Zánik práv a povinností z pracovněprávních vztahů nastává v důsledku právních skutečností, s nimiž právo takový právní následek spojuje. Musíme rozlišovat skutečnosti, které mají za následek zánik celého pracovněprávního vztahu a právní skutečnosti, které vyvolávají zánik dílčího práva či povinnosti z obsahu pracovněprávního vztahu. Při zániku pracovněprávního vztahu jako celku dochází samozřejmě i k zániku práv a povinností, které tvoří jeho obsah. Ovšem ne absolutně, jelikož některá práva a povinnosti přetrvávají.
K zániku práv a povinností z pracovněprávních vztahů dochází na základě těchto právních skutečností: zánik pracovněprávního vztahu, uspokojení nároku, uplynutí doby, na kterou byly omezeny, dohoda o sporných nárocích, smrt zaměstnance, uplynutí doby stanovené pro výkon práva nebo plnění povinnosti a výkon práva. Zánik pracovněprávního vztahu je převážně upraven speciálně pro každý druh pracovněprávního vztahu.
Pracovněprávní vztah tak zaniká na základě těchto skutečností: právní událost (uplynutí doby, smrt zaměstnance), právní úkon dvoustranný (dohoda účastníků) a právní úkon jed-nostranný (výpověď, okamžité zrušení, zrušení ve zkušební době apod.).
Uspokojení nároku je subjektivní právní skutečnost, která má za následek zánik nároku. Ná-rok musí být uspokojen řádně a včas (náležitosti týkající se subjektu, předmětu, místa a času uspokojení) – viz. § 252 odst. 2 ZP. Zaměstnanec i zaměstnavatel jsou povinni přijmout i čás-tečné plnění (§ 254 odst. 1 ZP), tímto částečným plněním dochází k zániku nároku jen v té části, která byla splněna.
Žádné komentáře:
Okomentovat