipovny. Myškinovo a Rogožinovo přátelství nás provází celým příběhem. Rogožin na Myškina žárlí a nedůvěřuje mu. Myškin se snaží být s ním za dobře. Přátelství se utvrdí v momentě, kdy Rogožin zjistí, že Myškin Nastasju nemiluje. Nastasja, stejně jako Myškin ,chtěla ,aby byl šťastný, ale sama si připadá ,, špinavá ,, , a proto se snaží domluvit sňatek s Agaljou Jepančinovou. Nakonec si uvědomí, co pro ni Myškin znamená a přebere ji ho. Těsně před svatbou jí dochází, že spolu býti nemohou, nemohli by být spolu šťastni, a proto volí útěk. Vybere si Rogožinovu náruč, ten se však bojí, že jde pouze o její další rozmar a pod vlivem jeho impulzivní povahy ji radši zabije. Tím vysvobodí oba muže ze závislosti na Nastasji, jak si bláhově myslí. Když Myškin spatří mrtvou Nastasju upadne zpět do své nemoci.
Z tohoto románu je jasné, že pro lásku ( lítost ) knížete Myškina nebylo v tomto románu místo, stejně jako v tomto světe, tak i v té době, v které žil sám Myškin, čistá a pravá láska nenachází pochopení. Nastasja cítila, že by jí láska Myškina mohla pomoci, ale i přesto se rozhodne pro Rogožina. Celou knihu se nám autor snaží říct, že láska může zabít a dokáže nám to i činem, který udělá Rogožin. I v tomto století, ve kterém žijeme, mnoho lidí umírá a trápí se kvůli lásce. Sama nevím, proč tomu tak je. Z knihy mám pocit, jako by nám Dostojevský chtěl vnuknout myšlenku, že čistá láska existuje a nemusí rovnou zabíjet. Myškin ji měl ztělesnit stejně jako Kristus, šířil kolem sebe dobro, lásku a dával lidem naději, utěšoval je, že jsou lepší než si sami o sobě myslí.
Řekla bych, že doba, ve které žil Kristus a ve které žil Myškin a ve které teď žijeme my se nijak neliší ( maximálně v pokroku technologie ), ale co se týče povah lidí, ty zůstávají a nemění se. Pořád se ve světě můžeme setkat jak s Nastasjou ,tak stejně i s Rogožinem. Povahy, které tyto hrdinové měli, zůstávají a budou tu navěky. Tudíž lidstvo si z chyb, které udělá nebere žádné ponaučení… Teď je jen otázka, jestli je to dobře a pokud ne, dá se to vůbec nějak změnit…?
Rogožinova nálada se stále mění, vlastně nevíme co chce. Mění se jeho nálady, názory i vášně. Ve své podstatě je Rogožin moc nešťastný člověk, protože neustále svádí boje se svými emocemi a vášněmi. Jeho vášnivost se na první pohled zdá být negativní, níčící vše kolem sebe. Jediný Myškin se snaží hledat dobro v jeho duši. Myškin pro mě ve své podstatě není šílený, ale v čistotě a jeho upřímnosti boje za to s čím se ostatní odmítají prát.
Pro Dostojevského je otázka víry a Boha zcela zásadní, prostupuje v každém z jeho děl. Také zobrazuje dva druhy lásky, lásku jako vášeň ( Rogožin a Nastasja ) a lásku jako soucit ( Myškin a Nastasja ), toto se odráží stoprocentně v tomto díle. Myškin miluje každého člověka ( Marietu i Nastasju ) obě jsou pro něj lidé, kteří potřebují lásku a pochopení. I v tomto mi připomíná Krista, který je schopen bezmezně milovat všechny lidi. Naopak Rogožin je plný vášně a chtíče, a proto samé nenávidí Nastasju. Vyvolává v něm utrpení, tím že nechce jeho touhu naplňovat. Chvílemi ji nenávidí za to, že se musí projevovat jako slaboch. Na jednu stranu je i žárlivý a na druhou je vášnivý. A tyto dva stavy v něm neustále bojují.
Tento světoznámý čtyřdílný román se odehrává v polovině 19. století v carském Rusku přesněji v Petrohradě a Pavlovsku. V tomto díle je dějová stránka zcela potlačena, autor detailně vykresluje psychologickou stránku hrdinů, děj má mnoho linií, v příběhu je hodně postav a jednotlivých příběhů. Myškin jakožto vyléčený idiot přijíždí do Petrohradu, kde se dostává do tehdejší vysoké společnosti, která je jak jinak než morálně pokulhávající. Připadá jim vtipný, tím jak se chová. Je morálně nezkažený a naivní jako dítě. Ovšem jak je to i v tomto století tak i tehdy, takový člověk, který nemá moc a peníze nemá absolutně žádný vliv a postavení.
Kdybych měla srovnat film a knihu, tak bych řekla, že kniha je protknutá dialogy a autor na můj vkus moc popisuje ( popisuje nezajímavé věci ), ale na druhou stranu jelikož se zajímám o ruskou kulturu a historii tak mě zaujalo, jak tehdejší smetánka žila. Dostojevský to opravdu moc krásně popsal. Co se týče filmu nemohu vytknou vůbec nic. Režisér se postaral, jak o vynikající hudební doprovod, který dodal scénám správnou atmosféru a i divák, který by nerozuměl ani slovo věděl hned, co se v danou chvíli děje. Dobový nábytek a rekvizity, které příběhu a postavám přidaly na skutečnosti a pravosti neměly chybu. Zapůsobila na mě i práce ze světlem, když v místnosti bylo více postav, tak světlo vedlo pouze k postavám, které spolu vedly dialog a když se k nim někdo přidal, jako by vystoupil ze tmy. To bylo velice působivé. Zaznamenala jsem i oděv Myškina a Rogožina, kdy kníže chodil v bílém jako sám anděl ( čistota sama ) a Rogožin v černém jako jeho duše a povaha. Kdybych se měla rozhodnout jestli si přečtu znovu knihu nebo se znovu podívám na filmové zpracování jednoznačně volím film.
Žádné komentáře:
Okomentovat