25. Sociální komunikace. Verbální a nonverbální komunikace. Rozhovor. Analýza komunikace. Pravidla efektivní komunikace. Psychologické aspekty sebeprosazování (asertivita).
Sociální komunikace je významnou součástí sociální interakce. Komunikace je procesem dorozumívání mezi lidmi, výměna názorů mezi lidmi, která se uskutečňuje především prostřednictvím jazyka a je možná potud, pokud mají lidé společné poznatky, potřeby a postoje.
Komunikace sociální je specifická forma sociálních styků a nespočívá jen v pouhém přenosu informací, ale předpokládá porozumění. Lze ji považovat za dílčí případ interakce. Skládá se z osoby, jež sděluje = komunikátor, a z osoby přijímací sdělení = komunikant,vlastního sdělení = komuniké.
V komunikaci rozlišujeme:
1) symetričnost - komunikace mezi partnery (chování rovnoprávné)
2) nesymetrické - založené na nerovnosti mezi partnery (jeden je dominanta, druhý je závislý)
3) metakomplementární - chování závislý a podřízený např. dítě psychologicky manipuluje s nadříz. podle svého plánu
Verbální komunikace
Je to komunikace zprostředkovaná slovy, jazykem, můžeme ji dělit do tří úrovní:
1) suplementární – neustálé vzájemné vyrovnávání informační, emocionální a prožitkové úrovně vyměňovaných sdělení, oba udržují rovnováhu, snaží se jeden před druhým se svými zážitky nezůstat pozadu (přítel-přítel)
2) komplementární – jedna osoba je v direktivní, dominantní pozici vůči druhé (učitel-žák, rodič, lékař – pacient, poslanec-volič, nadřízený-podřízený), oba účastníci takové rozdělení rolí respektují, žák dítě i pacient se nesnaží konkurovat dominantnímu partnerovi. Tento typ komunikace je výhodný a účinný při předávání informací. Proto se do tohoto modelu dnes řadí i komunikace s počítačem.
3) metakomplementární – osoba, která je v dominantní pozici tuto možnost nevyužívá a úmyslně ji přenechává druhé osobě (terapeut-pacient), projevuje se umění naslouchat druhému, mlčet, lépe vniknout do problému a společně nalézt řešení.
Žádné komentáře:
Okomentovat