Kníže Myškin

Autor se snažil ve svém díle kníže Myškina připodobnit k postavě Ježíše Krista, stvořit osobu nesobeckou, která se snaží pomáhat druhým lidem. Ale doba, do které je děj knihy zasazen je bohužel jiná. Lidé se starají jen o své zájmy a svůj prospěch.  Pod vlivem těchto skutečností se z knížete Myškina stává postava komická, kde lidé jeho chování nechápou. Působí hloupě, prozrazuje na sebe věci, které mužou být zneužity proti němu, je upřímný a otevřený. Proto kníže Myškin ztělesnil roli vyléčeného idiota. Proč je brán člověk s takovou pověstí za ,,idiota,,? Lidé ho neberou vážně. Postupně se však situace obrací, získává u lidí respekt a onu podstatnou důvěru. Má pozitivní přístup ke všem.  Jeho akčnost mnohdy okolí bere jako netaktnost. Na druhou stranu je ale velice citlivý a zachovává si svou nezkaženost díky nedostatku zkušeností s okolním světem.  V Myškinovy je ukryto dobro v jeho dětské nevinnosti a mentální opožděnosti.  Dle mého názoru Dostojevský nám tím chtěl říct, že člověk se rodí jako dobrý a kazí ho až lidská společnost.

     Záleží pak pouze na konkrétním člověku, zda si svou lidskost pod tlakem společnosti nenechá vzít. Právě dlouhodobá nemoc, neschopnost účastnit se života běžné společnosti, by měla být odpovědí na to, kde člověk mohl tyto charakterové vlastnosti z ničeho nic vzít.

    

     Co se týče Myškina a jeho vztahu k lidem, je citlivý. Ovšem nepatrný rozdíl je k přístupu k pohlavím. U mužů se jeho city nemění, i když například se ho Rohožin pokusí zavraždit. U Nastasji Filipovy se city a přístup k ní vyvíjejí, jsou pohyblivější. Z lásky je lítost, z touhy po společném životě se vyklube poznatek o nejhorších dnech v životě prožitých ve společnosti této osoby.
Myškinova postava je postavou dobrou, není však snadné určit, co Myškin rozumí dobrem. Myškin se dostává do situací vlastního sebeobětování, odpuštění, jeho aktivní činy se soustřeďují v zabraňování zla a jeho následků, ale ne přímo v konání dobra. Je takovým bojovníkem se zlem. Jako dobrý se projevuje všude tam, kde se setkává se zlem. Dobro pro dobro však nekoná. 

     Nastasja Filipova je osudovou ženou, jak pro Myškina, tak i pro Rogožina i Gavrilu Ivolgina. Tyto tři muže spojuje soupeřství o Nastasju Filipovnu a jedná se o skutečné spojenectví v pravém slova smyslu, v němž vzniklo vzájemné přátelství. Nastasja hraje s nimi svou hru, rozhodla se odporovat jakémukoliv závazku, s kterýmkoliv mužem. Pohrává si s nimi a chce, aby to tak zůstalo. Je nespokojena s rolí, jež zastává, na druhou stranu jí však tato situace uspokojuje. Chce být viděna v očích lidí jako špatná a tak se taky chová. Je schopna každému z nich říci své ano, svým závazkům však vždy na poslední chvíli nedostát. Pro všechny tři muže, je vlastně zosobněným zlem, po kterém oni touží a vidí v něm dobro, naplnění svých tužeb.   

     Myškinovi soupeři se liší v metodách boje a soupeření  o Nastasju. Gavrila Andarlovič Ivolgin se svého cíle snadno vzdá, je však mstivější. Touží po pomstě a je ve své mstě vytrvalý, neodpouští. Snaží se působit pomocí pomluv a intrik. Nastasja je pro něj jen prostředkem jak přijít k penězům, není pro něho cílem, člověkem s níž by chtěl sdílet svůj život. Rogožin je mužem činu, impulzivním, ale vytrvale jdoucím za svým životním cílem, svou láskou. Myškin je pronásledován pocitem Rogožinovy trvalé přítomnosti v jeho blízkosti. Soupeření o Nastasju Filipovnu je ve vztahu těchto postav neustále na očích čtenáře. Myškinův pocit přerůstá v dojem fyzického pronásledování Rogožinem, až dokonce smyslově podloženou skutečnost.

    Přestože spolu soupeří o stejnou ženu, jejich přátelství trvá i nadále. U Myškina to vyžaduje schopnost odpouštět a porozumět. Rogožin se pokusil Myškina zabít a Nastasju nakonec zabil. Rogožinova touha po Nastasje a její získaní přeroste u něj v to, že jí začne brát jako osobu zlou.Rogožinovy i Myškinovi  Nastasja několikrát slíbí sňatek a ze svých závazků na poslední chvíli ustoupí. Rogožin zabíjí Nastasju v době, kdy ji k sobě opět získává. Je už přesvědčen o její povaze i o tom, že se jedná o další chvilkový rozmar. Jejím zabitím řeší milostný problém za oba, Myškina i Rogožina, kteří jsou rozmary Nastasji Filipovy soustavně týráni. Právě v závěru románu, davá Rogožin přednost přátelství s Myškinem, před  Nastasjiným týráním. Zabitím Nastasji se nezbavuje pouze svého problému, ale společného problému obou mužů.

     Přátelství  Myškina a Rogožina je hodně zvláštní a je prodchnuté celým příběhem. Oba se k sobě při vzájemných rozhovorech chovají jako přátelé, vyměňují si křížky, vykládají si o citech, které cítí k Nastasje Filipově. Rogožinovo přátelství k Myškinovi se skládá z nedůvěry a žárlivosti. Myškin se snaží Rogožina přesvědčit, že není jeho soupeř, ale i tak ví o jeho nedůvěře k němu. Rogožinova nedůvěra končí v momentě, kdy si uvědomí, že Nastasja Filipova nemá Myškina ráda.

     Myškin je Nastasjou uchvácen, už  při prvním setkání je z ní unešen, není schopen pohybu ani slova, je pro něj osudovou ženou. Sám však ví, že se nejedná o lásku, ale o soucit. Je k ní připoután  lítostí. Myškin nechce Nastasju pro sebe, chce jen aby byla šťastná. Je si vědom, že hodně vytrpěla, lituje jí. Nastasja však pro Myškina chce to samé, jeho štěstí. Žije v představě o svém zhanobení, cítí se nečistá, tvrdí o sobě, že pro něho není správnou ženou. Snaží se domluvit sňatek Myškina a Agalji Jepančinové, nechce být šťastná, dokud nebude šťastný on. Nakonec však Agalje ženicha přebere a chce ho připoutat k sobě. Uvědomí si, že ani on a ani ona by nemohli být šťastní proto ze svatby utíká k Rogožinovy, který ji posléze zabije.

    V románu Idiot není pro lásku knížete Myškina na tomto světě místo. Stejně jako tehdy nemá dnes šanci ani láska tak čistá, jak ji ztělesňuje naivní kníže Myškin. Nasťa Filipovna ovšem cítí, že by ji jeho láska mohla uzdravit, přece se však nakonec rozhodne pro Rogožina.

    Autor tu působivě naznačuje, že láska může zabíjet, není-li tak čistá a ryzí jako láska epileptického knížete Myškina. Když spatří zavražděnou ženu, kterou tak čistě miloval, znovu upadne do své nemoci. Ve světě, v němž je láska tak pervertována, že nekřísí, ale zabíjí, se čistá láska může zamaskovat jen nemocí. V tomto strhujícím románu se v nás snaží Dostojevský probudit touhu po ryzí a čisté lásce, jak ji podle vzoru Ježíše Krista ztělesnil kníže Myškin. Jen opravdová láska je schopna křísit k životu a uzdravovat zraněné.