Stará ruská literatura

Období od 11. do 17. stol.
Počátky v 10. století kristianizací Ukrajinské Rusi
Kmeny:
1) Polané (střední Dněpr)
2) Drevljané (pohraničí Polsko, polesí, řeka Pripeť)
3) Dragovičové (pobaltí)
4) Poločané (jejich sousedé kolem Dviny)
5) Slověné (po nich vznikl Novgorod)
6) Severčané
7) Křiviči (horní Volha, Dněpr)
8) Volňané (Bužané) kolem řeky Bugu
9) Duljebové
10) Radimiči
11) Vjakiči
12) Uliči (dolní tok Dněstru)
13) Charváti

Z nich vznikly 3 jazykové skupiny: A) severoruská skupina (Křivici a Slověné)
                                                          B) středoruská skupina (Radimiči, Vratiči, Dragoviči,  Severčané) – ta se dělí dál na východní (Severčané a Vratiči – ti se později připojí k severoruské) a západní (Křivici se spojují s Dragoviči)
                                                           C) jihoruská ( ten zbytek – Polané, Drevljané…)

Vazba na Byzanc a její kulturu a samozřejmě na mongoly.
Staroruská literatura je psána jazykem staroslovanským, písmem cyrilicí.

KRITÉRIA DĚLENÍ STARORUSKÉ LITERATURY:

1) Kritéria žánrová : - církevní literatura (kázání, hagiografie, kroniky)
- didaktická (poučná literatura)
- válečná povídka (voinskaja povesť)
Žánry mají často synkretický charakter (žánry se prolínají) – např. „Slovo o Pluku Igorově“, „Poučenije Vladimira Monomocha Čadi“ (dětem)

2) Časová kritéria: - Kyjevské centralizované období (10.-pol. 12. stol.)
- Rozbití centralizace
- Centralizované Moskevské období

3) Lokální kritérium (prostorové): - dle údělných knížetství (Novgorod, Pskov, Kyjev..)
Čaadajev – citace že "prostor utvářel Ruské dějiny“
4) Jazyková kritéria: - staroslověnština protkaná východoslovanským lexikem a dialekty ( rozdíly mezi texty ze severu a z jihu). Po pádu Cařihradu přešlo mnoho jejich vzdělaných mnichů o ruských klášterů a do jazyka přináší nové gramatické návyky.
5) Kritérium podle grafiky písma: - „skoropis“ (zjednodušené tvary písmen a zkratky), přepisy starých tisků mnichy – vnášení chyb a nepřesností, ale i specifik opisovatele, vnášení dialektů – likvidace diglosie. Fonetika a fonologie historické ruštiny – tento obor dodnes existuje.

Základní texty:

Texty biblické, zdůrazňování Nového zákona
„Slovo o Zakoně i Blagodati Metropolita Illariona“ – má 3 části: - O Zakoně Mojseevom
- Pochvala koganu Vladimiru
- Molitva k Bogu


Diferenciace - Ukrajinská, běloruská a ruská lit.
Probíhá od 13 stol., ale realizuje se od 14 – 17. stol.
Podle původu památek (dle dialektů apod.).
Oslabení centrální moci a tatarsko-mongolský vpád, vylidňují se původní centra a jiná území se zalidňují různými etniky – turkotataři, Poláci, krymští tataři …
Mění se etnické složení Kyjevské Rusi – nové zalidňování zejména z Karpat (vých. Halič, zakarpatská Ukrajina…)
Vliv tří mocenských celků: Zlatá horda (Kazaňský a Astrachaňský chanát), Polsko-Litevský stát a Moskevské Rusi.
Četné boje mezi těmito mocenskými celky – značný vliv kozáctva (polovojenské oddíly, bojující nad území pod velením místního panovníka a za to měli četná privilegia), budoucí ukrajinská identita.
První dochované lit. texty v ukrajinštině jsou dumy – dobrodružné, válečné texty.
Dvojdomost – autor pochází z více národních literatur, ale píše stále jedním jazykem (Gogol…), vychází to ze synkretismu literatur.
Hrihorij Skovoroda – psal duchovní verše a bajky (rok 1722)

Kyjevská Rus – počátky literatury
Počátky Kyjevského písemnictví rok 995  a následně necelých 300 let vývoje.
Kázání (homilie v katolickém prostředí) rusky „propověď“.
Překladové texty – „Alexandreida“,
„Jevgenijovo dějanie“ – zachycují hlavně boje byzantské říše, potomek Řecké dívky a Saracéna, překladová lit.

Stará ruská literatura je považována za počátek ruského románu.
.
„Pověsť o Varalme i Iosafe“ – kristianizovaná povídka líčící život Budhů, řecký pramen, překladová lit.
„Povesť o Borise i Glebe“
„Poučení Vladimira Monomacha“ – synkretické dílo

„Slovo o Pluku Igorově“ – synkretické dílo, zpěv určený družiníkům, válečná linie, kousek lidové lyriky, družinová kultura, poučení, víra v Boha ovšem i část pohanských rysů (také částečně proto považováno za falsifikát), metatextovost (tvůrčí sebereflexe pro tuto dobu vzácná), nalezen hrabětem Musímem Puškinem v 19. letech 18. stol. (opis z oblasti Novgorodu, zřejmý vliv jihoslovanského etnika, tento originál shořel za napoleonských válek v roce 1812, ale stihl udělat opis a ten i vydat). Vznik cca 1185 (pokud se nejedná o podvrh). Dochovaly se pouze opisy – nejstarší ze 14. stol.. Je jasné že text je středověký, ale některé skutečnosti tento fakt zpochybňují. Nález spadá do doby romantismu, preromantismu.
Miroslav Ivanov (také na jeho popud zkoumána pravost).
Do pol. 19 stol. nevznikalo mnoho pochybností o pravosti Slova.
Nedá se udělat chemická analýza – není dochován údajný původní text.
V Rusku je pokládán automaticky za autenticky středověký – taktně je tak považováno i ostatními národy.
Dva muži však pravost zkoumali:
D.M. Lichačov (Rus) – od 50tých let – chce dokázat pravost textu – zjistil, že obsahuje autentické texty.
André Mason (Francouz) – 1940 – chce dokázat falz.
Je také možnost, že někdo původní literaturu sumarizoval a v mnohem pozdější době sepsal Slovo.
Historické pozadí Slova:
Boj Polanů s turkotatarskými nájezdníky, klíčový moment dějin toho národa a státu.
Feudalismus ukázán v takové podobě v jaké tehdy neexistoval – ostré rozhraní.
Nábožensky velmi tolerantní text – apoteóza módních předkřesťanských představ.

Netypické lidové folklórní útvary (Plač Jaroslavny) – lidské city řídí přírodu (spíše se hodí do období romantismu)
Metatextovost a snaha odlišit se – inovace jako ctnost (pro středověk velmi vyjímečný fakt).
Poetologická vícevrstevnost, voinskaja povesť, rytmizovaná próza (není to poezie v pravém slova smyslu), aliterace (slova začínající podobnými nebo stejnými hláskami nebo skupinou hlásek, má organizující smysl, obdoba rýmu z pozdější Francie, často v germánských textech – „Ošijanovy zpěvy“), četné refrény (pripěv) a opakování (pavtor), uměle vybudovaná báseň – nepropracováno, jednolité dílo jednoho člověka.

Konec 12. Stol.

„Malenie Danilija zatočnika“ (konec 12 a poč. 13 stol.) – píše úpěnlivou žádost knížeti, kde ukazuje svoji chudobu a prosí o službu u velkoknížete Kyjevského, ukazuje svoje znalosti a zkušenosti, literárně vzdělaný, Danila byl patrně nějaký člen knížecí družiny a byl propuštěn, existují dvě redakce tohoto jednoho textu ze dvou klášterů, je nepřímým důkazem (v kontextu) existence „Slova…“.

Hrůza spojené s dobýváním měst zachycují:

„Pověst o Razarjenii Tetanii Batyjem“ – 1237
„Pověsť o vzjatii Kyjeva Batyjem“
„Slovo o pogibeli Ruskija zemli“

Období vlády Alexandra Něvského

„Žitije Alexandra Něvského“ – konec 13. a poč. 14. stol., hagiografická povídka, válečné motivy
Přelomem byl rok 1380 – Bitva na Kulikově poli, Dmitrij Donský panovníkem, poprvé poraženi tataři na východoevropském území

„Slovo o žitii i prestavlenii velikého knjazja Dmitrija Ivanoviča, carja Russkogo“ – 14. stol., hagiografie

„Žitije Petra i Alexeja“ – popis nábožného života dvou biskupů, skutečných postav ze 14. stol., jiný styl textu než tradiční hagiografie – již obsahuje prvky renesanční lit., řecnické (rétorické) figury.

„Letopisnaja pověsť o Mamajevom pobojišče“ – válečná pobídka

Poč. 15. stol. Je také počátkem velkého vzestupu výtvarného umění – ikonopis – Andrej Rubljov (byzancké renesanční rysy) – prvek antropologizace (polidšťování) figur (Ikona Sv. Trojice).

15. století je klíčové pro vývoj Moskevské Rusi, dovršuje první fázi sbírání Ruských zemí, upevňuje se, začínají výboje všemi směry. Tehdy již panovníci byli legitimně Cary. Vysílají kupce do sousedních zemí – získávají obchodní možnosti a informace pro eventuální výboje.

Afanasij Nikitin – tverský kupec, Ivan III jej vyslal na obhodní cestu přes Kavkaz do Perzie a Indie -  „Choženije za tri morja tverskogo kupca Afanasija Nikitina“ – cestopis, podstatný ve vývoji literatury dané země protože znamená nějaké významné změny ve vývoji národa, je psán kombinací věcného jazyka (dělavoj jazyk)- východoslovanštiny - a církevního jazyka – není tedy zcela sekularizováno, popisuje to co viděl. Dílo končí citací arabské modlitby jako by se ztotožnil se světem, který procestoval a reflektuje nové zkušenosti. Je předchůdcem ruského románu – autor se snaží vytvořit dojem jazykové a stylové celistvosti.

„Poveť Nestora Iskandera o vzjatii Carigrada“ (1453)
„PovesŤ o Vavylonskom Carstve“
„Povesť ob Indijskom Carstve“
 „Pověsť o Muťjanskom vojevodě Drakule“ – krutě se mstil Turkům, krutý, ale křesťanský panovník později spojován s vampýrskými povídkami kvůli své krutosti.

16.  stol. – období spojování Severní a Severovýchodní Rusi – Ivan Kalita (1328), velkokníže vsej Rusi, přenášení velkých úřadů, hlavně metropolity do Moskvy. Hodně přenesené texty a překlady.

Povesť o Petre i Fevronii Muromskich“ – folklórní motiv, pohádka o moudré panně (něco jako u nás O chytré Horákyni), v textu zakomponovány i reálné postavy ze života politického a společenského krom pohádkových postav.

Texty spojeny s místem vzniku

Novgorod:
„Povídka o putování Ioanna Novgorodskogo  na čertovi do Jeruzaléma“ – Ioann zavře čerta do nádoby s vodou a chce aby jej přepravil do Jeruzaléma, ďábel jej ale podvede a vychází z jeho obydlí v postavě krásné dívky.

„Povrť o Novgorodskom bělom klobuke“ – předmět, který se dostává po putování z říše římské do Novgorodu (vyjadřuje nástupnictví Novg. po Byzanci, protimoskevské)

„Pověsť o Merkurii Smolenskom“
„Povesť o Pskovskom vzjatii“

Moskevská Rus byla kolbištěm střetávání ideí zvenčí – ze západu. Koncem 17. stol. z Athosu (Afon) – centrum náboženského života – odtud přijel Maxim Grek – pol. 14. stol., kulturně vzdělaný, záblesk renesance.
Oblast církevního života – Iosif Volockij žijící ve Voloklamském klášteře (Iosifljané jeho zatánci) – koncepce o klášterech o vlastnictví půdy.
Nil Sorskij (závolští starci – jeho přívrženstvi) – ti naopak negovali vlastnictví majetků církví a zdůrazňovali podviženstvo (duchovní život, otrešenije ot materialnych blag).

Ostré ideové konflikty pod tlakem reforem zvenčí – hlavně z Říma. Průnik nejrůznějších herezí.

Budování a výchova v rodinném prostředí:
„Domostroj“(16. stol.) – Jak uspořádat domov, jak má být organizována domácnost bohatého šlechtice, řemeslníka, kupce, o výchově a zásadách, patriarchální systém organizace domácnosti, vlivný text v lit. a kultuře obecně, v 19. stol. byl kriticky přijímán, (Káťa Kabanová – protidomostrojovský text).
„Svod postanovlenij cerkovnogo sobora“
Ivan Peresvětov – koncept samoděržaví samostatného ruského státu s jedním vládcem s aparátem a podřízenou šlechtou – „Skazanije o Care Konstantině“

V 16. stol. se buduje velká Ruská říše.
Car Ivan IV. Hrozný – neuspěl v livornské válce, ale posiluje postavení Ruska. Vede dopisování s Ivanem Kurským – svým generálem, písemná polemika. První poslanije je z roku 1564, poslední z roku 1572.
Po jeho smrti nastává SMUTA – dynastická krize až po rok 1612. Poté začínají vládnout Romanovci.

Toto bouřlivé období zanechává v literatuře svoje stopy:
„Letopisnaja kniga“ (1626)
„Letopis 1606 goda“
„Plač o razorenii russkoj zemli“ – žalozpěv (jeremiáda)  rozvrácení země.

Po nástupu Petra Velikého v 17. stol na trůn jsou již započaty reformy.

„Velikoje zercalo“ – překladový sborník

• Proces sekularizace – dobrodružné povídky s erotickým nádechem, podobné postavy jako  západoevropské literat. Pikaro (plutovskaja pověsť)
Díla většinou nesou názvy hlavních postav.
„Pověsť o gore i zločastii“ – veršované, povídka (rytmický text), rámec je církevní ale vlastní obsah je již napůl sekulární.
„Pověsť o Savve Grudcyně“ – je spojena s určitou událostí ze 17. stol. (60 léta), kupec pověří syna obchodní cestou se zbožím, zpozdilá ruská renesance, má i rysy pikareskního hrdiny.
„Povesť o Frole Skobejeve“ – zcela nový druh literatury, radikálnější – nová slova – satira, počátky satirické literatury a spojovaná bývá s výkonem spravedlnosti:“Povesť o Erše Eršovice“ – alegorie, soudní pře mezi zvířaty, má bajkový charakter.
„Pověsť o Šemjakinom sudě“ – o soudci, úplatkáři, pře mezi dvě bratry – chudým a bohatým.
„Azbuka o golom i něbogatom čeloveke“ – uspořádání v abecedním pořadí – tzv. abecedáře, azbukovníky - mají za úkol učit lidi číst a psát, poč. ruské narativní prózy novověku.

„Pověsť o Vasilii koraljeviče zlatovlasom češskija zemli“ – milostná hra, politická alegorie, původ neznámý.
„Povesť o Bruncvike“.

V 17. stol. výskyt světské povídky v ruské literatuře.

Budují se diplomatické kontakty s jinými státy – mimo jiné i s českou korunou a českými stavy.

Moskevská Rus začíná mít charakter Ruské říše a do evropských dějin vstupuje jako silný stát.

Boj mezi církví a panovníkem o světskou moc.
Patriarcha Nikon započal reformaci církve.
Rozkol církve způsobují starověrci.

Avvakum Petrof – proslul jako autor četných kázání a vlastního životopisu – „Žitije protopopa Avvakuma im samim napisanoe“ – hagiografie, protože popisuje svůj mučednický život , synkretické dílo, vede svůj životopis od dětství, popisuje jak vzdoroval nejrůznějším pokušením, velmi skeptický pohled na člověka a lidstvo, putováním po světě se posiluje jeho náboženská víra, vyvíjí se jazyk a styl literárního díla, pokládaný za ruský protoromán, je zde církevní (staroslověnský) jazyk, jazyk lidu a jazyk mluvený až vulgární (prostorečije), pohrává si stylisticky s gramatikou, aoristy užívá tam kde jsou pasáže o starověrcích.
V té době vládne v Evropě baroko – temné vidění světa hmota a duch se proplétají.
17. a 18. stol. je také období kdy se rodí ruská poezie, umělá nikoli lidová.
Virši – sylabická poezie (typická pro jazyky, které mají stabilní přízvuk), vyjímečná ve východoslovanském prostředí, doposud tónický verš (byliny) – stabilní počet přízvuků ve verši.
Kyjevská akademie – elitní církevní pravoslavné učiliště, hráli se zde školní hry (mirákla), zde vznikal tyto sylabické verše (Simon Polockij).

Drama – nejslabším článkem ruské slovesnosti, v kultuře tzv. skomorochů (patrně maskovaní kouzelníci).
Jurodiví – lidé vyšinutí, vymykají se z normálu svým chováním a měli vizionářské schopnosti (např. Vasilij Blažený).
Ovšem divadlo jako ho známe my vzniká v Rusku v 70. letech 17. stol. v Moskvě. Herci = licoději.
Prvotně inscenace ze Starého a Nového Zákona: „Artaxerxovo dějstvo“, „Judiv“, „Žalostnaja komedija ob Adame i Jeve“.
„Komedija pričti o bludnom syně“ (Simon Polockij)
„O Navchodonosore“.