Protiprávní může být pouze lidské chování. Ostatní jevy jsou významné jako právní události, nikdy nemohou být protiprávní. Protiprávním může být jak aktivní chování, tj. konání (komi-sivní protiprávní úkon), tak i pasivní chování, tj. opomenutí (omisivní protiprávní jednání), ale to pouze tam, kde byla právem stanovena povinnost jednat. Protiprávnost je rozpor lidského chování s objektivním právem, který se projevuje jako stav poruchy nebo ohrožení právem chráněných společenských vztahů. V některých případech konstruuje zákoník práce odpověd-nost i tam, kde nebyla škoda způsobena protiprávním jednáním, ale vznikla v důsledku proti-právního jednání jiných subjektů nebo dokonce škoda nemá svůj základ v protiprávním cho-vání vůbec (objektivní odpovědnost). Základem odpovědnosti je vždy určitý nežádoucí stav. Hovoří se tak o odpovědnosti za výsledek. Právo stanovuje také okolnosti vylučující proti-právnost: výkon práva nebo plnění povinností, svépomoc (v pracovněprávních vztazích nelze použít, není upravena), krajní nouze, nutná obrana (v zákoníku práce není upraveno), svolení poškozeného (v pracovním právu ho jako okolnost vylučující protiprávnost nechápeme). Po-kud se jedná o zavinění, zaměstnanec odpovídá vždy za škodu podle míry svého zavinění a zaměstnavatel vždy bez ohledu na zavinění. Zavinění je vnitřní psychický vztah škůdce k vlastnímu chování a jeho následků, které jsou protiprávní. Na základě vědomosti a volního prvku rozlišujeme úmysl přímý a nepřímý a nedbalost vědomou a nevědomou. Opět jsou v právním řádu upraveny okolnosti vylučující zavinění – stižení duševní poruchou a neschop-nost ovládnout své jednání a posoudit jeho následky.
Co se týče jejich vzájemného vztahu, je otázkou zda zaviněné chování zaměstnance bylo bez-prostřední příčinou vzniku škody, tj. příčinná souvislost.
Žádné komentáře:
Okomentovat