Pokud se jedná o zavinění, zaměstnanec odpovídá vždy za škodu podle míry svého zavinění a zaměstnavatel vždy bez ohledu na zavinění. Zavinění je vnitřní psychický vztah škůdce k vlastnímu chování a jeho následků, které jsou protiprávní. Na základě vědomosti a volního prvku rozlišujeme úmysl přímý a nepřímý a nedbalost vědomou a nevědomou. Opět jsou v právním řádu upraveny okolnosti vylučující zavinění – stižení duševní poruchou a neschopnost ovládnout své jednání a posoudit jeho následky. Škoda je majetková újma vyjádřitelná v penězích; pokud nelze vyjádřit, používá se termínu nemajetková újma. Rozlišuje se skutečná škoda a jiná škoda (ušlý zisk). Odpovědnost je možno přičítat určitému subjektu jen tehdy, pokud způsobil nepříznivý následek, tj. pokud mezi tímto následkem a protiprávností je příčinná souvislost.
22. Chování (plnění pracovních úkolů a přímá souvislost s ním) jako prvek skutkové podstaty odpovědnosti
Specifikou chování se subjektu je to, že vždy zkoumáme chování zaměstnance bez ohledu na to, zda je v postavení škůdce či poškozeného. Pokud má být daný případ posuzován podle zákoníku práce, je nutné, aby činnost zaměstnance při vzniku škody byla podřaditelná pod „plnění pracovních úkolů nebo přímou souvislost s plněním pracovních úkolů“. Tento pojem je vymezen v nařízení vlády č. 108/1994 Sb. Jádrem je výkon pracovních povinností vyplývajících z pracovního poměru, jiná činnost vykonávaná na příkaz zaměstnavatele a činnost, která je předmětem pracovní cesty.
Žádné komentáře:
Okomentovat