Hraní léčí každou duši. Zvířecí i lidskou, dětskou i dospělou. Ale mnozí lidé na rozdíl od svých čtvernohých přátel občas zapomínají, že hra přináší skutečnou slast a nepostradatelnou životní radost.
Kočky milují boj
Zvlášť dobrým vzorem člověku by mohly být kočky. Při hrách dokážou uplatnit pohybové mistrovství, které kdysi dostali od přírody do vínku, aby mohli lovit, bojovat či se spasit útěkem před silnějším soupeřem. Stačí malé klubíčko, a pokud má Jeho Kočičí Veličenstvo zrovna tu správnou náladu, hned s nenapodobitelnou vášní předvádí své šelmí schopnosti.
Bylo by ovšem krajně nespravedlivé obdivovat kočičí smysl pro hraní a zapomínat přitom na psy jenom proto, že jsou člověku oddanější a mnohem víc ochotni si hrát, kdykoliv si lidé vzpomenou. Vždyť vlastnosti dospělých psů podstatnou měrou závisí na tom, jak dobře si mohli jako štěňata hrát. Už během prvních dvanácti týdnů života si mládě převážně při hrách dělá obrázek o světě kolem sebe, podle něhož se bude chovat celý život. Pokud v té době nepozná přátelského člověka s porozuměním pro psí šprýmy, zůstane plachý, nedůvěřivý a bojácný. Musí se také naučit vycházet s jinými zvířaty, ale i s auty, cyklisty nebo třeba s vysavačem. Pes, jenž si ve svém relativně krátkém mládí do paměti navždy vštípí představu, že člověk je báječný, hravý parťák, bude svého pána těšit celoživotní hravostí. Současně s tím platí, že chytřejšími se ze zkušenosti nestávají pouze lidé, ale také psi. I oni se učí zkušenostmi, ať už špatnými nebo dobrými. A hry sou pro ně odmala tou nejlepší příležitostí, jak je získat. Stejně jako u dětí, mělo by i při výchově psa a při rozvoji psí osobnosti platit okřídlené – škola hrou.
Bez kamarádů mrzoutem
Jak důležité jsou hry zvířat pro jejich budoucí sociální chování, dokládají studie etologů. Zjistili například, že kočka, která vyrůstá osaměle, bez kamaráda ochotného ke společným hrám, nebo je dospělými zvířaty odstrkována a přehlížena, přestane mít časem zájem o jakýkoliv kontakt s okolím. Podobné souvislosti by se jistě daly najít i ve světě lidských osudů.
Naopak kotě vyrůstající ve skupince o málo starších koček, kde může spoustu užitečných zkušeností odpozorovat, se chová v dospělosti úplně jinak – jistěji, sebevědoměji, družněji, vstřícněji. I tady se nabízí srovnání s výchovou dětí, přestože odborníci varují před příliš zjednodušeným přenášením lidských vlastností a vztahů do zvířecí říše. Ať už jeden nebo druhý tvor, člověk nebo zvíře, platí: kdo si hraje, raduje se ze života, odpočívá, zbavuje se přebytečného vnitřního napětí, čistí svou mysl, zklidňuje pudy. Komu je příležitost ke hře odepírána, aspoň o ní sní.
Mláďata různých druhů zvířat si umějí hrát odlišně a po svém:
Kopytníci skáčou, vyhazují zadníma nohama, vzpínají se a naznačují, že se chtějí trkat.
Kůzlata, jehňata a mláďata kamzíků se navíc často navzájem přeskakují.
Krkavci si rádi hrají celý život.
Lišky prý mají přes dvacet různých signálů, jimiž projevují svou touhu hrát si.
K největším milovníkům her, šprýmů a dovádění patří delfíni, lachtani a samozřejmě asi nejznámější hračičkové – opice.
Žádné komentáře:
Okomentovat