Pocházel ze šlechtické rodiny, v dětství si užil ruského venkova. Od sedmi let studoval v Moskvě, později odchází na univerzitu do Lipska, kde se věnoval chemii, lékařství i jazykům. V roce 1771 vstoupil do státní služby. V roce 1785 se stal ředitelem petrohradské věznice. Od 70. let pracoval na literární tvorbě. Napsal Cesta z Petrohradu do Moskvy (soubor alegorií, črt a úvah o životě v rozlehlé říši, měl ukázat skutečnou Rus). Volal po reformě, po vzpouře a osvobozeni. Kritizoval přítomnost korupce, zneužívání žen i dětí. Kniha vyšla roku 1790. Přečetla si ji dokonce i carevna, byla velice pobouřena a proto ho nechala uvěznit v pavlovské pevnosti. Jeho trestem bylo desetileté vyhnanství na Sibiř. Ve vyhnanství napsal fylozofický traktát O člověku, o jeho smrtelnosti a nesmrtelnosti. Kniha byla však zabavena a zůstalo z ní jen málo exemplářů.
Z vyhnanství se dostává až po zvolení nového cara.
Ivan Andrejevič Krylov žil v letech 1768 – 1834.
Byl ruský spisovatel a publicista, tvůrce moderní ruské bajky. Pocházel z chudé důstojnické rodiny a po otcově smrti od svých necelých osmi let živil matku i sourozence jako podkancelista ( kancelista – je nižší kancelářský úředník). Nikdy neměl možnost se soustavně vzdělávat v nějaké škole. Byl ale urputný a doslova lačný po vzdělání. Nabyl širokého rozhledu, pracoval v divadle, založil několik časopisů, vyučoval ve šlechtických domech. V roce 1812 se stal knihovníkem Veřejné knihovny, kde pracoval až do svých 72 let. Hrál na housle, v 50 letech se naučil starořecky a v 53 letech se učil anglicky. Byl živé povahy a chytrý, dobře znal lidi. Přitom byl upřímný a bezstarostný, lenivý a přímo lhostejně klidný.
Pro svou odvahu, kritičnost a břitkost pera nebyl za svého života oblíbený u vládnoucích vrstev, protože Rusko právě procházelo obdobím mohutného vývoje a do ruské literatury vstoupila jména jako např.: Puškin, Děržavin, Žukovskij….
I.A. Krylov se domníval, že zůstává stranou, ale mýlil se. Jeho současníci Krylovu tvorbu obdivovali a jeho díla se stala svou uměleckou originalitou a lidovostí nepostradatelnou součástí ruské i světové literatury.
Krylova však potkal zvláštní osud. Nezastínili ho jiní, ale zastínil se sám. Jeho skvělé, originální a věčně aktuální bajky totiž zastínily jeho ostatní tvorbu – operní libreta, veršované tragédie, milostnou a reflexní lyriku, parodie, satiry – (což jsou básně, prózy nebo dramata vysmívající se nedostatkům ve společnosti nebo lidským chybám).
Krylov byl vynikající bajkář. V jeho bajkách se odráží praktický ruský rozum, který se zdá být trochu neohrabaný, ale i důvtipný a bezstarostný s přirozeně zdravým názorem na věci. Jeho bajky nejsou zdaleka jen pro děti. Jeho podobenství jsou hluboce národní. Zvířata u něho myslí a jednají velice rusky – a mají kromě věrné zvířecí podoby navíc i ruskou povahu.
V bajkách používal lidový jazyk, rýmy a rytmus jsou uvolněné. Je dán prostor myšlence, vtipu a realismu, nic lidského mu není cizí. Vždy reagoval na konkrétní a historickou situaci. U některých je to zřejmé na první pohled, u jiných je zapotřebí si prostudovat dobové materiály (kroniky). Tak třeba bajka „ Studovaný lev“ je satirickým šlehem na kosmopolitní výchovu Alexandra I. V této souvislosti je značně pikantní fakt, že carevna matka- Marie Fjodorovna zaslala v dubnu 1826 Krylovovi briliantový prsten jako výraz uznání za jeho knihu bajek.
Jiná z bajek – „ Rybí tanec“ , je inspirována cestou Alexandra I. po Rusku, kdy se stalo, že se shromáždil dav lidí, kteří si chtěli stěžovat na jednání svého gubernátora a ten přitom carovi tvrdil, že je to shromáždění které vzdává carovi dík za jeho návštěvu.
Žádné komentáře:
Okomentovat