Tak jako každé dílo, je i toto poznamenáno láskou. Přesněji se jedná o milostný trojúhelník, který tvoří tři hlavní postavy. Dva muži a jedna žena. Žena, jejíž osud nebyl lehký, jde o Nastasju Filipovnu. Již v dětství přišla o rodinu a ujal se jí Tocký, který ji zneužíval. To v ní zanechalo hluboké následky, ze kterých se ani v dospělosti nedovede vymanit. Její chování a jednání je těmito následky ovlivněno. Ví, že je pěkná, a zneužívá toho. Vnitřně ale je sama se sebou nespokojená a neustále viní svět kolem sebe ze svého osudu. Sama se s tím nedokáže vyrovnat a od ostatních očekává pomoc. Pomoci se jí bude snažit muž číslo jedna kníže Myškin. Litoval ji a chápal její pocity i její chování. Omlouval její činy před okolím a snažil se jim to vysvětlit, aby ji nezavrhovalo. Myškin nebyl schopen lásky k nikomu ani k Nastasje. Muž číslo dvě, kterého potká Myškin ve vlaku, když se vrací z léčení ve Švýcarsku, je jeho sok v lásce Rogožin. Nejsou to jen rivalové v lásce, ale jejich vztah je zvláštní. Vztah Rogožina a Myškina byl komplikovaný. Na jedné straně bylo přátelství, na jehož důkaz si vyměnili křížky a na druhé straně soupeření o Nastasju. I když každý k ní choval jiné city, oba si přáli, aby byla šťastná. Rogožin ji miloval. Byl schopen pro ni udělat cokoli. Toto chování vadilo Myškinovi, viděl v něm soka. Vše vyvrcholilo až v představy pronásledování, neustálého kontrolování a nakonec dostal epileptický záchvat.
Rogožinova povaha je akční, je mužem činu, jde si za tím, co chce, a jediné, na čem mu záleží, je získat srdce Nastasji Filipovny. Rogožinova nálada se stále mění, vlastně nevíme co chce. Mění se jeho nálady, názory i vášně. Ve své podstatě je Rogožin moc nešťastný člověk, protože neustále svádí boje se svými emocemi a vášněmi. Jeho vášnivost se na první pohled zdá být negativní, ničící vše kolem sebe. Jediný Myškin se snaží hledat dobro v jeho duši. Myškin, ve své podstatě není šílený, ale vyniká v čistotě a upřímnosti boje za to, s čím se ostatní odmítají prát. Myškinovo a Rogožinovo přátelství nás provází celým příběhem. Rogožin na Myškina žárlí a nedůvěřuje mu. Myškin se snaží být s ním za dobře. Přátelství se utvrdí v momentě, kdy Rogožin zjistí, že Myškin Nastasju nemiluje. Nastasja stejně jako Myškin chtěla, aby byl šťastný, ale sama si připadá ,, špinavá˝, a proto se snaží domluvit sňatek s Aglajou Jepančinovou. Nakonec si uvědomí, co pro ni Myškin znamená, a přebere jí ho. Těsně před svatbou jí dochází, že spolu být nemohou, nemohli by být spolu šťastni, a proto volí útěk. Vybere si Rogožinovu náruč, ten se však bojí, že jde pouze o její další rozmar a pod vlivem své impulzivní povahy ji radši zabije. Tím vysvobodí oba muže ze závislosti na Nastasje, jak si bláhově myslí. Když Myškin spatří mrtvou Nastasju upadne zpět do své nemoci.
Z tohoto románu je jasné, že pro lásku, lítost knížete Myškina nebylo v tomto románu místo, stejně jako v tomto světě, tak i v té době, ve které žil sám Myškin, čistá a pravá láska nenachází pochopení. Nastasja cítila, že by jí láska Myškina mohla pomoci, ale i přesto se rozhodne pro Rogožina. Celou knihu se nám autor snaží říct, že láska může zabít a dokáže nám to i činem, který udělá Rogožin. I v tomto století, ve kterém žijeme, mnoho lidí umírá a trápí se kvůli lásce. Sama nevím, proč tomu tak je. Z knihy mám pocit, jako by nám Dostojevský chtěl vnuknout myšlenku, že čistá láska existuje a nemusí rovnou zabíjet. Myškin měl ztělesnit čistotu stejně jako Kristus, šířit kolem sebe dobro, lásku a dávat lidem naději, utěšovat je, že jsou lepší než si sami o sobě myslí.
Dostojevský se nám v tomto románu snaží ukázat, že existují dva druhy lásky. Lásku jako vášeň Rogožina a Nastasji a lásku jako soucit Myškina a Nastasji, toto se odráží stoprocentně v tomto díle. Myškin miluje každého člověka Marietu i Nastasju, obě jsou pro něj lidé, kteří potřebují lásku a pochopení. I v tomto připomíná Krista, který je schopen bezmezně milovat všechny lidi. Naopak Rogožin je plný vášně a chtíče, a proto samé nenávidí Nastasju. Vyvolává v něm utrpení tím, že nechce jeho touhu naplňovat. Chvílemi ji nenávidí za to, že se musí projevovat jako slaboch. Na jednu stranu je i žárlivý a na druhou je vášnivý. A tyto dva stavy v něm neustále bojují. Chápali vlastně tito lidé lásku stejně? Kdybych měla definovat toto slovo řekla bych, že je to velmi silný citový vztah k osobě nebo osobám, jistě pozitivního charakteru. Osoba, která miluje je přitahována k milující osobě a chce s ní vše sdílet, pečovat o ni, chránit a blíže ji poznávat. Ale na druhou stranu láska existuje v mnoha kulturách a každá kultura ji chápe jinak, proto asi úplně přesná definice ani být nemůže. Například v křesťanství patří láska mezi tři nejvyšší ctnosti (Víra, Láska a Naděje). Láska jako taková má velký pozitivní význam, a proto je jedním z nejdůležitějších námětů v umění. Příběh lásky fascinoval lidi a dodnes jsou jí lidé fascinováni, proto spousty divadelních her, knih a filmů jsou jí protknuty a autoři na nich staví svůj příběh. I sám velký Dostojevský.
Řekla bych, že doba, ve které žil Kristus a ve které žil Myškin a ve které teď žijeme my, se nijak neliší (maximálně v pokroku technologie), ale co se týče povah lidí, ty zůstávají a nemění se. Pořád se ve světě můžeme setkat jak s Nastasjou, tak stejně i s Rogožinem. Povahy, které tyto hrdinové měli, zůstávají a budou tu navěky. Tudíž lidstvo si z chyb, které udělá nebere žádné ponaučení… Teď je jen otázka, jestli je to dobře a pokud ne, dá se to vůbec nějak změnit…? Stejně je na tom i láska, v každé době a každém věku bolí a probíhá stejně.
Kdybych měla srovnat film a knihu, tak bych řekla, že kniha je protknutá dialogy a autor na můj vkus moc popisuje (popisuje nezajímavé věci), ale na druhou stranu jelikož se zajímám o ruskou kulturu a historii tak mě zaujalo, jak tehdejší smetánka žila. Dostojevský to opravdu moc krásně popsal. Co se týče filmu nemohu vytknou vůbec nic. Režisér se postaral, jak o vynikající hudební doprovod, který dodal scénám správnou atmosféru a i divák, který by nerozuměl ani slovo věděl hned, co se v danou chvíli děje. Dobový nábytek a rekvizity, které příběhu a postavám přidaly na skutečnosti a pravosti neměly chybu. Zapůsobila na mě i práce ze světlem, když v místnosti bylo více postav, tak světlo vedlo pouze k postavám, které spolu vedly dialog a když se k nim někdo přidal, jako by vystoupil ze tmy. To bylo velice působivé. Zaznamenala jsem i oděv Myškina a Rogožina, kdy kníže chodil v bílém jako sám anděl (čistota sama) a Rogožin v černém jako jeho duše a povaha. Kdybych se měla rozhodnout jestli si přečtu znovu knihu, nebo se znovu podívám na filmové zpracování, jednoznačně volím film.
Na závěr bych chtěla říct, že kniha se dá pochopit a popsat tisíci různými způsoby, ale podstata a jádro zůstává stejné. Jedná se o tři hlavní hrdiny, kteří mají problémy, pocity, vlastnosti a lásky…. A to vždy zůstane stejné.
Žádné komentáře:
Okomentovat